Srdce zimy

34 Kolibříkovo tajemství

Nyneiva se snažila pokud možno nenápadně sledovat uličku vedle svíčkařství. Vrátila plochou zelenou stuhu zpátky na podnos pouliční prodavačky a strčila ruku do pláště, aby jí ho nesebral vítr. Byl to lepší plášť, než měli ostatní chodci, ale dost obyčejný, aby se na ni nikdo nedíval. Ale podívali by se, kdyby viděli její pásek. Ženy nosící šperky Modrokapří ulici nenavštěvovaly příliš často, ani nenakupovaly u pouličních prodavačů. Když osahala všechny stuhy a pentle na podnose, hubená prodavačka se už šklíbila, jenže Nyneiva si již od jiných prodavačů koupila tři pentle, dvě stuhy a balíček špendlíků, jen aby měla důvod se tu zdržet. Špendlíky se vždycky hodí, jen netušila, co bude dělat s tím ostatním.

Náhle zaslechla hluk, přicházel směrem od strážního podstavce, řehtačky uliční stráže byly stále hlasitější. Gardista slezl ze svého hřadu. Jeden chodec, míjející strážní podstavec, se zadíval do Modrokapří ulice a pak se honem přitiskl ke zdi domu, aby ho neušlapali běžící gardisté, mávající nad hlavou dřevěnými řehtačkami. Nebyla to obyčejná hlídka, dva nebo tři muži, ale hotový příval ozbrojených mužů, ženoucích se Modrokapří ulicí, a další se k nim připojovali. Lidi, kteří nestačili včas uhnout z cesty, prostě odstrkovali stranou a jednoho muže dokonce pošlapali, aniž by cestou přes něj zpomalili.

Prodavačka pentlí vysypala polovinu podnosu, jak se honem hnala stranou, a Nyneiva se stejně rychle přitiskla ke zdi vedle ní. Gardistů byla plná ulice, měli chytací hole a tyče, jež drželi jako píky. Otírali se o ni a strkali do ní. Prodavačka vykřikla, když jí vyrvali podnos z rukou, ale všichni gardisté zírali před sebe.

Když kolem proběhl poslední muž, Nyneiva byla o dobrých deset kroků dál, než kam se původně postavila. Prodavačka pentlí rozzlobeně křičela a hrozila pěstmi. Nyneiva si rozčileně urovnala plášť a už chtěla udělat něco víc než jen křičet. Skoro provedla...

Náhle jí zamrzl dech v hrdle. Uliční gardisté se všichni, asi stovka mužů, zastavili a křičeli na sebe, jako by náhle nevěděli, co dělat. Všichni stáli před ševcovskou dílnou. Ach, Světlo, Lan. A Rand také, vždycky Rand, ale v jejím srdci byl vždycky přednější Lan.

Nadechla se. Sto mužů. Dotkla se opasku, studny. Zůstala v něm méně než polovina saidaru, který tam uskladnila, ale mohlo by to stačit. Bude to muset stačit, i když zatím nevěděla přesně na co. Stáhla si kapuci do čela a zamířila k mužům před ševcovnou. Nikdo se na ni nepodíval. Mohla by...

Kdosi ji popadl, stáhl ji zpátky a otočil obráceným směrem.

Uvědomila si, že ji za jednu ruku drží Cadsuane a Alivia za druhou a obě s ní spěchaly pryč. Dál od domu ševce. Min, jdoucí vedle Alivie, vrhala ustarané pohledy přes rameno. Náhle sebou trhla. „On je... Myslím, že spadl,“ zašeptala. „Myslím, že je v bezvědomí, rozhodně je zraněný, nevím, jak vážně.“

„Tady mu nijak neprospějeme, ani samy sobě,“ odtušila Cadsuane klidně. Zlaté ozdůbky visící jí na drdolu se houpaly pod kapuci, jak otočila hlavu a pátrala mezi lidmi před sebou. Volnou rukou si držela kapuci staženou do čela a plášť nechala vlát za sebou. „Chci odsud zmizet dřív, než někoho z těch chlapců napadne požádat všechny ženy, aby ukázaly obličej. Každá Aes Sedai, nalezená dnes u Modrokapří ulice, bude muset kvůli tomu dítěti odpovídat na spousty otázek.“

„Pusťte mě!“ vyjela Nyneiva a začala se vzpírat. Lan. Jestliže je Rand v bezvědomí, tak co Lan? „Musím se vrátit a pomoct jim!“ Obě ženy ji táhly dál, ruce měly jako ze železa. Každý, koho minuly, se díval na ševcovskou dílnu.

„Už jsi udělala dost, holka jedna hloupá.“ Cadsuane měla hlas studený jako železo. „Říkala jsem ti o farmaddinských hlídacích psech. Pche! Svým usměrňováním tam, kde nikdo nedokáže usměrňovat, jsi způsobila paniku v radě. Jestli je gardisté chytili, tak to bylo kvůli tobě."

„Myslela jsem, že u saidaru to bude jedno,“ vypravila ze sebe Nyneiva chabě. „Byla to jenom troška a jenom chvilku. Myslela jsem, že si toho třeba nevšimnou.“

Cadsuane po ní vrhla znechucený pohled. „Tudy, Alivie,“ řekla a táhla Nyneivu za roh kolem opuštěného strážního podstavce. V ulici postávaly hloučky vzrušených a brebentících lidí. Jakýsi muž zuřivě mával, jako kdyby měl chytací hůl. Jedna žena ukazovala na prázdný strážní podstavec a užasle vrtěla hlavou.

„Řekni něco, Min,“ prosila Nyneiva. „Nemůžem je jen tak opustit.“ Obrátit se na Alivii ji ani nenapadlo, protože vedle ní se Cadsuane tvářila málem mile.

„Ode mne soucit nečekej.“ Min sice mluvila potichu, ale stejně ledově jako Cadsuane. Když se podívala na Nyneivu, tak zamračeně, a hned uhnula pohledem. „Prosila jsem tě, abys mi pomohla jim to zarazit, ale tys musela bejt stejně umanutá jako oni. Teď se musíme spolíhat na Cadsuane.“

Nyneiva frkla. „Co jsem mohla dělat? Mám ti připomínat, že Lan a Rand jsou za náma a každou chvíli se dostávají dál?“

„Chlapec není jediný, kdo potřebuje lekce ve slušném chování,“ zamumlala Cadsuane. „Ještě se mi neomluvil, ale řekl Verin, že to udělá, takže to asi můžu prozatím přijmout. Pche! Ten kluk mě už dostal do větších potíží než kterýchkoliv deset před ním. Udělám, co půjde, holka, což je mnohem víc, než bys dokázala ty, kdyby ses snažila přeprat uliční gardisty. Odteď uděláš přesně to, co ti řeknu, nebo nechám Alivii, aby si na tebe sedla!“ Alivia kývla. A Min taky!

Nyneiva se zaškaredila. Ta žena se před ní měla sklánět! Přesto, host první radní mohl dokázat víc než obyčejná Nyneiva z al’Mearů, i kdyby si vzala prsten s Velkým hadem. Kvůli Lanovi se srovná i s Cadsuane.

Když se ale zeptala, co hodlá Cadsuane podniknout, aby muže osvobodila, jedinou odpovědí jí bylo: „Mnohem víc, než bych chtěla, holka, pokud vůbec něco dokážu. Ale dala jsem klukovi slib a já svoje sliby dodržuju. Doufám, že si to on bude pamatovat.“ A to pronášela hlasem jako led, takže to rozhodně nebyla odpověď, jež by vyvolávala důvěru.

Rand se probudil do tmy a bolesti. Ležel na zádech, rukavice byly pryč, a pod sebou cítil hrubý kavalec. Vzali mu také boty. Věděli, kdo je. Opatrně se posadil. Cítil se potlučený, každý sval v těle ho bolel, jako kdyby ho ztloukli, ale zřejmě neměl nic zlomeného.

Pomalu se postavil a hmatal podél stěny vedle kavalce. Vzápětí byl v rohu, pak přišly dveře pokryté železnými pásy. Ve tmě nahmatal malou klapku, ale nic, co by se dalo otevřít. Kolem klapky nepronikl ani paprsek světla. Luis Therin v jeho hlavě začal supět. Postupoval dál. Kamenná dlažba ho studila do bosých nohou. Téměř okamžitě narazil na další roh a pak na třetí, kde palcem u nohy narazil na něco, co na kamenné podlaze zarachotilo. S jednou rukou na zdi se sehnul. Byl to dřevěný kýbl. Nechal ho tam a dokončil okruh kobkou až ke dveřím. Byl v černé krychli tři kroky dlouhé a dva široké. Zvedl ruku a půl lokte nad hlavou narazil na strop.

Zavřený, supěl chraplavě Luis Therin. Zase je to jako truhla. Když nás ty ženy strčily do truhly. Musíme se dostat ven! zavyl. Musíme se dostat ven!

Rand si ječícího hlasu nevšímal a couval, až usoudil, že je asi uprostřed kobky, načež se se zkříženýma nohama posadil na zem. Byl nejdál od zdí, jak jen to bylo možné, a ve tmě se snažil si představit, že jsou dál, přesto měl stále pocit, že když natáhne ruce, dotkne se kamene. Začal se třást, jako by někdo neovladatelně třásl jeho tělem. Jako by měl stěny těsně kolem sebe a strop hned nad hlavou. Musel s tím bojovat, jinak by byl stejně šílený jako Luis Therin, než ho někdo pustí ven. Nakonec ho ven pustí, i kdyby ho jen předali tomu, koho si Elaida pošle. Kolik měsíců potrvá, než se zpráva dostane do Tar Valonu a Elaidini vyslanci se vrátí? Pokud jsou někde blíž než v Tar Valonu sestry věrné Elaidě, mohlo by to být rychlejší. Roztřásl se ještě víc, neboť si s hrůzou uvědomil, že doufá, že ty sestry jsou blíž, že už jsou ve městě, aby ho mohly vypustit z téhle truhly.

„Já se nevzdám!“ zařval. „Budu tak tvrdý, jak jen bude nutné!“ V tak omezeném prostoru jeho hlas duněl jako hrom.

Moirain zemřela, protože nebyl dost tvrdý, aby udělal, co bylo zapotřebí. Její jméno stálo vždycky v čele seznamu, jejž měl vyrytý v mozku, seznamu žen, které kvůli němu zemřely. Moirain z rodu Damodredů. Každé jméno na tom seznamu mu způsobovalo bolest, kvůli níž zapomínal na bolest tělesnou, zapomínal na kamenné zdi těsně za nataženýma rukama. Colavaere Saighan, která zemřela, protože jí sebral všechno, čeho si cenila. Liah, Děva oštěpu, Cosaida Chareen, kterou zabil vlastníma rukama, protože ho následovala do Shadar Logothu. Jendhilin, Děva, Miagoma z Chladného vrchu, která zemřela, protože chtěla mít tu čest strážit jeho dveře. Musel být tvrdý! Jedno po druhém si vyvolával ta jména z dlouhého seznamu a trpělivě ukovával svou duši v ohních bolesti.

Přípravy trvaly déle, než Cadsuane doufala, hlavně proto, že musela přesvědčovat mnohé lidi, že velkolepá záchrana v nejlepších tradicích kejklířských vyprávěnek nepřichází v úvahu, takže když procházela chodbami Radnice, již byla noc. Nesla se majestátně a nespěchala. Spěch u lidí vyvolával dojem, že je člověk nervózní, že mají navrch. A pokud někdy ve svém životě potřebovala mít od začátku navrch, tak to bylo této noci.

Chodby by měly být v této době prázdné, avšak dnešní události změnily obvyklý běh věcí. Všude pobíhali úředníci v modrých kabátech a občas se zarazili a civěli na její doprovod. Bylo docela dobře možné, že ještě nikdy neviděli čtyři Aes Sedai pohromadě – nehodlala Nyneivě ten titul přiznat, dokud nesloží tři přísahy – a dnešní zmatek k jejich zmatku při pohledu na ně určitě ještě přispěl. Tři muži vzadu přitahovali skoro stejně tolik pohledů. Úředníci možná nevěděli, co znamenají černé kabáty a špendlíky na vysokých límcích, ale nebylo příliš pravděpodobné, že by mohli vidět v těchto chodbách tři muže s meči. V každém případě, s trochou štěstí, nikdo nepoletí sdělit Aleis, kdo přichází narušit uzavřené zasedání rady. Byla škoda, že nemohla ty muže přivést samotné, jenomže když to navrhla, dokonce i Daigian předvedla pevnou páteř. A veliká škoda, že se její společnice neovládaly stejně jako Merise a druhé dvě sestry.

„Toto nebude fungovat,“ mrmlala Nyneiva už asi podesáté. „Měli jsme na ně vletět hned na začátku!“

„Měli jsme si pospíšit,“ mumlala Min temně. „Cítím, jak se mění. Jestli byl předtím kámen, tak teď je jako železo! Světlo, co mu to dělají?“ Šla s nimi jen proto, že znamenala spojení s chlapcem, neustále o něm podávala zprávy a každá byla neutěšenější než ta předchozí. Cadsuane jí neřekla, jak vypadají kobky, ne, když se holka zlomila, už jen když jí říkala, co mu udělaly sestry, jež ho unesly.

Cadsuane si povzdechla. Sebrala jen chatrné vojsko, ale i provizorní vojsko potřebuje disciplínu. Zvlášť když ho čeká bitva. Bývalo by to horší, kdyby nedonutila ženy Mořského národa zůstat na Výšinách. „Tohle zvládnu i bez vás dvou, jestli to bude nutné,“ prohlásila rázně. „Ne, nic neříkej, Nyneivo. Ten pásek může nosit Merise nebo Corele stejně dobře jako ty. Takže jestli vy, děcka, nepřestanete kňučet, nechám Alivii, aby vás dovedla zpátky na Výšiny a dala vám něco, kvůli čemu byste mohly kňučet.“ To byl jediný důvod, proč s sebou vzala tu cizí divoženku. Alivia měla sklon chovat se převelice mírně k těm, na které se nemohla dívat svrchu, ale na ty dvě hašteřivé straky se dívala velice divoce.

Obě otočily hlavy ke zlatovlasé ženě a naštěstí zmlkly. Mlčely, ale spokojené nebyly. Min mohla skřípat zuby, co hrdlo ráčí, ale Nyneivino trucovité mračení Cadsuane rozčilovalo. Ta holka byla z dobrého materiálu, avšak její výcvik byl ukončen příliš brzy. Její schopnost léčit byla téměř zázračná a její schopnosti ve všem ostatním prostě hrůza. A ani nedostala lekci v tom, že co je třeba vydržet, se musí vydržet. Cadsuane s ní vlastně soucítila. Trochu. Tuto lekci nemohla každá dostat ve Věži. Ona sama, pyšná na nově získaný šátek i svou sílu, ji dostala od téměř bezzubé divoženky na statku v srdci Černých hor. Ano, sebrala opravdu velice chatrné vojsko, aby se pokusila postavit Far Madding na hlavu.

Předpokoj s modrými dlaždicemi před síní rady byl zpola zaplněný úředníky a posly, ale to byli jen úředníci a poslové. Úředníci zaváhali ve snaživém zmatku a čekali, až promluví ten druhý, ale poslové v červených kabátech, kteří věděli, že není namístě, aby něco říkali, couvali. Úředníci se před ní rozestupovali a žádný nespěchal, aby byl prvním, kdo otevře pusu. Přesto slyšela sborové zalapání po dechu, když otevřela vysoké dveře s vyřezanou rukou a mečem.

Poradní komnata nebyla velká. Dostatečně ji osvětlily čtyři kandelábry se zrcadly a na podlaze ležel velký tairenský koberec v červené, modré a zlaté barvě. Velký mramorový krb dodával příjemné teplo, i když se skleněnými dveřmi vedoucími na terasu cloumal vítr dost hlasitě, aby přehlušil vysoké zlacené illiánské hodiny na krbové římse. Třináct vyřezávaných a zlacených křesel, téměř trůnů, tvořilo oblouk otevřený směrem ke dveřím, a v každém seděla jedna ustaraná žena.

Aleis, uprostřed oblouku, se na Cadsuane a její malý průvod zamračila. „Toto sezení je uzavřené, Aes Sedai,“ řekla chladně a formálně. „Můžeme tě požádat, abys s námi pohovořila později, ale –“

„Víš, koho máte v kobce,“ přerušila ji Cadsuane.

Nebyla to otázka, nicméně Aleis se pokusila blufovat. „Myslím, že několik mužů. Opilce, různé cizince zatčené za rvačku nebo krádež, muže z Hraničních států, jehož zatkli právě dnes, který možná zavraždil tři muže. Nesleduji seznam zatčených osobně, Cadsuane Sedai.“ Nyneiva se při zmínce o muži zatčeném za vraždu nadechla a v očích jí nebezpečně zajiskřilo, ale aspoň měla dost rozumu, aby držela pusu zavřenou.

„Takže se pokusíte zatajit, že držíte Draka Znovuzrozeného,“ podotkla Cadsuane tiše. Doufala – upřímně doufala! – že díky Verininým přípravným pracím teď couvnou. Možná by se to ještě dalo provést jednoduše. „Můžu vás ho zbavit. Čelila jsem víc než dvaceti mužům, kteří dokázali usměrňovat. Já se ho nebojím.“

„Děkujeme ti za nabídku,“ opáčila Aleis uhlazeně, „ale raději se nejdřív spojíme s Tar Valonem.“ Myslela tím, že vyjednají cenu. No, co musí být, musí být. „Nechtěla bys nám říci, jak jsi zjistila –“

Cadsuane ji opět přerušila. „Možná jsem se o tom měla zmínit dřív. Ti muži za mnou jsou asha’mani.“

Všichni tři popošli blíž, jak dostali nařízeno, a ona musela přiznat, že působí hrozivě. Prošedivělý Damer vypadal jako šedivý medvěd s bolavými zuby, hezounek Jahar připomínal elegantního, tmavého levharta a Ebenův upřený pohled vypadal s jeho mladistvou tváří obzvláště nebezpečně. Na radní rozhodně zapůsobili. Některé si poposedávaly, ale Cyprien otevřela pusu, což bylo s jejími vyčnívajícími zuby poněkud nešťastné. Sybaine, s vlasy šedými jako Cadsuane, se sesula a začala se ovívat štíhlou rukou a Cumere zkřivila rty, jako by jí bylo na zvracení.

Aleis však byla z tvrdšího materiálu, i když si přitiskla ruce na břicho. „Už jsem ti jednou řekla, že asha’mani mohou město volně navštěvovat, pokud budou dodržovat zákony. My se asha’manů nebojíme, Cadsuane, i když musím přiznat, že jsem překvapená, že tě vidím v jejich společnosti. Zvlášť vzhledem k nabídce, kterou jsi právě učinila.“

Takže teď už to je jenom Cadsuane, co? Přesto litovala, že musí Aleis zlomit. Vedla Far Madding dobře, z dnešní noci by se však nemusela nikdy vzpamatovat. „Zapomínáš na to, co se tu dnes ještě stalo, Aleis? Někdo usměrnil přímo ve městě.“ Radní se opět ošily a nejedna se ustaraně zamračila.

„Pomatení.“ Veškerý chlad jí z hlasu zmizel a nahradil ho hněv a možná i náznak strachu. Oči se jí temně leskly. „Možná se strážkyně zmýlily. Nikdo z vyslýchaných neviděl nic, co by ukazovalo na –“

„I to, co považujeme za dokonalé, může mít chyby, Aleis.“ Cadsuane natáhla ze své studny a odměřeně odebrala ze saidaru. Měla v tom cvik, ten malý zlatý kolibřík neudržel zdaleka tolik co Nyneivin pásek. „Chyby mohou procházet bez povšimnutí celá staletí, než je někdo odhalí.“ Pramen vzduchu, který spletla, stačil, aby Aleis zvedl z hlavy korunku plnou drahokamů a položil ji na koberec před jejíma nohama. „Ale jakmile jsou objeveny, vypadá to, že každý, kdo se podívá, je dokáže najít.“

Na korunku se upíralo třináct párů šokovaných očí. Všechny radní byly jako přimražené, málem nedýchaly.

„Mně to ani tak nepřipadá jako chyba, spíš jako dveře od stodoly,“ poznamenal Damer. „Myslím, že na tvé hlavě vypadá líp.“

Kolem Nyneivy se náhle objevila záře saidaru a korunka přelétla k Aleis, jen se v poslední chvíli zpomalila, takže se jí na hlavě usadila, místo aby ji praštila. Aleis měla naprosto bezkrevný obličej. Světlo saidaru kolem holky ale nezmizelo. No, ať si svou studnu vyčerpá.

„Bude...?“ Aleis polkla, když však pokračovala, hlas se jí stále lámal. „Bude stačit, když vám ho vydáme?“ Ať už myslela Cadsuane nebo asha’many, to nebylo jasné možná ani jí samé.

„Myslím, že bude,“ odtušila Cadsuane klidně a Aleis se sesula jako loutka, které někdo přestřihne provázky. Jak byly šokované ukázkou usměrňování, ostatní radní si vyměnily tázavé pohledy. Pak se oči stáčely k Aleis, výrazy zpřísněly, některé radní kývly. Cadsuane se zhluboka nadechla. Slíbila chlapci, že ať udělá cokoliv, udělá to pro jeho dobro, ne pro dobro Věže nebo kohokoliv jiného, a teď pro jeho dobro zlomila dobrou ženu. „Moc mě to mrzí, Aleis,“ pravila. Už teď u mě máš hodně velký dluh, chlapče, pomyslela si.