Srdce zimy

24 Mezi radními

Někdo Shalon prudce zatřásl rukou. Byla to Sarene a mluvila na ni. „Je to tady,“ říkala, „na Radnici. Přímo pod kupolí.“ Odtáhla ruku, zhluboka se nadechla a zvedla otěže. „Je směšné si myslet, že to účinkuje víc, protože jsme tak blízko,“ mumlala, „jenomže je to tak.“

Shalon se s námahou probrala. Prázdnota nezmizela, ale ona se přiměla nevnímat ji. Ve skutečnosti se cítila jako jablko, z něhož odstranili jádřinec.

Byli na obrovském náměstí vydlážděném bílými kameny. Uprostřed stál velký palác, kulatá stavba, celá bílá až na vysokou modrou kupoli nahoře, která vypadala jako půlka míče. Horní dvě poschodí pod kupolí obklopovaly masivní kanelované sloupy a po širokých schodištích z bílého kamene, vedoucích po obou stranách na poschodí, proudily nahoru a dolů davy lidí. Až na vysokou dvoukřídlou bronzovou bránu, otevřenou přímo před nimi, tvořil přízemí bílý kámen s vytesanými ženami s diadémy ve dvojnásobné životní velikosti a mezi nimi byly v bílém kameni vyvedené snopy obilí, štůčky látky, jejichž konce jako by volně vlály, hřivny snad zlata, stříbra nebo železa, nebo možná všeho, a pytle, z kterých se zřejmě sypaly mince a drahokamy. Pod nohama žen byly mnohem menší kamenné postavy vozků, kovářů a tkalců, tvořících nepřerušovaný pás. Zdejší lidé vytvořili pomník svým obchodním úspěchům. To byla hloupost. Když lidé usoudí, že jste v obchodě lepší než oni, nejenomže začnou závidět, ale začnou být také umínění a snaží se prosadit směšné dohody. A vy občas nemáte na vybranou a musíte přijmout.

Shalon si uvědomila, že se na ni Harine mračí, a narovnala se v sedle. „Odpusť, paní vln,“ pravila. Pravý zdroj byl pryč, ale vrátí se – určitě se vrátí! – a ona měla své povinnosti. Styděla se, že se tak poddala svému strachu, ale ta prázdnota zůstala. Ach Světlo, ta prázdnota! „Už je mi líp. Odteď na tom budu líp.“ Harine jen kývla, stále se mračila a Shalon zasvědila hlava. Když Harine nespustila svou tirádu, jak se čekalo, bylo to proto, že se chystala k něčemu horšímu.

Cadsuane jela rovnou přes náměstí a otevřenou bránou do Radnice. Za bránou byla velká místnost s vysokým stropem, zřejmě zastřešený dvůr u stájí. Dvanáct mužů v modrých kabátech, dřepících u nosítek se zlatým mečem a rukou namalovanými na dvířcích, překvapeně vzhlédlo, když vjeli dovnitř. Stejně tak muži v modrých vestách, kteří vypřahali spřežení z kočáru s erbem meče a ruky, i ti zametající kamennou podlahu. Další dva štolbové odváděli koně širokou chodbou, z níž bylo cítit seno a hnůj.

Přiběhl k nim obtloustlý oholený muž ve středních letech, neustále se klaněl a mnul si ruce. Na rozdíl od ostatních mužů měl vlasy sepnuté malou stříbrnou sponou a modrý kabát měl z dobrého sukna, se zlatým mečem a rukou vyšitými na levé straně prsou. „Odpusť,“ vyhrkl s úlisným úsměvem, „nechtěl bych tě urazit, ale obávám se, že sis spletla směr. Toto je Radnice a –“

„Vyřiď první radní Barsalle, že za ní přijela Cadsuane Melaidhrin,“ přerušila ho Cadsuane a sesedla.

Muž se hned přestal usmívat a vyvalil oči. „Cadsuane Melaidhrin? Myslel jsem, že jsi –!“ Zarazil se před jejím náhle tvrdým pohledem, zakašlal do dlaně a znovu se podlézavě usmál. „Odpusť, Cadsuane Sedai. Dovol, doprovodím tě a tvé společníky do čekárny, kde vás přivítají, a já zatím pošlu zprávu první radní.“ Když si všiml, kdo ji doprovází, vyvalil oči ještě víc. Bylo zjevné, že pozná Aes Sedai, přinejmenším ve skupině. Shalon a Harine ho překvapily, ale na suchozemce se docela dobře ovládal. Neotevřel pusu.

„Dovolím ti, abys zaběhl za Aleis a pověděl jí, že jsem tady, tak rychle, jak tě nohy ponesou, chlapče,“ opáčila Cadsuane, odepjala si plášť a přehodila si ho přes sedlo. „Řekni jí, že budu v dómu, a taky jí řekni, že nemám celý den. No tak! Hop, hop!“ Tentokrát se muž nepřestal jen usmívat, zatvářil se přímo nemocně, ale váhal jen chvilku a pak ozlomkrk vyrazil a ječel na štolby, aby převzali koně.

Cadsuane mu přestala věnovat pozornost, hned jak domluvila. „Verin, Kumiro, vy dvě půjdete se mnou,“ ohlásila rázně. „Merise, ať se všichni drží pohromadě a jsou připravení, dokud – Alanno, vrať se a sesedni. Alanno!“ Alanna váhavě otočila koně od brány a s trucovitým mračením sesedla. Její štíhlý strážce Ihyon ji nervózně pozoroval. Cadsuane si povzdechla, jako by jí docházela trpělivost. „Sedni si na ni, jestli budeš muset, abys ji tu udržela, Merise,“ dodala a hodila otěže malému šlachovitému štolbovi. „Chci, aby byli všichni připravení vyrazit, až skončím s Aleis.“ Merise kývla a Cadsuane se obrátila ke štolbovi. „Potřebuje jen trochu vody,“ prohlásila a láskyplně koně poplácala. „Dneska jsem ho moc nehonila.“

Shalon byla víc než šťastná, že může svého koně předat štolbovi bez příkazů. Vůbec by jí nevadilo, kdyby to zvíře zabil. Nevěděla, jak daleko v omámení jela, ale měla pocit, že v sedle urazila každou míli z těch kdoví kolika leguí od Cairhienu. Cítila se pomačkaná na těle stejně jako na šatech. Náhle si uvědomila, že Jaharova hezká tvářička mezi ostatními muži schází. Verinin Tomas, stejně tvrdý jako ostatní, vedl bílého grošovaného soumara, který patřil Jaharovi. Kam se ten mládenec poděl? Merise jeho nepřítomnost rozhodně nedělala starosti.

„Tahle první radní,“ zavrčela Harine a nechala si od Moada pomoci na zem. Pohybovala se stejně ztuhle jako Shalon. Moad z koně prostě seskočil. „Je to tady důležitá žena, Sarene?“

„Dalo by se říct, že vládne Far Maddingu, i když ostatní radní o ní tvrdí, že je první mezi rovnými, ať už to znamená cokoliv.“ Předala svého koně štolbovi a tvářila se docela klidně. Ten ter’angrial, který ukradl pravý zdroj, ji možná rozčiloval, ale vypadala chladně odtažitá, jako vytesaná z ledu. Štolba si při pohledu na ni zakopával o nohy. „Kdysi první radní radila maredským královnám, ale od té doby, co se Maredo... rozpustilo... většina prvních radních se považuje za přirozené dědičky maredských vládkyň.“

Shalon věděla, že toho o suchozemské historii moc neví, stejně jako nevěděla moc o zeměpise dál od pobřeží, ale o nějakém státě jménem Maredo jaktěživa neslyšela. Harine to však stačilo. Jestli tu ta první radní vládne, musí se s ní paní vln klanu Shodein sejít. Vyžadovala to její důstojnost. Odhodlaně kulhala za Cadsuane.

„Aha ano,“ řekla ta nesnesitelná Aes Sedai, než Harine stačila aspoň otevřít pusu. „Ty se mnou půjdeš taky. I tvá sestra. Ale tvůj mistr meče, myslím, že ne. Muž v kupoli by byl dost špatný, ale z muže s mečem by radní mohla ranit mrtvice. Máš nějaké otázky, paní vln?“ Harine s hlasitým cvaknutím zubů zavřela pusu. „Dobře,“ zamumlala Cadsuane. Shalon zaúpěla. Tohle náladu její sestry nezlepší ani o pírko.

Cadsuane je vedla širokými chodbami s modrými dlaždicemi na podlaze, ověšenými barevnými nástěnnými koberci a osvětlenými zlacenými kandelábry se zrcátky. Služebné v modrém na ně užasle civěly a pak honem předvedly suchozemská pukrlata. Cadsuane je dál vedla po schodech z bílého kamene, které nic nepodpíralo, jenom se dotýkaly světlé zdi, a to ještě ne vždycky. Cadsuane se nesla jako labuť, ale tak rychle, až Shalon začala pálit lýtka. Harine měla tvář jako dřevěnou masku, jak zakrývala námahu z klusání do schodů. Dokonce i Kumira vypadala poněkud překvapeně, i když jí Cadsuanino tempo žádné viditelné potíže nedělalo. Kulatá malá Verin brázdila schody vedle Cadsuane a občas se přes rameno usmála na Harine a Shalon. Shalon měla občas dojem, že ji nenávidí, ale v jejím úsměvu nikdy nebyla zloba ani pobavení, jen povzbuzení.

Cadsuane je dovedla přes poslední otočku schodiště, uzavřenou stěnami, a náhle se ocitly na balkoně se složitým zlaceným kovovým zábradlím, které vedlo kolem celé... Shalon spadla brada. Nad ní se zvedala modrá kupole do výše pětadvaceti sáhů, možná víc. Nic ji nepodpíralo. Kromě zeměpisu a historie – a Aes Sedai – také nevěděla skoro nic o suchozemské architektuře, vlastně věděla jen něco málo o té cairhienské. Věděla, jak nakreslit plány pro brigu a dohlédnout na její výstavbu, ale neuměla si ani představit, jak postavit tohle.

Schodiště na dalších třech místech kolem balkonu ústila do klenutých průchodů z bílého kamene, jako byl ten, kterým vstoupily. Byly tu samy, což Cadsuane očividně potěšilo, i když si jenom pro sebe kývla. „Kumiro, ukaž paní vln a její sestře farmaddinského ochránce.“ Její hlas vytvářel pod rozlehlou kupolí ozvěnu. Odtáhla Verin kousek stranou a tam daly hlavy dohromady. Když si šeptaly, žádná ozvěna nebyla.

„Musíte jim odpustit,“ sdělovala Kumira Harine a Shalon tiše. A dokonce i to mělo slabý dozvuk, i když ne ozvěnu. „Mír, ale tohle musí být nešikovné i pro Cadsuane.“ Prohrábla si krátké hnědé vlasy a zatřepala hlavou, aby se jí usadily. „Radní málokdy vidí rády Aes Sedai, zvláště sestry, které se tu narodily. Myslím, že by nejraději předstíraly, že jediná síla neexistuje. No, jejich historie je k tomu opravňuje, a poslední dva tisíce let měly prostředky, které to předstírání podporovaly. Na každý pád Cadsuane je Cadsuane. Málokdy uvidí nějakého nafoukance, aby mu tu jeho pýchu nesplaskla, i když náhodou nosí korunu. Nebo diadém radní. Naposledy tu byla před dvaceti lety, to bylo za aielské války, ale někteří z těch, kdo si na to pamatují, se budou chtít schovat pod postelí, až zjistí, že se vrátila.“ Pobaveně se zasmála. Shalon na tom neviděla nic k smíchu. Harine zkřivila rty, ale vypadala spíš, jako by jí bylo zle od žaludku.

„Chcete vidět... ochránce?“ pokračovala Kumira. „To je stejně vhodné jméno jako každé jiné, řekla bych. Není toho moc k vidění.“ Opatrně přistoupila k zábradlí a nahlédla přes ně, jako by se bála, že by mohla spadnout. V modrých očích měla opět ostrý výraz. „Dala bych cokoliv, abych ho mohla studovat, jenže to samozřejmě nejde. Kdoví co jiného ještě dokáže, kromě toho, co již víme?“ Mluvila s bázní i lítostí zároveň.

Shalon se výšek nebála, a tak se opřela o složitou kovovou mříž vedle Aes Sedai. Chtěla vidět tu věc, která sebrala pravý zdroj. Po chvíli se k nim připojila i Harine. K Shaloninu překvapení to dolů nebylo ani pět sáhů, třebaže Kumira z toho byla celá nesvá. Hladká podlaha z modrých a bílých dlaždic vytvářela bludiště se středem v rudém oválu, na koncích do špičky, se žlutým lemem. Pod balkonem seděly v rovnoměrných rozestupech tři ženy v bílém na stolcích, hned u stěny kupole, a vedle každé byl do podlahy zapuštěný kotouč plný sáh v průměru, který vypadal jako ze zamlženého křišťálu, s vloženým tenkým klínem čistého křišťálu, ukazujícím do středu místnosti. Kalné kotouče byly zasazené v kovové objímce se značkami jako na kompase, ale se stále se zmenšujícími značkami mezi většími. Shalon si nebyla jistá, ale objímka nejblíž k ní byla podle ní označena čísly. To bylo všechno. Žádné obludné tvary. Představovala si něco obrovského a černého, co pohlcuje slunce. Zatínala ruce do zábradlí, aby se jí netřásly, a kolena přitiskla k sobě. Ať už tam dole bylo cokoliv, ukradlo to Světlo.

Vtom tiché kroky ohlásily nové příchozí. Týmiž dveřmi jako ony vstoupil asi tucet usmívajících se žen s vlasy sepjatými na temeni a v rozevlátém modrém hedvábí přehozeném přes šaty. Svrchní roucho vypadalo jako kabát bez rukávů, bylo bohatě vyšívané zlatem a táhlo se za nimi jako vlečka. Tihle lidé věděli, jak označit hodnost. Každá žena měla na těžkém zlatém řetěze velký přívěsek ve tvaru toho zlatem lemovaného rudého oválu a úplně stejný vzor se opakoval na úzkém zlatém diadému. Jedna žena měla rudé ovály z rubínů, ne smaltované, a safíry a měsíční kameny téměř zcela zakrývaly zlatou obroučku na jejím čele. Na pravém ukazováku také měla těžký zlatý pečetní prsten. Byla vysoká a majestátní, černé vlasy s bílými prameny měla sepjaté do velké koule, tvář však měla bez vrásek. Ostatní byly vysoké, malé, tlusté, hubené, hezké i obyčejné, žádná ale nebyla mladá a všechny působily autoritativně, ona se však od nich lišila něčím víc než drahokamy. Z velkých tmavých očí jí čišel soucit a moudrost a vyzařovala z ní velitelskost, ne jenom autorita. Shalon nikdo nemusel říkat, že tohle je první radní, ta žena to však ohlásila stejně.

„Jsem Aleis Barsalla, první radní Far Maddingu.“ Hlas měla velice sladký, na ženu hluboký, a mluvila, jako by vydávala prohlášení a čekala jásot. Její hlas se odrážel pod kupolí a vytvářel něco jako ovace. „Far Madding vítá Harine din Togara Dva větry, paní vln klanu Shodein a mimořádnou velvyslankyni paní lodí Atha’an Miere. Kéž na tě Světlo svítí a poskytne ti blahobyt. Tvůj příchod těší každé srdce ve Far Maddingu. Raduji se z příležitosti zjistit víc o Atha’an Miere, ale musíš být unavená po tak dlouhé cestě. Uchystala jsem pro tebe příjemné komnaty ve svém paláci. Až si odpočineš a posilníš se, promluvíme si. K oboustrannému prospěchu, zlíbí-li se Světlu.“ Ostatní ženy roztáhly suknice a jen nepatrně se uklonily.

Harine také lehce sklonila hlavu s náznakem spokojeného úsměvu. Tady aspoň byl někdo, kdo jí prokazoval příslušnou úctu. A nejspíš také pomohlo, že necivěla na její a Shaloniny šperky.

„Poslové od bran zřejmě byli rychlí jako obvykle, Aleis,“ ozvala se Cadsuane. „Mě nepřivítáš?“ Aleisin úsměv na okamžik pohasl a některé ženy se přestaly usmívat docela, když se Cadsuane postavila vedle Harine. Zbývající se usmívaly dost nevesele. Jedna pohledná žena s vážným výrazem se dokonce zamračila.

„Jsme ti vděčné, že jsi sem přivedla paní vln, Cadsuane Sedai.“ První radní nemluvila zrovna vděčně. Narovnala se do své plné výšky a dívala se přímo před sebe, nad Cadsuaninu hlavu místo na ni. „Jsem si jistá, že najdeme nějaký způsob, jak ti před odchodem prokázat svou vděčnost.“

Nemohla ji propustit jasněji, pokud by jí to přímo nenařídila, ale Aes Sedai se na ni usmála. Nebyl to tak úplně příjemný úsměv, ale nebyl ani sebeméně pobavený. „Možná tu nějakou dobu zůstanu, Aleis. Děkuju ti za nabídku ubytování a přijímám. Palác na Výšinách je vždycky lepší než nejlepší hostinec.“ První radní polekaně vykulila oči a pak je odhodlaně přimhouřila.

„Cadsuane musí zůstat se mnou,“ prohlásila Harine a podařilo se jí mluvit jen zpola přidušeně, dřív než Aleis otevřela pusu. „Kde není vítaná ona, tam já nejsem taky.“ To byla součást dohody, která jí byla vnucena, pokud měly doprovázet Cadsuane. Mezi jinými musela jít, kam jí Cadsuane řekne a kdy, dokud se nespojí s Coramoorem, a zahrnout ji do všech pozvání, která obdrží.

„Není třeba být sklíčená, Aleis.“ Cadsuane se k ní důvěrně naklonila, ale hlas neztišila. A ozvěna v kupoli její slova ještě zesílila. „Určitě už nemáš žádné špatné návyky, které bych musela napravovat.“

První radní zrudla jako rak a ostatní radní si za ní vyměňovaly zadumané pohledy. Některé se na ni dívaly novýma očima. Jak získávaly hodnost a jak ji ztrácely? Kromě Aleis jich bylo dvanáct, což byla jistě náhoda, ale prvních dvanáct mezi paními plavby klanu volilo paní vln, obvykle jednu ze svého středu, stejně jako prvních dvanáct mezi paními vln volilo paní lodí. Proto Harine přijala slova té divné holky, protože patřila mezi prvních dvanáct. A také proto, že dvě Aes Sedai potvrdily, že ta holka má opravdu vidění. Paní vln nebo dokonce paní lodí bylo možné sesadit, i když jenom v přesně vymezených případech, jako byla naprostá neschopnost či ztráta rozumu, a prvních dvanáct muselo promluvit jednohlasně. U suchozemců to zřejmě chodilo jinak a často ledabyle. Aleis upírala oči na Cadsuane a tvářila se jak naštvaně, tak uštvaně. Možná i v zádech cítila těch dvanáct párů očí. Ostatní radní ji zvažovaly na vážkách. Ale jestli se Cadsuane rozhodla plést do politiky na tomto místě, tak proč? A proč tak hrubě?

„Nějaký muž právě usměrnil,“ řekla náhle Verin. Nepřipojila se k ostatním a opodál nahlížela přes zábradlí. Pod kupolí se její hlas nesl. „Usměrňuje tu v poslední době hodně mužů, první radní?“

Shalon se podívala dolů a zamrkala. Původně čiré klíny byly nyní černé, a místo aby ukazovaly do středu komnaty, nějak se otočily a ukazovaly zhruba stejným směrem. Jedna z žen dole vyskočila a pozorně se dívala, kam na označené objímce černý klín ukazuje. Druhé dvě ženy už utíkaly ke dveřím. Náhle to Shalon pochopila. Triangulace byla pro hledačku větru jednoduchá záležitost. Někde za těmi dveřmi byla mapa a ony brzy určí místo, kde ten muž usměrnil.

„U ženy by to bylo červené, ne černé,“ vysvětlovala téměř šeptem Kumira. Stála kousek od zábradlí, jež svírala oběma rukama, a nahlížela, co se děje dole. „Varuje to, určuje místo a brání. A co ještě? Ženy, které to vytvořily, určitě chtěly něco víc, možná potřebovaly víc. Nevědět, co to ještě dělá, by mohlo být neuvěřitelně nebezpečné.“ Ale nemluvila vyděšeně. Spíš vzrušeně.

„Asi asha’man, řekla bych,“ poznamenala Aleis klidně a odtrhla zrak od Cadsuane. „To nám nemusí dělat starosti. Můžou klidně vstoupit do města, pokud dodržují zákony.“ I když byla klidná, několik žen za ní se zahihňalo jako nové plavčíce poprvé mezi suchozemci. „Odpusť, Aes Sedai. Far Madding tě vítá. Obávám se však, že neznám tvoje jméno.“

Verin se stále dívala dolů na podlahu. Shalon znovu nahlédla přes zábradlí a zamrkala, jak se černé klíny... změnily. Nejdřív byly černé a ukazovaly k severu, vzápětí byly opět čiré a ukazovaly do středu bludiště. Neotočily se. Prostě jednu chvíli byly tam a vzápětí jinde.

„Všechny mi můžete říkat Eadwina,“ ohlásila Verin. Shalon jen tak tak nenadskočila. Kumira ani nemrkla. „Myslíš někdy na historii, první radní?“ pokračovala Verin, aniž by vzhlédla. „Guaire Amalasan obléhal Far Madding tři týdny. Ke konci to bylo dost drsné.“

„Pochybuju, že chtějí slyšet o něm,“ vyjela ostře Cadsuane a některé radní se opravdu tvářily znepokojeně. Kdo ve Světle byl ten Guaire Amalasan? To jméno jí znělo povědomě, ale nedokázala ho zařadit. Nepochybně nějaký suchozemský dobyvatel.

Aleis se podívala na Cadsuane a stiskla rty. „Historie Guaira Amalasana označuje za pozoruhodného generála, Eadwino Sedai, možná hned za Artušem Jestřábí křídlo. Proč sis vzpomněla právě na něj?“

Shalon ještě nikdy neviděla, že by některá z Aes Sedai, putující s Cadsuane, nevěnovala pozornost i nejledabylejšímu varování stejně rychle, jako poslouchaly její rozkazy, ale tentokrát si jí Verin nevšímala. Ani nevzhlédla. „Jenom mě napadlo, že nedokázal použít jedinou sílu, a přesto Far Madding rozmáčkl jako přezrálou švestku.“ Obtloustlá malá Aes Sedai se zarazila, jako by ji právě něco napadlo. „Víte, Drak Znovuzrozený má vojska v Illianu, Tearu, Andoru a Cairhienu. Nemluvě o desítkách tisíc Aielů. Jsou hodně divocí, tihle Aielové. Moc by mě zajímalo, proč jste tak samolibé, když vás právě zkoumal jeho asha’man.“

„Myslím, že už jsi je vyděsila dost,“ vyjela Cadsuane ostře.

Verin se konečně otočila a vykulila oči, jako polekaný suchozemský pták. Tlustýma rukama dokonce zamávala jako křídly. „Aha. Nechtěla jsem... Ach ne. Podle mě by proti vám Drak Znovuzrozený už vytáhl, kdyby chtěl. Ne, myslím, že spíš Seanchané... Slyšely jste o nich? To, co se dozvídáme z Altary a dál na západ, je vážně dost hrozné. Zřejmě smetou všechno, co se jim postaví do cesty. Ne, oni jsou pro něj asi důležitější než získání Far Maddingu. Pokud ovšem neuděláte něco, co by ho rozzlobilo nebo rozčílilo jeho stoupence. Ale jsem si jistá, že na něco takového jste příliš inteligentní.“ Tvářila se velice nevinně. Radní se zavrtěly, vlnka, jakou na hladině udělají malé rybky, když dole pluje perutín.

Cadsuane si povzdechla, očividně jí došla trpělivost. „Jestliže se chceš bavit o Draku Znovuzrozeném, Eadwino, tak musíš beze mě. Já se chci opláchnout a dát si horký čaj.“

První radní sebou trhla, jako by na ni úplně zapomněla, jakkoliv to vypadalo neuvěřitelně. „Ano. Ano, zajisté. Cumere, Narvais, doprovoďte, prosím, paní vln a Cadsuane Sedai do... do mého paláce a uvítejte je tam.“ Malé zaškobrtnutí byl jediný náznak, jak jí vadí, že bude mít Cadsuane na bytě. „Chci si ještě promluvit s Eadwinou Sedai, zlíbí-li se jí.“ Aelis spolu s většinou radních odplula. Verin se náhle zatvářila poplašeně a nejistě. Shalon jí to nevěřila o nic víc než dřívější nevinnost. Myslela si, že ví, kde je Jahar. Jenom nevěděla proč.

Ženy, které Aleis určila, ta hezká, jež se mračila na Cadsuane, a štíhlá šedovlasá žena, vzaly žádost první radní jako rozkaz, což asi také byl. Roztáhly roucha, předvedly ty mírné úklony a zeptaly se Harine, zlíbí-li se jí doprovodit je, a květnatě jí sdělily, jak je těší, že ji smějí doprovodit. Harine je poslouchala s kyselým výrazem. Mohly by jí do cesty házet růžové lístky, kdyby chtěly, ale první radní ji zanechala svým podřízeným. Shalon napadlo, jestli se tak nesnaží vyhnout její sestře, dokud nevychladne.

Cadsuane se nedívala, jak Verin odchází s Aleis, ne otevřeně, ale nepatrně zkřivila rty v úsměvu, když zmizely z dohledu. „Cumere a Narvais,“ řekla náhle. „To bude Cumere Powys a Narvais Maslin, co? Něco jsem o vás zaslechla.“ To odpoutalo jejich pozornost od Harine. „Jistou úroveň si musí zachovat každá radní,“ pokračovala Cadsuane přísně, popadla je za rukáv a otočila je ke schodům. Radní si vyměnily ustarané pohledy a nechaly ji, na Harine zřejmě zapomněly. Ve dveřích se Cadsuane zastavila a ohlédla se, ale ne na Harine a Shalon. „Kumiro? Kumiro!“

Druhá Aes Sedai sebou trhla, ještě naposledy se podívala na zábradlí a vydala se za Cadsuane. Tudíž Harine a Shalon nezbylo nic jiného než jít taky, nebo tu zůstat a snažit se najít cestu samy. Shalon vyrazila za ostatními a Harine nebyla o nic pomalejší. Cadsuane si pořád držela obě radní, scházela po točitých schodech a tiše něco vykládala. Kumira byla za nimi a Shalon přes ni nic neslyšela. Cumere a Narvais se snažily promluvit, ale Cadsuane je nepustila ke slovu. Vypadala klidná a věcná. Ty dvě se začaly tvářit nejistě. Co, ve Světle, má ta Cadsuane za lubem?

„Tohle místo ti dělá starosti?“ promluvila náhle Harine.

„Je to, jako bych ztratila oči.“ Shalon se zachvěla. „Bojím se, paní vln, ale Světlo dej, dokážu svůj strach ovládnout.“ Světlo, doufala, že ano. Zoufale to potřebovala.

Harine kývla a zamračila se na ženy dole na schodech. „Nevím, zda v tom Aleisině paláci mají vanu dost velkou, abychom se mohly vykoupat společně, a pochybuju, že znají medové víno, ale něco najdeme.“ Nešikovně Shalon položila ruku na paži. „Jako malá jsem se bála tmy, a tys mě nikdy nenechala samotnou, dokud ten strach nepominul. Já tě taky nenechám samotnou, Shalon.“

Shalon minula schod a málem upadla. Harine její jméno používala pouze v soukromí od chvíle, co se stala paní plavby. A ještě nikdy nebyla v soukromí tak milá. „Děkuju,“ řekla a s námahou dodala: „Harine.“ Sestra ji znovu poplácala po ruce a usmála se. Usmívat se moc neuměla, ale z té neohrabané snahy byla cítit náklonnost.

Nicméně v pohledu, který vrhla na ženy před nimi, žádná náklonnost nebyla. „Možná tu skutečně můžu uzavřít dohodu. Cadsuane už přesunula jejich zátěž, takže plují v náklonu. Musíš se pokusit zjistit proč, Shalon, až se k ní dostaneš blíž. Ráda bych si pověsila Aleisiny špičáky na provázek – odejít ode mě úplně beze slova! – ale ne za tu cenu, že dovolím Cadsuane zaplést tady Coramoora do nějakých potíží. Musíš to zjistit, Shalon.“

„Myslím, že Cadsuane se do všeho plete, tak jako jiní lidé dýchají,“ opáčila Shalon s povzdechem, „ale pokusím se, Harine. Udělám, co půjde.“

„To jsi dělala vždycky, sestro. A budeš dělat. To vím.“

Shalon si povzdechla znovu. Bylo příliš brzy zkoušet hloubku sestřiny nově nalezené náklonnosti. Přiznání by mohlo přinést rozhřešení, nebo taky ne, a ona by nedokázala žít, kdyby naráz ztratila manželství a hodnost. Ale poprvé od chvíle, kdy jí Verin hrubě předhodila Cadsuaniny podmínky pro zachování jejího tajemství, začala Shalon uvažovat o přiznání.