Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, které se stanou pověstmi. Pověsti vyblednou do mýtů a dokonce i ty jsou dávno zapomenuty, když věk, který ji zrodil, opět nastane. V jednom věku, některými nazývaném třetím věkem, který má přijít, věkem dávno minulým, se nad Arythským oceánem zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátky ani konce. Ale byl to nějaký začátek.
Na východ ten vítr vál, nad chladnými, šedozelenými vlnami, směrem k Tarabonu, kde se již vykládaly lodě, a další kotvily na míle podél pobřeží a čekaly, až přijdou na řadu u mola v přístavu Tanchiko. Přístav byl plný lodí, větších i menších, a čluny přepravovaly lidi a náklad na břeh, protože v celém přístavu nebylo volné jediné kotviště. Obyvatelé Tanchika byli ustrašení, když město padlo do rukou jeho nových pánů s jejich prapodivnými zvyky a podivnými tvory a ženami, které mohly usměrňovat, na vodítcích, a vyděsili se ještě víc, když dorazila tato flotila, děsivě veliká, a nezačala vykládat jen vojáky, ale také bystré kupce a řemeslníky s nástroji svého obchodu, a dokonce i rodiny s vozy plnými hospodářského náčiní a neznámých rostlin. Byl tu nový král i nová panarcha, kteří vydávali zákony, a i když král a panarcha složili slib věrnosti nějaké daleké císařovně, i když seanchanští šlechtici zabrali velice mnoho paláců a vyžadovali hlubší projevy úcty než kterýkoliv tarabonský pán či paní před nimi, život se pro většinu lidí příliš nezměnil, a pokud ano, tak spíš k lepšímu. Seanchanští urození se s obyčejnými lidmi příliš nestýkali a s divnými zvyky se dalo žít. Anarchie, která rozervala krajinu na kusy, už byla jen vzpomínkou, stejně jako hlad, který ji doprovázel. Vzbouřenci, bandité a Dračí spřísahanci, kteří zamořovali zemí, byli mrtví, zajatí či vyhnaní na sever na Almothskou planinu, tedy ti, kteří se nevzdali, a obchod opět kvetl. Hordy hladovějících uprchlíků, ucpávající ulice města, byly zpátky ve svých vesnicích a na svých statcích. A v Tanchiku zůstalo jen tolik nových lidí, kolik jich město snadno uživilo. Přes sníh se vojáci, kupci, řemeslníci a sedláci rozešli do vnitrozemí po tisících a desetitisících, ale ledový vítr Tanchiko uklidnil a po několika potížích bylo město více méně spokojené.
Vítr vál celé legue na východ, zesiloval a slábl, rozděloval se, ale neutichal, stále mířil na východ a trochu na jih, přes lesy a pláně sevřené krunýřem zimy, mezi stromy s hnědými větvemi a nad zahnědlou trávou, a konečně překonal místo, kudy kdysi vedla hranice mezi Tarabonem a Amadicií. Stále to byla hranice, ale jenom podle jména, hraniční kameny byly odstraněny a stráže pryč. Na jihovýchod vál ten vítr, kolem nejjižnějších výběžků pohoří Oparů, a překonal i vysoké hradby Amadoru. Porobeného Amadoru. Praporec na obrovské Pevnosti Světla pleskal ve větru a zlatý jestřáb, který na něm byl vyobrazen, jako by skutečně letěl s blesky v drápech. Jen málo domorodců opouštělo své domovy, pokud nemuselo, a těch pár spěchalo zamrzlými ulicemi, zabaleno v pláštích a se sklopenýma očima. Dívali se na zem nejen proto, aby neuklouzli na dláždění, ale také aby se vyhnuli pohledu na Seanchany, kteří občas projížděli kolem na zvířatech, která vypadala jako kočky s bronzovými šupinami, velké jako koně, nebo Taraboňany v oceli, strážící skupinky bývalých dětí Světla, nyní v řetězech a pracující jako zvířata, zapřažené do vozů, vyvážející z města výkaly. Po necelém měsíci a půl v seanchanském stádě lidé v hlavním městě Amadicie pociťovali studený vítr jako metlu, a ti, kteří neproklínali svůj osud, přemýšleli, jaké hříchy tímto splácejí.
Vítr zamířil na východ přes pustinu, kde bylo mnoho vesnic a statků vypáleno. Sníh pokrýval ohořelé trámy a opuštěné stodoly a zmírňoval tu scénu, třebaže k hladovění přidával ještě mrznutí. Meč, sekera a oštěp to tu již navštívily, a zůstaly, aby znovu zabíjely. Nakonec vítr zasténal v žalozpěvu nad neobezděnou Abilou. Nad strážními věžemi tu nevlály žádné prapory, protože tu právě dlel prorok pána Draka a prorok kromě svého jména nepotřeboval žádný praporec. V Abile se lidé třásli víc před jménem proroka než před větrem. Jinde se lidé před jeho jménem třásli také.
Z kupeckého domu, kde přebýval Masema, vyšel Perrin a vítr zachytil jeho kožišinou lemovaný plášť, zatímco si natahoval rukavice. Polední slunce nehřálo a byla hrozná zima. Perrin udržoval hladkou tvář, ale na to, aby mu byla zima, byl až příliš rozzlobený. Nepopadnout do ruky sekeru byla námaha. Masema – nehodlal tomu muži říkat prorok, alespoň ne v duchu! – Masema byl nejspíš hlupák a rozhodně byl šílený. Mocný hlupák, mocnější než většina králů, a navíc blázen.
Jeho stráže vyplnily ulici a postávaly i za rohy domů, vyzáblí chlapíci v nakradeném hedvábí, holobradí učedníci v potrhaných kabátech, kdysi tlustí kupci ve zbytcích skvělého sukna. Od úst jim stoupala pára a někteří se bez pláště třásli, ale každý svíral oštěp či kuši s nasazenou šipkou. Přesto žádný nevypadal navenek nepřátelsky. Věděli, že se prohlásil za prorokova známého, a civěli na něj, jako by čekali, že se vznese do vzduchu a odletí. Nebo aspoň začne dělat salta. Mezi pachy oddělil kouř ze dřeva. Muži na ulici byli cítit starým potem a nemytými těly, dychtivostí a strachem. A podivnou horečkou, kterou si doposud neuvědomil, odrazem Masemova šílenství. Ať už byli nepřátelští či ne, na Masemův pokyn by ho, i kohokoliv jiného, bez váhání zabili. Na jeho pokyn by vyvraždili celý národ. Jak tak větřil, cítil chlad větší než celá zima. Byl víc než kdy jindy rád, že odmítl vzít Faile s sebou.
Muži, jež nechal u koní, hráli v kostky, nebo to aspoň předstírali, na kousku dlažby, který očistili od sněhu a břečky. Perrin Masemovi nevěřil natolik, aby riskoval svého ryzáka, a oni taky ne. Větší pozornost věnovali domu a strážím než své hře. Jakmile se objevil, tři strážci vyskočili na nohy a pohledem zalétli k jeho společníkům. Věděli, jak se jejich Aes Sedai cítily uvnitř. Neald byl pomalejší, posbíral kostky a mince. Asha’man byl hejsek, pořád si uhlazoval nakroucené kníry, naparoval se a uculoval se na ženy, ale teď stál na špičkách, ostražitý jako kočka.
„Chvíli jsem si myslel, že se ven budem muset probojovat,“ zamumlal vedle Perrina Elyas. Zlaté oči měl klidné. Byl to hubený stařík v širokém klobouku, s dlouhými, prošedivělými vlasy do pasu a plnovousem až na prsa. Za pasem měl tesák, ne meč, ale býval strážcem. Jistým způsobem jím stále byl.
„To jediné šlo dobře,“ řekl mu Perrin a vzal si od Nealda Loudovy otěže. Asha’man zvedl tázavě obočí, ale Perrin zavrtěl hlavou, aniž by se staral, nač se chtěl Neald zeptat, a ten jen zkřivil rty a podal Elyasovi otěže jeho myšáka, než vylezl na svého strakáče.
Perrin neměl na Muranďanovo škarohlídství náladu. Rand ho sem poslal, aby mu přivedl Masemu, a Masema hodlal přijít. Jako vždycky, když poslední dobou pomyslel na Randa, zavířily mu před očima barvy, ale on si toho jako vždycky nevšímal. Ten zatracený chlap považoval za rouhačství, aby se kdokoli kromě Randa dotýkal jediné síly. Rand zřejmě podle něj nebyl obyčejný smrtelník, byl ztělesněné Světlo! Takže nebude žádné cestování, žádný rychlý skok průchodem do Cairhienu, třebaže se ho Perrin snažil přesvědčit. Budou muset celých těch čtyři sta leguí či víc jet na koních skrz Světlo ví co. A utajit, kdo jsou, i Masema. Tak zněly Randovy rozkazy.
„Podle mě existuje jen jeden způsob, jak to dokázat, chlapče,“ prohlásil Elyas, jako by byl Perrin promluvil nahlas. „Je to ale jen mizivá šance. Větší naději bychom měli, kdybychom ho praštili po hlavě a probojovali se ven.“
„Já vím,“ zavrčel Perrin. Nejednou během těch hodin dohadová ní ho to napadlo. S asha’many, Aes Sedai a moudrými, kteří všich ni dokázali usměrňovat, by to mohlo vyjít. Ale on viděl bitvy vybojované s pomocí jediné síly, lidi ve chvilce rozervané na krvavé cáry a hořící hlínu. Abila by se změnila v jatka, než by skončili. Už nikdy nechtěl nic podobného vidět, pokud bude po jeho.
„Co si z toho ten prorok podle tebe vybere?“ zeptal se Elyas.
Perrin vyhnal vzpomínku na Dumajské studny a představu stejně vypadající Abily a teprve pak se mohl zamyslet nad tím, o čem Elyas mluví. Aha. Jak dokáže nemožné. „Je mi jedno, co si z toho vybere.“ Ten chlap bude dělat potíže, to bylo jisté.
Podrážděně si přetřel bradu. Potřeboval přistřihnout vousy. Nebo spíš nechat si je přistřihnout. Kdyby vzal nůžky do ruky, Faile by mu je sebrala a dala by je Lamželezovi. Stále mu připadalo neuvěřitelné, že ten hromotluk se zapadlými klouby je skvělý komorník. Světlo! Komorník. Snažil se najít k Faile a jejím podivným saldejským způsobům cestu, ale čím pevnější byl v kramflekách, tím častěji se jí dařilo obrátit všechno tak, aby to vyhovovalo jí. Ženy to ostatně dělaly vždycky, avšak občas měl dojem, že vyměnil jeden vír za druhý. Třeba by se mohl pokusit o nějaké to panské ječení, jež se jí zřejmě tolik líbilo. Muž by měl být schopný ostříhat si vousy sám, když chce. Ale pochyboval, že to udělá. Křičet na ni bylo dost těžké, když ona začala vřeštět první. A stejně bylo hloupé o něčem takovém teď uvažovat.
Zadíval se na ostatní, jak se blíží ke koním, jako by studoval nástroje, které potřebuje k těžké práci. Bál se, že Masema jim tu cestu co nejvíc otráví, a jeho nástroje byly celé popraskané.
Vedle něj se zastavily Seonid a Masuri, s kapucemi staženými hluboko do čela, aby měly tvář ve stínu. Přes slabou voňavku od nich stoupalo ostré chvění, ovládaný strach. Masema by je byl zabil na místě, být po jeho. Stráže by to mohly udělat, kdyby někdo z nich poznal obličej Aes Sedai. Mezi tolika lidmi se jistě našlo pár, kteří je znali. Masuri byla z těch dvou vyšší skoro o dlaň, jenže Perrin se na obě stále díval svrchu. Sestry si nevšímaly Elyase a vyměnily si pohledy. Pak tiše promluvila Masuri.
„Už chápeš, proč musí být zabit? Ten muž je... posedlý.“ No, hnědé si málokdy hrály se slovíčky. Naštěstí nebyl žádný ze strážných dost blízko, aby ji slyšel.
„Mohla sis vybrat lepší místo, kde to říct,“ upozornil ji. Nechtěl jejich argumenty slyšet, ani teď, ani později, ale obzvlášť ne teď. A zřejmě ani nebude muset.
Edarra a Carelle stály za Aes Sedai s tmavými šátky kolem hlavy. Cípy, které jim visely na prsa a na záda, je před chladem nemohly moc chránit, ale moudrým dělal větší starosti sníh, už pouhá existence něčeho takového. Jejich sluncem osmahlé tváře jako by byly vytesané z kamene, ale jejich pach byl jako ocelový hřeb. Edařiny modré oči, obvykle tak vyrovnané, až v mladé tváři vypadaly divně, byly tvrdé jako hřeby. Její vyrovnanost pochopitelně zakrývala ocel. Ostrou ocel.
„Teď není čas na řeči,“ sdělila Aes Sedai Carelle mírně a zastrčila si pod šátek pramen ohnivě rudých vlasů. Byla vysoká jako muž a obvykle se chovala mírně. Na moudrou. Což jen znamenalo, že člověku neukousla nos, aniž by ho nejdřív varovala. „Na koně."
A menší ženy udělaly pukrle a honem nasedaly, jako by vůbec nebyly Aes Sedai. A pro moudré taky nebyly. Perrin usoudil, že na tohle si nikdy nezvykne. I kdyby Masuri a Seonid ano.
S povzdechem se vyhoupl na Loudu a moudré se vydaly za svými aessedaiovskými učednicemi. Hřebec chvíli poskakoval, jak by odpočatý, avšak Perrin ho tlakem kolen a pevnou rukou na otěži zvládl. Aielské ženy neohrabaně nasedly, třebaže to už pár týdnů cvičily, a těžké sukně se jim vyhrnuly nad kolena, až byly vidět vlněné punčochy. Ve věci Masemy se sestrami souhlasily, stejně jako moudré v táboře. To byla pěkně horká kaše, jakou měl dopravit do Cairhienu a neopařit se přitom.
Grady a Aram už seděli v sedlech a on mezi ostatními nerozeznal jejich pach. Nebylo to nutné. Vždycky si myslel, že Grady vypadá jako sedlák i přes ten svůj černý kabát a stříbrný mečík na límci, jenže ne teď. V sedle seděl nehybně jako socha a ponuře si prohlížel stráže; muž, jenž se rozhoduje, kde má seknout nejdřív. A podruhé i potřetí, kolikrát bude třeba. Aramovi vlál jedovatě zelený cikánský plášť ve větru, když tahal za otěže. Meč nosil na zádech – a tvář měl jako mapu vzrušení, až z toho Perrinovi pokleslo srdce. V Masemovi se Aram setkal s mužem, jenž dal svůj život, srdce i duši Draku Znovuzrozenému. Podle Aramova názoru stál Drak Znovuzrozený těsně za Perrinem a Faile.
Neprokázal jsi tomu chlapci vůbec žádnou laskavost, řekl Perrinovi Elyas. Pomohl jsi mu vzdát se toho, čemu věřil, a teď může věřit pouze v tebe a ten meč. A to nestačí nikomu. Elyas Arama znal, když byl chlapec ještě cikánem, než se chopil meče.
A ta kaše mohla být pro někoho otrávená.
Strážní sice na Perrina pohlíželi s údivem, ale neuhnuli, aby mu udělali místo, dokud někdo nezakřičel z okna domu. Potom ustoupili, aby jezdci mohli projet. Dostat se k prorokovi nebylo nijak snadné bez jeho svolení. Odjet bez jeho svolení bylo naprosto nemožné.
Když se dostali od Masemy a jeho stráží, Perrin v zalidněných ulicích nasadil co nejrychlejší tempo. Abila byla ještě nedávno velké, prosperující město s kamennými tržišti a až čtyřposchoďovými domy s břidlicovými střechami, ale místa, kde stávaly domy a hostince, nyní označovaly hromady suti. V celé Abile nezůstala stát jediná hospoda ani dům, kde dostatečně rychle nevyhlásili slávu pána Draka Znovuzrozeného. Masemův nesouhlas nebyl nikdy mírný.
Lidí, kteří vypadali na původní obyvatele města, moc nepotkali. Ti na sobě měli nevýrazné šaty a většinou ustrašeně cupitali ulicí. Nebyly tu žádné děti. Ani žádní psi. Teď tady nejspíš panoval hlad. Skupiny ozbrojených mužů se brodily blátem, jež včera v noci bylo sněhem, tady dvacet, támhle padesát, a srážely lidi, kteří jim dost rychle neuhnuli z cesty, a nutily dokonce i volská spřežení, aby je objela. V dohledu jich byly stovky. Ve městě jich musely být tisíce. Masemovo vojsko tvořila chátra, ale ostatní nedostatky zatím nahrazovaly svými počty. Díky Světlu ten chlap souhlasil, že si jich vezme jenom stovku. Museli se o tom dohadovat hodinu, ale nakonec souhlasil. Nakonec zvítězilo Masemovo přání dostat se k Randovi co nejrychleji, i když odmítal cestovat. Jenom pár jeho stoupenců mělo koně, většina byla opěšalá, takže nepůjdou moc rychle. Do Perrinova tábora aspoň dorazí do večera.
Perrin kromě svého oddílu neviděl žádné jezdce. Přitahovali pohledy ozbrojenců, kamenné výrazy, horečnaté pohledy. Za prorokem často přicházeli dobře oblečení lidé, šlechtici a kupci, doufající, že když se mu vzdají osobně, získají větší požehnání a budou muset méně platit, ale obvykle odcházeli pěšky. Nicméně nikdo jim v cestě nebránil, jenom museli objíždět hloučky Masemových mužů. Pokud odjížděli na koních, muselo to být z Masemovy vůle. Přesto Perrin nemusel ostatním říkat, ať se drží pohromadě. V Abile se vznášel vyčkávavý pocit a nikdo s polovinou mozku by nechtěl být nablízku, až čekání skončí.
Když Balwer pobídl svého klabonosého valacha z boční uličky k nízkému dřevěnému mostu vedoucímu z města, byla to pro Perrina úleva skoro stejně tak velká, jako když prvně přejeli most a dostali se kolem stráží. Mužík s vystouplými klouby, v prostém hnědém kabátě, který na něm visel jako pytel, se o sebe dokázal postarat, ale Faile zřizovala správnou šlechtickou domácnost a rozhodně by ji nepotěšilo, kdyby Perrin dovolil, aby někdo ublížil jejímu tajemníkovi. Jejímu a Perrinovu. Perrin si nebyl jistý, jaký pocit má z toho, že má tajemníka, ale ten chlapík uměl víc než jenom hezky psát. Což prokázal, jakmile opustili město a dostali se do nízkých, zalesněných kopců. Většina větví byla holá, bez listí, a ty, kterým ještě listí či jehličí zůstalo, byly na bílém pozadí jasně zelené. Cestu měli sami pro sebe, ale sníh v zamrzlých blátivých kolejích jízdu ztěžoval.
„Odpusť, můj pane Perrine,“ zamumlal Balwer a naklonil se, aby viděl přes Elyase, „ale náhodou jsem tam zaslechl něco, co by tě mohlo zajímat.“ Diskrétně si odkašlal do dlaně a pak honem chytil plášť a přitáhl si ho k tělu.
Elyas a Aram ani nepotřebovali Perrinův pokyn, aby se zařadili k ostatním. Všichni byli zvyklí, že tento vysušený mužík touží po soukromí. Perrin vlastně ani netušil, proč předstírá, že nikdo jiný neví, že v každém městě či vesnici, kterými projedou, vyšťourá nějaké informace. Musel vědět, že Perrin to, co zjistí, probírá s Faile a Elyasem. V každém případě uměl skvěle vyšťourávat.
Balwer naklonil hlavu na stranu, aby viděl na Perrina, když jeli bok po boku. „Mám dvě nové zprávy, můj pane. Jednu považuji za důležitou a druhou za naléhavou.“ Naléhavou nebo ne, mluvil suše, jako když šustí spadané listí.
„A jak naléhavou?“ Perrin se v duchu vsadil, čeho se ta první zpráva bude týkat.
„Snad velmi, můj pane. Král Ailron přinutil Seanchany k bitvě u města Jeramel přibližně sto mil na západ odsud. To bylo asi před deseti dny.“ Podrážděně našpulil rty. Neměl rád nepřesnosti a nesnášel, když něco nevěděl. „Spolehlivé informace jsou vzácné, ale amadicijští vojáci jsou nepochybně mrtví, zajatí čí rozprášení. Tuze by mne překvapilo, kdyby jich kdekoliv pohromadě zůstala víc než stovka, a ti se dají brzy na loupežení. Ailrona samotného zajali spolu s celým jeho dvorem. Amadicie už nemá žádnou šlechtu, co by stála za řeč.“
Perrin si v duchu poznamenal, že prohrál. Obvykle začal Balwer zprávami o bělokabátnících. „Amadicie je škoda. Teda aspoň ti zajatí mají smůlu.“ Podle Balwera měli Seanchani dost drsný způsob, jak nakládat s těmi, jež chytili se zbraní v ruce. Takže Amadicii nezbylo žádné vojsko a žádní šlechtici, kteří by svolali a vedli další. Seanchanům nic nezabrání v postupu, i když se zřejmě šířili dost rychle i tehdy, pokud se jim někdo do cesty postavil. Nejlepší bude vyrazit, jakmile se Masema objeví v táboře, a pak postupovat co nejrychleji.
To také řekl a Balwer s pochvalným úsměvem kývl. Ten muž ocenil, když Perrin poznal, jakou cenu jeho zpráva má.
„Na druhou stranu, můj pane,“ pokračoval, „bitvy se zúčastnili také bělokabátníci, ale Valdovi se zřejmě podařilo dostat většinu z nich z pole. Má Temného štěstí. Nikdo zjevně neví, kam se poděli. Nebo spíš každý říká něco jiného. Smím-li to tak říci, tak dávám přednost východu. Pryč od Seanchanů.“ A samozřejmě směrem k Abile.
Sázka tedy nebyla prohraná. I když s tím nezačal. Tak možná pat. Před nimi vysoko k bezmračné obloze vzlétla káně a zamířila k severu. Do tábora dorazí dávno před nimi. Perrin si vzpomínal na doby, kdy neměl víc starostí než ten pták. Aspoň ve srovnání se současností. Bylo to velice dávno.
„Bělokabátníky asi víc zajímá, jak se vyhnout Seanchanům, než nás otravovat, Balwere. A stejně před nimi nemůžeme utíkat rychleji než před Seanchany. To byla ta druhá zpráva?“
„Ne, můj pane. Prostě jenom věc zájmu.“ Balwer děti Světla nenáviděl z hloubi duše a Valdu zvlášť – byla to otázka špatného zacházení někdy v minulosti, soudil Perrin – avšak jako všechno na tomto muži, i nenávist u něj byla suchá a chladná. Bez vášně. „Ta druhá zpráva je o tom, že Seanchani vybojovali další bitvu, tentokrát v jižní Altaře. Proti Aes Sedai, i když někteří se zmiňovali o usměrňujících mužích.“ Balwer se pootočil v sedle a podíval se na Gradyho a Nealda v jejich černých kabátech. Grady byl zabrán do hovoru s Elyasem a Neald s Aramem, ale oba asha’mani dávali pozor i na okolní les, stejně jako strážci jedoucí vzadu. Aes Sedai a moudré také potichu rozmlouvaly. „Ať už bojovali s kýmkoliv, můj pane, je jasné, že Seanchani prohráli a byli zahnáni zpátky do Ebú Daru.“
„Dobrá zpráva,“ utrousil Perrin nevzrušeně. Před očima se mu opět mihly Dumajské studny, jenomže jasněji než dříve. Na chvíli byl zpátky, stál zády k Loialovi a oba zoufale bojovali s jistotou, že příští dech bude ten poslední. Poprvé toho dne se zachvěl. Rand aspoň o Seanchanech ví. Alespoň s tím si nemusel dělat žádné starosti.
Uvědomil si, že si ho Balwer opět prohlíží. Zvažuje ho jako pták nějakého divného brouka. Viděl, jak se chvěje. Mužík rád věděl všechno, ale existovala tajemství, která nezjistí nikdo.
Perrin se pohledem vrátil k dravci, kterého teď stěží viděl i sám. Připomněl mu Faile, jeho zuřivou sokolí manželku. Jeho krásnou sokolí manželku. Pustil z hlavy Seanchany a bělokabátníky, bitvy a dokonce i Masemu. Prozatím.
„Trochu přidáme,“ zavolal na ostatní. Káně možná uvidí Faile dřív než on, jenže na rozdíl od ptáka on uvidí lásku svého srdce. A dneska na ni nebude křičet, ať udělala cokoliv.