Srdce zimy

PROLOG Sníh

Tři lucerny vrhaly mihotavé světlo, ale na osvětlení přísně bílých stěn a stropu malé místnosti to stačilo. Seaine upírala oči na těžké dřevěné dveře. Věděla, že je to nelogické. Hloupé pro přísedící za bílé. Vlna saidaru, již protlačila kolem kliky, jí občas přinesla slabou ozvěnu vzdálených kroků z bludiště chodeb za nimi, šepot, jenž se vytratil vzápětí poté, co ho zaslechla. Byla to prostá věc, již hodně dávno se naučila od přítelkyně, když byly obě ještě novicky, ale dostalo by se jí varování dávno předtím, než by se někdo přiblížil. A sem dolů, do druhého sklepení, stejně skoro nikdo nechodil.

Její tkanivo zachytilo vzdálené švitoření krys. Světlo! Jak je to dlouho, co byly v Tar Valonu naposledy krysy – v samotné Věži? Jsou snad některé z nich špehy Temného? Neklidně si navlhčila rty. Tady byla logika k ničemu. Pravda. Byť nelogická. Bylo jí do smíchu. S námahou potlačila počátky hysterie. Mysli na něco jiného než na krysy. Na něco jiného než... V místnosti za ní se ozvalo tlumené zakvílení a přešlo až do fňukání. Snažila se to nevnímat. Soustřeď se!

Vlastně ji sem s ostatními přivedlo to, že se hlavy adžah zřejmě scházely někde v tajnosti. Ona sama viděla Ferane Neheran, jak si špitá ve výklenku knihovny s Jesse Bilal, která stála hodně vysoko mezi hnědými, byť ne na samotném vrcholu. Se Suanou Dragand ze žlutého adžah si byla jistější. Alespoň si to myslela. Ale proč se Ferane schází se Suanou v odlehlé části věžových pozemků a přitom na sobě obě mají prosté pláště? Přísedící za různé adžah spolu stále otevřeně mluvily, i když chladně. A její společnice viděly stejné věci. Pochopitelně by nesdělily jména ze svých vlastních adžah, avšak dvě se zmínily o Ferane. Hádanka. Věž byla v dnešní době kypící bažinou, každé adžah šlo po krku ostatním, ale jejich hlavy se slézaly v koutech. Nikdo mimo adžah nevěděl s jistotou, kdo které vede, ale hlavy se navzájem očividně znaly. Co mohou mít za lubem? Co? Byla to smůla, že se nemohla Ferane prostě zeptat, ale i kdyby Ferane otázky nevadily, ona se stejně neodvažovala zeptat. Ne teď.

Jak byla soustředěná, nedokázala tu otázku vyhnat z hlavy. Věděla, že civí na dveře a láme si hlavu s hádankami, jež nedokáže rozlousknout, jen proto, aby se pořád neohlížela přes rameno. Směrem ke zdroji toho tlumeného fňukání a potlačovaného sténání.

Jako by ji pomyšlení na zvuk popohnalo, pomalu se otočila ke svým společnicím, a při tom pohybu začala dýchat roztřeseně. V Tar Valonu hustě sněžilo, ale v místnůstce hluboko pod ním bylo nesnesitelné horko. Donutila se vidět!

Se šátkem s hnědými třásněmi přes lokty tam Saerin stála rozkročená a hladila jílec zakřivené altarské dýky, kterou měla strčenou za pasem. Olivová pleť jí potemněla hněvem natolik, že byla jasně vidět jizva na bradě. Pevara vypadala klidnější, tedy na první pohled, avšak jednu ruku měla pevně zaťatou do rudě vyšívané suknice a druhou držela hladký bílý váleček hole přísah, jako půl lokte dlouhý klacek, který byla připravená použít. Mohla k tomu být připravená. Tlustá Pevara byla mnohem tvrdší, než vypadala, a dost odhodlaná, aby Saerin znejistěla.

Na druhé straně Křesla lítosti držela maličká Yukiri ruce těsně sepjaté na prsou a dlouhé, stříbřitě šedé třásně na šátku se pohupovaly, jak se třásla. Olizovala si rty a vrhala ustarané pohledy na ženu stojící vedle ní. Doesine, připomínající spíš hezkého mládence než žlutou sestru jisté pověsti, se na to, co dělaly, tvářila dokonale bezvýrazně. To ona manipulovala s tkanivy, jež se táhla ke Křeslu. Hleděla na ter’angrial a soustředila se tak důkladně, až se jí na bledém čele perlil pot. Všechny tu byly přísedící, včetně vysoké ženy svíjející se v křesle.

Talene byla zmáčená potem, zlaté vlasy přilepené k hlavě a lněnou spodničku celou mokrou. Zbytek jejích šatů ležel na hromádce v koutě. Víčka se jí chvěla a neustále tlumeně kvílela, hekala a prosila. Seaine se z toho dělalo špatně, ale nedokázala od ní odtrhnout oči. Talene byla kamarádka. Bývala kamarádka.

Přes své jméno ter’angrial nevypadal jako křeslo, byl to jenom kvádr šedého mramoru. Nikdo nevěděl, z čeho je doopravdy, ale materiál byl všude, kromě šikmého vršku, tvrdší než ocel. Sošná zelená se do něj trochu zabořila a Křeslo se k ní přimklo a nepustilo, jakkoliv se svíjela. Doesinina tkaniva vplula do jediné mezery na celém křesle, hranatého otvoru o velikosti dlaně na boku, s maličkými zářezy nepravidelně rozmístěnými kolem něj. Sem dolů přiváděli zločince chycené v Tar Valonu, aby si vyzkoušeli Křeslo lítosti a také pečlivě zvolené následky svých zločinů. Po propuštění všichni z ostrova uprchli. Seaine napadlo, jestli se Křeslo ke stejnému účelu používalo i ve věku pověstí.

„Co... vidí?“ Mimoděk šeptala. Talene nejen viděla, jí to všechno připadalo skutečné. Díky Světlu neměla žádného strážce, což bylo u zelené téměř neslýchané. Tvrdila, že přísedící žádného nepotřebuje. Teď vycházely najevo jiné důvody.

„Zatraceně, bičují ji zatracení trolloci,“ zavrčela Doesine. Do hlasu se jí vloudil rodný cairhienský přízvuk, něco, co se jí stávalo, jen když byla pod tlakem. „Až skončí... Vidí kotel s vodou nad ohněm a myrddraala, jak ji pozoruje. Musí vědět, že to bude buď jedno, nebo druhé. Ať shořím, jestli se nezlomí tentokrát...“ Doesine si podrážděně otřela pot z čela a roztřeseně se nadechla. „Přestaň do mě strkat. Už je to dlouho, co jsem dělala něco takového.“

„Potřetí,“ zamumlala Yukiri. „I toho největšího tvrďáka zlomí jeho vlastní vina, když nic jiného, nejpozději napodruhé! Co když je nevinná? Světlo, tohle je jako krást ovce, když se ovčák dívá!“ Ačkoliv se třásla, dařilo se jí působit vznešeně, ale vždycky mluvila jako venkovanka, jíž byla před příchodem do Věže. Zlobně se na ostatní zamračila. „Zákon zakazuje používat Křeslo na zasvěcené. Zbaví nás hodnosti přísedící! A jako by vyhození ze sněmovny nestačilo, nejspíš nás pošlou do vyhnanství. A předtím nás ztlučou koštětem, jen aby nám trochu osolily čaj. Ať shořím, jestli se mýlíme, mohly by nás všechny utišit!“

Seaine se otřásla. Tomu poslednímu uniknou, pokud se jejich podezření prokáže. Ne, ne podezření. Jistota. Musejí mít pravdu! Ale i kdyby ano, v tom ostatním měla Yukiri pravdu. Věžový zákon málokdy povoloval výjimky z důvodů nutnosti nebo nějakého vyššího dobra. Ale jestli mají pravdu, cena za to stála. Prosím, Světlo dej, ať mají pravdu!

„Jsi snad slepá a hluchá?“ štěkla Pevara a zamávala holí Yukiri pod nosem. „Odmítla zopakovat přísahu proti lhaní a musí v tom být víc než jen ta hloupá pýcha zelených, po tom všem, co jsme už vykonaly. Když jsem ji odstínila, pokusila se mě bodnout! Tobě to snad připadá jako něco, co udělá nevinná? Ano? Přese všechno, co ví, jsme s ní jenom chtěly mluvit, až bychom ochraptěly! Proč by měla čekat víc?“

„Děkuji oběma,“ přisadila si Saerin suše, „že říkáte, co je nasnadě. Už je příliš pozdě se vrátit, Yukiri, takže klidně můžeme pokračovat. Být tebou, Pevaro, nekřičela bych na jednu ze čtyř žen v celé Věži, o které vím, že jí můžu důvěřovat.“

Yukiri zrudla a popotáhla se za šátek a Pevara se tvářila poněkud zaraženě. Ale jen trochu. Možná byly všechny přísedící, ale Saerin se rozhodně ujala velení. Seaine si nebyla jistá, co si o tom myslí. Před pár hodinami byly s Pevarou dvě staré kamarádky na nebezpečné výpravě, byly si rovny, rozhodovaly se společně. Teď měly spojenkyně. Ale nebyly ve sněmovně a nemohly tady uplatnit práva přísedících. Věžová hierarchie se uplatňovala ve všem, všechny ty příliš jemné i méně jemné rozdíly, jako kdo kde stojí a kdo se má ke komu chovat uctivě. Popravdě byla Saerin novickou mladší i přijatou dvakrát déle než ostatní, ale byla čtyřicet let přísedící, déle než kterákoliv jiná, a to se počítalo. Seaine bude mít štěstí, když se jí Saerin zeptá na její názor, natož aby ji požádala o radu, než o něčem rozhodne. Docela hloupé, ale bylo to jako trn v patě.

„Trolloci ji táhnou ke kotli,“ ozvala se náhle Doesine skřípavým hlasem. Talene přes zaťaté zuby uniklo pronikavé zakvílení. Třásla se jako sulc. „Já – nevím, jestli se dokážu... jestli se zatraceně dokážu přimět...“

„Probuď ji,“ rozkázala Saerin, aniž by se alespoň pohledem přesvědčila, co si o tom myslí ostatní. „Přestaň trucovat, Yukiri, a připrav se.“

Šedá po ní vrhla pyšný, rozzuřený pohled, jenže když Doesine propustila svá tkaniva a Talene otevřela modré oči, Yukiri obklopila záře saidaru a ona ženu na křesle bez jediného slova odstínila. Saerin velela a všechny to věděly, tím to končilo. Byl to velmi ostrý trn.

Štít zřejmě nebyl nutný. Talenina tvář byla maskou hrůzy a ona se celá třásla a funěla, jako by tryskem uběhla deset mil. Stále byla ponořená do měkkého povrchu, ale bez Doesinina usměrňování už se kolem ní Křeslo neuzavíralo. Vyvalenýma očima zírala na strop, pak je zavřela, ale hned je zase otevřela. Nechtěla zkoumat své vzpomínky.

Pevara se dvěma kroky ocitla u křesla a vrazila jí hůl přísah do ruky. „Zruš všechny přísahy, které tě poutají, a znovu slož tři přísahy, Talene,“ nakázala jí drsně. Talene před holí ucukla, jako by to byl jedovatý had, a pak uhnula na druhou stranu, když se nad ní Saerin sklonila.

„Příště, Talene, příště skončíš v kotli. Nebo s něžnou pozorností myrddraala.“ Saerin se tvářila přísně, hlas však měla ještě tvrdší. „Žádné probuzení včas. A jestli to nebude stačit, tak bude příště a ještě jednou, tolikrát, kolikrát to bude nutné, i kdybychom tu musely zůstat až do léta.“ Doesine otevřela ústa na protest, ale pak jen udělala obličej. Jedině ona z nich věděla, jak s Křeslem zacházet, ale v této skupince stála stejně nízko jako Seaine.

Talene dál zírala na Saerin, do očí jí vhrkly slzy. Rozplakala se, třásla se a bezmocně vzlykala. Poslepu natáhla ruku a Pevara jí do ní strčila hůl. Pevara uchopila pravý zdroj a usměrnila do hole pramínek ducha. Talene sevřela hůl, až jí zbělely klouby, ale jen tam dál ležela a vzlykala.

Saerin se narovnala. „Obávám se, že je čas ji znovu uspat, Doesine.“

Talene se rozbrečela ještě víc, ale dostala ze sebe: „Ruším – všechny – přísahy – které mě vážou.“ S posledním slovem začala hlasitě výt.

Seaine vyskočila a ztěžka polkla. Znala bolest, jakou způsobovalo zrušení jediné přísahy, a uvažovala, jak hrozné musí být odstranění několika naráz, a teď to viděla na vlastní oči. Talene ječela, až nemohla popadnout dech, a nadechla se, jenom aby mohla znovu zaječet, až Seaine čekala, že se sem seběhnou lidé z celé Věže. Vysoká zelená se zkroutila a máchala rukama i nohama. Náhle se prohnula, až se šedého kvádru dotýkala pouze hlavou a patami, všechny svaly zaťaté, a divoce se zmítala.

Záchvat pominul stejně náhle, jako přišel, a Talene se zhroutila na hromádku a plakala jako bezmocné dítě. Hůl přísah jí vypadla z bezvládné ruky. Yukiri zamumlala cosi, co znělo jako upřímná modlitba. Doesine pořád dokola šeptala: „Světlo!“

Pevara zvedla hůl a opět ji Talene vtiskla do dlaně. V tomhle neměla Seainina kamarádka slitování. „Teď slož tři přísahy,“ plivla. Chvíli se zdálo, že Talene odmítne, ale pak pomalu odříkala přísahy, které z nich dělaly Aes Sedai a držely je pohromadě. Že neřekne nepravdivé slovo. Že nikdy nevytvoří zbraň, kterou by jeden člověk mohl zabít druhého. Že nikdy nepoužije jedinou sílu jako zbraň, pokud nebude chránit život svůj, svého strážce či jiné sestry. A nakonec se zase rozbrečela. Asi na ni tlačily tři přísahy. Čerstvé byly docela nepříjemné. Asi to bylo tím.

Pak jí Pevara sdělila další přísahu, kterou od ní žádaly. Talene sebou trhla, ale pak ta slova odříkala, nic jiného jí ostatně nezbývalo. „Přísahám, že vás pět ve všem na slovo poslechnu.“ Jinak jen tupě zírala před sebe a po tvářích se jí řinuly slzy.

„Odpověz mi pravdivě,“ začala Saerin. „Jsi černá adžah?"

„Jsem.“ Znělo to, jako by Talene zrezivěla.

To prosté slovo Seaine zamrazilo způsobem, jaký vůbec nečekala. Vždyť se nakonec na lov černých adžah vydala a věřila v ně, na rozdíl od mnoha jiných sester. Vložila ruce na jinou sestru, na přísedící, pomohla Talene spoutat v opuštěné sklepní chodbě prameny vzduchu, porušila desítku věžových zákonů, spáchala těžké zločiny, jen aby uslyšela odpověď, o níž si byla celkem jistá, ještě než výslech vůbec začal. Teď ji uslyšela. Černé adžah skutečně existovalo. Hleděla na černou sestru, na temnou družku, jež nosila šátek. Ukázalo se, že věřit bylo jenom slabým odvarem toho, když tu teď stála před důkazem. Zatínala zuby, aby jí necvakaly, až jí málem popraskaly. Snažila se vzpamatovat, rozumně uvažovat. Ale noční můry byly tu a chodily po Věži.

Někdo ztěžka vydechl a Seaine si uvědomila, že není jediná, komu se náhle svět obrátil vzhůru nohama. Yukiri se otřepala a pak upřela oči na Talene, jako by na ní ten štít hodlala držet v případě nutnosti i silou vůle. Doesine si nejistě olizovala rty a uhlazovala temně zlaté sukníce. Pouze Pevara a Saerin vypadaly klidné.

„Aha,“ řekla Saerin tiše. „Chabě“ možná byl lepší výraz. „Takže černá adžah.“ Zhluboka se nadechla a promluvila rázně. „To už nebude zapotřebí, Yukiri. Talene, nepokusíš se uniknout ani jinak vzdorovat. Zdroje se bez dovolení jedné z nás ani nedotkneš. I když jakmile tě předáme, někdo to dovede dál. Yukiri?“ Štít na Talene se rozplynul, ale Yukiri dál zářila, jako by nevěřila, že hůl bude mít na černou sestru žádaný účinek.

Pevara se zamračila. „Než ji předáme Elaidě, Saerin, chci zjistit, co nejvíc půjde. Jména, místa, všechno. Všechno, co ví!“ Pevařinu rodinu povraždili temní druzi a Seaine si byla jistá, že by její kamarádka klidně šla do vyhnanství, připravená chytit jednu každou černou sestru osobně.

Talene, stále schoulená na křesle, se hořce zasmála. „Jestliže to uděláte, jsme všechny mrtvé. Mrtvé! Elaida je černá adžah!“

„To není možné!“ vybuchla Seaine. „Elaida mi ten rozkaz dala osobně.“

„Musí být,“ šeptla Doesine. „Talene přísahala. Právě ji jmenovala!“ Yukiri důrazně přikyvovala.

„Použijte rozum,“ zavrčela Pevara a znechuceně potřásla hlavou. „Víte stejně dobře jako já, že když věříte lži, můžete ji říkat jako pravdu.“

„A to je pravda,“ pronesla Saerin rázně. „Jaký důkaz máš, Talene? Viděla jsi Elaidu na vašich... schůzkách?“ Popadla nůž, až jí zbělely klouby. Saerin musela o šátek bojovat tvrději než ostatní, o právo zůstat vůbec ve Věži. Pro ni byla Věž víc než jen domov, byla důležitější než její život. Pokud Talene dá špatnou odpověď, Elaida se možná ani nedožije soudu.

„Oni nemají schůzky,“ zamumlala mrzutě Talene. „Kromě Svrchované rady. Ale musí být. Znají každou zprávu, kterou dostane, dokonce i ty tajné, každé slovo, které uslyší. Znají každé její rozhodnutí dřív, než ho vyhlásí. O celé dny dřív, někdy i měsíce. Jak by to bylo možné, kdyby jim to neříkala?“ S námahou se posadila a postupně se na ně na všechny podívala, snažila se o upřený pohled, ale vypadalo to jen, jako kdyby nervózně těkala pohledem. „Musíme utéct, musíme si najít skrýš. Pomůžu vám – povím vám všechno, co vím! – ale jestli neutečeme, ony nás zabijí.“

Zvláštní, pomyslela si Seaine, jak rychle Talene udělala ze svých bývalých kamarádek „je“ a snažila se spojit s nimi. Ne. Vyhýbala se skutečnému problému a to bylo hloupé. Opravdu ji Elaida poslala vykutat černé adžah? Ani jednou se o něm nezmínila jménem. Mohla mít na mysli něco jiného? Elaida vždycky skočila po krku každému, kdo se o černém adžah jen zmínil. Skoro každá sestra by udělala totéž, ale...

„Elaida dokázala, že je hloupá,“ prohlásila Saerin, „a já nejednou litovala, že jsem se za ni postavila, ale neuvěřím, že je černá, ne bez nějakého důkazu.“ Pevara, se stisknutými rty, jen kývla. Jako červená bude chtít mnohem víc.

„To je možné, Saerin,“ řekla Yukiri, „ale nemůžeme tady Talene držet moc dlouho, než se zelené začnou vyptávat, kam se poděla. Nemluvě o... o černých. Měly bychom se rychle rozhodnout, co uděláme, jinak budeme ještě kopat studnu, až začne pršet.“ Talene se na Saerin chabě usmála, asi to mělo být vděčné gesto. Ale před zamračenou hnědou přísedící se její úsměv rychle vytratil.

„Neodvážíme se Elaidě cokoliv říct, dokud nedokážeme černé ochromit jediným úderem,“ prohlásila Saerin nakonec. „Nehádej se, Pevaro. Je to rozumné.“ Pevara jen rozhodila rukama a nasadila umíněný výraz, ale pusu zavřela. „Jestli má Talene pravdu,“ pokračovala Saerin, „tak černé o Seaine buď vědí, nebo se to brzy dozvědí, takže musíme pokud možno zajistit její bezpečí. To nebude snadné, když je nás jenom pět. A nemůžeme věřit žádné, dokud si jí nebudeme jisté! Aspoň máme Talene a kdo ví, co z ní ještě vytáhneme?“ Talene se pokusila vypadat nadšeně, že z ní budou něco tahat, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Seaine vyschlo v krku.

„Možná nebudeme úplně samy,“ ozvala se váhavě Pevara. „Seaine, pověz jim o tom svém plánu se Zerah a jejími kamarádkami."

„Plánu?“ opáčila Saerin. „Kdo je Zerah? Seaine? Seaine!“

Seaine sebou trhla. „Cože? Aha. S Pevarou jsme odhalily malé hnízdo vzbouřenkyň tady ve Věži,“ začala udýchaně. „Poslaly sem deset sester, aby šířily nesváry.“ Saerin zajistí, aby byla v bezpečí, že ano? Ani se nezeptala. Sama byla přísedící. Jaké právo měla Saerin, nebo kdokoliv...? „S Pevarou jsme jim zatly tipec. Už jsme jednu z nich, Zerah Dacan, donutily složit stejnou přísahu navíc jako Talene a nařídily jsme ji, aby mi odpoledne do mých komnat přivedla Bernaile Gelbarn tak, aby nevzbudila podezření.“ Světlo, každá sestra mimo tuto místnost mohla být černá. Každá. „Potom využijeme ty dvě, aby přivedly další, až je všechny donutíme složit přísahu poslušnosti. Samozřejmě jim položíme stejnou otázku, jakou jsme položily Zerah a Talene.“ Černé adžah už mohly mít její jméno, mohly vědět, že byla poslána, aby je vyčenichala. Jak jí Saerin zajistí bezpečí? „Ty, které odpovědí špatně, můžeme dál vyslýchat, a ty, které odpovědí správně, můžeme donutit, aby aspoň trochu napravily svou zradu tím, že pod naším vedením půjdou po černém adžah.“ Světlo, jak?

Když skončila, ostatní to chvíli probíraly, což mohlo znamenat jenom to, že Saerin nevěděla, co má dělat. Yukiri trvala na tom, že mají Zerah a její spoluspiklenkyně okamžitě vydat zákonu – pokud by se to dalo provést bez odhalení toho, co se stalo s Talene. Pevara obhajovala jejich využití, i když ne moc nadšeně. Sváry, které šířily, se soustředily kolem hnusných povídaček o červeném adžah a falešných Dracích. Doesine asi navrhovala, aby postupně unesly všechny sestry ve Věži a donutily je složit přidanou přísahu, ale ostatní tři jí nevěnovaly větší pozornost.

Seaine se hovoru neúčastnila. Na jejich tíseň reagovala jediným možným způsobem. Odpotácela se do rohu a hlasitě zvracela.

Elain dalo spoustu práce, aby neskřípala zuby. Venku na Caemlyn útočila další vánice a v poledne byla taková tma, že musely být zapálené zcela všechny lampy zasazené do deštění v obývacím pokoji. Prudký nárazový vítr otřásal skly ve vysokých obloukových oknech a občas se za nimi zablýsklo a dutě zahřmělo. Sněhová vánice s blesky, nejhorší druh zimních bouří, nejzuřivější. V místnosti sice nebyla zima, ale... Elain roztáhla prsty před poleny praskajícími ve velkém mramorovém krbu a stále cítila, jak přes vrstvy koberců na podlaze i jejími sametovými střevíčky proniká chlad. Široký límec a manžety z černé lišky na rudobílých šatech byly hezké, ale ona si nebyla jistá, zda hřejí víc než perly na rukávech. Odmítat, aby se jí chlad dotýkal, ještě neznamenalo, že si ho neuvědomovala.

Kde je Nyneiva? A Vandene? Byla vzteklá stejně jako počasí za okny. Už tady měly být! Světlo! Já bych se nejraději obešla beze spánku a ony si dávají načas! Ne, to nebylo spravedlivé. Formální nárok na Lví trůn vznesla teprve před několika dny a od té doby pro ni bylo všechno ostatní druhořadé. Nyneiva a Vandene měly jiné priority, jiné povinnosti. Nyneiva byla s Reanne a zbytkem šicího kroužku zabraná až po uši do plánů, jak pozvednout ducha členkám rodinky na Seanchany ovládaném území, než je odhalí a nasadí jim obojky. Rodinka se uměla držet při zemi, jenže Seanchané je nenechají běžet jako divoženky, jako to dělaly Aes Sedai. Vandene byla údajně otřesena vraždou své sestry, skoro nejedla a nedokázala dát kloudnou radu. Údajně se v časných hodinách zarmouceně toulala chodbami, ale tajně hledala temnou družku, jež byla mezi nimi. Před třemi dny se Elain už jen z toho pomyšlení roztřásla, ale teď to byla jen další hrozba z mnoha. Byla bližší než ostatní, pravda, ale stejně jednou z mnoha.

Plnily velice důležité úkoly, které Egwain schválila, ale Elain by byla stejně ráda, kdyby si pospíšily, jakkoli to od ní bylo sobecké. Vandene měla hojnou zásobu dobrých rad, výhodu dlouholetých zkušeností a studia, a Nyneiva za sebou měla několik roků jednání s vesnickou radou a ženským kroužkem doma v Emondově Roli, díky čemuž měla dobré oko na praktickou politiku, ačkoliv to důrazně popírala. Ať shořím, mám stovku problémů, některé přímo tady v paláci, a potřebuji je! Bude-li po jejím, Nyneiva z al’Mearů bude aessedaiovskou rádkyní příští královny Andoru. Potřebovala veškerou pomoc, již najde – pomocníky, kterým mohla důvěřovat!

Vyhladila tvář a otočila se od ohně. Před krbem bylo do půlkruhu rozestaveno třináct prostě vyřezávaných vysokých křesel. Paradoxně čestné místo, kam usedala královna, pokud přijímala návštěvu zde, bylo nejdál od ohně. Když se otočila zády ke krbu, oheň ji hřál do zad a bylo jí zima na přední část těla. Venku sněžilo, duněl hrom a blýskalo se. A totéž se dělo v její hlavě. Jen klid. Vladař musí být klidný jako Aes Sedai.

„Musí to být žoldnéři,“ prohlásila, ale nepodařilo se jí úplně dostat z hlasu lítost. Do měsíce určitě začnou přicházet ozbrojenci z jejích panství – jakmile zjistí, že je naživu – ale mohlo by trvat do jara, než dorazí větší počet, a muži, jež verbovala Birgitte, budou potřebovat nejméně půl roku, než budou připravení jet na koni a zároveň se ohánět mečem. „A hledači rohu, pokud někdo z nich podepíše a složí přísahu.“ Jedněch i druhých v Caemlynu počasí uvěznilo pěknou řádku. Až příliš, tvrdila většina lidí. Tam chlastají, rvou se a obtěžují ženy, které po jejich pozornosti nijak netouží. Alespoň je nějak zaměstná, potíže zarazí, místo aby je začala. Přála si, aby o tom nemusela sama sebe tolik přesvědčovat. „Jsou drazí, ale v truhlicích je dost.“ Alespoň prozatím. Raději by jí měly brzy začít přicházet důchody z panství.

Div divoucí, dvě ženy, stojící před ní, reagovaly téměř stejně.

Dyelin podrážděně zabručela. Na vysokém límci tmavě zelených šatů měla jediný šperk, velkou kulatou brož s taravinskou sovou a dubem. Ukázka pýchy na svůj rod, možná příliš velké pýchy. Hlava rodu Taravinů byla velmi pyšná žena. Zlaté vlasy měla prošedivělé a v koutcích očí jemné vrásky, ale jinak působila dojmem síly a pohled měla pronikavý. A mozek jako břitva. Nebo možná meč. Mluvila prostě a přinejmenším na první pohled působila jako žena, jež své názory nijak neskrývá.

„Žoldnéři znají svoji práci,“ řekla odmítavě, „ale těžko se ovládají, Elain. Když potřebuješ lehkou ruku, oni na to nejspíš vezmou kladivo, a když potřebuješ kladivo, oni budou nejspíš někde loupit. Jsou věrní jen zlatu a jen tak dlouho, dokud zlato vydrží. Pokud tě dřív nezradí za víc zlata. Jsem si jistá, že tady urozená paní Birgitte se mnou bude souhlasit.“

Birgitte, s rukama zkříženýma na prsou, rozkročená, se zaškaredila jako vždycky, když někdo použil její nový titul. Elain jí darovala panství, jakmile dorazili do Caemlynu, kde to bylo možné zapsat. V soukromí Birgitte kvůli tomu a kvůli té druhé změně ve svém životě neustále bručela. Blankytně modré kalhoty měla stejného střihu jako ty, které nosívala vždycky, pytlovité a nabírané u kotníků, ale na krátkém červeném kabátku měla vysoký bílý límec a široké bílé manžety měla lemované zlatem. Byla z ní teď urozená paní Birgitte Trahelion a hlavní kapitán královniny gardy, a mohla nadávat a kňučet, co se jí zlíbí, pokud to bude v soukromí.

„To souhlasím,“ zavrčela neochotně a otevřeně se na Dyelin zamračila. Pouto strážce k Elain přeneslo to, co cítila již celé dopoledne. Pocit frustrace, podráždění, odhodlání. Avšak něco z toho mohl být odraz jejích vlastních pocitů. Od spojení se jedna druhé podobaly až překvapivě, a nejen pocitově. Vždyť i klít začala do týdne stejně barvitě jako druhá žena!

Birgittina neochota přijmout druhý nejlepší návrh byla očividně stejně velká jako neochota souhlasit. „Hledači nejsou zatraceně o nic lepší, Elain,“ mumlala. „Složí přísahu, protože hledají dobrodružství a místo v dějinách, pokud ho najdou. Ne aby se někde usadili a pomáhali dodržovat zákony. Polovina jsou nafoukaná prasata, co se na každýho koukají pěkně svrchu, a zbytek přímo vyhledává nebezpečí. A stačí šeptnutí o Valerským rohu a budeš mít štěstí, když přes noc zmizí jen dva ze tří, proklatě.“

Dyelin se nepatrně pousmála, jako by získala bod. Olej a voda se ve srovnání s těmito dvěma snášely. Obě docela dobře vycházely se všemi ostatními, ale z nějakého důvodu se byly schopné hádat i kvůli barvě uhlí. Byly schopné a klidně by to udělaly. „Kromě toho jsou jak hledači, tak žoldnéři skoro všichni cizinci. To se nebude líbit ani urozeným, ani neurozeným. Vůbec ne. To poslední, co bys chtěla, je začít povstání.“ Zablýsklo se a její slova podtrhlo zvlášť silné zahřmění. Za tisíc let bylo otevřenou vzpourou svrženo sedm andorských královen a dvě, které to přežily, si nejspíš přály, aby ne.

Elain potlačila povzdech. Na jednom intarzovaném stolku u stěny stál těžký podnos ze stříbrného filigránu s poháry a vysokým džbánem se svařeným vínem. Teď už bylo nejspíš jen vlažné. Elain krátce usměrnila pramínek ohně a ze džbánu začala stoupat pára. Ohřívání způsobilo, že koření trochu zhořklo, avšak teplo vycházející ze stříbrného poháru v dlaních za to stálo. Odolala pokušení ohřát s jedinou silou i vzduch v místnosti a pravý zdroj propustila. Jakmile by propustila tkanivo, teplo by stejně nevydrželo. Překonala neochotu propustit saidar – no, do jisté míry – ale v poslední době pokaždé toužila natáhnout víc jediné síly. Tomuto nebezpečnému přání musela čelit každá sestra. Kývla a návštěvnice si také nalily.

„Znáte situaci,“ sdělila jim. „Jenom hlupák by si mohl myslet, že není vážná, a vy hloupé nejste.“ Gardisté tvořili slupku, hrstka přijatelných mužů a dvě hrstky siláků a drsňáků, kteří by se víc hodili k vyhazování opilců z krčem, nebo by někdo odtamtud vyhodil je. A když odešli Saldejci a Aielové, zločin bujel jako plevel na jaře. Myslela si, že sníh ho trochu utlumí, ale každý den přinášel další loupeže, žhářství a horší věci. Každý den se situace zhoršovala. „Tímhle tempem dojde za pár týdnů k vážným pouličním bouřím. Možná dřív. Jestli nedokážu udržet pořádek ani v samotném Caemlynu, lidé se obrátí proti mně.“ Jestli neudrží pořádek v hlavním městě, mohla by rovnou ohlásit světu, že není schopná vládnout. „Nelíbí se mi to, ale udělat se to musí, takže se to udělá.“ Obě ženy otevřely ústa, připravené se dál dohadovat, ale ona jim nedala příležitost. Promluvila přísně. „Udělá se to.“

Birgitte zavrtěla hlavou, až se jí dlouhý zlatý cop zhoupl, ale poutem se nesl naprosto neochotný souhlas. Na vztah mezi Aes Sedai a strážcem měla rozhodně velmi zvláštní názor, ale už dokázala poznat, kdy na sebe Elain nedá tlačit. Jistým způsobem to dokázala. Bylo tu to panství a titul. A velení gardě. A pár dalších maličkostí.

Dyelin nepatrně sklonila hlavu a snad ohnula i kolena. Mohlo to být pukrle, jenže tvář měla jako z kamene. Bylo dobré nezapomínat, že mnoho z těch, kteří na Lvím trůně nechtěli vidět Elain z rodu Trakandů, na něm chtěli vidět Dyelin z rodu Taravinů. Ta žena jí rozhodně pomáhala, ale ještě bylo brzy, a Elain občas slyšela v hlavě otravný hlásek. Co když Dyelin prostě jen čeká, až to zvrtá, aby mohla vystoupit a „zachránit“ Andor? Někdo dostatečně chytrý a prohnaný by se mohl o něco takového pokusit a dokonce by mohl uspět.

Elain si přetřela spánek, ale předstírala, že si jen urovnává vlasy. Tolik podezírání, tak málo důvěry. Od doby, co opustila Tar Valon, nakazila Andor hra rodů. Byla vděčná za měsíce strávené mezi Aes Sedai, kdy se učila víc než jenom zvládat jedinou sílu. Daes dae’mar byla pro většinu sester jako dýchání. A rovněž byla vděčná Tomovi za jeho poučky. Bez obojího by po návratu nejspíš tak dlouho nepřežila. Světlo dej, aby byl Tom v pořádku, aby s Matem a ostatními unikli Seanchanům a byli na cestě do Caemlynu. Každý den od chvíle, kdy opustili Ebú Dar, se modlila za jejich bezpečí, ale krátká modlitba byla vše, co pro ně mohla udělat.

Usadila se do křesla uprostřed oblouku – do královnina křesla – a snažila se vypadat jako královna. Seděla s rovnými zády a volnou ruku měla zlehka položenou na lenochu. Vypadat jako královna nestačí, vtloukala jí máti dost často do hlavy, ale bystrá hlava, dokonalé pochopení událostí a udatné srdce jsou k ničemu, když v tobě lidé neuvidí královnu. Birgitte ji pozorovala téměř podezíravě. Občas bylo pouto rozhodně protivné! Dyelin zvedla pohár k ústům.

Elain se zhluboka nadechla. Probírala tuto otázku ze všech stran a na žádné jiné řešení nepřišla. „Birgitte, chci, aby se na jaře garda vyrovnala vojsku, jaké by do pole mohlo vyslat deset rodů.“ Toho nebylo možné dosáhnout, ale bude-li se snažit, udrží žoldnéře, kteří už podepsali, a přitáhne další, každého muže, jenž měl aspoň nějaký zájem. Světlo, to je ale hnusná kaše!

Dyelin se začala dusit a oči jí lezly z důlků. Z úst jí vystříklo červené víno. Stále prskajíc vytáhla z rukávu šátek a otírala si bradu.

Od Birgitte se poutem přenesla vlna zděšení. „Ach, Světlo mě spal, Elain, to nemůžeš myslet vážně...! Já jsem lučištník, ne generál! To jsem vždycky byla, copak to nechápeš? Dělala jsem prostě to, co jsem musela, k čemu mě donutily okolnosti! A stejně už nejsem ona. Jsem jenom já a...!“ Odmlčela se, když si uvědomila, že možná řekla příliš. Nikoliv poprvé. Když se na ni Dyelin zvědavě zadívala, zrudla jako rak.

Vypustily povídačku, že Birgitte je z Kandoru, kde venkovanky nosily zhruba stejné oblečení, ale Dyelin očividně usoudila, že je to lež. A pokaždé, když Birgitte něco uklouzlo, bylo to blíž k odhalení jejího tajemství. Elain po ní bleskla pohledem, jímž slibovala pozdější vážný pohovor.

Myslela si, že Birgitte už víc zrudnout nemůže. Všechny ostatní pocity v poutu přehlušilo zahanbení, bylo tak silné, až Elain ucítila, jak i jí rudnou tváře. Rychle nasadila přísný výraz a doufala, že ruměnec bude přičítán něčemu jinému než nesmírné touze kroutit se v křesle Birgittiným ponížením. Ten zrcadlový efekt dokázal být víc než jen protivný!

Dyelin se Birgitte věnovala jen chvíli. Nacpala šátek zpátky do rukávu, odložila pohár a dala si ruce v bok. Tvář měla jako bouřkový mrak. „Gardisté byli odjakživa jádrem andorského vojska, Elain, jenže tohle... Světlo se smiluj, tohle je šílenství! Mohla bys proti sobě obrátit každého od Erinin po pohoří Oparů!“

Elain se soustředila na klid. Jestliže se mýlí, z Andoru se stane druhý Cairhien, další krví nasáklá země zmítaná chaosem. A ona samozřejmě zemře, což nebyla dost vysoká cena. Nemohla se o to nepokusit a v každém případě to bude pro Andor znamenat stejný výsledek, jako kdyby to nedokázala. Klidná, ovládaná, ocelově klidná. Královna nesměla dát najevo strach, i když se bála. Zvlášť když se bála. Máti vždycky říkala, že svá rozhodnutí má vysvětlovat co nejméně. Čím častěji bude vysvětlovat, tím víc vysvětlování bude potřeba, až nebude mít čas na nic jiného. Gareth Bryne říkal, aby to vysvětlila, pokud může. Říkal, že její lidé si povedou lépe, když budou vědět co a také proč. Dneska se bude řídit radou Garetha Brynea. Ti, kteří šli za ním, zvítězili v mnoha bitvách.

„Mám tři oficiální vyzývatelky.“ A možná jednu neoficiální. Přiměla se podívat Dyelin do očí. Ne rozzlobeně, prostě se jen podívala. Nebo to možná Dyelin pochopila tak, že se hněvá, jak zatínala zuby a byla celá rudá ve tváři. No budiž. „Sama o sobě není Arymilla důležitá, ale Nasin k ní přidal rod Caerenů, a ať už je nebo není šílený, jeho podpora znamená, že ji nelze jenom tak pominout. Naean a Elenia jsou ve vězení, jenomže jejich ozbrojenci ne. Naeanini lidé se možná budou dohadovat, dokud nenajdou vůdce, ale Jarid je hlavou rodu Sarandů a bude ochotný riskovat, aby svou ctižádostivou manželku podpořil. Rody Barynů a Ansharů koketují s oběma. To nejlepší, v co můžu doufat, je, že jeden půjde se Sarandy a druhý s Arawny. Devatenáct andorských rodů je dost silných, aby menší rody šly tam, kam je povedou. Šest jich stojí proti mně, já mám dva.“ Šest zatím, a Světlo dej, že má alespoň ty dva! O třech velkých rodech, které se málem otevřeně postavily za Dyelin, se raději ani nezmiňovala. Alespoň je teď Egwain drží v Murandy.

Ukázala na křeslo vedle sebe a Dyelin se posadila a pečlivě si upravila suknice. Bouřková mračna se jí z tváře vytratila. Zadívala se na Elain a neprozradila, co se jí honí hlavou. „Já to všechno vím stejně dobře jako ty, Elain, ale Luan a Ellorien se postaví za tebe, a jsem si jistá, že Abelle taky.“ A pečlivě také mluvila, ale při řeči se dostávala do varu. „Pak to ostatní rody pochopí. Dokud je nevyděsíš. Světlo, Elain, tohle není boj o nástupnictví. Jedna z Trakandů nastupuje po jiné. Nestřídají se rody. A dokonce i boj o nástupnictví málokdy skončí otevřeným bojem! Udělej z gardy vojsko a riskuješ všechno.“

Elain zvrátila hlavu dozadu, avšak v jejím smíchu nebylo veselí. Akorát ladil s hromobitím. „Všechno jsem riskovala v den, kdy jsem se vrátila domů, Dyelin. Říkáš, že Norwelyn a Traemane přijdou? A Pendar? Dobře, tak to budu mít pět proti šesti. Nemyslím, že to ostatní rody ‚pochopí‘, jak jsi to nazvala. Jestliže se některý z nich pohne, než bude nad slunce jasnější, že Růžová koruna patří mně, tak to bude proti mně, ne aby se ke mně připojil.“ S trochou štěstí se jim nebude chtít spojovat s Gaebrilovými kamarády, ale ona se nerada spoléhala na štěstí. Nebyla Mat Cauthon. Světlo, většina lidí si byla jistá, že Rand zabil její matku, a pár uvěřilo, že „urozený pán Gaebril“ byl jedním ze Zaprodanců. Škody, které Rahvin v Andoru napáchal, možná bude napravovat až do své smrti, i kdyby se jí podařilo žít tak dlouho jako ženám z rodinky! Některé rody ji nebudou podporovat prostě kvůli ukrutnostem, které Gaebril spáchal Morgasiným jménem, a jiné proto, že Rand vyhlásil, že jí hodlá trůn „dát". Milovala Randa z celé duše, ale Světlo ho spal, že něco takového vyslovil nahlas! Třebaže právě to k ní přivedlo Dyelin. I poslední chalupník v Andoru by popadl kosu, aby z Lvího trůnu stáhl něčí loutku!

„Pokud to půjde, tak se chci vyhnout tomu, že Andořan bude zabíjet Andořana, Dyelin, ale boj o nástupnictví nebo ne, Jarid je připravený k boji, i když je Elenia zavřená. Naean je připravená k boji.“ Nejlepší bude co nejdřív obě převézt do Caemlynu. Existovalo až příliš velké nebezpečí, že z Aringillu posílají zprávy a rozkazy. „Arymilla je připravená a s sebou má Nasinovy muže. Pro ně to je boj o nástupnictví, a jediný způsob, jak je zarazit, je být tak silná, že se neopováží bojovat. Jestli Birgitte dokáže z gardy do jara udělat vojsko, dobře, neboť jestli do té doby nebudu mít vojsko, tak ho budu potřebovat. A jestli to nestačí, tak si vzpomeň na Seanchany. Ti se nespokojí s Tanchikem a Ebú Darem. Oni chtějí vše. A já jim Andor nevydám, Dyelin, stejně jako ho nepřenechám Arymille.“ Zahřmělo.

Dyelin se pootočila, aby viděla na Birgitte, a olízla si rty. Mimoděk se zatahala za sukni. Vylekalo ji jen máloco, ale řeči o Seanchanech rozhodně ano. Ale jakoby pro sebe zamumlala jen: „Doufala jsem, že otevřené občanské válce se vyhneme.“ A to nemuselo znamenat nic, nebo strašně moc! Trocha vyptávání by možná mohla odhalit, co z toho.

„Gawyn,“ ozvala se náhle Birgitte a rozjasnila se jí tvář i pocity, jež plynuly poutem k Elain. Silná úleva. „Až přijde, ujme se velení. Bude tvým prvním knížetem mečů.“

„Mateřský mlíko v hrnku!“ štěkla Elain a na zdůraznění ozářil okna blesk. Proč musela ta ženská změnit téma právě teď? Dyelin sebou trhla a Elain znovu zrudla. Podle toho, jak na ni starší žena civěla s otevřenou pusou, tak věděla naprosto přesně, jak hrubá ta nadávka byla. To ji kupodivu uvedlo do rozpaků. Nemělo by být důležité, že Dyelin bývala přítelkyní její máti. Bezmyšlenkovitě se zhluboka napila vína – a málem se udávila, jak bylo hořké. Rychle potlačila představu, jak jí Lini vyhrožuje, že jí umyje pusu, a připomněla si, že je dospělá žena s nárokem na trůn. Pochybovala, že by se máti cítila hloupě tak často jako ona.

„Ano, to udělá, Birgitte,“ pokračovala klidněji. „Až přijde.“ Na cestě do Tar Valonu byli tři kurýři. I kdyby se žádnému z nich nepodařilo dostat přes Elaidu, Gawyn nakonec zjistí, že vznesla svůj nárok, a přijde. Zoufale ho potřebovala. Nedělala si iluze o tom, že by uměla velet, a Birgitte se tolik bála, že nedokáže dostát pověstem o sobě, až se zřejmě bála vůbec se o to pokusit. Čelit vojsku, to ano, ale velet mu, ani za nic!

Birgitte moc dobře věděla, jaký zmatek má Elain v hlavě. V této chvíli měla strnulý výraz, ale z pouta bylo cítit, že se zlobí sama na sebe a taky se stydí, přičemž hněv neustále sílil. Elain podrážděně otevřela pusu, aby Dyelin pobídla k dalšímu rozhovoru o občanské válce, než se začne taky vztekat.

Než ale mohla něco říci, vysoké červené dveře se otevřely. Naděje, že to bude Nyneiva nebo Vandene, okamžitě zmizela, neboť vstoupily ženy Mořského národa, i přes panující nečas bosé.

Před nimi se nesl lehký oblak pižmové voňavky a ony samy tvořily průvod brokátových spodků a hedvábných blůz jasných barev, dýk vykládaných drahokamy a zlatých a slonovinových náhrdelníků. A ještě spousty dalších šperků. Renaile din Calon dlouhé černé vlasy s bílými prameny na spáncích téměř zakrývaly deset malých, tlustých zlatých náušnic, ale z očí jí čišela nadutost stejně nepřehlédnutelná jako zlatý řetízek zatížený medailonky, jenž se jí táhl od kroužku v nose ke kroužku v uchu. Tvářila se odhodlaně, třebaže se při chůzi půvabně pohupovala, a byla zřejmě připravená projít zdí. Zaida din Parede, tmavší než uhlí a skoro o dlaň nižší než její společnice, měla na řetízku o polovinu víc zlatých medailonků a působila spíš velitelským než nadutým dojmem, byla si prostě jistá, že ji všichni poslechnou. Kštici hustých černých kudrn měla prošedivělou, ale byla neobyčejně krásná, jedna z těch žen, které krásní s věkem.

Dyelin sebou při pohledu na ně trhla a zvedla ruku k nosu dřív, než se stačila zarazit. To byla u lidí na Atha’an Miere nezvyklých běžná reakce. Elain se zaškaredila, ale ne kvůli kroužkům v nose. Dokonce zauvažovala nad další nadávkou, něčím ještě... ostřejším. S výjimkou Zaprodanců by si nedokázala vzpomenout na dva lidi, které by v této chvíli chtěla vidět méně. Reene měla zařídit, aby se tohle nestalo!

„Odpusťte,“ pravila vstávajíc, „jenže teď mám plno práce. Státní záležitosti, chápete, jinak bych vás přivítala, jak vaše postavení vyžaduje.“ Mořský národ si velmi potrpěl na obřadnost a zdvořilost, přinejmenším podle svých pravidel. Nejspíš se obě přes první panskou dostaly prostě tak, že jí neřekly, že chtějí vidět Elain, ale snadno by se mohly urazit, kdyby je přijala vsedě, dokud nebude koruna její. A, Světlo obě spal, nemohla si dovolit je urazit. Vedle ní se objevila Birgitte a obřadně se jim uklonila. Ze strážcovského pouta se nesla ostražitost. V přítomnosti Mořského národa byla vždycky opatrná. V jejich přítomnosti jí občas taky něco uklouzlo. „Uvidíme se později,“ dokončila Elain a dodala: „Bude-li to vůle Světla.“ Taky hodně dali na obřadné fráze a tahle jim ukazovala zdvořilost a cestu ven.

Renaile se zastavila až přímo před Elain, stála příliš blízko. Potetovanou rukou jí ukázala, že se smí posadit. Že smí! „Vyhýbala ses mi.“ Na ženu měla hluboký hlas, a studený jako sníh padající venku. „Pamatuj, že jsem hledačkou větru Nesty din Reas Dva měsíce, paní lodí Atha’an Miere. Stále musíš splnit zbytek dohody, kterou jsi uzavřela pro svou Bílou věž.“ Mořský národ věděl o rozkolu ve Věži – touto dobou to už věděl každý – jenže Elain si nechtěla přidělávat starosti tím, že by otevřeně vyhlásila, na čí straně stojí. Zatím. Renaile dokončila velitelským tónem. „Budeš se mnou jednat a hned!“ Tolik k obřadnosti a zdvořilosti.

„Myslím, že se vyhýbala mně, ne tobě, hledačko větru.“ Proti ní mluvila Zaida, jako by to byl obyčejný rozhovor. Místo aby se někam honila, nedbale se procházela po místnosti, zastavila se a sáhla na vysokou vázu z tenkého zeleného porcelánu a pak se zvedla na špičky, aby se mohla podívat do čtyřokulárového krasohledu na vysokém stojanu. Když se podívala na Elain a Renaile, v černých očích se jí pobaveně zablýsklo. „Koneckonců byla dohoda uzavřena s Nestou din Reas, mluvící za lodě.“ Navíc k paní vln klanu Catelar byla Zaida vyslankyní paní lodí. U Randa, ne v Andoru, ale její oprávnění jí dávalo moc hovořit i za Nestu samotnou, a ta se tím musela řídit. Zaida cinkla jedním zlatem obloženým válcem o druhý a znovu se zadívala do krasohledu. „Slíbilas Atha’an Miere dvacet učitelek, Elain. Zatím jsi dodala jen jednu.“

Vstoupily tak náhle a tak dramaticky, že Elain překvapilo, když viděla, jak Merilille za nimi zavírá dveře. Šedá sestra byla ještě menší než Zaida, v elegantních šatech tmavošedého sukna s lemy ze stříbřité kožešiny, se živůtkem pošitým malými měsíčními kameny, ale necelé dva týdny výuky hledaček větru způsobily změny. Většina z nich byly velmi silné ženy žíznící po vědomostech a byly připravené vymačkat Merilille jako vinný hrozen v lisu do poslední kapičky. Kdysi ji Elain považovala za příliš ovládanou ženu, již nemůže nic rozházet, ale teď byla Merilille stále vykulená, pusu pootevřenou, jako by byla napůl bez sebe a čekala, že se to ještě zhorší. Se sepjatýma rukama čekala u dveří a očividně se jí ulevilo, že právě není ve středu pozornosti.

Dyelin si hlasitě odkašlala, vstala a zamračila se na Zaidu a Renaile. „Dávejte si pozor na jazyk,“ zavrčela. „Jste v Andoru, ne na jedné z vašich lodí, a Elain z rodu Trakandů bude královnou Andoru! Vaše dohoda bude v pravý čas splněna. Prozatím máme na práci důležitější věci.“

„Pod Světlem, nic není důležitější,“ vyjela Renaile a otočila se k Dyelin. „Ty říkáš, že dohoda bude splněna? Tak tedy za ni ručíš. Věz, že na ráhnoví bude dost místa, abys mohla viset za kotníky, jestli –“

Zaida luskla prsty. Víc nic, ale Renaile se zachvěla. Popadla zlatou krabičku s voňavkou, již měla zavěšenou na jednom z náhrdelníků, přitiskla si ji k nosu a zhluboka se nadechla. Možná byla hledačka větru paní lodí, žena s velikými pravomocemi, mezi Atha’an Miere velmi mocná, ale pro Zaidu byla... jen hledačkou větru. Což jí rozhodně šlo silně na nervy. Elain si byla jistá, že musí existovat způsob, jak toho využít, aby si je udržela od těla, ale zatím ho neobjevila. Ach ano, ať k dobrému či zlému, daes dae’mar teď měla až v kostech.

Elain proplula kolem mlčky zuřící Renaile, jako by obcházela sloup, kus místnosti, ale nemířila k Zaidě. Pokud tady měl někdo právo být nonšalantní, tak to byla ona. Nemohla si dovolit poskytnout Zaidě sebemenší výhodu, jinak by ji hledačka větru oholila a vlasy dala parukářce. U krbu opět natáhla ruce k ohni.

„Nesta din Reas věřila, že dohodu splníme, jinak by s ní nikdy nesouhlasila,“ pronesla klidně. „Získaly jste Větrnou mísu, jenže sehnat devatenáct dalších sester chce čas. Vím, že si děláte starosti kvůli lodím, co byly v Ebú Daru, když tam dorazili Seanchané. Ať Renaile udělá průchod do Tearu. Tam jsou stovky atha’anmierských plavidel.“ To stálo v každém hlášení. „Můžete zjistit, co vědí oni, a připojit se ke svým lidem. Oni vás budou potřebovat proti Seanehanům.“ A ona se jich zbaví. „Ostatní sestry vám pošleme, jakmile se to podaří zařídit.“ Merilille se ode dveří nehnula, získala však nazelenalý odstín pleti, jak se vyděsila při představě, že u Mořského národa zůstane sama.

Zaida se přestala dívat do krasohledu a úkosem se zahleděla na Elain. Plné rty se jí zkřivily v úsměvu. „Já musím zůstat zde, dokud si nepromluvím s Randem al’Thorem. Pokud někdy přijde.“ Úsměv na chvíli zmizel, ale vzápětí byl zpátky. Rand to s ní bude mít těžké. „A prozatím si tady podržím Renaile i její společnice. Hrstka hledaček větru neznamená proti Seanehanům žádný rozdíl a tady se, Světlo dej, můžou naučit něčemu užitečnému.“ Renaile zafrkala dost hlasitě, aby ji bylo slyšet. Zaida se zamračila a začala si pohrávat s okulárem, jenž byl v úrovni jejího temene. „Tady ve tvém paláci je pět Aes Sedai včetně tebe,“ pokračovala zamyšleně. „Třeba by nás mohla učit některá z vás.“ Jako by ji to právě napadlo. Pokud tomu tak bylo, tak by Elain uzvedla obě ženy jednou rukou!

„Ach, ano, to by bylo skvělé,“ vybreptla Merilille a popošla blíž. Pak se podívala na Renaile a couvla, celá rudá ve tváři. Znovu sepjala ruce a obalila se pokorou jako druhou kůží. Birgitte užasle vrtěla hlavou a Dyelin zírala, jako by ještě nikdy žádnou Aes Sedai neviděla.

„Něco snad půjde zařídit, zlíbí-li se Světlu,“ pravila Elain opatrně. Netřít si spánky jí dalo hodně práce. Přála si, aby mohla bolest hlavy svést na neustálé hromobití. Nyneiva by při tom návrhu vyletěla a Vandene by nejspíš každý takový rozkaz ignorovala. Ale s Careane a Sareithou by to třeba šlo. „Ale nejvýš pár hodin denně, rozumíte? Když budou mít čas.“ Pohledu na Merilille se vyhnula. I Careane a Sareitha by se mohly vzepřít, když je bude chtít hodit do lisu na víno.

Zaida se dotkla prsty rtů. „Je tedy dohodnuto, pod Světlem.“

Elain zamrkala. To znělo hrozivě. V očích paní vln očividně právě učinila další dohodu. Vhledem k omezeným zkušenostem při jednání s Atha’an Miere měla nejspíš štěstí, že odsud odejde aspoň s košilí. No, tentokrát to bude jiné. Například co z toho budou mít sestry? Dohoda bude mít dvě strany. Zaida se usmála, jako by věděla, na co Elain myslí, a pobavilo ji to. Dveře se otevřely znovu, což byla skoro úleva, protože měla důvod otočit se od obou černých žen.

Do místnosti vklouzla Reene Harforová, uctivá, ale ne podlézavá, a předvedla umírněné pukrle, vhodné pro hlavu mocného rodu. Ale každá hlava rodu, která za něco stála, věděla, že k první panské se má chovat uctivě. Šedé vlasy měla stažené do drdolu, který jí na hlavě seděl jako koruna, přes rudobílé šaty měla šarlatový tabard a stříbrná lví hlava jí spočívala přímo na pozoruhodném poprsí. Reene nemohla rozhodovat o tom, kdo usedne na trůn, ale v den, kdy Elain dorazila, začala nosit oficiální šat, jako by tu již královna sídlila. Kulatý obličej jí při pohledu na Atha’an Miere, které ji obešly, ztvrdl, ale víc si jich nevšímala. Prozatím. Zjistí, jaké to je, vzbudit nepřátelství první panské.

„Konečně dorazil Mazrim Taim, má paní.“ Reene se podařilo, že to znělo skoro jako „má královno". „Mám mu říct, ať počká?“

No konečně! Pomyslela si Elain. Zavolala jsem si ho už předevčírem. „Ano, paní Harforová. Dej mu víno. Třetí nejlepší, myslím. Sděl mu, že ho přijmu, hned jak –“

Taim vstoupil do komnaty, jako by mu palác patřil. Nepotřeboval, aby ho někdo ohlašoval, rukávy černého kabátce mu obtáčeli modrozlatí draci, sahající od loktů k manžetám, v nápodobě draků, jež měl Rand na pažích. I když vytušila, že tahle připomínka by jej nepotěšila. Byl vysoký skoro jako Rand, s orlím nosem a tmavýma očima ptakopravce. Byl to tělesně silný muž, který se pohyboval s nebezpečným půvabem, podobně jako strážci, ale jako by ho následovaly stíny, jako by polovina lamp v místnosti zhasla. Nebyly to skutečné stíny, ale náznak hrozícího násilí, jež bylo téměř hmatatelné a vysávalo světlo.

Za ním pak přicházeli další dva muži v černém, holohlavý chlapík s dlouhým šedivým plnovousem a chlípnýma modrýma očima a mladší muž, štíhlý jako had, s tmavými vlasy a nadutostí, kterou mladší muži často předváděli, dokud se nepoučili. Oba měli na vysokých límcích stříbrný meč i rudě smaltovaného draka. Ani jeden však neměl u pasu meč. Nepotřebovali je. Náhle vypadala místnost menší, jaksi přeplněná.

Elain instinktivně uchopila saidar a natáhla se k propojení. Merilille hladce vklouzla do kruhu a kupodivu i Renaile. Rychlý pohled na hledačku větru stačil, aby přestala být překvapená. Renaile svírala dýku, zastrčenou za šerpou, tak pevně, až Elain přes propojení cítila, jak ji bolí ruka. Byla v Caemlynu dost dlouho, aby věděla, co jsou asha’mani zač.

Muži pochopitelně věděli, že někdo uchopil saidar, i když neviděli záři, která trojici žen obklopila. Holohlavec ztuhl, štíhlý mladík zaťal pěsti. Tvářili se rozzlobeně. Určitě popadli saidín. Elain už litovala, že se poddala svému instinktu, jenže nehodlala pravý zdroj propustit, ne teď. Z Taima vyzařovalo nebezpečí způsobem, jakým z ohně vyzařovalo teplo. Zhluboka natáhla přes propojení až k bodu, kdy pocit života byl ostrý, varovně bodavý. Přesto to bylo... nádherné. Když v sobě měla tolik jediné síly, mohla by zbořit celý palác, ale napadlo ji, zda by to stačilo na Taima a druhé dva muže. Tuze si přála, aby měla jeden ze tří angrialů, které našly v Ebú Daru a nyní byly bezpečně zamčené se zbytkem věcí ze skladiště, dokud nebude mít čas je znovu prostudovat.

Taim opovržlivě potřásl hlavou a po rtech mu přelétl docela slabý úsměv. „Použijte oči.“ Mluvil tiše, ale tvrdě a pohrdavě. „Jsou tu dvě Aes Sedai. Snad se nebojíte dvou Aes Sedai? Kromě toho určitě nechcete vyděsit budoucí královnu Andoru.“ Jeho společníci se viditelně uvolnili a pak se pokusili o stejně bezmyšlenkovitě dominantní postoj, jaký zaujal Taim.

Reene nevěděla nic o saidaru či saidínu. Jakmile vstoupili, zamračeně se k nim otočila. Asha’man neasha’man, očekávala, že se lidé budou chovat, jak se sluší a patří. Něco si pro sebe zamumlala. Ale ne dost tiše. Slova „vlezlý krysy“ byla slyšet zřetelně.

První komorná zrudla, když si uvědomila, že ji slyšeli všichni v místnosti, a Elain tak měla možnost vidět Reene Harforovou v rozpacích. Což znamenalo, že se narovnala a s půvabem a důstojností, jaké by jí mohl závidět každý vládce, pronesla: „Odpusť, urozená paní Elain, ale řekli mi, že skladiště zamořily krysy. V této roční době je velmi neobvyklé, aby jich bylo tolik. Omluvíš-li mě, musím poslat pro krysaře a otrávené návnady.“

„Zůstaň,“ řekla jí Elain chladně. Klidně. „S žouželí to můžeš vyřídit, až přijde čas.“ Dvě Aes Sedai. Neuvědomil si, že Renaile umí usměrňovat, a zdůraznil dvě. Znamenaly by tři ženy nějakou výhodu? Nebo by jich bylo potřeba víc? Asha’mani očividně znali nějaké výhody většího počtu žen, pokud jich bylo v kruhu méně než třináct. Tak oni si k ní klidně vrazí bez dovolení, co? „Můžeš těmto dobrým mužům ukázat cestu ven, až s nimi skončím.“ Taimovi společníci se zamračili, že je nazývá „dobrými muži", ale on sám jen předvedl další z těch svých skoroúsměvů. Byl dost bystrý, aby poznal, že žouželí měla na mysli jej. Světlo! Rand ho možná kdysi potřeboval, ale proč si ho drží teď a dává mu takovou moc? No, tady jeho moc nic neznamená.

Beze spěchu opět usedla do křesla a chvíli si urovnávala suknice. Muži museli předstoupit před ni jako prosebníci nebo mluvit za ní, protože ona se odmítala otočit. Napadlo ji, že kontrolu nad malým kruhem předá jiné. Asha’mani se určitě soustředili na ni. Renaile však byla stále popelavá a svářel se v ní hněv a strach. Jakmile by ovládání kruhu přešlo na ni, mohla by udeřit. Merilille se bála, jen stěží se ovládala, a k tomu byl přimíšen velmi silný pocit... nedůtklivosti, odpovídající vykuleným očím a pootevřeným ústům. Jen Světlo vědělo, co by s kruhem mohla provést ona.

Dyelin se postavila vedle Elainina křesla, jako by ji chtěla před asha’many chránit. Ať už si hlava rodu Taravinů myslela cokoliv, tvářila se přísně a rozhodně ne ustrašeně. Ostatní ženy nemarnily čas a připravily se. Zaida stála nehybně vedle krasohledu a dělala, co mohla, aby vypadala malá a neškodná, ale ruce měla za zády a dýka za šerpou zmizela. Birgitte stála vedle krbu, levou ruku opřenou o sloupek, zdánlivě klidná, ale pochva na nůž u pasu byla prázdná a podle toho, jak držela pravou ruku u boku, byla připravená k hodu spodem. Z pouta se neslo... soustředění. Nasazený šíp, s opeřením u tváře, připravený vyletět.

Elain se nenamáhala podívat za Dyelin na trojici mužů. „Nejdřív jsi příliš pomalý, když tě zavolám, pane Taime, a pak příliš zbrklý.“ Světlo, drží saidín? Existovaly způsoby, jak zabránit muži usměrňovat a přitom ho neodstínit, ale bylo to složité a riskantní a ona znala jen teorii.

Postavil se před ni, ale nevypadal jako prosebník. Mazrim Taim věděl, kdo je, a znal svou cenu, i když ji očividně nasadil hodně vysoko. Blesky za okny na něj vrhaly divné světlo. Mnoho lidí by před ním cítilo bázeň i bez toho jeho fajnového kabátku či nechvalně proslulého jména. Ona ne. Nebude se ho bát!

Taim si zamyšleně pohladil bradu. „Slyšel jsem, že jsi po celém Caemlynu nechala sundat Dračí praporce, paní Elain.“ V jeho hlubokém hlase se ozývalo pobavení, byť se mu neobjevilo v očích! Dyelin nad urážkou Elain zuřivě zasyčela, ale on si jí nevšímal. „Saldejci odešli do tábora Dračí legie, jak jsem slyšel, a poslední Aielové budou rovněž brzy v táborech za městem. Co řekne, až to zjistí?“ Nebylo pochyb, koho tím míní. „A to ti poslal dar. Z jihu. Později ti ho nechám doručit.“

„Spojím Andor s Drakem Znovuzrozeným ve vhodný čas,“ sdělila mu chladně, „ale Andor není dobytá provincie, ani jeho, ani ničí jiná.“ Ruce nechala ležet na opěrkách křesla. Světlo, přemluvit Aiely a Saldejce, aby odešli, byl zatím její největší úspěch, a i s tím nárůstem zločinnosti to bylo nutné! „V každém případě, pane Taime, není na tobě, abys mě zpovídal. Pokud má Rand námitky, vyřídím to s ním!“ Taim zvedl obočí a zase tak divně nazdvihl koutky úst.

Ať shořím, pomyslela si vzdorně, neměla jsem použít Randovo jméno! Ten muž očividně věděl, co přesně udělá s hněvem zatraceného Draka Znovuzrozeného! A nejhorší bylo, že pokud dokáže Randa dostat do postele, udělá to. Ne kvůli tomuhle, ne aby s ním něco vyřizovala, ale proto, že chtěla. Jaký dárek jí to asi poslal?

Hněvem jí ztvrdl hlas. Hněval ji Taimův tón a to, že Rand je tak dlouho pryč. A hněvala se i na sebe, že se červená a myslí na dárky. Dárky! „Ohradil jsi čtyři míle Andoru.“ Světlo, to bylo o polovinu víc, než mělo Vnitřní Město! Kolik těch chlapíků tam asi je? Z toho pomyšlení jí naskočila husí kůže. „Kdo ti to dovolil, pane Taime? A neříkej mi, že Drak Znovuzrozený. On neměl právo v Andoru rozhodovat o ničem.“ Dyelin se ošila. Neměl právo, ale dost síly, aby to prosadil. Elain upírala pozornost na Taima. „Odmítl jsi na svůj... pozemek... vpustit královninu gardu.“ Ne že by se o to gardisté pokoušeli, než se vrátila domů. „Andorský zákon platí v celém Andoru, pane Taime. Spravedlnost bude stejná pro pána i kmána – nebo asha’mana. Nebudu tvrdit, že se tam můžu dostat silou.“ Znovu se téměř usmál. „Nebudu se ponižovat. Ale pokud tam královnina garda nebude vpuštěna, slibuji ti, že tvými branami neprojde jediná brambora. Vím, že můžete cestovat. Ať tedy tví asha’mani tráví čas cestováním a nakupováním jídla.“ Ten skoroúsměv zmizel ve slabé grimase. Přešlápl.

Ale podráždění vydrželo jenom chvíli. „Jídlo neznamená velký problém,“ pronesl uhlazeně a rozhodil rukama. „Jak říkáš, mí muži dokážou cestovat. Kamkoliv jim zavelím. Pochybuji, že mi dokážeš zabránit, abych si to, co chci, koupil třebas deset mil od Caemlynu, ale stejně by mi nevadilo, ani kdybys mohla. Přesto jsem ochoten povolit návštěvy, kdykoliv požádáš. Ale budou mít po celou dobu doprovod. Výcvik v Černé věži je tvrdý, muži umírají skoro denně. Nechci žádné nehody.“

Bylo protivné, jak přesně věděl, kam až za Caemlyn sahá její moc. Myslel své poznámky o cestování, kamkoliv zavelí, a „nehodách“ jako hrozbu? Určitě ne. A popadl ji vztek, když jí došlo, že si je jistá tím, že ji nenapadne, kvůli Randovi. Nebude se schovávat za Randa al’Thora. Návštěvy s doprovodem? Když požádá! Měla by ho na místě spálit na popel!

Náhle si uvědomila, co přichází poutem od Birgitte. Hněv, odraz jejího, se spojoval s Birgittiným, odrážejícím se od Birgitte k ní a zase zpátky k Birgitte, krmil se a rostl. Birgitte se chvěla ruka s nožem touhou hodit. A ona? Byla vzteky bez sebe! Ještě vlásek a propustila by saidar. Nebo by jím udeřila.

S námahou potlačila vztek, ale jenom tak tak. Polkla a snažila se udržet vyrovnaný hlas. „Gardisté budou chodit na návštěvu každý den, pane Taime.“ Jak se jí to podaří v tomhle počasí, to netušila. „Možná přijdu sama, s několika sestrami.“ Jestli Taima rozčílilo pomyšlení na Aes Sedai v jeho Černé věži, nedal to na sobě znát. Světlo, snaží se přece prosadit autoritu Andoru, ne ho dohnat k zuřivosti. Honem provedla cvičení novicek – řeka zadržovaná břehy – aby se uklidnila. Zabralo to, trochu. Teď na něj chtěla jenom naházet všechny poháry. „Podvolím se tvé žádosti o doprovod, ale nic nezůstane ukryto. Nedovolím, aby se za tvými tajnostmi ukrývaly zločiny. Rozumíme si?“

Taim se posměšně uklonil – posměšně! – ale v hlase mu znělo napětí. „Rozumím ti dokonale. Ale pochop ty mě. Mí muži nejsou sedláci, kteří se budou tlouct pěstí do čela, když se objevíš. Zatlačíš asha’mana příliš daleko a můžeš zjistit, jak silný ten tvůj zákon doopravdy je.“

Elain otevřela ústa, aby mu řekla, jak přesně je zákon v Andoru silný.

„Je čas, Elain z rodu Trakandů,“ ozval se ženský hlas ode dveří.

„Krev a popel!“ zamumlala Dyelin. „To si sem jen tak vrazí celý svěť?“

Elain nový hlas poznala. Čekala toto povolání, aniž věděla, kdy přijde. Ale věděla, že musí okamžitě poslechnout. Vstala a přála si, aby měla ještě chvilku a mohla to s Taimem vyjasnit. Ten se na nově příchozí zamračil a pak se zamračil i na Elain, očividně netušil, co si z toho má vybrat. Dobrá. Ať se chvíli dusí ve vlastní šťávě, než bude mít čas mu dát jasně najevo, jak zvláštní práva asha’mani v Andoru mají.

Nadere ve dveřích byla vysoká jako oba muži u dveří a rozložitá, skoro tlustá. Zelenýma očima si dvojici chvíli prohlížela a potom je zavrhla jako nedůležité. Asha’mani na aielské moudré velký dojem nedělali. Nadere si upravila tmavou loktuši na ramenou, až jí zachřestily náramky, a došla před Elain, kde se postavila zády k Taimovi. I v té zimě měla přes tenkou bílou blůzku jen tu loktuši, i když kupodivu přes ruku nesla těžký vlněný plášť. „Musíš jít hned,“ sdělila Elain, „bez odkladu.“ Taim zvedl obočí. Nepochybně nebyl zvyklý, aby ho někdo naprosto ignoroval.

„Světlo nebes!“ vydechla Dyelin a přetřela si čelo. „Nevím, oč tu jde, Nadere, ale bude to muset počkat, než –“

Elain jí položila ruku na paži. „Nevíš to, Dyelin, a tohle nemůže počkat. Pošlu všechny pryč a půjdu s tebou, Nadere.“

Moudrá zavrtěla hlavou. „Dítě čekající na zrození nemůže čekat, až budou lidé posláni pryč.“ Zatřásla pláštěm. „Přinesla jsem ti tohle, aby tě to chránilo před zimou. Asi jsem to měla nechat být a říct Aviendze, že tvá cudnost je větší než tvá touha po sestře.“ Dyelin zalapala po dechu, jak jí to najednou došlo. Pouto se chvělo Birgittiným rozhořčením.

Mohla udělat jenom jedno. Propustila kruh i saidar. Záře kolem Renaile a Merilille však zůstala. „Pomůžeš mi s knoflíky, Dyelin?“ Elain byla hrdá na to, jak klidně mluví. Tohle čekala. Jen ne s tolika svědky! pomyslela si nešťastně. Otočila se zády k Taimovi – aspoň neuvidí, jak ji pozoruje! – a pustila se do knoflíčků na rukávech. „Dyelin, prosím. Dyelin?“ Dyelin se po chvíli pohnula, jako by byla náměsíčná, a začala se obírat knoflíky na Elaininých zádech, přičemž si cosi zděšeně mumlala. Jeden z asha’manů u dveří se uchechtl.

„Čelem vzad!“ štěkl Taim a u dveří to zadupalo.

Elain nevěděla, jestli se taky otočil – byla si jistá, že na sobě cítí jeho oči – ale náhle tam byla Birgitte a Merilille, Reene a Zaida, dokonce i Renaile, stály těsně vedle sebe a zamračeně vytvořily zeď mezi ní a muži. Nebyla sice dokonalá, protože žádná z nich nebyla tak vysoká jako ona a Zaida a Merilille jí sahaly jen k rameni.

Soustřeď se, říkala si. – Jsem vyrovnaná. Jsem klidná. Jsem... Svlékám se donaha v místnosti plné lidí, to dělám! Svlékla se co nejrychleji, nechala šaty i spodničku sklouznout na zem, odhodila střevíčky a na ně hodila punčochy. Naskočila jí husí kůže. Nevšímat si chladu znamenalo jen to, že se netřásla. A raději si říkala, že horko ve tvářích souvisí s tím.

„Šílenství!“ mumlala Dyelin tiše, když sebrala její šaty. „Naprosté šílenství!“

„O co tu jde?“ šeptala Birgitte. „Mám jít s tebou?“

„Musím jít sama,“ šeptla Elain v odpověď. „Nehádej se!“ Ne že by to na Birgitte bylo vidět, ale pouto vydalo za celé svazky. Elain si vyndala zlaté kroužky z uší a podala je Birgitte, pak zaváhala, než jí podala i prsten s Velkým hadem. Moudré řekly, že musí přijít, jako dítě přichází na svět. Měly spoustu příkazů a první z nich byl, že nikomu nesmí říct, co přijde. Vlastně by sama moc ráda věděla, co to bude. Dítě přichází na svět bez toho, aby vědělo, co se bude dít. Birgitte mručela stejně jako Dyelin.

Nadere jí podala plášť, ale jen ho držela v natažené ruce. Elain si ho musela vzít a přehodit přes sebe. Pořád si byla jistá, že se na ni Taim dívá. Přidržela si těžký plášť u těla a nejradši by z místnosti vyběhla, ale místo toho se narovnala a pomalu se otočila. Neuteče ven, jako by se styděla.

Muži, kteří přišli s Taimem, stáli u dveří čelem k nim a Taim, s rukama zkříženýma na prsou, sám hleděl do krbu. Takže to, že ji pozoruje, si jenom představovala. Kromě Nadere na ni ostatní ženy hleděly se směsicí zvědavosti a zděšení. Nadere se tvářila jen netrpělivě.

Elain se pokusila o svůj nejvznešenější hlas. „Paní Harforová, nabídni panu Taimovi a jeho mužům víno, než odejdou.“ No, alespoň se jí hlas netřásl. „Dyelin, prosím, zabav paní vln a hledačky větru a zkus zmírnit jejich strach. Birgitte, večer chci slyšet, jaké plány máš s rekruty.“ Jmenované ženy překvapeně mrkaly a mlčky kývaly.

Potom Elain klidně odešla, s Nadere za patami, a přála si, aby to byla zvládla o mnoho lépe. Poslední, co zaslechla, než se zavřely dveře, byl Zaidin hlas. „Vy suchozemci máte velice podivné zvyklosti.“

Na chodbě se pokusila zrychlit krok, i když nebylo snadné zabránit tomu, aby se jí plášť rozevíral. Červené a bílé dlaždice byly mnohem studenější než koberce v komnatách. Několik sluhů, zabalených do teplých vlněných livrejí, na ni užasle zazíralo a pak honem spěchalo po své práci. Plameny lamp poblikávaly, protože na chodbách vždycky táhlo. Občas byl průvan natolik silný, až líně rozvlnil nástěnné koberce.

„To jsi udělala schválně, že?“ prohodila k Nadere, aniž by se zeptala přímo. „Kdykoliv mě zavoláte, vždycky se ujistíte, že je kolem dost lidí, aby to vidělo. Abyste si zajistily, že adoptovat Aviendhu pro mě bude velice důležité.“ Muselo to být důležitější než všechno ostatní, tak jí to říkaly. „Co jste udělaly jí?“ Aviendha občas neměla žádný stud, dost často chodila po svých komnatách bez šatů, aniž by jí na tom záleželo, a dokonce si ani nevšimla, když vstoupili sloužící. Svléknout ji před davem diváků by nic nedokázalo.

„To je na ní, aby ti to řekla, pokud bude chtít,“ odtušila Nadere samolibě. „Ty jsi dost bystrá, abys to viděla. Mnozí nejsou.“ Její mohutné poprsí se zvedlo, jak zabručela, což mohl být i smích. „Ti muži, kteří se obraceli zády, a ty ženy, které tě hlídaly. Byla bych to zarazila, nebýt toho, že se ten muž ve vyšívaném kabátě ohlížel přes rameno a obdivoval tvoje boky. A kdyby tvůj ruměnec neprozradil, že to víš.“

Elain zakopla, plášť se rozevřel a ta trocha tepla unikla ven, než ho zase zavřela. „Ten špinavej prasák!“ zavrčela. „Já ho snad...! Já ho...!“ Světlo ji spal, co mohla dělat? Povědět to Randovi? Ať to s Taimem vyřídí on? Za nic na světě!

Nadere se na ni tázavě podívala. „Většině mužů se líbí ženské zadky. Přestaň myslet na muže a začni myslet na ženu, již chceš za sestru.“

Elain se znovu začervenala a soustředila se na Aviendhu. Jenže rozhodně ji to neuklidnilo. Před obřadem jí moudré sdělily jisté věci, jež ji dost vyvedly z míry.

Nadere držela krok s Elain a Elain si dávala spoustu práce, aby jí z pláště nevyčuhovaly nohy – všude byli nějací sluhové – takže chvíli trvalo, než dorazily do pokojů, kde se shromáždily moudré, přes deset jich bylo ve svých nabíraných sukních, bílých halenách a tmavých loktuších, ověšené zlatými a stříbrnými náramky a náhrdelníky, vykládanými drahokamy a slonovinou, a dlouhými vlasy převázanými složenými šátky. Všechen nábytek a koberce byly odstraněny a v krbu nehořel oheň. Tady, v hlubinách paláce, kde ani nebyla okna, nebylo hromobití téměř slyšet.

Elain se podívala na Aviendhu, která stála na druhé straně místnosti. Nahá. Nervózně se na Elain usmála. Nervózně! Aviendha! Elain honem shodila plášť a taky se usmála. Nervózně, jak si uvědomila. Aviendha se zasmála a Elain po chvíli taky. Světlo, tady ale byla zima! A podlaha byla ještě studenější než vzduch!

Většinu moudrých v místnosti neznala, avšak jeden obličej ano. Amysin, s předčasně zbělelými vlasy a s rysy středního věku, díky čemuž vypadala trochu jako Aes Sedai. Musela cestovat z Cairhienu. Egwain učila chodící ve snu, aby jim oplatila jejich učení o Tel’aran’rhiodu. A aby splatila dluh, jak tvrdila, třebaže nikdy neřekla jaký.

„Doufala jsem, že tu bude i Melain,“ podotkla Elain. Měla Baelovu manželku ráda, byla to laskavá, velkorysá žena. Ne jako další dvě, které tady poznala, hubená Tamela s hranatou tváří a modrooká krasavice Viendre. Obě byly v jediné síle silnější než ona, silnější než kterákoliv sestra kromě Nyneivy. Na tom mezi Aiely nemělo záležet, ale ji nenapadal žádný jiný důvod, proč nad ní obě pořád ohrnovaly nos a koukaly se na ni svrchu.

Čekala, že se věcí ujme Amys – což zřejmě dělala vždycky – ale byla to malá Monaelle se žlutými vlasy s rudými záblesky, kdo se ujal vedení. Nebyla skutečně malá, ale v místnosti to byla jediná žena menší než Elain. A také nejslabší v jediné síle, stěží dost silná, aby si vysloužila šátek, pokud by byla šla do Tar Valonu. Třeba na tom u Aielů opravdu nezáleželo.

„Kdyby tu byla Melain,“ řekla Monaelle rázným, ale ne nepřátelským tónem, „tak by se děti, které nosí, staly součástí pouta mezi tebou a Aviendhou, pokud by se jich tkaniva dotkla. Tedy pokud by to přežila. Nenarození ještě nejsou dost silní. Otázka je, jste vy dvě?“ Ukázala na dvě místa kousek od sebe. „Vystupte doprostřed komnaty, vy obě.“

Poprvé si Elain uvědomila, že součástí celého obřadu má být saidar. Myslela si, že to má být jenom obřad, výměna slibů, snad i nějaká ta přísaha. Co se to tady děje? Nebylo to důležité, až na... Cestou k Monaelle se courala. „Můj strážce... Naše pouto... Ovlivní to nějak ji?“ Aviendha se postavila čelem k ní a zamračila se, když Elain zaváhala, ale při té otázce se polekaně otočila k Monaelle. Očividně to bylo něco, nač nepomyslela.

Malá moudrá zavrtěla hlavou. „Nikoho mimo tuto komnatu se vlákna nemůžou dotknout. Možná vycítí něco z toho, co vy obě, kvůli poutu mezi vámi, ale jen velmi málo.“ Aviendha si vydechla úlevou a Elain také.

„Nyní,“ pokračovala Monaelle, „Je třeba dodržet jisté formality. Tak jdeme na to. Nejsme klanoví náčelníci probírající nad oosquai vodní přísahy.“ Se smíchem a dalšími vtipy na adresu klanových náčelníků a silného aielského alkoholu utvořily ostatní ženy kruh kolem Aviendhy a Elain. Monaelle se půvabně usadila na podlahu a zkřížila nohy jen dva kroky od nahých žen. Smích přestal, začala mluvit vážně. „Sešly jsme se tu, poněvadž dvě ženy se chtějí stát prvními sestrami. Uvidíme, jestli jsou dost silné, a jsou-li, pomůžeme jim. Jsou zde jejich matky?“

Elain sebou trhla, ale vzápětí za ní stála Viendre. „Já tu stojím za matku Elain z rodu Trakandů, která tu nemůže být.“ Položila ruce Elain na ramena a tlačila ji dopředu, až klečela na studené podlaze před Aviendhou, a pak si klekla vedle Elain. „Nabízím svou dceru ke zkoušce.“

Za Aviendhou se objevila Tamela a donutila ji kleknout, až se téměř dotýkala Elain, a pak poklekla vedle ní. „Já tu stojím za matku Aviendhy, která tu nemůže být. Nabízím svou dceru ke zkoušce.“

Jindy by se Elain zasmála. Obě nebyly o moc starší než Aviendha a ona. Jindy. Ne teď. Stojící moudré se tvářily vážně. Prohlížely si je, jako by je zvažovaly a nebyly si jisté, co vidí.

„Kdo za ně přetrpí porodní bolesti?“ zeptala se Monaelle a vystoupila Amys.

S ní přicházely další dvě, ohnivá Shyanda, již Elain viděla s Melain, a prošedivělá žena, kterou neznala. Pomohly Amys svléknout se do naha. Amys, velice pyšná ve své nahotě, se otočila k Monaelle a plácla se přes ploché břicho. „Porodila jsem děti. Dávala jim pít,“ pravila a podebrala do dlaní svá prsa, jež vypadala, jako by nikdy nekojila. „Nabízím se.“

Monaelle důstojně kývla a Amys si klekla mezi Elain a Aviendhu a posadila se na paty. Shyanda a prošedivělá moudrá poklekly vedle ní a náhle všechny kromě Elain, Aviendhy a Amys obklopila záře saidaru.

Elain se zhluboka nadechla a viděla, že Aviendha udělala totéž. Jedinými zvuky kromě dýchání a slabého hromobití v dálce bylo cinkání náramků. Když Monaelle promluvila, byl to skoro šok.

„Obě uděláte, co se vám řekne. Jestli zakolísáte nebo se budete ptát, není vaše rozhodnutí dost silné. Pošlu vás pryč a bude to znamenat konec, navždy. Já se budu ptát a vy budete pravdivě odpovídat. Pokud odmítnete odpovědět, pošlu vás pryč. Jestli si kdokoliv zde bude myslet, že lžete, pošlu vás pryč. Pochopitelně můžete samy kdykoliv odejít. Což také bude znamenat konec. Tady žádné druhé příležitosti nejsou. Takže, co nejlepšího víte o ženě, kterou chcete za svou první sestru?“

Tuto otázku Elain zpola očekávala. Tohle byla jedna z věcí, o níž jí řekly, že si má promyslet. Vybrat jednu kladnou vlastnost mezi mnoha nebylo snadné, jenže ona měla odpověď připravenou. Když promluvila, náhle se mezi ní a Aviendhou propletly prameny saidaru a ona nevydala ani hlásku, a Aviendha také ne. Jedna část její mysli bez přemýšlení za tkanivo zatahala. I teď se snažila něco dozvědět. Když zavřela ústa, tkanivo zmizelo.

„Aviendha je tak sebevědomá, tak hrdá. Nezáleží jí na tom, co si ostatní myslí o tom, co dělá nebo jaká je,“ slyšela Elain vlastní hlas a také uslyšela Aviendhžina slova. „I když se Elain bojí tak, až má sucho v puse, její duch se neohne. Je udatnější než kdokoliv, koho jsem kdy poznala.“

Elain na přítelkyni jen zírala. Aviendha ji považuje za udatnou? Světlo, zbabělá není, ale udatná? Zvláštní, Aviendha zase nevěřícně civěla na ni.

„Odvaha je studna,“ šeptala Viendhre Elain do ucha, „u některých hluboká, u jiných mělká. Ať hluboká, či mělká, studny nakonec vyschnou, i když se později znovu naplní. Budeš čelit tomu, čemu čelit nedokážeš. Páteř se ti změní v rosol a tvoje vychvalovaná odvaha tě opustí, zůstaneš jen plakat v prachu. Ten den přijde.“ Mluvila, jako by tam chtěla být, aby to viděla. Elain krátce kývla. Věděla všechno o tom, jak se jí páteř mění v rosol. Zřejmě s tím bojovala každý den.

Tamela promlouvala k Aviendze stejně spokojeným hlasem jako Viendre. „Ji’e’toh tě váže jako ocelové obruče. Kvůli ji se děláš takovou, jakou tě chtějí mít, do posledního vlásku. Kvůli toh, bude-li to nutné, se ponížíš, budeš se plazit po břiše. Protože tobě až do morku kostí záleží na tom, co si o tobě každý myslí.“

Elain civěla s otevřenou pusou. To bylo drsné a nespravedlivé. Něco o ji’e’toh věděla, ale Aviendha taková nebyla. A přesto Aviendha přikyvovala, stejně jako ona předtím. Netrpělivě uznávala, co již sama věděla.

„Skvělé vlastnosti k pomilování u první sestry,“ pravila Monaelle a shrnula si loktuši k loktům, „ale co vám na ní připadá nejhorší?“

Elain se na prochladlých kolenou posunula a olízla si rty, než promluvila. Tohoto se děsila. Nešlo jenom o Monaellino varování. Aviendha říkala, že musí mluvit pravdu. Musí, poněvadž za co by pak celé sesterství stálo? Tkaniva jejich slova znova zadržela, než domluvily.

„Aviendha...“ ozval se Elainin hlas, váhavě. „Ona... ona si myslí, že násilí je odpověď na všechno. Občas nemyslí dál než ke svému noži. Občas je jako kluk, který nechce dospět!“

„Elain ví, že...“ začal Aviendžin hlas, pak se zadrhl a rychle pokračoval. „Ví, že je krásná, ví, jakou moc jí to dává nad muži. Občas odhaluje poprsí na veřejnosti a usmívá se, aby muži dělali, co chce.“

Elain jen zírala. Aviendha si o ní myslí tohle? Jako že je běhna? Aviendha se mračila a pootevřela ústa, ale Tamela ji přitlačila k zemi a promluvila.

„Myslíš, že muži s obdivem nekoukají na tvůj obličej?“ V hlase moudré se ozývalo ostří. A výraz měla tvrdý. „Nedívají se ti v potním stanu na prsa? Neobdivují tvé boky? Jsi krásná a víš to. Popři to, popři sebe! Těší tě, když se na tebe dívají, a usmíváš se na ně. Neusměješ se nikdy na muže, abys svým argumentům dodala váhu, ani se ho nedotkneš, abys ho odpoutala od slabostí svých argumentů? Uděláš to a nebudeš pro to o nic horší.“

Aviendha zrudla, ale Elain poslouchala Viendre. A snažila se nečervenat. „Je v tobě násilí. Popři to, a popřeš sebe. Nikdy ses nerozzuřila, neudeřila? Nikdy jsi neprolila krev? Nikdy jsi to nechtěla? Aniž bys zvážila, jiné možnosti? Aniž bys na to jen pomyslela? Dokud dýcháš, bude to tvou součástí.“ Elain pomyslela na Taima a na jiné chvíle a měla pocit, že jí tváře přímo hoří.

Tentokrát přišla víc než jedna odpověď.

„Paže ti zeslábnou,“ vykládala Aviendze Tamela. „Tvoje nohy ztratí rychlost. Mladší ti dokáže sebrat nůž z ruky. K čemu ti potom budou tvé schopnosti a divokost? Srdce a mysl, to jsou skutečné zbraně. Copak ses neučila používat oštěp v den, kdy jsi byla Děvou? Nebudeš-li teď brousit svou mysl a srdce, zestárneš a děti tě popletou. Klanoví náčelníci tě nechají sedět v koutku a hrát kolíbku, a když promluvíš, uslyší jen vítr. Vezmi si to k srdci, dokud můžeš.“

„Krása pomine,“ pokračovala Viendre k Elain. „S léty se ti svěsí prsa, svaly se uvolní, kůže povadne. Muži, kteří se usmívali, když spatřili tvůj obličej, k tobě budou mluvit, jako bys byla prostě jiný muž. Tvůj manžel tě možná bude stále vidět takovou, jaká jsi byla, když tě spatřil poprvé, ale žádný jiný muž o tobě nebude snít. Nebudeš už pak sama sebou? Tvé tělo je tvůj jediný šat. Tvé svaly se svraští, ale tebe dělá tvé srdce a mysl, a ty se nezmění, jen zesílí."

Elain zavrtěla hlavou. Nepopírala to. To ne. Jenže nikdy nepomyslela na stáří. Zvlášť ne od Věže. I k velmi staré Aes Sedai byla léta laskavá. Ale co když bude žít tak dlouho jako ženy z rodinky? To by znamenalo vzdát se toho, být Aes Sedai, ale co kdyby to udělala? Ženám z rodinky trvalo velmi dlouho, než se u nich objevily vrásky, ale objevily se. Co si to ta Aviendha myslí? Klečela tu a tvářila se... mrzutě.

„Jaká je nejdětinštější věc, kterou víte o ženě, již chcete za první sestru?“ tázala se Monaelle.

Tohle bylo mnohem snazší, ne tak ožehavé. Elain se při řeči dokonce usmála. Aviendha taky, mrzutost ji přešla. Tkaniva opět sebrala jejich slova a vypustila je zároveň, hlasy, v nichž se ozýval smích.

„Aviendha mi nedovolí, abych ji naučila plavat. Zkoušela jsem to. Nebojí se ničeho, jen vlézt do vody, které je víc než ve vaně.“

„Elain se cpe sladkostmi oběma rukama jako dítě, které se dostalo z dohledu matky. Jestli bude takhle pokračovat dál, bude tlustá jako prase, až zestárne.“

Elain sebou trhla. Ona se cpe? Cpe? Jen na chuť, tu a tam, víc si nevzala. Jen tu a tam. Tlustá? Proč se Aviendha mračí na ni. Odmítnout vstoupit do vody sahající výš než po kolena je dětinské.

Monaelle zakryla dlaní zakašlání, jenže Elain si myslela, že zakrývá smích. Některé ze stojících moudrých se rozesmály nahlas. Nad Aviendžinou hloupostí? Neb jejím... cpaním se?

Monaelle znovu nastolila důstojnost a upravila si sukně, rozložené na podlaze, ale v hlase se jí stále ozýval nádech veselí. „Nač nejvíc žárlíte u ženy, kterou chcete za první sestru?“

Elain by se při té otázce možná naježila i přesto, že se tu žádala pravda. Ale jakmile jí řekly, že si to má promyslet, pravda jí přímo vyskočila před očima, jenže ona našla něco menšího, méně trapného pro obě, co by mělo projít. Možná by to byla udělala. Ale Aviendha přišla s tím, jak se usmívá na muže a obnažuje prsa. Možná se usmívala, ale Aviendha chodila před zrudlými sluhy bez jediné nitky a zřejmě je dokonce ani neviděla! Takže ona se cpe sladkostmi, co? A bude tlustá? Do tkaniva pronesla hořkou pravdu a Aviendžiny rty se pohybovaly v zachmuřeném tichu, dokud ze sebe nedostala všechno, co chtěla.

„Aviendha se vyspala s mužem, jehož miluju. Já ne. Možná to nikdy nebudu moct udělat a mohla bych si kvůli tomu oči vyplakat!“

„Elain má lásku Randa al’Th... Randa. Mé srdce je prach, jak toužím, aby mě miloval, ale nevím, jestli to někdy udělá.“

Elain hleděla do Aviendžiny nečitelné tváře. Ona že na ni žárlí kvůli Randovi? Když se ten mužský vyhýbá Elain z rodu Trakandů, jako se ona vyhýbá svrabu? Neměla čas to dál promýšlet.

„Udeř ji otevřenou dlaní, jak nejsilněji můžeš,“ nakázala Tamela Aviendze a sundala ruce z jejích ramen.

Viendre Elain lehce stiskla. „Nebraň se.“ O ničem takovém jim nikdo neříkal! Aviendha by určitě ne –

Elain se s mrkáním zvedla z ledových dlaždic. Opatrně si sáhla na tvář a ucukla. Ten otisk dlaně bude nosit do večera. Ta ženská ji přece nemusela praštit tak tvrdě.

Všechny počkaly, dokud zase neklečela, pak se k ní Viendre naklonila. „Udeř ji otevřenou dlaní, jak nejsilněji můžeš.“

No, ona Aviendhu nehodlala srazit na zem. Ona neudělá – praštila Aviendhu ze všech sil, až ta klouzala po břiše a zastavila se teprve u Monaelle. Elain pálila dlaň skoro stejně silně jako tvář.

Aviendha se zpola zvedla, potřásla hlavou a pak se doškrábala zpátky. A Tamela řekla: „Udeř ji druhou rukou.“

Tentokrát Elain dojela až k Amys, v uších jí zvonilo a pálily ji obě tváře. A když se vrátila na kolena, když jí Viendre řekla, ať ji praští, vložila do facky celé tělo, až málem upadla na Aviendhu, když ta šla k zemi.

„Smíte odejít,“ řekla Monaelle.

Elain se na ni podívala. Aviendha, zpola klečící, ztuhla, jako by zkameněla.

„Jestli chcete,“ pokračovala Monaelle. „Muži obvykle odejdou, pokud ne dřív. Mnoho žen také. Ale jestli se stále ještě milujete, obejměte se.“

Elain se k Aviendze vrhla a ona k ní, až se málem srazily. Pevně se objímaly. Elain z očí kanuly slzy a uvědomila si, že Aviendha taky brečí. „Mrzí mě to,“ šeptala vehementně Elain. „Mrzí mě to, Aviendho.“

„Odpusť,“ šeptala jí Aviendha. „Odpusť mi.“

Monaelle teď nad nimi stála. „Znovu se na sebe budete zlobit, znovu pronesete drsná slova, ale vždycky si budete pamatovat, že jste ji už uhodily. A jenom z toho důvodu, že vám to bylo nařízeno. Ať tyto rány zastoupí všechny, které byste chtěly dát. Máte jedna k druhé toh, toh, které nemůžete splatit a nebudete se o to snažit, protože každá žena je vždycky dlužnicí své první sestry. Znovu se narodíte.“

Saidar v místnosti se změnil, ale Elain neviděla jak, ani na to nemyslela. Světlo zhaslo, jako by byla zhasnuta lampa. Aviendžino objetí pominulo. Zvuky utichly. Poslední, co zaslechla, byl Monaellin hlas. „Znovu jste se narodily.“ Všechno zmizelo. Ona zmizela. Přestala existovat.

Cosi si začala uvědomovat. Nemyslela na sebe jako na sebe, nemyslela vůbec, ale vnímala. Zvuk. Čvachtání. Tlumené chroptění a hrčení. A rytmické bušení. To nade vše. Buch-buch. Buch-buch. Neznala spokojenost, ale byla spokojená. Buch-buch.

Čas. Neznala čas, ale přesto uplynuly věky. V ní se zrodil zvuk, zvuk, který byl jí. Buch-buch. Tentýž zvuk, tentýž rytmus jako ten první. A z jiného místa, blíž. Buch-buch. Další. Buch-buch. Tentýž zvuk, tentýž rytmus, jako její vlastní. Ne jiný. Byly stejné. Byly jeden. Buch-buch.

Vše vstupovalo do toho tepu, celý čas, který kdy byl. Dotkla se té druhé, která byla jí. Cítila. Buch-buch. Pohnula se, ona a ta druhá, která byla jí, ovíjely se kolem sebe, končetiny se proplétaly, odkulily se, ale vracely se zpátky k sobě. Buch-buch. Občas bylo světlo, světlo v té temnotě. Tlumené, až nebylo vidět, ale jasné pro každého, kdo nikdy nepoznal nic jiného než temnotu. Buch-buch. Otevřela oči a hleděla do očí té druhé, která byla jí, pak své zavřela, spokojená. Buch-buch.

Změna, náhlá, šokující pro někoho, kdo nikdy nepoznal změnu. Tlak. Buch-buch-buch-buch. Ten uklidňující tep se zrychlil. Křečovitý tlak. Znovu. Znovu. Stále silnější. Buch-buch-buch-buch! Buch-buch-buch-buch!

Najednou ta druhá, která byla jí – byla pryč. Byla sama. Neznala strach, jenže se bála, a byla sama. Buch-buch-buch-buch! Tlak! Větší než cokoliv předtím! Mačkalo ji to, drtilo. Kdyby věděla, jak křičet, kdyby jenom věděla, co to křik je, vřískala by, jak nejvíc by mohla.

A potom světlo, oslepující, plné vířivých vzorů. Měla váhu. Ještě nikdy necítila váhu. Řezavá bolest v břiše. Něco ji zašimralo na chodidle. Něco ji zašimralo na zádech. Nejdříve si neuvědomovala, že to kvílení pochází od ní. Chabě kopala, mávala končetinami, o nichž nevěděla, jak s nimi pohybovat. Cosi ji zvedlo a položilo na něco měkkého, ale pevnějšího, než co znala, kromě vzpomínek té druhé, která byla jí, té druhé, která byla pryč. Buch-buch. Buch-buch. Zvuk. Tentýž zvuk, tentýž rytmus. Ovládl ji pocit osamění, jejž nepoznala, ale byla tu i spokojenost.

Začaly se jí vracet vzpomínky, pomalu. Zvedla hlavu a hleděla Amys do tváře. Ano, Amys. Byla zpocená a unavená, ale usmívala se. A byla Elain. Ano, Elain z rodu Trakandů. Ale teď tu bylo něco víc. Ne jako pouto strážce, ale jistým způsobem podobné. Slabší, ale úchvatnější. Pomalu, nejistě otočila hlavu, aby se podívala na tu druhou, která byla jí, ležící také Amys na prsou. Aby se podívala na Aviendhu, která měla zpocené vlasy a tělo lesklé potem. A radostně se usmívala. Se smíchem i pláčem se objaly a držely se, jako by se už nikdy nechtěly pustit.

„Toto je moje dcera Aviendha,“ pravila Amys, „a toto je moje dcera Elain, zrozené tentýž den, v tutéž hodinu. Kéž vždy stráží jedna druhou, podporují jedna druhou, milují jedna druhou.“ Tiše, unaveně se zasmála. „A teď někdo přineste šaty, než mé nové dcery a já umrzneme.“

Elain v té chvíli bylo úplně jedno, jestli zmrzne. Visela na Aviendze se smíchem a v slzách. Našla svou sestru. Světlo, našla sestru!

Toveine Gazal probudil ruch a shon, kolem procházely ostatní ženy a některé spolu tiše hovořily. Ležíc na tvrdém, úzkém kavalci si lítostivě povzdechla. Ruce kolem Elaidina hrdla byly jenom příjemným snem. Tento maličký, plátnem obalený prostor byl skutečností. Spala špatně a cítila se prázdná a slabá. Navíc zaspala, takže nebude mít čas se nasnídat. Neochotně odhodila pokrývky. Budova byla malé skladiště se silnými zdmi a těžkými, nízkými krovy, teplo zde však nebylo. U úst se jí tvořila pára a svěží ranní vzduch pronikal spodničkou, ještě než spustila nohy na prkna na podlaze. Sice ji napadlo, že zůstane v posteli, ale měla své rozkazy. Kvůli Logainovu špinavému poutu nemohla neuposlechnout, jakkoliv si často přála právě tohle udělat.

Vždycky se na něj snažila myslet prostě jako na Ablara, nebo při nejhorším jako na pana Ablara, avšak v mysli jí vždycky vyskočil jenom Logain. To jméno neblaze proslavil. Logain, falešný Drak, který zničil vojska svého rodného Ghealdanu. Logain, jenž si prosekal cestu přes těch pár Altařanů a Muranďanů, kteří měli tolik odvahy, aby se ho pokusili zastavit, a nakonec ohrožoval samotný Lugard. Logain, jenž byl zkrocen a nějak znovu dokázal usměrňovat, jenž se odvážil upevnit své proklaté tkanivo saidínu na Toveine Gazal. Škoda že jí nenařídil, aby přestala myslet! Mohla toho chlapa cítit, vzadu ve své hlavě. Pořád byl tady.

Na chvíli pevně zavřela oči. Světlo! Statek panímámy Doweelové jí připadal jako Jáma smrti, léta vyhnanství a pokání bez možnosti úniku s výjimkou nemyslitelného, stát se štvaným odpadlíkem. Od jejího zajetí neuplynulo ani půl týdne a již věděla, jak se mýlila. Tohle byla Jáma smrti. A nebylo z ní úniku. Rozzlobeně pohodila hlavou a setřela si vlhkost z tváří. Ne! Unikne, nějak, i kdyby jen na tak dlouho, aby dostala do rukou Elaidin skutečný krk. Nějak.

Kromě kavalce tu byly jen tři další kusy nábytku, přesto tu neměla moc místa. Nožem rozbila led ve žlutě pruhovaném džbánu na stolku, nalila vodu s kousky ledu do bílého umyvadla a usměrnila, aby vodu ohřála, až z ní stoupala pára. Na tohle směla usměrňovat. Na to a nic víc. Bezmyšlenkovitě se opláchla, solí a sodou si vydrhla zuby a z malé dřevěné truhlice v nohách postele si vzala čistou spodničku a punčochy. Prsten nechala v truhle, zastrčený pod vším ostatním v malém sametovém váčku. Další rozkaz. Všechny své věci měla tady, kromě své složky s papíry. Tu naštěstí ztratila, když ji chytili. Šaty měla pověšené na věšáku, posledním kusu nábytku v místnosti. Jedny si vzala, aniž se pořádně podívala které, mechanicky si je oblékla a učesala se.

Když na sebe pořádně pohlédla do laciného zrcadla s bublinkami, pohyb kartáče se slonovinovým držadlem se zpomalil. Roztřeseně dýchala, když odložila kartáč vedle stejně zdobeného hřebene. Šaty, jež si vybrala, byly z jemného, ale teplého sukna, nezdobené a tak tmavě červené, až vypadaly skoro černé. Černé jako kabát asha’mana. Její pokřivený odraz opětoval její pohled. Rty se jí chvěly. Převléknout se by znamenalo, že se vzdává. Odhodlaně z věšáku strhla kuninou podšitý šedý plášť.

Když rozhrnula plátěný vchod, v dlouhé ústřední chodbičce mezi plátěnými pokoji již bylo asi dvacet sester. Některé si potichu povídaly, avšak zbylé se pohledu na ostatní vyhýbaly, i když patřily ke stejnému adžah. Byl tu cítit strach, ve většině tváří se však zračil stud. Akoure, statná šedá, se dívala na ruku, na níž obvykle nosívala prsten. Desandre, štíhlá žlutá, skrývala pravou ruku v podpaždí.

Když se Toveine objevila, tichý hovor ihned ustal. Několik žen se na ni otevřeně mračilo. Včetně Jenare a Lemai z jejího vlastního adžah! Desandre se vzpamatovala natolik, že se k ní obrátila zády. Během dvou dnů padla těm černokabátnickým obludám do rukou padesát jedna Aes Sedai, a padesát z nich to dávalo za vinu Toveine Gazal, jako kdyby Elaida a’Roihan s tou pohromou neměla nic společného. Nebýt Logainova zásahu, byly by se jí pomstily již první noci. Nijak ho nemilovala za to, že je zarazil a nechal Carniele vyléčit podlitiny od opasků a modřiny způsobené pěstmi a kopanci. Byla by raději, kdyby ji byly ubily k smrti, než by mu byla zavázaná.

Přehodila si plášť přes ramena a hrdě prošla chodbou ven do bledého rána, které ladilo s její neveselou náladou. Za ní se neslo pár jedovatých slov, než je zavřené dveře odřízly. Když si stahovala kapuci a upravovala tmavou kožešinu kolem obličeje, třásly se jí ruce. Ponižovat Toveine Gazal nikomu neprošlo. Dokonce i panímáma Doweelová, která ji za ta léta přinutila předstírat pokoru, to zjistila, když její vyhnanství skončilo. Ona jim ukáže. Všem jim ukáže!

Ložnice, o niž se dělila s ostatními, ležela na kraji velké, zato tuze zvláštní vesnice. Vesnice asha’manů. Doslechla se, že kdesi již byla vykolíkována stavba, která, jak tvrdili, zastíní Bílou věž, zatím však žili tady. Pět velkých, hranatých kamenných kasáren, lemujících ulice stejně široké jako ty v Tar Valonu, pojalo až stovku asha’manských vojáků. Kasárna ještě nebyla hotová, díky Světlu, ale sníh zakrýval lešení, čekající na dělníky, kolem kamenných zdí dalších dvou, jež byla v podstatě připravená k zastřešení. Stála tu asi desítka menších kamenných budov, v nichž bydlelo po deseti zasvěcených, a budovaly se další. Mezi nimi stály skoro dvě stovky domů, jaké byly k vidění v každé druhé dědině, kde bydleli někteří ženatí muži a rodiny dalších, kteří ještě ve výcviku příliš nepostoupili.

Muži, kteří dokázali usměrňovat, ji neděsili. Kdysi na okamžik propadla panice, pravda, jenže to nebylo podstatné. Pět set mužů, kteří dokázali usměrňovat, však bylo jako úlomek kosti uvízlý mezi zuby, odkud ho nemohla dostat. Pět stovek! A někteří dokonce uměli cestovat. Úlomek kosti. Víc, ona se tu míli lesem k hradbě trmácela pěšky. To ji děsilo, to, co to znamenalo.

Hradba nebyla nikde dokončená, nikde nebyla vyšší než tři, nejvíc čtyři sáhy. Na několika místech mohla přelézt hromady černého kamení, nebýt ale toho, že dostala rozkaz nepokoušet se o útěk. Hradba se však táhla osm mil a ona Logainovi věřila, když říkal, že se stavbou začali před necelými třemi měsíci. Ten chlap ji měl příliš pevně v hrsti, aby se obtěžoval lhát. Tvrdil, že hradba je plýtváním časem a námahou, a možná i byla, ale jí z ní cvakaly zuby. Jenom tři měsíce. S použitím jediné síly. Mužské polovice jediné síly. Když pomyslela na tu černou hradbu, viděla nesmiřitelnou sílu, kterou nebylo možné zastavit, lavinu černého kamene, hrnoucí se, aby zasypala Bílou věž. Což bylo samozřejmě nemožné. Nemožné, jenže když zrovna nesnila o tom, jak škrtí Elaidu, zdálo se jí o tomhle.

V noci sněžilo a na střechách ležela těžká bílá pokrývka, ulice však byly umetené, poněvadž odklízení sněhu měli za úkol muži ve výcviku, ještě než vyšlo slunce. Používali jedinou sílu na všechno, od nošení dřeva po čištění šatů! Občas kolem proběhl černě oděný muž a další se řadili před kasárnami, kde velitelé nahlas četli seznamy. Míjely ji i ženy, teple zabalené, šly s koši do skladu zásobovače či s vědry na vodu k nejbližší kašně, i když jak tu mohla nějaká žena zůstat, když věděla, co je její manžel zač, to Toveine nechápala. Ještě bizarnější bylo, že po ulicích běhaly děti, běhaly kolem mužů, kteří dokázali usměrňovat, křičely a smály se, honily obruče, házely si barevnými míčky a hrály si s panenkami či psy. Jen malá kapka normálnosti, jež zdůrazňovala zlo toho ostatního.

Ulicí před ní krokem projížděl oddíl jezdců na koních. Za tu krátkou dobu, co tu byla – nekonečnou dobu – neviděla po vsi nikoho jezdit na koni, koně jen tahali žebřiňáky a vozy. A nepotkala tu ani žádné návštěvníky, i když někteří z toho oddílu zde očividně museli být jen na návštěvě. Pět mužů v černém doprovázelo tucet v červených kabátech a pláštích královniny gardy a v čele jely dvě plavovlasé ženy, jedna v červenobílém plášti lemovaném černou kožešinou a druhá... Toveine zvedla obočí. Ta druhá na sobě měla zelené kandorské spodky a kabátec ušitý tak, jako by patřil hlavnímu kapitánovi. Na červeném plášti měla dokonce zlaté uzly označující hodnost! Nejspíš si ty muže spletla. Kdyby se ta ženština setkala se skutečnými gardisty, se zlou by se potázala. V každém případě bylo na návštěvu příliš brzy.

Pokaždé, když ta podivná skupinka dorazila k oddílu v černých kabátech, muž vepředu křikl: „Asha’mani, pózor!“ a muži zadupali na udusané hlíně a ztuhli jako kamenné sloupy.

Toveine si stáhla kapuci hlouběji do čela, aby jí nebylo vidět do tváře, a poodešla stranou, za roh jedněch menších kamenných kasáren. Ven vyšel jakýsi dědek s rozdělenou bradkou a se stříbrným špendlíkem ve tvaru meče na vysokém límci a zvědavě po ní koukl, aniž by zpomalil krok.

To, co udělala, bylo jako vědro studené vody, málem se rozplakala. Nikdo z těch cizinců teď už nespatří tvář Aes Sedai, ani kdyby ji poznali, a pokud by jedna z těch žen dokázala usměrňovat, jakkoli to bylo nepravděpodobné, nedostala by se dost blízko, aby zjistila, že to Toveine dokáže. Vzteká se a rozčiluje kvůli tomu, jak neposlechnout Logaina, a pak udělá všechno pro to, aby splnila jeho rozkazy, aniž by o tom aspoň přemýšlela!

Na znamení vzdora se na místě zastavila a otočila se k návštěvníkům. Automaticky zvedla ruce, aby zkontrolovala kapuci, než si to uvědomila a honem je dala dolů. Bylo to ubohé a směšné. Znala asha’mana, který oddíl hlídal, přinejmenším od pohledu. Byl to tlusťoch ve středních letech, s mastnými černými vlasy, podlézavým úsměvem a očima jako věštec. Ale nikoho jiného nepoznala. Čeho tím chtěla dosáhnout? Jak by mohla komukoliv z nich svěřit zprávu? I kdyby se doprovod rozplynul, jak by se dostala natolik blízko, aby zprávu předala, když měla zakázáno komukoliv cizímu prozradit, že tu jsou Aes Sedai?

Chlapíka s pronikavýma očima dnešní ranní povinnosti zřejmě nudily, ani se nenamáhal zakrýt zívnutí, „...až tu skončíme,“ říkal, když projížděl kolem Toveine, „ukážu vám Řemeslné Město. Je o něco větší než tohle. Máme tu všechny možné řemeslníky, od kameníků a tesařů po kovotepce a krejčí. Můžeme si vyrobit všechno, co potřebujeme, urozená paní Elain.“

„Kromě tuřínů,“ pronesla jedna žena vysokým hlasem a druhá se zasmála.

Toveine trhla hlavou. Dívala se, jak jezdci projížděli ulicí, doprovázeni hlasitými rozkazy a dupotem. Urozená paní Elain? Elain z rodu Trakandů? Ta mladší z dvojice celkem odpovídala popisu. Elaida nevyjevila, proč tak zoufale touží dostat do rukou jednu uprchlou přijatou novicku, i když se mohla stát královnou, ale nepustila z Věže jedinou sestru, aniž by jí nedala přesné rozkazy, co dělat, pokud na tu holku narazí. Dávej si dobrý pozor, Elain z rodu Trakandů, pomyslela si Toveine. Byla bych nerada, kdyby ses měla dostat Elaidě do rukou.

Chtěla si to promyslet, promyslet si, jestli by se přítomnosti té holky zde nedalo nějak využít, ale náhle vzadu v hlavě cosi ucítila. Mírné uspokojení a cílevědomost. Logain posnídal. Brzy vyjde ven. Řekl jí, aby tam na něj čekala.

Rozběhla se, dřív než si to uvědomila. Následkem toho se jí nohy zapletly do sukní. Upadla tvrdě a vyrazila si dech. Navztekala se, byla úplně bez sebe, ale zvedla se, a aniž by se zdržovala oprašováním, zvedla si sukně nad kolena a znovu se rozběhla, až za ní plášť vlál. Muži po ní drsně pokřikovali a děti se smály a ukazovaly si na ni.

Náhle se ocitla uprostřed smečky psů, kteří vrčeli a snažili se ji kousnout do nohou. Poskakovala, otáčela se a kopala, ale oni na ni dál doráželi. Nejradši by ječela vzteky a rozčilením. Psi ji vždycky otravovali, a ona nemohla usměrnit ani vlásek, aby je zahnala. Jeden šedivý hafan ji chytil za sukni a táhl ji stranou. Všechno ostatní přehlušila panika. Jestli znovu upadne, roztrhají ji na kusy.

Jedna žena v hnědé sukni se na psa tahajícího Toveine za sukni s křikem rozpřáhla těžkým košem a zahnala ho. Další žena zasáhla strakatého hafana do žeber, až s vytím utekl. Toveine na ně užasle zírala a za svou nepozornost musela vytrhnout levou nohu z tlamy jiného psa za cenu kusu punčochy a kousku kůže. Přiběhly další ženy a zaháněly psy tím, co měly po ruce.

„Jen jdi, Aes Sedai,“ řekla jí hubená starší hospodyně a plácla skvrnitého psa proutkem. „Už tě nebudou obtěžovat. Já mám radši kočky, ale kočky teď manžela nějak nemůžou vystát. Tak jdi.“

Toveine svým zachránkyním ani nepoděkovala, okamžitě se rozběhla a horečnatě přemýšlela. Ty ženy to věděly. Jestli to věděla jedna, věděly to všechny. Ale žádné zprávy nedonesou, nepomůžou jí uprchnout, ne, když tu samy chtěly zůstat. Ne, když věděly, komu by pomáhaly. A tím to končilo.

Kousek od Logainova domu v jedné z několika užších bočních uliček zpomalila a honem spustila suknice. Před domem čekalo osm, deset mužů v černých kabátech, holobrádci, šediví dědci, muži nejrůznějšího věku. Po Logainovi však zatím nebylo ani vidu, ani slechu. Stále ho cítila, cílevědomého a nyní i soustředěného. Asi četl. Zbytek cesty došla důstojným krokem. Klidná a vyrovnaná, každým coulem Aes Sedai, bez ohledu na okolnosti. Skoro se jí podařilo zapomenout, jak zděšeně prchala před psy.

Dům ji překvapil pokaždé, když ho zahlédla. Ostatní stavení v ulici byla stejně velká a dvě dokonce větší. Byl to obyčejný dřevěný domek, dvouposchoďový, i když červeně natřené dveře, okenice a okenní rámy vypadaly poněkud neobvykle. Vnitřek zakrývaly obyčejné závěsy, ale sklo v oknech bylo tak špatné, že by skrz ně bylo stěží něco vidět, i kdyby byly závěsy roztažené. Ten dům mohl patřit ne příliš úspěšnému kramáři, těžko se hodil pro jednoho z nejznámějších žijících mužů.

Napadlo ji, co asi zdrželo Gabrelle. Druhá sestra spojená s Logainem dostala stejný příkaz a zatím tu pokaždé byla první. Gabrelle toužila studovat asha’many, jako by o nich chtěla napsat knihu. Možná i chtěla, hnědé by psaly o čemkoliv. Toveine druhou sestru zahnala z mysli. I když jestli se Gabrelle dostaví pozdě, třeba by mohla zjistit, jak se jí to podařilo. Prozatím měla ke studiu vlastní objekty.

Muži před červenými dveřmi si ji prohlíželi, neřekli však nic, nebavili se ani mezi sebou. Přesto tady nebylo žádné nepřátelství. Prostě čekali. Žádný neměl plášť, přesto jim od úst nestoupala pára. Všichni byli zasvěcení, se stříbrným mečíkem na límci.

Stejné to bylo každé ráno, kdy se tu takhle hlásila, třebaže tady nebývali stejní muži. Některé znala, tedy znala jejich jména a občas pár dalších ždibců. Evin Vinchova, hezounek, který byl u toho, když ji Logain zajal, se opíral o roh a pohrával si se šňůrou. Donalo Sandomere, pokud se tak skutečně jmenoval, s vrásčitým obličejem sedláka a naolejovanou bradkou zastřiženou do strohé špičky, se pokoušel o malátný postoj, o němž si myslel, že by se hodil ke šlechtici. Hranatý Taraboňan Androl Genhald měl ruce sepjaté za zády a vraštil husté obočí. Nosil zlatý pečetní prsten, ale ona ho považovala za tovaryše, který si oholil kníry a zahodil závoj. Mezar Kurin z Arad Domanu, s prošedivělými spánky, si hladil granát v levém uchu. On mohl být nějaký méně významný šlechtic. V hlavě již měla úhledný seznam jmen a tváří. Dřív nebo později je začnou honit, a pak bude každá informace, jež napomůže jejich identifikaci, užitečná.

Červené dveře se otevřely a muži se narovnali, ven však nevyšel Logain.

Toveine překvapeně zamrkala a pak upřela bezvýrazný pohled do zelených očí Gabrelle, aniž by se namáhala zakrýt znechucení. Díky tomu prokletému propojení s Logainem jí bylo jasné, co měl včera v noci za lubem – bála se, že nikdy neusne! – ale ani v nejtemnějších představách by nepodezírala Gabrelle! Několik mužů žaslo stejně jako Toveine, pár se jich pokoušelo zakrýt úsměv. Kurin se otevřeně zubil a palcem si hladil tenké kníry.

Tmavá žena neměla ani tolik studu, aby se začervenala. Trochu zvedla ten svůj pršák a potom si drze upravila tmavomodré šaty kolem boků, jako by oznamovala, že se právě oblékla. Přehodila si plášť přes ramena a cestou k Toveine si zavazovala tkanice, stejně vyrovnaná, jako by byla zpátky ve Věži.

Toveine ji popadla za ruku a odtáhla stranou od mužů. „Možná jsme zajatkyně, Gabrelle,“ šeptala drsně, „ale to není důvod se poddat. Zvlášť ne Ablarovu ohavnému chtíči!“ Druhá žena se netvářila ani zaraženě! Toveine cosi napadlo. No ovšem. „Copak...? Copak on ti to nařídil?“

Gabrelle se jí vytrhla a ohrnula nos. „Toveine, trvalo mi celé dva dny, než jsem se ‚poddala‘ jeho chtíči, jak ses vyjádřila. Považuju za štěstí, že trvalo jen čtyři přesvědčit ho, aby mě nechal. Vy červené to možná netušíte, ale muži moc rádi klevetí a povídají. Stačí ti jenom poslouchat, nebo to alespoň předstírat, a muž ti povypráví všechno o svém životě.“ Zamyšleně nakrčila čelo a přestala ohrnovat nos. „Ráda bych věděla, jestli je to stejné i pro obyčejné ženy.“

„Co jestli je stejné?“ zeptala se Toveine. Gabrelle ho špehuje? Nebo se jenom snaží získat další materiály pro svou knihu? Ale tohle bylo neuvěřitelné, dokonce i na hnědou! „O čem to tu mluvíš?“

Gabrelle se nepřestávala tvářit zadumaně. „Cítím se... bezmocná. Ach, byl něžný, ale dosud mě ještě nikdy nenapadlo, jak silné ruce může muž mít, a já nemohla usměrnit ani vlásek. On se... ujal vedení, i když to není tak docela pravda. Jen byl... silnější a já to věděla. Bylo to... podivně osvěžující.“

Toveine se otřásla. Gabrelle se musela zbláznit! Už jí to chtěla říci, když se objevil sám Logain a zavřel za sebou dveře. Byl vysoký, vyšší než ostatní přítomní muži, tmavé vlasy mu spadaly na široká ramena a rámovaly pyšnou tvář. Na vysokém límci měl stříbrný meč i toho směšného hada s nohama. Když se kolem něj muži shlukli, bleskl úsměvem po Gabrelle. A ta husa se na něj taky uculila. Toveine se znovu otřásla. Osvěžující. Ta ženská se opravdu zbláznila!

Stejně jako každé ráno, i nyní muži začali s hlášením. Toveine z nich většinou nepochopila hlavu ani patu, přesto poslouchala.

„Našel jsem dva, co se zřejmě zajímají o to nové léčení, co na tebe Nyneiva použila, Logaine,“ vykládal Genhald zamračeně, „ale jeden dokáže stěží léčit tak, jak to již známe, a ten druhý chce vědět víc, než mu dokážu říct.“

„Můžeš mu říct všechno, co vím já,“ opáčil Logain. „Paní z al’Mearů mi nevykládala, co dělá, a já zjistil jen pár útržků z toho, jak se bavily ostatní sestry. Jenom dál zasévejte semínka a budeme doufat, že něco vyroste. Víc dělat nemůžete.“ S Genhaldem přikyvovali i další muži.

Toveine si to zapsala do paměti. Nyneiva z al’Mearů. Po návratu do Věže to jméno slýchala často. Další uprchlá přijatá, další, již Elaida chtěla víc, než by odpovídalo touze po spravedlivém potrestání uprchlice. Navíc byla ze stejné vesnice jako al’Thor. A nějak ve spojení s Logainem. To by nakonec mohlo někam vést. Ale nový druh léčení? Používaný přijatou? Sice to bylo nepravděpodobné, skoro až na hranici nemožného, ona však již nemožné viděla, takže si to také zapamatovala. Všimla si, že i Gabrelle pozorně poslouchá. A také že ji koutkem oka pozoruje.

„S některými z těch dvouříčských chlapů jsou potíže, Logaine,“ ozval se Vinchova a na hladké líce mu vystoupil rozzlobený ruměnec. „Říkal jsem chlapi, ale dva z nich nejsou než kluci, nejvýš čtrnáct! Nechtějí se přiznat.“ Jemu mohlo být tak o rok, o dva víc, ještě mu teklo mlíko po bradě. „Byl to zločin, přivést je sem.“

Logain zavrtěl hlavou. Nedalo se poznat, zda se zlobí, či lituje. „Slyšel jsem, že Bílá věž bere děvčata už kolem dvanácti. Dohlídni na ty Dvouříčské, pokud to půjde. Žádné rozmazlování, nebo se proti nim obrátí ostatní, ale snaž se jim zabránit, aby udělali nějakou pitomost. Pánu Drakovi by se nejspíš nelíbilo, kdybychom zabili příliš mnoho mužů z jeho domova.“

„Co já vím, tak je mu to zřejmě jedno,“ zamumlal Vinchova. Mluvil se silným murandským přízvukem, třebaže jeho zakroucené kníry jasně prozrazovaly, odkud pochází. Přes hřbety prstů si převaloval stříbrňák a zdálo se, že se na něj soustředí stejně jako na Logaina. „Slyšel jsem, že sám pán Drak řekl M’Haelovi, aby z toho Dvouříčí vytáhl každého muže, který dokáže usměrňovat, včetně mlíčňáků. S tím, kolik jich přivedl zpátky, se divím, že tam vůbec nějaký chlapi zůstali.“ Jeho vtípek se setkal se smíchem, ale Logainův vyrovnaný tón je uťal jako čepel.

„Ať už pán Drak nařídil cokoliv, doufám, že moje rozkazy byly jasné.“ Tentokrát všichni přikyvovali a pár mužů zamumlalo: „Ano, Logaine,“ a „Jak říkáš, Logaine.“

Toveine ihned přestala ohrnovat pysk. Nevědomí hňupové. Věž přijímala dívky pod patnáct let, pouze pokud již začaly usměrňovat. To ostatní však bylo zajímavé. Opět Dvouříčí. Všichni říkali, že al’Thor se ke své domovině obrátil zády, ale ona si nebyla tak jistá. Proč po ní Gabrelle tak kouká?

„Včera v noci,“ řekl Sandomere po chvíli, „jsem zjistil, že Mishraile dostává od M’Haela soukromé lekce.“ Spokojeně si pohladil špičatou bradku, jako by předložil drahocenný klenot.

Možná ano, jenže Toveine netušila jaký. Logain pomalu kývl. Ostatní si mlčky vyměnili pohledy a tváře jako by měli vytesané z kamene. Toveine je pozorovala a rozčileně si to přežvykovala. Příliš často to bylo takové, věci, jež nepovažovali za nutné vysvětlovat – nebo se toho báli? – a ona je nechápala. Neustále měla pocit, že tu jsou skryté klenoty, ale mimo její dosah.

Jakýsi rozložitý Cairhieňan, sahající Logainovi stěží po prsa, otevřel ústa, ale ať už chtěl něco dodat k té záležitosti s Mishrailem, ať už to byl kdokoliv, to nikdy nezjistila.

„Logaine!“ Ulicí se sem ozlomkrk hnal Welyn Kajima a rolničky na konečcích černých cůpků mu cinkaly. Další zasvěcený, muž ve středních letech, jenž se přespříliš usmíval, byl rovněž u toho, když ji Logain chytil. A spojil se s Jenare. Když se protlačil mezi ostatními, supěl a rozhodně se neusmíval.

„Logaine,“ funěl, „M’Hael se vrátil z Cairhienu a na desku v paláci přidal nové zběhy. Tomu nebudeš věřit!“ Bez dechu ten seznam vychrlil a ostatní do toho vykřikovali, takže Toveine zaslechla jen útržky.

„Zasvěcení už zběhli i dřív,“ odvětil Cairhieňan, když Kajima skončil, „ale nikdy ne hotový asha’man. A teď sedm najednou?“

„Jestli mi nevěříš,“ začal Kajima a rozkohoutěně se narovnal. V Arafelu býval úředníkem.

„My ti věříme,“ uklidňoval ho Genhald. „Ale Gedwyn a Torval byli M’Haelovi muži. Rochaid a Kisman taky. Proč by zbíhali? Dal jim všechno, co by mohl chtít i král.“

Kajima podrážděně vrtěl hlavou, až rolničky zazvonily. „Víte, že na seznamu nikdy nejsou důvody. Jenom jméma.“

„Ať si táhnou,“ zavrčel Kurin. „Akorát že my je teď musíme honit.“

„Já nechápu spíš ty ostatní,“ poznamenal Sandomere. „Byl jsem u Dumajských studní. Viděl jsem je, když si je pak pán Drak vybíral. Dashiva měl hlavu v oblacích, jako vždycky. Ale Flinn, Hopwil a Narishma? Nikdy jste neviděli spokojenější lidi. Byli jako jehňátka, co je pustili do sýpky s ječmenem.“

Jeden statný chlapík s již prošedivělými vlasy vyplivl: „No, já u Studní nebyl, ale šel jsem na jih proti Seanchanům.“ Mluvil s andorským přízvukem. „Možná se jehňatům řeznickej dvůr nelíbil tolik jako sýpka s ječmenem.“

Logain poslouchal, aniž by se k hovoru přidal, s rukama založenýma na prsou. Tvář měl nečitelnou jako masku. „Tobě dělá řezničina starosti, Canlere?“ zeptal se teď.

Andořan se zaškaredil a pokrčil rameny. „Asi tam dřív či později skončíme všichni, Logaine. Nemáme moc na vybranou, ale nemusí se mi to líbit.“

„Hlavně pokud tam budeš,“ utrousil Logain docela tiše. Hovořil ke Canlerovi, ale další přizvukovali. Logain se zadíval na Toveine a Gabrelle. Toveine se snažila vypadat, že neposlouchá, a honem si do paměti ukládala všechna jména. „Jděte dovnitř, do tepla,“ přikázal jim Logain. „Dejte si čaj, ať se zahřejete. Vrátím se, hned jak to půjde. Nedotýkejte se mých papírů.“ Odvedl muže směrem, odkud přiběhl Kajima.

Toveine vzteky skřípala zuby. Aspoň ho nebude muset následovat na cvičiště, kolem toho takzvaného Zrádcovského stromu, kde jako zkažené ovoce visely hlavy, a dívat se na muže, kteří se učí, jak ničit s jedinou silou, doufala však, že bude mít pro sebe další den, kdy se bude moci toulat po okolí a sbírat informace. Už muže slyšela mluvit o tom Taimově „paláci“ a doufala, že ho dnes najde a možná i zahlédne muže, jehož jméno bylo stejně černé jako Logainovo. Místo toho pokorně následovala druhou ženu do červených dveří. Nemělo smysl s tím bojovat.

Uvnitř se rozhlížela po pokoji, zatímco si Gabrelle věšela plášť na kolíček. Přesto, jak dům vypadal zvenčí, Toveine od Logaina čekala něco velkolepějšího. V kamenném krbu tu hořel oheň. Dlouhý, úzký stůl a židle s tyčovým opěradlem stály na holých prknech. Její pozornost upoutal psací stůl, jen o málo zdobnější než ostatní nábytek. Na něm byly na sobě naskládané krabice s dopisy a kožená pouzdra plná papírů. Svrběly ji prsty, ale věděla, že i kdyby se ke stolu posadila, nedokázala by se ani dotknout ničeho jiného než brku či kalamáře.

S povzdechem následovala Gabrelle do kuchyně, kde hřála železná kamínka a na nízkém příborníku pod oknem ležely špinavé talíře od snídaně. Gabrelle nalila vodu do konvice a postavila ji na kamna, potom z kredence vzala zeleně polévaný čajník a dřevěnou nádobku. Toveine si přehodila plášť přes opěradlo židle a posadila se ke stolu. Nechtěla čaj, pokud by nedostala i snídani, o niž přišla, ale věděla, že ho stejně vypije.

Ta hloupá hnědá klábosila dál, zatímco se věnovala domácím pracím jako spokojená hospodyňka. „Už jsem se hodně dozvěděla. Logain je jediný plnoprávný asha’man, který bydlí tady ve vesnici. Všichni ostatní bydlí v Taimově ‚paláci‘. Mají sluhy, jenomže Logain si najal manželku jednoho z mužů v učení, aby mu vařila a poklízela. Brzy tady bude a myslí si, že on dal slunce na oblohu, takže bychom před ní už neměly probírat nic důležitého. Našel tvou složku s papíry."

Toveine měla pocit, že jí hrdlo svírá ledová ruka. Snažila se to skrýt, ale Gabrelle ji upřeně pozorovala.

„Spálil ji, Toveine. Poté, co si přečetl obsah. Zřejmě si myslí, že nám prokázal laskavost.“

Ruka povolila a Toveine mohla opět dýchat. „Mezi mými papíry byl i Elaidin rozkaz.“ Odkašlala si. Elaidin rozkaz zkrotit každého muže, jehož tady najdou, a bez odkladu jej oběsit bez soudu v Tar Valonu, který vyžadoval věžový zákon. „Vynucovala tvrdé podmínky, a kdyby to tito muži zjistili, zareagovali by taky tvrdě.“ Přes teplo z kamen se zachvěla. Kvůli tomu jedinému papíru je mohli všechny utišit a oběsit. „Proč by nám prokazoval laskavosti?“

„Netuším proč, Toveine. Není zloduch, alespoň o nic větší než většina ostatních mužů. Mohlo by to být tak prosté.“ Gabrelle postavila na stůl talíř s křupavými rohlíky a další s čerstvým sýrem. „Nebo by to mohlo být kvůli tomu, že tohle pouto je jako strážcovské ve víc směrech, než si myslíme. Možná jenom nechce cítit, jak nás dvě popraví.“ Toveine zakručelo v žaludku, ale rohlík si vzala, jako by ho chtěla jen oždibovat.

„Myslím, že ‚tvrdý‘ je jen mírný výběr slov,“ pokračovala Gabrelle a sypala do čajníku čaj. „Viděla jsem, jak jsi sebou trhla. Přivést nás sem pro ně samozřejmě znamenalo spoustu nemalých potíží. Mít mezi sebou padesát jednu sestru, dokonce i s poutem... Musí se bát, že přijdeme na nějaký způsob, jak obejít jejich rozkazy, že objevíme nějakou skulinu, která jim unikla. Odpověď je nejspíš taková, že kdyby nás zabili, Věž by to rozběsnilo. Když jsme naživu a zajaté, dokonce i Elaida bude postupovat velice opatrně.“ Zasmála se, pobavilo ji to. „Tvůj výraz, Toveine. Myslíš, že jsem celou dobu strávila jenom přemýšlením o tom, jak Logaina pohladit?“

Toveine zavřela ústa a odložila nedotčený rohlík. Stejně byl studený a na pohmat tvrdý. Předpokládat, že hnědé jsou neznalé světa, ponořené do svých knih a studií a nic jiné je nezajímá, byla chyba. „Co ještě jsi viděla?“

Gabrelle, stále ještě se lžící v ruce, se posadila naproti Toveine a předklonila se. „Až bude ta jejich hradba hotová, možná bude silná, ale tohle místo je plné trhlin. Je tu frakce Mazrima Taima a Logainova frakce, i když oni je za frakce jako takové zřejmě nepovažují. A možná tu jsou i další, rozhodně tu jsou muži, kteří nevědí, že nějaké frakce existují. Padesát jedna sestra by s tím měla být schopna něco dokázat, dokonce i s poutem. Druhá otázka je, co s tím uděláme?“

„Druhá otázka?“ opáčila Toveine, ale druhá žena jenom čekala. „Jestli se nám podaří ty trhliny rozšířit,“ řekla nakonec, „rozeženeme do světa deset nebo padesát nebo sto tlup a všechny budou nebezpečnější než jakékoliv vojsko. Znovu je všechny pochytat by mohlo trvat celý život a rozervat svět na kusy jako nové Rozbití, když se navíc blíží Tarmon Gai’don. Totiž pokud ten al’Thorovic chlapík je skutečně Drak Znovuzrozený.“ Gabrelle otevřela ústa, ale Toveine ji mávnutím ruky zarazila. Nejspíš jím byl, ale teď na tom příliš nezáleželo. „Avšak jestli to neuděláme... I když potlačíme tu vzpouru a všechny sestry se vrátí do Věže a povoláme i všechny sestry na odpočinku, nevím, zda bychom všechny dohromady dokázaly toto místo zničit. Podle mě by při tom pokusu zemřela tak půlka Věže. Jaká je první otázka?"

Gabrelle se opřela a najednou se zatvářila unaveně. „Ano, není to snadné rozhodnutí. A každý den přivádějí další a další muže. Co jsme tu, tak jich bylo tak patnáct, dvacet.“

„Nehraj si se mnou, Gabrelle! Jaká je první otázka?“ Hnědá sestra se zatvářila přísně a upřeně na ni hleděla.

„Brzy ten šok odezní,“ řekla nakonec. „Co přijde pak? Pravomoc, kterou ti svěřila Elaida, je neplatná. Celá expedice je vyřízená. První otázka zní, je nás jedenapadesát sester jednotných, nebo budeme zase hnědé, červené, žluté, zelené a šedé? A chudák Ayako, jak ta musí litovat, že bílé trvaly na tom, aby tu měly zástupkyni. Lemai a Desandre mezi námi stojí nejvýš.“ Gabrelle mávla lžící. „Jediná naděje na to, že budeme držet pohromadě, je v tom, že se my dvě veřejně podvolíme Desandre. Musíme! Tím to aspoň začne. Doufám. Kdyby se nám podařilo přivést pár dalších, bude to začátek.“

Toveine se zhluboka nadechla a předstírala, že hledí do prázdna a uvažuje. Podvolit se sestře stojící výš nebylo samo o sobě nic těžkého. Adžah si vždycky udržovala tajemství a občas proti sobě trochu pletichařila, ale otevřený rozkol ve Věži ji děsil. Kromě toho se naučila pokořit se před panímámou Doweelovou. Napadlo ji, jak se té ženě asi líbí chudoba, když pracuje na statku pro paní ještě tvrdší, než byla sama.

„Já to dokážu,“ pravila nakonec. „Měly bychom mít plán, který Desandre a Lemai předložíme, jestli je máme přesvědčit.“ Ona již jeden měla, i když ho nehodlala nikomu předkládat. „Ehm, voda už vře, Gabrelle.“

Ta hloupá ženská se náhle usmála, vstala a běžela ke kamnům. Hnědé uměly vždycky lépe číst v knihách než v lidech. Než budou Logain, Taim a ostatní zničeni, pomohou Toveine Gazal svrhnout Elaidu.

Velké město Cairhien se rozkládalo mezi mohutnými hradbami na břehu řeky Alguenyi. Obloha byla jasná a bez mráčku, ale vál studený vítr a slunce svítilo na střechy pokryté sněhem a odráželo se od rampouchů, které ani trochu netály. Alguenya nebyla zamrzlá, ale v proudu se otáčely malé kry, narážející na lodě čekající, až na ně přijde řada u mol. Obchod zpomalila zima a válka a Drak Znovuzrozený, ale nikdy se úplně nezastavil, ne, dokud nezmizí státy. I přes zimu proudili ulicemi, vytesanými do terasovitých kopců města, vozy, káry a lidé. Tady se tomu říkalo Město.

Před Slunečním palácem s vysokými hranatými věžemi se sešel kolem dlouhé vstupní rampy dav. Kupci zabalení do vlněných látek a šlechtici v sametu se tu strkali s ušmudlanými dělníky a ještě špinavějšími uprchlíky. Nikdo se nestaral o to, kdo stojí vedle něj, a dokonce i zlodějíčci zapomněli na své řemeslo. Někteří lidé odcházeli, často přitom potřásali hlavami, ale jejich místa zaujímali další, mnozí si zvedali děti na ramena, aby lépe viděly na pobořené křídlo paláce, kde nádeníci odklízeli suť ze třetího poschodí. Po celém Cairhienu se ozývalo bušení kladiv a vrzání os, křik kramářů, stížnosti kupujících a mumlání kupců. Dav před Slunečním palácem mlčel.

Míli od paláce stál Rand u okna ve vznešeně pojmenované Cairhienské akademii a vyhlížel přes zamrzlé tabulky na dlážděný dvůr dole. Za časů Artuše Jestřábí křídlo existovaly školy zvané akademie, i dříve, střediska učení, kam přicházeli učenci ze všech koutů světa. Ta nafoukanost neznamenala žádný rozdíl, mohli to tu nazvat Stodolou, hlavně dokud tady dělali, co po nich chtěl. On měl důležitější starosti. Neudělal chybu, když se tak brzy vrátil do Cairhienu? Jenže musel uprchnout tak rychle, takže se na těch správných místech dozvědí, že skutečně uprchl. Příliš rychle, aby všechno připravil. Potřeboval položit jisté otázky a byly tu věci, které nemohl odložit. A Min chtěla další knížky pantáty Fela. Slyšel ji, jak si pro sebe mumlá, zatímco se probírala policemi, kam je uložili po Felově smrti. S odměnou za knihy a spisy, které ještě nevlastnila, akademická knihovna rychle přerůstala místnosti, jež jí mohly být v bývalém paláci urozeného pána Barthanese vyhrazeny. Alanna mu seděla v koutku hlavy a zřejmě trucovala. Bude vědět, že je ve Městě. Takhle blízko by s ním mohla mluvit přímo, zjistil by, kdyby se o to pokusila. Naštěstí teď Luis Therin mlčel. V poslední době působil ještě šílenějším dojmem než dřív.

Rukávem otřel kousek okenního skla. Měl na sobě zcela obyčejný tmavošedý kabát, vhodný pro muže bez peněz a bez ctižádosti. Něco takového by nikdo na Draku Znovuzrozeném nečekal. Hlava zlatohřívého draka se mu kovově leskla na hřbetě ruky. Tady to neznamenalo žádné nebezpečí. Když se naklonil, aby se podíval z okna, špičkou boty se lehce dotkl kožené mošny ležící na zemi.

Dvůr byl umetený a velký vůz, který tu stál, byl obložen vědry, takže to připomínalo houby na palouku. Půl tuctu mužů v silných kabátech, se šátky a čepicemi, pracovalo na podivném nákladu na voze. Kolem silného kovového válce, zabírajícího polovinu vozu, byly jakési přístroje. Ještě podivnější bylo, že vůz neměl oje. Jeden z mužů vzal z trakaře opřeného stranou poleno a donesl ho ke kovové krabici upevněné pod válcem. V otevřených dvířkách krabice to rudě žhnulo a z vysokého, úzkého komína stoupal kouř. Jiný muž tancoval kolem vozu, měl vousy, neměl čapku ani žádné vlasy, mával rukama a zjevně vykřikoval rozkazy, jimž ostatní nevěnovali přílišnou pozornost. Od úst jim stoupala pára. Uvnitř bylo skoro teplo. V Akademii měli ve sklepích velké kotle a rozsáhlý systém průduchů. Zpola zahojené, nikdy nevyléčené rány v boku Randa pálily.

Neslyšel, co přesně Min říká – rozhodně nadávala – ale z jejího tónu bylo zřejmé, že hned tak neodejdou, pokud ji neodvleče. Stále se mohl na pár věcí zeptat. „Co říkají lidé? O paláci?“

„Co bys čekal,“ odtušil za ním urozený pán Dobraine trpělivě, stejně jako odpovídal na všechny ostatní otázky. Dokonce i když přiznával, že odpověď nezná, jeho tón se nezměnil. „Někteří tvrdí, že tě napadli Zaprodanci nebo Aes Sedai. Ti, kteří si myslí, že jsi přísahal věrnost Aes Sedai, dávají přednost Zaprodancům. V každém případě se vede rozsáhlá debata o tom, jestli jsi mrtvý, unesli tě nebo jsi utekl. Většina věří, že žiješ, ať už jsi kdekoliv, nebo to aspoň tvrdí. Někteří, bojím se, že jich není málo, si myslí...“ Odmlčel se.

„Že jsem zešílel,“ dokončil za něj Rand stejně vyrovnaným tónem. Nemělo smysl si s tím lámat hlavu nebo se kvůli tomu hněvat. „Že jsem část paláce zničil sám?“ Nechtěl mluvit o mrtvých. Bylo jich méně než jindy a jinde, ale dost, a některá jména se objevovala, i když zavřel oči. Jeden muž slezl z vozu, ale holohlavec ho chytil za ruku a táhl ho zpátky, aby mu ukázal, co udělal. Muž na druhé straně neopatrně seskočil a uklouzl a holohlavec pustil prvního a hnal se za druhým, jehož donutil vylézt zpátky. Co to, ve Světle, provádějí? Rand se ohlédl přes rameno. „Nejsou daleko od pravdy.“

Dobraine Taborwin, malý muž s vyholeným a napudrovaným čelem a prošedivělým zbytkem vlasů, jeho pohled nevzrušeně opětoval. Nebyl hezký – ale věrný. Na přednici tmavého sametového kabátce měl od krku téměř ke kolenům modré a bílé pruhy. Na pečetním prstenu měl řezaný rubín a další nosil na límci, ne moc velký, ale na Cairhieňana to bylo skoro křiklavé. Byl hlavou svého rodu a prošel mnoha bitvami, jenom máloco ho vylekalo. To dokázal u Dumajských studní.

Nicméně rozložitá šedivá žena, trpělivě čekající, až na ni přijde řada, vypadala stejně nevzrušeně. V ostrém protikladu k Dobrainově vznešené eleganci byly hnědé vlňáky Idrien Tarsinové poměrně prosté i pro kramářku, ale měla vlastní studnici autority a důstojnosti. Idrien byla hlavní mistrou Akademie, protože většina učenců a mechaniků si říkala mistr toho či mistra tamtoho. Vedla školu pevnou rukou a věřila na praktické věci, nové metody úpravy povrchů silnic nebo výroby barviv na látky, vylepšování sléváren a přádelen. Také věřila v Draka Znovuzrozeného. Ať už to bylo či nebylo praktické, bylo to pragmatické, a to mu stačilo.

Obrátil se zpátky k oknu a zase ten kousek skla otřel. Možná dole dělali něco s ohříváním vody – v několika vědrech ještě byla voda. V Shienaru používali velké kotle, aby ohřáli vodu do lázně – ale proč na voze? „Co jsem byl pryč, neodešel někdo náhle? Nebo se nečekaně nevrátil?“

Nečekal, že by to někdo udělal, tedy kdokoli důležitý. S holuby kupců a špehy Bílé věže – a Mazrimem Taimem. Nesměl zapomínat na Taima. Luis Therin při tom jméně zaprskal – se všemi těmi holuby, špehy a ukecanými lidmi mohl celý svět zjistit, že zmizel z Cairhienu. Ten svět, na němž záleželo tady a teď. Cairhien už nebyl místem, kde se bude bojovat. Dobrainova odpověď ho překvapila.

„Nikdo kromě... Ailil Riatin a nějaká vysoká hodnostářka Mořského národa zmizely hned po tom... útoku.“ Zaváhal jenom chviličku, ale zaváhal. Snad si také nebyl jistý tím, co se stalo. Své slovo však dodrží. To také dokázal u Dumajských studní. „Nenašla se žádná těla, ale mohli je zabít. Paní vln Mořského národa tu možnost ale odmítá vzít v úvahu. Spustila hotovou záplavu požadavků, aby jí její ženu okamžitě vrátili. Pravdou je, že Ailil mohla uprchnout na venkov. Nebo se připojit ke svému bratrovi, i když ti dala slovo. Tví tři asha’mani jsou stále ve Slunečním paláci. Flinn, Narishma a Hopwil. Lidé jsou z nich nervózní. Teď víc než předtím.“ Hlavní mistra si odkašlala a hlasitě zadupala. Ona z nich tedy rozhodně nervózní byla.

Rand jen mávl rukou. Pokud se nepřiblíží k paláci, žádný z těch tří nebyl dost silný, aby cítil, jak tu otevírá průchod. Ti tři se útoku na něj nezúčastnili, ale moudrý spiklenec by mohl vzít v úvahu i možnost neúspěchu a naplánovat, jak některé udržet v jeho blízkosti, pokud by přežil. „Ty nepřežiješ,“ zašeptal Luis Therin. „Nikdo z nás nepřežije."

Jdi zase spát, pomyslel si Rand podrážděně. Věděl, že nepřežije. Ale chtěl. V hlavě mu odpověděl opovržlivý smích, který zeslábl a zmizel. Holohlavec nechal všechny slézt a spokojeně si mnul ruce. On snad vedl proslov!

„Ailil a Shalon jsou naživu a neuprchly,“ pronesl Rand nahlas. Nechal je obě spoutané a s roubíkem, nacpané pod postelí, kde by je měli do pár hodin najít sluhové, i když štít, který spletl nad hledačkou větru Mořského národa, by se měl rozpustit mnohem dřív. Obě ženy by pak měly být schopné osvobodit se samy. „Podívej se ke Cadsuane, bude je mít v paláci urozené paní Arilyn.“

„Cadsuane Sedai přichází a odchází ze Slunečního paláce, jako by jí patřil,“ zavrčel Dobraine kriticky, „ale jak je dokázala dostat ven, aby je nikdo neviděl? A proč? Ailil je Toramova sestra, ale její nárok na Sluneční trůn se teď obrátil v prach, pokud vůbec někdy něco znamenal. Teď není důležitá ani jako figurka. A co se týče toho, že drží vysoce postavenou Atha’an Miere... K čemu?“

Rand schválně promluvil zlehka, bezstarostně. „Proč drží urozenou paní Caraline a vznešeného pána Darlina jako ‚hosty‘, Dobraine? Proč Aes Sedai dělají cokoliv? Najdeš je tam, kde jsem říkal. Pokud ti dovolí se podívat.“ Proč nebyla hloupá otázka, akorát na ni neměl odpověď. Caraline Damodred a Ailil Riatin samozřejmě zastupovaly poslední dva rody, které usedly na Sluneční trůn. A Darlin Sisnera vedl ty tairenske šlechtice, kteří ho chtěli vyhodit ze svého drahocenného Kamene, ze svého Tearu.

Rand se zamračil. Byl si jistý, že se na něj Cadsuane zaměřila, třebaže ona předstírala opak, ale co když to nepředstírala? Pokud něco, tak by to byla úleva. Samozřejmě že ano. Poslední, co potřeboval, byla Aes Sedai, která si myslí, že se může plést do jeho věcí. To úplně poslední. Třeba se Cadsuane zaměřila se svými piklemi na někoho jiného. Min viděla Sisneru s podivnou korunou. Rand o tomto jejím viděním hodně přemýšlel. Nechtěl ani pomyslet na ostatní věci, jež viděla, které se týkaly jej a zelené sestry. Bylo by možné, že si Cadsuane prostě myslí, že bude rozhodovat o tom, kdo povládne v Tearu a Cairhienu?

Prostě? Skoro se zasmál. Ale právě takhle se Aes Sedai chovaly. A Shalon, hledačka větru? Mít ji ve své moci možná Cadsuane dalo páku na Harine, paní vln, ale Rand měl podezření, že ji prostě jen sebrala zároveň s Ailil, jak se pokoušela utajit, kdo šlechtičnu doopravdy unesl. Cadsuane bude třeba vyvést z omylu. O tom, kdo povládne v Tearu a Cairhienu, již bylo rozhodnuto. Vysvětlí jí to. Později. Zatím to bylo hodně nízko na jeho žebříčku věcí, které je třeba vyřídit.

„Než odejdu, Dobraine, musím ti dát –“ Slova mu zamrzla na jazyku.

Holohlavec na nádvoří zatáhl za páku na voze a jeden konec vodorovného břevna se náhle zvedl, pak klesl a zasunul kratší břevno do otvoru ve spodku vozu. A vůz, třesoucí se tak, až se zdálo, že se každou chvíli rozpadne, vůz, jemuž začal z komína stoupat kouř, ten vůz se s trhnutím rozjel, břevno se zvedalo a klesalo, zprvu pomalu, postupem času stále rychleji. Vůz se pohyboval bez koní!

Neuvědomil si, že promluvil nahlas, dokud mu hlavní mistra neodpověděla.

„Aha, to! To je parní vůz, jak tomu Mervin Poel říká, můj pane Draku.“ Do překvapivě mladistvého hlasu se jí vloudil nesouhlas. „Tvrdí, že s tím vynálezem utáhne i sto vozů. Ale nejdřív musí ujet víc než padesát kroků, aniž by se něco nerozbilo nebo nezadrhlo. Pokud vím, dál se to nikdy nedostalo.“

A opravdu, ten – parní vůz? – se roztřeseně zastavil jen dvacet kroků od místa, odkud vyjel. Znovu se otřásl. Zřejmě se třásl stále silněji. Většina mužů na něj zase vylezla a jeden s něčím honem kroutil rukou omotanou hadrem. Z trubky náhle do vzduchu vyletěla pára a třesení se zpomalilo, až se zastavilo docela.

Rand potřásl hlavou. Vzpomněl si, že Mervina již viděl s vynálezem, který se třásl na stole a nic nedělal. Z něj pocházel tento zázrak? Tenkrát si myslel, že to má vyluzovat hudbu. Ten chlapík, který teď poskakoval kolem vozu a hrozil ostatním pěstmi, musel být sám Mervin. Jaké další zvláštnosti, jaké zázraky lidé tady na Akademii tvoři?

Když se zeptal, přičemž stále pozoroval muže pracující dole na voze, Idrien si hlasitě odfrkla. Z úcty k Draku Znovuzrozenému mluvila jen trochu nazlobeně a nakonec už jen znechuceně. „Už dost špatné je, že jsem musela dát místo těm filozofům, historikům a aritmetikům a jim podobným, ale ty jsi řekl, ať vezmu každého, kdo bude chtít vytvořit něco nového, a ať je tu nechám, pokud budou vykazovat nějaké pokroky. Asi jsi doufal, že získáš zbraně, ale teď mám na krku tucty snílků a budižkničemů, každý má jednu dvě staré knížky a rukopisy, které všechny pocházejí z doby Úmluvy Deseti států, víš, pokud už ne ze samotného věku pověstí, alespoň oni to tvrdí, a všichni se snaží vyznat v kresbách, náčrtcích a popisech věcí, které nikdy neviděli, a možná ani nikdo jiný. Já viděla staré rukopisy, kde se psalo o lidech s očima na břiše a zvířatech půldruhého sáhu vysokých s kly delšími než člověk a městech –“

„Ale co dělají, hlavní mistro Tarsinová?“ chtěl vědět Rand. Muži pracující na dvoře se pohybovali cílevědomě, ne jako by viděli neúspěch. A ten vůz jel.

Tentokrát zafrkala hlasitěji. „Hlouposti, můj pane Draku, to dělají. Kin Tovere sestrojil ten svůj velký dalekohled. Měsíc skrz něj vidíš jasně jako svou dlaň, a taky to, o čem tvrdí, že to jsou jiné světy, ale k čemu je to dobré? A ještě chce postavit větší. Maryl Harkeová vyrábí obrovské draky, říká jim kluzáky, a na jaře se bude zase vrhat z kopců. Když ji vidíš, jak se snáší na těch křídlech, srdce ti skočí až do krku. Příště, až se jí ten krám ohne, zláme si víc než ruku, to ti povídám. Jander Parentakis věří, že dokáže pohánět říční bárky s koly ze mlejna, nebo tak něco, ale když dal na palubu dost mužů, aby otáčeli klikami, už tam nebylo místo pro náklad a každá loď s plachtami ho snadno předhonila. Ryn Anhara chytá blesky do velkých nádob – pochybuju, že i on ví proč – a Niko Tokamová je stejně praštěná s těmi svými –“

Rand se otočil tak rychle, až ustoupila, a dokonce i Dobraine přešlápl, jako správný šermíř. Ne, nebyli si jím jistí. „On chytá blesky?“ zeptal se Rand tiše.

Náhle pochopila a zamávala rukama. „Ne, ne! Ne jako... takhle!“ Ne jako ty, řekla málem. „Je to taková vymyšlenost s dráty a kolečky a velkými hliněnými nádobami a Světlo ví čím ještě. Říká tomu blesky a jednou jsem viděla, jak na jednu tu nádobu skočila krysa, na ty kovové tyčky, co z ní trčí. Rozhodně to vypadalo, jako by do ní udeřil blesk.“ Do hlasu se jí vloudila naděje. „Jestli chceš, řeknu mu, aby toho nechal.“

Snažil se představit si, jak někdo létá na draku, ale bylo to příliš směšné. A chytání blesků do nádob si ani představit neuměl. Přesto... „Ať pokračují jako doposud, hlavní mistro. Kdo ví? Třeba se ukáže, že jeden z těch vynálezů je důležitý. Jestli bude některý fungovat, jak má, dej vynálezci odměnu.“

Dobraine se zatvářil pochybovačně, třebaže se mu to podařilo téměř dokonale zakrýt. Idrien se mrzutě uklonila, dokonce udělala pukrle, ale očividně si myslela, že po ní chce, aby nechala prasata létat, pokud to dokážou.

Rand si nebyl jistý, nakolik s ní nesouhlasí. Nakonec by však jednomu z těch prasat mohla narůst křídla. Ten vůz se pohnul. Velice toužil po tom, aby tu po něm něco zůstalo, něco, co by světu pomohlo přežít nové Rozbití, o němž Dračí proroctví předpovídala, že je přivodí. Potíž byla v tom, že neměl tušení, co by to mohlo být, kromě škol samotných. Kdo mohl vědět, jaké zázraky dokážou? Světlo, chtěl postavit něco, co by vytrvalo.

Myslel jsem, že dokážu budovat, zamumlal mu v hlavě Luis Therin. Mýlil jsem se. My nejsme budovatelé, ani ty, ani já, ani ten druhý. My jsme ničitelé. Ničitelé.

Rand se zachvěl a prohrábl si vlasy. Ten druhý? Občas hlas v jeho hlavě zněl úplně normálně, právě když byl nejšílenější. Dobraine i Idrien ho pozorovali, Dobraine nejspíš svou nejistotu skrýval, Idrien se s tím nenamáhala. Rand se narovnal, jako kdyby se nic nestalo, a vytáhl z kapsy dva balíčky. Na obou byl v podlouhlém kousku červeného vosku otištěn drak. Přezka opasku, který v této chvíli neměl na sobě, posloužila jako velmi působivé pečetítko.

„V tom prvním tě jmenuji svým správcem Cairhienu,“ řekl podávaje balíček Dobrainovi. V kapse měl ještě třetí pro Gregorina den Lushenose, jímž ho jmenoval správcem Illianu. „Takže by nemělo docházet k potížím, pokud by někdo pochyboval o tvé autoritě, zatímco budu pryč.“ Dobraine by takové potíže dokázal snadno vyřídit se svými ozbrojenci, jenže lepší bylo zařídit, aby nikdo nemohl pochybovat či tvrdit, že o tom nic neví. Jestli budou všichni věřit, že se na provinilce vrhne Drak Znovuzrozený, snad k žádným potížím ani nedojde. „Jsou tu rozkazy ohledně věcí, které chci vyřídit, ale kromě nich používej vlastní rozum. Až urozená paní Elain ohlásí svůj nárok na Sluneční trůn, budeš ji ze všech sil podporovat.“ Elain. Ach Světlo, Elain a Aviendha. Aspoň jsou v bezpečí. Min teď vypadala šťastněji, musela najít knížky mistra Fela. Nechá ji jít v jeho stopách až k hořkému konci, protože nebyl dost silný, aby jí to zarazil. Ilieno, sténal Luis Therin. Odpusť, Klidno! Když promluvil, zněl Randův hlas ledově jako srdce zimy. „To zjistíš, až odevzdáš ten druhý. Až ho doručíš. Vyšťourej ho, jestli to bude nutné, a rozhodni se podle toho, co řekne. Jestli se rozhodneš, že ne, nebo on odmítne, vyberu někoho jiného. Ne tebe.“

Možná to bylo trochu strohé, ale Dobrainův výraz se nezměnil. Když spatřil jméno napsané na druhém balíčku, jen pozvedl obočí, to bylo všechno. A uhlazeně se uklonil. Cairhieňané byli obvykle uhlazení. „Udělám, co říkáš. Odpusť, ale od tebe to zní, jako bys hodlal být delší dobu pryč.“

Rand pokrčil rameny. Vznešenému pánu věřil tolik jako komukoliv jinému. Skoro. „Kdo ví? Doba je nejistá. Ať hlavní mistra Tarsinová má dost peněz a v Caemlynu se taky otevře škola. V Tearu taky, dokud se tam situace nezmění.“

„Jak říkáš,“ zopakoval Dobraine a strčil si balíčky do kapsy. Nyní se z jeho tváře nedalo vyčíst vůbec nic. Ovšem on byl také zkušeným hráčem ve hře rodů.

Hlavní mistře se podařilo zatvářit zároveň spokojeně i rozladěně a zbytečně si uhlazovala suknice, jak to ženy často dělají, když mají co dělat, aby neřekly, co přesně si myslí. Jakkoliv si stěžovala na snílky a budižkničemy, na úspěchy Akademie žárlila. Pokud by ostatní školy zmizely a učenci se museli uchýlit na Akademii, rozhodně by kvůli tomu neuronila jedinou slzu. Dokonce i filozofové. Co si pomyslí o tom rozkazu, který je v Dobrainově balíčku?

„Našla jsem vše, co potřebuju,“ ohlásila Min, přicházejíc mezi policemi, přičemž se lehce potácela pod tíhou tří tlustospisů. Prostý hnědý kabátec a spodky nejspíš měla na sobě i tehdy v Baerlonu, když ji spatřil poprvé. Z nějakého důvodu kvůli nim remcala tolik, až by si každý, kdo ji znal, myslel, že po ní snad chce, aby si vzala šaty. Ale teď se usmála, vesele a trochu poťouchle. „Doufám, že ti soumaři jsou tam, kde jsme je nechali, nebo mého pána Draka budeme muset použít místo nákladního sedla.“

Idrien zalapala po dechu, šokována, že ho tak Min oslovuje, ale Dobraine se jen pousmál. Už Min s Randem viděl dřív.

Rand se jich zbavil, jak nejrychleji to šlo, protože viděli a slyšeli tolik, kolik chtěl – poslal je pryč a ještě jim naposledy připomněl, že tu vůbec nebyl. Dobraine kývl, jako by nic jiného nečekal. Idrien se při odchodu tvářila zamyšleně. Pokud si nechá něco uklouznout a uslyší ji nějaký sluha nebo učenec, do dvou dnů se to dozví celé Město. V každém případě neměl moc času. Snad není nablízku nikdo, kdo by mohl cítit, jak otevírá průchod, ale každý, kdo by hledal stopy, by již věděl, že ve městě je ta’veren. A on ještě nechtěl, aby ho našli.

Když se za nimi zavřely dveře, zadíval se na Min, pak vzal jeden spis v plátěné tašce a tu si hodil přes rameno.

„Jenom jeden?“ podivila se. Položila zbylé dva na podlahu, dala si ruce v bok a zamračila se. „Občas jsi opravdu jenom ovčák. Tyhle pytle musí mít nejmíň centnýř.“ Ale mluvila spíš pobaveně než rozzlobeně.

„Měla sis vybrat menší knížky,“ poučil ji a natáhl si rukavice, aby zakryl draky. „Nebo lehčí.“ Otočil se k oknu, vzal kožený tlumok a zatočila se mu hlava. Podlomila se mu kolena a před očima se mu mihl rozmazaný obličej, jejž nepoznal. S námahou se vzpamatoval a narovnal se. Hlava se mu přestala točit. Luis Therin ve stínech drsně supěl. Byla to snad jeho tvář?

„Jestli si myslíš, že mě donutíš nýst je celou cestu, tak si to znova promysli,“ zavrčela Min. „Už jsem viděla lepší předstírání od pacholků. Mohl by ses pokusit upadnout.“

„Tentokrát ne.“ Byl již zcela připravený na to, co se stane, když usměrní. Do jisté míry to mohl dokonce ovládat. Obvykle. Většinou. Ta závrať bez saidínu byla nová. Možná se jen příliš rychle otočil. A možná prasata opravdu lítají. Přehodil si kožený tlumok přes druhé rameno. Muži dole měli stále plné ruce práce. Budovali. „Min –“

Okamžitě přestala zvedat obočí. Natáhla si červené rukavičky a začala podupávat. Což bylo u každé ženy nebezpečné znamení, a zvlášť u ženy, která nosila nože. „Tohle už jsme probrali, Rande zatracenej Draku Znovuzrozenej al’Thore! Mě tady nenecháš!"

„To mě ani nenapadlo,“ zalhal. Byl příliš slabý. Nedokázal ta slova vyslovit, donutit ji zůstat. Příliš slabý, pomyslel si hořce, a ona by kvůli tomu mohla zemřít, Světlo mě navěky spal!

Spálí, slíbil mu Luis Therin.

„Jenom mě napadlo, že bys měla vědět, co děláme a co budeme dělat dál,“ pokračoval Rand. „Asi jsem nebyl zrovna vstřícný.“ Sebral se a uchopil saidín. Místnost jako by se zatočila a jej unášela lavina ohně a ledu a špíny, z níž se mu obracel žaludek. Ale dokázal zůstat stát, aniž by se potácel. Jen tak tak. A jen tak tak dokázal splést prameny průchodu, jenž ho zavedl na zasněžený palouk, kde byli u dubu uvázaní dva koně.

Byl rád, že tu zvířata stále ještě jsou. Palouk byl hodný kus cesty od nejbližší silnice, jenže lesem se potulovali lidé, kteří se obrátili zády ke svým rodinám, gruntům, obchodu a řemeslu, protože Drak Znovuzrozený zpřetrhal všechna pouta. Tak to stálo v Proroctvích. Na druhou stranu mnozí z těchto lidí, s rozbolavělýma nohama a nyní navrch ještě promrzlí, již byli unavení hledáním bez toho, aby našli aspoň stopu po tom, co hledali. Dokonce i obyčejní koně by určitě zmizeli s prvním člověkem, který by je našel. Rand měl dost zlata, aby koupil jiné, ale usoudil, že Min by se hodinová procházka do vesnice, kde nechali soumary, určitě nelíbila.

Rychle prošel na palouk a předstíral, že klopýtá jen kvůli sněhu, který mu sahal po kolena. Počkal jenom, než si Min vzala své vaky s knihami a proběhla za ním, pak jedinou sílu ihned propustil. Byli pět set mil od Cairhienu a z významných měst nejbliž k Tar Valonu. Když se průchod zavřel, Alanna se téměř vytratila.

„Vstřícný?“ opáčila Min podezíravě. Doufal, že nedůvěřuje jeho motivům, že nevytušila pravdu. Závrať a nevolnost jen pomalu ustupovaly. „Byl jsi otevřený jako mušle, Rande, ale já nejsem slepá. Když jsme poprvé cestovali do Rhuideanu, pořád ses vyptával na tu Sharu, až si všichni museli myslet, že tam chceš jít.“ Zamračila se a potřásla hlavou, pak přivázala jednu knihu za sedlo svého hnědáka. Chrčela námahou, ale nechtěla knihy pokládat do sněhu. „Nikdy jsem si nemyslela, že Aielská pustina může vypadat takhle. To město je větší než Tar Valon, i když je pobořené. A všechny ty kašny a jezero. Ani jsem nedohlídla na druhou stranu. Myslela jsem, že v Pustině není žádná voda. A byla tam zima, stejně jako tady. A já myslela, že v Pustině je horko!“

„V létě se tam ve dne smažíš, ale v zimě mrzneš.“ Cítil se natolik dobře, aby svá břemena vyhodil za sedlo na bělouši. Ne úplně dobře. Ale stejně to udělal. „Když už všechno víš, tak co jsem dělal, kromě toho, že jsem se vyptával?“

„Totéž co včera v Tearu. Chtěl jsi, aby každá kočka i kos věděli, že tam jsi. V Tearu ses vyptával na Chachin. Je to jasný. Snažíš se zmást každýho, kdo by chtěl zjistit, kde jsi a co uděláš příště.“ Upevnila i druhý svazek za sedlo, odvázala otěže a nasedla. „Tak co, jsem slepá?“

„Máš oči jako rys.“ Doufal, že jeho pronásledovatelé mají stejně bystrý zrak. Nebo ten, kdo je řídí. Nechtěl, aby vyrazili Světlo ví kam. „Myslím, že budu muset udělat ještě několik falešných stop.“

„Proč se s tím zdržovat? Vím, že máš plán, plán, do kterýho patří to, co máš v tom koženým pytli – je to sa’angrial? – a já vím, že je to důležitý. Netvař se tak překvapeně. Co kdybys nejdřív udělal to, co máš v plánu, a pak teprv ty falešný stopy? A taky tu pravou. Chceš po nich skočit, až to budou nejmíň čekat, jak jsi říkal. To můžeš těžko udělat, pokud tě nebudou sledovat tam, kam chceš.“

„Byl bych moc rád, kdybys nikdy nezačala číst ty Felovy knížky,“ zabručel kysele a vyškrábal se do sedla. Hlava se mu zatočila jen maloučko. „Vypátrala jsi toho až moc. Dokážu teď před tebou udržet aspoň něco v tajnosti?“

„To jsi nikdy nedokázal, tupá hlavo,“ zasmála se a pak si oponovala: „A co máš vlastně v plánu? Teda kromě zabití Dashivy a ostatních? Mám právo to vědět, když mám jet s tebou.“ Jako by ona netrvala na tom, že s ním pojede.

„Hodlám očistit mužskou polovinu pravého zdroje,“ pověděl jí bezvýrazně. Důležité prohlášení. Velkolepý plán, víc než velkolepý. Vznešený, řekla by většina lidí. Podle toho, jak se Min tvářila, mohl klidně tvrdit, že si hodlá vyjít na odpolední procházku. Ona se na něj jen dívala, ruce položené na sedlové hrušce, a čekala, až bude pokračovat.

„Nevím, jak dlouho to bude trvat, a jak jednou začnu, tak nejspíš každý na tisíc mil okolo, kdo dokáže usměrňovat, zjistí, že se něco děje. Pochybuju, že dokážu přestat, jestli se Dashiva a ostatní nebo nějací Zaprodanci najedou objeví, aby zjistili, co se děje. Se Zaprodanci nic nezmůžu, ale ostatní s trochou štěstí vyřídím.“

Snad mu to, že je ta’veren, poskytne výhodu, kterou tak zoufale potřeboval.

„Spolíhej na štěstí a Corlan Dashiva nebo Zaprodanci si tě dají k snídani,“ pronesla a pobídla koně z palouku. „Třeba mě napadne něco lepšího. Tak pojeď. V tý krčmě je teplo. Doufám, že nám dají něco teplýho k jídlu, než odjedeme.“

Rand za ní nevěřícně zíral. Člověk by si myslel, že pro ni je pět odpadlých asha’manů, nemluvě o Zaprodancích, menší potíž než bolavý zub. Pobídl šimla do běhu, až mu od kopyt odletoval sníh, dojel ji a pak pokračovali mlčky. Stále před ní měl několik tajemství, například tu nevolnost, jež se ho zmocňovala, když usměrňoval. To byl skutečný důvod, proč musel nejdřív vyřídit Dashivu a ostatní. Poskytne mu to čas vyrovnat se s nevolností. Pokud to bude možné. Pokud ne, tak si nebyl jistý, že i dva ter’angrialy, které si vezl na sedle, mu budou k něčemu dobré.