Prvni planeta smrti

6

Po tomto sblížení byli neustále spolu. Když měla Metu službu, nosíval jí na řídící stanoviště jídlo a povídali si. O jejím světě se však o moc víc nedověděl, protože podle tiché dohody o něm nemluvili. Vyprávěl jí o mnoha planetách, které navštívil, a o lidech, které poznal. Projevila se jako vděčný posluchač, a čas rychle plynul. Těšilo je, když byli spolu, a cesta jim připadala báječná.

Pak cesta skončila.

Na palubě lodě bylo čtrnáct lidí, ale Jason nikdy neviděl víc než dva nebo tři současně. Existoval pevný rozvrh služeb, podle kterého posádka zajišovala provoz lodě. Když neměli službu, každý z Pyrranů se staral sám o sebe, ve všech ohledech zcela samostatně. Až když loď dokončila skok a z lodního rozhlasu se ozvalo rázné Nástup!, shromáždili se všichni.

Kerk vydával povely k přistání a na dotazy odpovídal úsečně. Jednalo se pouze o technické záležitosti a Jason se ani nesnažil je vnímat. Upoutalo ho však to, jak se Pyrrané chovají. Hovořili znatelně rychleji, stejně tak se pohybovali. Připomínali vojáky, kteří se připravují na bitvu.

Poprvé ho zarazilo, jak byli všichni stejní. Ne že by vypadali stejně nebo dělali totéž. Ta zarážející podobnost spočívala v tom, jak se pohybovali a reagovali. Chodili rychle, naplněni vnitřním neklidem, a byli připraveni v každém okamžiku k činnosti. Očima neustále těkali.

Po nástupu se Jason pokusil promluvit si s Metou, ale ona se chovala, jako by se neznali. Odpovídala jednoslabičně a do očí mu přímo nepohlédla, jen se jich svýma krátce dotkla, ale hned zaletěla pohledem jinam. Neměl jí vlastně co říct, proto se měla k odchodu. Chystal se natáhnout ruku, aby ji zadržel — pak si to rozmyslel. Na rozhovor bude dost času jindy.

Jediný, kdo si ho vůbec všiml, byl Kerk, a to pouze proto, aby mu nařídil odebrat se na antiakcelerační lehátko.

Přistání šla Metě nesrovnatelně hůř než starty. Alespoň když přistávala na Pyrru. Ze všech stran najednou doléhalo nárazové zrychlení. V jedné chvíli se dostali do volného pádu, který trval snad celou věčnost. Silné nárazy do trupu otáčely lodí. Připomínalo to spíš souboj než přistávání, a Jason si v duchu říkal, kolik v tom ze souboje doopravdy je.

Když loď konečně přistála, Jason to vůbec nepoznal. Neustálá přitažlivost dvou gé vyvolávala pocity jako při brždění. Pouze to, že motory lodě pozvolna přestávaly kvílet, ho přesvědčilo, že přistáli. Odepnout popruhy a posadit se znamenalo pro něho velkou námahu.

Přitažlivost dvou gé se nezdála tak hrozná. Zpočátku. Při chůzi musel člověk vynakládat tolik energie, jako by nesl na ramenou někoho, kdo je stejně těžký. Když Jason pozvedl ruku, aby uvolnil dveřní západku, připadalo mu, že zvedá dvě ruce. Pomalu se šoural k hlavnímu vchodu.

Ostatní tam dorazili dřív než on. Z přilehlé místnosti kouleli dva muži průhledné válce a z toho, jak válce vypadaly robustně a jak řinčely, když na něco narazily, Jason pochopil, že jsou vyrobeny z průhledného kovu. Nepochopil však, k jakému účelu mohou sloužit. Prázdné válce o průměru jednoho metru a delší než člověk. Jeden konec pevný, neoddělitelný, a druhý opatřený víkem v závěsech a zajištěný. Na co jsou, se stalo zřejmé, až když Kerk u jednoho z nich otočil kolem uzávěru a odklopil víko.

„Vlez dovnitř,” poručil Kerk. „Až budeš uvnitř a zavřený, odnesou tě z lodě.”

„Děkuji, nechci,” odmítl Jason. „Nijak netoužím po tom, abych zpestřil přistání na vaší planetě tím, že mě vynesou zabaleného jako párek ve střevě.”

„Nebuď blázen,” utrhl se Kerk. „Nás všechny v těch rourách vynesou. Byli jsme až příliš dlouho pryč, než abychom se odvážili dotknout povrchu bez aklimatizace.”

Jason měl trochu divný pocit, když viděl, jak ostatní lezou do válců. Sám si vybral nejbližší, vklouzl do něho nohama napřed a zavřel za sebou víko. Když dotáhl kolo v jeho středu, víko se vmáčklo do pružného těsnění. Během minuty se v uzavřeném válci zvýšil obsah dioxidu uhličitého a regenerátor vzduchu v dně se s broukáním probudil k činnosti.

Poslední vlezl do válce Kerk. Nejdříve však zkontroloval, zda jsou dobře uzavřeny všechny ostatní válce, pak stiskl hlavní spouštěč vzduchového uzávěru. Když se uzávěr začal otáčet, rychle se zavřel do zbývajícího válce. Vnitřní a vnější deska uzávěru se zvolna vytočily a do lodě vniklo světlo ztlumené stěnou z deště.

Jasonovi to všechno připadalo jako zlý sen. Veškeré ty přípravy naprosto kvůli ničemu. Uplynuly dlouhé minuty netrpělivého čekání, než se objevilo nákladní auto řízené Pyrranem, který naskládal válce na auto, jako by to byl neživý náklad. Jason měl smůlu, že se dostal úplně dospodu nakupené hromady válců, takže během jízdy nic neviděl.

Teprve až když válce obsahující živé lidi byly vyloženy v místnosti s kovovými stěnami, uviděl Jason prvního tvora pyrranské přírody.

Řidič nákladního auta právě kvapně zavíral vnější dveře, když něco vlétlo dovnitř a narazilo na vzdálenou stěnu. Jason zahlédl jakýsi pohyb, vzhlédl, aby zjistil, co to je, když se to něco sneslo přímo k jeho obličeji.

Prudce se odtáhl, kovovou stěnu válce si neuvědomil. Ten tvor narazil na průhledný kov a přitiskl se k němu. Jason měl dokonalou příležitost si ho detailně prohlédnout.

Tvor vypadal snad až příliš hrůzně na to, aby byl skutečný. Vypadal jako nástroj smrti zbavený všeho zbytečného. Tlama rozdělující hlavu na dvě poloviny, řady zubů, vroubkovaných a špičatých, kožnatá křídla zakončená drápy, ještě delší drápy na končetinách, které drásaly kovovou stěnu.

Jasona zachvátila hrůza, když viděl, jak pařáty vrývají do průsvitného kovu rýhy. Všude tam, kam dopadly sliny toho tvora, kov zneprůhledněl a pod nárazy zubů se odštěpoval.

Rozum přesvědčoval, že to jsou jenom škrábance na tlusté stěně válce. Že nijak nevadí. Avšak neovladatelný, panický strach donutil Jasona schoulit se do nejvzdálenějšího místa. Skrčen co nejvíc, hledal, kudy uniknout.

Teprve až když se ten okřídlený tvor začal pomalu rozpouštět, uvědomil si, k čemu ta místnost slouží. Ze všech stěn dopadala dýmající tř횝 kapaliny jako d隝, dokud nepokryla všechny válce. Pyrranský živočich naposledy cvakl čelistmi a zmizel. Kapalina odtekla podlahou, a následovala druhá a třetí sprcha.

Zatímco čerpadla odsávala nastříkanou lázeň, Jason se usilovně snažil znovu nabýt duševní rovnováhu. Byl překvapen sám nad sebou. A už byl ten tvor jakkoli příšerný, Jason nemohl pochopit, že přes stěnu těsně uzavřeného válce dokázal vzbudit takový strach. Jason na něj reagoval naprosto nepřiměřeně. I poté, co byl zlikvidován a odplaven, Jason musel vynaložit veškerou sílu vůle, aby se uklidnil a začal normálně dýchat.

Kolem něho prošla Meta a on si uvědomil, že sterilizační proces skončil. Otevřel válec a unaveně vylezl ven. To už Meta a všichni ostatní odešli a zůstal pouze jeden muž s jestřábím obličejem, který na něho čekal.

„Jsem Brucco, starám se tady o aklimatizační středisko. Kerk mi řekl, kdo jste, a lituji vás, že jste tady. Teď ale pojďte. Potřebuji trochu vaší krve na zkoušky.”

„Ted si připadám jako doma,” uznal Jason. „Starodávná pyrranská pohostinnost.” Brucco jenom zabručel a vykročil rychlým krokem. Jason ho následoval do sterilizační laboratoře. V chodbě nikdo jiný nebyl.

Dvojnásobná gravitace vyvolávala v bolavých svalech únavu, neustále ho přibíjela k zemi. Zatímco Brucco prováděl zkoušky vzorků krve, Jason odpočíval. Dřímota ho téměř srazila do vyčerpávajícího spánku, než se Brucco vrátil s podnosem s lahvemi a injekčními stříkačkami.

„To je neuvěřitelné,” oznámil. „Ve vašem séru není žádná protilátka, která by měla na této planetě nějaký význam. Mám tady sadu antigenů, a ty vás aspoň na den úplně odrovnají. Sundejte si košili.”

„Děláte to často?” zeptal se Jason. „Totiž to, že drogujete návštěvníky z ciziny, aby mohli vychutnávat radosti vašeho světa?”

Brucco zabodl jehlu, která Jasona zabolela, jako by mu zaskřípala o kost. „Vůbec ne. Naposledy to bylo už před léty. Šest výzkumníků z jakéhosi institutu, ochotného dobře zaplatit za možnost studovat místní formy života. Neodmítli jsme. Pořád potřebujeme víc a víc galaktické měny.”

Jason už začínal cítit z injekcí závrat. „Kolik z nich přežilo?” zamumlal zpola v omámení.

„Jeden. Zachránili jsme ho včas. Samozřejmě že jsme je přiměli zaplatit předem.”

Nejdříve Jasona napadlo, že Brucco žertuje. Pak si uvědomil, že pro žerty nemají Pyrrané moc pochopení. Jestliže to, co mu Meta a Kerk řekli, bylo jen zpola pravda, naděje na přežití jedna ku šesti nebyla špatná.

Ve vedlejší místnosti byla postel a Brucco mu do ní pomohl. Jason si připadal nadrogován a pravděpodobně byl. Upadl do hlubokého spánku a do snění.

Strach a nenávist, namíchané v alikvotním poměru, se přes něho zuřivě přelévaly. Pokud to byl sen, netoužil po tom, aby zase někdy usnul. Jestliže to sen nebyl, přál si zemřít. Ten strach neměl začátek ani konec, a nikudy se nedalo uniknout.

Když se probral k vědomí, nedokázal si vybavit žádný detail té noční můry. Jen strach přetrvával. Byl propocen a bolel ho každý sval. Nakonec si řekl, že to musí být tím, že dostal silnou injekční dávku, a tou nesnesitelnou gravitací. To mu však na pachuti strachu neubralo.

Pak vstrčil Brucco hlavu mezi dveře a přeměřil si Jasona očima. „Myslel jsem, že jste mrtvý,” řekl. „Spal jste celých čtyřiadvacet hodin. Nehýbejte se, přinesu něco, co vás postaví na nohy.”

Životodárný prostředek měl podobu jiné injekční stříkačky se zlověstným obsahem. Injekce mu uhasila žízeň, ale přiměla ho, aby si plně uvědomil pocit hladu.

„Máte hlad?” zeptal se Brucco. „Vsadím se, že ano. Zrychlil jsem váš metabolismus, takže se vám rychleji vyvinou svaly. To je jediný způsob, jak se navždy vypořádáte s vyšší gravitací. Ale dostanete přitom náramnou chu k jídlu.”

Brucco jedl také a Jason měl příležitost položit mu pár otázek. „Kdy budu mít možnost porozhlédnout se po té vaší úžasné planetě? Zatím byl ten výlet zajímavý asi jako pobyt ve vězení.”

„Uklidněte se a vychutnejte jídlo. Možná to potrvá měsíce, než budete moci ven. Jestli vůbec.”

Jason cítil, jak mu poklesla čelist, a hlasitě zavřel ústa. „Nemohl byste mi náhodou sdělit proč?”

„Samozřejmě. Budete muset prodělat tentýž výcvikový kurs, jaký absolvují naše děti. Jim to trvá šest let. Jistě, je to prvních šest let jejich života. Mohlo by vás možná napadnout, že vy jako dospělý člověk byste se mohl učit rychleji. Naproti tomu mají ale děti výhodu v tom, že sklony dědí. Mohu říci jen to, že se z těchto uzavřených budov dostanete ven, až když budete připraven.”

Během hovoru Brucco dojedl. Teď seděl a s rostoucím opovržením upíral oči na Jasonovy nahé paže. „V prvé řadě máme zájem, abyste měl pistoli,” prohlásil. „Dělá se mi špatně, když vidím někoho, kdo ji nemá.” Brucco nosil pistoli neustále, dokonce i v uzavřených budovách.

„Každá pistole je speciálně přizpůsobena tomu, kdo ji nosí, a pro kohokoli jiného by byla k ničemu,” pokračoval. „Ukážu vám proč.” Zavedl Jasona do zbrojnice přeplněné smrtonosnými zbraněmi. „Položte sem ruku, abych vám mohl vzít míru.”

Přístroj měl tvar krabice s pažbou pistole na jednom konci. Jason uchopil pažbu a loket položil na kovovou smyčku. Brucco zajistil polohu měřicích ručiček, které se dotýkaly Jasonovy paže, pak opsal z číselníků údaje. Ze seznamu četl čísla a přitom z přihrádek vybíral různé součástky, z nichž obratně sestavil mechanické pouzdro a pistoli. Až když měl pouzdro připevněno řemínky k předloktí a pistoli v ruce, Jason si poprvé všiml, že obojí je spojeno pružným lankem. Pistole mu seděla v ruce dokonale.

„Toto je tajemství mechanického pouzdra,” poklepal Brucco na pružné lanko. „Je úplně volné, když zbraň používáte. Ale když ji chcete zasunout do pouzdra…” Brucco něčím pohnul a z lanka se stala tuhá tyčinka, která vyrazila pistoli Jasonovi z ruky a vystrčila ji do vzduchu.

„Pak zpátky.” Lanko zabzučelo a bleskurychle zasunulo pistoli zpět do pouzdra. „Tasení probíhá samozřejmě obráceně.”

„Prima hračička,” pochválil Jason. „Ale jak mám tasit? Mám zapískat nebo udělat něco jiného, aby pistole vyskočila?”

„Ne, pistole na zvuk nereaguje,” odpověděl s vážnou tváří Brucco. „Funguje na mnohem přesnějším principu. Koukejte, zvedněte levou ruku a jakoby uchopte pažbu pistole. Napněte ukazováček. Vidíte, kudy vedou šlachy na zápěstí? Na pravém zápěstí se jich dotýkají citlivé ovládací prvky. Nereagují na žádnou ze šlach kromě té, která hlásí, že ruka je připravena uchopit pistoli. Po čase se ten mechanismus stane zcela automatický. Když chcete pistoli, máte ji v ruce. Když nechcete, je v pouzdře.”

Jason udělal pravou rukou úchopový pohyb, ohnul ukazováček. Náhle ho něco bolestivě udeřilo do dlaně a ozvalo se silné prásknutí. V ruce měl pistoli — jeho prsty byly zpola ochromené — a z hlavně stoupal proužek dýmu.

„Pistoli budete mít samozřejmě nabitou jen slepými náboji, dokud se s ní nenaučíte zacházet. Jinak jsou pistole vždycky nabité ostrými. Žádné bezpečí neexistuje. Povšimněte si, že u spouště není lučík. Při tasení můžete proto ohnout ukazováček trochu víc, takže pistole vystřelí v okamžiku, kdy se vám dotkne dlaně.”

Byla to určitě nejvražednější zbraň, s jakou kdy Jason zacházel, a také nejnáročnější na zvládnutí. Překonával mučivou bolest ve svalech ze silné gravitace, když se snažil to ďábelské zařízení zvládnout. Bylo to k vzteku, jak pistole mizela v pouzdře, právě když se chystal stisknout spouš. Ještě horší to bylo s její snahou vyskakovat z pouzdra dřív, než byl zcela připraven — vyskakovala do místa, kde měla být jeho ruka. Když neměl prsty tam, kde je měl mít, pistole do nich bolestivě narazila. Jason přestal cvičit, až když měl ruku samou podlitinu.

Časem to dokonale zvládne, ale již chápal, proč Pyrrané pistoli nikdy neodkládají — bylo by to jako odložit část vlastního těla. Pohyb pistole z pouzdra do ruky byl až příliš rychlý, než aby ho postřehl. Byl určitě rychlejší než nervový povel, který formoval ruku do tvaru pro uchopení pistole. Vypadalo to, jako byste měli ve špičce prstu hromový blesk. Ukážete prstem, a prásk! — zazní třesk.

Brucco odešel. Jason trénoval sám, a až toho jeho bolavá ruka měla dost, přestal a zamířil zpět ke svému pokoji. Když zabočoval za roh, zahlédl známou postavu, která se od něho vzdalovala.

„Meto! Počkej na chvíli! Chci s tebou mluvit!”

Netrpělivě se otočila, když se k ní šoural, i když šel tak rychle, jak to jen při dvojnásobné gravitaci dokázal. V ničem nepřipomínala dívku, kterou poznal na lodi. Těžké boty jí sahaly až pod kolena, její postava se ztrácela v neforemné kombinéze z kovové tkaniny. Štíhlý pas měla dokola obtěžkaný kanystry. A tvářila se chladně a nepřístupně.

„Chybělas mi,” vydechl. „Nenapadlo mě, že bys tady mohla být. Vztáhl k ní ruku, ale odtáhla se z jeho dosahu.

„Potřebuješ něco?” zeptala se.

„Potřebuješ něco?” opakoval a stěží skrýval rozhořčení. „Jsem Jason, vzpomínáš si na mě? Jsme přátelé! Přátelé mohou spolu hovořit, aniž by něco potřebovali.”

„To, co se stalo na lodi, nemá nic společného s tím, co se děje na Pyrru.” Ještě během hovoru se netrpělivě pohnula k odchodu. „Skončila jsem aklimatizaci a musím se vrátit do práce. Ty zůstaneš tady v zajištěných budovách, takže tě už neuvidím.”

„Jen zůstaň s ostatními dětmi — to tím chceš říct. A nesnaž se odejít, musíme si nejdřív něco vyjasnit…”

Jason se dopustil chyby, když natáhl ruku, aby Metu zadržel. Nevěděl, co se pak vlastně stalo. V jednom okamžiku stál — v následujícím najednou ležel roztažený na podlaze. Rameno měl samý šrám, a Meta zmizela v chodbě.

Do svého pokoje dokulhal a tlumeným hlasem chrlil nadávky. Když klesl na lůžko tvrdé jako skála, snažil se především vzpomenout si na důvody, které ho sem přivedly. A porovnával je s neustálou mučivou bolestí z gravitace, se sny naplněnými strachem, které ta bolest evokovala, a s tím, jak tito lidé opovrhují každým, kdo je odjinud. Rychle potlačil narůstající pocity sebelítosti. Podle pyrranského měřítka byl slabý a bezmocný. Pokud bude chtít, aby o něm měli trochu lepší mínění, bude se muset hodně změnit.

Vyčerpán únavou, upadl pak do spánku, který přerušovaly jen výkřiky strachu z toho, co se mu zdálo.