Prvni planeta smrti

5

Jakmile se loď dostala na oběžnou dráhu, kapitán poslal pro Jasona a Kerka. Vysvětlování se ujal Kerk a to, co se odehrálo minulé noci, vylíčil zcela pravdivě. Vypustil pouze skutečnost, že Jason je původem profesionální hráč. Vylíčil působivý příběh dvou šastných cizinců, které proradná oficiální místa chtěla připravit o výhru. To všechno se zcela shodovalo s tím, co si kapitán o Cassylii myslel. Nakonec kapitán pochválil důstojníka za jeho správné počínání a začal se připravovat k sepisování dlouhé zprávy pro svoji vládu. Kerkovi a Jasonovi popřál vše nejlepší a pochválil si, jaká je na jeho lodi svoboda.

Cesta netrvala dlouho. Jason neměl ani čas, aby dospal to, co zameškal, a už přistávali na Darkhanu. Jelikož neměli zavazadla, prošli celní kontrolou mezi prvními. Z odbavovací budovy vyšli ve chvíli, kdy se ke vzdálenému přistávacímu doku snášela jiná loď. Kerk se zastavil a zahleděl se na ni; Jason sledoval, kam jeho upřený pohled směřuje. Ta loď byla šedivá a otlučená. Měla tupý nos jako dopravní loď — ale hýřila tolika velkými děly jako bitevní křižník.

„Taje samozřejmě vaše,” poznamenal Jason.

Kerk přikývl a zamířil k lodi. Když k ní dorazili, jeden ze vstupních uzávěrů se otevřel, ale nikdo se v něm neobjevil. Místo toho se k zemi řinčivě snesl dálkově ovládaný skládací žebřík. Kerk po něm rychle vyšplhal, Jason ho zachmuřeně následoval. Připadalo mu, že teď to s tou nechutí k okázalostem a malichernostem trochu přehánějí — a to si už začínal pyrranské postoje osvojovat. Podle nich se však právě takhle vítal velvyslanec na palubu jejich lodě. Tedy nijak.

Vstupní uzávěr zavřel samotný Kerk, a když klesli do lehátek, ozvala se startovací siréna. Hlavní trysky zaburácely a Jasona prudce stlačilo dolů zrychlení. Zrychlení neustávalo, stále narůstalo a vytlačovalo Jasonovi vzduch z plic a pohled z očí. Vykřikl, ale svůj vlastní výkřik nezaslechl, protože mu uši zaléhaly ohlušujícím řevem. Pohltila ho milosrdná mdloba.

Když se probral z bezvědomí, na loď už nepůsobilo žádné přetížení. Nechal oči zavřené a bolest se z jeho těla zvolna vytrácela. Náhle se ozval Kerk — stál vedle jeho lehátka.

„Je to moje chyba, Meto, měl jsem ti říct, že máme na palubě pasažéra, který je zvyklý na normální gé. Mohlas ten svůj obvyklý start, při kterém praskají kosti, aspoň trochu zmírnit.”

„Nevypadá, že mu moc ublížil — a vůbec, co tady dělá?”

Jasona poněkud překvapilo, že ten druhý hlas je dívčí. Neupoutal ho však natolik, aby se obtěžoval otevřít bolavé oči.

„Letí na Pyrrus. Pokoušel jsem se mu to rozmluvit, ale nepodařilo se mi jeho rozhodnutí zvrátit. Je to škoda, protože bych pro něho rád udělal víc. On to byl, kdo nám opatřil peníze.”

„Ach, to je hrozné,” vzdechla Meta. Jason se divil, proč je to hrozné. Jeho omráčený mozek to nedokázal pochopit.

„Udělal by mnohem líp, kdyby zůstal na Darkhanu,” pokračovala.

„Je velice hezký. Podle mého je škoda, že musí zemřít.”

To bylo na Jasona příliš. S námahou pootevřel jedno, pak druhé oko. Ten hlas patřil dívce, víc než pohledné, která stála u jeho lehátka a upřeně na něho shlížela.

Otevřel oči ještě víc, když si uvědomil, že ta dívka je krásná — její krása byla druhu, jaký na planetách ve středu galaxie nikdy neviděl. Všechny ženy, které poznal, měly bledou ple, pokleslá ramena a popelavý obličej s nánosem líčidel. Byly výsledkem šlechtění slabostí rasy, sahající staletí do minulosti, kdy stále pokročilejší lékařská věda udržovala při životě stále více jedinců neschopných normálně přežít.

Tato dívka představovala v každém ohledu úplný opak. Byla výsledkem přežívání na planetě Pyrrus. Silná gravitace, která se u mužů postarala o mohutně vyvinuté svaly, dávala plochým ženským svalům značnou sílu. Měla pevnou postavu bohyně, opálenou pleta dokonale vyformovaný obličej. Její vlasy, střižené nakrátko, jí obepínaly hlavu jako zlatá koruna. Neženská na ní byla pouze pistole, kterou měla zasunutou do objemného pouzdra na předloktí. Když si povšimla, že Jason otevřel oči, usmála se na něho. Zuby měla tak pravidelné a tak bílé, jak se dalo očekávat.

„Jsem Meta, pilot této lodě. A vy jste určitě…”

„Jason dinAlt. Ten start byl dost mizerný, Meto.”

„Skutečně se za něj moc omlouvám,” zasmála se. „To když se člověk narodí na planetě s přitažlivostí dvě gé, je na zrychlení míň citlivý. Ušetřila jsem taky na palivu, u synergické křivky…”

Kerk zabručel něco nesrozumitelného, pak řekl: „Pojď, Meto, podíváme se na zboží. Některé z těch nových věcí zalepí díry v opevnění.”

„Ach, ano!” zajásala a téměř zatleskala radostí. „Pročetla jsem si seznam, jsou prostě báječné.”

Raduje se jako školačka z nových šatů, nebo z bonboniéry. Je to úžasné, mít takový vztah k bombám a plamenometům. Při té myšlence se Jason sarkasticky usmál a se sténáním slezl z lehátka. Oba Pyrrané již odešli, a on se s námahou protáhl dveřmi, aby se vydal za nimi.

Trvalo mu dlouho, než našel cestu do přepravního prostoru. Loď byla velká a zřejmě neměla posádku. Konečně Jason narazil na muže, který spal v jedné z jasně osvětlených kajut. Poznal v něm řidiče, který jim na Cassylii přenechal auto. Muž spal zdravým spánkem, ale v okamžiku, kdy se Jason vplížil do kajuty, otevřel oči. Po ospalosti na něm nezůstala ani stopa.

„Jak se dostanu do skladiště?” zeptal se Jason.

Muž mu poradil, pak zavřel oči a okamžitě usnul, dřív, než mu Jason stačil poděkovat.

Kerk a Meta v nákladním prostoru některé z beden už otevřeli a zalykali se radostí nad jejich smrtonosným obsahem. Když Jason prošel dveřmi, Meta držela v náručí tlakový kanystr. Otočila se k němu.

„Jen se koukni na tohle!” zvolala. „Ten prach, co je v něm… člověk ho může polykat jako bláto a ani tolik mu neublíží. Ale všechny formy rostlinného života likviduje okamžitě…” Náhle se zarazila, když si uvědomila, že Jason její nadšení nesdílí. „Promiňte, jen jsem chvíli zapomněla, že nejste Pyrran. Takže vy to nechápete, že?”

Dříve, než mohl odpovědět, se z reproduktoru lodního rozhlasu ozvalo její jméno.

„Je čas na skok,” vysvětlovala. „Pojďte se mnou na můstek. Můžeme si tam povídat, když budu dělat výpočty. Kromě Pyrru toho vím o jiných planetách tak málo, že bych se chtěla zeptat na milión věcí.”

Jason ji doprovodil na velitelské stanoviště, kde vystřídala ve službě jednoho důstojníka a začala odečítat údaje pro skokový program. Její postavička, pevná, ale pružná a obepnutá jednoduchou jednodílnou kombinézou, se mezi ty velké přístroje jaksi nehodila. Nedalo se však popřít, že to, co Meta dělala, dělala účelně a úsporně.

„Meto, nejste na pilota mezihvězdné lodě moc.mladá?”

„Mladá?” Chvíli přemýšlela. „Skutečně nevím, jak staří mají být piloti. Už létám jako pilot tři roky a je mi skoro dvacet. Je to míň než normálně?”

Jason pootevřel ústa — pak se zasmál. „Myslím, že to závisí na tom, z které planety člověk pochází. Někde byste měla problém získat oprávnění. Ale vsadím se, že na Pyrru je to jiné. Podle tamních měřítek musíte patřit k těm starým.”

„Teď žertujete,” řekla vážně Meta, právě když vkládala do počítače nějaký údaj. „Na některých planetách jsem staré ženy viděla. Jsou vrásčité a mají šedivé vlasy. Nevím, jak byly staré — jedné jsem se zeptala, ale svůj věk mi neřekla. Určitě musejí být starší než kdokoli na Pyrru, tam nikdo tak nevypadá.”

„Tak jsem to nemínil.” Jason hledal správný výraz. „Nikoli ke starým, ale k hotovým, zralým. Dospělým.”

„Všichni jsou dospělí,” usoudila. „Přinejmenším brzy poté, co vyjdou z ochranky. A z ní se vychází v šesti letech. Moje první dítě je dospělé a druhé by brzy bylo, jenže už nežije. Já tedy určitě musím být dospělá.”

Tím byl pro ni ten problém zřejmě vyřešen, ale Jason měl plnou hlavu toho, jak odlišné chápání pojmů a výchovu prozrazovala její slova.

Meta vyukala na klávesnici poslední soubor, a když se letová páska začala odvíjet z pouzdra, věnovala se znovu Jasonovi. „Jsem ráda, že letíte s námi, ale je mi vás líto, že letíte na Pyrrus. Budeme však mít spoustu času, abychom si popovídali, a je toho tolik, co se chci dovědět. O jiných planetách. A proč to mezi lidmi chodí tak, jak to chodí. Tedy vůbec ne jako u nás, kde člověk vždycky ví, proč a co lidé dělají.” Na chvíli se zamračila nad páskou, pak opět obrátila pozornost k Jasonovi. „Jaká je planeta, odkud pocházíte?”

Jedna po druhé se mu na rty draly běžné lži, které si zvykl říkat, ale odvrhl je. Proč se namáhat lhaním dívce, které je zcela lhostejné, jestli jsi chudák nebo pán. Pro ni existovaly pouze dva druhy lidí v galaxii: Pyrrané a ti ostatní. Uvědomil si, že poprvé od doby, kdy opustil Porgorstorsaand, říká někomu o svém původu pravdu.

„Moje rodná planeta? Ta je asi nejstaromódnější, nejnezajímavější a nejméně perspektivní ze všech ve vesmíru. Člověku se až nechce věřit, jak může zdegenerovat planeta, která je převážně zemědělská, kastovnická a naprosto spokojená se svou nudnou existencí. Ne že se tam nic nemění — ale nikdo nic měnit nechce. Můj otec byl sedlák a já jsem se měl stát taky sedlákem — kdybych dal na rady těch, kteří byli starší a moudřejší než já. Bylo nemyslitelné, a taky zakázané, abych dělal něco jiného. A všechno, co jsem chtěl dělat, se příčilo zákonům. Číst jsem se začal učit, až když mi bylo patnáct — z jedné knihy ukradené ze školy pro urozené. Pak už cesta zpátky neexistovala. V devatenácti, kdy jsem se dostal na palubu cizí obchodní lodě jako černý pasažér, měl jsem za sebou přestupky snad proti všem zákonům na planetě. Opustit rodnou planetu bylo pro mě jako dostat se z vězení.”

Při té myšlence potřásla Meta hlavou. „Takové místo si prostě nedokážu představit. Ale určitě by se mi tam nelíbilo.”

„O tom jsem přesvědčen taky,” usmál se Jason. „Jakmile jsem se tedy ocitl v kosmu, bez počestné kvalifikace a vzdělání, dělal jsem chvíli to a chvíli ono. V našem technologickém věku jsem byl zcela ztracen. Jo, mohl jsem možná udělat štěstí v nějaké armádě, jenže neumím dobře plnit rozkazy. Avšak kdykoli jsem hrál hazardní hry, hrál jsem úspěšně, a postupně mě to prostě do hraní vtáhlo. Lidé jsou všude stejní, takže jsem se tak mohl dobře živit, kdekoli jsem se ocitl.”

„Vím, co míníte, když říkáte, že jsou lidé stejní, ale oni jsou velmi různí,” namítla. „Nevyjadřuju se moc jasně, že? Chci tím říct, že u nás vím, co lidé udělají a současně proč to udělají. Lidi na všech ostatních planetách skutečně jednají podobně, jak jste říkal, ale a se snažím, jak chci, nedokážu pochopit proč. Tak například, já ráda ochutnávám něco z místní kuchyně, když přistaneme na nějaké planetě, a jestli je čas, vždycky si něco dám. U každého kosmodromu jsou bary a restaurace, a tak někam tam zajdu. A vždycky mám potíže s muži — chtějí mi koupit něco k pití, držet mě za ruku.”

„No, dívka, která do těch kosmodromových lokálů jde sama, musí předpokládat, že u mužů vzbudí zájem.”

„To všechno vím,” řekla. „Jenže nechápu, proč neslyší, když jim říkám, že nemám zájem a aby odešli. Většinou se jenom zasmějou a přitáhnou si židli. Ale zjistila jsem, že jedno na ně platí všude. Řeknu jim, že jim zlomím ruku, jestli mě nepřestanou obtěžovat.”

„Odradí je to?” zeptal se Jason.

„Ne, samozřejmě, že ne. Ale až jim tu ruku zlomím, odejdou. A pak už mě nikdo z ostatních neobtěžuje. Člověk se musí tolik rozčilovat, a jídlo je většinou mizerné.”

Jason se neusmál. Zejména, když si uvědomil, že tato dívka by mohla zlomit ruku každému kosmodromovému individuu v galaxii. Představovala zvláštní směs naivity a síly, byla jiná než kdokoli, koho kdy potkal. Znovu si řekl, že musí navštívit planetu, která rodí takové lidi, jako je ona a Kerk.

„Řekněte mi něco o Pyrru,” požádal. „Co vede vás a Kerka k tomu, že tak samozřejmě předpokládáte, že klesnu mrtev k zemi, ihned jak přistaneme? Jaká ta planeta je?”

Nyní se z jejího obličeje vytratil veškerý hřejivý výraz. „To vám říct nemohu, to musíte vidět a poznat sám. Poté, co jsem poznala některé jiné světy, vím jen tolik, že se Pyrrus nepodobá ničemu, co jste vy, galaktičtí lidé, kdy poznali. Ani tomu neuvěříte, dokud nebude příliš pozdě. Slíbíte mi něco?”

„Ne”, odpověděl. „Aspoň dokud neuslyším, co mám s1íbit, a nerozhodnu se.”

„Zůstaňte na lodi, až přistaneme. Na palubě budete poměrně v bezpečí, a já během několika týdnů poletím s nákladem.”

„Nic takového neslíbím. Odejdu, až budu chtít odejít.” Jason věděl, že pro to, co řekla, má určitě nějaký důvod, ale nelíbila se mu její samozřejmá nadřazenost.

Meta dokončila programování skoku, aniž cokoli poznamenala. V místnosti zavládlo napětí, které jim bránilo hovořit.

Znovu se s ní setkal až příštího lodního dne, a to zcela náhodou. Seděla v astronavigační kopuli, a když vstoupil, vzhlížela na černou oblohu vyplněnou jiskrami při skoku. Bylo to poprvé, co se s ní setkal, když měla po službě a na sobě něco jiného než kombinézu. Teď jí k tělu lnuly tenké a slabě se lesknoucí dlouhé šaty.

Usmála se na něho. „Hvězdy jsou tak nádherné. Pojďte se podívat.” Jason se postavil těsně k ní a vzhlédl. Podivné geometrické obrazce na obloze, zkreslené skokem, až příliš dobře znal, avšak stále ho fascinovaly. Dnes dokonce ještě víc než to. O ten vzrušující rozdíl se v tichu potemnělé kopule přičinila Metina blízkost. Její na stranu nakloněná hlava mu téměř spočívala na rameni, koruna jejích vlasů mu zčásti zakrývala oblohu, příjemná vůně z ní mu vnikala do chřípí.

Téměř bez rozmýšlení ji objal pažemi, pod tenkými šaty ucítil teplo jejího pevného těla. Nebylo jí to nepříjemné, protože položila na jeho ruce svoje.

„Usmíváš se,” řekla. „Tobě se také líbí hvězdy.”

„Líbí, a moc,” připustil. „Jenže je tu ještě něco. Vzpomínám si na to, co jsi mi vyprávěla. Chceš mi taky zlomit ruku, Meto?”

„Samozřejmě, že ne,” odpověděla velmi vážně, pak mu oplatila úsměv. „Mám tě ráda, Jasone. I když nejsi Pyrran, mám tě moc ráda. A cítím se tak osamělá.”

Když k němu vzhlédla, políbil ji. Oplatila mu polibek s vášní, v níž nebyl žádný stud, ani předstíraná zdrženlivost.

„Mám kajutu přímo v této chodbě,” řekla.