Prvni planeta smrti

10

Po schodech scházeli za chladného mlčení. Na ulici zničila Meta výstřelem křídlobodce, který na ně sotva mohl zaútočit. V tom zabití byla zloba i radost. Jason si řekl, že ji nenapomene, že plýtvá střelivem. Raději pták než on.

V jedné z budov pro výpočetní techniku byly prázdné místnosti, dokonale uzavřené tak, aby zbloudilá zvířata nemohla k choulostivým přístrojům proniknout. Zatímco Meta odešla do skladu vyzvednout věci na spaní, Jason z nedaleké opuštěné kanceláře namáhavě tahal psací stůl, jídelní stůl a židle. Když se Meta vrátila s nafukovacím lůžkem, okamžitě na ně s vděčným povzdechem klesl. Nad jeho neskrývanou slabostí se trochu opovržlivě ušklíbla.

„Na ten pohled si zvykneš,” poznamenal. „Co nejvíc své práce hodlám vykonávat v horizontální poloze. Ty budeš moje silná pravá ruka. A zrovna teď, moje Pravačko, bych si přál, abys pro mě splašila něco na jídlo. Většinu konzumace jídla hodlám provádět rovněž ve výše zmíněné poloze.”

S hlasitým vydechnutím vyjadřujícím opovržení vypochodovala Meta z místnosti. Zatímco byla pryč, Jason zamyšleně okusoval konec propisovací tužky, pak si něco pečlivě poznamenával.

Když dojedli to něco, co nemělo skoro žádnou chu, Jason se začal vyptávat.

„Meto, kde bych sehnal záznamy o historii Pyrru? A vůbec nějaké informace z raného období usedlíků na této planetě?”

„Nikdy jsem o něčem takovém neslyšela. Opravdu nevím…”

„Ale něco existovat musí — někde,” naléhal. I když současná kultura věnuje veškerý čas a energii na přežití, můžeš na to vzít jed, že tomu tak vždycky nebylo. Po celou dobu, kdy se společnost vyvíjí, lidé vedou záznamy, píšou si poznámky. Kde se tedy porozhlédneme? Máte tady knihovnu?”

„Samozřejmě,” odpověděla. „Máme výbornou technickou knihovnu. Ale jsem přesvědčena, že nic takového tam nebude.”

Jason se snažil, aby nesténal, když se zvedal na nohy. „To nechej posoudit mě. Jen mě tam zaveď.”

Provoz knihovny byl zcela automatizovaný. Seznam promítaný na obrazovku uváděl volací číslo pro každý titul, na který se chtěl člověk podívat. Pásek dorazil k výdejnímu pultu třicet sekund poté, co se navolilo příslušné číslo. Vrácené pásky padaly na dopravník a automaticky se zatřiďovaly. Celý mechanismus fungoval bezchybně.

„Paráda,” uznal Jason a odsunul se od seznamu. „Klaním se technické vynalézavosti. Jenže tam není nic, co by pro nás mělo nějaký význam. Jenom haldy učebnic.”

„Co jiného by mělo být v knihovně?” podivila se upřímně Meta.

Jason chtěl začít s vysvětlováním, pak si to rozmyslel. „Řekneme si to později,” slíbil. „Mnohem později. Teď musíme najít nějaké vodítko. Je možné, že existují nějaké pásky — nebo dokonce tisknuté knihy, které neprocházejí pamětí tohoto stroje?”

„To je nepravděpodobné, ale mohli bychom se zeptat Poliho, který tady někde bydlí a vede knihovnu. Registruje nové tituly a stará se o přístroje a stroje.”

Jediné dveře vedoucí do zadní části budovy byly zamknuté, ale a do nich bušili sebevíc, správce knihovny neprobudili.

„Jestli je naživu, tohle by mělo fungovat,” řekl Jason. Na ovládacím panelu stiskl tlačítko ohlašující poruchu. Během pěti minut se dveře otevřely a jimi se protáhl Poli.

Na Pyrru přichází smrt zpravidla velmi rychle. Jestliže zranění zpomalila reakce člověka, vždy připravené ničivé síly pohotově dílo dokončily. Poli byl v tomto směru výjimkou. Ten tvor, který ho kdysi napadl, a už to bylo cokoli, odvedl dobrou práci. Polimu chyběla většina dolní části obličeje. Levou ruku měl zkroucenou a k nepoužití. Tělo a nohy měl tak postižené, že se sotva dokázal potácet z jednoho místa na druhé.

Jednu ruku měl však dosud v pořádku a zrak také. Mohl pracovat v knihovně a ušetřit tak jednoho zcela zdravého muže. Nikdo nevěděl, jak dlouho už Poli vláčí svou tělesnou schránku po knihovně. Navzdory bolesti, která se odrážela v jeho zarudlých, vlhkých očích, zůstával naživu. Zestárl, byl starší než kterýkoli jiný Pyrran, kterého Jason viděl. Nyní potácivě postoupil vpřed a vypnul signalizační zařízení, které ho přivolalo.

Jason začal s vysvětlováním, ale starý Pyrran ho zcela ignoroval. Teprve až Poli vydoloval ze svého obleku sluchadlo, Jason si uvědomil, že je také hluchý. Jason ještě jednou vysvětlil, po čem pátrají. Poli přikývl a vytiskl svou odpověď na tabulku.

Je mnoho knih — ve skladišti ve sklepě.

Většinu budovy zabíraly registrační a třídící roboty. Pomalu se v doprovodu zmrzačeného knihovníka sunuli mezi strojovými skupinami, který je vedl dozadu ke dveřím zavřeným na závory. Poli ukázal na dveře, a zatímco Jason a Meta zápolili se závorami zrezivělými stářím, aby je uvolnili, napsal na tabulku další vzkaz.

Neotvíraly se moc let, krysy.

Když Meta a Jason ten vzkaz přelétli očima, reflex jim vtiskl do rukou pistole. Závěrečné fáze otevírání dveří se ujal Jason sám — oba rodilí Pyrrané stáli přímo proti rozšiřující se štěrbině. A dobře že tam stáli. Jason by v žádném případě nedokázal zvládnout to, co se ze dveří vyvalilo.

Ani ty dveře nemusel rozevřít. Hluk u dveří zřejmě přilákal veškerou havě ze spodní části budovy, a tak když Jason odhodil poslední západku a chystal se zatáhnout za kliku, dveře se náhle rozletěly pod náporem z druhé strany.

Otevřte brány pekel a pozorujte, co z nich vyleze. Meta a Poli stáli těsně vedle sebe a pálili do odporné změti, která se valila dveřmi. Jason uskočil na jednu stranu a občas odstřelil živočicha, který se vydal směrem k němu. Zdálo se, že ta likvidace bude trvat věčně.

Uplynuly dlouhé minuty, než se poslední drápovitá bestie vyřítila své smrti vstříc. Meta a Poli čekali a těšili se na další — ta možnost rozsévat zkázu, je radostně vzrušila. Jasonovi se z toho tichého, zuřivého útoku udělalo nějak nevolno. A taky ze zuřivosti, jakou oba Pyrrané opláceli. Pak zahlédl, že Meta má na obličeji škrábance od jedné z těch bestií, které se dostaly až k ní. Meta si to zřejmě neuvědomovala.

Vytáhl svůj medikit a vydal se kolem nakupených zvířecích těl. Uprostřed nich se něco pohnulo, a do toho místa se zabořil ohlušující výstřel. Když Jason dorazil k Metě, přitiskl jí na poranění sondy analyzátoru. Přístroj cvakl a Meta nadskočila, jak jehla s antitoxinem vnikla do rány. Až teď si uvědomila, co Jason dělá.

„Dík,” řekla, „ani jsem si toho nevšimla. Bylo jich tolik a vyřítily se tak rychle.”

Poliho silnou svítilnu na baterie nesl podle tiché dohody Jason. I když byl Poli starý a zmrzačený, zůstával stále Pyrranem, pokud šlo o zacházení s pistolí. Všichni tři pomalu sestupovali po téměř neschůdných schodech.

„To je ale smrad!” zašklebil se Jason. „Kdybych neměl v nose ty filtrační vložky, asi by mě zabil.”

Do kuželu světla se vrhl nějaký stín, ale výstřel ho srazil ve výskoku. Krysy zde sídlily už hodně dlouho a vyrušování se jim nelíbilo.

Na konci schodiště se rozhlédli. Kdysi zde skutečně bývaly knihy a záznamy, ale krysy je po desítky let okusovaly, prožíraly a ničily.

„Líbí se mi, jak se staráte o staré tisky,” prohlásil Jason znechuceně. „To je pro mě varováním, abych vám žádné nepůjčoval.”

„Jistě neměly žádný význam,” usoudila lhostejně Meta, „jinak by byly řádně uloženy nahoře v knihovně.”

Jason nešastně bloumal po sklepních místnostech. Nezůstalo nic, co by mělo nějakou cenu. Jen nepoužitelné zbytky písemností. A ani na jednom místě jich nebylo dost, aby se vyplatilo je sesbírat. Špičkou okované boty rozzuřeně kopl do hromady odpadků, odhodlán dál už nic nehledat. Pod nánosem špíny se objevil zrezivělý kov.

„Podrž to!” Předal svítilnu Metě a bez ohledu na možné nebezpečí začal špinavou dr odhrabávat. Vynořila se plochá kovová krabice s vestavěným číslicovým zámkem.

„To je přece palubní skříňka!” zvolala překvapeně Meta.

„Taky si to myslím,” přitakal Jason. „A jestli to palubní skříňka je — snad se na nás štěstí přece jenom usměje.”