Prvni planeta smrti

23

Větve stromů zpomalily pád záchranného člunu, čelní trysky vychrlily brzdící zášlehy a močál dopad poněkud zmírnil. Avšak i tak to byla havárie.

Zdemolovaný trup se zvolna nořil do stojaté vody a řídkého bahna močálu. Příď se pod hladinu už propadla, když se Jasonovi podařilo vykopnout dvířka nouzového východu v boční stěně.

Nijak se nedalo odhadnout, jak dlouho potrvá, než se člun potopí, a Jason se nenacházel v situaci, kdy by o něčem takovém mohl uvažovat. Byl potlučený a zakrvácený a zůstala v něm energie jen na to, aby se dostal ven. Padal, když se brodil, aby dorazil k pevnější zemi, a jakmile našel místo, které ho uneslo, ztěžka se posadil.

Záchranný člun za ním vydával bublavé zvuky a klesl pod vodu. Bubliny zachyceného vzduchu ještě chvíli stoupaly, pak ustaly. Voda opět znehybněla, a kromě polámaných větví a stromů nic nenasvědčovalo tomu, že tudy kdy prolétla loď.

Nad močálem bzučel hmyz, a jediným zvukem, který rušil ticho lesů v pozadí, bylo kruté zaječení zvířete, které zdolalo své sousto k obědu. Když echo toho pronikavého zvuku postupně odeznělo, všude zavládl klid.

Jason se s námahou vytrhl z polobdělého stavu. Tělo ho bolelo, jako by prošlo mlýnkem na maso, a v hlavě měl tak prázdno, že téměř nemohl uvažovat. Po několika minutách hloubání přišel na to, že to, co potřebuje, je medikit. Ten však nebylo možné trhnutím ruky uvolnit a tlačítkový uzávěr nefungoval. Jason nakonec zkroutil ruku kolem sebe, a až nahmátl místo pod vstupním otvorem, stlačil celý přístroj. Ten přičinlivě zabzučel, a Jason věděl, že je v činnosti, i když jehly necítil. Na okamžik se mu roztočila hlava závratí, pak viděl opět jasně. Prostředky pro utišení bolesti začaly působit, a Jason se zvolna vymaňoval z útlumu, který mu od chvále, kdy havaroval, zatemňoval mozek.

Vrátila se mu schopnost logicky uvažovat a s ní pocit samoty. Byl bez potravy a přátel a obklopovaly ho nepřátelské síly cizí planety. Narůstal v něm panický strach, který se zrodil někde v hloubi duše a potlačoval jen soustředěným úsilím.

„Řiď se, Jasone, rozumem, pocitům nepodléhej.” Řekl to nahlas, ale vzápětí toho litoval, protože v té prázdnotě zněl jeho hlas ochable a kolísal na samém pokraji hysterie. Něco se mu v hrdle zadrhlo — odkašlal si, aby si pročistil hrdlo, a vyplivl krev. Když na tu rudou skvrnu upřel oči, náhle se ho zmocnil vztek. Zaplavila ho nenávist k této smrtonosné planetě i k neuvěřitelné omezenosti lidí, kteří na ní žijí. Hlasitě proklínat bylo lepší, a hlas mu již nezněl tak ochable. Pak se rozkřičel a hrozil pěstí, jen tak, na nic určitého, ale pomohlo to. Vztek odplavil strach a vrátil ho do skutečnosti.

Nyní se mu na zemi sedělo dobře. Slunce hřálo, a když se natáhl, břemeno dvojnásobné gravitace si téměř neuvědomoval. Vztek odnesl strach, odpočinek zahnal únavu. Odněkud z hloubi mozku se mu vynořila stará, otřepaná fráze: Tam, kde je život, je i naděje. Nad banálností těch slov se ušklíbl, ale současně si uvědomil, že se v nich skrývá zásadní pravda.

Prober si, jaká máš aktiva. Máš mnohá zranění, ale dosud jsi naživu. Žádné ze zranění není zřejmě vážné, a všechny kosti máš v pořádku. Pistole ti dosud funguje — hladce klouže do pevného pouzdra a stejně tak z něho vyskakuje, jak si jen pomyslí. Pyrrané vyrábějí robustní zařízení. Medikit taky funguje. Kdyby sis zachoval rozvahu, kdybys dokázal jít přibližně v přímém směru a kdyby se ti cestou celkem moc nestalo, máš slušnou naději, že se ti podaří dostat zpátky do města. Jaké by tě tam čekalo uvítání, je celkem jiná záležitost. To poznáš, až tam dorazí. Ze všeho nejdůležitější je se tam dostat.

Na straně pasív vystupovala samotná planeta Pyrrus, gravitace odčerpávající sílu, počasí a zběsilá zvířata. Podařilo by se ti přežít?

Jako kdyby chtěla jeho úvahy potvrdit, obloha potemněla a do lesa zašuměl d隝, který se přibližoval. Jason se namáhavě postavil na nohy a zorientoval dřív, než d隝 omezil viditelnost. Na horizontu se mlhavě rýsovaly rozeklané hory — pamatoval si na ně, když je cestou sem přelétali. Ty by se mohly stát prvním cílem. Až se k nim dostane, určí si další úsek cesty.

Před větrem se v rychlých nárazech nesly listy a prach, pak ho zaplavil d隝. Promáčený, zmrzlý a už na smrt unavený Jason sbíral poslední zbytky sil na vrávoravou chůzi po povrchu této zabíjející planety.

D隝 neustal, ani když se snesl soumrak. Směr se nedal s jistotou určit, nemělo smysl jít dál. A navíc se Jason nacházel na samém pokraji vyčerpání. Noc slibovala být mokrá. Stromy měly silné kmeny s kluzkým povrchem — na takové by nevylezl ani na planetě s normální gravitací. Chráněná místa pod padlými stromy a v hustých keřích, které prozkoumal, byla právě tak mokrá jako vše ostatní v lese. Nakonec se svinul do klubíčka u jednoho stromu na závětrné straně a usnul. Ve spánku se chvěl, stékaly z něho kapky vody.

Kolem půlnoci d隝 ustal a teplota prudce klesla.

Jason malátně procitl ze sna, v němž se mu zdálo, že umrzl k smrti — a zjistil, že je to téměř pravda. Mezi stromy se sypal drobný sníh, práškoval zemi a vítr ho nesl proti němu. Do kůže se mu zakusoval chlad, a když kýchnut, píchlo ho v prsou. Jeho rozbolavělé a otupělé tělo nechtělo nic než odpočinek, ale záblesk rozumného uvažování, které mu zůstalo, ho donutil postavit se na nohy. Kdyby si nyní lehl, zemřel by. Jednou rukou se opíral o kmen stromu, aby neupadl, když ztěžklým krokem začal kolem stromu chodit. Šouravým krokem, stále dokola, dokud svíravý chlad poněkud nepolevil a dokud se nepřestal chvět. Únava ho halila jako šedivá houně. Pokračoval v chůzi, většinu času měl oči zavřené — otvíral je, jen když upadl a musel namáhavě povstat na nohy.

Za rozbřesku slunce spálilo a zahnalo sněhová mračna. Jason se opřel o strom a svýma přivřenýma, bolavýma očima vzhlédl k obloze. Půda kolem něho zářila bělostí, až na místo kolem stromu, kde jeho klopýtavé kroky vyšlapaly kruh z černého bahna. Se zády opřenými o hladký kmen stromu se Jason zvolna sesul k zemi a nechal se prohřívat slunečními paprsky.

Z vyčerpání se mu zatočila hlava, rty měl rozpukané od žízně a téměř neustálý kašel mu žhavými prsty trhal hruď. I když se slunce ještě příliš nad obzor nevyhouplo, už silně hřálo a vysušovalo mu kůži. Vysušovalo a spalovalo.

To nebylo v pořádku. Ta myšlenka se mu honila hlavou, dokud si ji nepřipustil. Obracel ji a zkoumal ze všech stran. Co nebylo v pořádku? To, jak mu bylo.

Zápal plic. Měl všechny jeho příznaky.

Vysušené rty mu popukaly, a když se usmál, zvlhčila je krev. Vyhnul se na Pyrru všem nebezpečím ze strany živočichů, všech těch velkých masožravců a jedovatých plazů jen proto, aby ho přemohl nejmenší organismus ze všech? No, na toho má metr taky.

Třesoucími prsty si vyhrnul rukáv a přitiskl ústí medikitu k holé paži. Mediku cvakl a začal bzučet, ale hněvivě a kvílivě. Věděl, že to má nějaký význam, ale nemohl si uvědomit jaký. Pozvedl medikit a zjistil, že jedna z jehel vyčnívá z otvoru jen zpola. Samozřejmě. Nebylo v ní to antibiotikum, které vyžadoval analyzátor. Potřebovala doplnit.

Se zaklením medikit odhodil — ten šplouchl do louže a zmizel. Konec s léčbou, konec s medikitem, konec s Jasonem dinAltem. Osamocený bojovník proti nebezpečím planety smrti. Zarputile odvážný cizinec, který si dokázal vést stejně dobře jako místní! Celý jeden den vydržel bez cizí pomoci, než si podepsal rozsudek smrti.

Za ním se ozvalo přiškrcené zavrčení.

V jediném pohybu se otočil, klesl k zemi a vystřelil. To vše se odehrálo dřív, než si vůbec uvědomil, že se to odehrálo. Díky svému pyrranskému výcviku měl reflexy rychlejší než myšlení. S otevřenými ústy hleděl na ošklivé zvíře, které necelý metr od něho dodělávalo, a uvědomil si, že ho vytrénovali dobře.

Jeho první reakcí byla lítost nad tím, že zabil jednoho z hrabošských psů. Když se však podíval pozorněji, zjistil, že se od hrabošského psa poněkud liší zabarvením, velikostí a srstí. I když většinu z jeho přední čtvrti výstřel odtrhl a krev z něho tryskala v umírajících pulsech, zvíře se stále snažilo k Jasonovi dostat. A než mu smrt potáhla oči skelným výrazem, s vypětím se přiblížilo téměř až k Jasonovým nohám.

Hrabošský pes to tak docela nebyl, mohl to být jeho divoký příbuzný — ve smyslu příbuznosti psa k vlkovi. V duchu si říkal, zda mezi vlky a touto mrtvou šelmou neexistuje ještě nějaká jiná podobnost. Neloví také ve smečkách?

Ta myšlenka ho přiměla vzhlédnout — a právě v posledním okamžiku. Lesem se táhly další velké kontury, stahovaly se k němu. Když dvě šelmy zastřelil, ostatní vztekle zavrčely a rychle zmizely v lese. Neodešly však. Smrt jejich druhů je neodradila, dokonce ještě víc rozzuřila.

Posadil se zády ke stromu a čekal, až se šelmy opět přiblíží, a pak je odstřeloval. Při každém výstřelu a smrtelném výkřiku ty, co zbyly, zavyly hlasitěji. Některé spolu bojovaly, když se setkaly, aby své zuřivosti daly volný průchod. Jedna se postavila na zadní nohy a seškrabávala ze stromu kůru po velkých pásech. Zamířil na ni a vystřelil, ale byl příliš daleko, než aby zasáhl.

Uvědomil si, že horečka může být někdy výhodou. Logika mu říkala, že přežije pouze do západu slunce, nebo dokud nevystřílí všechny náboje. Avšak to ho nyní příliš neznepokojovalo, na ničem vlastně nezáleželo.

Nechal poklesnout ramena, zcela se uvolnil a ruku zvedal jen tehdy, když střílel, a pak ji opět spouštěl. Vždy po několika minutách se musel pohnout, aby se ohlédl za strom a případně zabil šelmu, která se k němu plížila z místa, kam neviděl. Neurčitě si uvědomoval, že by bylo lepší, kdyby se opíral o menší strom, ale úsilí spojené s tím, aby se k nějakému takovému přesunul, nestálo za to.

Někdy odpoledne vystřelil poslední náboj. Zabil jím šelmu, kterou nechal přijít blízko, protože si povšiml, že na větší vzdálenost cíl už nezasahuje. Šelma zavrčela a klesla k zemi — ostatní, které byly nedaleko, odtáhly a ze sympatií kvílely. Jedna z nich se opět objevila a Jason stiskl spouš.

Ozvalo se pouze slabé cvaknutí. V pistoli už žádný náboj nebyl a nebyl ani v zásobníku u jeho pasu. Mlhavě vzpomínal, kolikrát dobíjel, ale nedokázal si ten počet uvědomit.

Tak toto byl konec. Všichni měli pravdu — na Pyrrus nestačil. Neměli to však říkat. Pyrrus je nakonec všechny také zahubí. Pyrrané nikdy neumírají v posteli. Staří Pyrrané nikdy neumírají, protože se stáří nedožívají.

Nyní, kdy se už nemusel nutit do ostražitosti a nemusel držet pistoli, horečce podlehl. Chtělo se mu spát, a věděl, že ten spánek bude dlouhý. Oči se mu zavíraly, když pozoroval, jak se k němu šelmy opatrně, zvolna přibližují. Jedna z nich se připlížila tak blízko, že na něho mohla doskočit — viděl, jak se jí na nohou napínají svaly.

Šelma skočila — a než k němu doletěla, zkroutila se ve vzduchu a klesla k zemi. Z rozevřené tlamy jí vytryskla krev, z boku hlavy jí trčel kovový šíp.

Z houštin vystoupili dva muži a sklouzli pohledem na Jasona. Pouhá jejich přítomnost zřejmě stačila nahnat šelmám strach, protože všechny zmizely.

Hraboši. Jason tak pospíchal, aby se co nejdříve dostal do města, že na ně zapomněl. Bylo moc dobře, že tady jsou, a Jason byl velice rád, že přišli. Nedokázal dostat ze sebe ani slovo, proto jim poděkoval alespoň úsměvem. Ten však probudil v jeho rtech bolest.

Pak upadl do spánku.