Prvni planeta smrti

26

„Mám takový zvláštní pocit,” přiznal Jason. „Z této strany jsem ochranný val ještě nikdy neviděl. Ošklivost je asi jediný výraz, který jej vystihuje.”

Ležel na břiše vedle Rhese a shlížel na val z vyvýšeniny přes clonu z listí. Oba byli zahaleni do silných kožešin, i když bylo horké poledne, a na rukou měli tlusté ochranné návleky a kožené rukavice. Silná přitažlivost a vedro již působily Jasonovi závra, kterou se snažil ze všech sil potlačit.

Před nimi, na druhé straně vypáleného průseku, čněl ochranný val. Vysoká zeď rozdílné výšky a struktury vypadala, jako by při její stavbě použili materiály z celého světa. Nedalo se poznat, z čeho byla postavena původně — generace útočníků ji škrábaly, bořily a podkopávaly. Opravy se prováděly rychle, na poškozená místa se nanášely a připevňovaly záplaty. Hrubé zdivo se vydrolilo a ustoupilo hnízdům krys ve spleti prken. Přes ně byl přeplátován děrovaný plech — velké desky spojené nýty. Avšak i tento kov byl prožrán, a rozeklaným otvorem se sypal písek z prasklých pytlů. Na stěně se vinuly a visely detektorové dráty a kabely, kterými procházel proud. Nad předprsní vyčnívaly v nepravidelných vzdálenostech od sebe trysky plamenometů, aby úpatí stěny spálily všechno živé, co by se snad mohlo k valu přiblížit.

„Ty plamenomety by nám mohly pěkně zavařit,” uvažoval Rhes. „Tamhleten vykrývá úsek, kterým chceš proniknout.”

„Ten nebude žádný problém,” ujistil ho Jason. „Možná to vypadá, že střelí nahodile, ale ve skutečnosti tomu tak není. U něho se mění intervaly jednoduše jen tak, aby se oklamala zvěř, proti člověku však ani nebyl určen. Přesvědč se sám. Střílí v pravidelně se opakujících dvou, čtyř, tří a jednominutových intervalech.”

Plazili se zpět k mýtině, kde na ně čekal Naxa s ostatními. V té skupině bylo pouze třicet mužů. To, co museli udělat, bylo možné udělat jedině rychle a nenásilně. Jejich nejsilnější zbraní bylo překvapení. Kdyby překvapení selhalo, jejich ostatní zbraně by proti arzenálu města neměly šanci ani několik sekund. V kožešině a kožených návlecích vypadali všichni nemotorně, a někteří si je dokonce povolili, aby se ochladili.

„Zabalte se,” radil Jason. „U ochranného valu nikdo z vás tak blízko nebyl a nevíte, jaká smrtelná nebezpečí zde hrozí. Naxa udržuje v bezpečné vzdálenosti větší šelmy a vy ostatní ovládáte ty menší. Ale zde je jedovatý každý trn, a dokonce stébla trávy mají smrtelné ostny. Dávejte pozor na jakýkoli hmyz, a jakmile vyrazíme, dýchejte pouze přes mokrou látku.”

„Má pravdu,” zasupěl Naxa. „Blíž jsem nebyl ani já. Smrt, u té stěny je smrt. Udělejte, co říká.”

Pak už jenom čekali a během čekání dobrušovali samostřílové šípy, již tak ostré jako břity, a vrhali letmé pohledy na pomalu postupující slunce. Pouze Naxa jejich nepokoj nesdílel. Seděl, díval se do neurčita a smysly vnímal pohyb zvířat v džungli kolem nich.

„Už jdou,” ozval se náhle. „To je to největší, co jsem zažil. Odtud až k horám není ani jedna bestie, která by neječela z plných plic a neutíkala k městu.”

Také Jason si to zčásti uvědomoval — to napětí ve vzduchu a vystupňovanou zuřivost a nenávist. Věděl, že plán vyjde, když se podaří útok omezit na úzkou oblast. Hovorní si v tomto směru zřejmě věřili. Toho rána se tiše shromáždili, úzká řada otrhanců, a vyslali soustředěný mentální povel, který se týkal veškerého pyrranského života a posílal do útoku na město.

„Už udeřili!” zvolal náhle Naxa.

Muži ihned vyskočili na nohy a upřeli oči směrem k městu. Jason ucítil v žaludku svíravý pohyb, když útok začal, a pochopil, že je to skutečnost. Z dálky zazněly zvuky výstřelů a temné dunění. Nad vrcholky stromů začaly vybuchovat tenké pramínky kouře.

„Zaujměte výchozí polohu,” zavelel Rhes.

Džungle kolem nich sténala ozvěnou nenávisti. Částečně senzitivní stromy a keře se svíjely a ve vzduchu bylo plno něčeho drobného, co poletovalo. Naxa se potil a něco mumlal, jak odrážel zvířata, která se k nim drala. Ve chvíli, kdy se dostali k poslední zácloně z listí před vypáleným průsekem, přišli o čtyři muže. Jednoho píchl hmyz — Jason mu včas aplikoval mediku, ale ten muž ztratil tolik sil, že se musel vrátit. Zbývající tři byli pokousáni nebo poškrábáni, a léčebný zásah přišel pozdě. Jejich nafouklá, zkroucená těla zůstala na cestě.

„Zatracené bestie, ty mně ryjou v hlavě,” zabručel Naxa. „Kdy tam vlezem?”

„Ještě ne,” odpověděl Rhes. „Čekáme na signál.”

Jeden z mužů nesl rádio, nyní ho opatrně položil na zem a anténu hodil přes větev. Přístroj byl odstíněn tak, že nepropouštěl žádné záření, které by je prozradilo. Po jeho zapnutí se z reproduktoru ozval pouze atmosférický šum.

„Mohli jsme si říct, kdy přesně…,” uvažoval Rhes.

„Ne, nemohli,” přerušil ho Jason. „Nikoli přesně. Potřebujeme val zdolat, až když bude útok vrcholit, to máme největší naději. I když výzvu zaslechnou, nebude pro ty za valem nic znamenat. A o několik minut později na tom už nebude záležet.”

Zvuk z reproduktoru se změnil. Ozval se nějaký hlas, pronesl krátkou větu a ihned zmlkl.

„Přines mi tři sudy mouky.”

„Jdem na to,” zavelel Rhes a vyrazil vpřed.

„Počkej!” zvolal Jason a uchopil ha za paži. „Hlídám intervaly střelby z plamenometu. Teď má vystřelit… teď!” Plamenný jazyk olízl zem, pak zmizel. „Máme čtyři minuty do příštího zášlehu — vyšla nám nejdelší pauza!”

Utíkali, klopýtali v měkkém popelu a přeskakovali zuhelnatělé kosti a zrezivělý kov. Dva muži uchopili Jasona pod pažemi a přes průsek ho přenesli. To sice ve scénáři nebylo, ale ušetřili tím drahocenné sekundy. Postavili ho u zdi valu a on nejistýma rukama chvatně vytahoval bomby, které vyrobil. Náboje z Krannonova děla, k nimž se dostali, když Krannona zabili, spojil odpalovacím obvodem. Všechny pohyby měl předem pečlivě nacvičeny a nyní je prováděl téměř automaticky.

Jason zvolil k průlomu kovovou stěnu jako nejvhodnější místo, proti živé přírodě představovala nejodolnější úsek a bylo velice pravděpodobné, že na rozdíl od ostatních částí valu nebude zesílena pytli s pískem nebo s drtí. Jestli se mýlil, bude to pro ně pro všechny znamenat jistou smrt.

Ti, kteří dorazili ke zdi jako první, nanesli na ni vrstvy lepkavé zahuštěné mízy. Jason pak do nich vtiskl nálože — ty vyčnívaly přibližně v pravoúhlém rozmístění ve výšce dospělého člověka. Zatímco připevňoval nálože, další rozvinuli odpalovací drát a všichni se přitiskli zády k úpatí zdi. Jason překlopýtal popelem k detonátoru, dopadl na něj a současně stiskl spínač.

Za ním se ozval ohlušující výbuch, který otřásl zdí, a vyšlehl rudý plamen.

Rhes byl u zdi první — zatáhl rukama, chráněnýma silnými rukavicemi, za pokroucený, doutnající kovový plát. Ostatní chytili za roztrhané kovové kusy a ohýbali je. Kouř vyplňující vzniklý otvor bránil v průhledu. Jason do otvoru vskočil, překulil se přes hromadu drtě a narazil na něco tvrdého. Když se rychlým mrkáním zbavil kouře v očích, rozhlédl se kolem sebe.

Ocitl se uvnitř města.

Ostatní se pak nahrnuli za ním. Zvedli ho, když se protáhli otvorem, aby ho neušlapali. Někdo zahlédl kosmickou loď, a všichni se tím směrem rozběhli.

Zpoza rohu se vynořil nějaký muž, mířil k nim. Pyrranské reflexy mu pomohly skočit do bezpečí vchodu do budovy v okamžiku, kdy útočníky zahlédl. Jenže ti byli také Pyrrany. Muž se zvolna vypotácel zpět na ulici a klesl k zemi, z těla mu trčely tři kovové šípy. Útočníci běželi bez zastavení mezi nízkými skladištními budovami dál. Před nimi stála loď.

Avšak někdo se dostal do lodě před nimi — spatřili, jak se vnější dvířka uzávěru pomalu zavírají. Krupobití šípů ze samostřílů, které se na uzávěr sneslo, se zcela minulo účinkem.

„Utíkejte dál!” vykřikl Jason. „A jste u trupu dřív, než se dostane ke střílení!”

Tentokrát se to nepodařilo třem z nich. Ostatní se stačili natlačit pod břicho lodě, než se ozvaly všechny kulomety a děla současně. Většina z nich mířila daleko od lodě, jen svištění nábojů a elektrických výbojů otřásalo ušními bubínky. Ti tři ztracenci na volném prostranství dosud mizeli pod zuřivou palbou. Ten, kdo se dostal do lodě, stiskl spouště všech palebných zbraní současně, aby zlikvidoval útočníky a také aby na sebe upozornil. Nyní se spojuje obrazem a zvukem, aby přivolal pomoc. Jejich čas se krátil.

Jason natáhl ruku a snažil se dvířka otevřít, ostatní přihlíželi. Avšak dvířka uzávěru byla zajištěna zevnitř. Jeden z mužů Jasona odstrčil a zatáhl za vestavenou kliku — ta mu zůstala v ruce, ale dvířka se neotevřela.

Kanonáda z velkých zbraní ustala, takže nyní opět slyšeli.

„Vzal někdo tomu mrtvému pistoli?” zeptal se Jason. „Výstřel z ní by ten krám otevřel.”

„Ne,” odpověděl Rhes, „ani jsme se nezastavili.”

Dříve než ta slova dozněla, dva muži se rozběhli zpět k budově, kličkovali od sebe. Znovu zahřměly výstřely z lodě a přesekly jednoho z nich, avšak než změnily směr, druhý k budově doběhl. Odtud rychle vyběhl na volné prostranství, aby svým druhům hodil pistoli — pak ho střely zkosily dřív, než stačil uskočit zpět do bezpečí.

Jason zachytil pevným stiskem pistoli, která mu sklouzla téměř k nohám. Stehně jako ostatní zaslechl zvuk naplno otevřených turbín nákladního auta, ječivě se přibližujícího k nim, když výstřelem urazil zámek. Zámkový mechanismus zasténal a povolil. A když se první nákladní auto objevilo v dohledu, všichni už uzávěrem prolezli. Naxa s pistolí zůstal vzadu, aby hlídal vchod, dokud ostatní neobsadili řídicí kabinu.

Jakmile Jason ukázal, kudy se mají dát, všichni vystupovali rychleji než on, a až se do řídicí kabiny dostal, bylo už po potyčce. Osamocené pyrranské město vypadalo jako polštářek na jehly. Jeden z techniků už zjistil, čím se kulomety a děla ovládají, a nyní divoce střílel — pouhý rozsah jeho palby donutil auta k ústupu.

„A někdo zapne rádio a řekne hovorným, aby útok odvolali,” řekl Jason. Mezitím našel komunikační monitor a rychle ho zapnul. Z obrazovky na něho zazíral Kerkův obličej s očima doširoka otevřenýma.

„Ty!” Kerk to slovo vydechl jako nadávku.

„Jo, jsem to já,” odpověděl Jason. Hovořil, aniž vzhlédl, a ruce zaměstnával pohybem po řídicím panelu. „Poslouchej mě, Kerku — a o ničem, co ti řeknu, nezapochybuj. Já nemusím vědět, jak se s takovou lodí létá, ale co opravdu vím, je to, jak ji vyhodit do vzduchu. Slyší ten zvuk?” Přehodil jeden spínač, a ozval se vzdálený, bzučivý zvuk. „To je hlavní palivové čerpadlo. Jestli ho nechám běžet — což ještě nenechám — rychle naplní pracovní komoru palivem. Načerpá tam tolik, že nic nezůstane ani v trubkách na zádi. Co si myslí, že by se s tím vaším jediným prostředkem pro cestování kosmem stalo, kdybych stiskl startovní tlačítko? Neptám se tě na to, co by se stalo mně — na tom ti nezáleží — ale vy tuto loď potřebujete tak, jak potřebujete samotný život.”

Nyní zavládlo v kabině naprosté ticho. Dobyvatelé lodě se otočili obličejem k Jasonovi. Prostorem se rozlehl Kerkův skřípavý hlas.

„Co chceš, Jasone? O co se to snaží? Proč ses postavil do čela toho dobytka, co je tam s tebou?” Hlas mu přeskakoval a kolísal, dušený přetékajícím hněvem.

„Dávej si pozor na jazyk, Kerku,” naznačil Jason skrytou hrozbu. „Ti lidé, o nichž mluví, jsou na Pyrru jediní, kteří mají v držení kosmickou loď. Jestli chceš, aby ses s nimi o ni mohl dělit, raději se nauč používat slušné výrazy. A teď sem okamžitě přijeď — vezmi s sebou Brucca a Metu.” Jak tak pohlížel na tu zdravou, nyní však opuchlou tvář postaršího muže, pocítil určitou míru sympatie. „Netvař se tak nešastně, nenastal konec světa. Vlastně by to mohl být začátek světa nového. A ještě něco, až odejdeš, nechej tento kanál zapnutý. Nechej ho propojený na všechny monitory v městě, aby všichni viděli, co se zde bude odehrávat. Zajisti, aby přenos byl i nahráván — kvůli možnosti pozdějšího přehrávání.”

Kerk se chystal něco pronést, ale rozmyslel si to a neřekl nic. Zmizel z obrazovky a nechal spojení zapnuto. Scéna z řídicí kabiny se přenášela do celého města.