Prvni planeta smrti

22

Jason stál opodál a díval se, jak do útrob lodě putují prostředky na zabíjení. Pyrrané hýřili dobrou náladou, když nakládali brokovnice, granáty a plynové bomby. A když na palubu dopravovali v turistické torně atomovou bombu, jeden z nich začal zpívat nějakou pochodovou píseň a ostatní se přidali. Snad byli šastni, ale Jasona naplňoval nadcházející masakr pouze hlubokým zármutkem. Připadal si jako zrádce života. Možná že tu životní formu, kterou objevil, bylo nutné zničit — a možná že ne. Bez sebemenšího pokusu o vyjednávání se její vyhubení rovnalo vyložené vraždě.

Z řídicí budovy vyšel Kerk, a z lodě se ozvalo kvílení čerpadel startéru. Za několik minut odletí. Jason se přinutil k šouravému kroku a setkal se s Kerkem na půli cestě k lodi.

„Poletím s vámi, Kerku. Alespoň tolik mi dlužíš za to, že jsem je objevil.”

Kerk se zatvářil nerozhodně, ten nápad se mu nezamlouval. „Tohle je pracovní mise,” řekl. „Není v ní místo pro pozorovatele, ani pro nadbytečnou váhu… a na to, abys nás zadržel, Jasone, na to je už pozdě. To víš.”

„Vy Pyrrané jste nejhorší lháři ve vesmíru. Oba víme, že ta loď unese desetinásobek toho, co je v ní dnes. Takže, necháš mě letět, nebo mi to bez jakéhokoli důvodu zakážeš?”

„Nastup,” souhlasil Kerk. „Ale do ničeho se neple, nebo přijdeš k úrazu.”

Tentokrát, kdy byl konečný cíl pevně stanoven, trval let mnohem kratší dobu. Meta vyvedla loď do stratosféry po balistické dráze, která končila u ostrovů. Kerk seděl na místě druhého pilota a Jason za ním, odkud se mohl dívat na obrazovku.

Dvacet pět dobrovolníků, kteří tvořili výsadek, sedělo se zbraněmi v dolním krytu. Všechny obrazovky na lodi byly zapnuty na příjem přední kamery. Všichni pozorovali, jak se objevuje a zvětšuje zelený ostrov a jak pak mizí za plameny brzdících trysek. Meta pečlivě manévrovala lodí a přistála s ní na rovné terase nedaleko ústí do jeskyně.

Jason byl tentokrát na náraz mentální bolesti připraven — přesto však bolest pocítil. Střelci se smáli a se škodolibou radostí zabíjeli vše živé, co se přiblížilo k lodi. Zabíjeli zvířata po tisících, a stále přicházela další.

„Musíte to dělat?” zeptal se Jason. „To je vraždění, masakr, prostě řezničina.”

„Sebeobrana,” namítl Kerk. „Útočí na nás a my je zabíjíme. Co může být jednoduššího? Teď drž hubu, nebo tě vyhodím ven mezi ně.”

Trvalo půl hodiny, než palba zeslábla. Zvířata na ně sice stále útočila, ale již nikoli v hromadných výpadech. Kerk promluvil do interkomu.

„Výsadek do terénu — a dávejte pozor, kudy půjdete. Vědí, že jsme tady, a rozpoutají takové peklo, jakého budou schopni. Vezměte do té jeskyně bomby a podívejte se, jak je hluboká. Můžem sice na ně zaútočit ze vzduchu, ale to k ničemu nepovede, jestli jsou zahrabáni v pevné skále. Nechejte si otevřené kryty, položte bomby a okamžitě se stáhněte, jakmile vám řeknu. Teď do toho!”

Muži se vyrojili a slezli po žebřících a rozvinuli bojovou rojnici. Šelmy na ně brzy zaútočily, ale výsadek je postřílel dřív, než se dostaly blíž. Netrvalo dlouho a jeden muž se dostal až k jeskyni. Snímač měl vysunutý před sebou, a pozorovatelé v lodi mohli jeho postup sledovat.

„Jeskyně je to velká,” zabručel Kerk. „Svažuje se dozadu a dolů. Toho jsem se obával. Při bombardování by se jenom zavalila, a to bez záruky, že se všechno, co by v ní zůstalo zasypané, nedostane ven. Budeme se muset přesvědčit, jak daleko vede.”

V jeskyni bylo dostatečné teplo, aby se daly použít infračervené filtry. Skalní stěny nyní vystupovaly v ostrém černobílém kontrastu, jak postup pokračoval.

„Od vstupu do jeskyně žádné známky života,” hlásil důstojník. „U vchodu ohlodané kosti a trocha netopýřího trusu. Vypadá to na přírodní jeskyni — zatím.”

Muž postupoval krok za krokem a stále pomaleji. I tak necitliví tvorové na vlnění psí, jakými Pyrrané byli, si uvědomovali poryvy nenávisti, které na ně nepřetržitě doléhaly. Jason, o kus dál v lodi, trpěl bolestí hlavy, která nepolevovala, naopak zvolna narůstala.

„Pozor!” vykřikl Kerk a s hrůzou se vpil očima do obrazovky. Jeskyně se náhle po celé šířce zaplnila bledými zvířaty bez očí, která se vyvalila z malé boční chodby — vypadalo to, jako by se doslova vynořovala ze země. Jejich přední řady se rozplynuly v plamenech, ale dovnitř se hrnuly další zástupy. Ti, co se dívali v lodi na obrazovku, spatřili, jak se jeskyně bláznivě zakymácela, když muž se snímačem upadl. Pak čočky zastínila a překryla bledá těla.

„Sevřít formaci — plamenomety a plyn!” zaburácel Kerk do mikrofonu.

Po tom prvním útoku zůstala naživu necelá polovina výsadku. Ti, co přežili, za ochrany plamenometů odjistili plynové granáty. Před plynem, který brzy vyplnil část jeskyně, je chránil dobře utěsněný, kovem vyztužený převlek.

Mezi těly útočníků se prodral jeden z mužů a zvedl snímač. „Nechejte tam bomby a ustupte,” rozkázal Kerk. „Už jsme utrpěli dost ztrát.”

Důstojník zřejmě zahynul, protože se na obrazovce objevil někdo jiný. „Promiňte, pane,” řekl, „ale dokud vydrží plyn, postupovat bude stejně snadné jako se vracet. A už jsme se dostali moc daleko, než abychom se mohli stáhnout.”

„To je rozkaz!” zařval Kerk, ale muž z obrazovky zmizel a postup pokračoval.

Jason ucítil v prstech bolest z toho, jak je zarýval do opěrky sedadla — rozevřel je a masíroval. Na obrazovce jim stálou rychlostí plula vstříc černobílá jeskyně. Tak míjela minuta za minutou. A vždy, když zvířata znovu zaútočila, muži použili několik dalších plynových granátů.

„Vpředu něco je — vypadá to úplně jinak,” zakrákal chrčivý hlas do mikrofonu. Úzká jeskyně se zvolna rozšiřovala na obrovskou komoru, tak obrovskou, že strop a stěny mizely v nedohlednu.

„Co je to zač?” zeptal se Kerk. „Posvite hledáčkem doprava!”

Obraz na monitoru se rozostřil a nedalo se z něho na mnoho usoudit, protože ve výhledu překážely balvany. Detaily se rozplývaly, ale i tak bylo zřejmé, že se jedná o něco neobyčejného.

„Něco takového — to jsem ještě nikdy neviděl,” prohlásil muž nesoucí snímač. „Vypadá to na nějaké velké rostliny, nejmíň deset metrů vysoké — ale pohybují se. Ty větve, chapadla, nebo co to vlastně je, ukazují pořád na nás, a v hlavě mám takové strašné pocity…”

„Odstřel jednu, uvidíme, co se stane,” poručil Kerk.

Ozval se výstřel z pistole a ve stejném okamžiku se přes muže převalila zesílená vlna nenávisti a srazila je k zemi. Muži se svíjeli v mdlobách bolestí a nebyli schopni myslet, ani bojovat proti podzemním šelmám, které se na ně v novém útoku nahrnuly.

V lodi, vysoko nad tímto výjevem, ucítil Jason ve svém mozku otřes a napadlo ho, že je s podivem, jak něco takového mohli muži v jeskyni přežít. Otřes postihl i ostatní v řídící kabině.

Kerk bušil do rámu obrazovky a křičel na muže v jeskyni, kteří ho už neslyšeli.

„Stáhněte se, vrate se…”

Bylo příliš pozdě. Muži se pouze otřásali, jak se přes ně vítězná pyrranská zvířata valila a chňapala po kloubech jejich ochranných převleků. Pohnul se jen jediný muž — povstal a holýma rukama tloukl zvířata, aby je odehnal. Potácivě ušel v předklonu několik metrů po svíjející se mase pod sebou a pak s ohnutými rameny nadzvedl jiného muže. Ten byl sice mrtvý, ale na zádech měl dosud připoután tlumok. Zkrvavenými prsty tápavě po tlumoku hmatal, ale pak oba muže smetla k zemi smrtelná vlna.

„To byla bomba!” vykřikl Kerk na Metu. „Jestli nepozměnil načasování, máme ještě deset sekund k dobru. Vypadnem odtud!”

Jason měl sotva čas klesnout na antiakcelerační lehátko, než zahřměly trysky. Opřela se do něho síla, která stále narůstala. V očích se mu zatmělo, ale vědomí neztratil. Podél trupu lodě sténal vzduch, a když nechali atmosféru za sebou, ten zvuk ustal.

Právě když Meta vypnula tah motorů, z obrazovek zazářil pronikavý příval bílého světla, avšak vzápětí obrazovky potemněly, protože se přijímače na trupu lodě spálily. Meta přesunula do funkční polohy filtry, pak stiskla tlačítko, kterým se otočením nahradily spálené přijímače za nové.

Hluboko pod nimi v rozbouřeném moři stoupal mrak tvaru houby a vyplňoval prostor, kde se ještě před několika sekundami nacházel ostrov. Všichni tři se na něj dívali, beze slova a bez pohnutí. První se vzpamatoval Kerk.

„Namiř to domů, Meto, a zavolej řídicí středisko. Pětadvacet mrtvých, ale svůj úkol provedli. Odrovnali ty bestie, nebo co to bylo, a ukončili válku. Nedovedu si představit nic lepšího, kvůli čemu by měl člověk umřít.”

Meta navedla loď na oběžnou dráhu, pak zavolala řídicí středisko.

„Je problém dostat spojení,” postěžovala si. „Signál pro automatické navádění na přistání chytnu, ale na volání nikdo neodpovídá.”

Na obrazovce, před chvíli prázdné, se objevil nějaký muž. Obličej měl plný kapiček potu, v očích uštvaný výraz. „Kerku,” ozval se jeho hlas, „jsi to ty? Ihned sem s lodí přilete. Potřebujem její palebnou sílu na ochranném valu. Před minutou se tady rozpoutala veškerá živá energie, začal generální útok ze všech stran, nejhorší, jaký jsem kdy zažil.”

„Co to povídáš?” zajíkl se Kerk, nemohl uvěřit svým uším. „Válka skončila. Vyhodili jsme je do vzduchu, zcela zničili jejich velitelství.”

„Válka zuří, jak nikdy předtím nezuřila!” utrhl se jeho protějšek. „Nevím, co jste udělali, ale tady se rozpoutalo peklo. Teď přestaň povídat a dotáhni sem loď!”

Kerk se zvolna otočil k Jasonovi, obličej se mu stáhl syrovou zvířecí divokostí.

„Ty! Tys to způsobil! Měl jsem tě zabít, hned jak jsem tě poprvé uviděl. Chtěl jsem, a teď vím, že jsem měl. Od chvíle, kdy jsi sem přišel, jsi jako mor, rozséváš kolem sebe jenom smrt. Věděl jsem, že nemáš pravdu, ale nechal jsem se tvými falešnými slovy přesvědčit. A podívej, co se stalo. Nejdříve jsi zabil Welfa. Pak ty muže v jeskyni. A teď ten útok na ochranný val — všechny, co na něm zahynou, zabiješ ty!”

Pomalu, krok za krokem se Kerk přibližoval Jasonovi, obličej měl stažený nenávistí. Jason ustupoval pozpátku, až již neměl kam, když se rameny dotkl rámu mapy. Kerk vymrštil ruku, nikoli v boxerském výpadu, ale v úderu plochou dlaní. I když se Jason ve směru úderu stočil, Kerkova ruka ho drtivě zasáhla a srazila tak, že se roztáhl na podlaze. Rukou se opíral o rám s mapou, prsty měl nedaleko zaslepených trubek, které sloužily k podpírání sklopných opěrek.

Jason uchopil jednu z těch těžkých trubek oběma rukama a vytrhl ji. Celou svou silou s ní švihl a zasáhl Kerka do obličeje. Trubka prorazila Kerkovi pokožku na obličeji, na tváři a čele, a z ran vytryskla krev. To však Kerka nijak nezpomalilo, ani nezadrželo. V jeho úsměvu nebyla po slitování ani stopa, když se sklonil a tahem postavil Jasona na nohy.

„Braň se,” sykl, „o to budu mít větší potěšení, až tě zabiju.” Napřáhl k úderu svou žulovou pěst, která byla schopná urazit Jasonovi hlavu z ramenou.

„Jen do toho,” vybídl ho Jason a přestal bojovat. „Zabij mě. To pro tebe není problém. Jen tomu neříkej spravedlnost. Welf zahynul, aby mi zachránil život. Ale lidé na ostrově zahynuli kvůli tvé hlouposti. Já chtěl mír, ty válku. Tak ji máš. Zabij mě, abys ulevil svému svědomí, protože pravda je něco, čemu se nedokážeš podívat do tváře.”

Se vzteklým výkřikem švihl Kerk pěstí jako beranidlem.

V té chvíli uchopila jeho paži oběma rukama Meta a vychýlila směr úderu dřív, než mohla pěst dopadnout. Všichni tři upadli, Jasona přitom ti dva málem rozmáčkli.

„Nedělej to!” vykřikla pronikavě Meta. „Jason nechtěl, aby ti chlapi tam dolů lezli. To byl tvůj nápad. Kvůli tomu ho nemůžeš zabít!”

Avšak Kerk, zmítaný zuřivostí, neslyšel. Obrátil svou pozornost k Metě, strhával ji ze sebe. Meta byla žena a ve srovnání s jeho mohutnými svaly měla jen malou sílu, ale byla to Pyrranka a dokázala, čeho by žádný člověk z jiné planety schopen nebyl. Na chvíli Kerka zpomalila, zadržela prudkost jeho útoku, než se Kerkovi podařilo její ruce odtrhnout a odhodit ji stranou. Netrvalo mu to sice dlouho, ale Jasonovi ten okamžik stačil k tomu, aby se dostal ke dveřím.

Potácivě dveřmi proběhl a prudce je za sebou zabouchl. O zlomek okamžiku později zasunul zástrčku, a to už na dveře dopadl plnou vahou Kerk. Kov zasténal a prohnul se, pak povolil. Jeden závěs se utrhl a druhý držel jen za prasklý pásek — a ten se při příštím nárazu utrhne.

Jason nečekal, až se to stane. Nezůstal, aby se přesvědčil, zda dveře rozzuřeného Pyrrana zadrží — toho by nezadržely žádné dveře na lodi — a pádil co nejrychleji chodbou. Na lodi bezpečné místo neexistovalo a to znamenalo, že se musí dostat z lodi ven. Rovnou před ním se rozprostírala rampa se záchrannými čluny.

Už od chvíle, kdy čluny poprvé uviděl, hodně o nich přemýšlel. I když situaci, do níž se dostal, nepředvídal, tušil, že by mohla nastat doba, kdy si bude muset zajistit vlastní dopravu. Měl dojem, že udělá nejlíp, když vsadí na záchranné čluny — ale Meta mu jednou řekla, že v nich není palivo. V jednom případě měla pravdu, ten člun, v kterém tehdy byl, palivo neměl — to si ověřil. Avšak čekalo zde dalších pět člunů, které nekontroloval. V duchu si říkal, jaký by měly nepoužitelné čluny smysl, a dospěl k závěru, o němž doufal, že je správný.

Tato kosmická loď byla jediná, kterou Pyrrané měli. Meta mu kdysi řekla, že stále jenom uvažovali, že si pořídí další, ale nikdy s to nestalo. Nezbytně výdaje na válku měly přednost. A jedna loď jim na to, co potřebovali, stačila. Jediný problém spočíval v tom, že museli udržovat loď v provozu — jinak by pyrranské město zahynulo. Bez zásobování by byli Pyrrané během několika měsíců zcela vyhlazeni. Posádka tedy nemusela s nouzovým opuštěním lodě uvažovat. Kdyby se loď dostala do jakékoli problematické situace, neopustili by ji. Když zahyne loď, zahyne i jejich svět.

Pokud se jejich úvahy ubíraly tímto směrem, nebylo nutné udržovat v záchranných člunech zásobu paliva. Alespoň ne ve všech. I když bylo logické, aby nejméně jeden z nich měl palivo pro krátké lety, které by pro velkou loď nebyly ekonomické. Na tomto místě začala posloupnost Jasonovy logiky dostávat trhliny. Příliš mnoho kdyby. Kdyby vůbec používali záchranné čluny, v jednom z nich by palivo bylo. Kdyby používali, v jednom z nich by palivo bylo teď. A kdyby v jednom palivo bylo, který z těch šesti by to byl? Jason neměl čas, aby se přesvědčil. Ten pravý musel najít hned naponejprv.

Jeho uvažování naznačilo odpověď, poslední z dlouhé řady předpokladů. Jestliže v nějakém člunu palivo bylo, měl by to být ten, který se nacházel řídicí kabině nejblíž. Ten, k němuž se nyní vrhal. A na této šňůře dohadů závisel jeho život.

Dveře se za ním s rachotem vylomily — Kerk zařval a skočil. Jason se vrhl otevřeným kruhovým vchodem do záchranného člunu a unikl jen o vlas tak rychlým pohybem, jakého byl schopen za působení dvojnásobné gravitace. Oběma rukama uchopil rukoje pro nouzový start a stlačil ji.

Ozval se varovný signál a kruhový uzávěr se prudce zavřel Kerkovi doslova před nosem. Jen svým pyrranským reflexům mohl vděčit za to, že si o uzávěr nerozbil obličej.

Trysky na tuhé palivo se rozburácely a odtrhly záchranný člun od mateřské lodě. Krátkodobá akcelerace vrhla Jasona na podlahu, a když se člun dostal do volného pádu, Jason se začal vznášet ve vzduchu. Hlavní hnací trysky nenaskočily.

V té chvíli okusil Jason na vlastní kůži, jaké to je, když člověk umírá. Bez paliva se člun propadne do džungle, zřítí se jako kámen a při dopadu roztříští. Jiná možnost neexistovala.

Pak trysky začaly pracovat, rozburácely se — a Jason upadl na podlahu a poranil si přitom nos. Zvedl se, otřel si nos a v úsměvu odhalil zuby. V nádrži palivo bylo — ten opožděný zážeh byl pouze součástí startovacího cyklu, umožňoval, aby se záchranný člun od lodě oddělil. A nyní ještě člun zvládnout. Protáhl se na pilotní sedadlo.

Výškoměr předával informace autopilotu, který vyrovnával člun do horizontálního letu podle terénu. Řízení, u všech záchranných člunů dětsky jednoduché, bylo provedeno tak, aby je v nouzovém případě mohl zvládnout i naprostý diletant. Autopilot nebylo možné vypnout, ten pracoval v součinnosti s ručním ovládáním a korigoval chybnou manipulaci. A tak když Jason zatáhl řídicí páku, aby provedl prudký obrat, autopilot ho zkorigoval na povlovnou křivku.

Průhledem spatřil, jak velká loď chrlí oheň v mnohem ostřejším obratu. Nevěděl, kdo loď pilotuje, ani co jeho pronásledovatelé zamýšlejí — ale nechtěl riskovat. Rychle odtlačil řídicí páku, aby dostal člun do letu střemhlav, a zaklel, když výsledkem bylo pozvolné klesání. Velká loď žádné takové zábrany neměla. V divokém obratu změnila kurs a vrhla se střemhlav k němu. Z jejího předního otočného děla vyšlehl výstřel a výbuch u zádě rozhoupal člun. To autopilota buď omráčilo, nebo donutilo rezignovat. Z pomalého klesání se náhle stal téměř volný pád — a džungle se přivalila jako velká vlna.

Jason stáhl páku do klína, a stačil jen vztáhnout ruce před obličej, než se člun zaryl do džungle.

Burácející rakety a praskající stromy skončily v okázalém objetí. Pak následovalo ticho a dým se zvolna rozplynul. Vysoko na obloze kroužila kosmická loď, po chvíli se snesla níž, jako by chtěla přistát a pátrat, ale pak se zase vznesla, jako by z města dostala naléhavou výzvu o pomoc. Loajalita zvítězila, a loď se obrátila a vyřítila směrem k domovu.