Prvni planeta smrti

2

Pokladní robot v bance z elektronického šoku jen zabzučel, když mu Jason předložil jednu ze směnek, a rozsvítil panel, který Jasona vyzval, aby se vydal za viceprezidentem Wainem. Wain měl uhlazené chování, ale vytřeštil oči a jeho opálený obličej pozbyl něco ze své hnědi, když ten svazek směnek uviděl.

„Vy… vy si je přejete u nás deponovat?” zeptal se a mimovolně ukal prsty na směnky.

„Dnes ne,” odpověděl Jason. „Zaplatili mi jimi dluh. Ověřil byste, prosím, zda jsou pravé, a směnil mi je? Chtěl bych pětitisícikreditové bankovky.”

Když odcházel z banky, měl obě náprsní kapsy nabité k prasknutí. Směnky byly pravé a Jason si připadal jako kráčející státní pokladna. Poprvé v životě se cítil nesvůj z toho, že má u sebe hodně peněz. Zamával na prolétající helitaxi a letěl přímo do kasina. Věděl, že tam bude v bezpečí. Prozatím.

Cassylijské kasino bylo dostaveníčkem hráčů z celé nejbližší hvězdokupy slunečních soustav. Jason ho dosud nepoctil svou návštěvou, ale tento druh podniků dobře znal. Vždy v podobných kasinech prožil většinu své dospělosti. Décor se různil, ale jinak byla všechna kasina stejná. Navenek hazardní hry a společenská okázalost — a v zákulisí veškeré soukromé neřesti, jaké si člověk může dopřát. Teoreticky se mohlo hrát bez omezení, ale to platilo jen do jisté míry. Když herna dostávala skutečně na frak, poctivé hry přestaly být poctivé a ten, kdo hodně vyhrával, musel dávat velký pozor. S takovými riziky se Jason dinAlt vypořádával už bezpočtukrát. Dával si pozor, ale zase tak moc si to nebral.

Jídelna zela téměř prázdnotou a majordom ihned přispěchal k cizinci oblečenému v obleku na míru. Jason měl štíhlou postavu a snědou plet a pohyboval se s přirozenou jistotou. Spíše však jako člověk, který zdědil velký majetek, než jako profesionální hráč. Na vzhledu hodně záleželo a on na vzhled dbal. Vypadalo to, že se zde vaří dobře, a sklep, jak se ukázalo, obsahoval poklady. Zatímco čekal na polévku, zapředl s číšníkem servírujícím víno zasvěcený, nadšený rozhovor, a pak zaujal pohodlnou polohu, aby vychutnal jídlo.

Jedl rozvážně a než naposledy odložil příbor, velká jídelna se zaplnila. Pokuřoval z dlouhého doutníku a pozoroval, jak se ostatní baví, aby zabil ještě trochu času. Když se konečně odebral do herních salónů, bylo tam plno a živo.

Kroužil zvolna salónem, tu a tam nechal pár tisíc kreditů. Ani nevnímal, jak hraje, ale o to víc se soustředil na pocit ze hry. Zdálo se, že se všude hraje poctivě, že se s hráčskou výbavou nemanipuluje. To se však mohlo velmi rychle změnit, uvědomil si. I když většinou to nebylo nutné, protože procentuální provize stačila, aby herna měla zisk.

Jednou zahlédl koutkem oka Kerka, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. Velvyslanec pravidelně prohrával malé částky na sedmičku a stříbrnou, a nevypadal, že oplývá trpělivostí. Zřejmě čekal, až Jason začne hrát doopravdy. Jason se usmál a pomalým krokem pokračoval v chůzi.

Nakonec skončil u stolku s kostkami, jak měl ve zvyku; zde měl největší jistotu, že něco vyhraje. A jestliže dnes večer ten pocit bude silný, mohu celé kasino položit na lopatky! Bylo jeho tajemstvím, že má zvláštní schopnost, která mu umožňuje trvale vyhrávat — a občas udělat terno a zmizet dřív, než se objeví najatí zabijáci, aby dostali peníze zpátky.

S námahou hodil osmičku, když se k němu kostky dostaly. Sázelo se nízko a on se držel zpátky, jen se vyhýbal sedmičkám. Udělal bod a ohlásil pokračování. Pak prohrál a kostky putovaly dál.

Seděl tam, mechanicky sázel nevelké obnosy, zatímco kostky putovaly kolem stolu, a myslel na svou výjimečnost. Je zajímavé, že po všech těch letech bádání se toho o faktoru psí moc neví. Člověk si tuto schopnost může trochu natrénovat a zlepšit si ji — ale to je vše.

Dnes večer se v tomto směru cítil obzvl᚝ silný, věděl, že ty peníze v kapse mu dávají to navíc, co mu někdy pomohlo prorazit. S očima zpola zavřenýma zvedl kostky — a v duchu se mazlil s obrazcem z vyhloubených bodů. Pak prudce vypustil kostky z ruky a soustředil se na sedmičku.

Sedmička padla.

Tak silně to necítil již léta. To způsobila neživá váha miliónů kreditů. Okolní svět měl ostré a jasné tvary a on měl kostky zcela pod kontrolou. Na desetinu kreditu věděl, kolik mají ostatní hráči ve svých peněženkách, a dokonce vnímal, jaké karty v rukou drží hráči za ním.

Pomalu, obezřetně zvyšoval sázky.

Na kostky nemusel vynakládat žádné úsilí, ty se pohybovaly a zastavovaly jako cvičení psi. Jason nespěchal, soustředil se na psychologii hráčů a krupiéra. Trvalo téměř dvě hodiny, než rozmnožil svoje žetony na stole na sedm set tisíc kreditů. Pak postřehl, že krupiér dává smluvené znamení, že je zde někdo, kdo hodně vyhrává. Počkal, dokud se nedbalým krokem nepřiblížil přísně vyhlížející muž, aby sledoval hru, pak dýchl na kostky, vsadil vše, co měl před sebou na stole — a jediným hodem všechno prohrál. Přísný dozorčí kasina se radostně usmál, krupiér si oddechl — a Jason koutkem oka zahlédl, že Kerk znachověl.

Potil se, byl pobledlý a ruce se mu přiměřeně chvěly, když rozepínal sako a vytahoval jednu z obálek s novými bankovkami. Prstem zlomil peče a na stůl pohodil dvě bankovky.

„Mohli bychom si zahrát bez omezení?” zeptal se. „Rád bych… vyhrál něco z toho, o co jsem přišel.”

Nyní měl krupiér s úsměvem problémy, pohlédl na dozorčího herny, který rychle kývl na souhlas. Narazili na bláhového důvěřivce a hodlali ho oškubat. Důvěřivce, který hrál celý večer s tím, co měl v peněžence, a teď se vloupal do zapečetěné obálky, aby se pokusil dostat zpátky to, co prohrál. A do objemné obálky, a zřejmě mu ty peníze nepatřily. Ale to herně bylo celkem jedno, pro ně to byly peníze jako každé jiné. Hra tedy pokračovala bez omezení a na straně kasina zavládla příjemná pohoda.

To bylo přesně to, co Jason chtěl. Potřeboval proniknout do nich co nejhlouběji, dříve než si někdo uvědomí, že by mohli přece jenom prohrát. Začne se hrát kdo z koho a on chtěl čekat tak dlouho, jak jen to bude možné. Vyhrát hladce nebude jednoduché — a jeho schopnost psí by mohla zmizet stejně rychle, jak se dostavila. To se mu již stalo.

Nyní hrál proti herně sám, další dva hráči zřejmě dělali volavky, a kolem se tlačil velký počet zvědavců. Nejdříve něco málo prohrál a vyhrál, pak udělal vítěznou sérii na první hod — a hromádky zlatých žetonů před ním narůstaly. Odhadoval, že je v nich téměř miliarda. Kostky stále padaly tak, jak chtěl, i když vynaložené úsilí ho stálo spoustu potu. Vsadil všechno, co měl, a sáhl po kostkách. Ale krupiér byl rychlejší a shrábl je k sobě.

„Herna požaduje nové kostky,” oznámil krupiér neutrálním hlasem.

Jason se narovnal a promnul si dlaně, byl rád, že si může na chvilku vydechnout. Ve snaze přerušit jeho vítěznou sérii měnil krupiér kostky už potřetí. Měl na to právo. Přísně vyhlížející dozorčí herny otevřel příruční tašku a vytáhl bez vybírání jeden pár, stáhl z něho plastový obal a kostky hodil po celé délce stolu k Jasonovi. Padla vítězná sedmička a Jason se usmál.

Když však kostky zvedl, jeho úsměv se zvolna vytratil. Kostky byly průsvitné, perfektně provedené, na všech stranách rovnoměrně vyvážené — a falešné.

Na pěti stranách každé krychle byly tečky vybarveny pigmentem ze sloučeniny nějakého těžkého kovu, pravděpodobně olova. Na šesté straně byla sloučenina trojmocného železa. Kostky by se kutálely nahodile, dokud by nenarazily na magnetické pole — a to znamenalo, že celý povrch stolu se dal magnetizovat. Ten rozdíl by neměl naději zpozorovat, kdyby se na kostky nesoustředil svou výjimečnou schopností. Ale co teď udělat?

Zatímco kostkami třepal, rychle se rozhlédl kolem stolu — a našel, co potřeboval. Popelník opatřený na spodní straně magnetem, který jej přidržoval ke kovovému okraji stolu. Přestal kostkami třepat a pátravě se na popelník zahleděl, pak se natáhl a prudce jej uchopil a spodní stranou spustil k ruce.

Když popelník zvedal, ze všech stran se ozvalo současné vydechnutí. Kostky se k němu zespodu přilepily, visely na něm. A ukazovaly dvě šestky.

„Tomu říkáte poctivá hra?” zeptal se.

Dozorčí, zodpovědný za dodání nových kostek, sáhl rychle k zadní kapse. Jason byl jediný, kdo viděl, co se odehrálo pak. Tu ruku pozoroval soustředěně, vlastními prsty se téměř dotýkal pažby své pistole. Ve chvíli, kdy dozorčí zabořil ruku do kapsy, se ze zástupu za ním vynořila další ruka. Ta podle své mohutnosti mohla patřit jen jednomu člověku. Silný palec a ukazováček bleskurychle sevřely dozorčího zápěstí, pak zmizely. Postižený pronikavě vykřikl a pozvedl paži — ruka mu visela ochable jako rukavice na zlomeném zápěstí.

S dobře krytými zády mohl Jason ve hře pokračovat. „Použijeme staré kostky, pokud nemáte námitek,” pronesl tichým hlasem.

Omámený krupiér přistrčil staré kostky. Jason jimi rychle zatřepal a hodil je. Dříve, ještě než se dotkly stolu, si uvědomil, že je už nemá pod kontrolou — ta pomíjivá schopnost psí ho opustila.

Kostky se překlápěly přes hrany. A ukázaly sedm.

Počítal žetony, jak mu je krupiér přisunoval, a napočítal o něco méně než miliardu kreditů. Tolik by vyhrál, kdyby teď nechal hry — ale stále to nebyly tři miliardy, které Kerk potřeboval. No nic, bude to muset stačit. Když sahal po žetonech, zahlédl, jak se Kerk na něho přes stůl dívá a potřásá hlavou rezolutní ne.

„Jedeme dál,” oznámil Jason unaveně, „ještě jednu hru.”

Dýchl na kostky, leštil je na manžetě a v duchu se divil, jak se vlastně do takové nezáviděníhodné situace dostal. Na dvojici kostek se otáčely miliardy kreditů. Tolik na některých planetách dělal celoroční příjem. Jediné, co umožňovalo tak vysoké sázky, byla skutečnost, že rozhodující podíl akcií kasina vlastnila planetární vláda. Kostkami třásl co nejdéle, obraceje se na pomoc k své zvláštní schopnosti, která nepřicházela — pak je vypustil.

Ostatní provoz v kasinu zcela ustal, návštěvníci stáli na stolech a židlích, aby mohli pozorovat hru. Z celého toho velkého davu se neozval ani hlásek. Kostky se odrazily od desky s třesknutím, v nastalém tichu tak hlasitým, a převalovaly se po tkanině.

Pětka a jednička. Šest. Musel ještě udělat bod. Pozvedl kostky, promlouval k nim, mumlal to starodávné zaříkávání, které přinášelo štěstí, a hodil znovu.

Trvalo ještě pět pokusů, než udělal šest.

Hlasitě vydechl a po něm všichni, kteří se tísnili kolem, a hned se začal ozývat hovor. Chtěl skončit, pořádně si vydechnout, ale věděl, že nemůže. Tím, že vyhráli peníze, celá záležitost ještě neskončila — teď se s nimi museli dostat odtud. A dostat se tak, aby to vypadalo normálně.

Právě kolem procházel číšník, nesl podnos s nápoji. Jason ho zastavil a vsunul mu do kapsy stokreditovou bankovku.

„Pití je na můj účet,” oznámil hlasitě, když bral podnos číšníkovi z rukou. Gratulanti si rychle rozebrali naplněné sklenice a Jason naskládal na podnos žetony. Těch bylo víc, než se na podnos vešlo, ale v té chvíli se objevil Kerk s druhým podnosem.

„Když dovolíte, pane, rád vám pomohu.”

Jason na něho pohlédl a se smíchem vyslovil dovolení. Až nyní si mohl Kerka v kasinu pořádně prohlédnout. Kerk měl na sobě volné, purpurové večerní pyžamo, které zakrývalo něco, co muselo být falešné břicho. Rukávy měl dlouhé a vyboulené, a proto vzbuzoval dojem spíše zavalitého než svalnatého člověka. Přestrojení to bylo jednoduché, ale účinné.

Obklopeni hloučkem vzrušených návštěvníků kasina, nesli opatrně plné podnosy a razili si cestu k pokladní přepážce. Tam už čekal samotný ředitel a strojeně, nevesele se usmíval. Ale i ten úsměv ztratil, když si přepočítal žetony.

„Budete muset přijít zítra,” řekl. „Takovou hotovost nemáme bohužel k dispozici.”

„Co je to za blbost,” vykřikl Kerk, „že se snažíte vykroutit a nezaplatit mu? Moje peníze jste si docela klidně vzali, když jsem prohrál — to platí i obráceně!”

Přihlížející zvědavci, které vždy těší, když jsou svědky toho, že herna je na lopatkách, přizvukovali nezřetelnými hlasy.

Jason pronesl hlasitě, aby celou záležitost ukončil.

„Mějte rozum. Dejte mi v hotovosti tolik, kolik máte, a na zbytek se spokojím s šekem.”

Nebylo vyhnutí. Za pozorné asistence shromážděného zástupu naplnil ředitel obálku bankovkami a vypsal šek. Jason šek letmo zkontroloval a dal si jej do náprsní tašky. Obálku zasunul pod rameno a vydal se s Kerkem před sebou směrem k východu.

V hlavní hale se to obešlo bez problémů, protože zde bylo hodně lidí, ale když dorazili k bočními vchodu, objevili se dva muži a zatarasili jim cestu.

„Jen na okamžik,” začal jeden z nich, ale větu nedokončil. Kerk do nich vrazil, aniž zpomalil, a oni odlétli jako kuželky. Když se Kerk a Jason dostali z budovy, téměř běželi.

„Na parkoviště!” nařídil Kerk. „Mám tam auto.”

Když odbočili za roh, vyřítilo se na ně auto. Dříve, než mohl Jason vytáhnout pistoli z pouzdra, Kerk ho předběhl, pozvedl ruku a velká, šeredná pistole mu protrhla rukáv převleku a skočila do dlaně. Jediným výstřelem zabil řidiče, auto prudce změnilo směr a narazilo do zdi. Další dva muži z auta přišli o život, když se soukali ze dveří — pistole jim vypadly z rukou.

Pak už žádné komplikace neměli. Kerk jel od kasina jako blázen, roztržený rukáv jeho pyžama se v proudu vzduchu třepetal a chvílemi nabízel pohled na velkou pistoli spočívající opět v pouzdře.

„Až bude příležitost,” poznamenal Jason, „musíš mi ukázat, jak to eskamotérské pouzdro funguje.”

„Jestli ta příležitost bude,” odpověděl Kerk, když se autem vřítil do přivaděčového tunelu k městu.