Prvni planeta smrti

9

Trenažérové komory, byt podobné skutečnosti sebevíc, Jasona na povrch planety nepřipravily. Samozřejmě, že zásadní podobnost existovala. Pocit z jedovaté trávy pod nohama nebo nevypočitatelný let křídlobodce v posledním okamžiku, než ho Grif výstřelem roztrhal. Tyto podobnosti si však sotva uvědomoval v náporu živlů, které ho obklopily.

Padal hustý d隝, spíte souvislá vrstva než jednotlivé kapky, kterou trhaly poryvy větru a vrhaly mu ji do obličeje. Setřel si záplavu vody z očí, a jen stěží rozeznal na obzoru kužely dvou sopek chrlících oblaka dýmu a plameny. To peklo se odráželo kalnou červení na mračnech, která nad nimi letěla v pásech jako o závod.

Něco mu hlasitě narazilo na přilbu a odlétlo se žbluňknutím na zem. Sklonil se a zvedl kroupu velkou jako palec. Náhle mu do zad a do krku bolestivě zabušila záplava krup; rychle se napřímil.

Bouře ustala tak náhle, jak začala. Slunce pálilo, kroupy tály a z mokré ulice se vinuly vzhůru obláčky páry. Jason se ve svém ochranném obleku potil, ale než přešli jeden blok, začalo znovu pršet a on se znovu třásl chladem.

Grif šel pomalu, ale stále stejným tempem, nebral na vědomí ani počasí, ani sopky, které duněly na obzoru a otřásaly zemí pod jejich nohama. Jason se snažil nemyslet na útrapy a držet s chlapcem krok.

Byla to skličující vycházka. Z deště se smutně vynořovaly masivní, přikrčené budovy, z nichž více než polovina byla v rozvalinách. Kráčeli po chodníku uprostřed ulice. Po obou stranách vedle nich projela občas obrněná nákladní auta. Chodník uprostřed ulice byl pro Jasona hádankou, dokud Grif, nezlikvidoval výstřelem jakéhosi tvora, který se na ně vyřítil z jedné rozbořené budovy. To, že šli středem ulice, jim umožňovalo dřív zahlédnout, že se něco přibližuje. Jason najednou pocítil obrovskou únavu.

„Mám za to, že na této planetě něco jako taxík nebude,” poznamenal.

Grif jen přimhouřil oči a zamračil se. Zřejmě o taxíku dosud nikdy neslyšel. A tak se plahočili dál, chlapec zpomaloval, aby se přizpůsobil Jasonovu topornému kroku. Za půl hodiny prošli všechno, co chtěl Jason vidět.

„Grife, v tomhle vašem městě to jde od desíti k pěti. Doufám, že jiná města jsou na tom líp.”

„Nevím, co míníte, když říkáte od desíti k pěti. Ale tady žádná jiná města nejsou. Jen pár těžebních táborů, které se nedají umístit do opevněného prostoru. Ale žádná jiná města.”

To Jasona překvapilo. Vždycky si představoval, že planety mají měst víc. Náhle si uvědomil, že je toho ještě hodně, co o Pyrru neví. Od přistání ho veškeré úsilí stál výcvik na přežití. Chtěl se zeptat na spoustu věcí — ale někoho jiného než svého nerudného osmiletého průvodce. Existoval jeden člověk, který měl největší přehled a mohl mu říct všechno, co chce vědět.

„Znáš Kerka?” zeptal se chlapce. „Má dělat velvyslance pro hodně planet, ale jeho druhé jméno…”

„Jistě, každý zná Kerka. Ale ten má moc práce, nemůžete s ním mluvit.”

Jason mu pohrozil prstem. „O moji tělesnou schránku se klidně starat můžeš, ale moje duševní pochody hlídat nemusí. Co říkáš, já budu dělat dirigenta a ty budeš dál střílet ty příšery. Platí?”

Náhlý příval krup velkých jako pěst je zahnal do úkrytu. Potom Grif neochotně zavedl Jasona k jedné z větších budov ve středu města. Zde bylo více lidí a někteří z nich věnovali Jasonovi dokonce letmý pohled, než si opět hleděli svého. Jason s námahou zdolal dvoje schody, než se dostali ke dveřím označeným KOORDINACE A ZÁSOBOVÁNÍ.

„Kerk sedí tady?” zeptal se Jason.

„Ano,” potvrdil mu chlapec. „Tady šéfuje.”

„Prima. Teď si dej něco vychlazeného na žízeň nebo oběd nebo co já vím, a za pár hodin se sejdeme zase tady. Myslím, že Kerk na mě může dohlédnout stejně dobře jako ty.”

Chlapec několik sekund nerozhodně stál, pak se otočil a odešel. Jason setřel trochu nadbytečného potu a protlačil se dveřmi.

V kanceláři seděla hrstka lidí. Nikdo z nich na Jasona nepohlédl, ani se ho nezeptal, co tady chce. Na Pyrru mělo všechno svůj smysl. Jestliže sem někdo přišel, musel mít k tomu důvod. Nikoho by ani nenapadlo zeptat se, co chce. Jason, navyklý na malicherné řeči vykonavatelů byrokracie, chvíli čekal, než to pochopil. V kanceláři byly jen jedny další dveře, na jejím vzdáleném konci. Došoural se k nim a otevřel je.

Kerk vzhlédl od stolu posetého papíry a účetními knihami. „Říkal jsem si, kdy se asi objevíš,” pronesl na uvítanou.

„Objevil bych se mnohem dřív, kdybys tomu nebránil,” oplatil Jason, když klesl znaveně na židli. „Konečně mi došlo, že bych strávil zbytek života ve vaší krvežíznivé školce, kdybych s tím něco neudělal. Tak jsem tady.”

„Když jsi teď z Pyrru viděl už dost, jsi ochoten vrátit se do takzvaně civilizovaného světa?”

„Nejsem,” odpověděl Jason. „A moc mě unavuje, když mi každý říká, abych odešel. Začínám si myslet, že ty a všichni ostatní na planetě se snažíte něco tajit.”

Kerk se při těch slovech usmál. „Co bychom měli tajit? Pochybuji, že na nějaké jiné planetě se žije tak jednoduše a jednoúčelově jako na naší.”

„Jestli je to pravda, pak by ti určitě nevadilo, kdybys mi odpověděl na několik delikátních otázek, které se týkají Pyrru, že ne?”

Kerk se chystal něco namítnout, pak se zasmál. „To se ti povedlo. Neměl jsem se s tebou pouštět do diskutování. Co chceš vědět?”

Jason se pokusil udělat si na tvrdé židli větší pohodlí, pak to vzdal. „Kolik má vaše planeta obyvatel?” zeptal se.

Kerk chvíli váhal, pak odpověděl. „Zhruba třicet tisíc. Na planetu, která je tak dlouho obydlená, to není moc, ale z pochopitelného důvodu.”

„Dobrá, třicet tisíc lidí,” řekl Jason. „A jak je to u vás s kontrolou nad územím? Překvapilo mě, když jsem zjistil, že toto město obklopené ochranným valem — hradbami — je na celé planetě jediné. Opomiňme těžební tábory, jelikož jsou pouze prodlouženou rukou vašeho města. Řekl bys, že se svými lidmi máte kontrolu nad větším nebo menším povrchem planety, než jste měli v minulosti?”

Kerk zvedl ze stolu velkou ocelovou dýmku, kterou používal jako těžítko, a pohrával si s ní, zatímco přemýšlel. Jak se soustřeďoval na odpověď, silná ocel se v jeho prstech ohýbala jako guma.

„To je těžké vysypat z rukávu. O něčem takovém musí existovat záznamy, ale nevím, kde je najít. Závisí to na tolika faktorech…”

„Tak toho teď nechejme,” přerušil ho Jason. „Zeptám se na něco důležitějšího. Neřekl bys, že počet obyvatelstva na Pyrru se rok od roku trvale snižuje?”

Ozvalo se kovové zařinčení — to dýmka narazila na stěnu. Vzápětí stál Kerk nad Jasonem, natahoval k němu ruce, obličej měl zrudlý vztekem.

„To už nikdy neříkej,” zahřměl. „A to od tebe už nikdy neslyším!”

Jason seděl tak klidně, jak jen dokázal, hovořil pomalu a každé slovo pečlivě volil. Jeho život visel na vlásku.

„Nerozčiluj se, Kerku. Nemyslel jsem tím nic zlého. Jsem na tvé straně, rozumíš? S tebou mohu diskutovat, protože jsi viděl z vesmíru mnohem víc než Pyrrané, kteří vaši planetu nikdy neopustili. Ty jsi na debatování zvyklý. Ty víš, že slova jsou pouze symboly. Můžeme diskutovat a víme, že pouhá slova tě nemusí rozčilovat…”

Kerk zvolna spustil ruce a poodstoupil. Pak se otočil a z láhve na stole si nalil sklenici vody. Po dobu, kdy pil, zůstal k Jasonovi otočen zády.

Z potu, který si Jason setřel z oroseného čela, se jen velmi málo dalo připsat teplu v místnosti.

„Mrzí… mrzí mě, že jsem se neovládl,” řekl Kerk a dopadl ztěžka na židli. „Nestává se to často. V poslední době je toho na mě moc, jsem asi přetažený.” O tom, o čem před chvílí hovořil Jason, se nezmínil.

„To se stane každému,” utěšoval ho Jason. „Nebudu líčit, v jakém stavu jsem měl nervy, když jsem se dostal na tuto planetu. Nakonec jsem nucen přiznat, že všechno, co jsi o ní říkal, je pravda. Je to nejvražednější místo v soustavě. A pouze rodilí Pyrrané zde snad mohou přežít. Po svém výcviku se dokážu tak trochu potloukat kolem, ale vím, že samotný bych neměl žádnou naději. Ty pravděpodobně víš, že za svého ochránce mám osmiletého chlapce. Což dává dobrou představu o tom, jak na tom tady ve skutečnosti jsem.”

Nyní Kerk hněv již potlačil a opět se ovládal. V zamyšlení přimhouřil oči. „Překvapuje mě, že něco takového říkáš právě ty. Nikdy by mě nenapadlo, že od tebe uslyším přiznání, že někdo může být v něčem lepší než ty. Nepřijel jsi sem právě kvůli tomu? Abys dokázal, že jsi zrovna tak dobrý jako každý rodilý Pyrran?”

„Uhráls na mě bod,” uznal Jason. „Nemyslel jsem si, že je to na mně tak vidět. A jsem rád, že nemáš dobře vyvinuté jenom svaly. Ano, přiznávám, že to asi byl ten hlavní důvod, proč jsem sem přijel. To a zvědavost.”

Kerk sledoval tok svých myšlenek a zarazilo ho, kam vedou. „Tys sem přijel, abys dokázal, že jsi tak dobrý jako každý rodilý Pyrran, ale teď přiznáváš, že každý náš osmiletý kluk je s pistolí rychlejší než ty. Nějak to nejde dohromady s tím, co o tobě vím. Jestliže jednou rukou dáváš, druhou musíš něco brát. V jakém směru dosud pociuješ svou přirozenou převahu?” Otázku položil nedbale, ale za jeho slovy se skrývalo velké napětí.

Jason dlouho přemýšlel, než odpověděl.

„Řeknu ti to,” ozval se konečně. „Ale nesmíš mi za to zakroutit krkem. Spoléhám na to, že reflexy ti ovládá civilizovaný rozum. Protože musím mluvit o tom, co je na Pyrru naprosté tabu.

V očích tvých lidí jsem slaboch, protože pocházím z jiného světa. Uvědom si však, že v tom je i moje plus. Vidím to, co vy nevidíte proto, že žijete spolu dlouho. Podle známého přísloví, že pro stromy není vidět les.”

Kerk přikývl na souhlas a Jason pokračoval. „Abych se toho přísloví držel — když jsem vystoupil z lodě, ze všeho nejdřív jsem uviděl les. Pro mě jsou některé skutečnosti samozřejmé. Řekl bych, že vy o nich taky víte, jenomže je pečlivě utajujete. Právě tyto utajované skutečnosti jsou u vás naprosté tabu. Teď ti povím o té nejdůležitější a doufám, že se dokážeš natolik ovládat, abys mě nezabil.”

Kerkovy velké ruce sevřely pevně opěradla židle v jediné reakci, kterou bylo slyšet. Jason hovořil tiše, ale jeho slova pronikala do mozku rychle a lehce jako skalpel.

„Myslím, že lidé na Pyrru svůj boj prohrávají. Po stovkách let osídlení je na celé planetě jediné město — a z poloviny je v rozvalinách. Jako kdyby kdysi mělo víc obyvatel. Ten kaskadérský kousek, který jsme předvedli, abychom sehnali lodní náklad válečného materiálu, kaskadérský skutečně byl. Nemusel dopadnout dobře. A kdyby nedopadl, co by se s městem stalo? Vy tady chodíte po rozpadajícím se okraji sopky a nepřiznáte si to.”

Kerk seděl na židli strnule, všechny svaly napnuté a obličej orosený kapičkami potu. Přitlačit sebemíň přes míru a vybuchne. Jason hledal způsob, jak napětí snížit.

„Nijak mě netěší, když něco takového říkám. Říkám to proto, že podle mě o tom určitě víš. Ale nedokážeš se podívat pravdě do očí, protože pak bys musel přiznat, že celé to bojování a zabíjení je absolutně kvůli ničemu. Jestliže počet vašeho obyvatelstva neustále klesá, pak váš boj není nic než obzvl᚝ krvavá forma rasové sebevraždy. Mohli byste tuto planetu opustit, ale to by znamenalo přiznat, že jste prohráli. A jsem si jist, že Pyrrané volí raději smrt než porážku.”

Když se Kerk napolo ze židle zvedl, Jason se postavil a slova vykřikoval, aby pronikla závojem Kerkova hněvu.

„Snažím se ti pomoci — chápeš to? Vyžeň si z hlavy pokrytectví, ničí tě. Vždy dnes svádíte už ztracenou bitvu. To není opravdová bitva, jen katastrofální léčba příznaků. Jako když se jeden po druhém odřezávají prsty zasažené rakovinou. Jediným výsledkem musí být nakonec porážka. Vy ale nedopustíte, abyste si to uvědomili. Z toho důvodu bys mě raději zabil, než abys ode mě slyšel to, o čem se nemá mluvit.”

Kerk se už zcela zvedl ze židle a tyčil se nad Jasonem jako věž smrti hrozící se zřítit. Zadržovala ho pouze síla Jasonových slov.

„Musíš se podívat skutečnosti do tváře. Neuvidíš nic než věčný boj. Musíš si začít uvědomovat, že příčiny toho boje se dají léčit a boj jednou provždy ukončit!”

Význam pronikl, náraz těch slov Kerkův hněv ochladil. Kerk klesl zpátky na židli, tvářil se téměř komicky. „Co tím sakra míníš? Mluvíš jako zatracený hraboš!”

Jason se nezeptal, kdo to je hraboš, ale to slovo si vryl do paměti.

„Plácáš nesmysly,” pokračoval Kerk. „Tohle není nic jiného než cizí svět, který se musí dobývat. Příčiny jsou v samozřejmé skutečnosti existence.”

„Ne, nejsou,” odmítl Jason. „Zamysli se na chvíli. Když z této planety na nějakou dobu odletíte, musíte prodělat opakovací kurs, abyste zjistili, jak se to tu změnilo k horšímu, zatímco jste byli pryč. A jde o lineární závislost. Jestliže se situace zhoršuje, když ji extrapolujete do budoucnosti, pak se musí zlepšovat, jestliže ji extrapolujete do minulosti. Z teoretického hlediska lze rovněž říct — i když nevím, zda mi skutečnost dá za pravdu — že kdybys extrapoloval dostatečně daleko do minulosti, dostal by ses do doby, kdy lidé a Pyrrus spolu nebojovali.”

Nyní se Kerk nezmohl ani na slovo, dokázal jen sedět a naslouchat, jak Jason trumfuje nepopíratelně logickými argumenty.

„Na podporu této teorie existuje důkaz. Ty sám musíš uznat, že se v pyrranském životě vyznám, i když pro něj nejsem nijak vybaven. Jde o to, že veškerá pyrranská flóra a fauna, kterou jsem viděl, má společné jedno. Není funkční. Žádnou ze svého obrovského arzenálu zbraní nepoužívá proti sobě. Její toxiny, jak se zdá, nepůsobí na pyrranský život negativně. Hodí se pouze k rozsévání smrti u druhu homo sapiens. A to je přirozený nesmysl. Za tři sta let, co žijí lidé na této planetě, se nemohly formy života v tomto směru přirozeně přizpůsobit.”

„Ale přizpůsobily se!” zařval Kerk.

„Máš naprostou pravdu,” odpověděl mírným hlasem Jason. „A jestliže to udělaly, musí být za tím nějaká hybná síla. Jak funguje, o tom nemám žádnou představu. Ale život na Pyrru přimělo něco k tomu, aby vyhlásil válku, a já bych rád zjistil, co to něco je. Jaká forma života zde dominovala, když zde přistáli vaši předkové?”

„To samozřejmě nevím,” přiznal Kerk. „Chceš snad tvrdit, že na Pyrru existují ještě jiné rozumné bytosti než ty, které jsou lidského rodu? Tvorové, kteří organizují planetu k boji proti nám?”

„To netvrdím — to říkáš ty. Což znamená, že začínáš chápat. Nemám nejmenší tušení, co takovou změnu vyvolalo, ale hrozně rád bych na to přišel. Pak uvidíme, zda lze vývoj zvrátit. Nic samozřejmě neslibuji. Ale asi budeš souhlasit, že stojí za to pátrat.”

Pěstí si bušil do dlaně a budova se pod jeho těžkými kroky otřásala, když Kerk přecházel sem a tam po celé délce místnosti. Nyní bojoval sám se sebou. Nové představy zápolily se zakořeněným přesvědčením. Přišlo to tak náhle — a bylo těžké tomu nevěřit.

Aniž se dovolil, Jason si nalil z láhve trochu studené vody a vyčerpaně klesl zpět na židli. Nějaký tvor se vřítil otevřeným oknem dovnitř — v jednom místě protrhl ochrannou clonu. Kerk ho roztrhl výstřelem, aniž změnil rytmus kroků, aniž si vůbec uvědomil, že něco takového udělal.

Rozhodnutí na sebe nedalo dlouho čekat. Pro vysokého Pyrrana, připraveného pohotově jednat, nebylo možné, aby se nerozhodl rychle. Přestal přecházet a upřel na Jasona pohled.

„Neříkám, že jsi mě přesvědčil, ale zjišuji, že na tvoje argumenty nedokážu momentálně najít odpověď. Dokud ji nenajdu, budeme muset jednat, jako by byly pravdivé. A co tedy chceš dělat, co můžeš dělat?”

Jason vypočítával na prstech. „Zaprvé, potřebuju nějaké místo, kde bych bydlel a pracoval, a které je dobře chráněné.

Abych se mohl nad tím úkolem trochu zamyslet a nemusel věnovat energii jen k tomu, abych zůstal naživu. Zadruhé, chci někoho, kdo by mi pomohl — a současně mi dělal osobního strážce. A prosím někoho, kdo má širší zájmy než můj současný hlídač. Navrhoval bych Metu jako osobu, která je pro tento účel nejvhodnější.”

„Metu?” Kerk byl překvapen. „Ta dělá pilota kosmické lodě a obsluhuje ochranný štít. Jak by na takovém úkolu mohla být vůbec užitečná?”

„Nejvýš užitečná. Zažila na vlastní kůži, jaké jsou jiné světy, a dokáže svoje názory korigovat — aspoň trochu. A o této planetě toho ví určitě tolik jako každý vzdělaný dospělý a může mi odpovědět na vše, na co se zeptám.” Jason se usmál. „Navíc je to přitažlivá dívka, jejíž společnost je pro mě potěšením.”

Kerk zabručel. „Říkal jsem si, jestli se dostaneš k tomu, abys uvedl ten poslední důvod. Ale ty ostatní jsou rozumné, a proto se nebudu dohadovat. Seženu za ni náhradu a nechám ji sem poslat. Pokud jde o bezpečně uzavřené budovy, je jich spousta, které můžeš mít.”

Po rozmluvě s jedním z pobočníků ve vedlejší kanceláři vyřídil Kerk několik videofonních hovorů. Rychle vydal příslušné příkazy. Jason to vše pozoroval se zájmem.

„Promiň, že se ptám,” řekl posléze. „Ale nejsi na této planetě diktátorem? Jen luskneš prsty a všichni skáčou.”

„Asi to tak vypadá,” připustil Kerk. „Je to však jen pouhý dojem. Na Pyrru nemá nikdo absolutní moc, ale ani tady neexistuje nic takového, co připomíná demokratický systém. Koneckonců, celkový počet našeho obyvatelstva je tak na úrovni armádní divize. Všichni dělají to, k čemu mají největší schopnosti. Různé činnosti jsou rozděleny do působnosti oddělení, které vedou ti nejschopnější. Já řídím oddělení koordinace a zásobování, které má snad nejrozmanitější náplň. Vyplňujeme mezery mezi odděleními a zprostředkováváme meziplanetární styk.”

Pak vstoupila Meta a promluvila na Kerka — Jasona si ani nevšimla. „Vystřídali mě a poslali sem,” začala. „Co se děje? Změna letového plánu?”

„Mohla bys to tak nazvat,” uznal Kerk. „Počínaje tímto okamžikem jsi zproštěna všech dřívějších povinností a přidělena do nového oddělení pátrání a výzkumu. Šéfem tvého oddělení je tamhleten unaveně vypadající mládenec.”

„Máš smysl pro humor,” poznamenal Jason. „Jediný přirozený smysl pro humor na Pyrru. Gratuluji, pro tuto planetu ještě naděje existuje.”

Meta přelétla očima z jednoho na druhého. „Nerozumím. Nemohu tomu uvěřit. Totiž tomu novému oddělení — proč?” Vypadala nervózně a rozrušeně.

„Promiň,” řekl Kerk. „Nechtěl jsem být hrubý. Asi jsem měl za to, že to vezmeš klidněji. To, co jsem řekl, je pravda. Jason je na dobré cestě — nebo může být na dobré cestě — která může mít pro Pyrrus nesmírnou cenu. Pomůžeš mu?

Metě se opět vrátila rozvaha. A určité rozhořčení. „Musím? Je to rozkaz? Vždy víte, že mám co na práci. A určitě uznáte, že je to mnohem důležitější než něco, co si vymýšlí osoba odněkud z ciziny. On ani nemůže pochopit…”

„Jo. Je to rozkaz.” V Kerkově hlase opět zazněl ostrý tón, který vehnal Metě do tváře červeň.

„Možná, že mohu přispět s vysvětlením,” pospíšil si Jason. „To všechno je nakonec můj nápad. Ale nejdříve bych byl rád, kdybys mi v něčem vyhověla. Vytáhla bys ze své pistole zásobník a dala ho Kerkovi?”

Meta se zatvářila polekaně, ale Kerk vážně přikývl na souhlas. „Jen na pár minut, Meto. Já pistoli mám, takže zde budeš v bezpečí. Řekl bych, že vím, na co Jason myslí, a z vlastní zkušenosti soudím, že má bohužel pravdu.”

Jen váhavě odevzdala Meta zásobník a vytáhla náboj z komory. Teprve pak se Jason ujal vysvětlování.

„Na život na Pyrru mám určitou teorii, a obávám se, že budu muset otřást některými iluzemi, když ji budu objasňovat. Především je třeba přiznat, že vaši lidé svůj boj pomalu prohrávají a že nakonec budou vyhlazeni…”

Než stačil dopovědět větu, Meta mu mířila pistolí mezi oči a urputně mačkala spouš. V jejím výrazu byla jen nenávist a opovržení. Něco takového bylo pro ni tou nejhorší představou na světě. Že totiž ten boj, kterému všichni zasvětili život, je předem ztracený.

Kerk ji uchopil za ramena a posadil na svou židli dřív, než došlo k něčemu horšímu. Trvalo však chvíli, než se natolik uklidnila, že mohla vnímat, o čem Jason hovoří. Není snadné nechat si rozbořit pečlivě vybudované chápání smyslu života. Jedině to, že z ostatních světů už něco viděla, umožnilo, že vůbec vnímala.

V jejích očích se stále zračily pochybnosti, když skončil povídání o tom, o čem před chvílí debatoval s Kerkem. Seděla napjatě, přitisknuta ke Kerkovým rukám, jako by ty byly to jediné, co jí brání vrhnout se na Jasona.

„Je to možná moc velké sousto na jedno posezení,” uznal Jason. „Řekněme to tedy jednodušeji. Věřím, že můžeme vypátrat, co je příčinou té neúprosné nenávisti k lidem. Třeba nevydáváme ten správný pach. Možná, že najdu esenci z rozmačkaných pyrranských mušek, která nás učiní imunními, když si ji vetřeme do kůže. To ještě nevím. Ale a budou výsledky jakékoli, musíme v tom směru pátrat. V tom je Kerk se mnou zajedno.”

Meta pohlédla na Kerka a ten přikývl na souhlas. Náhle svěsila poraženecky ramena a pronesla šeptem, „Já… já nemůžu říct, že souhlasím s tím, co povídáš, nebo že dokonce to všechno chápu. Ale pomůžu ti, když si Kerk myslí, že je to správné.”

„To si myslím,” potvrdil Kerk. Chceš, abych ti zásobník do

pistole už vrátil? Už na Jasona nebudeš střílet?”

„To byla ode mne pitomost,” prohlásila bez vzrušení, když znovu nabíjela pistoli. „Pistoli nepotřebuji. Kdybych ho musela zabít, dokázala bych to holýma rukama.”

„Já tě mám taky moc rád,” usmál se na ni Jason. „Jsi už připravena jít?”

„Jistě.” Odhrnula načepýřený pramínek vlasů na svoje místo. „Nejdříve si najdeme nějaký prostor, kde můžem bydlet. O to se postarám. Pak už bude práce nového oddělení na tobě.”