Prvni planeta smrti

17

Z toho, jak ho dvojnásobná přitažlivost tiskla k nepohodlné podlaze, ho bolel každý kousek těla. Oči měl oteklé a v ústech nepopsatelnou pachu, která se po kusech vytrácela. Posadit se vyžadovalo značné úsilí, a Jason musel potlačit zasténání, jak mu zapraskaly klouby.

„Dobrý den, Jasone,” zvolal Rhes z postele. „Kdybych hluboce nevěřil v lékařskou vědu, byl bych v pokušení tvrdit, že v tvém přístroji, který mě přes noc uzdravil, je ukrytý zázrak.”

Nebylo pochyb, že se Rhes zotavuje. Zanícené pásy již zmizely a oči pozbyly včerejší horečkovitý výraz. Seděl vzpřímeně na posteli a díval se, jak ranní slunce rozpouští na polích kroupy z noční bouře.

„Tam ve skříni je maso,” řekl, „a buď voda nebo visk na pití.” Ukázalo se, že visk je destilovaný nápoj, mimořádně silný, který okamžitě vyčistil Jasonovi mozek, i když mírné zvonění v uších mu zůstalo. A maso bylo vypečené do křehka a pro Jasona představovalo to nejlepší jídlo, jaké měl od doby, kdy opustil Darkhan. Celkem vzato, tito Pyrrané mu vrátili víru v života v budoucnost. S ulehčujícím povzdechem odložil sklenici a rozhlédl se.

Nyní, kdy se už zotavil z vyčerpání a kdy ho netížila starost o přežití, se v myšlenkách mimovolně vrátil ke svému problému. Jací ti lidé doopravdy jsou — a jak v té smrtelně nebezpečné divočině dokázali přežít? Ve městě mu říkali, že to jsou divoši. Avšak na stěně visel pečlivě udržovaný a opravovaný komunikátor. A u dveří samostříl na kovové šípy — na těch bylo dosud vidět známky po opracování. Potřeboval vědět mnohem víc. Mohl by začít tím, že se zbaví některých falešných informací.

„Rhesi, smál ses, když jsem ti řekl, že lidé z města vykládají, že vám dávají za potraviny cetky. S čím s vámi ve skutečnosti obchodují?”

„Se vším, v určitém sortimentu,” odpověděl Rhes. „Drobné průmyslové zboží, jako jsou elektronické součástky pro naše komunikátory. Nerezové slitiny, které v našich kovárnách nedokážem udělat, řezné nástroje, atomové konvertory, které dávají elektrickou energii z jakéhokoli radioaktivního prvku. Takové věci. V rozumné míře nám prodávají vše, oč požádáme — pokud to není v seznamu zakázaných výrobků. Velice naléhavě potřebují potraviny.”

„A výrobky, na které se vztahuje zákaz…”

„Samozřejmě zbraně, nebo cokoli, z čeho se dá udělat účinná zbraň. Vědí, že si děláme střelný prach, takže od nich nedostanem třeba odlitky a bezešvé trubky, z nichž bychom mohli vyrobit dělové hlavně. Pro pušky si hlavně vyvrtáváme ručně — ale samostříl není tak hlučný a pro džungli je vhodnější. A mají zájem, abychom se moc nedozvěděli, takže jediné tiskoviny, co se k nám dostávají, jsou technické příručky na provádění údržby a oprav, v nichž není žádná teorie.

No a poslední zakázanou oblastí, jak už víš, je medicína. A to je to jediné, čemu nerozumím a co mě při každé smrti, které by se dalo zabránit, naplňuje sžíravou nenávistí.”

„Vím, co je k tomu vede,” poznamenal Jason.

„Řekni mi to tedy, protože já na žádný důvod nemůžu přijít.”

„Přežití — nic než pouhé přežití. Asi si to neuvědomuješ, ale jejich počet klesá. Je to jen otázka roků, než všichni vyhynou. Na druhé straně u vás je stabilní, pokud ne mírně rostoucí populace, protože existujete bez technické ochrany, jakou disponují oni. V městě vás tedy nenávidí a současně vám závidí. Kdyby vám poskytli svoje lékařské vymoženosti a vám se vedlo úspěšně, vyhráli byste bitvu, kterou oni prohráli. Mám za to, že vás tolerují jako nutné zlo, protože jim dodáváte potraviny, jinak si nepřejí, než abyste všichni zahynuli.”

„To dává smysl,” zabručel uznale Rhes a bouchl pěstí na postel. „Je to taková pokřivená logika, jaké se člověk od kšeftařů může nadát. Využívají nás, abychom je živili, na oplátku nám poskytují skutečně minimum a současně nám zabraňují dostat se k poznatkům, které by nás dostaly z dnešní existence, kdy žijeme z ruky do úst. A co horšího, mnohem horšího, izolují nás od hvězd a od zbytku lidstva.” V obličeji měl tolik nenávisti, že Jason mimoděk ustoupil.

„Myslíš, Jasone, že jsme divoši? Jednáme a vypadáme jako zvířata, protože musíme bojovat o existenci na zvířecí úrovni. O hvězdách však víme. Tam v té skříni, pod ochranou kovu, je více než třicet knih, vše, co máme. Většinou je to fikce s trochou historie a vědy. Stačí však udržovat při životě příběhy o zdejším osídlení a ostatním vnějším světě. Vídáme, jak v městě přistávají lodě, a víme, že tam nahoře jsou světy, o nichž můžeme jenom snít, ale nikdy spatřit. Nediv se, že ty bestie, které si říkají lidé, nenávidíme a že bychom je zničili, kdykoli by to bylo možné. V přístupu ke zbraním nám brání oprávněně — tak jistě, jako že ráno vychází slunce, bychom je vyřídili do posledního člověka jen kdybychom mohli, a vzali si to všecko, k čemu nám brání se dostat.”

To bylo tvrdé odsouzení, ale v podstatě odpovídalo pravdě. Alespoň z hlediska nezúčastněného. Jason se nepokoušel rozhněvanému Rhesovi vysvětlovat, že město Pyrrus vypadá tak, jak je podle postoje jeho obyvatel jedině možné a logické.

„Jak ta bitva mezi vámi, jako separátními skupinami, začala?” zeptal se.

„Nevím,” přiznal Rhes. „Mnohokrát jsem o tom přemýšlel — o té době však neexistují žádné záznamy. Jistě víme jen to, že všichni pocházíme z kolonistů, kteří sem přiletěli současně. V určité době se rozdělili na dvě skupiny — nějak. Možná že vypukla válka, o jakých jsem četl v knížkách. Mám jistou teorii, i když ji nemohu dokázat, že k rozdělení došlo kvůli neshodám o poloze města.”

„Poloze? Nechápu.”

„Znáš přece ty kšeftaře a viděls, kde jejich město leží. Podařilo se jim ho postavit přímo v srdci nejdivočejšího místa na této planetě. Víš, že jim nezáleží na ničem živém kromě sebe samotných — jejich jedinou logikou je střílet a zabíjet. Neuvažovali, kde se má město postavit, a tak se jim ho podařilo situovat do nejhloupějšího možného místa. Jsem přesvědčen, že moji předkové pochopili, jaká je to pitomost, a pokusili se jim to vysvětlit. To by byl dostatečný důvod k válce, ne?”

„Mohl by být,” připustil Jason, „pokud se to tak skutečně odehrálo. Jenže já si myslím, že se na ten problém díváš obráceně. Jde o válku mezi pyrranskými přirozenými formami života a lidmi; obě strany bojují, aby se vzájemně zlikvidovaly. Místní formy života se neustále mění, hledají nové podoby, takové, které by vetřelce definitivně zničily.”

„Tvoje teorie je ještě šílenější než moje,” usoudil Rhes. „Tak tomu ale vůbec není. Připouštím, že život na této planetě není nijak jednoduchý — pokud je pravda to, co jsem se dočetl v knížkách o jiných světech — ale nemění se. Musíš mít rychlé nohy a dávat pozor na všecko, co je větší než ty, ale přežiješ. Ono ostatně na důvodu nezáleží. Ti kšeftaři si vždycky o problémy koledovali a já jsem moc rád, když vidím, že jich mají dost.”

Jason se nesnažil svůj názor prosazovat. Úsilí donutit Rhese., aby změnil svůj zásadní postoj, za to nestálo — ani kdyby měl naději uspět. O smrtelně nebezpečných mutacích se mu nepodařilo přesvědčit nikoho v městě, i když tam byly všechny skutečnosti jako na dlani. Přesto však mu Rhes mohl poskytnout informace.

„Řekl bych, že není důležité, kdo válku začal,” prohlásil kvůli Rhesovi, ale ve skutečnosti si nic takového nemyslel. „Musí však uznat, že lidé z města vedou se všemi místními životními formami neustálý boj. Na druhé straně se tvoji lidé dokázali spřátelit nejméně se dvěma druhy, které jsem viděl. Mohl bys nějak vysvětlit, jak se jim to podařilo?”

„Naxa sem přijde co nevidět,” řekl Rhes a ukázal na dveře, „jen jak se postará o zvířata. Zeptej se jeho. Je to nejlepší hovorný, jakého máme.”

„Hovorný?” podivil se Jason. „Udělal jsem si o něm zcela opačnou představu. Moc toho nenamluvil a tomu, co říkal… no, tomu bylo občas těžké rozumět.”

„Nejde o tento druh hovoru,” pospíšil si Rhes. „Hovorní dohlížejí na zvířata. Cvičí psy a dorymy a ti lepší, jako je Naxa, to neustále zkoušejí s dalšími šelmami. Oblékají se primitivně — z nutnosti. Slyšel jsem je tvrdit, že zvířata nesnášejí chemikálie, kovy a vyčiněnou kůži, a proto se většinou oblékají do nevydělané usně. A tě nemýlí, že je tak špinavý, to s jeho inteligencí nemá co dělat.”

„Dorymové? Nejsou to ty jezdecké bestie — ta, na kterých jsme sem přijeli?”

Rhes přikývl. „Dorymové jsou víc než stádová zvířata, jsou ve skutečnosti od všeho trochu. Velcí samci tahají pluhy a jiné stroje, zatímco mladší jedinci se používají na maso. Jestli chceš vědět víc, zeptej se Naxy — najdeš ho ve stodole.”

„To bych rád udělal,” řekl Jason a povstal. „Jenže bez své pistole si připadám jako nahý…”

„Jen si ji klidně vezmi, je v té skříni u dveří. Ale dávej pozor, po čem tady budeš střílet.”

Naxa byl v zadní části stodoly, právě piloval dorymovi jeden z paznehtů velkých jako lopata. Ta scéna vypadala prazvláštně. Člověk oděný do srsti a obrovské zvíře — a na druhé straně pilník z berylia a mědi a elektroluminiscenční destičky osvětlující pracovní místo.

Když Jason vstoupil do stodoly, dorym roztáhl nozdry a odtáhl se. Naxa ho poplácal po krku a konejšivě k němu promlouval, dokud se zvíře neuklidnilo a nepřestalo podupávat — pak se již jen mírně chvělo.

Jasonovi projet mozkem neurčitý vzruch a svalem, už dlouho nenamáhaným, neurčité napětí. Znepokojující důvěrně známé vzrušení.

„Dobrý den,” pozdravil. Naxa jen něco zabručel a opět se věnoval sbrušování paznehtu. Jak se tak na něho Jason několik minut díval, pokoušel se v tom novém pocitu vyznat — ten se dráždivě dostavil, ale zmizel, když po něm sáhl, a unikl mu. A znamenal cokoli, zrodil se, když Naxa promluvil na doryma.

„Nemohl bys, Naxo, zavolat sem jednoho z těch psů? Rád bych se na nějakého podíval z větší blízkostí.”

Naxa hvízdl, aniž zvedl od práce hlav. Jason si byl jist, že to hvízdnutí nemohlo za zdi stodoly proniknout, avšak během minuty jeden z pyrranských psů vklouzl neslyšně dovnitř. Nyxa ho poškrábal na hlavě a prohodil k němu něco nesrozumitelného, zatímco pes se mu upřeně díval do očí.

Když se však Naxa začal opět věnovat dorymovi, pes se zneklidněně plížil po stodole s čenichem u země, pak rychle zamířil k otevřeným vratům. Jason ho zavolal zpátky.

Vlastně, chtěl ho zavolat zpátky, ale v poslední chvíli nevydal žádný zvuk. Nic neřekl. V náhlém popudu zavřel ústa — a zavolal na psa jen myšlenkou. Jen si pomyslel Pojď sem a nasměroval svůj myšlenkový signál ke zvířeti celou intenzitou, jakou vyvinoval, když manipuloval kostkou. Přitom si uvědomil, že už dlouho ani nepomyslel na to, aby vyzkoušel svoje paranormální duševní schopnosti.

Pes se zarazil a obrátil se k němu. Chvíli váhal a pohlížel na Naxu, pak se přiblížil k Jasonovi.

Pohled na psa z takové blízkostí zapadal do výjevu z hrůzostrašné noční můry. Neochlupené ochranné destičky, drobná, krví podlitá očka a nespočetné tesáky, z nichž odkapávaly sliny, vzbuzovaly všechno, jen důvěru ne. Avšak Jason nepochoval strach — mezi člověkem a zvířetem vznikl raport, pochopené spojení. Jason podvědomě vztáhl ruku a podrbal psa na hřbetě, kde — jak věděl — pes cítil svrbění.

„Nevěděl jsem, že jsi hovorný,” ozval se Naxa, zatímco se na oba díval. A v jeho hlase poprvé zazněl přátelský tón.

„Ani já to nevěděl,” přiznal Jason, „až do této chvíle.” Upíral pohled do očí zvířete před sebou, když přejížděl rukou po jeho hrbolatém, nevzhledném hřbetě, a začínalo mu svítat.

Hovorní museli mít dobře vyvinuté paranormální schopnosti, to bylo nyní zřejmé. Neexistují žádné rasové nebo druhové bariéry, když dva tvorové sdílejí emoce. Nejdříve empatie blokující nenávist nebo strach. Pak přímá komunikace. Hovorní snad byli těmi, kteří poprvé prolomili bariéru nenávisti na Pyrru a naučili se žít ve shodě s místními formami života. Za příklad si je mohli vzít další — a tak by se snad dalo vysvětlit, jak vznikla komunita takzvaných hrabošů.

Nyní, když se Jason soustřeďoval, začal vnímat myšlenkový tok kolem sebe. Vnímání doryma se prolínalo s jinými, strukturálně obdobnými vjemy ze zadní části stodoly. Věděl, aniž musel vyjít ven, že na poli za stodolou jsou další taková velká zvířata.

„To je pro mě zcela něco nového,” přiznal Jason. „Naxo, uvažovala o tom někdy? Jaký je to pocit, když s nimi můžeš hovořit? Totiž, víš, proč dokážeš zvířata přinutit, aby tě poslouchala, zatímco jiní v tom nemají vůbec žádné štěstí?”

Takové uvažování dělalo Naxovi potíže. Vjel si prsty do hustých vlasů a zabručel v odpověď: „O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Jen jsem to dělal. Když člověk pozná zvířata skutečně dobře, může odhadnout, co udělají. Nic víc.”

Bylo zřejmé, že Naxa nikdy nepřemýšlel, z čeho pochází jeho schopnost ovládat zvířata. A když o tom nepřemýšlel on, jiní o tom sotva přemýšleli. Nic je k tomu nenutilo. Tuto schopnost hovorných prostě akceptovali jako jednu ze skutečností života.

Představy v jeho hlavě do sebe zapadaly a spojovaly se jako kousky skládačky. Říkal Kerkovi, že pyrranské formy života se v boji proti lidstvu spojily, ale že neví proč. Jistě, dosud nevěděl proč, ale začínal mít určitou představu jak.

„Jak daleko můžeme být od města,” zeptal se Jason. „Nevíš, jak dlouho by trvalo dostat se tam na dorymovi?”

„Půl dne tam, půl dne zpátky. Proč? Chceš tam jet?”

„Ne, nechci jet do města, ještě ne. Ale rád bych se k němu dostal blízko.”

„Uvidíme, co na to řekne Rhes,” mínil Naxa.

Rhes bez váhání souhlasil, aniž se na něco ptal. Osedlali tedy dorymy a okamžitě odjeli, aby se z té okružní cesty vrátili do setmění.

Jeli téměř hodinu, než Jason poznal, že jedou k městu, a každou minutou ten pocit sílil. Rovněž Naxa si ho uvědomoval, a aniž něco řekl, neklidně se v sedle vrtěl. Oba neustále uklidňovali doteky dorymy, kteří projevovali stále větší neklid.

„Už jsme dost daleko,” usoudil Jason a Naxa s radostí zastavil. Myšlenky beze slov šlehaly Jasona do mozku a vyplňovaly ho. Přicházely ze všech stran — ve směru od města, které nebylo vidět, měly však největší intenzitu. Naxa a dorymové reagovali stejně, neklidně a s vnitřní nejistotou, aniž věděli proč.

Jedno se nyní stalo zřejmé. Pyrranská zvířata jsou citlivá na vlnění psí — rostliny a nižší životní formy pravděpodobně rovněž. Snad se jeho prostřednictvím dorozumívají, protože člověka, který má na ně silný vliv, poslouchají. A v této oblasti byl příval vlnění psí tak silný, jaký Jason dosud nezažil. I když svoje paranormální schopnosti měl rozvinuté v psychokinezi — ovlivňování pohybu neživých předmětů silou vůle — byl citlivý i na většinu psychických jevů. Když se díval na nějaké sportovní utkání, mnohokrát cítil souhlasnou jednotu mnoha myslí vyjadřujících tutéž myšlenku. Nyní cítil něco podobného. Jenže úplně jiného.

Dav jásal nad určitým úspěchem na hřišti, nebo zklamaně vzdychal nad neúspěchem. Ten pocit proudil, a jak se hra vyvíjela, měnil se. Zde však byl myšlenkový tok nekonečný, silný a hrozivý. Nedal se dost dobře vyjádřit slovy. Vyjadřoval zčásti nenávist, zčásti strach — a beze zbytku ničivou touhu.

Smrt nepříteli — tak by to Jason vyjádřil nejvýstižněji. A bylo v tom ještě víc: nekonečná mentální řeka vzteku a smrti.

„Teď se vrátíme,” rozhodl Jason, když se mu z deptajících pocitů, které ho zaplavily, náhle udělalo špatně. Když se vydali na zpáteční cestu, začal mnohé chápat.

Ten náhlý, nevyjádřitelný strach, když ho prvého dne na planetě napadl pyrranský živočich. A svoje opakující se noční můry, které nikdy zcela neustaly, ani po narkotikách.

V obou případech tak reagoval na nenávist namířenou proti městu. I když z nějakého důvodu ji dřív nevnímal tak bezprostředně jako nyní, přece se mu z ní dostalo tolik, aby v něm vzbudila silnou emocionální odezvu.

Když se vrátili, Rhes už spal a Jason s ním nemohl mluvit dřív než ráno. Navzdory únavě z cesty zůstal dlouho do noci vzhůru a přemýšlel o tom, co dnes zjistil. Může říct Rhesovi, co zjistil? Spíš ne. Kdyby to udělal, musel by vysvětlovat, jak je to zjištění důležité a k čemu ho hodlá využít. Nic, co by obyvatelům města pomohlo, by se Rhesovi ani v nejmenším nezamlouvalo. Bude nejlepší, když nic neřekne, dokud všechno neskončí.