Prvni planeta smrti

14

Celý skličující den Jason proležel na lůžku, počítal nýty a nutil se přivyknout myšlence, že prohrál. Kerkův příkaz, aby neopouštěl izolaci, mu zcela svazoval ruce. Měl pocit, že odpověď je na dosah ruky — ale že na ni nikdy nedosáhne.

Poraženecký pocit mu však vydržel jen ten jediný den. Kerk se ve svém postoji řídil pouze emocemi, v nichž nebylo nic logického. Taková však byla skutečnost a tu musel vzít Jason na vědomí. Pro něho samotného představovalo emocionální jednání něco, čemu se už dávno odnaučil věřit. S Kerkem nesouhlasil ani v nejmenším — a to znamenalo, že k vyřešení svého problému musí využít zbývajících deset dní. Ten problém musí vyřešit, i kdyby to znamenalo Kerka neposlechnout.

Uchopil poznámkovou desku s novou vervou. První zdroje informací již využil, ale musí existovat další. Kousal do popisovače a usilovně přemýšlel, když pomalu sestavoval seznam dalších možností. Zapsal každý nápad, i ten nejbláznivější. Až desku popsal, smazal málo nadějné a nemožné nápady — jako například prostudovat historické záznamy na jiných planetách. Ten problém se týkal planety Pyrrus a musel být vyřešen na ní — nebo vůbec ne.

Seznam se tak zúžil na dvě možnosti. Buď staré záznamy, poznámky nebo deníky, které snad zůstaly u některých Pyrranů, nebo slovní svědectví o minulosti předávaná ústně z generace na generaci. První možnost mu připadala pravděpodobnější a okamžitě podle ní začal jednat. Pečlivě zkontroloval mediku a pistoli a pak se vydal navštívit Brucca.

„Co je nového a smrtelně nebezpečného ve světě od doby, kdy jsem ho opustil?” zeptal se.

Brucco mu věnoval neuctivý pohled. „Ven nesmíš, Kerk to zakázal.”

„Nařídil ti, abys dohlížel, jestli poslouchám?” Jason to řekl tiše a nevzrušeně.

Brucco se škrábal na bradě a mračil, když přemýšlel. Nakonec jen pokrčil rameny. „Ne, nehlídám tě — o něco takového bych ani nestál. Pokud vím, tohle je mezi tebou a Kerkem a může to tak zůstat. Jdi si, kam chceš. A nech se někde klidně zabít, aby už jednou a provždy skončily patálie, které působíš.”

„Já tě mám taky rád,” řekl Jason. „Teď mi stručně pověz, co je ve zdejší přírodě nového.”

Jediný nový mutovaný druh, který původní osnovy výuky nezahrnovaly, byla šedivá ještěrka plivající rychle účinkující nervový jed s neomylnou přesností. Smrt nastávala za několik sekund, pokud se jed dostal na nechráněnou kůži. Na ještěrky si člověk musel dávat velký pozor a zastřelit je dřív, než se dostaly na dosah své působnosti. Hodinu trénoval odstřelování ještěrek ve výcvikové komoře, než tuto fázi dokonale zvládl.

Z budov pro izolaci odešel ve vší tichostí a tak, že ho nikdo neviděl. Šouravým krokem šel podle mapy zaprášenými ulicemi k nejbližším kasárnám. Bylo horké, klidné odpoledne, rušené pouze vzdáleným hukotem a občasným výstřelem z pušky. Uvnitř kasáren z masivních zdí byl příjemný chládek, a Jason klesl na lavici a odpočíval, dokud na něm neuschl pot a srdce mu nepřestalo bláznivě bušit. Pak se odebral do nejbližší společenské místnosti a zahájil pátrání.

Skončil s ním však dřív, než doopravdy začal. Nikdo z Pyrranů památky na minulost neuchovával a každému připadala taková představa víc než jen směšná. Po dvacáté záporné odpovědi si Jason připustil, že v tomto směru utrpěl porážku. Setkat se s Pyrranem, který by měl staré dokumenty, bylo stejně nepravděpodobné jako najít ve vojenské plné polní svazek dopisů od dědečka.

Zbývala tedy poslední možnost — dochovaná historie z vyprávění. Znovu se dotazoval, ale se stejně neúspěšným výsledkem. Pyrrany přestalo jeho vyptávání bavit a začali být podráždění. Zanechal vyptávání, dokud měl žebra celá. Služba mu přinesla jídlo, které chutnalo jako směs pasty z plastické hmoty s buničinou. Jídlo spolykal, pak seděl zamyšleně nad prázdným táckem a jen se sebezapřením si přiznal, že dospěl do další slepé uličky. Od koho by se měl dočkat odpovědi? Všichni, s nimiž hovořil, byli moc mladí a neměli na vyprávění historek náladu ani trpělivost. Povídáním se baví staří lidé — a na Pyrru žádní staří nebyli.

Jedinou výjimkou, o níž věděl, byl knihovník Poli. Zde byla určitá šance. Člověk, který pracoval se záznamy a knihami, by snad mohl mít o některé starší písemnosti zájem. Šance skutečně nepatrná, ale taková, kterou musí využít.

Cestou do knihovny málem přišel o život. Prudký d隝 znesnadňoval chůzi a v pološeru nebylo dost dobře vidět, co se blíží. Proto se k němu dostal chňapač tak blízko, že mu odtrhl kus masa, dřív než ho zlikvidoval. Z antitoxinu dostal závratě a než se mu podařilo zranění ovázat, ztratil trochu krve. Do knihovny dorazil vyčerpán a rozzloben.

Poli se šoural ve vnitřnostech jednoho z katalogových strojů. Nepřestal, dokud mu Jason nepoklepal na rameno. Pak si zapnul sluchadlo a nehnutě stál, zmrzačený a ohnutý, a čekal, co Jason řekne.

„Nemáte nějaké staré články nebo dopisy, které jste si schoval pro sebe?”

Zavrtění hlavou, ne.

„A co takhle nějaké vyprávění — víte, o velkých událostech, které se odehrály v minulosti, které jste třeba od někoho slyšel, když jste byl mladý?” Ne.

Žádný výsledek. Na všechny otázky odpovídal Poli záporným zakroucením hlavy, ale zanedlouho začal projevovat podráždění a ukázal na nedokončenou práci.

„Ano, vím, že máte práci,” řekl Jason. „Ale to, nač se ptám, je důležité.” Poli potřásl hlavou v hněvivém ne a pohnul rukou, aby vypnul sluchadlo. Jason se usilovně snažil přijít na otázku, která by snad přinesla nadějnější odpověď. Hlavou mu vířilo něco neurčitého, nějaké slovo, které slyšel a zapamatoval, aby se na ně zeptal později. Nějaké slovo, které vyslovil Kerk…

„To je to!” Už ho měl — přímo na jazyku. „Jen vteřinku, Poli, jen ještě jednu otázku. Co je to hraboš? Viděl jste někdy nějakého nebo víte, co dělá, nebo kde je ho možné najít?”

Další slova mu ual Poli, který se prudce otočil a švihl hřbetem své zdravé paže Jasonovi do obličeje. Byl sice starý a zmrzačený, ale jeho úder poslal Jasona skluzem přes celou místnost a málem mu přerazil čelist. Jako přes závoj Jason viděl, jak k němu Poli přiskakuje a vydává svým rozbitým hrdlem silné bublavé zvuky a to, co mu zůstalo z obličeje, jak stahuje vztek.

Na diplomacii nebyl čas. Pohybem tak rychlým, jakého jen byl schopen, což při silné gravitaci představovalo šourání a pleskání nohama, zamířil Jason k utěsněným dveřím. V pěstním zápase se nemohl žádnému Pyrranovi rovnat, mladému a malému či starému a zmrzačenému. Dveře se hlučně rozletěly, když jimi prošel, a zavřely se Polimu před nosem.

Venku se zatím z deště stal sníh a Jason se unaveně brodil blátem z rozbředlého sněhu, třel si bolavou čelist a přemítal o jediném faktu, který měl k dispozici. Hraboš, to byl klíč — ale k čemu? A na koho by se měl obrátit, aby získal další informace? Tím pravým člověkem byl Kerk, ale to bývávalo. Takže jako možný zdroj informací zbývala jedině Meta. Chtěl se za ní okamžitě vypravit, ale náhle si uvědomil, jak je vyčerpán. Musel vyvinout veškerou sílu, aby se dopotácel zpět do výcvikových budov.

Ráno se najedl a časně odešel. Spěchat bylo nad jeho síly, a nadával, když vlekl dvojnásobek své váhy do přidělovacího střediska. Meta měla noční službu na valu a co nevidět by se měla do svého pokoje vrátit. Došoural se tam, a když přišla, povaloval se v jejím pelechu.

„Vypadni!” přivítala ho úsečně. „Nebo tě mám vyhodit?”

„Jen klid,” řekl prosebně a posadil se. „Jen si tady hovím, než přijdeš. Chci se tě zeptat jen na jednu věc, a když mi odpovíš, vypadnu a přestanu tě obtěžovat.”

„Na jakou?” zeptala se a netrpělivě podupávala nohou. V jejím hlase však zazněla i zvědavost. Jason pečlivě zvažoval slova, než promluvil.

„Teď se vynasnaž na mě nestřílet. Vím, že jsem ukecaný cizák a že jsi ode mne slyšela už hodně strašností, aniž jsi na mě vystřelila. Teď se zeptám na další strašnost. Buď tak hodná a dokaž ostatním lidem v galaxii svou nadřazenost tím, že zkrotíš svůj temperament a nenaděláš ze mě hromádku atomů.”

Odpověděla pouze poklepáním nohy, proto se zhluboka nadechl a odvážil se: „Co je to hraboš?”

Dlouho mlčela, nepohnula se. Pak se na něho zahleděla s odporem. „Ty si ke konverzaci vybíráš skutečně ty nejodpornější náměty.”

„To je možné,” připustil, „ale není to odpověď na to, na co jsem se ptal.”

„To je… no, taková věc, o které lidi prostě nemluví.”

„Já jo,” ujistil ji.

„Ale já ne! Je to to nejodpornější na světě a víc o tom nebudu mluvit. Promluv si s Krannonem, ne se mnou.” Držela ho za paži, když to říkala, a zpola ho táhla do haly. Dveře se za ním zabouchly a on si jen polohlasně zabručel: „Zápasnice.” Hněv z něho vyprchal, když si uvědomil, že mu proti své vůli poskytla vodítko. Příští krok: zjistit, kdo nebo co je Krannon.

V přidělovacím středisku měli v záznamech člověka jménem Krannon a sdělili mu číslo jeho směny a pracovní místo. To nebylo nijak daleko, a proto se tam ihned vypravil. Velká krychlová bezokenní budova s jednoduchým nápisem POTRAVINY vedle každého z neprodyšně utěsněných vchodů. Za malým vchodem, kterým vstoupil dovnitř, se táhla řada automatických komor, v nichž na něho působil ultrazvuk, ultrafialové záření, antibiotické spreje, rotující kartáče a tři závěrečné oplachy. Provlhlého, ale mnohem čistšího ho nakonec pustily do vlastního skladu. Muži a roboti tam skládali bedny. Zeptal se jednoho z mužů na Krannona. Ten si ho přeměřil chladným pohledem od hlavy k patě, a než odpověděl, plivl mu na boty.

Krannon pracoval v rozsáhlém oddělení skladu zcela sám. Byl to podsaditý člověk v záplatované kombinéze a v jeho výrazu nebylo nic jiného než hluboká zasmušilost. Když Jason vstoupil, Krannon přestal překládat žoky a na nejbližší z nich se posadil. Do obličeje se mu zařezávaly smutné vrásky, které se snad ještě prohloubily, když Jason vysvětloval, oč mu jde. Celé to povídání o dávných dějinách Pyrru ho rovněž nudilo — zívl, aniž si zakryl ústa. Když Jason skončil, Krannon zívl znova a ani se nenamáhal mu odpovědět.

Jason chvíli čekal, pak opět promluvil, „Ptal jsem se, jestli nemáte nějaké staré knihy, články, záznamy a takové věci.”

„To jste si vybral na otravování toho pravého, mimopyrrane!” byla celá jeho odpověď. „Ale to, že se mnou mluvíte, vám nepřinese nic než nepříjemnosti.”

„Pročpak?” chtěl vědět Jason.

„Proč?” Poprvé mu zasmušilý výraz oživilo něco jiného. „Já vám povím proč! Kdysi jsem udělal chybu, jedinou chybu, a dostal jsem doživotí. Na celý život — jak by se vám to líbilo? Jen sám, být celou dobu sám a sám? Mně dávají rozkazy i hraboši!”

Jason se ovládl, snažil se, aby mu do hlasu neproniklo radostné vzrušení. „Hraboši? Co jsou to hraboši?”

Ta otázka zněla tak odporně, že Krannona zarazila, bylo neuvěřitelné, že by mohl existovat někdo, kdo o hraboších nikdy neslyšel. Něco z chmur v jeho výrazu ustoupilo náznaku radosti, když si uvědomil, že má před sebou nedobrovolného posluchače, který si vyslechne povídání o jeho trápení.

„Hraboši jsou zrádci — to leda jsou. Zrádci lidské rasy a měli by být vyhlazeni. Žijí v džungli. A to, co dělají se zvířaty…”

„Chcete říct, že jsou to lidé… Pyrrané jako vy?” přerušil ho Jason.

„Nikoli jako já, mistře. Takové chyby se už víckrát nedopuste, jestli chcete zůstat naživu. Možná že jsem jednou na hlídce zachrápal, a proto zatvrdl u této práce. Ale to neznamená, že se mi ta práce líbí, nebo že mám rád hraboše. Ti smrdí, doopravdy smrdí, a nebýt potravin, které od nich bereme, všechny bychom je ihned zlikvidovali. Zabíjet je, to by byla práce, do které bych se pustil skutečně celým srdcem.”

„Když vám dodávají potraviny, musíte jim dávat něco na oplátku?”

„Komerční zboží, korále, nože, běžné věci. Dodávky se jim předávají v kartónech a to obstarávám já.”

„Jak?” zeptal se Jason.

„Jezdím obrněným náklaďákem na dohodnuté místo. Zásilku vyložím a později se tam vrátím a naložím potraviny, které nám za naše zboží dají.”

„Mohu jet s přišlí dodávkou s vámi?”

Krannon se nad tím nápadem chvíli mračil. „Jo, řekl bych, že by to šlo, když už jste tak hloupý, že jste se sem vypravil. Můžete mi pomoct nakládat. Ale teď mají mezi žněmi, takže příští cesta nebude dřív než za osm dní…”

„Ale loď mi odlétá dřív — to už bude příliš pozdě. Nemůžete se vypravit dřív?”

„O svých problémech mi nemusíte vyprávět, mistře,” zabručel Krannon a postavil se na nohy. „Pojedu, jak jsem řekl, a kvůli vám nebudu termín měnit.”

Jason si uvědomil, že z toho člověka dostal všechno, co za jedno setkání dostat mohl. Vykročil ke dveřím, pak se obrátil. „Ještě něco,” řekl. „Jak vlastně ti divoši… hraboši… vypadají?”

„Copak já vím?” utrhl se Krannon. „Obchoduju s nimi, ale neobjímám je. Kdybych někdy některého zahlédl, na místě bych ho zastřelil.” Během řeči prohnul prsty a do ruky mu vskočila pistole a zase z ní zmizela. Jason se tiše vytratil.

Ležel na kavalci, dopřával svému tělu, zmučenému gravitací, odpočinku a hledal způsob, jak přimět Krannona, aby změnil termín dodávky. Na tomto světě, kde neexistovala měna, neměly jeho milióny kreditů žádnou cenu. Jestliže se někdo nedá přesvědčit, musí se podplatit. Ale čím? Sklouzl pohledem na skříňku, v níž dosud visely šaty, v nichž přijel, a dostal nápad.

Bylo to až ráno, kdy se mohl znovu vydat do skladiště potravin — a o den blíž jeho konečnému termínu. Krannon se neobtěžoval vzhlédnout od práce, když Jason vstoupil.

„Chcete tohle?” zeptal se Jason a napřáhl ruku s plochým zlatým pouzdrem, do něhož byl vsazen velký diamant. Krannon něco zabručel a otáčel pouzdrem v ruce.

„Nějaká hračka,” usoudil. „Na co je?”

„No když stisknete tento knoflík, máte k dispozici oheň.” V otvoru v horní části se objevil plamínek. Krannon se chystal zapalovač vrátit.

„Nač mi ten plamínek bude? Hele, nechte si to.”

„Počkejte,” zarazil ho Jason. „Ono to umí víc. Když stisknete ten drahokam uprostřed, vypadne něco takového.” Do dlaně mu vklouzla černá kulička velikostí nehtu. „Granát vyrobený z tuhého ultranitu. Silně ho stisknete a hodíte. O tři sekundy později exploduje tak silně, že by tuto budovu vyhodil do povětří.”

Tentokrát se Krannon téměř usmíval, když sahal po pouzdru. Ničící a smrtící zbraně jsou pro Pyrrany jako cukrátka. Zatímco si Krannon pouzdro prohlížel, Jason mu přednášel svou nabídku.

„Pouzdro a bomby si můžete ponechat, když posunete termín dodávky na zítřek… a necháte mě jet s vámi.”

„Přijďte sem v pět ráno,” rozhodl se Krannon. „Vyrazíme časně.”