Prvni planeta smrti

28

„Co tedy máme dělat?” zeptala se Meta. A zeptala se tónem, který zněl ztrápeně, prosebně. Vyslovila tak otázku všech Pyrranů, kteří byli v místnosti, i těch tisíců, kteří je sledovali na monitorech.

„Co tedy máme dělat?” Všichni se obrátili na Jasona, čekali na odpověď. V tu chvíli upadly všechny rozdíly do zapomenutí. V očekávání hleděli na něho upřeně lidé z města stejně jako lučištníci se skloněnými zbraněmi. Tento cizinec je zmátl a změnil starý svět, jak ho znali, a představil jim nový a podivný svět s problémy, které jim byly cizí.

„Neukvapujte se,” pronesl Jason se zdviženou rukou. „Společenské neduhy léčit neumím. Ale tuto planetu plnou svalnatých ostrostřelců se vyléčit pokusím. Zázrakem jsem přežil až do dneška, i když podle zákona pravděpodobnosti jsem měl být už aspoň desetkrát na onom světě.”

„I když všechno to, Jasone, co říkáš, je pravda,” pokračovala Meta, „jsi dosud tím jediným, kdo nám může pomoci. Jaká nás čeká budoucnost?”

Přemožen únavou, Jason se na pilotním sedadle zhroutil. Krátce pohlédl na kruh lidí kolem sebe. Zdálo se, že se všichni tváří upřímně, a nikdo z nich si zřejmě ani nevšiml, že ruku od čerpadlového spínače už odtáhl. Válka mezi městem a venkovem upadla do zapomenutí — alespoň pro tuto chvíli.

„Řeknu vám, na co jsem přišel,” prohlásil a zkroutil se na sedadle ve snaze najít pro svoje bolavé kosti pohodlnější polohu. „V posledních pár dnech jsem hodně přemýšlel, hledal jsem odpověď. Ze všeho nejdřív jsem přišel na to, že dokonalé a logické řešení by vůbec k ničemu nevedlo. Ta stará ideální představa o vlku lehajícím s beránkem bohužel v praxi neuspěje. Ta je tak dobrá k tomu, aby se vlk rychle dostal k obědu. V ideálním případě, teď když znáte pravý důvod svého trápení, byste měli strhnout ochranný val a lidem z města a z džungle dovolit, aby spolu v bratrské lásce splynuli. Což připomíná obrázek podobný výjevu vlka s beránkem. A nepochybně by to mělo stejný výsledek. Někdo si vzpomene, jak jsou hraboši ve skutečnosti odporní nebo kšeftaři hloupí, a čerstvá mrtvola začne vychladat. Boj se rozšíří a vítěze pozře divoký život, který se převalí přes nestřežený val. Ne, odpověď tak jednoduchá není.”

Pyrrané mu naslouchali, a jak si uvědomili, kde jsou, neklidně se rozhlédli. Strážní opět pozvedli svoje samostříly a zajatci ustoupili ke stěně a na tváři se jim rozhostila nevraživost.

„Chápete, co mám na mysli?” zeptal se Jason. „Netrvalo to dlouho, že?” Z toho, jak bezmyšlenkovitě reagovali, se zatvářili poněkud sklíčeně.

„Pokud máme pro budoucnost vymyslet nějaký slušný plán, budeme muset vzít do úvahy setrvačnost. Totiž setrvačnost myšlení. Jen z toho, že člověk o něčem ví, že platí teoreticky, se pravda ve skutečnosti nestane. Náboženství barbarských primitivů neunesou ani zrnko vědeckého poznání, přesto však tvrdí, že vysvětlují všechno. Avšak i když někdo z těch primitivů zná veškeré logické zdůvodnění k tomu, aby se své víry zbavil, věřit nepřestane. Tehdy nazve své pověry pravou vírou, protože je přesvědčen, že má pravdu. A je přesvědčen, že jeho pověry jsou pravdivé, protože má svou víru. Tohle je začarovaný kruh falešné logiky, které se nelze dotknout. Ve skutečnosti je to setrvačnost jeho myšlení — způsob uvažování, že to, co vždycky bylo, také navždy bude. A neochota rozloučit se s myšlením ve vyježděných kolejích.

Samotná setrvačnost myšlení nevyvolá žádné problémy, ale jde zde také o kulturní setrvačnost. Někteří z vás, kteří jste v této místnosti, věříte, že to, co jsem tady přednesl, je pravda, a rádi byste se chtěli změnit. Ale změní se všichni vaši lidé? Ti neuvažující, zvyky spoutaní a reflexy ovládaní lidé, kteří jsou přesvědčeni, že to, co je teď, bude napořád. Budou brzdit provádění jakýchkoli plánů, které vypracujete, a vše, o co se pokusíte, abyste prosadili to nové, co jste teď pochopili.”

„Takže je to zbytečné a pro náš svět žádná naděje neexistuje?” zeptal se Rhes.

„To jsem neřekl,” odpověděl Jason. „Mám na mysli pouze to, že vaše problémy neskončí přehozením nějakého myšlenkového přepínače. Do budoucna vidím tři možné směry, a je pravděpodobné, že se všemi třemi vydáte současně.

Prvním — a nejlepším — bude opětovné spojení Pyrranů z města a z džungle v jedinou lidskou komunitu, z níž jste vzešli. Každá z těch dvou skupin je teď neúplná, potřebuje to, co máta druhá. Ve městě máte technické vymoženosti a styk s celou galaxií. Vedete také válku na života na smrt. Tam v džungli žijí vaši bratranci ve smíru s okolím, ale scházejí jim lékařské a jiné technické vymoženosti, stejně tak jakýkoli kulturní styk s lidstvem. Budete se muset spojit a ze vzájemné výměny mít prospěch. Současně budete muset zapomenout na tu udržovanou nenávist, kterou vůči sobě chováte. Toho lze dosáhnout pouze mimo město. Každý z vás, kdo je schopný, musí tam jít dobrovolně a přinést nějaký kousek vědomosti, který je třeba mít společný. Nic se vám nestane, když půjdete s dobrým úmyslem. A naučíte se, jak s touto planetou vycházet, a ne s ní bojovat. Nakonec budete mít civilizované komunity, v nichž nebudou hraboši ani kšeftaři. Budou v nich Pyrrané.”

„A co se stane s naším městem?” zeptal se Kerk.

„Zůstane, kde je — a pravděpodobně se ani v nejmenším nezmění. Zpočátku budete ochranný val a obranná zařízení potřebovat, abyste zůstali naživu, až z něho budou lidé odcházet. A pak se bude udržovat v chodu, protože vždy zůstane určitý počet lidí, které nepřesvědčíte. Ti zůstanou a budou bojovat, a nakonec zahynou. Možná že se vám povede líp při výchově vašich dětí. Nemám ani nejmenší představu o tom, jakým způsobem město zanikne.”

Mlčeli, jako by přemýšleli o budoucnosti. Skop na podlaze zasténal, ale nepohnul se. „To jsou dva směry,” poznamenala Meta. „Jaký je ten třetí?”

„Třetí možností je moje oblíbená představa,” usmál se Jason. „A doufám, že najdu dost lidí, kteří půjdou se mnou. Vezmu svoje peníze a všechny je utratím za vybavení nejlepší a nejmodernější kosmické lodě všemi zbraněmi a vědeckými přístroji, k jakým se dostanu. Pak požádám dobrovolníky z řad Pyrranů, aby šli se mnou.”

„A proboha proč?” zamračila se Meta.

„Nikoli z lásky k bližnímu. Očekávám, že se mi ta investice vrátí, a víc než vrátí. Víte, po těch několika uplynulých měsících se ke svému dřívějšímu zaměstnání zřejmě nebudu moci vrátit. Nejen proto, že mám teď tolik peněz, že by to byla pro mě ztráta času, ale myslím si, že bych se při něm hrozně nudil. Člověku — pokud zůstane naživu — dává Pyrrus jedno: zkazí ho tak, že po klidnějších místech nebaží. Rád bych vzal tu loď, o které jsem se zmínil, a pustil se do hledání nových světů. Existují tisíce planet, na nichž by se lidé rádi usadili, avšak pro normální usedlíky je příliš těžké nebo náročné uchytit se na nich. A umíte si představit planetu, kterou by Pyrran s tím výcvikem, kterého se mu dostalo, nepokořil? A nelíbilo by se vám něco takového dělat?

Ovšem, nepřineslo by to jenom potěšení. Ve městě je vaše existence orientována na neustálý boj na život a na smrt. Teď máte před sebou možnost zvolit si poměrně mírumilovnou budoucnost, nebo zůstat ve městě a vést zbytečnou a hloupou válku. Já pak nabízím třetí možnost: věnovat se tomu, co tak dobře umíte a co vám současně umožní dokázat něco prospěšného.

Tohle jsou tedy ty možnosti. A závisí jen na vás, pro kterou z nich se rozhodnete.”

Dříve než mohl někdo vyslovit svůj názor, palčivá bolest sevřela Jasonovi hrdlo. Skop, který před chvílí nabyl vědomí a vyskočil z podlahy, jediným pohybem stáhl Jasona ze sedadla, a nyní ho držel za krk a škrtil. Lučištníci se chystali vystřelit, ale šípy nevypustili, protože Jason byl v dráze výstřelů.

„Kerku! Meto!” vykřikl chraptivě Skop. „Popadněte pistole! Otevřte uzávěry — naši se sem nahrnou a ty zatracený hraboše s těma blbejma kecama zabijou!”

Jason odtrhával prsty, které v něm dusily život, ale bylo to totéž, jako by chtěl ohýbat ocelové týče. Nemohl ze sebe dostat ani slovo, krev mu bušila v uších a rdousila myšlenky. Nyní je po všem, a on prohrál. V kosmické lodi se vzájemně vyvraždí, a Pyrrus zůstane i nadále planetou smrti, dokud všichni nezahynou.

Meta vyrazila jako uvolněná pružina, a samostříly cvakly. Jeden šíp se jí zaryl do nohy, druhý ji probodl nahoře paži. Šípy ji však zasáhly ve výskoku, a setrvačnost ji přenesla místností k jejímu společníkovi a umírajícímu mimozemci.

Pozvedla ruku a švihla malíkovou hranou dolů. Tvrdě zasáhla Skopa do pažního svalu — tomu se paže křečovitě zachvěla a ruka mu odskočila od Jasonova krku.

„Co to děláš?” vykřikl v dosud nepoznané hrůze Skop na zraněnou dívku, která na něho dopadla. Odstrčil ji — Jasona dosud držel druhou rukou — ale ona místo odpovědi udeřila znovu, tvrdě a přesně, a její malíková hrana ho zasáhla přes průdušnici, kterou rozdrtila.

Skop klesl na podlahu, zvracel a lapal po dechu.

Jason to všechno vnímal jako v mlze, sotva se držel při vědomí. Skop se s velkým úsilím postavil a s očima plnýma bolesti se obrátil na svoje přátele. „Mýlíš se,” řekl varovně Kerk, „nedělej to!”

Zvuk, který zraněný Skop vydal, byl spíše zvířecí než lidský. Když se vrhl směrem k pistolím na opačné straně místnosti, samostříly zazněly jako harfa smrti. Skluzem dorazil ke zbraním, rukou je srazil, ale byl již mrtev.

Když Brucco vykročil, aby pomohl Metě, nikdo mu v tom nebránil. Jason namáhavě nasával vzduch do plic, vdechoval život. Bdělé skleněné oko kamery přenášelo vše, co se odehrávalo, ke každému ve městě.

„Díky, Meto… za pochopení… a taky za pomoc.” Jason musel dostávat ze sebe slova násilím.

„Skop se mýlil a ty, Jasone, jsi měl pravdu,” odpověděla. Hlas jí na okamžik selhal — to když Brucco prudce zatáhl prsty za opeřený konec šípu a vytrhl jí dřík z ramena. „Nemohu v městě zůstat — to mohou jen lidé, kteří jsou stejného smýšlení jako Skop. A do džungle bohužel nemohu — viděls, jaký jsem měla s křídlobodcem úspěch. Když ti to nebude vadit, ráda bych šla s tebou. Moc ráda.”

Řeč mu působila bolest, proto se jen usmál, ale Meta pochopila, co tím úsměvem míní.

Kerk sklouzl smutným pohledem na tělo mrtvého Skopa. „Mýlil se, ale chápu, jak mu bylo. Já město opustit nemůžu, ještě ne. Někdo bude muset držet opratě v ruce, zatímco budou probíhat změny. Ta tvoje loď, Jasone, to není špatný nápad, o dobrovolníky nebudeš mít nouzi. Pochybuji však, že se ti podaří přimět Brucca, aby s tebou šel.”

„Ovšemže nepodaří,” vyštěkl Brucco, aniž vzhlédl od kompresního obvazu, který vázal. „Přímo tady na Pyrru je toho na práci dost. Život zvířat zabere hodně studia, a zanedlouho sem budou jezdit ekologové z celé galaxie. Ale já budu první.”

Kerk zvolna přistoupil k obrazovce zachycující pohled na město, a nikdo se ho nepokusil zadržet. Zahleděl se na budovy, na kouř, který se dosud vinul zpoza ochranného valu, a na zelenou džungli rozprostírající se jakoby bez hranic za valem.

„To všechno jsi, Jasone, změnil,” konstatoval. „Teď to ještě nemůžeme pochopit, ale Pyrrus už nikdy nebude takový, jaký býval, než jsi přišel. A už bude lepší nebo horší.”

„Bude lepší, sakra, lepší,” zakrákal Jason a rukama si třel bolavé hrdlo. „Teď si podejte ruce a válku skončete — aby tomu lidi skutečně uvěřili.”

Rhes se otočil a po chvilce váhání napřáhl ruku, podal ji Kerkovi. Šedovlasý Pyrran pocítil stejnou nechu z toho, že se má dotknout hraboše, jak ji pocioval celý život.

Pak si však rukama potřásli, protože oba patřili k silným osobnostem.