Prvni planeta smrti

19

„Náklaďák tady bude co nevidět — víš, co máš dělat?” zeptal se Naxa.

Jason přikývl a znovu zaletěl pohledem k mrtvému muži. Nějaká šelma mu utrhla paži a on vykrvácel. Utrženou paži zavázali do košilového rukávu, takže z větší vzdálenosti vypadala normálně. Pohled zblízka na tu ochable ležící ruku a na bílou pokožku a výraz hrůzy v obličeji vyvolával v Jasonovi neblahé pocity. Byl by raději, kdyby mrtvola byly bezpečně pohřbena. Chápal však, že je důležité, aby dneska byla zde.

„Už přijel. Počkej, až se natočí zadkem,” zašeptal Naxa.

Obrněný nákladní automobil měl tentokrát ve vleku tři poháněné přívěsy. Celá souprava se skřípavě vyšplhala po kamenitém svahu, pak se s kvílením zastavila. Krannon opatrně vystoupil z kabiny, a než otevřel přívěsy, obezřele se rozhlédl. Na pomoc s nakládáním si přivezl s sebou zdvižného robota.

„Teď!”

Jason vyrazil na mýtinu, utíkal a vykřikoval Krannonovo jméno. Za ním se ozývaly praskavé zvuky z toho, jak dva muži v úkrytu z hustého listí táhli v jeho stopách mrtvé tělo. Otočil se, a aniž se zastavil, vystřelil nahodile do vzduchu.

Ozvalo se prásknutí jiné pistole — to vystřelil Krannon a jeho náboj nadzvedl dvojnásobnou mrtvolu dřív, než dopadla na zem. Pak Krannon zalehl a zaměřil palbu do stromů za běžícím Jasonem.

Ve chvíli, kdy Jason dobíhal k nákladnímu autu, vzduchem něco zabzučelo a Jasonovi se do zad zařízla horká bolest, která ho srazila k zemi. Ohlédl se, když ho Krannon táhl dveřmi do kabiny, a spatřil, že mu za ramenem ční kovový šíp.

„Máte kliku,” poznamenal Krannon. „O chlup níž a šlo to do srdce. Já vás před hraboši varoval. Máte kliku, že jste vyvázl jen s tímhle.” Ležel vedle dveří a střílel do lesa, nyní již ztichlého.

Při vytahování šípu cítil Jason mnohem větší bolest, než když ho šíp zasáhl. Klel, protože to bolelo, když mu Krannon ránu ovazoval, a současně obdivoval ty, kteří ho zranili, s jakou účelovou přímočarostí jednají. Riskovali jeho život, aby jeho útěk vypadal hodnověrně. A také riskovali, že se proti ním může obrátit za to, že ho postřelili. Celou akci provedli důkladně a beze zbytku, a Jason je za jejich důslednost proklínal.

Poté, co Jasona ošetřil, vystoupil Krannon opatrně z auta. Rychle nakládání dokončil a vyrazil s přívěsy zpátky k městu. Jason dostal injekci proti bolesti, a teď, když vyrazili, upadl do lehkého spánku.

Zatímco spal, Krannon musel dát zprávu rádiem, protože když dojeli do města, Kerk na ně už čekal. Ihned jak se nákladní auto dostalo za ochranný val, Kerk prudkým trhnutím otevřel dveře kabiny a vytáhl Jasona ven. Obvaz se posunul, a Jason ucítil, že se mu rána otevřela. Stiskl zuby — Kerk se nedočká potěšení, aby ho slyšel naříkat.

„Říkal jsem ti, abys zůstal v baráku, dokud loď nepoletí. Proč jsi utekl? Proč jsi šel ven? Mluvils s hraboši — že?” Při každé otázce Jasonem zatřásl.

„Nemluvil jsem — s nikým,” podařilo se Jasonovi ze sebe vyrazit. „Pokoušeli se mě dostat, dva jsem zastřelil — skrýval jsem se, dokud se nevrátil náklaďák.”

„Pak dostal ještě jednoho,” ozval se Krannon. „Viděl jsem to. Dobrý zásah. Já asi dostal taky pár. Nech ho, Kerku. Střelili ho do zad, ještě než doběhl k náklaďáku.”

Vysvětlování už bylo dost, usoudil Jason pro sebe. Nepřežeň to. Dopřej mu času, aby si to přebral. Je načase změnit předmět hovoru. Vím o něčem, co odvede jeho pozornost od hrabošů.

„Bojoval jsem za tebe, Kerku, zatímco ty jsi zůstal v bezpečí za ochranným valem.” Jason se opřel o bočnici auta, když Kerk svoje sevření povolil. „Přišel jsem na to, kvůli čemu ta vaše bitva s planetou vlastně je — a jak ji můžete vyhrát. Teď mi dovol, abych se posadil, a já ti to povím.”

Zatímco spolu hovořili, dorazili sem další Pyrrané, a nyní se nikdo z nich ani nepohnul. Stejně jako Kerk stáli strnule a jen na Jasona hleděli. A když Kerk promluvil, vyjádřil se za všechny.

„Co tím chceš říct?”

„Jen to, co jsem řekl. Pyrrus s vámi bojuje — aktivně a vědomě. Vyjeď si dost daleko za hranice tohoto města a ucítíš, že jsou na město nasměrovány vlny nenávistí. Ne, to by nešlo — ty je neucítíš, protože jsi vyrostl ve městě. Já však ano, a taky kdokoli jiný, kdo má nějaký druh paranormální citlivosti. Na vás je neustále vysílána výzva k válce. Životní formy této planety paranormální citlivost mají a na ten příkaz reagují. Útočí a mění se a mutují, aby vás ničily. A budou v tom pokračovat, dokud všichni nezahynete — pokud nebudete schopni s válkou skoncovat.”

„Jak?” Kerk to slovo vyštěkl a jeho otázka se odrážela na tvářích všech.

„Tím, že najdete toho nebo to, co tu výzvu vysílá. Životní formy, které na vás útočí, nemají žádné rozumné důvody. Dostávají rozkaz útočit. Myslím, že vím, jak zdroj těchto rozkazů najít. Pak už půjde o dekódování vzkazu, nabídnutí smíru a případné ukončení celého nepřátelství.”

Po jeho slovech zavládlo naprosté ticho, a Pyrrané se snažili vyřčenou myšlenku vstřebat. První se vzpamatoval Kerk, pokynem ruky naznačil, aby se všichni rozešli.

„Vrate se ke své práci. Za tohle odpovídám já a beru si to na starost. Jakmile zjistím, kolik je na tom pravdy — pokud vůbec nějaká — budu vás podrobně informovat.”

Lidé se pomalu a beze slova rozcházeli, a jak se vzdalovali, otáčeli se.