Přátelé z Hadonoše

8. SETKÁNÍ

K bolestem v noze se přidala trýzeň žízně. Odplazil jsem se proto k potoku do sousední ledové jeskyně a opatrně srkal studenou vodu. Chlad, který vydechoval staletý led, působil na oteklou nohu blahodárně. Dlouho jsem se však neradoval. Se studenou vodou v prázdném žaludku se špatně odpočívá v chladničce. Brzy jsem se tak roztřásl zimou, že jsem se musel vrátit do jeskyně s nástěnnou malbou.

Po mnoha bolestivých operacích se mi konečně podařilo uvést nohu do správné polohy.

Bolesti se poněkud utišily — usnul jsem únavou.

Na Kvartě nebylo o překvapení nouze, ale překvapení, které mi připravilo probuzení, překonalo snad všechno, co jsem dosud prožil.

Rozsvítil jsem svítilnu, kterou jsem měl neustále připevněnou na prsou — a ustrnul jsem úžasem. Jeskyně se změnila k nepoznání. Podstatně se zmenšila a přijala kulovitý tvar.

To přece není možné. Blouzním, nebo prožívám fantastický sen?

Posadil jsem se, abych si mohl jeskyni prohlédnout důkladněji. Teď teprve jsem zpozoroval, že ležím na pohodlné posteli, navlas podobné postelím, jaké jsme měli v Paprsku.

Důkladně jsem ji ohmatal. Ano, je to naše postel.

Naši jsou zde.

Hlava se mi zatočila štěstím.

A kde vlastně ležím? V kulovité kovové kabině bez oken.

Jsem snad ve vězení — na palubě mezihvězdného letadla?

Svěsil jsem nohy z postele, abych se postavil. Pod chodidlem jsem ucítil nějaký předmět. Posvítil jsem na podlahu. Byla pokryta podivnými předměty nezvyklých tvarů a barev.

To přece nejsou naše výrobky. Přístroje tak podivného vzhledu jsem ještě neviděl. Ostatně — za ta léta, co jsem na Zemi nebyl, všelicos se mohlo změnit.

Čemu však tyto předměty slouží? Jak se s nimi manipuluje? Proč mi je dali do kabiny?

Letíme nebo jsme dosud na Kvartě? Letíme-li, rozhodně nejsme dlouho na cestě. Tíže působí ještě normálně.

— Proč má kabina kulovitý, tvar? — napadlo mi najednou. Sousední kabiny Jsou také kulovité? To by bylo přece nehospodárné využití drahocenného prostoru…

Vstal jsem. V kotníku mě trochu píchlo. Teď teprve jsem vzpomněl na bolavou nohu. Dupnul jsem si. Opět jenom píchnuti. Sláva, noha je už v pořádku.

Jak dlouho jsem vlastně spal?

Musím si s někým promluvit, musím se setkat s lidmi, s takovými lidmi jako jsem já. Ať mě soudí, ať mi spílají — hlavně když uvidím skutečného člověka. Tolik let tu žiji tak strašlivě sám, tolik let jsem neslyšel živý lidský hlas.

„Haló, lidé — to jsem já, McHardy“, zvolal jsem vzrušeně.

Žádná odpověď. Bušil jsem tedy pěstí do stěny kabiny.

Opět mrtvolný klid. Asi je mé vězeni příliš vzdáleno od obytných prostorů.

Snad se mi podaří otevřít dveře. Kde jen jsou?

Konečně jsem je objevil. Byly směšně malé, necelého půl druhého metru vysoké a sedmdesát centimetrů široké. Má to snad být zostření trestu?

Nu, co na tom, hlavně když jsem zase mezi svými.

Čím jsou dveře zamčeny? Šmátral jsem po jejich obvodu, při čemž jsem se o ně opřel.

Povolily samy — málem jsem si natloukl hlavu o stěnu.

Do kabiny proniklo denní světlo. Vytřeštil jsem oči: za dveřmi se kymácela ve větru pokroucená větev s širokými silnými listy.

Bydlím snad vedle skleníku?

Kvapně jsem vylezl ven. Byl jsem tak ohromen, že jsem zůstal na kolenou, jako bych byl přibit k zemi. Mé sny o letu v mezihvězdném letadle se rozplynuly jak pára nad hrncem. Pokorně jsem klečel uprostřed kvarťanského pralesa, do něhož byla vsazena kovová koule. Až k ní byla — neznámo odkud — proklestěna pěšina.

Na obloze se jízlivě usmívala dvě slunce.

Myšlenky se mi zmateně honily hlavou, burácely a vybuchovaly. Jistě si dovedeš představit, jak trpce jsem byl zklamán.

Kdo sem tu kouli položil? Kdo přenesl mne? Jedině lidé.

Určitě lidé, to dokazuje i ta postel z letadla. Opět mi zasvitl zákmit naděje. Naděje je vůbec to poslední, co s člověkem umírá.

Nejprve musím prozkoumat, kam vede pěšina.

Zavřel jsem dveře svého nového obydlí, aby mi tam nevlezl nevítaný host, a vyrazil jsem. Cestou trhal jsem sladké plody a hltavě polykal, abych znovu nabral sil.

Pěšina byla zcela čerstvá. Místy vedla průsekem, v němž proťaté větve a kmeny plakaly dosud svěží mléčnou mízou.

Po několika zákrutech dostal jsem se z pralesa. Stál jsem na břehu moře či spíše nevelkého zálivu, sevřeného kopcovitou pevninou.

Břeh byl téměř neschůdný. To znamená, že kovová koule byla sem dopravena po moři, nebo vzduchem.

Sedl jsem si a pátravým zrakem těkal jsem po hladině i po pobřeží. Nespatřil jsem však nic podezřelého, krajina byla liduprázdná, ani sebemenší lodička nekolébala se na mírně zvlněném moři.

Nespěchal jsem. Kam také pospíchat? Zpět do pralesa, do záhadné, koule? Co tam? Zde na břehu je příjemněji. Sluníčka září, vítr mile chladí — a žaludek je plný.

Po celý dlouhý kvarťanský den se nic nezměnilo.

Večer jsem se vrátil do koule, ulehl jsem, ale dlouho jsem nemohl usnout. Neustále mě trápila záhada s koulí, vzrušovalo mě pomyšlení, že už nejsem na planetě sám, — že někde — možná nedaleko — buší lidská srdce.

Ráno mě znovu zaujaly předměty, uložené na podlaze. Některé byly celkem jednoduché, až primitivní. Tak třeba jsem mezi nimi objevil jakousi podivnou sekyrku, nůž a dláto.

Horší to bylo s přístroji. Marně jsem si lámal hlavu, nač který je. Teprve po delším bádání jsem odhalil smysl jediného nástroje: byla to elektrojiskrová vrtačka, poháněná atomovou baterií. Proč však měla tak nezvyklé uspořádání a tvar?

Marně jsem se pokoušel kterýkoliv přístroj nebo nástroj rozmontovat, abych si mohl prohlédnout vnitřní zařízení. Nešlo to ani důvtipem, ani násilím. Připadal jsem si jako kluk, který se nemůže dostat do atomových hodin — a tak rád by se jim „podíval na střeva“.

Nedaleko mého obydlí se zvedal nad prales kuželovitý kopec sopečného původu. Dobytí jeho vrcholku, to byl program třetího dne na novém působišti. Kopec mi umožní větší rozhled, budu se moci lépe orientovat — a možná také objevím sídlo naší výpravy.

Výstup nebyl tak snadný, jak se na první pohled zdálo. Úpatí kopce pokrývala tříšť balvanů, jejichž překonání vyžadovalo přímo horolezeckého umění. Výstup po úbočí byl ještě nebezpečnější. Pohyblivé vrstvy štěrku a písku po každém kroku měnily se v laviny.

Kráter nahoře byl zalit dávno utuhlou lávou.

Krajina kol dokola byla překrásná. Na jedné straně připomínala mírné krajiny střední Evropy, na opačné straně píchaly do narůžovělé oblohy protáhlé špičaté štíty velehor. Připadaly mi jako přísní strážci poklidného koutu na nevlídné planetě.

V jednom z kopců jsem rozpoznal starého známého — starostlivého strážce podzemní říše. A údolí, které ho dělí od souseda, je domovem Frantíka a Mařenky. Co asi dělají? Od nešťastného výletu k moři jsem je neviděl.

— Frantík a Mařenka — blesklo mi najednou hlavou. Ti by mi mohli teď pomoci.

„Ano, navštívím je,“ řekl jsem nahlas. Jak už jsem ti říkal, často jsem vedl hlasité samomluvy, abych vůbec nezapomněl mluvit.

Prodíral jsem se pralesy, — prolézal soutěskami, procházel údolími. Vzhled krajiny mě tak okouzlil, že jsem na nebezpečí ani nepomyslil. Dokonce jsem si vesele prozpěvoval.

Vykračoval jsem si to právě podél vesele bublajícího potoka, když tu mi něco zašumělo nad hlavou.

Byl to Frantík. Lehce dosedl přede mne a objal mě — někde v kolenou, protože byl proti mně příliš maličký. Potřásl jsem mu přátelsky pravicí a pohladil ho po štětinaté hlavě.

„Přišel jsi mi naproti, vid?“ rozhovořil jsem se, jako by mi rozuměl. „Máš ty ale sluch,“ klepl jsem mu na ucho.

„Jistě mi pomůžeš, viď?“ Zavedl jsem ho blíž k potoku a suchou větvičkou nakreslil jsem do naplavené písčité hlíny gumový člun a přijímač. Pak jsem ukázal na kopec, v jehož nitru bydleli bezkřídlí Kvarťané.

Frantík znázorněné předměty okamžitě poznal ale velkou radost z nich neměl. Vzpomněl si asi na smutné chvíle, prožité na pobřeží a teď se obával, že ho snad chci vylákat na podobnou výpravu. Všemožně jsem mu naznačoval, že člun i přijímač potřebuji pro sebe, že míním cestovat sám. Ještě jednou jsem ukázal na kopec, abych naznačil, že jsem své drahocenné věci nechal v podzemí.

Zdálo se, že Frantík pochopil. Zatřepetal blanitými křídly a zamířil k podzemní říši.

Vrátil se asi za hodinu — i s přijímačem. V podzemí prožil asi dramatické chvíle, neboť byl pořádně vyplašen. Neustále ukazoval na mne, pak na sebe, něco kreslil ve vzduchu, žalostně pískal.

„Přistihli tě při krádeži — nu nic, jen když se ti nic nestalo,“ utěšoval jsem ho. Frantík však nebyl k uklidnění. A to už bylo podezřelé. Přitáhl jsem ho k naplavenině a do ruky jsem mu strčil větvičku.

„Nakresli, co jsi viděl,“ pobízel jsem ho. Chvíli se rozmýšlel, až si konečně dodal odvahy a neumělou rukou načmáral do písku panáka s kulatou hlavou, oválným břichem a krátkýma silnýma nohama. Nechápal jsem, co tím chtěl říci. Vzal jsem mu z ruky větvičku a do kolečka, představujícího hlavu, dokreslil jsem oči, nos a ústa — abych kresbu zdokonalil. Frantík však s mým zásahem nesouhlasil. Obličej smazal a kolečko znovu pečlivě obtáhl.

„Lidé ve skafandrech,“ vykřikl jsem najednou. „Už jsem to pochopil. Pozemšťané jsou právě na návštěvě v podzemní říši. Proto ten rozruch…“

— Musím za nimi, rozhodl jsem se.

Frantík chvíli nesměle hopsal po mém boku. Pak se najednou vznesl do výše a ulétl.

Zamával jsem mu na pozdrav — a pospíchal dál. Rychlý krok se změnil v klus.

U kamenné hradby před vchodem do podzemí jsem se zastavil. Rozuměl jsem Frantíkovi dobře? Nechtěl mi říci něco docela jiného? Neřítím se do zkázy?

Odplížil jsem se do pralesa, zapnul přijímač a začal lovit. Jsou-li tu někde nablízku lidé ve skafandrech, určitě zachytím jejich rozhovor.

Přijímač však mlčel. Je snad pokažen?

Ne, byl v pořádku…

Oranžové slunce zapadlo a také zlaté sklánělo se k obzoru…

Za světla se již do kovové koule nedostanu, přespím u Frantíka…

Procházel se na okraji pralesa, jako by mě čekal. Ochotně mě zavedl do své chatrče a nabídl své lůžko.

„A kde máš Mařenku?“ zeptal jsem se, když jsem uléhal. Ukázal někam do hloubi pralesa.

Ráno jsem se probudil — opět v kovové kouli. Nemohl jsem to pochopit. Proč si naši přejí, abych bydlel zrovna tam? Co tím sledují? Chtějí mě snad pozorovat?

Záhadné obydlí jsem podrobil nové důkladné prohlídce. Stěna koule byla dvojitá, s prázdným prostorem uprostřed. Podezřelé. V tom prostoru může být všelicos ukryto…

Sledujete mě. Nu dobrá, však já na vás vyzraji…

Vylezl jsem z koule, ale nešel jsem po pěšině.

Vplížil jsem se do houštin pralesa a vyčkával, co se bude dít. Čas se nemožně vlekl, míjely hodiny — a stále se nikdo neobjevoval.

Přestalo mě to bavit, ztratil jsem trpělivost. Podívám se k moři…

Aby mě opravdu nikdo nespatřil, plížil jsem se pralesem.

Pořádně utrmácen dorazil jsem konečně na okraj houštin. Pomalounku jsem rozhrnul větve a pohlédl na moře.

Po hladině plavalo nějaké podivné zvíře, připomínající platýse.

Čím více se blížilo ke břehu, tím mohutněji vyvstávaly přede mnou jeho obrovské rozměry.

— Ne, není to zvíře, je to nějaké plavidlo nevídaných tvarů — uvědomil jsem si, když obluda uvízla na mělčině.

Opravdu, v čele plavidla se objevil otvor, z kterého vylezli lidé ve skafandrech.

Již jsem chtěl radostně vykřiknout, když tu jsem si všiml, že lidé jsou nepřirozeně malincí. Také jejich skafandry byly jiné než naše. Kukle měli neprůhledné, takže jsem jim neviděl do obličeje.

Vyložili něco na písčinu a vrátili se do plavidla. Kolos se dal do pohybu. Plul stále rychleji, až se najednou vznesl do výše. Zakroužil nad zálivem a odlétl do vnitrozemí.

Všechny naděje se mi zhroutily jako domek z karet. Na planetu nepřiletěli naši ze Země, ale neznámí tvorové bůhví odkud…

Kde však vzali postel, kterou mi položili do kabiny?

Hluboce zamyšlen kráčel jsem pomalu k písčině, abych si prohlédl vyložený předmět.

Byl to elegantní člun, opatřený jakýmsi pohonem, jehož systém jsem zatím nepochopil.

Marně jsem si lámal hlavu, proč záhadní tvorové vyložili člun na břeh a odlétli. Vrátí se pro něj — nebo je to velkomyslný dar, určený trosečníku na nehostinné planetě?

Připadal jsem si jako šimpanz v zoologické zahradě, kterému vhodili do klece nezvyklý předmět. Chodil jsem kolem člunu jako pes kolem horké kaše, až jsem v písku vyšlapal slušnou pěšinu. Zkoumal jsem, z jakého materiálu je postaven, nahlížel jsem dovnitř a studoval řízení pohonu.

Svezu se, ať už to dopadne, jak chce, rozhodl jsem se konečně.

Člun byl překvapivě lehounký, takže jsem ho bez velké námahy dotáhl k moři.

Odrazil jsem se od břehu a dlouho se nechal kolébat vlnami přílivu.

Znovu mne zaujala řídící deska. Konečně jsem objevil páčku, kterou se zapínal motor. Člun se dal do pohybu. Klouzal po vlnách s lehkosti racka, lovícího na hladině jezera.

V několika minutách jsem uháněl napříč zátokou s větrem o závod. Rozkoš z nádherné plavby mi na chvíli dala zapomenout na všechny strasti života.

Brzy jsem se však vzpamatoval. Uvědomil jsem si, že nejsem pánem člunu, ale naopak, že člun mne nese, kam chce. Rychle jsem vypnul motor, abych plnou rychlosti nenarazil na protější břeh.

Byl nejvyšší čas. Člun zkrotl jak beránek; ještě několik skoků a já šťastně přistál na písčině pod převislou skalní stěnou.

První neúspěch mne však neodradil. Při druhé plavbě jsem si počínal opatrněji — a při třetí jsem již jakž takž pochopil princip řízení plavidla.

Večer jsem ho zatáhl do křoví a uložil se v kovové kouli.

Najdu ho ještě, nebo si ho tvorové v noci odnesli? To byla otázka, která mně vířila v hlavě, když jsem ráno pospíchal na břeh.

Jak jsem se zaradoval, když jsem člun našel tam, kde jsem ho včera zanechal.

Obloha byla stále ještě bezoblačná, moře klidné. Povozím se na vlnách, prohlédnu si celou zátoku a podívám se i o kousek dál, rozhodl jsem se. A hned jsem se vydal na cestu.

S prohlídkou zátoky jsem byl hotov za necelou hodinu. Neobjevil jsem nic zvláštního ani podezřelého, pouze jsem si doplnil zásoby pitné vody a potravin.

Trysky na zádi se opět rozezpívaly a já vyplul do širého moře. Pobřeží bylo stále divočejší a romantičtější. Na skalách, znetvořených živelnými pohromami, plazily se zkroucené rostliny, z roklí táhly se k obloze mohutné stromy.

Skřehotající hejno ptáků mi připomnělo nebezpečí, kterému jsem nedávno tak tak unikl, ale obával jsem se zbytečně. Když mě ptáci zpozorovali, ulétli do vnitrozemí. Polekali se asi mého člunu.

K polednám, když obě slunce dostoupila vrcholu, zamířil jsem ke břehu, abych se mohl ukrýt před jejich žárem. Člun jsem vytáhl na písčinu a zvolna vystupoval po stráni na širokou náhorní rovinu.

Najednou se mi překvapením zatajil dech. V průhledu mezi stromy objevil jsem něco nezvyklého. Na hladké, pečlivě upravené ploše stál štíhlý vysoký jehlan.

Sídlo neznámých tvorů.

Srdce se mi prudce rozbušilo. Zde se tedy skrývají drobní človíčkové, zahalení do neprůhledných skafandrů…

Podobný jehlan jsem už na Kvartě viděl. Ano, v osadě neviditelných, vzpomněl jsem si. Osadu neviditelných postavili tedy tito tvorové…

Jsou tu stálými obyvateli, nebo jenom hosty? Jsou-li skutečnými Kvarťany, kde tedy skrývají svůj průmysl? Bez dobře vyvinutého průmyslu by přece nepostavili tak dokonalé letadlo. Navrátilova výprava ani já jsme nic takového na planetě nenalezli…

Ne, nejsou stálými obyvateli Kvarty. Chodí ve skafandrech, zdejší atmosféra je pro ně nedýchatelná. Odkud tedy přiletěli?

Na úvahy není čas; je třeba se rozhodnout. Vrátit se nebo navštívit obyvatele jehlanu?

Rozhodl jsem se pro to druhé. Vylezl jsem z houštin a pomalu kráčel k záhadné stavbě.

Několik metrů před jehlanem jsem se zastavil a vyčkával, co se bude dít.

Uplynula hodina napjatého očekávání a stále nic. Dveře v podobě koule se ani nehnuly, nikde vůkol nebylo živého tvora.

Obcházel jsem tedy kolem štíhlé pyramidy a chvílemi klepal na její stěny.

Mlčela dál, jako sfinga zívající do pouště. Asi tu nikdo nebydlí, možná je to jenom nějaký památník nebo hrobka významného Kvarťana, dohadoval jsem se.

Rovinou prolétl stín. Nad pyramidou zakroužilo velké letadlo, připomínající platýze. Totéž letadlo, které jsem včera spatřil v zátoce. Tmavě modrý kov matně se leskl v záři dvou sluncí.

Letoun pomalu klesal a s neuvěřitelnou lehkostí dosedl na plošinu u pyramidy.

V hlavě kolosu se otevřely dveře. Nejprve vystoupili tři drobní lidé ve skafandrech a za nimi dalších pět.

Zamávali na mne, jako by mne zdravili, nebo volali k sobě. Když jsem se nehýbal z místa, postoupili několik kroků ke mně a zastavili se. Učinil jsem totéž, abych tak dal najevo, že se nebojím.

Teď teprve jsem si je mohl lépe prohlédnout. Zrak mi totiž na Kvartě pořádně zeslábl, asi z nedostatku vitamínu C.

Neznámí lidé mi sahali asi po pás. Stavbu těla měli podobnou jako my. Obličeje jsem nespatřil, skrýval je neprůhledný skafandr. Co teď? Přemýšlel jsem. Jak se s nimi domluvím?

‚McHardy‘, ukázal jsem na sebe a uklonil se. Mlčeli. Buď nechápou, že se jim představuji, nebo jsou hluchoněmí… ‚McHardy!‘ opakoval jsem své jméno. ‚McHardy,‘ řekl nečekaně kdosi z nich a všichni se uklonili.

Byl jsem ohromen. Zřejmě mají podobné hlasivky jako my, obyvatelé Země. Také jejich sluch je výtečný — opakovali mé jméno téměř dokonale.

Zaradoval jsem se. Budou-li po mně opakovat všechno, co jim řeknu, časem je určitě naučím anglicky. Hned jsem to také zkusil. Ukázal jsem na letadlo a pojmenoval je nahlas. Za chvíli to učinili po mně — a hned několikrát, aby se pocvičili.

Zasmál jsem se srdečně. Připadal jsem si jako učitel ve škole.

Strom — les — obloha — dům — kámen…

Tak jsme se bavili až do večera. Po západu sluncí mi opět zamávali na pozdrav, nasedli do letadla a odlétli.

Pomalu jsem kráčel ke břehu, k člunu, který jsem tam zanechal. Na okraji lesa jsem se posadil do trávy a ponořil se do myšlenek. Srdce mi prudce bušilo v prsou.

Již nejsem opuštěn. Planetu navštívili myslící tvorové, kteří navíc dokáží mluvit stejně jako já. Jen je to naučit. Možná — možná mi jednou umožní návrat domů. Jistě mají velké meziplanetární letadlo…

Z myšlenek mě vytrhl zvuk přistávajícího letadla. Neznámí lidé se vrátili.

Spatřili mě okamžitě, ačkoliv jsem byl skryt v šeru pralesa. Zamávali na mne, jako by mne volali zpět. Jeden z trpaslíků se vrátil do letadla. Hned nato se v horní stěně letadla otevřel kulatý otvor — a z něj vystoupila na povrch kovová koule.

Moje obydlí! Vyskočil jsem a běžel k letadlu.

Velký jeřáb, či spíše jakási magnetická ocelová ruka, posadila kouli na travnatý pás nedaleko pyramidy.

Rázem jsem pochopil: přátelé mě přestěhovali, abych jim byl blíž.

Rád jsem souhlasil.

Ráno druhého dne jsem pokračoval ve vyučování. Nešlo to tak rychle, jak se z počátku zdálo. Záhadní přátelé denně odlétali na několik hodin do neznáma a občas kutili něco v pyramidě. Na učení zbývalo málo času.

Za půl roku ovládli osm set podstatných jmen, čili dokázali pojmenovat téměř všechny předměty, které nás obklopovaly.

Horší to bylo se slovesy. A což teprve s abstraktními pojmy! Opakovali je sice po mně se slušnou výslovností, ale dlouho je nechápali.

Nebudu tě unavovat zdlouhavým vyprávěním, jak jsem ty drobné lidičky naučil nakonec slušně mluvit anglicky. Trvalo to téměř dva roky. Uvedu ti pouze jediný příklad pro ilustraci.

V tu dobu jsme se už docela slušně domluvili, ovšem jen v běžných věcech. Napadlo mi, že bychom si mohli vyměnit názory v tom nejdůležitějším, v nazírání na hmotu.

Nakreslil jsem schéma nejjednoduššího atomu — vodíku. Nepochopili. A nedivil jsem se. Schéma, jak my je běžně kreslíme, neodpovídá skutečnosti, to víme. Nakreslil jsem tedy atom helia i jeho isotopu.

Tentýž výsledek. Nepomohlo ani lithium ani berylium.

V mých kresbách viděli spíše náznak slunečních soustav.

Musím jim vysvětlit pojmy: malý, menší, nejmenší, abychom se tak nakonec dostali k nejmenším částečkám hmoty, myslel jsem si.

Konečně pochopili, kam mířím. Sláva. Ale mé názory na atom se s jejich názory dosti rozcházely. Pro ně byl atom složitější, než jak my si ho představujeme. Tenkrát jsem si plně uvědomil, že trpaslíci nejsou tak nepatrnými tvory, jak mně připadali na první pohled. Později to mnohokrát dokázali — a přesvědčíš se nakonec i ty sám. Uvidíš, jak budeš překvapen…“

Stařec se odmlčel. Zrak upřel k Himálajím, ale nedíval se na válející se mlžný opar na velehorách. Pronikal atmosférou do nekonečných vesmírných prostorů, aby si oživil vzpomínky na dny, kdy končilo jeho utrpení a začínala slavná a dobrodružná cesta…

„Marně jsem si lámal hlavu, jak se trpaslíci domlouvají mezi sebou,“ pokračoval McHardy ve vyprávění.

„Pravděpodobně používali vysílaček, poněvadž i se mnou hovořili pomocí reproduktoru. Bezprostředně jsem jejich hlasy nikdy neslyšel.

Když jsme si už docela slušně rozuměli, zaplavoval jsem je spoustou otázek. Po mnoha hovorech a nákresech vesmíru jsem se dozvěděl, že jsou z jedné planety souhvězdí, kterému my říkáme Hadonoš.

Vyprávěli mi také, že jsou na Kvartě již po třetí. První výprava skončila ztroskotáním.“

„Ztroskotáním?“ vpadl McHardymu do řeči doktor Lykurgos. „Nu ano, Navrátilova výprava našla na Kvartě pomník, který nasvědčoval nějaké katastrofě meziplanetárního letadla. Ostatně, posečkejte okamžik!“ Lykurgos vyskočil ze svého místa a za chvíli se vracel s mapou Kvarty, kterou posádka Paprsku zhotovila.[2]*)

„Vidíte? Na té mapě je ještě uvedeno — Záhadná značka na globu. Dnes se už může mapa i celá zpráva Navrátilovy výpravy doplnit a rozšířit.“

McHardy si ze zájmem prohlížel mapu. Přepadla ho i lítost, že on kdysi tuto práci chtěl zmařit.

Avšak doktor Lykurgos netrpělivě vyžadoval další vyprávění.

„Lidé ze souhvězdí Hadonoše, mohu-li je tak nazvat,“ začal opět vyprávět McHardy, „prozradili mně i důvod svých mezikontinentálních letů. Hledají ve vesmíru planetu, kterou by mohli časem osídlit.

‚Proč?‘ divil jsem se. ‚Vaše rodná planeta je snad přelidněna?‘

Chvíli trvalo, než pochopili pojem přelidněna. Pak se zase divili oni. Řekli mi, že na jejich planetě je místa víc než dost. Trápí je vážnější problém. Rodná planeta obíhá prý kolem podobného slunce, jakým je Proxima Centauri, tedy kolem velmi malé a málo hřející hvězdy.

Vlivem gravitačních sil, kterými působí sousední sluneční soustava, obydlená planeta se neustále vzdaluje od svého slunce. Tím pochopitelně klesá teplota na jejím povrchu.

Neznámí lidé vládnou tak velkou energií, že sluneční teplo nahrazuji umělým zářením. Hrozí jim však nebezpečí, že se planeta časem odpoutá od slunce na trvalo a promění se v těleso bloudící vesmírem.

Vypracovali plán, jak tomuto neštěstí čelit: pomocí atomové energie vrátit planetu do původní polohy.

Pokus se podařil, jenže — přestřelili. Planeta se sice vrací na své místo, ale vlivem setrvačnosti bude na své pouti pokračovat, což znamená, že se časem nebezpečně přiblíží k slunci.

Připravili se už na to, že ji zabrzdí, ale nejsou si jisti, jak dalece se jim to podaří. Planeta není míč na hraní, aby se s ní dalo pohazovat.

Jistě chápeš, že život na takové oběžnici není nijak radostný. Je to jako když bydlíš v kráteru sopky, která může kdykoliv vybuchnout.

A tak se vědecké výpravy těchto lidí vydávaly hledat jinou, vhodnou, ale neobydlenou planetu, na kterou by se všichni jejich spoluobyvatelé mohli postupně během několika generací přestěhovat.

Proto také navštívili Kvartu. Proto se pokusili navštíviti zničenou radioaktivní planetu u Proximy…“

„Planetu X?“ zeptal se překvapeně lékař. „Planetu, která prožila děsivou atomovou válku?“

„Ano,“ přikývl stařec. „Také jsem byl překvapen, když mi to říkali.“ Stařec se na okamžik odmlčel.

„Nikdy nezapomenu na osudné dny té nešťastné oběžnice.

Naše mezihvězdné letadlo Paprsek se tehdy blížilo k svému cíli. Hlasy dvou vysílačů na planetě X jsme slyšeli už docela jasně a zřetelně. Watson se tenkrát domníval, že neznámou řeč rozluštil.

Podle jeho pracně sestaveného slovníku přeložili jsme zprávu, že přilétáme na přátelskou návštěvu a vyslali jsme ji neznámým lidem. Odpověď už nepřišla. Na planetě X byla rozpoutána strašlivá, ničivá atomová válka.

Když jsme se přiblížili k povrchu planety, zastihli jsme již několik posledních výbuchů a obraz nevýslovné zkázy. Nemohli jsme přistát.

Vyprávěl jsem o tom neznámým lidem, nebyli však překvapeni. Znali osud planety X.

‚Proč válčili?‘ ptal jsem se jich. ‚Byli přece vyspělí a jistě dobře věděli, že atomová válka je vážným nebezpečím pro existenci celého života na planetě.‘

Souhlasili se mnou. Vysvětlovali mi, že na jejich rodné planetě odsoudili války už dávno. Tak dávno, že jejich historikové nemohou přesně určit datum poslední bitvy.

O tom, jak vznikla atomová válka na planetě X, se dohadují podobně jako my. Atomových vymožeností se pravděpodobně zmocnila část tvorů, kteří chtěli ostatní obyvatele planety zotročit.

To víš, právě tak jako pro nás i pro přátele ze souhvězdí Hadonoše je ta válka velkou výstrahou.

Samozřejmě, že jsem jim vyprávěl i já o lidstvu na naší Zemi, o naší kultuře, o výpravě do trojhvězdí Centaura. Vyprávěl jsem jim i o sobě, vylíčil jsem jim, jak jsem omylem zůstal na Kvartě a co jsem tam dosud prožil.

Zamiloval jsem si ty drobné lidičky a také oni mi dávali najevo své sympatie. Zavezli mne k osadě dobyvatelů vesmíru, kterou před časem vybudovala naše výprava. Obytná budova ležela sice v rozvalinách, ale část zásob a zařízení přece jen unikla zkáze. Odtud získali trpaslíci postel pro mé obydlí v kovové kouli.

Nejcennějšími předměty byly pro mne dva neporušené skafandry pro meziplanetární lety a množství konzerv. Proč, to jistě pochopíš.

Prostě — požádal jsem své přátele, aby navštívili také naši sluneční soustavu — a Zemi — a mne vzali s sebou.

Ochotně souhlasili. Stejně měli v úmyslu vydat se na další průzkum okolních soustav. Obávali se však, že jejich letadlo bude pro mne příliš nepohodlné.

A bylo. Alespoň z počátku, než na něm provedli některé úpravy.

Tvar jejich mezihvězdného letadla už znáš — z televise a z časopisů. Je to obrovská koule, vsunutá mezi čtyři křídla, která jsou zároveň pohonným zařízením.

Vnitřní zařízení je pochopitelně jiné než v našich letadlech. V řezu připomíná cibuli. Pod vnějším obalem jsou kabiny cestujících a pozorovatelny. Nikdy jsem je nenavštívil, prostě jsem se do nich nedostal — tak jsou malé. V další vrstvě jsou uložená pomocná letadla tvaru platýze a zásobárny potravin a vody. Několik dalších vrstev vyplňují pohonné hmoty.

Uprostřed je prostor pro společenský život. Tam jsem prožil většinu času. Spojovací chodby jsou na štěstí dosti široké, takže jsem se mohl přece jen trochu pohybovat po letadle.

Překvapilo mne, že ani pomocné letadlo, kterým mne dopravili do kolosu, obíhajícího Kvartu, ani kolos sám neměl jediného průhledného okna. Trpaslíci však tvrdili, že z kabin sledují hvězdnou oblohu pouhým zrakem.

Později se záhada vysvětlila. Zrak mých přátel je daleko citlivější než náš. Je schopen zachycovat téměř celé světelné spektrum, zatím co my reagujeme jen na několik málo vlnových délek. Většina jejich oken byla opatřena hmotou, která propouští právě jen paprsky nám neviditelné.