Přátelé z Hadonoše

5. ZA NOVÝM OBYDLÍM

Po prudké bouřce, která se přehnala přes prales a vyvrátila cestou několik stromů i s kořeny, vzpomněl jsem si opět na člun uvízlý ve spleti větví.

Noha se mi sice už zahojila natolik, že jsem mohl pohodlně chodit, ale šplhat po stromech jsem se stále ještě neodvážil. Snažil jsem se naznačit Frantíkovi, jak člun vypadá a kde se nalézá, a přimět ho k tomu, aby mi člun přinesl.

Frantík opakoval po mně všechny pohyby, i Mařenka se do toho pilně pustila, ale ani jeden ani druhý nechápal, co chci. Beznadějně jsem mávl rukou a zanechal dalších pokusů. Později se o to pokusím sám, — utěšoval jsem se.

Jednoho dne jsem u Frantíka i Mařenky zpozoroval podivný neklid. Počasí bylo krásné, bouře nehrozila — a prales v bezvětří tak tiše dýchal, že ani list nezašelestil. Marně jsem pátral po příčině neklidu, který se stále stupňoval.

Přátelé opustili chatu a snažili se vniknout do mého podzemního obydlí. Velkomyslně jsem je tam vpustil a ostražitě jsem naslouchal, co se děje. Ať jsem se sebevíc namáhal, nezaslechl jsem ničeho.

Za chvíli Mařenka vylezla z doupěte a jala se z nepochopitelných důvodů vytrhávat trsy trávy a hrabat v zemi. Počínala si tak hbitě, že brzy vykutala jámu, ve které se klidně mohla schovat.

Dělá si skrýš, myslel jsem si. Vypadalo to opravdu tak. Mařenka si počínala podobně jako já, když jsem budoval svoji podzemní skrýš. Vykutanou jámu pokryla větvemi a listím — a pustila se do další jámy, zřejmě pro Frantíka.

Když byly obě jámy přikryty, učinila něco, co já nedělal: vyhrabanou hlínu začala házet na střechu první díry. Uprostřed práce se však zarazila, jako by přemýšlela. Dlouze se zadívala na střechu mého doupěte.

— Asi si vzpomněla na Frantíka, pomyslel jsem si a netrpělivě jsem očekával, co se bude dít dál.

Mařenka najednou změnila původní plán. Místo na své jámy začala hlínu házet na střechu mého obydlí. Ačkoliv jsem nechápal, proč tak činím, pomáhal jsem Mařence ze všech sil. I Frantík vylezl z doupěte a pomohl nám dokončit započaté dílo.

Přátelé uplácali pak naházenou hlínu rukama a hned nato se všemožně snažili vtáhnout mne do podzemí. Ustrašeně při tom pískali, jako by jim šlo nejméně o život. Když se jim to nepodařilo, zalezli do skrýše sami. Já zůstal stát v zamyšlení nad čerstvou vrstvou žluté hlíny.

Proč začala Mařenka házet hlínu na moji střechu? Vždyť suché listy a výhonky svěže zelené trávy, vyrostlé z nově vzniklého humusu, maskovaly skrýš daleko lépe než vrstva čerstvé hlíny. Bála se snad, že nastanou mrazy a hlínou chtěla skrýš lépe isolovat před nepohodou?

Vysvětlení se dostavilo dřív, než jsem očekával. Odněkud zdáli se ozval podezřelý šelest, který se za chvíli proměnil v zlověstný bzukot. Nad pralesem se objevilo první mračno jakéhosi hmyzu. Sneslo se do korun stromů — a přiletělo další, daleko mohutnější. Následující mračno zastřelo již celou oblohu, takže prales rázem utonul v šeru.

Hmyz rychle pronikal do všech koutů pralesa, až ho celý zaplavil. Několik brouků sedlo i na mne a pořádně mne pokousalo.

Uprchl jsem do skrýše a rychle za sebou přibouchl poklop. Frantík s Mařenkou se tiskli k sobě, třásli se a pískali v tak vysoké tónině, že mi to rvalo uši.

Když uplynula asi hodina, chtěl jsem se podívat, co se venku děje, ale ustrašení přátelé se mi pověsili na ruce a táhli mne zpět. Poučen několika kousnutími, poslechl jsem a bezmocně se uložil na primitivní lůžko. Hodina za hodinou míjela, a já jsem přes pronikavé pískání konečně únavou usnul.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probuzení nebylo nijak příjemné. Na obličeji i v ústech jsem měl slanou hlínu — a přátelé byli pryč. Jen malá zářivka, napájená z atomové baterie vysílače, smutně ozařovala pusté stěny doupěte.

Přátelé utekli, ve strachu utekli…

Skočil jsem na žebřík a nadzvedl poklop. Pramének suché hlíny se mi vsypal na hlavu a na ramena.

Vykřikl jsem hrůzou. Pohled na krajinu kolem mne byl tak úděsný, že se mi sevřelo srdce.

Prales zmizel. Do nedohledna se rozkládala pustá rovina, z níž jako náhrobky na obrovském hřbitově trčely pahýly ohryzaných kmenů. Dílo zkázy bylo dokonáno, mračna hmyzu proměnila bujný prales v poušť. Ty tam byly i boudy Frantíka a Mařenky, žlutou hlínu nezpestřovalo ani stéblo slámy. A na druhé straně se rudě lesklo vlnami zvrásněné moře…

Čím se budu živit? Zásoby potravin, ukryté ve skrýši, nevydrží mi déle než měsíc, i kdybych jedl sebeskromněji…

Musím pryč, do míst, které hmyz nezpustošil. Při pohledu na nedohlednou pustinu se mi tajil dech v prsou.

Jak dlouho se budu trmácet děsivou pouští? Vydrží mi zásoby do té doby, než naleznu další prales? Najdu ho vůbec? Nezničil prokletý hmyz všechnu vegetaci?

Ve skupině pahýlů se pojednou něco pohnulo.

Frantík — a Mařenka.

A člun. Ano, táhnou za sebou gumový člun.

Zajásal jsem. Konečně zákmit naděje.

Běžel jsem přátelům vstříc a vroucně je objal. Bránili se — asi nerozuměli mým projevům vděčnosti a přátelství — ale mně to bylo jedno.

‚Jste pašáci,‘ vykřikoval jsem jako smyslů zbavený. ‚Tisíceré díky za zachráněný život. Bez tebe, Mařenko, by mne ta havěť sežrala i se střechou nad hlavou. A člun — člun — víte vy vůbec, co to pro nás znamená? Brzy to poznáte sami. Jaké štěstí, že naše guma té havěti nechutnala.‘

Člun jsem ihned podrobil zevrubné prohlídce. Poškození nebylo tak zlé. Při nárazu na spleť větví se protrhla jenom plachta, chránící za nepohody náklad nebo cestující. Při nafukování jsem sice objevil v člunu několik malých dírek, ale byly tak nepatrné, že vzduch jimi unikal jen velmi pomalu. Ty, které byly na dosah, ucpali jsme rukama. Označil jsem je kolečky a po krátkém zacvičení se o ně staral pouze Frantík s Mařenkou. Já měl obě ruce volné k veslování.

Jedinými našimi vesly byly ruce, protože původní vesla zmizela v útrobách žravých brouků.

Zmítáni vlnami pluli jsme těsně kolem písčitého břehu. Postupovali jsme vpřed opravdu hlemýždím tempem. Nebylo nic snazšího, než ochrannou plachtu proměnit v opěrnou, ale vítr na neštěstí vál od moře přímo proti břehu a byl příliš slabý pro jakékoliv rejdování.

Frantík s Mařenkou mi brzy odkoukali veslování, takže jsme se mohli střídat. Veslovali tak vytrvale a houževnatě, že jsem mohl většinu času odpočívat, staraje se pouze o dírky v člunu a o doplňování uniklého vzduchu.

Na noc jsme vytáhli člun na břeh a uložili se na jeho dně pod ochrannou plachtou.

Dlouho jsem nemohl usnout. V tichu noci celou vahou padla na mne tíže opuštěnosti, beznadějné opuštěnosti na neznámé, nemilosrdné planetě, plující vesmírem biliony kilometrů od domova.

Frantík i Mařenka již spali. Rozepnul jsem plachtu a vylezl z člunu. Velká rudá hvězda plakala nad obzorem, mezi blikajícími hvězdami prolétl občas meteor, zanechávající za sebou stříbrnou, rychle mizící čáru. Ačkoliv mi do tváře vál teplý větřík, zdálo se mi, že z nekonečného vesmíru padá na mne ledový dech nezměrných prostorů bez jediné známky života. Připadal jsem si jako štvanec, vyhozený z mezihvězdného letadla a plující teď sám, samotinký v naprosté, ničím neohraničené prázdnotě.

Má to ještě smysl dál se beznadějně ploužit pustinami a nakonec bídně zemřít? Pohled na hvězdnou oblohu se mi stal nesnesitelným. Vrátil jsem se do člunu a hořce se rozplakal.

Teprve k ránu jsem se jakž takž uklidnil. Dokonce jsem začal chladně uvažovat, jak nejrychleji se dostat z vypleněného kraje do lepšího prostředí.

Rozsvítil jsem kapesní svítilnu a pokoušel se opravit porouchaný přijímač. Nešlo to, ale při pohledu na cívky drátu jsem přišel na dobrý nápad. Frantík i Mařenka mají dobré běhy, proč by mne nemohli táhnout? Z drátu jsem rychle upletl několik metrů dlouhé lanko a hned po rozbřesku zahájil výcvik svých spolucestujících. Brzy pochopili, co chci — a dokonce měli z nové funkce radost.

Vesele hopsali po břehu a člun za nimi jenom letěl.

Jejich radost však neměla dlouhého trvání. V poledne byli již tak unaveni, že se sotva vlekli. Nechal jsem je chvíli odpočinout a pak znovu je přinutil k běhu. Přiznám se, že se to bez bití neobešlo.“

„Jak jste je mohl bít?“ přerušil starce rozhořčený Lykurgos a štítivě se od něho odtáhl. „Jak o tom můžete s takovým klidem vyprávět?“

„S klidem? Myslíš si o mně, že jsem cynik, viď. Ty rány, kterými jsem je častoval, bolí dnes i mne. Byl jsem takový, chlapče. Chci, abys mne takového viděl. Poslouchej dál moji zpověď.

K večeru Mařenka upadla a zůstala bez hnutí. Frantík ji objímal, dýchal na ni a ronil velké slzy. Po prvé jsem tyto tvory viděl plakat.

Mařenka se konečně probrala. Byla tak zesláblá, že sotva seděla.

Pochopil jsem, že bez jídla to dlouho nevydrží. S těžkým srdcem jsem každému strčil několik plodů a velkomyslně dovolil, aby se vyspali.

Příští den jsem použil jiné taktiky. Na břeh jsem poslal jen jednoho — a ten druhý se se mnou vezl v člunu a nabíral nových sil. Pracovali teď daleko ochotněji, ale přesto jsme postupovali vpřed stále pomaleji: Tvorové, proměnění v otroky, vůčihledně ochabovali. Nepolevil jsem však. Ať se třeba uštvou k smrti — co mi na jejich životech záleží? Hlavně když se zachráním já.

Nebohé přátele zachránil před zkázou — vítr. Zesílil a otočil se právě po směru naší plavby. Chvíli jsem uvažoval, zda mám Frantíka a Mařenku ponechat na pospas osudu v pustinách, ale nakonec jsem je k smrti zesláblé naložil do člunu.

— Pohon mě nic nestojí, možná mi ještě prokážete dobré služby, — řekl jsem si.

Bylo to moudré rozhodnutí; Frantík s Mařenkou vytvořili velmi potřebnou zátěž, dávající mé ubohé plachetnici větší stabilitu.

Počasí nám přálo. Po několikadenní plavbě jsme se dostali do nevelké zátoky, ohraničené většími kopci a několika nízkými kouřícími krátery sopek.

Frantík s Mařenkou opět zneklidněli. Ustrašeně jsem se rozhlédl, zda se někde na obzoru neobjevilo nové mračno žravých brouků. Obloha byla sice čistá, ale to mne neuklidnilo. Příliš dobře jsem věděl, jak úžasně vyvinutý a neomylný sluch mají moji spolucestující.

Rychle jsem přirazil ke břehu, abychom si mohli v písku vykutat skrýš, kterou bychom chránili gumovým člunem. Ale Frantík ani Mařenka neměli do práce nejmenší chuti. Nepomohlo spílání ani bití. Schoulili se do klubíčka a jenom žalostně pískali.

Hnán nevýslovným strachem, začal jsem díru vyhrabávat sám. Zbrkle jsem rozhazoval písek na všechny strany, až jsem si prsty rozdrásal do krve.

Pojednou mi něco zašustělo nad hlavou.

Vyděšeně jsem se ohlédl. Nedaleko mne dosedávali na břeh okřídlení tvorové, téhož druhu, jako byl Frantík.

V rukou svírali zašpičatělé kameny a sukovité klacky. Myslel jsem, že udeřila má poslední hodina. Nohy se mi podlomily a já bezvládně klesl do vykutané prohlubně. Jako králík hypnotisovaný hadem ztrnule jsem se díval do hrozivých obličejů létajících Gammanů.

Když zpozorovali, že se nehýbu, přistoupili k Frantíkovi a Mařence. Vyměnili si s nimi několik táhlých písknutí, pak je zvedli se země a vznesli se s nimi do výše. Několikrát nade mnou zakroužili a odlétli k nedalekému pohoří.

Trvalo to hodně dlouho, než jsem se vzpamatoval z úleku. Posilnil jsem se několika sladkými plody a posledními doušky čpavé teplé vody z měchu.

Co teď? Na úpatích kopců se zelenaly pásy neporušených pralesů, ale zrovna do těch míst odlétli ozbrojení Gammané. A na pustých březích hrozí smrt hladem a žízní.

Rozhodl jsem se pro menší nebezpečí — odejdu do pralesa. Snad se tam nějak skryji před nepřáteli.

— Což jestli pískání je jejich dorozumívacím prostředkem? — uvažoval jsem cestou. — V tom případě si Frantík s Mařenkou postěžovali na moji krutost a se mnou bude zle… –

Několik desítek metrů před pralesem jsem narazil na potůček s čistou křišťálovou vodou. S chutí jsem se napil a osvěžil si paže a obličej. Dlouho jsem se však v těch místech nezdržoval — lépe budu ukryt v houštinách.

Prales se hemžil zvířaty nejrůznějších tvarů a barev. Na štěstí to byli tvorové vesměs plaší a mírumilovní; zděšeně přede mnou prchali do nitra temného lesa.

Zastavil jsem se u prvního stromu se sladkými plody, abych si obnovil vyčerpané zásoby.

Průchod spletí lián a chaosem povalených zahnívajících kmenů byl obtížný. Vlekl jsem s sebou svůj drahocenný majetek — vysílač s přijímačem a knihy, zabalené do gumového pláště. Situaci ještě zhoršoval nedostatek světla, které nemohlo proniknout hustou spletí nejrůznější vegetace.

Za pralesem bylo údolí, klikatě se vinoucí podél horské bystřiny.

Držel jsem se potoka, protože mi zaručoval neomezené zásoby čerstvé pitné vody. Z nepochopitelných důvodů byla voda tak studená, že mi málem mrzla v ústech.

Údolí bylo zakončeno úzkou soutěskou, ve které se potok ztrácel. Chtěl-li jsem se dostat dál, musel jsem nafouknout Člun a pokračovat v cestě po vodě.

Proplouval jsem mezi zvlněnými skalními stěnami, rozrytými ostře řezanými svislými škrapy, až jsem se dostal k místu, kde potok vytékal z nitra skal. Jat zvědavostí a nadějí, že objevím výbornou skrýš, pustil jsem se do hlubin kopce.

Brzy jsem se octl v obrovské nádherné jeskyni. V záři svítilny leskly se třpytivé ledové krápníky, které jako mramorové sloupoví podpíraly vysoký strop. Kolem stěn rostl křišťálový prales a nad nimi se majestátně vznášely mohutné varhany, které jen čekaly na kouzelného varhaníka, aby se rozezpívaly rajskou písní.

Na zamrzlých okrajích jezírka bělostně svítily ledové lekníny.

Vchod do další jeskyně uzavíral závěs dlouhých rampouchů — neklamná to známka, že tudy ještě nikdo neprošel.

Opatrně jsem jeden rampouch ulomil a pomocí něj srazil několik dalších. Jeskyní se rozlehl řinkot, jako když se rozbíjí sklo — a část závěsu se zřítila do vody.

Další jeskyně měla poněkud jiný ráz. U stěny vyčnívaly z vody nažloutlé mísy, vytvořené z vápence. Na skalních převisech plazily se jako chobotnice pestré závěsy. Potok protékal kolem pravé stěny a ztrácel se opět v další jeskyni.

Vystoupil jsem na pevnou půdu a člun připoutal k stalaktitu.

Do další jeskyně jsem se dostal pěšky — uzounkým průchodem mezi dvěma mohutnými stalagmity. Zde potok končil — vlastně se ztrácel pod skalní stěnou.

Jeskyně byla o mnoho menší, jednodušší — a hlavně teplejší než ta první. Kuželem světla prosvěcoval jsem všechny kouty, abych objevil otvor, kterým bych mohl proniknout dál — když tu najednou jsem se zarazil. Na poměrně hladké stěně bylo něco namalováno.

Přistoupil jsem blíž a s úžasem hleděl na velkou nástěnnou malbu, znázorňující útěk nejrůznějších tvorů před výbuchem sopky. Mezi ptáky, letícími v povětří, vznášeli se i okřídlení Gammané.

Když jsem se probral z úžasu nad dokonalostí malby, přemýšlel jsem, kdo asi byl autorem tohoto nádherného díla. Vchod do jeskyně byl přece uzavřen; rampouchy a krápníky v jeskyních nenarostou přes noc, Činnost vody je vytváří po celá staletí a tisíciletí.

Či snad někdy v dávné minulosti žili na této planetě stejně vyspělí a inteligentní tvorové, jako jsem já? Kam se poděli? Zahynuli snad?

Nebo se dodnes skrývají v podobných jeskyních, jako jsou tyto?

Znovu jsem se zadíval na nástěnnou malbu. Byla zajímavě provedena. Tvůrce malby použil totiž nezvyklé techniky: aby dosáhl většího dojmu skutečnosti, na kresby zvířat nalepil srst a chloupky, které zřejmě získal z živých zvířat. Při pohledu zblízka to nepůsobilo zrovna esteticky.