Přátelé z Hadonoše

12. NA STAVBÁCH DVOU SVĚTŮ

Do prostorné čekárny v nemocnici pronikly první sluneční paprsky. Lidé, kteří ji zaplňovali, seděli tiše v pohodlných křeslech, ale nespali.

V světlounce krémových dveřích se objevila doktorka Bartošová.

„Operace dopadla dobře, pacient je zachráněn,“ řekla tiše. Kolem úst jí přelétl lehký úsměv. „Vraťte se do mé vily na Lopeníku a pořádně si odpočiňte. Máme přece za sebou dlouhou cestu…“

Severson si v letadle sedl vedle Chotěnkova.

„Mohl byste mi to všechno vysvětlit?“ obrátil se na akademika. „Nerozumím tomu ani za mák. Jak je to s tou Kvartou?“

„Ještě jste to nepochopil?“ divil se upřímně Chotěnkov. „Kvarta, kterou jsme navštívili, je nedaleko odtud. Jezero, na kterém jsme přistáli, není Dantovo, ale Komenského. Zavedl jsem vás prostě do velké reservace, ve které je soustředěna kořist z Kvarty.“ Severson zavrtěl hlavou.

„Jezero Komenského? Před týdnem jsem se v něm koupal, žádná reservace tam nebyla.“

„A dnes tam je, na tom přece není nic divného. Kvarťanská vegetace, jak sám dobře víte, roste úžasně rychle.“

„Reservaci jste vybudovali pro potěšení naší výpravy?“ divil se Severson.

„Také trochu,“ usmál se akademik. „Světová akademie ji však měla v plánu již dávno. Prostě jsme její výstavbu o něco urychlili. Prostředků k tomu máme dost.“

„Jak to, že nikdo z naší výpravy o reservaci nevěděl? Jak jste ji mohli budovat bez našich zkušeností?“

„Chtěli jsme vás překvapit — a to se nám podařilo dokonale. A odborné poradce jsme také měli. Vaše dokumentární filmy — a hlavně přátele z Hadonoše. S jejich pomocí nám reservace přímo rostla pod rukama. Ostatně, to všechno je teprve začátek. Dokončení výstavby čeká na vás, statečné dobyvatele vesmíru…“

Pionýrka Liduška uvítala hosty hned u východu z helikoptéry.

„Již jsem měla strach, že se vám přihodilo něco nepříjemného. Kde jste byli tak dlouho?“ zeptala se Seversona. Teď si teprve všimla, že doktorka Bartošová není mezi příchozími.

„Kde je babička?“ zvolala ustrašeně.

Akademik Navrátil jí pohladil po světlých vlasech.

„Nic se neboj, všechno je v pořádku. Babička zůstala dole ve městě, má tam nějakou práci. Vrátí se brzy. A co je nového u vás?“

„Ano, vidíte, málem bych zapomněla — ve společenském sále máte vzkaz od presidenta akademie. Hned vám ho přinesu.“

Navrátil přelétl očima lístek popsaný dětskou rukou a tvář se mu rozzářila úsměvem:

„Přátelé, chtěli byste se znovu podívat do vesmíru, nebo vám stačí první procházka po sousední sluneční soustavě?“

„Kam poletíme?“ zeptal se stručně Fratev.

„Na Sirius, co tomu říkáte?“

„Zase do reservace?“ usmál se Watson.

„Ne, tentokrát skutečně na Sirius. Přátelé z Hadonoše uvítali můj návrh s nadšením. Pomohou nám postavit mezihvězdné letadlo rychlejší světla.“

„Hurrrááá,“ vykřikl Fratev radostně. „Už je mi tu na Zemi trochu těsno…“

Na pastelově modré hladině Jadranu v zálivu Sedmi Kaštelů přistálo několik letadel. Proplulo kolem starobylých kaštelů a zamířilo k ostrovu Čiovo, do přístavu v Trogiru. Dalmatské slunce se usmívalo na rozsáhlé vinice a hrálo si na hřebenech vln.

Čiovo, ještě v minulém století pustý skalnatý ostrov, na kterém hnízdilo statisíce sov, zářil teď do daleka svěží zelení palem a pinií. Na jeho břeh vystoupila z letadel skupina lidí ve skafandrech, provázená Molodinovou a doktorem Zajacem. Úzkými klikatými uličkami starobylého Trogiru se brzy dostali na hřeben ostrova.

Na chvíli se zastavili, aby se mohli rozhlédnout po krásné krajině, rozkládající se vůkol. V místech, kde se setkávalo modré moře s blankytnou oblohou, bělaly se jako zkamenělá pěna bílé paláce Splitu. Trogir, pamětník starého Říma, podřimoval v záři poledního slunce.

Na opačné straně hřebenu se rozkládal nevelký záliv Saldon, sevřený skalnatým pobřežím.

„Jak se zdá, podzemní práce značně pokročily,“ ukázal muž ve skafandru na vysokou haldu kamení, jež byla navršena na protějším břehu zálivu. „Nepřihodí-li se nám nic nepředvídaného, nejpozději za dva měsíce stavbu dokonáme. Pevně věřím, že tato gravitační elektrárna bude dokonalejší než kterákoliv naše. Spoléháme totiž na vaši pomoc, doktore.“

Doktor Zajac zamítavě zamával rukou:

„Ne, ne, na mě nespoléhejte, považujte mě raději za svého žáka, nic víc. Víte dobře, jak dlouho jsem si marně lámal hlavu vaší gravitační elektrárnou na Kvartě. Bez vaší pomoci bych jejím tajemstvím nepronikl dodnes.“

„Jste příliš skromný, doktore,“ odporoval muž ve skafandru. „Dokázal jste lépe využít gravitace než my. Váš astrogravimetr je opravdu dokonalý přístroj. Také vaše sdělovací mezihvězdná technika pomocí gravitace je daleko lepší než naše. A naše gravitační elektrárna? Sám jste se již přesvědčil, jak je to prostá a jednoduchá věc. Celé tajemství tkví v soustředění gravitace několika nebeských těles v jediný bod.“

„Maličkost, na které jsem ztroskotal,“ zasmál se doktor Zajac.

„Proč jste pro gravitační elektrárnu vybrali právě toto místo?“ zeptala se Molodinová muže ve skafandru.

„Hned z několika důvodů najednou,“ ochotně vysvětloval přítel z Hadonoše. „Vycházeli jsme ze zkušeností, které jsme získali v cizím prostředí — při stavbě elektrárny na Kvartě. Jak víte, elektrárna na Kvartě Je postavena ve stejné šíři, v jaké leží ostrov Čiovo, právě uprostřed mezi čtyřicátou třetí a čtyřicátou čtvrtou rovnoběžkou. Na Kvartě jsme jako palivo používali vody z Nové Volhy. Obsahovala podobné látky jako voda v Jaderském moři, především přibližně stejné procento solí a jódu. A vápenec, jehož je tu hojnost, je pro nás nejvhodnějším stavivem. Vy ovšem můžete stavět gravitační elektrárnu kdekoliv, přizpůsobíte-li její zařízení místním podmínkám.“

Nedaleko haldy vyrubaného kamení stála spletitá konstrukce, ověnčená několika jeřáby. Na stráni nad stavbou svítily z piniového hájku dvě bělostné vilky. Obě byly postaveny v obvyklém dalmatském slohu. Lišily se od sebe jen tím, že jedna z nich měla několik oken slepých. Právě v této vilce bydleli přátelé z Hadonoše, budovatelé gravitační elektrárny.

Ve dveřích sousední budovy se objevil inženýr Fratev.

„Přicházíte jako na zavolanou,“ zvolal na Molodinovou a Zajace. „Právě jsem vám chtěl telefonicky oznámit, že podzemní práce jsme dokončili o týden dřív. Přátelé z Hadonoše jsou fantastičtí pracovníci, dílo jim přímo roste pod rukama. Zítra můžeme začít s montáží. A kde máte zavazadla?“

„Míníte tím montážní díly vnitřního zařízení a gravitační čočky?“ usmála se Molodinová. „Jsou to trochu těžká zavazadla. Nechali jsme je v letadlech v trogirském přístavu. Piloti se šli koupat, za hodinku sem připlují. Jak se daří inženýru Babinovi?“

„Zvonkovi? Stejně dobře jako mně. A možná ještě líp. Je tu doma, narodil se ve Starém Kaštelu. Skvělý kamarád a ještě lepší pracovník. Ať jsem Robinsonem v sousední galaxii, není-li to váš nejlepší žák, doktore Zajaci.“

„Co jsem ti dlužen za tu reklamu, Dimitriji?“ srdečně se zasmál do čokoládova opálený mladý muž, který právě vycházel z budovy. „Přehání — jako vždycky, však ho znáte,“ dodal, když si stiskl ruku s Molodinovou a doktorem Zajacem.

„Rád bych si prohlédl podzemí, nechtěl byste mne doprovodit, Zvonko?“ požádal ho doktor Zajac.

„Podzemí za ty dva měsíce užijete víc jak dost, doktore,“ obnažil Dalmatinec sněhově bílé zuby. „Trochu si odpočiňte a prohlédněte si Trogir. Na večer vás zvu do Splitu na malou oslavu dokončení podzemních prací. Moji přátelé se už na vás těší. Budete dnes našimi vzácnými hosty…“

Nad Splitem zazářily první hvězdy. A ve Splitu se rozžehlo tisíce dalších.

Do přístavu, ozářeného plápolajícími pochodněmi, dorazil rychlý motorový člun. Molodinová a doktor Zajac doprovázeni inženýrem Babinem vystoupili na nábřeží.

„Pro oslavu jsme zvolili nejkrásnější místo ve Splitu — kavárnu Kula. Je zřízena na střeše jedné z věží starověkého Diokleciánova paláce. Zajímavý příchod, viďte,“ usmál se inženýr Babin, když vedl hosty spletí uzounkých uliček. Prošli malým nádvořím a nízkými dveřmi vešli do středověké komnaty bez nábytku. Odtud vedlo točité kamenné schodiště přímo na terasu kavárny. Připomínalo spíše točité schody ve věži venkovského kostelíka než vstup do přepychově zařízené kavárny.

Z terasy byl nádherný výhled na celé město. Přímo pod věží kotvily zaoceánské parníky, o kus dál se houpaly na vlnách obrovské hydroplány.

U dlouhého stolu, připraveného pro hosty, bylo veselo. Dalmatinci zpívali, Zvonko vyprávěl veselé historky, Molodinová a doktor Zajac vzpomínali na slavnou cestu vesmírem.

Posledním bodem programu byl pohádkový ohňostroj nad mořem. Právě když se nad hladinou rozprskla první rudá raketa, přistoupila k inženýru Babinovi osmahlá dívka.

„Volá vás ostrov Čiovo, je to prý velmi naléhavé.“

Inženýr následoval dívku k televisnímu telefonu.

Na obrazovce netrpělivě čekal muž ve skafandru:

„Promiňte, že vás vytrhuji ze zábavy, inženýre. Na stavbě došlo k neštěstí, nutně potřebujeme vaší pomoci. Znáte lépe než my zdejší prostředí…“

„Co se stalo?“ vyhrkl mladý muž.

„Jeden z našich kolegů asi před hodinou omdlel. Domnívali jsme se, že jde o pouhou nevolnost. Brzy nato však ztratili vědomí další dva. Během deseti minut zemřeli všichni tři. Marně pátráme po příčině.“

Inženýr Babin zbledl, na čele mu vystoupil ledový pot.

„Hned jsem tam,“ vykřikl a pádil zpět ke stolu.

Za chvíli unášel již raketový vrtulník Babina, Molodinovou i Zajace k ostrovu Čiovo.

Doktor Zajac zapnul palubní vysílač a spojil se s presidiem Světové akademie.

„Pošlete sem ihned doktorku Bartošovou, tři naši přátelé z Hadonoše zemřeli — z neznámých příčin. Volá doktor Zajac, ostrov Čiovo.“

„Žel, doktorka Bartošová je u podobného případu na stavbě výzkumného ústavu prostupné hmoty v Martině. I tam nečekaně zemřeli dva přátelé z Hadonoše. Prozatím zastavte všechny práce. Okamžitě vám pošleme lékaře a průzkumníky.“

„A jak to vypadá na stavbách na Měsíci?“ zeptal se stísněným hlasem.

„Zatím vše v pořádku, jsme s nimi v neustálém spojeni.“

Těla zemřelých přátel byla převezena do obrovského mezihvězdného letadla, které nyní kotvilo asi třicet kilometrů nad měsíčním povrchem.

Na pitvu byli přizváni nejlepší odborníci Světové akademie. Všechno úsilí však bylo marné; příčinu smrti neobjevili ani lékaři z Hadonoše ani naši odborníci.

Zpráva o dalším úmrtí muže ve skafandru zastihla vědce ještě v letadle, kterým se vraceli na Zemi. Tentokrát došlo k neštěstí přímo v hlavní budově akademie, kde hostovalo několik přátel z Hadonoše.

„Je to strašné,“ zabořila doktorka Bartošová hlavu do dlaní. „Naši hosté umírají — a my jsme zatím bezmocní. Vždyť každý hostitel ručí za svého hosta… Kdybychom alespoň znali organismus neznámých lidí… Smrt je zasáhla v nejrůznějším prostředí a téměř ve stejný okamžik. Jak je to možné? Mají snad na naší Zemi špatné podmínky k životu?“

„Tomu nevěřím,“ zavrtěl hlavou doktor Lykurgos. „Žijí přece v dokonalé isolaci od našeho prostředí — ve svých skafandrech. Ptal jsem se jich, zda během putování vesmírem některý z nich zemřel. Nikdo…“

„Počkejte, teď mi něco napadlo,“ přerušila ho doktorka Bartošová. „Zmínil jste se o jejich skafandrech. Jsou opravdu tak dobrou isolací? Neproniká jimi některá z látek, vyskytujících se u nás na Zemi? Okamžitě to musíme vyzkoušet. Nařiďte pilotovi, aby se vrátil k mezihvězdnému letadlu Hadonošů, vyžádáme si jeden ze skafandrů po zesnulém.“

„Neukvapujte se, milá přítelkyně. Nejprve je nutno věc důkladně promyslit. Dejme tomu, že máte pravdu. Pak ovšem bychom museli při pitvě naleznout alespoň stopy po této látce. A ty jsme, jak víte, nenalezli. Příčinu smrti bych hledal někde jinde, docela jinde…“

Doktor Lykurgos zaváhal.

„Nuže? Neztrácejte čas, škoda každé minuty. Přátelé z Hadonoše jsou v nebezpečí. Kde byste hledal příčinu smrti?“ pobízela ho netrpělivě lékařka.

„V lidech.“

„V lidech?“ zvolala Bartošová překvapeně. „Co tím myslíte? Domníváte se snad, že jde o zločin? Vyloučeno. Kdo by tu mohl být vrahem? A proč by vraždil? Nesmysl…“

„Vrahem může být stejně tak obyvatel Země jako někdo z našich hostí. Na Zemi je to možná poslední šílenec z Bratrstva silné ruky — a u nich třeba nějaký mstitel. Všechno na světě je možné.“

„Vaši ‚geniální‘ domněnku oznámíme presidiu akademie. V každém případě se však vrátíme nahoru pro skafandr…“

Vysoko nad měsíčním povrchem se vznáší podivné těleso. Je to vlastně jenom kovová kostra obrovské koule, v jejímž středu je upevněna daleko menší koule — kabina pracovníků na novém mezihvězdném letadle.

Navrátil stojí u okna kabiny a nervosně poťukává prsty na sklo. Dívá se na lidi ve skafandrech, kteří k hlavní konstrukci připevňují první pláty zevní stěny letadla. Zbaveni tíže volně plují ve vzduchoprázdném prostoru.

Výhled z koule je opravdu nezvyklý. Na jedné straně se prohýbá krátery posetá měsíční krajina — a všude září hvězdy. Uprostřed nich pluje Slunce se zelenavou koronou, kousek od něj do mlh zahalená Země.

„Proč nespíte?“ zeptal se Navrátila inženýr Severson, který ležel připoután na pohovce. „Odpočiňte si ještě, za dvě hodiny nám sem přisunou další díly, práce bude dost.“

„Nemohu dnes spát, přemýšlím o přátelích z Hadonoše. Obdivuji je. Jak jsou stateční a obětaví! Ztratili již devět svých kamarádů, záhadná smrt na ně číhá na každém kroku — a přece pokračují v práci na našich stavbách. Hned po úmrtí prvních kamarádů mohli se s námi rozloučit a odlétnout do bezpečnějších míst vesmíru. A oni zatím pracují s dvojnásobným úsilím. Žádný neví, kdy ho skosí smrt. Strašné…“

„Pevně věřím, že nebezpečí minulo,“ oddychl si zhluboka Severson. „Šest týdnů nedošlo již k žádnému neštěstí…“

Na televisním telefonu zablikalo červené světlo.

„Soudruhu Navrátile, musím vám sdělit smutnou zprávu,“ řekla tiše dívka na obrazovce. „Na stavbě v Martině zemřeli další dva přátelé z Hadonoše, na ostrově Čiovo jeden…“

„Zatracený život,“ chytl se Severson za hlavu. „Smrt řádí, kde si zamane a my se na to díváme bezmocně. Poslyšte, Navrátile, teď mi něco napadlo: Přátelé z Hadonoše umírají jenom dole na Zemi. Na Měsíci ani zde na montáži letadla se žádnému z nich nic nestalo…“

„Máte pravdu, teď teprve jsem si to uvědomil. Soudružko, spojte mě s presidentem akademie.“

„Ano, k témuž závěru jsme právě dospěli i my,“ souhlasil president se Seversonovou připomínkou. „Ihned požádáme naše hosty, aby se zatím ve svém zájmu usídlili v našich budovách na Měsíci. Práce na stavbách mohou řídit pomocí televise…“