Přátelé z Hadonoše

9. NÁVRAT

Ještě jednou — naposledy — obepluli jsme Kvartu — a vyrazili k souhvězdí Andromedy, kde blikala nepatrná hvězdička — Slunce. Po úpravách získal jsem pohodlnou kabinu pod vnějším obalem letadla, s průhledným oknem, zaskleným materiálem z osady dobyvatelů.

Kvarta se mi pomalu ztrácela z očí. Teď teprve jsem si uvědomil dosah posledních událostí. Vracím se z vyhnanství, z beznadějné opuštěnosti. Vracím se k lidem — ke svým…

Srdce mi vyskočilo do krku, horečnatě jsem se třásl po celém těle. Napětí uvolnil pláč, dlouhý usedavý pláč. A pak jsem se zase rozesmál.

Připadal jsem si prostě jako malé děcko nebo šílenec

Přátelé byli ke mně až dojímavě pozorní. Obávali se, že těžce snáším pobyt v letadle. Jak jsem se později dověděl, zmírnili dokonce rychlost letu, abych lépe snášel zrychlování.

Po několika týdnech jsem se nervově zotavil natolik, že jsem získal duševní rovnováhu.

Ne však na dlouho. Jednotvárný život v letadle, byť denně zpestřovaný rozhovory a zábavou s trpaslíky, působil na mě skličujícím dojmem. Nejtíživěji na mě doléhala dlouhodobá nečinnost. Řízení letadla jsem nerozuměl, a i kdyby, nevešel bych se do řídící kabiny. Stejně tomu bylo s observatořemi.

Abych překonal tísnivý pocit, vymýšlel jsem si nejrůznější činnost. Psal jsem své paměti, konstruoval fantastická letadla, přehrával slavné partie šachu — pokud jsem si je pamatoval.

Nepomohly ani společenské hry, ani poslouchání rozhlasu ze Země.

Čím dál častěji mě přepadaly černé myšlenky.

Neobelhali mne trpaslíci? Neunášejí mne na svoji planetu, kde mne budou ukazovat v zoologické zahradě jako exotické zvíře?

Doletí letadlo až na Zemi? Nezahynu cestou?

A na Zemi — tam mne čeká soud — a nemilosrdný trest za mé zločiny…

Nervy opět povolily. Ztratil jsem vědomí, nebo jsem blouznil… Nevím. Nevím také, jak dlouho jsem žil v tomto ubohém stavu.

Přátelé mne udržovali při životě a vrátili mi také jasnou mysl. V ten den jsme právě proťali dráhu desáté planety naší sluneční soustavy.

Sotva jsem se trochu zotavil, nakreslil jsem schéma oběhu planet kolem Slunce a zřetelně označil Zemi.

Přesto jsme ji hledali několik týdnů. Já neměl po ruce potřebné přístroje — a hosté postupovali vpřed opatrně. Na mé informace se příliš nespoléhali.

Cestou prohlédli si Saturn a Uran, ovšem jen z dálky, aby neztratili příliš mnoho času. S ohledem na mé zdraví snažili se dosáhnout Země co nejdříve. — Tak byli ke mně pozorní,“ vzdychl stařec a na chvíli ustal ve vyprávění.

„Bratrstvo silné ruky jste už dávno odsoudil. Mám pravdu, McHardy?“

Stařec sebou trhl a zpytavě se zadíval do Lykurgova obličeje. „Ano, byl jsem z té nemoci vyléčen — životem,“ řekl zvolna.

Vytušil jsem to z vaší zpovědi. Z počátku jsem se sice domníval, že se vracíte jako mstitel — a měl jsem z vás strach.“

„A ty?“

„I já pochopil, že celé bratrstvo byl čirý nesmysl. Šílenství.“

„Domníváš se snad, že ti věřím? Znám tě již dosti dlouho, než abych mohl jen tak lehce zapomenout, že jsi had, který vyklouzne z ruky. Byl by z tebe dobrý herec. U Tarabkina v biologickém ústavu v Moskvě jsi svou roli sehrál báječně. Všichni tě považovali za nejlepšího asistenta. A přece jsi vraždil…“

„Z jedné nemoci jste se ještě, McHardy, nevyléčil — z chorobné podezíravosti. Ano, máte pravdu, u Tarabkina jsem vraždil, zabil jsem neandrtálce, jemuž věda pomalu vracela život. A na Sahaře — na bývalé Sahaře — rozšiřoval jsem choroboplodné viry. Měl jsem pokřivený charakter, či lépe — byl jsem ještě duševně chorý.

Ale vyléčili mě…“

„Kdo?“ vykřikl stařec rozrušeně. „Zaklepal jsi na dveře léčebného ústavu a zdvořile požádal o léčbu?“ zasmál se zlomyslně. „Na to jsi příliš zbabělý — a bez pořádné lekce bys na to ani nepřišel…“

„Máte pravdu, nepřihlásil jsem se sám. Byl jsem odhalen.“

„Kým?“

„Krausem.“

„Krausem?“ zvolal stařec překvapeně. „Toho jsem přece zastřelil v zátoce u osady neviditelných — ještě na Kvartě.“

„Ne, nezastřelil, můžete si s ním pohovořit. Byl pouze raněn.“

„Kraus — Kraus — vždyť byl rovněž členem bratrstva…“

„Ano, byl. Jako my dva. A přišel k rozumu.“

„Stejně ti nevěřím,“ opakoval stařec umíněně. „Vyprávíš mi tu pohádky — ze strachu před trestem. Ostatně — uvidíme. Zítra se všechno dovím.“

„Kde jste získal tu záhadnou výbušninu? Dosud jste o ní nemluvil,“ pokoušel se lékař změnit námět vyprávění.

„To se zase dovíš zítra ty.“

„A prozradil jste tvorům v mezihvězdném letadle, že vás na Zemi očekává trest?“ zeptal se Lykurgos tiše.

„Nejsem Jones, příteli, abych hrál dvojí hru. Řekl jsem jim všechno otevřeně. I to, že se trestu nebojím, že jsem si vědom své viny. Slíbili mi, že se za mne přimluví.

Očekávám trest nejvyšší, i když trest smrti je dávno zrušen. Proto jsem své přátele a zachránce požádal o velkou laskavost: aby mě nepředávali hned Světové akademii. Chtěl jsem alespoň několik dnů prožít na rodné planetě svobodně.

Ochotně mi to slíbili — a také splnili, jak vidíš. Mezi tím jsem si vzpomněl na tebe — na nejnebezpečnějšího člena bratrstva. Rozhodl jsem se, že tě bud přivedu na správnou cestu, nebo zneškodním — a tím aspoň částečně smyji svoji vinu. Věděl jsem, že žiješ v Himálajích pod krycím jménem Lykurgos. Proto mě naši hosté dopravili sem, na nedaleké jezero.“

Lékař zbledl.

„Co chcete učinit? Jak mě chcete zneškodnit? Chcete mě snad zabít?“

„Proč bych tě zabíjel?“ divil se stařec. „Nepřišel jsem vraždit. Ostatně — uvidíš zítra. Zítra…“ McHardy si podepřel čelo dlaní a dlouho hleděl ztrnule do země.

„Do posledního okamžiku svého života budu vzpomínat na poslední dny v letadle trpaslíků,“ pozvedl konečně hlavu.

„Po mírném obratu kolosu jsem na hvězdné obloze spatřil malou kuličku, do poloviny ozářenou Sluncem. Kulička pomalu rostla a dostávala výraznější barvy. Země!

A nedaleko ní věrný Měsíc!

Kolik let jsem vás neviděl, drazí, — šeptal jsem se slzami v očích. Celou, celičkou bych tě zlíbal, rodná Země. Jak jsi krásná, jak jedinečně krásná v celém nekonečném vesmíru!

Se závratnou rychlostí se blížil povrch Měsíce, avšak já viděl jen Zemi.

Co všechno se na tobě změnilo?

Se zatajeným dechem pozoroval jsem obrovský globus; plující hvězdnou nocí. Na severním ani na jižním pólu není již typických bílých čepiček, jak jsem je vídal při prvních letech na Měsíc. Zdá se mi, jako by celá Země zrůžověla, jako by se proměnila v panenské jablko.

Minuli jsme Měsíc a blížili se k Zemi. Poutníci vesmírem se snažili k planetě přiblížit nepozorovaně.

Až po stratosféru se jim to dařilo. Těsně nad atmosférou jsme se však málem srazili s raketovým letadlem.“

„Vím o tom. Letadlo neslo na palubě akademičku Bartošovou. Nemohu však pochopit, proč pilot spatřil váš kolos tak pozdě. Proč selhal radar, a to nejen jeho, ale všechny radary na Zemi.“

„Není v tom žádný zázrak,“ usmál se McHardy. „Hosté z vesmíru umí víc, než si dovedeš představit. Jsou prostě kouzelníci, u nichž o překvapení není nouze.

Radary musely selhat, protože látka, z které je kolos postaven, absorbuje elektromagnetické vlny.

A teď už dost vyprávění, musím si odpočinout. Připrav se na cestu, zítra navštívíme presidium Světové akademie.“

Lékař mlčky přikývl a odešel do svého pokoje.

McHardy osaměl. Lehl si na pohovku, ale na spánek neměl ani pomyšlení. Musí přece hlídat Lykurga, aby mu v noci neuprchl. Daleko více však starcovu mysl zaměstnával jeho vlastní osud. Zítra — již zítra se všechno rozhodne. Zítra končí volný, ničím nespoutaný život. Ale zítra končí mnohaleté vyhnanství a krutá odloučenost od lidstva.

Čeká mne krutý trest za zradu, nebo návrat do náruče rodné Země? Čeká mne trest, o tom není pochyb. Proč jen jsem si od přátel z Hadonoše vyžádal tak krátkou lhůtu pro volný život na Zemi? Jsou dobří, povolili by mi třeba rok. Na zapřenou jsem mohl procestovat celou Zemi a podívat se, co se na ní změnilo.

A takto: když se zítra nepřihlásím sám, oznámí můj příchod na Zemi oni. Tak jsme se přece domluvili.

Tedy zítra…

Čím déle o tom stařec přemýšlel, tím rychleji ztrácel odvahu. Se závistí pozoroval zbloudilou mouchu, která bezstarostně poletovala nad jeho hlavou.

Zdálo se mu, že vzduch v pokoji je nedýchatelný. Otevřel okno a vyklonil se do vlahé letní noci. Drsné skalní stěny změkly v mlžném oparu. Úzkou soutěskou na obzoru nahlížel do údolí zvědavý měsíc. Vysoko v horách svítila okna starobylého kláštera.

Možná právě v tomto klášteře zemřel stařičký Selenarctos, který ke své smrtelné posteli pozval Lykurga…

Co asi dělá Lykurgos? Neutekl snad? Stařec se odvrátil od okna a opíraje se o stěnu, dobelhal se do lékařova pokoje. Lykurgova postel byla prázdná.

Tedy přece! Utekl, zrádce! Pokus o jeho záchranu selhal — a zítra všechno konči…

McHardy bezmocně klesl do křesla. Za okamžik se však vzchopil. Do ticha noci zazněly vzdálené hlasy.

Přichází někdo?

Ne, hlasy se ozývají z přízemí. Lykurgos tedy neuprchl. Asi se s někým radí…

Stařec opatrně sestoupil ke dveřím laboratoře a přitiskl na ně ucho. Uvnitř někdo hovořil a právě o neznámých lidech z Hadonoše.

Pravděpodobně už oznámili Světové akademii věd, že jsem se vrátil z Kvarty. Či snad se Lykurgos sešel s dalším členem Bratrstva silné ruky a nyní se s ním radí, jak mne odstranit?

McHardy dlouho neváhal. Tichounce otevřel dveře a pátravým zrakem přelétl laboratoř.

Lykurgos byl v místnosti sám. Skláněl se právě nad vysílačem, jehož součástky ležely rozložené po stole.

Hlas, který stařec zaslechl za dveřmi, patřil hlasateli televise.

„Jak vidím, tužíš se,“ řekl McHardy nahlas. „Atomovou baterii jsi už dal do pořádku. A proč opravuješ vysílač?“

Lékař se tak lekl, že mu jedna ze součástek vypadla z ruky.

„Jen zachovej klid a rozvahu,“ usmál se stařec. „S laboratoří si zatím nedělej starosti. Dnes vysílač nepotřebuješ — a zítra…“ Mávl rukou.

„Zítra se prostě uvidí,“ dodal zdánlivě bezstarostně.

Lékař se stále ještě neprobral z překvapení:

„Vy… vy nespíte? Říkal jste přece, že jste unaven,“ řekl rozpačitě.

„Klid a rozvahu,“ opakoval stařec a sedl si do křesla proti televisoru. „Co vysílají?“

„Reportáž o lidech z Hadonoše,“ rozpovídal se lékař. „Navštívili několik našich velkých závodů a podrobili je kritice. Vytkli nám, že v technice příliš lpíme na tradicích. Zdokonalujeme prý staré nedokonalé stroje, zatím co bychom měli lépe prozkoumat přírodní zákony a hledat nepřímější cestu, jak jich využít ve prospěch lidstva. Jako příklad uvedli textilní stroje. Po staletí jsme prý zdokonalovali primitivní tkalcovský stav, místo abychom hledali cestu, jak nejlépe a nejjednodušeji člověka obléci. Máme přemýšlet o tom, jak na jediném stroji vyrobit současně vlákna, látku i oděv, aniž by ten stroj byl příliš složitý.

Tytéž námitky měli proti našim zemědělským strojům. Zdá se jim, že jsme jenom zmechanisovali a zautomatisovali primitivní práci prvních rolníků. I zde, ve výrobě obilí, máme hledat cesty, jak nejjednodušším způsobem získat látky, které potřebujeme k výživě.“

Lykurgos si oddechl. Domníval se, že překonal tíživou atmosféru nepříjemného setkání.

Stařec přikývl a jeho tvář na chvíli zjasněla.

„Přátelé z Hadonoše jsou moudří lidé. Znají mnoho. Přesvědčíš se o tom sám — a budeš překvapen. V mnohém směru jsou daleko praktičtější než my, pozemšťané. A co hlavního: o mnoho lépe znají složení atomu a jeho zákonitost. Vtom nám mohou přinést největší užitek… Kolik je hodin?“ zeptal se nečekaně.

„Za chvíli budou tři. Proč vás to zajímá? Do rána je času dost.“

„Ne, máme nejvyšší čas, jdeme. Ve čtyři nás čekají přátelé z Hadonoše — na Zlatém oku.“

Lékař se překvapeně podíval na starce:

„Přátelé z Hadonoše! Jak to? Říkal jste přece, že dnes navštívíme presidium Akademie…“

„Správně. Ostatně — uvidíš. Máš nějaká zavazadla?“

„Ne, nepotřebuji. Můžeme vyrazit.“

Kráčeli mlčky horskou cestou. Vinula se podél skalní stěny nad hlubokou roklí, ve které hučelo několik vodopádů.

Svítalo. Stařec se zastavil a dlouze se zahleděl na ranní červánky.

„Slunce, naše slunce,“ zvolal dojatě, když se nad horským hřebenem objevil okraj zlatého kotouče. „Zase mi vychází — a možná mi brzy zapadne naposledy…“

Zmlkl a se skloněnou hlavou pokračoval v cestě.

Vstoupili do široké kotliny objímající horské jezírko. Zbytečně se mu neříkalo Zlaté oko. Lesklo se v záři slunce jak roztavené zlato.

Na hladině se mírně kolébalo letadlo připomínající platýze.

Stařec sestoupil až na břeh a několikrát zamával. Letadlo se dalo do pohybu. Lykurgovi připadalo jako přízrak.

Těsně u břehu se zastavilo. Čelo trupu se otevřelo, vysunuly se drobné schůdky a v otvoru se objevili neznámí lidé ve skafandrech.

„Buďte zdrávi, přátelé,“ zvolal na ně stařec. „Jak vidíte, držím slovo. Vracím se přesně ve stanovené lhůtě. Provází mne můj přítel. Doktor Lykurgos,“ představil lékaře.

„Zdravíme vás, přátelé,“ odpověděl jeden z mužů ve skafandru. „Přijměte místo na palubě našeho letadla.“ McHardy s Lykurgem vstoupili do kolosu.

Starci nabídli místo v kabině hlavního pilota a lékaře pozvali na prohlídku letadla. Spojovací chodba byla tak nízká, že musel kráčet hluboce skloněn.

Na konci chodby se zastavili a otevřeli kovové oválné dveře.

„Kabina pro cestující, pro vás trochu malá,“ vysvětlovali. „Křesla se dají proměnit v lehátka, takže můžeme pohodlně cestovat i vleže. Za protějšími dveřmi je prostor pro zboží.“

„Znáte se dlouho s McHardym, doktore?“ zeptal se další muž ve skafandru.

„Studovali jsme spolu. A od té doby jsme se občas setkali,“ řekl Lykurgos nejistě.

„To je dobře. Chceme vás totiž požádat o přátelskou službu. Život McHardyho je vážně ohrožen. Zjistili jsme to teprve včera, celkem náhodou.

Naše letadlo je poháněno antihmotou, složenou ze záporných protonů. Jak víte, antiproton musí být od positivního protonu isolován, protože při těsném setkání se obě částice okamžitě promění v záření.

Abychom mohli s antihmotou volně zacházet bez nebezpečí, isolujeme ji od positivní hmoty zvláštními vlnami, které vysíláme tímto přístrojem,“ muž ukázal na malou krabičku, kterou měl připevněnou na skafandru.

„Přístroj působí do okruhu asi tří metrů. Chrání nás tak dokonale, že se můžeme bez nebezpečí antihmoty dotýkat nebo ji dokonce nosit v kapse.

Jeden z těchto přístrojů má také McHardy. Vypůjčil si ho bez našeho vědomí…“

„A má u sebe také antihmotu,“ zvolal lékař. „Přesvědčil jsem se o tom na vlastní oči. Teď už je mi všechno jasné. Marně jsem si lámal hlavu, jakou výbušninou způsobil v mém horském obydlí několik výbuchů. Drobné částečky antihmoty byly v jeho ruce neškodné a tak nepatrné, že jsem je nespatřil. Sotva je však odhodil z okruhu ochranného vlnění, při prvním setkání s positivní hmotou vybuchly. Výbuchy nebyly na štěstí katastrofální, protože antihmoty bylo nepatrné množství.“

„Těší nás, že nám rozumíte. Byli bychom velmi neradi, kdyby naší vinou došlo k neštěstí. Ptali jsme se už McHardyho, zda si od nás nevypůjčil antihmotu a přístroj, ale popřel to.

Nevíme, co chce s antihmotou dělat. Možná, že ji potřebuje k vědeckým účelům. V každém případě mu domluvte a varujte ho. Je to příliš nebezpečná hra.“

„Nevím, zda si dá ode mne říci,“ pokrčil rameny lékař. „Znáte celou jeho historii?“

„Doufáme, že ano…“

„Teď už chápu, proč mi po záchvatu nedovolil, abych mu svlekl blůzu a košili. Někde na těle má ukryt ochranný přístroj,“ řekl Lykurgos zamyšleně.

„Vraťme se do řídící kabiny,“ řekl jeden z neznámých lidí. „Za chvíli přistaneme na letišti Světové akademie.“

„Copak my už letíme?“ zeptal se lékař překvapeně.

Sotva přišli do kabiny, dveře se rozevřely a před užaslým zrakem lékaře se objevily paláce akademie.

„Naše raketová letadla létají také rychle, ale tohle překonává všechno,“ řekl nadšeně, když s McHardym vystupoval z kolosu.

Lidé na letišti jim zamávali na pozdrav, ale jinak je nezvyklé letadlo nijak nevzrušilo. Zřejmě je už znali.

„Dále,“ ozvalo se z pracovny presidenta akademie

Lykurgos a McHardy vstoupili.

President se překvapeně podíval na starce. Nevěřil vlastním očím. Ta ztrhaná tvář plná hlubokých vrásek, vyhublé ruce a skloněná šíje — to přece není člověk dneška. To je přízrak, který nás navštívil z neblahé minulosti…

Rychle se však ovládl. Jeho tvář roztála v přátelském úsměvu.

„Vítám vás, přátelé. Sedněte si u nás. Buďte hodně zdráv, doktore,“ obrátil se k Lykurgovi. „Jak se vám daří? Slyšel jsem, že nás chcete něčím překvapit. Můžete mi prozradit, na čem pracujete?“

„Obávám se, že by vás mohl Lykurgos překvapit nepříjemně,“ vpadl do rozhovoru stařec. „Asi tak, jako já teď překvapím vás, presidente. Dovolte mi, abych se představil. Jsem McHardy, účastník výpravy do trojhvězdí Centaura.“

„McHardy?“ vydechl president překvapeně. „Jsem rád, že jste zachráněn,“ dodal, když se vzpamatoval z údivu. Přistoupil k starci a podal mu ruku.

McHardymu se zatočila hlava. Nevěděl, zda bdí nebo sní. Očekával docela jiné uvítání. Nebo mu snad president nerozumí?

„Jsem McHardy, kdysi člen Bratrstva silné ruky,“ řekl důrazně.

„Rozumím vám. Byl jste členem posádky Paprsku. Krutou náhodou jste zůstal opuštěn na planetě Kvartě. Vrátil jste se s našimi přáteli z Hadonoše. Jsme jim za to opravdu vděčni. A s tím „bratrstvem“ si teď nedělejte starosti. Pohovoříme si o něm později. Raději mi teď vyprávějte o svém životě na Kvartě.“

Stařec zavrtěl, hlavou.

„Napřed vám musím čestně oznámit, že Lykurgos je také členem Bratrstva. Nejsem sice udavač, ale musím to říci — v zájmu lidstva.“

„Máte pravdu. Lykurgos byl členem Bratrstva. I on se stal obětí poslední horečky minulosti. Horečku však překonal a dnes je dokonale zdravý člověk, člověk v pravém slova smyslu. Věříme mu.“

„Jaký trest mne očekává? Řekněte mi to otevřeně, nejsem zbabělec.“

President se usmál.

„Jak víte, nejsem soudce. O vašem dalším osudu rozhodne presidium akademie. Domnívám se, že jste si svůj trest už odpykal na Kvartě. Nyní si nejprve musíte odpočinout.“

McHardy vstal. Pozvedl chvějící se ruku a těžce ze sebe vypravil:

„Presidente…“ Zrak se mu najednou zakalil a sesul se zpět do křesla. Lykurgos k němu skočil a chytl ho za ramena, aby se nezhroutil na zem.

„Záchvat — ne první,“ řekl presidentovi, který rovněž přispěchal na pomoc. Starce opatrně uložili na pohovku a rozepli mu blůzu i košili.

„Přistroj neodstraňujte — a nevysvlékejte ho!“ vykřikl Lykurgos když zpozoroval, že president odpíná krabičku, připevněnou na starcových prsou. „Vysvětlím vám to později.“

President nechápavě zavrtěl hlavou.

„Srdce příliš zesláblé,“ oznámil Lykurgos po krátké prohlídce. „Všeobecná tělesná i nervová slabost. Potřebuje klid. Zatím stačí posilující injekce…“

President rychle vytočil číslo televisního telefonu. Za okamžik se na obrazovce objevila tvář doktorky Bartošové.

„Jsem rád, že jsem vás zastihl doma. Domníval jsem se, že jste na dovolené.“

„Nemohu odjet, mám teď příliš mnoho práce.“

„Škoda. Chtěl jsem vám poslat dalšího pacienta. McHardyho. Vzpomínáte si na něho? Účastník výpravy k Proximě.“

„McHardy žije? To je úžasné! Takového pacienta přijímám kdykoliv. Kdy přijede?“

„Za několik dnů, až se zotaví ze srdečního záchvatu. Příliš zestárl útrapami, bude to pro vás oříšek…“