Přátelé z Hadonoše

6. V PASTI

Z úvah mě vyrušil podezřelý šramot. Rychle jsem zhasl kapesní svítilnu a přikrčil se ke stěně. Těsně vedle mne se ozvala dutá rána, znásobená ozvěnou jeskyně. Po těle mi přeběhl mráz, údy hrůzou zdřevěněly. Jen sluch byl napnut k prasknutí.

Jeskyně však mlčela tíživým tichem.

Po několika minutách jsem se vzpamatoval z úleku. Opatrně jsem šmátral v temnotě, abych zjistil, co mi dopadlo k nohám.

Byl to balvan, který se nárazem o dno jeskyně rozštěpil na tři kusy,

— Utrhl se kus skály, měl jsem z pekla štěstí, — pomyslel jsem si a znovu jsem rozsvítil kapesní svítilnu. Překvapilo mě, že skalní stěna nade mnou byla hladká a také strop byl stesán do pravidelné plochy.

Odkud tedy kámen vypadl? Něco tu není v pořádku

— rychle pryč!

Sotva jsem však popošel několik kroků k východu z jeskyně, za mými zády dopadl další kámen. Bleskurychle jsem se otočil.

Těsně nad nástěnnou malbou jsem spatřil pravidelný kulatý otvor, který tam před chvílí určitě nebyl, a v něm — člověk navlečený do jakýchsi pestrých cárů. Oslněn září svítilny přikryl si dlaněmi oči a o krok ustoupil do tajné chodby. Vtom se vedle něho objevil podobný tvor. Uchopil svého druha za paže, násilím ho posadil a hned nato odvlekl do nitra skal.

Kulatý otvor zůstal otevřen.

Vše se událo tak rychle, že jsem v prvním okamžiku nevěděl, zda to byla skutečnost nebo vidění. Otvor ve stěně však podával neklamné svědectví: v podzemním bludišti žijí inteligentní tvorové, podobní nám, lidem. Na Gammě žijí kromě primitivů, jakými byli Frantík a Mařenka, ještě daleko dokonalejší bytosti…

Myšlenky mi vířily hlavou…

Nejsem tu sám — sám mezi němými tvory, uprostřed kruté přírody.

První záchvat radosti byl vzápětí vystřídán pocitem strachu a nejistoty. Ten podivný člověk v otvoru mě chtěl přece zabít — obyvatelé podzemí mě považují za nebezpečného vetřelce…

Proč však byl útočník svým druhem odstraněn?

Na dlouhé úvahy nebyl čas. Ve strachu před novým útokem spěchal jsem ke svému člunu, abych se co nejrychleji dostal do bezpečí.

Člun u stalaktitu nebyl…

Jako šílený utíkal jsem podél podzemní říčky až k ledovému závěsu. Dál jsem nemohl.

Co si teď počnu — bez člunu i bez zásob?

Vrhl jsem se do říčky, ale voda byla tak ledová, že jsem se v křečích sotva vyšplhal zpátky na břeh.

Octl jsem se v pasti. Nejprve jsem bezradně bloudil ledovou jeskyní, pak jsem ji bedlivě prohlížel, zda nenajdu nějaký tajný východ z vězení.

Všechno bylo marné. Vrátil jsem se tedy k nástěnné malbě. Otvor byl již uzavřen.

‚Pusťte mne, nenechte mne tu zemřít!‘ vykřikl jsem jako smyslů zbavený. Jen jeskyně mi dutě odpovídaly mým vlastním hlasem… Sedl jsem si na zem a rozplakal se.

Najednou jsem byl uchopen pod pažemi a než jsem si mohl uvědomit co se se mnou děje, stál jsem v kruhovité chodbě — a vedle mne dva okřídlení Gammané a dva podivně oblečení lidé drsných, ale inteligentních tváří.

Pustili mě a trhavými posunky mi naznačovali, že mám zhasnout svítilnu, kterou jsem měl pověšenu na prsou.

Uposlechl jsem. Jeden z tvorů mě vzal za ruku a táhl mě vpřed, druhý mě postrkoval zezadu. Jistě si dovedeš představit, s jakými pocity jsem klopýtal v naprosté tmě — do neznáma. Za každým krokem jsem očekával, že mě svrhnou do propasti…

Konečně se přede mnou objevil blikotavě osvětlený kroužek, který se neustále zvětšoval, až se proměnil v bránu, vedoucí do nádherného skalního chrámu. Krásou podzemního sálu jsem byl přímo ohromen. Malbami zdobený strop podpíraly bohatě členěné sloupy — či spíše složitá sousoší fantastických bytostí. Boční stěny chrámu tvořily reliéfy pomalované různými odstíny hnědé, modré a žluté barvy.

Uprostřed chrámu byly do kruhu seřazeny kvádry s klikatými ornamenty. Ve středu kruhu plápolal modrý plamen, vycházející z otvoru v dlažbě.

Nepříjemní průvodci mě beze slova posadili k patici sloupu a odešli.

Usilovně jsem přemýšlel, co mám učinit. Daleko jsem se však v úvahách nedostal. Oba mužové se za chvíli vrátili — a s nimi řada dalších. Zvedli mě se země a posadili na sedátko v kruhu — zády k plamenu. Jeden ze záhadných obyvatel podzemí si přisedl ke mně, ostatní zůstali stát před námi.

Střídavě otvírali ústa, jako by mluvili, ale já nezaslechl ani hlásek. Teprve později jsem pochopil, že se domlouvají neslyšitelným ultrazvukem.

Také můj soused živě hovořil. Vrtěl se na kamenném sedátku a zmateně mával rukama, při čemž občas ukázal na mne, jako by mě z něčeho obviňoval.

Povstal jsem. Nějak přece musím těmto lidem naznačit, že nejsem jejich nepřítelem, že naopak bych se chtěl s nimi sblížit a pomáhat jim, nabídnout jim k službám všechny své vědomosti a zkušenosti, kterých přece není málo.

Záhadní lidé překvapením ucouvli, jako by se báli, že se na ně vrhnu. Pak jako na povel se všichni posadili a široce rozevřenýma očima se vpili do mého obličeje.

Neubránil jsem se úsměvu. Ve svých bláhových, čistě lidských představách jsem se domýšlel, že mě považují za nějakého boha, který sestoupil na jejich planetu. Ačkoliv jsem věděl, že mi neporozumějí ani slovo, pronesl jsem k nim dlouhou plamennou řeč. Nejprve jsem hovořil o sobě, o svých cestách po vesmíru a o trudném životě na rozbouřené planetě — a když jsem látku vyčerpal, recitoval jsem básně a zpíval árie z oper. Na dovršení účinku jsem roz — že — hl…“

Stařec nedořekl. Jako podťatý skácel se z křesla na podlahu.

Doktor Lykurgos skočil k němu, rychle mu uvolnil blůzu a rozepnul košili. Srdce bilo pomalu, sotva slyšitelně.

Lékař chtěl znovu přiložit ucho k hrudníku, když tu se zarazil. Ztrnule hleděl na malý křížek, vytetovaný právě v místě, pod kterým skomíralo starcovo srdce.

Nemocný se zatím probral z mrákot. Překvapeně se rozhlédl. Když zpozoroval, že je rozepnut, křečovitě si u krku sevřel košili. Lykurgos ho vzal do náruče a položil na pohovku.

„Musím vám poněkud uvolnit oděv — aby se vám lépe dýchalo,“ řekl třesoucím se hlasem. Stařec zděšeně vykřikl:

„Ne, ne — nikdy, je-li ti život drahý.“

„Už je pozdě, McHardy,“ zašeptal lékař. „Znamení Bratrstva silné ruky skrýváte zbytečně — viděl jsem je. A tušil jsem to. Jen si teď klidně uvolněte oděv — nebo se raději svlékněte, přinesu vám pokrývku. Musíte si odpočinout. Se srdcem si nezahrávejte…“

Starcův ztrhaný obličej se zacukal v křeči. Kalnýma očima doprovázel odcházejícího lékaře. Chtěl vykřiknout, ale hlas se mu zaškrtil v hrdle.

„Proč jste se nesvlékl?“ zeptal se lékař udiveně, když se vrátil s pokrývkou. „Čeho se ještě bojíte, McHardy? Pomohu vám…“

„Ne — ne — proboha ne,“ bránil se stařec zoufale. „Nesahej na mne. Odpočinu si i v šatech…“

Lykurgos se usmál…

„Jak vidím, máte strach, že vás upoutám na lůžku, abyste mi neupláchl, až půjdu ohlásit váš příchod. Nebojte se — na to je času dost.“

Stařec se s námahou posadil.

„Ty mě chceš udat? Ty? Dovol, abych se ti srdečně zasmál…“ Pokus o smích skončil dusivým kašlem.

„Potřebujete klid,“ zašeptal lékař. „Pohovoříme si o tom, až se uzdravíte.“

„Ale ty se do té doby ode mne ani nehneš, rozumíš. Nevěřím ti ani slovo. Rád bys upláchl, vid? Ano, slyšíš dobře — ty bys mohl upláchnout a ne já. Já se ničeho nebojím, představím se Světové akademii sám — a brzy. Jen co ti dám lekci z matematiky života. Však já tě vyléčím z šílenství, vždyť jsem ti to povinován jako příteli… Kam jdeš? Varuju tě — zůstaň…“

„Jdu jen do ordinace pro léky, potřebujete se uklidnit, McHardy,“ vykoktal zbledlý lékař.

„Stůj!“ zachroptěl stařec. Lykurgos se otočil a napjatě pozoroval nemocného, který si právě sahal do náprsní kapsy.

— Zbraň, blesklo lékaři hlavou. Jediným skokem byl u dveří. Místností šlehl plamen provázený ohlušující ranou. Tlak vzduchu srazil Lykurga k zemi.

„Neboj se, to bylo jen varování,“ vydechl těžce stařec. „Dávej dobrý pozor: dokážu ti, že jsem nemluvil do větru, když jsem ti říkal, že mám neomezenou moc. Jak vidíš, má ruka je prázdná…“

Stařec rozevřel pravou ruku a nastavil holou dlaň.

„Z holé ruky mohu rozsévat oheň — dívej se…“ Mávl paží a vzápětí nato vyšlehl z protější stěny nový záblesk a ozvala se další třeskutá rána. Lékař, stálé ještě ležící na podlaze, schoulil se do klubíčka.

„Pojď blíž a pokojně si sedni. Uklidni se zase ty, potřebuješ to,“ zasmál se McHardy bolestným úšklebkem, když se v pokoji rozhostilo opět ticho. „Jak jsi dobře viděl, ruka byla naprosto prázdná, ani ekrasitové kuličky v ní nebylo. Ostatně — dětská hračka by neměla takové účinky, to uznáš sám. Výbuch byl způsoben silou, o které nemáš ani tušení. A byla to jen malá ukázka toho, co dovedu, to mi věř. Chceš-li, vyvolám daleko větší výbuch…“

Ohromený lékař se křečovitě přitiskl k zemi.

„Zbabělce,“ zasykl McHardy opovržlivě. „Rád bys rozséval oheň — a teď se třeseš.“

„Co chcete učinit?“ zašeptal lékař, když se poněkud vzpamatoval. „Chcete zaútočit na celé lidstvo? Vždyť je to šílenství! Neznámí tvorové, s kterými jste se vrátil z vesmíru, jsou vaši vojáci?“

„Vojáci? Nepotřebuji žádných vojáků. Úkol, který jsem si vytkl, splním sám.“

Lékař se zvedl se země a dlaněmi si zakryl hrůzou znetvořený obličej.

„To nesmíte udělat — nesmíte — nesmíte,“ zavzlykal. Najednou se vzchopil a zamířil k televisnímu telefonu.

„Stůj!“ vykřikl stařec, ale lékař toho nedbal. Sklonil se nad aparátem a vytočil první číslo.

Třeskla rána.

Lykurgos těžce dopadl na aparát a strhl ho s sebou k zemi.

„Neblázni, zbytečně riskuješ život. Stejně se nikam nedovoláš.“

Stařec vypjal všechny síly, které mu ještě zbývaly. Slezl s pohovky, přitiskl si ruku na srdce a těžce se vybelhal z místnosti.

Pološílený lékař se nepřítomně díval na dveře, kterými McHardy odešel. Netrhl sebou, ani když se z laboratoře ozvala další dunivá rána. Teprve volání o pomoc ho vrátilo přítomnosti. Zvedl se a jako ve snách klopýtal do laboratoře.

Celá místnost byla zdemolována. Stařec ležel u dveří. Lékař ho odnesl zpět na pohovku a sedl si k jeho nohám.

„Děkuji ti,“ zašeptal stařec sotva slyšitelně. „Nemusíš mít ze mne strach — nezbláznil jsem se. Dávám ti slovo, že ti neublížím. Žádám tě jen o trochu trpělivosti. Nějaký čas tu se mnou zůstaneš. Nesnaž se uprchnout; moje třaskavina tě hlídá spolehlivě — zbytečně bys obětoval život. A telefonovat také nemůžeš — sám jsi se o tom přesvědčil v laboratoři.“

„Ustaňte, netrýzněte mě,“ zvolal lékař a chytl se za hlavu. „Což jste na Kvartě ztratil poslední špetku citu? Nebo mě snad chcete dohnat k šílenství?“

Stařec se posadil a položil Lykurgovi ruku na rameno.

„Citu mám dost. Mám ho tolik, až mi z něho srdce krvácí. Překvapuje mě, že právě ty se dovoláváš citu. Chceš ode mne cit — nebo soucit? Soucit s tebou nemám. Jen trp, jen dobře vychutnej palčivou bolest a trýzeň — to jediné tě může vyléčit. I já se přerodil v bolestech. Nic není zadarmo, chlapče. A teď mě nech spát, jsem příliš unaven…“

Lykurgos odešel do ložnice, ale na spánek nebylo ani pomyšlení. Stále se nemohl zbavit mučivého pocitu, že leží v kráteru sopky, která hrozí výbuchem.

— Rozum do hrsti — rozum do hrsti — chladnokrevnost — rozvahu — rozkazoval si umíněně. Ale obava z budoucnosti dál neúprosně vládla nad jeho myšlenkami.

A v noci jsou černější i myšlenky:

McHardy ovládá dosud neznámou energii, o tom není pochyby. Mluví o výbušnině, ale jeho ruka byla přece prázdná… Či snad má pod blůzou ukryt zdroj ničivých paprsků? — Při této myšlence se lékař zachvěl.

— V tom případě by se starcova vyhrůžka mohla lehce uskutečnit…

Něco musím podniknout, vždyť je ohrožen osud celého lidstva… McHardy je přece šílenec…

Lykurgos vstal a vplížil se do pokoje. Stařec spal tvrdým hlubokým spánkem.

— Co teď — opravit přístroje v laboratoři, nebo uprchnout do Šekaru a odtud přivolat pomoc? —

Uprchnu…

U výchozích dveří se však lékař nerozhodně zastavil. ‚Moje třaskavina tě hlídá spolehlivě,‘ zazněla mu v uších starcova varovná slova. Pravděpodobně vytvořil kolem samoty ochranný kruh, jehož překročení znamená výbuch a smrt… Jedinou nadějí je laboratoř…

Ničivý výbuch byl volen opravdu promyšleně. Zasáhl nejdůležitější přístroje a zařízení. Přijímač energie vysílané na dálku byl zničen úplně. Atomová baterie byla vážně poškozena. Hlavní zdroje elektrického proudu byly tedy vyřazeny z provozu. A bez nich je spojení se světem nemožné.

— Sláva, půjde to, jen trochu trpělivosti a času, — zajásal Lykurgos, když si důkladně prohlédl všechny součástky atomové baterie. Vyhledal potřebné nástroje a s horečnatou pílí se pustil do práce. Nešlo mu to však tak rychle, jak by si přál. K práci je potřeba klid — a zde neustále hrozilo nebezpečí — stařec se svým pekelným strojem…

Svítalo — a Lykurgos dokončoval teprve přípravné práce k opravě.

— Potřebuji ještě nejméně pět dnů, — uvažoval.

— Za každou cenu tu musím McHardyho zdržet nejméně týden. Ve dne ho nějak zabavím a v noci budu pracovat v laboratoři. Týden to vydržím…