Přátelé z Hadonoše

1. NÁVŠTĚVA Z OBLAK

Nad holými vrcholky Bílých Karpat zakroužil tryskový vrtulník. Doutníkový trup letadla zamířil svým špičatým nosem k bílým mračnům na jasně modré obloze a nesen dvěma protisměrnými vrtulemi pomalu klesal na mýtinu, na níž stála velká horská vila. Dívka, sedící na verandě, vyskočila a běžela k místu přistání.

Z letadla, jež se postavilo kolmo k zemi na teleskopické podvozky, vystoupil ramenatý muž ve sportovním obleku.

„Kryštofe, Kryštofe,“ volala dívka radostně a zamávala oběma pažemi na pozdrav. Najednou se zarazila.

„Vy nejste… Kryštof… Z dálky jste mu trochu podobný. Babička říkala, že dnes přiletí z Tibetu…“

Muž se usmál. Tvrdé rysy v jeho tváři roztály jak sníh při prvním jarním slunci.

„Nejsem Kryštof — škoda. Doma mi říkají Leife…“

„Už vím, už vím, už jsem vás poznala,“ zvolala dívka. „Tolikrát jsem vás viděla v televisi. Vy jste přece inženýr Severson! Vítám vás u nás. Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste nás navštívil! To mi budou děvčata ve škole závidět…“

„Doktorka Bartošová je doma?“

„Babička? Ne. Vlastně je, Šla jenom na procházku. Hned pro ni zaběhnu. Ta bude mít radost…“

„Počkej, zajdu za ní sám. Kterým směrem šla?“

„Když půjdete tímto průsekem, určitě ji najdete. Nebude daleko.“

Inženýr Severson vstoupil do hustého dubového lesa.

Zrzavé veverky poskakovaly v korunách stromů a zvědavě si prohlížely návštěvníka. Ty nejodvážnější přihopsaly až k jeho nohám. Posadily se na bobek a sepnuly přední nožičky, jako by prosily o nějakou dobrotu.

„Nic nemám, nepočítal jsem s vámi,“ zasmál se tiše Severson a přejel si dlaněmi po kapsách sportovní vesty. Veverky ho však trpělivě doprovázely až na konec průseku, — zřejmě jeho slovům nevěřily.

Před Seversonem se otevřelo nádherné horské panorama. Cesta, po níž kráčel, pokračovala po vypouklém svěže zeleném horském hřbetu, který rozděloval krajinu na dvě nedohledná údolí. Na obou stráních vyčuhovaly z lesa vily horských obyvatel. Odněkud zdáli přinášel vítr dětský smích.

Severson se zastavil a zhluboka vdechl kořeněnou vůni hor.

„Vítám vás u nás, Seversone. Čekala jsem vás až zítra,“ ozvalo se nečekaně za jeho zády. Trhl sebou a rychle se otočil.

„Soudružko Bartošová,“ vydechl překvapeně. „Vůbec jste se za těch dvacet let nezměnila. Jako bych se právě probudil a znovu vás po prvé viděl u akademika Tarabkina…“

„Děkuji za poklonu, vy lichotníku. Také jste se zřejmě nezměnil,“ rozesmála se žena a stiskla Seversonovi ruku na uvítanou.

„Myslím to vážně — rozhodně bych vám nehádal víc jak třicet…“

„Raději toho nechme. Víte přece, že ženy nerady hovoří o stáří. Ostatně — byla by to chyba, kdyby bojovnice proti stárnutí sama stárla. To by se mi moji svěřenci pěkně poděkovali. Připadala bych si jako stará Kača Pagáčová, obávaná kouzelnice z Žítkové. Její chatrč stála kdysi právě na tomto horském hřbetě. Vichřice a sněhové bouře, které se tu občas přehnaly, zvyšovaly u nevzdělaných lidí hrůzu z jejího čarování. Říkalo se jí ‚bohyně‘. Z litého vosku a olova hádala ubohým horalům šťastnou budoucnost, zažehnávala ‚uřknutí‘, léčila, zaklínávala a mezi lidem rozsévala nenávist.

Při všech jejích kouzlech a čárech zůstávali tu lidé v nevýslovné bídě, dál pili denaturovaný líh a umírali na tuberkulosu. Ani sobě nevykouzlila ‚bohyně‘ přepychový život. Kde nic není, ani čert nebere… Škoda vzpomínat,“ mávla lékařka rukou, „těžké doby jsou na štěstí za námi. Žijeme teď v ráji, o kterém moje prababička právě na těchto stráních snila… Nu, jak se vám líbí můj rodný kraj? Příroda na Kvartě byla romantičtější, viďte?“

„Romantičtější, ale cizí, věřte mi. Byla zákeřná a neúprosná. Tady z každé květinky, z každého stromu s roztomilými veverkami cítím, že jsem doma, že příroda je tu můj nejlepší kamarád. Rozhodně vidím nad sebou raději jedno jediné slunce než tři. Akademik Navrátil to říkává správně: všude dobře, doma nejlíp…“

„Ano — doma nejlíp. Vidíte, tak jsem se rozpovídala, že jsem vás málem zapomněla pozvat na malé občerstvení. Jistě jste po cestě unaven.“

„Unaven po půlhodinovém letu? Netrmácel jsem se přece vlakem, jak se kdysi cestovávalo,“ odporoval Severson. „Na všech stranách pozoruji ohledy a strach o mé zdraví. ‚Šetřte se, nenamáhejte se tolik,‘ kladla mi na srdce Nataša Orlovová. ‚Odpočiň si, bereš toho na sebe moc,‘ strachuje se neustále Alena. Nedovedu to pochopit. Nejsem přece z perníku, cítím se docela zdráv. Přiznám se — za vámi jsem přijel jen pro klid v rodině. Nevím, proč bych se měl léčit…“

„Já vás také léčit nebudu,“ usmála se lékařka shovívavě. „Jak víte, bojuji pouze proti stárnutí. Či snad netoužíte po prodloužení života? Upřímně řečeno — let do sousední sluneční soustavy není zrovna elixírem věčného života, na zdraví vám rozhodně nepřidal. Svědčí o tom i vaše šedivé spánky. Jsou sice na pohled docela hezké — ba některým dívkám se dokonce líbí, ale pro nás — bojovníky se stářím — jsou příznakem určité ochablosti nejjemnějších organismů v těle.

Délka života nezávisí jenom na Vitě 45, kterou teď užíváme pro neustálé obnovování jemných organismů. Závisí také na celkové životosprávě. Je docela přirozené, že v dobách vašeho mládí — v dobách kapitalismu, kdy lidé nežili zrovna nejlépe, kdy se denně strachovali o budoucnost, pili alkohol a kouřili — bylo vysoké stáří bílou vránou. Ve vašem případě je boj o vysoké a činné stáří obzvláště složitý a obtížný problém. Špatná životospráva až do posledního letu s Amundsenem, pak zmrznutí a mnohaletá klinická smrt v ledovcích Arktidy — a konečně obtížný proces oživování a regenerace organismu. Všechno jste obstál šťastně, jen co je pravda. Stal se z vás opravdu nový člověk v pravém slova smyslu. Proč vám to tedy všechno říkám? Abych vás snad poučovala? Víte dobře, že ne — natolik mně znáte. Chci jen, abyste hned v začátku pochopil složitost problému, důvěřoval mně a pomáhal mi… Kryštof se vrací,“ ukázala na vrtulník, který se právě zaleskl v záři slunce.

„Kryštof Lipski, můj asistent. Velmi schopný člověk, moje pravá ruka, dalo by se říci. Někdy je sice trochu tvrdohlavý a rád vyvádí lidi aprílem, jak se u nás říká, ale jinak je to velmi příjemný chlapík. Naše Liduška — jako vnučka — ho přímo zbožňuje. Ostatně — poznáte ho sám…“

Když přišli na mýtinu, Kryštof Lipski stál již u vily a živě se bavil s pionýrkou. Sotva spatřil doktorku Bartošovou, rozběhl se k ní a udýchaně ze sebe vypravil:

„Soudružko Bartošová, víte už o tom? Tomu se přece říká sensace, ne?“ Aniž čekal na odpověď, přistoupil k Seversonovi a představil se.

„To jsem zvědavá, co jste si zase na nás vymyslel,“ zasmála se lékařka. „Asi to bude něco podobného, jako posledně ten zkušební vrt, při kterém se podle vašeho vyprávění vrtaři nečekaně octli na druhém konci zeměkoule — v Tokiu na náměstí, viďte?“

„Tentokrát to myslím docela vážně,“ zapřísahal se asistent. „Divím se, že dosud nic nevíte. Je toho plný svět…“

„Tedy — ven s tou lochnesskou obludou a nenapínejte nás,“ smála se lékařka. „Podobně u něho začíná apríl vždycky,“ obrátila se k Seversonovi.

„Jakýpak apríl — zpráva z Marsu — úžasná zpráva! Představte si — v sousedních slunečních soustavách jsme myslící lidi nenašli — a teď nás přicházejí navštívit…“

Severson ožil:

„Kdo, kdo k nám přichází?“

„Výzkumná stanice na Marsu před několika hodinami oznámila, že směrem k Zemi letí z vesmíru velké těleso neznámého původu. Prostě — meteor to není, těleso má příliš pravidelný tvar a pravděpodobně je opatřeno křídly. A to ještě není všechno…“

„Možná se vracejí dvě další mezihvězdná letadla — Elektron a Foton — a vaše fantasie si kapánek zapracovala,“ přerušila ho stále nevěřící lékařka, „Mám dojem, že jste se minul povoláním. Měl byste psát fantastické romány.“

Severson zavrtěl hlavou.

„Elektron ani Foton to být nemůže. I kdyby letadla dosáhla rychlosti světla, nemohou tu být dříve, než za dva roky. Jen v tom případě by to bylo možné, kdyby letěla desetkrát rychleji než světlo. A o tom pochybuji.“

„Výborně, soudruhu Seversone! A Elektron ani Foton by nevysílaly tak záhadnou zprávu, jakou zachytil spojař našeho letadla. Okamžik, poznamenal jsem si ji, hned vám ji přečtu… Už to mám:

‚Lidé na Zemi, přátelé na planetě Zemi! Nebojte se nás! Přicházíme k vám z neznámých končin vesmíru jako přátelé.“

Zpráva byla vyslána přesně tak, jak vám Ji čtu — v angličtině, rozumíte mi dobře? V angličtině. Rozhodně nejde o omyl, záhadní lidé zprávu několikrát opakovali.“

„A najednou se octnou v Tokiu na náměstí — já už to znám,“ rozesmála se doktorka Bartošová. „Jestli jsem vám prve věřila málo, teď už vám vůbec nevěřím. Jste sice hodný, že nás chcete rozveselit, ale dnes není prvního apríla. Pokud vím, máme dnes čtvrtek patnáctého listopadu.“ Také Severson se nakazil smíchem lékařky. Najednou mu však něco blesklo hlavou a rychle zvážněl:

„O pravdivosti soudruhových slov se můžeme lehce přesvědčit. Zapněme televisor,“ navrhl. Lékařka ochotně souhlasila. Pozvala hosty do pokoje a nabídla jim křesla u přijímače. Vnučku poslala do kuchyně pro občerstvení.

Na promítacím plátně se objevila malebná jižní krajina s palmami. Vysílali právě reportáž z bývalé Sahary.

„Jak vidíte, v televisi zatím zachovávají klid a rozvahu,“ řekla vítězoslavně doktorka Bartošová. „Či myslíte, že tak sensační zpráva by neovlivnila vysílání — kdyby byla ovšem pravdivá? Dovedete si jistě představit, co by pro nás znamenal příchod neznámých tvorů z vesmíru.“

„Chápu, že mně nevěříte. Zavinil jsem si to sám svými hloupými žerty. Ale tentokrát nežertuji. Prostě je to tak.“

„Nic si z toho nedělejte, Kryštofe. Pro vaše žerty jsem se na vás nikdy nezlobila. Humor je koření života. A jak se daří Selenarctovi? Selenarctos je totiž můj nejstarší svěřenec,“ vysvětlovala Seversonovi. „Je mu teď asi dvěstě padesát let. Přesně to žádný neví, v jeho mládí se nevedly přesné zápisy. Jméno Selenarctos přijal asi ve sto letech, když se po příchodu osvobozenecké čínské armády do Tibetu začal vzdělávat. Při studiu zjistil, že medvědi, s kterými se tolikrát utkal v souboji, jmenují se učeně Selenarctos tibetanus. Jméno se mu tak zalíbilo, že se od něho nemohl odloučit.“

„Selenarctos není ve své kůži,“ podrbal se Kryštof ve slámově světlých vlasech. „Stále si naříká na počasí. Klimatická centrála na Kulakangri se mu nemůže nijak zavděčit. Ať přepne na slunečno nebo na sněžení, stařeček stále nadává. Vzkazuje vám, že by s vámi rád mluvil, ještě než zemře. Prý to bude velmi brzy. To ovšem tvrdil už několikrát — a stále je ještě zde. A — jak jsem zjistil — zdravý je jak řepa.“

„Jeho špatná nálada se mi však nelíbí,“ řekla vážně doktorka Bartošová. „Zítra se na něho podívám. Nechcete letět se mnou, soudruhu Seversone? Zdravý vzduch Himálají vám rozhodně neuškodí.“

Severson ochotně souhlasil.

Večerní zprávy potvrdily pravdivost Kryštofových slov. Neznámé těleso skutečně prolétlo kolem Marsu. Brzy se však ztratilo z dohledu i tak bystrým očím, jakými jsou radary a astrotelevisory. Observatoře na Zemi ani na Měsíci nespatřily ničeho. Televisní snímek, který vyslala stanice na Marsu, nebyl sice docela jasný, ale přesto přesvědčivě dokazoval, že jde o uměle vytvořené těleso a ne o meteor.

Ve společenském salonku doktorky Bartošové se rozpředl živý hovor. Hlavní slovo měl pochopitelně Kryštof, který nyní triumfoval.

„Vidíte — nechtěli jste mi věřit. Teď už je nad slunce jasné, že naši sluneční soustavu navštívili myslící tvorové z neznámých končin vesmíru. Prostě — sensace…“

„A tito myslící tvorové čirou náhodou mluví anglicky, viďte,“ poznamenala Bartošová ironicky.

„Také mně to nejde do hlavy,“ souhlasil Kryštof. „Zeptejte se Světové akademie věd, co o záhadné zprávě soudí.“

Lékařka vytočila na televisním telefonu číslo a chvíli čekala, až se objeví obraz.

Mladý muž na obrazovce se usmál:

„Vidlím vám na očích, co vás trápí, Věruško. Zpráva z Marsu, je to tak?“

Doktorka Bartošová přikývla:

„Uhodl jste, Míťo — jako vždycky. Ale ještě více mne zajímá záhadná zpráva, vysílaná v angličtině…“

„Považujeme ji za hloupý žert některého radioamatéra, který zachytil zprávu z Marsu. Je prostě nemožné, aby neznámí tvorové hovořili touže řečí jako některé národy u nás na Zemi, tím spíše, že k nám přilétají z ještě větší dálky, než jsou planety v souhvězdí Centaura. Sluneční soustavy v trojhvězdí Centaura jsme přece probádali dokonale.

Před hodinou startovalo několik meziplanetárních letadel, abychom se na nečekaného hosta mohli podívat zblízka. Ráno vám oznámím první výsledky průzkumu. Zatím — dobrou noc…“

„Neměla byste zítřejší cestu do Tibetu odložit?“ zeptal se Kryštof. „Kdo ví, co všechno se ještě semele.“

„Ani příchodem neznámých tvorů na Zemi se život nezastaví. A v tomto případě jde přece o člověka, dokonce o nestaršího člověka na světě. Objednejte nám, prosím, v Trenčíně raketové letadlo na devátou hodinu.“

Severson spal neklidně. Zpráva o příletu neznámých tvorů ho hluboce vzrušila…

Brzy ráno volal mladý muž z akademie. Doktorka Bartošová na první pohled poznala, že je nesmírně vzrušen.

„Stalo se něco nepochopitelného, něco nevídaného, Věruško,“ vyrážel ze sebe trhaně. „Letadlo Jiskra skutečně objevilo záhadné těleso. Je to obrovská koule s jakýmsi vějířem křídel. Když se Jiskra přiblížila na dohled, koule zvýšila rychlost. Během několika minut zmizela — i s obrazovek radarů a astrotelevisorů. Jako by se v jediném okamžiku rozpadla na atomy…“

„Přijmete nás do řídící kabiny?“ zeptala se lékařka hlavního pilota, když se Seversonem dorazili na trenčínské letiště.

„Pro vás všechno, soudružko Bartošová,“ usmál se pilot. „Prodloužíte mně za to život na pět set let. A já vás budu vozit do roztrhání těla…“

Letadlo se vzneslo do výše. Kaskáda vážských stupňů se brzy proměnila v stříbrnou šňůru s bílými korálky. Také svítící vrcholky Tater se scvrkly v nepatrné pahrbky na plastické mapě.

Letadlo vplulo do stratosféry, do věčné hvězdné noci. Rakety vyšlehly jasnějším plamenem, aby rychleji dopravily naše poutníky na druhou stranu obrovské koule, stojící pod nimi.

„Podívejte se, to přece není hvězda,“ přerušil mlčení Severson a ukázal na svítící bod, pohybující se po obloze. Pilot rozpačitě pokrčil rameny.

„Také jsem to zpozoroval, ale obrazovky jsou naprosto čisté — jako lilie. Podle nich je přece prostor před námi volný. Pokusíme se ještě…“

Nedořekl. Svítící bod se začal rychle zvětšovat. V několika okamžicích dostal podobu okřídlené koule.

Pilot prudce strhl řídící páku k sobě.

Lékařka vykřikla.

Severson vytřeštěnýma očima pozoroval obrovskou kouli, která se řítila prostorem přímo proti letadlu. Bleskurychle uchopil druhé řízení a zapnul boční trysky na plný chod.

Kolem řídící kabiny se mihla špička protáhlého křídla. Záhadné letadlo zmizelo za zády ohromených cestujících.

„Vraťme se, podíváme se na ně,“ vzpamatoval se Severson.

Pilot pomalu otočil letadlo, aby tryskami na zádi zmírnil let.

Obrovská koule se rychle vzdalovala.

„Raketový pohon na plné obrátky,“ vykřikl Severson a uchopil dalekohled. „Podívejte se, kolos se v několika místech otevřel…“

Pokračování dramatu bylo možno sledovat již pouhýma očima. Z velké koule se vyrojilo několik menších letadel s širokými křídly. Všechna letadla zamířila k Zemi. Paprskovitě se od sebe vzdalovala, Jako by chtěla obsáhnout celou zeměkouli.

„Sledujme jedno z nich — rychle — neztrácejme čas, ať nám neunikne!“ pobízel pilota Severson.

„Je vidět, že jste zkušený hvězdoplavec,“ poznamenal pilot, když se mu opět vrátil humor.

Pomocné letadlo neznámých tvarů se zřejmě nesnažilo uniknout pronásledovatelům. Po vstupu do atmosféry zmírnilo rychlost na minimum.

„Podíváme se, jak jsou vyzbrojeni,“ prohodil pilot a velkým obloukem obletěl letadlo.

„Zdá se, že podvozky nemají, asi přistanou na vodě,“ mínil Severson. „Pod námi je Indie. Zaveďte je do Bombaje. Mohou tam přistát na moři a my na břehu na letišti. Leťte napřed, možná pochopí, že jim ukazujeme cestu.“

Záhadní návštěvníci skutečně pochopili. Ještě než soudružka Bartošová stačila dokončit překvapující zprávu pro Světovou akademii, obě letadla přistála na indickém pobřeží.

Sotva letadlo zastavilo na letišti, Severson vyskočil rovnýma nohama na startovací plochu a pádil ke břehu. V posledním okamžiku naskočil na záchranný motorový člun, který se rozjížděl k nezvyklému návštěvníku.

„Jsou to návštěvníci z vesmíru,“ vysvětloval Severson cestou nedůvěřivé posádce.

„Nebo je to zase jeden z bláznivých nápadů našich astronautiků,“ namítal snědý muž v bílém plášti. „Kdo to kdy viděl, dát letadlu tak nemožný tvar? Vždyť vypadá spíše jako rejnok nebo platejs. Divím se, že se to už dávno neoctlo na dně moře…“

Asi třicet metrů před letadlem člun zastavil.

Severson se zatajeným dechem očekával, co se stane. Muž v bílém plášti nervosně poklepával na brašnu s pomůckami pro první pomoc.

Konečně se v plovoucím letadle objevil otvor. Do otvoru se postavil malý, něco přes metr vysoký človíček ve skafandru s neprůhlednou kuklou na hlavě. Zvedl obě ruce k obloze a opět je připažil. Tento pohyb opakoval několikrát.

Najednou se ozval lidský hlas. Vycházel z neznámého zdroje a z počátku byl nesrozumitelný. Za několik okamžiků se však vyjasnil v čistou angličtinu:

„Nebojte se nás, lidé na planetě Zemi. Přicházíme z vesmíru — Jako přátelé…“