Přátelé z Hadonoše

10. SETKÁNÍ

Slunný letní den. Nad rozkvetlými lukami Bílých Karpat se chvěje prohřátý vzduch.

Na kraji lesa, ve stínu mohutných borovic, sedí u kulatého zahradního stolku několik lidí. Zábava je v plném proudu.

„To všechno ještě nic není,“ vypráví věčně usměvavý Kryštof Lipski. „To hlavní teprve přijde. Vím, že mi zase nebudete věřit, ale nemohu si pomoci. Ať se propadnu k protinožcům, zalžu-li jediným slovem.“

„Jen směle do toho, Kryštofe. Pohádky miluji už od dětství,“ zasmála se doktorka Bartošová.

„Jaképak pohádky?“ tvářil se Kryštof na oko uraženě. „Mezihvězdné letadlo přátel z Hadonoše byla pro vás také pohádka — a málem jsme se s ním srazili. Ostatně — jsem na vaše pochybnosti připraven. Proto jsem si všechno natočil na film,“ prohlásil vítězoslavně. „Nevěříte-li mně, vlastním očím snad uvěříte. Mohu vám ten film promítnout?“

„Výborně, výborně, pojďme do knihovny,“ zatleskala radostně malá Liduška — a již utíkala k vilce. Ostatní ji následovali.

Kryštof vsunul film do promítače a zatáhl rolety. Promítací plátno ožilo. Objevil se na něm velký stan a na něm letadlo.

„Stále nám vrtalo hlavou, nač ten stan přátelé z Hadonoše potřebují. Stál tam na okraji akademického města již několik dnů. Že by to bylo jejich nové obydlí, o tom jsme pochybovali. Dosud bydleli ve svých letadlech a zdvořile a přitom důsledně odmítali jakékoliv pozvání do hotelu nebo do soukromí.

Akademik Chotěnkov se jich konečně zeptal přímo, jakému účelu stan slouží. Odpověděli mu, že v něm připravují malé překvapení pro naše vědce. Chtějí se pochlubit nepatrným úspěchem své vědy.

Překvapení se skutečně dostavilo. Posuďte sami, zda bylo malé…

Ty dva dny, o které jsem pobyt na akademii prodloužil, opravdu stály za to. Včera ráno jsem již pomýšlel na návrat. Dopoledne mi telefonoval Chotěnkov. Přátelé z Hadonoše prý pozvali pracovníky Akademie do svého stanu.

Rychle jsem vybalil z kufru kameru a pospíchal za město.

Přátelé z Hadonoše strhávali právě stan pomocí jeřábů z letadla. Šlo jim to rychle, jak vidíte na mých sensačních záběrech,“ zažertoval.

Před stanem se objevil štíhlý tmavohnědý jehlan stojící na kovové desce.

‚Přistupte, prosím, blíže,‘ zval vědce muž ve skafandru.

‚Postavili jsme pro vás nezvyklý dům, takový malý pavilon pro oddych po práci. Račte vstoupit dovnitř.‘

Vědci si prohlíželi jehlan ze všech stran a tázavě se na sebe dívali.

‚Kde má ten pavilon dveře?‘ zeptal se konečně Chotěnkov.

‚Dveří není potřeba,‘ ochotně odpověděl muž ve skafandru. ‚Je volně přístupný se všech stran. Podívejte se…‘

Muž zamířil k jehlanu. U jeho stěny se však nezastavil. Kráčel dál a doslova prošel stěnou, na níž nezůstalo ani stopy.

„Nesmysl,“ neovládl se Severson.

„Správně, filmový trik. Netropte si z nás žerty,“ souhlasila doktorka Bartošová.

„Malé strpení, nepředbíhejte událostem a nerušte promítáni,“ zasmál se lišácky Kryštof.

Vědci, kteří sledovali počínání muže, zůstali jako opaření. Chotěnkov vytáhl kapesník a utřel si zpocené čelo.

‚Stali jsme se obětí sugesce,‘ řekl po chvíli a pokusil se o úsměv. Uvidíme, co nám řekne dokumentární film…‘

„To právě vidíte,“ poznamenal suše Kryštof.

Muž ve skafandru vystoupil opět z jehlanu a pokynul rukou.

‚Račte dovnitř, nehrozí vám žádné nebezpečí!‘

Chotěnkov se osmělil a přistoupil těsně k jehlanu. Sáhl na stěnu, ale ruka se ponořila do tmavě hnědé hmoty, jako by ji strčil do vody.

‚Neuvěřitelné,‘ zvolal překvapen. ‚Stěna je opravdu prostupná. To přece odporuje všem našim představám o neprostupnosti hmoty.‘

‚Není to obyčejná hmota, vyrobili jsme ji uměle. Vstupte, prosím, do pavilonu, vše vám tam vysvětlím.‘

Chotěnkov po krátkých rozpacích vstoupil jako první. Za ním prošlo stěnou několik dalších vědců, mezi nimi i Kryštof s kamerou. Byl to nezvyklý snímek:

Stěna jehlanu se rychle přibližovala. Promítací plátno na okamžik ztemnělo — a na obraze se objevila nevelká místnost s kulatým stolem a několika židlemi uprostřed.

‚Přijměte u nás místo, prosím,‘ vybídl vědce muž ve skafandru.

Chotěnkov sáhl po opěradle židle, ale jeho ruka jím pronikla stejně jako stěnou.

‚Děkuji, raději postojím,‘ zasmál se nuceně. Ostatní vědci se zasmáli též, ale byl to takový divný, udivený smích.

„Škoda, že se Chotěnkov neposadil. To by byla legrace,“ litovala malá pionýrka.

‚Slíbil jsem vám vysvětlení, tedy prosím,‘ rozhovořil se opět muž ve skafandru, když se vědci vzpamatovali z prvního údivu.

‚Všem je vám známo, že hmotu činí neprostupnou hmotné pole atomu. Jedinou součástí atomu, která nevytváří kolem sebe hmotné pole, je neutron. Prostupná hmota je tedy vytvořena z neutronů…‘

Film skončil. Kryštof vytáhl rolety a vítězoslavně se rozhlédl po přítomných.

„Tak co tomu říkáte? Opět jedna nula pro Lipského. Já vám dám — filmový trik! Večer si neutronovou hmotu můžete prohlédnout znovu — v televisní reportáži. Včera již o ní hovořili ve zpravodajství. Je vidět, že televisi zanedbáváte. Kde je vaše kultura?“

Na televisním telefonu bliklo několikrát červené světlo. Doktorka Bartošová přistoupila k aparátu a stiskla bílé tlačítko.

„Buďte zdráva, Fanynko, mohla bych mluvit s Leifem? zeptala se Alena Svozilová na obrazovce. Severson přispěchal k telefonu.

„Jak se ti daří, Leife? Zítra si neplánuj žádný výlet, abych tě nemusela hledat po horách. Mám dva dny volno, navštívím tě. Není ti po mně smutno?“

Doktorka Bartošová s Kryštofem a Liduškou odešli do vedlejší místnosti, aby nerušili v důvěrném rozhovoru…

Odpoledne přistál na paloučku červený konvertoplan.

Do pracovny doktorky Bartošové nesměle vstoupil McHardy.

„Vítám vás u nás, vy tuláku po vesmíru,“ usmála se lékařka. „Doufám, že se vám bude u nás líbit. A s léčením začneme hned. Především si pořádně odpočinete po cestě — a zítra vás podrobíme první operaci. Ten ošklivý vous musí dolů. Uvidíte, jak hned omládnete. Jsem bojovník proti stáří, šedivé vousy nemám ráda. Pojďte, zavedu vás do vašeho pokoje.“

Na chodbě se střetli se statným mužem hranatého, drsného obličeje. Pozdravil lékařku a očima se zabodl do starcova obličeje.

„Kraus,“ vydechl McHardy užasle. „Nečekal jsem, že tě potkám právě zde…“

„Odkud mne znáte? Nepamatuji se, že bych se s vámi někdy setkal.“

„Nepoznáváte svého starého přítele? Není toho málo, co jste společně prožili,“ divila se lékařka.

Kraus se upřeně díval na starce.

„Váš hlas je mi povědomý — i oči. Připomínáte mi přítele, který zahynul na Kvartě…“

„Přihořívá,“ povzbuzovala ho lékařka.

„McHardy?“ řekl Kraus nejistě. „To přece není možné. To je vyloučeno, naprosto vyloučeno.“

„A přece je to pravda. Asi jsem se pořádně změnil, když mě nemůžeš poznat. To víš, vstal jsem z mrtvých…“

V Krausovi by se krve nedořezal.

„Posaďte se na chvíli do haly, jistě si máte co říci, připravím zatím něco k občerstvení,“ řekla lékařka a odešla.

„Spíše bych se smrti nadál,“ zašeptal Kraus. „Skálopevně jsem přesvědčen, že jsem tě zastřelil. Kolikrát mi ten hrozný okamžik živě vystoupil před očima. Zasáhl jsem tě do prsou, to vím jistě. Klesl jsi bezvládně do bažiny a hlava ti utonula v žlutém bahně. A přece žiješ. Jak jsi se mohl zachránit?“

„Vytáhli mě okřídlení Kvarťané. Ještě mě nenávidíš, Krausi?“

„Proč bych tě nenáviděl? Totéž bych se mohl zeptat já tebe. Já to přece byl, který tě smrtelně zranil.“

„A já tě zase vtáhl do toho prokletého Bratrstva. I střílet jsem začal já. Všechno to bylo šílenství, pomátl se nám rozum. Štěstí, že je už všechno za námi.“

„Ty máš už všechno za sebou, ale co já? Mne ještě očekává trest. Byl jsem přece hlavním iniciátorem Bratrstva. Sám jsem vraždil a zároveň zavinil smrt několika dalších lidí. Tvé svědomí je čisté, ale já jsem vrah. Jsem vrah, vrah, rozumíš?“ vykřikl zoufale stařec. Chytl se za srdce a těžce dosedl do křesla…

McHardy se probudil až teprve v jedenáct hodin dopoledne příštího dne. Svlékl si košili a opatrně vysypal z její kapsy na kus papíru jemný bílý prášek. Papír s práškem smotal do trubičky s přehnutými konci a pečlivě přivázal k ochrannému přístroji na prsou.

Rozhodl se, že antihmotu i s přístrojem při nejbližší příležitosti zahodí.

„Neměl bych raději ochranný přístroj darovat akademii?“ přemýšlel. „Jistě jí bude zajímat.“

Přistoupil k oknu. Na mýtině bylo rušno. Stálo tam v řadě několik konvertoplánů a další přilétaly.

Co se děje? Proč tolik návštěvníků najednou? Jsou to snad pacienti doktorky Bartošové?

Rychle se oblékl a sestoupil dolů do jídelny. Sotva však otevřel dveře, zarazil se. V místnosti se vesele bavilo několik lidí.

Zmateně klouzal pohledem z jednoho na druhého. Všechny je znal. Mnoho let s nimi cestoval po neznámých končinách slunečních soustav: Akademik Navrátil, Severson, Svozilová, Watson, stále veselý inženýr Fratev, Molodinová… Nezměnili se příliš za ta léta. Léčí je snad doktorka Bartošová?

„Pojďte dál, McHardy, ničeho se nebojte,“ vybídla ho lékařka. „To je překvapení, viďte? Ani jste netušil, že se tu setkáte se všemi svými přáteli najednou. Přiznám se vám, že já také ne, i mne příjemně překvapili. Navštívili totiž Seversona a oslaví tu s ním i s vámi slavné výročí. Dnes je tomu právě třicet let, co Paprsek opustil Měsíc a vydal se na dalekou pouť do trojhvězdí Centaura.“

„Tisíc vodíkových mlhovin a jedna olověná, umíte se ale maskovat McHardy. Kdybych nevěděl, že jste tu, a kdyby vás naše hostitelka neoslovila, nevěřil bych, že jste to vy,“ překonal první rozpaky inženýr Fratev.

Vědci srdečně přivítali starce a posadili ho mezi sebe.

McHardy se mezi svými přáteli a spoludobyvateli vesmíru necítil ve své kůži. Tížilo ho svědomí. Seděl mlčky se skloněnou hlavou a nervosně si hladil koleno.

Do místnosti vstoupil Kryštof. Dvorně se uklonil a zavolal s vážnou tváří:

„Panstvo, služebník si vás dovoluje zdvořile upozornit, že slavnostní oběd je připraven. Kdyby se náhodou někomu pokazil z něho žaludek, doporučuji mu předem světoznámou lékařku doktorku Františku Bartošovou. Její ordinace je ve dveřích číslo 13. Doufám, že nejste pověrčiví…“