Přátelé z Hadonoše

13. MY PŘIJDEM…

Do kanceláře presidenta Světové akademie vstoupil statný muž s dlouhým prošedivělým plnovousem.

„Buďte nám vítán, soudruhu Tarabkine,“ uvítal příchozího president. „Jsme tedy všichni, můžeme začít.

Akademik Tarabkin si přisedl ke stolu, u kterého seděla doktorka Bartošová, Lykurgos a několik dalších vědců — slavných bojovníků se smrtí a stářím.

„Jistě vám nemusím dlouho vysvětlovat, proč jsem vás zavolal,“ rozhlédl se president po přítomných. „Po odchodu většiny přátel na Měsíc se zdá, že záhadná smrt je zažehnána. Nejsem sice pověrčivý, ale pro jistotu zaklepu na dřevo,“ usmál se sotva znatelně.

„V každém případě musíme být neustále ve střehu. Čert nikdy nespí, říká se. Doufejme, že těm několika přátelům z Hadonoše, kteří ještě zůstali na Zemi, se nepřihodí nic nemilého.

Stále nemohu pochopit, jak je to možné: smrt pronásleduje naše přátele opravdu jenom u nás na Zemi. Na Měsíci se jim na hony vyhýbá… Žádal jsem velitele výpravy z Hadonoše, aby i zbývající pracovníky přemístil na Měsíc, ale on to odmítl. Tvrdil mi, že jsou na stavbách nutní. Přihlásili se prý dobrovolně, neutečou z boje jako zbabělci. Namítal jsem, že vyhnout se zákeřné smrti není zbabělost, že se nedá bojovat s nepřítelem, kterého neznáme, ale velitel trval na svém.

A jak to vypadá se skafandry?“ obrátil se k doktorce Bartošové.

Skafandry našich přátel mají podobné vlastnosti jako naše. Nepropouští žádnou tekutinu ani plyn, nepůsobí na ně ani lučavka královská.“

„A jak reagují na paprsky?“ Sluneční záření nepropouštějí vůbec, včetně ultrafialových a infračervených paprsků. Stejně se chovají k paprskům gama i k radiovlnám. Nemohu pochopit, kudy pronikla smrt, když skafandr je dokonalým isolátorem.“

„A co kosmické záření — a paprsky zero?“ zeptal se president.

Lykurgos se na něho podíval nechápavě:

„To nemyslíte vážně?… Předpokládali jsme, že tak jako každý kosmický skafandr, chrání tyto skafandry své uživatele především před jakýmkoliv kosmickým zářením. Ostatně — na Měsíci je kosmické záření daleko intensivnější než na Zemi. A co teprve hluboko ve vesmíru. A přece — na Měsíci ani nikde jinde mimo Zemi nezemřel jediný z našich přátel.“

„Nicméně bych to s kosmickými paprsky zkusil. Když už, tak už, každý výzkum se má dotáhnout až do konce. Je třeba vyčerpat všechny možnosti, nesmíme zůstat v půli cesty.

A jak jste daleko vy, soudruhu Tarabkine?“

„Jde to pomalu, krůček za krůčkem. Připadám si jako žák první obecné, kterému universitní profesor přednáší anatomii latinsky. Organismus našich přátel je hodně odlišný, především srdce, zažívací orgány a plíce. A právě na těchto orgánech je přece oživování závislé. Tak na příklad žaludek našich přátel je dokonce schopen proměňovat anorganické látky v organické. Naši přátelé nejsou tedy tak závislí na rostlinách jako my.

Prozatím jsem důkladně prostudoval jedině krevní oběh a doufám, že jsem pochopil jeho zákonitost.“

„Lékaři z Hadonoše se zajímali o vaši práci, často jste s nimi hovořil o svých zkušenostech. Co soudíte o úrovni lékařství našich hostů?“ zeptala se doktorka Bartošová.

„Příliš málo toho o nich vím, než abych mohl pronést soud. Ani jsem je pořádně neviděl při práci. Jediné, co o nich mohu říci, je to, že problém oživování lidí dosud nevyřešili. Sami mi to totiž prozradili. V minulosti byli daleko méně pronásledováni nemocemi, proto také se u nich lékařská věda nevyvinula tak jako u nás.“

„Rozeznávají klinickou smrt od biologické?“

„Pokud jsme si dobře rozuměli, tak ne.“

„Celkem se dá tedy říci, že výsledky našeho bádání jsou opravdu skromné,“ poznamenal president tiše. „Je to sice pochopitelné, ale nicméně smutné. Proti záhadné smrti jsme zatím bezmocní. Nezbývá nám než doufat, že do skončení staveb se už nic nepříjemného nepřihodí.“

„To znamená žít ještě celých čtrnáct dní v nejistotě,“ dodala doktorka Bartošová. „Jak pokračují práce na stavbě letadla?“

„Rychleji, než jsme předpokládali. Naši přátelé z Hadonoše pracují s nevídanou obětavostí. Také na Čiovu a v Martině budou stavby dokončeny dřív, než bylo plánováno. Nejpozději za dvanáct dní mohou mezihvězdná letadla startovat. Ostatně — můžeme se o tom přesvědčit na vlastní oči v ústřední televisní centrále…“

President zavedl hosty do dlouhé chodby, která spojovala řadu pozorovacích kabin. Na dveřích každé kabiny byla kromě čísla malá kontrolní obrazovka, která prozrazovala, jaký program může pozorovatel sledovat uvnitř. Tytéž obrazovky byly umístěny také na velké rozvodné desce hlavního televisního dispečera. V těchto místech byl prostě soustředěn život celé zeměkoule.

Na dveřích, do kterých vědci vstoupili, zářilo devět obrazovek najednou. Také pozorovací kabina byla poněkud jinak zařízena než ostatní. Čelní stěnu zakrývalo velké promítací plátno. Proti promítací ploše stálo křeslo s obloukovitým pultem, na němž bylo několik spínačů, televisní telefon a stejný počet obrazovek, jako na dveřích kabiny.

Dívka, která seděla u pultu, pozdravila se s presidentem a uvítala hosty. Na promítací ploše se právě objevil celkový záběr obrovského mezihvězdného letadla, které i se svými tvůrci plulo vysoko nad měsíčním povrchem.

„V této kabině zachycujeme televisní spojení budovatelů mezihvězdného letadla se Světovou akademií i s našimi přáteli z Hadonoše,“ vysvětloval president. „Události na stavbě letadla sleduje teď s námi současně akademik Chotěnkov, doktor Zajac, velitel výpravy z Hadonoše a mnoho dalších odborníků. Zároveň máme možnost sledovat spojení mezi jednotlivými pracovníky uvnitř letadla.“

„Vy také řídíte stavbu letadla, Alenko?“ usmál se akademik Tarabkin na mladou ženu za pultem.

„Nepochybuji, že by to soudružka Svozilová dokázala,“ ujal se dívky president. „Má za sebou dokonalý křest z Kvarty. Ale dnes tu naše Alenka není služebně. Představte si — tráví tu u nás svoji dovolenou. Ne, nedivte se, skutečně je tomu tak. Vrátila se opět ke své dávné vášni: pracuje na nové velké reportáži. Později ji chce přepracovat na román. Bude to vlastně pokračování jejího prvního románu o Seversonovi. Tato kniha se jí stala osudem, stejně tak jako se stalo osudem pověstnému Pygmalionovi jeho vlastní dílo; beznadějně se zamilovala do hrdiny svého románu.“

„Vím, kam míříte,“ smála se Alena Svozilová. „Chcete tím říci, že i o dovolené chci mít svého milého na očích. Pěkně si vážíte mé tvůrčí práce.“

„Nic ve zlém, vždyť mě znáte jak staré boty,“ chlácholil ji president. „Co je nového na stavbě? A jak se daří Seversonovi?“

„Všichni jsou zdrávi,“ položila Alena důraz na první slovo. „Podívejte se…“

Záběr na promítacím plátně se změnil. Objevila se řídicí kabina.

Akademik Navrátil hovořil právě s několika pracovníky ve skafandrech. Zvuk byl tak potlačen, že nebylo rozumět ani slova. Alena ho proto rychle zesílila.

„Také pracovníci vaší čety jsou příliš unaveni, soudruhu Scheinere. Dlouho by to nevydrželi, musíte je vyměnit.“

„Teď, před dokončením hrubé montáže? To přece není možné,“ vášnivě odporoval menší šedovlasý muž.

„Ano, ještě dnes. Oba společně odpovídáme za jejich zdraví. Nejsou přece jedinými schopnými lidmi na Zemi…“

„Nemluvte tak, soudruhu Navrátile… Pohovořte si raději s nimi…“

Akademik si sedl k rozvodné desce a zapnul několik obrazovek. Vyvstaly na nich záběry z atomové elektrárny.

„Přejete si, soudruhu Navrátile?“ zeptali se pracovníci ve skafandrech téměř současně.

Navrátil si nejistě pohladil bradu.

„Pracujete obětavě a téměř bez oddechu, přátelé. Jste stateční…“

„Je to přece naše povinnost, nač o tom teď mluvit,“ divila se dívka ve skafandru, která pracovala u fotonového reaktoru.

„Vím, vím, ale všeho moc škodí. U přepjatého luku často praskne tětiva. Musíte si trochu odpočinout. Dávám vám čtyři dny dovolené. Můžete je strávit doma na Zemi…“

„Čtyři dny dovolené,“ zvolala dívka rozhořčeně. „Za tu dobu bude již montáž dokončena — a bez nás. To nemyslíte vážně. Máme snad dílo opustit těsně před cílem?“

„Uklidněte se, Olgo, myslím to s vámi dobře. Čeká vás ještě mnoho dalších velkých úkolů — stejně slavných a záslužných. Nesmíte si tu zničit zdraví jednou provždy.“

„Únavu dosud opravdu necítíme, soudruhu Navrátile, určitě mluvím za všechny,“ podpořil dívku muž na vedlejší obrazovce. „Nejpozději pozítří hlásíme Světové akademii ‚hotovo‘. Chcete nás připravit snad o tento slavný okamžik? Co by řekli naši doma? Náš kluk by se asi divil. ‚Táto, proč jsi utekl?‘ zeptal by se mě. A co bych mu na to mohl odpovědět? Nic, jen přikývnout…“

„Včera nás důkladně prohlédl lékař,“ přidal se do rozhovoru další pracovník. „Pozval ho akademik Scheiner. Má stejné obavy o naše zdraví jako vy, soudruhu Navrátile. Vůbec se domnívám, že vás náš vedoucí přemlouval, abyste nás poslal domů…“

„Nemáte pravdu,“ přerušil ho Navrátil. „Před chvílí jsem si s ním stejně důrazně vyměňoval názory jako teď s vámi. A výsledky lékařské prohlídky znám: zdraví v pořádku, částečně je oslabena nervová soustava neustálým přepínáním. Právě proto vás žádám, abyste dole na Zemi nabrali nových sil…“

„Mám pro vás jiný návrh. Znám svoji četu lépe než vy, pevně věřím, že všichni se mnou budou souhlasit. Zmobilisujte na pomoc našemu úseku další četu, aby se mohli jednotliví pracovníci častěji střídat v práci i odpočinku,“ navrhl akademik Scheiner.

„A co tu bude nová četa dělat?“ rozhořčovala se opět dívka ve skafandru. „Na všechno stačíme sami — a ještě nám zbývá dost času na zábavu. Já jsem proti. Když jsme si kaši navařili, tak si ji sníme.“

„Olgo, Olgo, je vidět že má lékař pravdu, poněkud jsi předrážděná,“ umírňoval dívku muž z vedlejšího pracoviště. „S návrhem akademika Scheinera je možno souhlasit, co říkáte, přátelé?“

Všichni mlčky přikývli.

Alena Svozilová se zasmála:

„Jak se ten náš svět kulatý změnil. Dříve byla práce nuceným zlem, nezbytným k udržení holé existence. A dnes? Člověk aby lidi z práce honil, jinak zapomenou i na své zdraví…“

Umělá oběžnice ‚Libuše‘ se koupe v plné záři Slunce. Přes to, že uhání prostorem obrovskou rychlostí osm kilometrů za vteřinu, jejím obyvatelům se chvílemi zdá, že nehybně stojí na jednom místě. Země dole je z velké části zahalena do mračen a mlh — a hvězdy kol dokola připomínají spíše žárovky přišroubované na ebenovou desku než žhavá tělesa věčně kolotající vesmírem. Ve vzduchoprázdném prostoru ani nebliknou. Také Slunce se tváří docela mírumilovně, zubatou zelenavou koronou něžně hladí uzounký srpek Měsíce.

K tisícům světel věčné noci přibylo další. Na hlavní observatoři se rozžehlo oslnivé červené světlo. Celou oběžnici, připomínající kolo gigantické motorky, zbarvilo do ruda.

Brzy nato se na hvězdné obloze zalesklo raketové letadlo. Spirálou obletělo umělé těleso a přistálo na nevelké ploše. Sotva dosedlo, zamířilo do otevřených vrat vysoké haly s průhlednou střechou. Tam již byli cestující očekáváni několika lidmi ve skafandrech.

„Vše je připraveno, soudružko Bartošová, s pokusy můžete začít ihned,“ hlásil jeden z nich. „Jsme vám plně k disposici.“

„A paprsky zero?“ zeptala se lékařka.

„Přibližně v sedm hodin dostoupí záření vrcholu. Je právě šest hodin dvacet pět minut našeho času,“ podíval se na hodinky.

Doktorka Bartošová, provázená svým asistentem Kryštofem Lipskim, doktorem Lykurgem a pracovníky observatoře, vstoupila do moderně vybavené laboratoře. Z kufříku vyndala část skafandru a podala ho Kryštofovi:

„Nejprve to zkusíme s kosmickým zářením. Je daleko intensivnější, nepotřebuje tak dlouhou exposici.“

„Počkejte,“ vykřikl Lykurgos, když zpozoroval, že Kryštof bere nůžky, aby ustřihl kousek skafandru.

Všichni se na Lykurga podívali udiveně.

„Co se stalo? Čeho se bojíte?“ zeptal se Kryštof, když se probral z překvapení.

„Nezlobte se, že jsem vás tak polekal,“ omlouval se Lykurgos. „Vzpomněl jsem si — nevím proč — na nešťastný pobyt McHardyho v mém horském sídle. Přátelé z Hadonoše často pracují s antihmotou. Možná že také jejich skafandry jsou vyrobeny z antihmoty.“

„Určitě nejsou, můžete být klidní, usmála se doktorka Bartošová. „Předně by nás na to přátelé z Hadonoše upozornili, dobře vědí, že antihmota je v našem prostředí nebezpečnou výbušninou. Za druhé jsem hned před prvním pokusem v laboratořích akademie skafandry důkladně prohlédla. Nenalezla jsem v nich jediného isolujícího aparátu. Bez nich, jak jistě uznáte, by antihmota vybuchla při prvním setkání s positivní hmotou.

A za třetí — hmotu, z které je skafandr vyroben, jsme prozkoumali dokonale. Mohu vám posloužit přesným chemickým vzorcem. Jen klidně ustřihněte kus látky, Kryštofe, a vložte ho do kasety.“

Výsledek první zkoušky byl pro všechny opravdu překvapující: skafandry přátel z Hadonoše propouštěly kosmické paprsky.

„Nejde mi to stále do hlavy,“ divila se doktorka Bartošová. „Připravte zatím zkoušku na paprsky zero, výsledek první zkoušky oznámím zatím Světové akademii.“

Sotva se president akademie objevil na obrazovce televisního telefonu, zvolal: „Hlásíte se jako na zavolanou, soudružko Bartošová, volám vás právě z druhého aparátu.

Okamžitě se vraťte na Zemi, na ostrově Čiovo zemřel další přítel z Hadonoše. Akademik Tarabkin se pokusí o oživení. Máte mu asistovat při operaci.“

„Tedy opět,“ vydechla lékařka. „Strašné… Okamžitě se vracím — přímo na Čiovo…“

V laboratoři sdělila smutnou zprávu a požádala vědce, aby dokončili pokus s paprsky zero.

Za chvíli nato odlepilo se stříbrné raketové letadlo od umělé oběžnice. Na obloze nakreslilo oranžový oblouk a zmizelo v temnotách…

Na břehu zálivu Saldon čekal již doktorku Bartošovou inženýr Babin.

„Pospěšte si, akademik Tarabkin již operuje.“

„Jak dlouho? Myslím — kdy začala operace,“ vydechla lékařka.

„Před dvaceti minutami, doufám, že ještě není pozdě. Akademik Tarabkin je přece kapacita,“ řekl mladý muž dětinsky. Aniž si to uvědomil, uchopil lékařku za ruku a táhl ji za sebou.

Usmála se shovívavě. Najednou se jí zdálo, že se vrátila do svých mladých let. Srdce se rozbušilo volněji. Nikdy přece není tak zle, aby nemohlo být hůře. Skutečně — akademik Tarabkin je kapacita. Oživil Seversona, který spal v ledovci téměř sto let. Oživí i přítele z Hadonoše…

Teprve v předsíni operačního sálu si znovu uvědomila vážnost situace. Rychle si navlékla skafandr a vstoupila do spojovací kabiny. Operační sál byl totiž vyplněn plynem dýchatelným pouze hostům z vesmíru.

Na dveřích se rozsvítilo modré světlo.

Vstoupila dovnitř.

Akademik Tarabkin se právě skláněl nad tělem zesnulého. Když spatřil lékařku, trpce se usmál:

„Marné, všechno marné… Na chvíli se mi podařilo oživit činnost srdce. Dokonce i plíce se vzpamatovaly. A teď je konec — skutečně konec…“

„Přišla jsem pozdě…“ zašeptala lékařka a bezvládně si sedla do křesla.

Tělo mrtvého bylo ihned naloženo do letadla, které odlétlo k mezihvězdnému letadlu přátel z Hadonoše.

„Tisíc vodíkových mlhovin a čtyři galaxie na přívažek, probuďte se konečně, soudružko Bartošová,“ rozčiloval se inženýr Fratev nad spící lékařkou. „Dal vám snad někdo uspávací prášek nebo co?“

Lékařka se konečně probrala a překvapeně si prohlížela nečekaného návštěvníka.

„Nezlobte se, že jsem vnikl do vašeho pokoje a okrádám vás o zasloužený spánek. Ale — ať jsem Lalande 21/85, jestli vás tato zpráva nepotěší. Přítel z Hadonoše, který dnes zemřel na ostrově Čiovo, žije…“

„Ži-je? Jak to?“ vykoktala doktorka Bartošová.

„Prostě žije. Probudil se už během letu, asi devadesát kilometrů nad Zemí…“

Lékařka vyskočila s pohovky a uchopila inženýra za rameno:

„Opakujte mi to ještě jednou. Žije?“

„Ano, žije. Či snad mě neslyšíte dobře?“

„Jak to? Tarabkin přece zůstal na ostrově.“

„Nevím, zbytečně se mne ptáte. Prostě žije — a to je to hlavní. Nemáte z toho radost?“

„Zavolejte prosím umělou oběžnici Libuši — chtěla bych mluvit s Kryštofem — Kryštofem Lipskim, mým asistentem…“

„Prosím, jak si přejete, ale upozorňuji vás, že je to celkem zbytečné…“

„Prosím vás o to snažně…“

„Nuže dobrá. Vaše přání je mi rozkazem. Vím dobře, nač se ho chcete zeptat — a znám také jeho odpověď.“

„Jak to myslíte? Proč mě stále na něco upozorňujete? Spala jsem snad tak dlouze, že se všechno od základů změnilo?“

Inženýr Fratev se pohodlně usadil do křesla a založil si ruce:

„Počkám, až se dokonale probudíte. S rozespalými lidmi se těžko hovoří…“

„Poslyšte, soudruhu Frateve, nemám dnes náladu na žertování. Řekněte mi docela vážně, co se stalo. Ujišťuji vás, že nespím.“

Statný svalovitý chlapík se usmál:

„Teď teprve se mi líbíte, soudružko Bartošová. Tedy — nejprve jednu pilulku pro uklidnění: Záhadnou smrt jsme poslali do věčných lovišť; přátelé z Hadonoše jsou zachráněni…“

„Prosím vás pěkně, proč umírali? Nenapínejte mě, opravdu nemám náladu na žertování…“

„Dnes mi to snad odpustíte,“ zazubil se inženýr Fratev. „Až vám všechno vysvětlím, dostanete stejně bláznivou náladu, jakou mám teď já. Mějte se mnou trochu trpělivosti, všechno měřím na dlouhé lokty, ale ujišťuji vás, že je to v naprostém pořádku.“ Podrbal se v kudrnatých vlasech a po malé efektní pause pokračoval:

„Začněme tedy Kryštofem Lipskim. Na paprsky zero reagují skafandry našich přátel úplně stejně, jako na kosmické záření…“

„Propouštějí je?“ zeptala se nedočkavě lékařka.

„Ano, bez výjimky všechny. Nezdá se vám to být trošku podezřelé?“

Lékařka zaváhala.

„Teď to už chápu“ řekla po chvíli. „Kosmické zářeni ani paprsky zero našim přátelům neškodí. Nu a?“

„To ‚a‘ je celkem prosté. Nejenže jim paprsky zero neškodí — ale naopak, potřebují je nutně k životu. Stejně jako my nutně potřebujeme…“

„Vím, vím, teď už chápu,“ přerušila ho lékařka. Zkoumali jsme, co skafandry našich přátel nepropouštějí, zatím co jsme měli především zjistit, co propouštějí. Příčina smrti je mi teď jasná; přátelé z Hadonoše umírali z nedostatku kosmického záření a paprsků zero, které zachycuje naše ionosféra…“

Na jedné straně zeměkoule je den, na druhé noc. V Evropě prší — a Jižní Amerika se koupe v záplavě slunce. V Číně a Japonsku mají obyvatelé plet žlutou, v Africe černou.

Ale v tento slavný okamžik lidé celého světa dělají totéž: Sedí u televisorů a sledují reportáž z odletu dvou obrovských mezihvězdných letadel do neznámých končin vesmíru.

Na obrazovce se usmívá inženýr Severson, muž minulosti, probuzený do nové, nádherné přítomnosti:

„Není úkolu, který by obyvatelé naší planety nesplnili. Není vzdálenosti, kterou bychom nepřekonali. Není problému, který by lidstvo nerozřešilo. Neomezené jsou možnosti člověka.

Odlétáme k sousední hvězdě Siriu, pouštíme se do boje s osmi slunečními lety. A věříme, že zvítězíme. Zvítězili jsme nad souhvězdím Centaura — a nakonec splníme všechny sny našich velikánů. Ovládli jsme bronz, železo a páru. Elektřina, atom, antiproton a antihmota se staly naší zbraní. Co nám brání, abychom splnili slova velikého básníka:

KONEC ROMÁNU