Přátelé z Hadonoše

7. ZÁHADNÍ POMOCNÍCI

Když se ráno stařec probudil, Lykurgos již seděl v jeho pokoji.

„Jak jste se vyspal, je vám již lépe?“ zeptal se lékař s předstíranou účastí.

„Chceš-li, zatancuji ti kozáčka,“ usmál se stařec a posadil se na posteli. „Jsem rád, že jsi se rozhodl pro věrnost starému příteli. Obával jsem se, že se pokusíš o útěk — bylo by tě opravdu škoda. Kdo seje vítr, sklízí bouři, pamatuj si to. Nu — a co máš dobrého k snídani? Jak vidíš, všechno je zase v pořádku — mám pekelný hlad.“

Lykurgos přinesl ze spíže konservu a její obsah vyklopil na talíř.

„Žel, musíte se spokojit studenou snídaní, jsme bez energie,“ usmál se zdvořile. „Možná vám poslouží oheň, kterým tak neomezeně vládnete…“

Stařec neodpověděl. Klidně se najedl a zase si lehl.

Lykurgos přemýšlel, jak navázat rozhovor. Konečně dostal nápad:

„Váš příchod na Zemi mě nesmírně překvapil, McHardy. Podle hlášení posádky Paprsku jste zahynul na Kvartě v bažinách u Nové Volhy. Vaše osudy v neznámých končinách vesmíru jsou úžasně zajímavé. Mohl byste laskavě pokračovat ve svém vyprávění, které jste včera tak nešťastně přerušil? Teď už nemusíte Kvartě říkat Gamma.“

Starcův nehybný obličej náhle ožil:

„Hraješ na moji nejcitlivější strunu, chlapče. Mám toho tolik na srdci, že mě to až dusí. Skutečně cítím potřebu vymluvit se, vyzpovídat se. Škoda jen, že se teď musím zpovídat právě tobě…“

Mávl rukou.

„Nu což — někdy se člověku uleví, když se vyzpovídá i mlčenlivému deníku…

Kde jsem vlastně včera přestal? Aha — už vím, v zajetí u skalních lidí na Kvartě.“

„Zpráva posádky Paprsku o nich nehovoří; jak to?“ přerušil ho Lykurgos.

„Není na tom nic zvláštního. Skalní lidé jsou velmi plaší a na rozdíl od Kvarťanů, které viděla posádka Paprsku, nemají křídla. Jsou nejvyspělejšími tvory na Kvartě. Zabývají se uměním a technikou, zatím co létající Kvarťané obstarávají potravu. Většinu času tráví v podzemních obydlích — přinutily je k tomu i přírodní katastrofy na planetě. Do volné přírody přicházejí jedině v noci. Sám uznáš, že těch několik let, které strávila posádka Paprsku na Kvartě, naprosto nestačí k důkladnému prozkoumání celé planety. Na druhé straně však naše výprava silně ovlivnila život skalních lidí, jak ostatně poznáš z mého dalšího vyprávění.

Z počátku jsem nevěděl, zda mě skalní lidé přijali přátelsky, nebo mne považují za zajatce. Brzy jsem však pochopil, Že to bylo obojí: obdiv i strach, důvěra i opatrnost. Ve skalním bludišti jsem měl volnost pohybu, ale za hranice své říše mě z počátku nepouštěli.

Za několik dnů jsem si zvykl i na jejich obyčeje a docela dobře jsem jim rozuměl. Z duše nenáviděli sezení. Jedli, rokovali i odpočívali buď vstoje nebo vleže. Sezením projevovali jen pokoru, bezmocnost nebo vědomí vlastní viny. Z toho jsem usoudil, že muž, který při prvním setkání v skalním chrámu seděl vedle mne, byl oním útočníkem s balvany — a kolegium stojící před námi soudním tribunálem. Já byl pravděpodobně obžalován z vyzvědačství, nebo ze zločinu trýznění Frantíka a Mařenky. Tím, že jsem při výslechu sám povstal, prokázal jsem asi svoji nevinu.

Podzemní obydlí skalních lidí, to nebylo jen několik jeskyní a chodeb. Byl to dokonalý labyrint uměle vytvořených podzemních prostorů, měřící mnoho kilometrů a obydlený několika tisíci Kvarťany. Sdružovali se v menší celky asi o padesáti lidech, v nichž žili a hospodařili společně. Každý takový kolektiv měl svoji vlastní zásobárnu. Živili se rostlinnou stravou, především různými plody a dužinou obrovských keřů. Potraviny ukládali v ledových jeskyních. Jejich zásoby byly nezměrné — a neustále je doplňovali. Doháněl je k tomu strach z přírodních pohrom a z mračen žravých brouků.

Jako správnému hostu přidělili mi menší pokojík, kde jsem bydlel sám, bez společníků. Brzy jsem si ho zařídil podle vlastního vkusu.

První dny jsem prospal. Po trudných dnech jsem potřeboval nabrat nových sil. A potom — brzy jsem ztratil přehled, kdy je den a kdy noc. Nečinnost brzy pro mne ztratila půvab, zatoužil jsem po tvůrčí práci. Tak dlouho jsem to hostitelům naznačoval, až mně porozuměli. Zavedli mě do skalního chrámu, který právě budovali.

Ohromen dovedností a důvtipem budovatelů zůstal jsem stát jako ve snách. V bohatém reliéfu, který zachycoval poslední události na Kvartě, objevil jsem také naše letadlo — Vlaštovku, a u ní tři postavy. Přistoupil jsem blíž a údivem vykulil oči. V postavách jsem poznal Navrátila, Frateva a Seversona. Jejich obličeje byly zachyceny dosti přesně.

Výtvarníci nejevili o mne zájem. S napjatou soustředěností vdechovali mrtvé skále život a ani se neohlédli, jako bych tam ani nebyl.

Na dalším reliéfu byla vytesána osada neviditelných. Nebyla tak opuštěna, jako tenkrát, když jsme ji po prvé navštívili. Na nádvoří mezi záhadnými stavbami stálo a pobíhalo mnoho drobných lidiček, zakuklených ve skafandrech. Nedaleko osady, na Nové Volze, kolébalo se podivné letadlo, připomínající velkého rejnoka. Dnes už vím, že to bylo letadlo, ale tenkrát jsem se ještě domníval, že na řece sedí nějaké zvíře.

Reliéfy, to byly vlastně listy z dějin planety. Skalní Kvarťané byli skvělými pozorovateli; dokonale se skrývali před očima zvědavců, ale sami viděli všechno.

Zajímaly mě nástroje, kterými pracují ve skále. Přiblížil jsem se proto až těsně ke skupině výtvarníků, pracujících na novém reliéfu. Překvapilo mě, že dláta měla dobře promyšlený tvar — podobný jako naše — a kov byl dostatečně tvrdý. Jen palička, kterou bušili do dlát, vypadala poněkud jinak, než paličky našich sochařů.

— Kde asi vyrábějí své nástroje? — zamyslil jsem se, když tu najednou mi při pohledu na reliéf přejel po zádech mráz.

Ta sedící postava — vždyť to jsem já, já — ubohý poutník po neznámém světě! Ano, ty neupravené ježaté vousy, vráskami rozrytý obličej! Je to táž tvář, kterou jsem občas vídal na lesknoucí se vodní hladině nebo na dně konzervy.

Na reliéfu jsem zachycen právě v okamžiku, kdy moje bezohlednost vůči Mařence a Frantíkovi dostupuje vrcholu. Sedím v gumovém člunu a dlouhým bičem šlehám nebožáky. A nad nimi — jako spásní andělé — vznášejí se Kvarťané. Mlčenlivá obžaloba, před kterou se nemohu obhájit…

Srdce se mi sevřelo úzkostí. Kdyby mi Kvarťané rozuměli, vysvětlil bych jim, že jsem měl Frantíka i Mařenku rád, že k surovostem mě dohnal strach o život. Omluvili by mě? Je vůbec omluvitelný zločin spáchaný pro záchranu vlastního života?“

„Není,“ odpověděl za starce lékař.

„Jsem rád, že jsi to pochopil…“

„Mám však obavy, že vy jste to dosud nepochopil…“

Stařec se prudce otočil k Lykurgovi a jeho tvář zrudla do nachova:

„Nemáš právo mě osočovat, Jonesi. Na srdci nosíš totéž znamení jako já — jsi členem Bratrstva silné ruky. U Tarabkina jsi zabil neandrtálce, v Africe jsi z chorobné nenávisti k lidstvu rozséval malárii. Jsi stejným zločincem, jakým jsem byl kdysi já. Jenže ty jsi měl více štěstí než já. Žil jsi v pohodlí a přepychu, zatím co já bloudil vesmírnými končinami, chvěl se o život a třel bídu. Nenávidím tě…“

„Přišel jste se mně pomstít, McHardy? Chcete mě snad z nenávisti zabít? Pak mě tedy zabijte hned,“ řekl dutě Lykurgos.

„Proč bych tě zabíjel? Nemám na to nejmenšího práva. Brzy pochopíš, proč jsem tě navštívil — jen co se uzdravím…“

Lykurgos si dlaněmi tiskl spánky, jako by se snažil zastavit prudký tep, bušící do mozku. Trpce litoval, že svou poznámkou vyprovokoval konflikt a tím přerušil starcovo vyprávění. McHardyho tím možná dohnal k zoufalému činu, který nejen znemožní dokončení oprav v laboratoři, ale který zároveň může mít vážné následky pro celé lidstvo.

„Nemyslete si, McHardy, že jsem tu měl na růžích ustláno,“ zašeptal lékař po dlouhé pomlce. „Také jsem trpěl — a proto vám tak dobře rozumím. Mé utrpení však nebylo tak velké jako vaše… Vždyť i vám se chvílemi žilo lépe, na příklad u skalních lidí…“

Lykurgův manévr se podařil. Stařec se dlouze zadíval na lékaře.

„Máš pravdu, u skalních lidí se mi žilo lépe, měl jsem tam všechno, čeho je třeba k uhájení holé existence: střechu nad hlavou, dostatek jídla a ochranu před nelítostnou přírodou. Ale copak tohle všechno stačí, aby byl člověk šťasten? Skalní lidé mi byli cizí — a domov byl miliardy kilometrů vzdálen.

Situace se o mnoho nezlepšila, ani když jsem našel dorozumívací prostředek. Využil jsem totiž výtvarných schopností Kvarťanů a domlouval jsem se s nimi jakýmsi obrázkovým písmem, pomocí kreseb do písku, který v podzemních chodbách i místnostech nahrazoval koberec. Takovýmto způsobem jsem na příklad získal zpět gumový člun i s věcmi, které v něm byly ukryté.

Na oplátku za jejich šlechetnost jsem jim předvedl přijímač a promítl několik knih. Vynálezem byli tak uneseni, že by mi darovali třeba celou zásobárnu potravin — a to je již co říci.

Stesk po domově jsem později léčil prací. Na moji žádost mě ochotně pozvali do dílen, kde vyráběli nástroje.

Pracovali velmi primitivními prostředky. Kovy, hlavně bronz a ocel, tavili v jednoduchých pecích, vtesaných do čedičové skály a vyšamotovaných zvláštní směsí hlíny a slídy. Hlavním zdrojem energie tu byl podzemní plyn, kterým také svítili. Naskytla se mi vhodná příležitost k tvůrčí práci — k uplatnění svých bohatých vědomosti.

Nejprve jsem vypracoval plán nové, daleko dokonalejší pece. Poněvadž jsem potřeboval nové suroviny, které Kvarťané dosud nepoužívali, vydal jsem se na geologický průzkum. Po dlouhém vysvětlování skalní lidé pochopili, co chci a vydatně mi pomáhali. Pustili se do toho tak horlivě, že mě málem zavalili úlomky různých rud a nerostů.

Novou pec jsme šťastně dokončili a za velké slávy vypustili první tavbu. V tu dobu jsem již řešil další problém: jak uchránit užitečné rostliny před katastrofami, hlavně před žravými brouky. Kdybych vládl atomovou energií, nelámal bych si tím hlavu. Tu jsem však musel všechno řešit od základu, jak to dělali třeba staří Egypťané. Měl jsem však více znalostí než oni a to mi velmi pomáhalo. Brzy jsem přišel na nápad — z okrajových jeskyní vytvořit jakési skleníky, do kterých by byla sluneční energie dopravována pomocí dobře promyšleného systému zrcadel. To ovšem znamenalo naučit Kvarťany vyrábět sklo.

Především bylo nutno vyhledat potřebné suroviny.

Jedné jasné noci vydal jsem se společně se dvěma Kvarťany hledat vhodný materiál pro výrobu skla.

Vynaložil jsem sice mnoho úsilí, abych svým průvodcům vysvětlil, co chci, ale zřejmě to bylo marné. Vedli mě právě opačným směrem, než jsem předpokládal. Dlouho jsme bloudili spletí chodeb a jeskyní, až jsme konečně vstoupili na nevelkou náhorní rovinu, pokrytou kobercem nízkých širokolistých rostlin.

Rovina byla ze tří stran ohraničena špičatými balvany, které tvořily jakousi hráz proti vpádu nepřátel.

„Proti komu jste to postavili?“ zeptal jsem se bezkřídlých Kvarťanů za vydatné pomoci paží i nohou.

„Proti ještěrům,“ odpověděli mi stejným způsobem. Někteří hadovití ještěři pronikli prý hluboko do podzemní říše a natropili tam mnoho škod.

Snažil jsem se pokračovat v náznakovém rozhovoru, špatně mi ale rozuměli, neboť místo odpovědi mě táhli do klikatého, stromovitě rozvětveného údolí.

Když jsme se přiblížili k okraji pralesa, zmateně zamávali pažemi a přikrčili se k zemi. Učinil jsem totéž — bez toho mávání — a napjatě sledoval okolí. Nezpozoroval jsem sice nic podezřelého ale důvěřoval jsem dokonalému sluchu Kvarťanů, který mě již tolikrát včas varoval před nebezpečím.

„Frantík a Mařenka,“ zvolal jsem najednou a bez rozmyslu se rozběhl k chatrči, kterou jsem spatřil v šeru pralesa. Takovouto boudu mohli postavit jenom Frantík a Mařenka. Vždyť jsem je to před časem naučil.

Moji průvodci se rychle vzpamatovali z úleku a za okamžik mi stáli po boku. Chatrč byla tedy příčinou jejich obav.

Opatrně jsem nahlédl dovnitř. Obě lože, upravená z větviček a listí, byla opuštěná. Majitelé domu se někde toulají.

Škoda — tak rád bych se setkal se starými přáteli… Nu nic — navštívím je později…

Průvodci si s velkým zájmem prohlédli celou primitivní stavbu. Pak mi naznačili, že jsou s prací spokojeni, jako bych chatrč postavil já.

Nechal jsem je při tom a pokračovali jsme v cestě.

O kousek dál jsme narazili na další chatrč.

— Frantík s Mařenkou se tužili, — řekl jsem si, když jsme objevili další chatrče, které jako korálkový náhrdelník lemovaly okraj pralesa.

V jedné z nich jsme zaslechli šramot. Na táhlé písknutí mých průvodců osadníci okamžitě odpověděli a hned přiběhli k nám.

Žel, nebyli to mí přátelé, ale dospělí okřídlení Kvarťané. Přivítali mě nevraživými pohledy, které změkly teprve po delším rozhovoru s mými průvodci.

Vyspělí Kvarťané si s primitivními dobře rozuměli. Chovali se k nim jako starší bratr k mladšímu. Nejprve jsem se domníval, že jsou laskaví jenom k těm, kteří s nimi žijí společně v podzemí a pomáhají jim v práci i obraně. Tu však jsem se přesvědčil, že ve stejném přátelství žijí i s těmi Kvarťany, kteří se pohybují ve volné přírodě.“

„Jaký byl mezi nimi rozdíl?“ zeptal se Lykurgos. „Myslím mezi těmi vyspělými a primitivními.“

„Anatomicky hlavně v tom, že vyspělí neměli křídel. Pravděpodobně jim za tisíciletého pobytu v podzemí zakrněly. Tím se zřejmě urychlil jejich duševní vývoj, neboť se už nemohli tak volně pohybovat jako dříve. Tam, kde dříve překonávali překážky pomocí křídel, musel nyní nastoupit důvtip, na příklad při přechodu přes řeku nebo přes skalní stěnu.

I primitivní Kvarťané měli již svoji řeč, které ti vyspělí rozuměli. Měli asi na ní také svůj podíl.“

„Ještě jedna věc mi není jasná,“ přerušil opět lékař starce. „Říkal jste, že Mařenka byla bez křídel. Patřila snad k těm vyspělým Kvarťanům?“

„Také jsem si to myslel. Brzy jsem se však přesvědčil, že to není pravda. Ještě v tu osudnou noc jsem se s nimi setkal. Uvítání bylo z počátku rozpačité ale za chviličku mi již dali jasně najevo, že mi všechno odpustili. Objali mě, jako já je objal tenkrát, když mi přinesli gumový člun. A v jejich projevech přátelství nebylo nic otrockého, věř mi. Naopak, byla to velkomyslně podaná ruka — až jsem se sám před sebou zhloubi duše zastyděl. Byl to jeden z léků, který mi pomáhal z chorobné touhy po moci…

Mařenka přišla o křídla někde v sopečném ohni nebo při požáru pralesa, poznal jsem to podle jizev na pažích a na rukou. Dříve jsem si jich nevšiml — milosrdně je skrývaly nově narostlé chloupky.

Obě děti nehostinné planety mě doprovázely po celou noc. Trochu mi pozměnily původní plán průzkumu. Zatáhly mne nejprve do míst, kde několik okřídlených Kvarťanů pilně budovalo chudičké chatrče podle mého návodu — a tím se vlastně pochlubily, jak dobrými jsou žáky — i učiteli.

Rudě zářící Proxima pomalu plula nad obzorem a celý kraj zalévala zlatým svitem. Rostliny fantastických tvarů se ani nepohnuly. Všechno mi připadalo jako ve snu.

— Kdybych se tak najednou probudil — doma, na Zemi — napadlo mi. Hrdlo se mi stáhlo úzkostí, oči se zarosily slzami.

Hned jsem se však vzpamatoval. Smutek podlamuje vůli — vůli k životu dává jen velký cíl. Zahynu tu — na návrat není naděje — ale zanechám za sebou veliké dílo. Naučím Kvarťany ovládat vědu a techniku — popoženu jejich vývoj. A až sem zase jednou přijdou lidé, budou ohromeni, co všechno se na planetě změnilo.

Aby mé dílo neutonulo v zapomenutí, budu si psát deník, který nechám uložit v mohyle, postavené na viditelném místě…

Ponořen do těchto úvah vystoupil jsem se svými přáteli na nevysoký kopec. Přidali se k nám dva okřídlení tvorové, takže s Mařenkou a Frantíkem nás bylo sedm.

Zamířil jsem ke břehu, tam nejspíše naleznu písek potřebný k výrobě skla. Hladina moře hrála všemi barvami, jako by byla pokryta vrstvou oleje.

Kvarťané se o něčem bavili, já kráčel stále mlčky.

Od moře nás dělila ještě příkrá skalní stěna, v jednom místě protržená úzkou soutěskou. Chtěl jsem jí projít, ale Kvarťané mě zadrželi. Bez dlouhého vysvětlování mne objali a vznesli se se mnou do výše.

— Chtějí mi usnadnit cestu, pomyslel jsem si, i když mi takovýto způsob cestování nebyl zrovna nejpříjemnější. Rozhodně bych šel raději po svých.

Kvarťané najednou prudce změnili směr a místo k moři uháněli se mnou do vnitrozemí.

Ohlédl jsem se — a krev mi ztuhla v žilách. Za námi letělo několik obrovských ptáků. Klapali silnými dlouhými zobáky a zvolna mávali křídly — jako vysněný přízrak. A přece se vzdálenost mezi námi vůčihledně zkracovala.

Kvarťané opět změnili směr a téměř střemhlav snesli se se mnou do koruny pralesa. Bezohledně mě vrazili do spleti lián a opět se vznesli do výše. Obratně unikli kroužícím dravcům a zmizeli z dohledu.

Ptáci se pustili za nimi.

Zvědavost překonala strach. Rychle jsem vyšplhal na vrchol stromu, abych mohl sledovat nerovný souboj.

Dravci ztratili o létající Kvarťany zájem. Klouzavým letem zamířili k bezbranným tvorům, kteří zůstali pod skalní stěnou.

— Frantík a Mařenka — a moji průvodci z podzemí, vydechl jsem zlomeně.

Ptáci, jisti si svým vítězstvím, v ladné spirále snášeli se na svoji kořist.

Vtom se stalo něco nepochopitelného. Let dravců se najednou zlomil, jako by byli zasaženi neviditelným bleskem. Bezvládně klesli k zemi.

Jeden z nich se za okamžik vzpamatoval a znovu se vznesl do výše. Zasáhl ho však další blesk, tentokrát viditelný a ohlušující — a dravec zmizel.

Kdo zasáhl do souboje? Kdo vládne tak obrovskou mocí? Dravce nezasáhl přece přirozený blesk — obloha je jasná jak studánka…

Na planetě žijí ještě jiní tvorové, vysoce inteligentní a vyspělí — zajásal jsem.

Či snad se sem vrátili naši lidé, lidé ze Země? Jakou zbraní však zneškodnili útočníky? Druhá rána mohla být způsobena raketou. Ale co ta první, neviditelná a neslyšitelná, která ochromila ptáky v letu?

Hlava mi hořela plamenem, srdce se roztančilo nadějemi. Rychle jsem slezl ze stromu a jako šílený prodíral se pralesem, abych neztratil ani minuty. Tajemní zachránci by mohli odejít, aniž by mě spatřili…

„Lidé, lidé, neodcházejte, já jsem člověk, člověk jako vy!“ řval jsem ze všech sil, sotva jsem vyběhl z pralesa.

„Zachraňte mě, nenechte mě tu zahynout samotného…“

Když jsem dorazil ke skalní stěně, ztrhané hlasivky mi selhaly. Kvarťané seděli schouleni do klubíčka a třásli se strachy. Zasažení ptáci nehybně leželi v nízké trávě.

Kde je zachránce? Zoufale jsem pobíhal kolem a znovu se pokoušel o volání, ale nikdo se neobjevoval.

Zato ranění ptáci se opět probouzeli k životu.

Bezkřídlí Kvarťané se rychle probrali z ohromení. Ozbrojili se kameny a s neuvěřitelnou odvahou vrhli se na dravce.

Konec zápasu jsem již nespatřil. Ztratil jsem půdu pod nohama a opět se octl ve vzduchu. Kvarťané mě unášeli k podzemnímu obydlí.

Bránil jsem se, zoufale naznačoval, že chci zpět.

„V podzemí mě přece lidé neobjeví!“ křičel jsem chraplavým hlasem.

Prokletí hlupáci — zuřil jsem v duchu — domníváte se, že mě zachraňujete před dravci a zatím mě odsuzujete k doživotnímu vězení.

Brzy jsem pochopil, že podzemní říše se mi stává skutečně vězením. Od onoho dne mě Kvarťané vytrvale hlídali. Přestěhovali mě do dílen, odkud jsem se nesměl hnout. Marné byly všechny pokusy o útěk, marně jsem spílal a zuřil. Nakonec jsem resignoval, zlomen na duši i na těle.

Jednoho dne nastal v podzemí rozruch, jako když vhodíš do mraveniště kostku cukru. Kvarťané z neznámých příčin pobíhali sem tam, o něčem se dohadovali a přenášeli své nářadí z místa na místo.

Neklid zachvátil i strážné. Nervosně přešlapovali na místě, začali přecházet, až nakonec mi zmizeli z očí.

Dlouho jsem se nerozmýšlel. Vyběhl jsem z dílny a utíkal spletí chodeb, jako by mi někdo zapálil košili. Střetl jsem se s několika Kvarťany — dokonce jsem do jednoho vrazil, ale žádný se mě nesnažil zadržet.

Aniž jsem věděl jak, octl jsem se najednou ve skalním chrámu, ve kterém jsem byl před časem souzen. Zřejmě jsem zabloudil.

Mám se vrátit, nebo uniknout do ledových jeskyní, jimiž jsem sem přišel po prvé?

Ne, nevrátím se, to by možná znamenalo nové vězení nebo trest za útěk.

Rozžehl jsem svítilnu a pustil se chodbou k jeskyni s nástěnnou malbou.

Vchod do jeskyně byl uzavřen kamennou deskou. Po mnoha marných pokusech jsem ji konečně odstranil. A co teď dál? Jak se dostanu dolů? Dno jeskyně bylo hluboko a stěna hladká…

Skočím dolů, snad to dopadne dobře…

Ale dopadlo to se mnou špatně, vlastně já špatně dopadl. Něco mi ruplo v noze, tělem projela horká bolest. Zaúpěl jsem.

Pokoušel jsem se vstát, ale nešlo to. Vzpomněl jsem si na zlomeninu holenní kosti, nedávno zahojenou. Ohmatal jsem ji — noha byla v pořádku. Vyvrtnul jsem si pouze kotník a trochu narazil koleno.

Nicméně jsem se zatím nemohl pohybovat. Proklínal jsem svoji zbrklou nerozvážnost a ukvapenost. Proč jsem tam nechal člun? Na čem propluji jeskyněmi? A na zásoby potravin jsem také zapomněl.

A přijímač — proč jsem si na něj nevzpomněl dřív, ještě v jeskyních? Možná bych zachytil pro mne důležitou zprávu… Prokletý život…