Přátelé z Hadonoše

3. CO JE HORŠÍ?

„Tys ho zabil,“ vykřikl záhadný stařec, když Lykurgos vstoupil do pracovny.

„Proč bych ho zabíjel, pro boha živého?“ zasténal lékař. Doklopýtal se ke křeslu a sesul se. „Proč mne pronásledujete? Proč mne doháníte k šílenství? Co jsem vám udělal, čím jsem vám ublížil?“

„Já také kdysi zabíjel — a nevěděl jsem proč,“ pokračoval stařec neúprosně. „Také jsem byl za to dohnán k šílenství. Život je neúprosný — u vás na Zemi stejně jako kdekoliv ve vesmíru.

Ty trpíš — a sedíš si tu pohodlně v křesle, máš dostatek jídla a spáváš pod střechou v teple. Já trpěl jako zvíře…“

Stařec si přisunul křeslo blíže k Lykurgovi a zadíval se mu upřeně do očí.

„Poslechni si jen, jak já trpěl. Snad potom sneseš svoji bolest lépe.“

„Na svých cestách po vesmírných dálkách zastavili jsme se jednou na neznámé planetě, kterou jsme nazvali — podle vaší lidské řeči — Gamma.

Na Gammě byly dobré životní podmínky. Postavili jsme si tam pohodlné obydlí a pomalu jsme se připravovali na další pouť vesmírem. Šťastný život netrval však dlouho. Nastalo údobí katastrof, které prožívají planety často. Moji soukmenovci odlétli a já vlastní vinou zůstal na Gammě sám, opuštěn, bez jakékoliv naděje na záchranu. A naděje ulehčuje i smrt — sám to víš nejlépe…

První noc ve věčné opuštěnosti byla dvojnásob strašná.

Váš pozemský geolog řekne suše vědecky: Nerovnosti zemského povrchu, mořské hlubiny i tvary povrchu pevnin vznikly silami různého původu. Jedna skupina sil má původ v zemském nitru… Nejstarším projevem endogenních sil v geohistorii, kterým vznikly různé tvary zemského povrchu, je činnost sopečná. Projevuje se vystupováním magmatu blíž k povrchu nebo až na povrch.

Stařec zaťal zuby a vztekle zasyčel: „Ano, tak to říká chladný geolog… ale já v tom pekle žil,“ vykřikl pronikavě. „Půda mi doslova hořela a bortila se pod nohama…“ Sklonil hlavu a pokračoval klidněji:

„První noc… Země se třásla a pukala, hory soptily mně nad hlavou, roklinou, ve které jsem byl ukryt, hnala se ledová bouře. A v srdci zoufalství…

Lehl jsem si mezi rozházené, ještě teplé balvany, a čekal, až mne zaleje žhavá láva.

Ohlušivý výbuch nedaleké sopky mne znovu probral k životu. Strach o život zvítězil nad beznadějným zoufalstvím. Vyskočil jsem a bezhlavě jsem pádil z hor do údolí. Na cestu mi svítily plameny vulkánů.

Několikrát jsem upadl, dnes už nevím, zda tím, že se chvěla země, nebo že mi nohy vypovídaly službu.

Brzy jsem se dostal k malé horské říčce, tekoucí v hlubokém korytě. Její voda vřelá jak v kotli nad plamenem. Dál jsem mohl jenom těsné podél břehu, protože po levé ruce se svažovala k říčce strmá skalní stěna. Pára, unikající z koryta, pálila mě ve vyprahlém hrdle a opařila mi celý obličej. Obklopila mne mléčnou mlhou, takže jsem musel postupovat vpřed krok za krokem.

Konečně jsem prošel úzkou soutěskou. Octl jsem se na široké rovině, končící na obzoru pralesem.

Dunění za mými zády mne opět popohnalo do šíleného běhu. Jako splašený kůň skákal jsem přes výmoly a rýhy, klopýtal přes kameny a hustou spleť rostlin.

V pralese jsem viděl svoji spásu. Vběhl jsem do jeho temna a jako divý zuřivě prorážel houštiny.

Liány a šupinaté kmeny drásaly mi obličej i ruce. Bolesti jsem však nepocítil — jen jakýsi vzdálený pocit, že po celém těle mi teče lepkavá krev.

Sil rychle ubývalo.

Doplazil jsem se až ke stromu se svítícími plody — a klesl jsem v bezvědomí.

Jak dlouho jsem tak ležel, nevím. Probudila mne palčivá bolest v nohou. S obtížemi jsem nadzvedl oteklá víčka.

Vykřikl jsem hrůzou. Ležel jsem na pokraji plamenů, boty a kalhoty mně již hořely. Vyskočil jsem a s vypětím posledních sil unikal před strašlivou smrtí. Prales nehořel na štěstí rychle. Silné dužnaté listy obsahovaly příliš mnoho vody. Kmeny plné mízy praskaly v žáru ohně jako vybuchující granáty.

Když jsem se dostal na okraj pralesa, svalil jsem se na zem a dlouho lapal po dechu. Chvílemi se mi zdálo, že se udusím — stažené hrdlo mi vypovídalo službu.

Se zatnutými zuby jsem se obrátil a rozhlédl se. Po šedivé obloze se válely chuchvalce dýmu. Přede mnou se zvedal kopulovitý kopec s holým písčitým vrcholkem.

Zvedl jsem se a po mnoha dlouhých odpočincích jsem se doplazil nahoru, abych měl lepší výhled po okolí. Jen matně si vzpomínám, že za kopcem jsem spatřil pravidelně zvlněnou rovinu, jako když vlna za vlnou běží po moři. Za okamžik jsem totiž usnul.

Do horečnatých snů mísil se jakoby rachot děl a hučení rozbouřeného moře.

Probudil mne liják a krutý pocit žízně. Posadil jsem se, abych vypátral, zda někde neobjevím potok nebo aspoň louži vody. Nedovedeš si představit, jak jsem byl ohromen, když jsem se podíval na krajinu před sebou. Myslel jsem, že blouzním. Zvlněný terén se proměnil v řadu oblých horských hřebenů. Na jednom z nich jsem seděl já. Ta tam byla zprohýbaná rovina, zmizel i kopec, na jehož vrcholku jsem usnul.

Tělo jsem měl jako polámané — teprve za chvíli jsem zpozoroval, že půda pode mnou se chvěje a kmitá.

Hučení v uších přehlušil rachot, doléhající sem odněkud z nedohledna. Země pode mnou se přímo rozhoupala a v několika okamžicích tak popraskala, že jsem se zabořil do vlhkého písku.

Pojednou se mi zdálo, že hřebeny přede mnou klesají a já pomalu stoupám k nebesům. Jak jsem později poznal podle horstva, z kterého jsem uprchl, vydouval se a stoupal jedině hřeben, na kterém jsem bezmocně seděl v písku a ztrnule sledoval hrůzné změny krajiny. Během několika hodin byl jsem vyzvednut do obrovské výše. V dálce se rozběsnilo moře. Vlny vysoké jako hráze vztekle bily do pevniny a urvávaly celé kusy země,

Z pralesů vyběhli podivní ještěrové a ztřeštěně pádili k nově vzniklé hoře, jež mne vyzvedla. Vyškrabal jsem se z písku a klopýtal opačným směrem dolů, abych se před nimi zachránil.

Zvířata mne brzy dohonila. Jejich mohutná svalnatá těla míhala se kolem mne jako přeludy. Žádný z obludných tvorů nejevil o mne zájem. Dokonce se zdálo, že mne chtějí ušetřit, neboť někteří mne buď oběhli, nebo přeskočili.

— Unikají asi před velkým nebezpečím, — šlehlo mi hlavou a znovu jsem se vzchopil. Uběhl jsem několik kroků a opět klesl. Zoufale jsem se díval za prchajícími zvířaty. Kolem mne se právě plazil ještěr, který se pro své těžké tělo a neohrabané silné nohy opozdil za ostatními. Několika skoky jsem se octl u něho. Zachytil jsem se kostěných destiček, kterými bylo poseto jeho tělo, a vyšplhal se na hřbet.

Ještěr mne zřejmě ani nezpozoroval. Napínal všechny síly, aby dohonil ostatní.

Ohlédl jsem se. Kousek za námi supěl netvor s dlouhým krkem a obludnou tlamou, vyzbrojenou drobnými ostrými zuby. Stačilo, aby trošičku natáhl krk — a má pouť peklem rázem skončila. Ale — když už ti hrozí nebezpečí ze všech stran, přestaneš se bát a začneš chladně uvažovat. Možná mi nebudeš věřit, ale já v té hrůze začal přemýšlet, jak se nebezpečnému tvoru ubránit.

Zatím co jsem sledoval nebezpečí za zády, doběhl můj koráb k široké řece. Bez rozmyšlení se vrhl do vody a plaval na druhý břeh, nad kterým se již zvedaly první stráně velehor. Na vzpomínky nebylo času, proto jsem si ani neuvědomil, že dříve tu řeka netekla. Znal jsem totiž docela dobře okolí hor, ve kterých jsem delší dobu pobýval.

Údolím zazněl dunivý hukot.

Hukot sílil a stále více ohlušoval. Ještěr pode mnou vypjal všechny svaly, aby překonal několik metrů, které zbývaly ke břehu.

V zákrutu údolí se objevila mohutná hráz vody, která jako pohybující se vodopád řítila se přímo k nám.

Seskočil jsem s těla zachránce a několika tempy dorazil jsem ke břehu. Dodnes se tomu divím, kde se ve mně vzalo ještě tolik energie. Vyskočil jsem na břeh a chtěl utíkat nahoru po stráni. Sotva jsem se však zachytil balvanu, zaplavil mne déšť zpěněné vody.

Zavřel jsem oči a bezmocně očekával příští.

Příval vody se však přehnal — a já zůstal těsně nad ním viset na balvanu. Nebohý ještěr — můj zachránce — zmizel ve zběsilém živlu…

Nové nebezpečí číhalo na mne na stráni. Odpočívalo tu několik ještěrů, kteří neměli dosti sil, aby vyšplhali výš.

Voda stále stoupala — dosahovala mi až k chodidlům. Nedá se nic dělat, musím pokračovat v cestě.

Sklonil jsem se k hladině a dlouze se napil. Voda byla trošku slaná, ale bolestivou žízeň přece jen zahnala. Dokonce se mi zdálo, že mi poněkud vrátila sílu do paží a nohou.

— Využiji ochablosti zvířat a vystoupím výše do hor, — uvažoval jsem.

S námahou jsem vylezl až na malou náhorní rovinu a zalezl do svěže zeleného křoví. Štěstí se mi opět na chvíli vrátilo. Přímo na dosah ruky houpaly se ve větvích nachové oválné plody, které jsem znal a na kterých jsem si již vícekrát pochutnal.

Vítr skučel a občas objevila se nad křovím hlava některého z ještěrů. Já však ničeho nedbal. Hltavě jsem polykal šťavnatou sladkou dužinu.

Únava mi brzy zavřela těžká víčka. Když jsem se probudil, opět jsem sáhl po plodech, najedl se — a znovu usnul. Tak jsem v houštinách strávil několik dnů. A byly to dlouhé dny, to mi věř. Na obloze se střídala dvě slunce. Jedno již třeba dávno zapadlo a druhé stálo teprve na vrcholku klenby.

Pohyby horských masivů ustaly, sopky pohasly. Nitro planety se vybouřilo a teď odpočívalo. Na jak dlouho, o tom jsem pochopitelně neměl ani tušení.

Také počasí se zlepšilo. Temný kouř se rozplynul a ovzduší se očistilo od popelného prachu.

Z příjemného klidu mne vyrušil pouze ještěr, který dostal chuť na listy keře, pod kterým jsem odpočíval. Nahnal mi trochu strachu, ale jinak se nic nestalo.

Rány na těle se kupodivu rychle hojily a zasychaly. Jak vy lidé říkáte, brzy jsem se z nejhoršího vylízal.

Opustil jsem své doupě a pomalu putoval do hor, do rokle, kde jsem v zoufalství a záchvatu strachu zapomněl svůj jediný majetek: vysilač, který ještě ke všemu nefungoval, přijímač, bednu s konzervami, několik knih a hlavně — gumový člun a skafandr. Srdce se mi svíralo úzkostí, v jakém stavu opuštěné věci naleznu a zda je vůbec naleznu. Bez nich by se vyhlídky na udržení holého života zmenšily na minimum.

Čím výš jsem stoupal, tím širší byl rozhled. Zdá se ti to snad samozřejmé, ale mne to překvapovalo. Divil jsem se, kam se poděly hory, které pode mnou vyrostly, když jsem ležel v bezvědomí. Zdálo se mi, že se opět vyrovnaly v rovinu, jako by je vyválcoval obrovský válec. Mlžný opar, který se válel pod horami, nedovolil prohlédnout si rovinu důkladně. Teprve když záře obou sluncí mlhy rozehnala, poznal jsem tvrdou skutečnost: kol dokola se rozkládalo moře, poseté mnoha drobnými ostrůvky. Kopce, které se na kratičký čas pozvedly k obloze, propadly se zpět a vytvořily zvrásněné dno nového moře.

Jsou tyto hory v některém místě spojeny s pevninou, nebo se staly opuštěným ostrovem? To byla otázka, na kterou jsem si zatím nemohl dát odpověď. Jsem-li. skutečně na ostrově, pak bez člunu se odtud nikdy nedostanu. Dříví je na Gammě těžší než voda, takže na stavbu člunu není ani pomyšlení. A bez konzerv tu rovněž zahynu…

Obava o osud věcí, ukrytých v rokli, hnala mne stále nahoru.

Po několika hodinách výstupu jsem narazil na vážnou překážku — na tuhnoucí proudy lávy. Musel jsem je obcházet, čímž se mi cesta neustále prodlužovala.

V některých místech byly výrony lávy tak mohutné, že úplně změnily ráz krajiny a já brzy ztratil orientaci. Musel jsem se velký kus vrátit zpět až k houštinám a pralesům a zásobit se sladkými plody, které mi nahrazovaly nejen jídlo, ale také nezbytnou vodu, o kterou je v horách nouze.

Nejméně deset dnů jsem bloudil stržemi a soutěskami, po stráních a náhorních rovinách. O horolezectví dnes už nemohu ani slyšet, to mi věř, chlapče.

Konečně jsem dorazil k roklině, kterou jsem tak dlouho hledal. Obě slunce byla již za obzorem. Nad hlavou mi blikotaly hvězdičky.

Když jsem se přiblížil k vchodu do rokle, zdálo se mi, že v ní něco hoří. Prozrazovala to světla, která poletovala po protější stěně.

Dech se mi zarazil v prsou. Moje věci! Blesklo mi hlavou. Bez rozmyslu vřítil jsem se mezi skalní stěny. Hned jsem se však zarazil.

Uprostřed rokle plápolala pravidelně seřazená hranice dříví a kolem ní seděli — tvorové podobní nám…“

Záhadní tvorové, sedící kolem ohně, mne na štěstí nezpozorovali. Byl jsem ještě příliš vzdálen — dělila nás úzká klikatá soutěska. Přikrčil jsem se ke skalní stěně a opatrně se plížil do nitra rokle. Měl jsem sice z neznámých tvorů strach — to se přiznám — ale ještě více jsem se obával o věci, ukryté v rokli.

Postup byl stále obtížnější. Nakonec jsem se musel plazit mezi rozházenými balvany po břiše.

Tvorové, kteří až dosud seděli mlčky jako sochy se skloněnými hlavami, náhle znervosněli. Ohlédli se a jeden z nich táhle zapískal.

Mráz mi přejel po zádech. Křečovitě jsem se přitlačil k balvanu a zatajil jsem dech — v bláhovém domnění, že se tak lépe stanu nepozorovatelným.

Minula minuta, pomalu se odvlekla další — ve strachu se čas prodlužuje — a stále se nic nedělo. Jen oheň občas zapraskal a ozvěna mu několikrát odpověděla.

Dodal jsem si konečně odvahy a opatrně jsem se podíval na tábořiště. Oheň vesele plápolal, ale kameny, rozestavěné do kruhu kolem něj — byly prázdné. Tvorové zmizeli.

Kudy mohli odejít? Věděl jsem docela určitě, že rokle je přístupná jedině soutěskou, ve které jsem ležel za balvanem. A kolem mne určitě nikdo nešel, to bych ho musel vidět nebo alespoň slyšet.

Tektonické poruchy — blesklo mi náhle hlavou. Při pohybech horských masivů praskla asi stěna rokle a tvorové prchli nově vzniklou škvírou.

Vstal jsem a celé doupě jsem důkladně prohledal. Srdce mi radostí poskočilo v těle. V matně osvětleném koutě jsem spatřil svůj vysilač. Opodál ležely rozházené knihy a konzervy — a nad nimi na skalním útesu visel — gumový člun…

Byl jsem tak nadšen, že jsem úplně zapomněl na opatrnost. Svůj drahocenný majetek jsem snesl na hromadu a jednotlivé předměty jsem hladil a ohmatával jako šílený.

Když jsem se konečně vrátil v myšlenkách opět do skutečnosti, při pohledu na strmé, příšerně osvětlené stěny rokle mně strach znovu sevřel hrdlo.

Neznámí tvorové se možná skryli v puklině a teď mne pozorují — a číhají na nestřežený okamžik, aby se vetřelce zbavili.

Chtěl jsem vstát a uprchnout, ale nohy mne prostě neposlechly.

Do strachu se vmísila další duševní trýzeň — strašlivý pocit opuštěnosti a ubohosti. Lidé, ke kterým patřím a kteří mne tu nevědomky opustili, žijí biliony kilometrů odtud, u hvězdy, která bliká právě nad mou hlavou.

Zhroutil jsem se na hromadu knih a konserv a křečovitě se rozplakal. Bezmocně jsem se odevzdal osudu. V tom okamžiku mně bylo docela jedno, zda neznámí tvorové přijdou a zabijí mne. Naopak — přál jsem si to. Rval jsem si vlasy a hlasitě proklínal sebe a celý vesmír.

Záchvat zoufalství mne k smrti vyčerpal. Ani nevím, kdy a jak jsem usnul.

Probudil jsem se až ráno. Pršelo. Zima mnou třásla, v hlavě mi hučelo a všechny nervy na spáncích se bouřily bolestí.

Déšť se rychle měnil v liják. Doplazil jsem se pod skalní převis a tupě zíral na mokré lesknoucí se konservy.

Uprostřed rokle se brzy vytvořila kaluž kalné vody, která se stále zvětšovala. Můj jediný majetek, na kterém závisel život, octl se v nebezpečí. To mne vzpamatovalo.

Vstal jsem a vrávoravým krokem se vrátil ke konservám. Jednu z nich jsem otevřel a pustil se do jídla. Dešťová voda dodávala jídlu nepříjemnou příchuť síry, ale toho jsem nedbal.

Když jsem se posilnil, přenesl jsem všechny věci pod skalní převis, abych je uchránil před hustým, téměř neprůhledným deštěm.

Hladina vody uprostřed rokle však neustále stoupala. Brzy se přiblížila k mé skrýši. Místy dosahovala až ke kolmé stěně, čímž mně znemožnila ústup z rokle po souši. Uchopil jsem proto gumový člun a snažil se ho rychle nafouknout, abych na něm mohl uniknout vzrůstajícímu nebezpečí. Ať jsem se namáhal sebevíc a plíce nadýmal až k prasknutí, člun tvrdohlavě zůstával splasklý. Nemohl jsem to pochopit. I kdyby byl někde roztržený, plastická hmota ukrytá uvnitř by ho ihned automaticky scelila. Tak jsou přece vybaveny všechny gumové čluny.

Při důkladné prohlídce jsem však objevil trhlinu — a nescelenou. Na dlouhé úvahy již nezbýval čas. Voda začínala zaplavovat konservy, ležící na okraji hromady.

Splasklý člun jsem rozprostřel na jediný kousek suché země, který mi zbyl, naházel na něj drahocenné předměty — a z člunu vytvořil jsem tak jakousi nůši. Byla pořádně těžká, ale strach mi tentokrát dodal síly. Nadhodil jsem si nůši na záda a po pás ve vodě jsem se brodil těsně podle skalní stěny, kde nově vzniklé jezírko nebylo tak hluboké.

V soutěsce mně podrážel nohy prudký pěnící se a. hučící proud, kterým se snažila voda uniknout z rokle.

Klopýtal jsem a těžce se zvedal — a hlouběji v soutěsce jsem narážel hlavou na skály, protože sem denní světlo pro hustý déšť a mlhu neproniklo.

Sotva jsem unikl rozpoutanému živlu v soutěsce a octl se na volné horské stráni, bezvládně jsem klesl k zemi. Proudy vody, padající s nebe, příjemně ochlazovaly rozpálené tělo.

S vypětím posledních sil jsem rozbalil nůši a otevřel konservu. Jedl jsem bez chuti a bez pocitu hladu, čistě z příkazu rozumu, který mne varoval, že bez jídla zahynu.

Déšť ustal až k večeru. Mlhy, zrudlé září červeného slunce, se protrhly.

Vytřeštil jsem oči hrůzou. Několik set metrů pode mnou se rozkládalo — moře. Usilovně jsem se snažil otupělý mozek přinutit k činnosti.

Jsem přece vysoko v horách — nejméně tři tisíce metrů nad mořem. Hladina moře přece nemohla vystoupit tak vysoko, i kdyby po celý rok lilo jak z konve.

Či snad se mi popletl rozum a dostal jsem vidiny? Mám snad halucinace?

Protřel jsem si oči a znovu se podíval dolů.

Ne — nemůže to být sen ani vidina, zrak mne neklame. Moře vystoupilo až k horským štítům.

Nebo snad hory klesly do nitra planety? — blesklo mi hlavou. Ano — to je jediné vysvětlení, v tak obrovských geologických změnách nijak překvapivé.

To ovšem znamená, že pokles horstva může stále ještě pokračovat. Že nakonec zmizí i se mnou na dně zákeřného moře…

Bedlivě jsem sledoval místa, kde se hladina stýkala s horskými stráněmi. Zuřil tam prudký příboj, takže jsem nemohl odhadnout, zda hladina stoupá nebo ne.

Nevědomky jsem sáhl po člunu. Ihned jsem si však uvědomil, že je protržen. Ostatně — i kdyby, byl v pořádku, v tak prudkém příboji bych stejně odplout nemohl…

Obě velká slunce zapadla — bezútěšnou krajinu zahalila tma. Jen malinké červené slunce, připomínající spíše velkou hvězdu, třepotalo se nízko nad obzorem a na neklidné hladině vykreslovalo blikotající šňůru krvavých světýlek.

Znovu mne přepadl pocit bezmocnosti. Jako váš pštros v nebezpečí zahrabal jsem hlavu do hromady konserv a knih, přikryl se gumovým člunem a zanedlouho usnul…“

Stařec se odmlčel.

Lékař se zhluboka nadechl, jako by se probral z těžkého snu:

„Máte pravdu, stařečku, něco tak strašného jsem opravdu neprožil. Skoro si to ani nedovedu představit. Ale teď jste již zase mezi svými — a na návštěvě u nás na Zemi, u nejlepších přátel. Nač vzpomínat na to nejhorší…“

Stařec odmítavě mávl rukou:

„Ne — nechci zapomenout, hochu. A právě ty musíš poznat celé mé utrpení. Právě ty… Dnes ti dávám volno. Je čas k večeři a ke spánku. Zítra budeme pokračovat…“

Lékař zmateně sklopil oči a chvějící se rukou si přejel po čele.