Přátelé z Hadonoše

4. PRVNÍ SPOLEČNÍCI

„Volala mne akademie, mám hned navštívit presidenta,“ uvítal ráno lékař starce. „Nezlobte se na mne, Že vás na nějaký čas opustím. Můj domácí pořádek jste už poznal natolik, že se tu vyznáte i beze mne.“

Stařec se zpytavě podíval na lékaře a uchopil ho za ruku.

„Nemysli si, Lykurgosi, že máš před sebou malého chlapce, kterého jen tak snadno ošidíš. Nikam tě nepustím. Vím dobře, že jdeš mou návštěvu ohlásit, aby ses mne zbavil. Upozorňuji tě, že vládnu netušeně velkou mocí. Žije-li se ti dobře ve zdravé kůži, zůstaň zatím raději zde. Celou záležitost s akademií je možno vyřídit televisně. Až přijde čas, představím se vašemu lidstvu sám. Dřív to však nebude, než splním tajný úkol…“

Doktor Lykurgos si resignovaně sedl do křesla, hlavu si opřel o ruku a zavřel oči.

„Jak vidím, jsi dobře připraven na další lekci,“ usmál se jizlivě stařec. „Kde jsme včera přestali? Aha, už vím. Spím teď na horském svahu, nad hlavou mám nedávno utichlé sopky a pod nohama stoupající moře. Spím však klidně — sen je kouzelná věc. Zdá se mi o dívce, kterou jsem kdysi miloval a která milovala mne. Procházím se s ní v rozkvetlých sadech, ptáci radostně zpívají na oslavu jara a někde v dáli zpívá skupina mladých lidi.

‚Odpočinu si tady, běž zatím dál, dohoním tě,‘ šeptá mi dívka a uléhá do svěží vonící trávy. Ihned usíná. Ve spánku se tak spokojeně usmívá….

Jdu tedy dál. Náhle se ocitám v pustých krajinách planety Gammy. Jsem sám, docela sám… A přece ne. Proti mně jdou tři lidé. Vesele se baví, jako by mne dosud nezpozorovali.

Znám je všechny tři. Volám na ně jejich jmény… Už mne uslyšeli. Přicházejí ke mně a mlčky si mě prohlížejí.

‚Co po nás chceš?‘ ptá se ten nejstarší.

‚Uzavřít přátelství, nemohu tu žít tak sám…‘

‚Přátelství?‘ diví se muž. ‚Ty a přátelství?‘

‚Ano, chci žít s lidmi, chci žít s člověkem, jakým jsem sám,‘ volám zoufale.

‚Chceš žít s lidmi,‘ chechtá se muž. ‚Ale žádní tu nejsou. Nás jsi přece zabil…‘

Otočím se a bezhlavě prchám. Těsně za patami mi skřehotá příšerný smích šílence.

Najednou se ocitám v náruči matky. Hladí mě po vlasech a tiše konejší. Jsem opět malým chlapcem. Vypláču se a vesele se rozběhnu mezi děti, skotačící na hřišti. Pestře pomalovaný malý kolotoč radostně tančí valčík, na malé lokomotivě mává mi na pozdrav ještě menší strojvedoucí. Usměvavá holčička s dolíčky ve tvářích mi dává kytičku fialek a já jí za to tisknu do náruče velikou plachetnici, kterou jsem si sám vyrobil.

Do tváře se mi opřel studený vítr. Zahvízdal a v jediném okamžiku odnesl do nedohledna holčičku i kolotoč a malý vlak.

Proč přišel ten ledový vítr? Vždyť je jaro?

Otvírám oči, probouzím se. Ledový vítr skutečně vane. Přede mnou — nekonečné moře s tisíci pustými ostrůvky…

Otřásl jsem se zimou i hrůzou. Z růžového sna — přímo do děsivé skutečnosti…

Pohlédl jsem na modrozelenou těžkou oblohu a vykřikl jsem úzkostí. Ač byla tak vysoko, připadala mi jako těsná klec, svírající mé srdce. Čím nekonečnější prostory, tím horším jsou vězením, jsi-li odsouzen žít sám, bez stisku ruky, bez zvuku lidského hlasu, bez objetí.

Všechno mně najednou připadalo k smíchu — já sám, hromádky věcí kolem mne, gumový člun — i nevraživé moře kolem dokola. Začal jsem se hlasitě smát, znovu a znovu jsem vybuchoval v záchvatech smíchu.

Zešílel jsem, řekl jsem si s hrůzou, když jsem se opět uklidnil. Uchopil jsem přijímač a zoufale se snažil zachytit lidský hlas. Po mnoha marných pokusech se konečně ozvala hudba, Beethovenova Pathetická sonáta…“

„Vy znáte naši hudbu?“ zeptal se Lykurgos překvapeně.

Stařec se odmlčel a dlouze se zadíval na lékaře.

„Znám,“ řekl za chvíli. „Často jsem poslouchal vaše pořady v rozhlase. A právě Pathetická se mně nejhlouběji vryla do vzpomínek. Jak hluboce tenkrát na mne zapůsobila. Nejprve mi rozryla srdce ještě víc — pak ale mi dala novou silu do boje s osudem…

Potěšen hudbou inteligentních tvorů, začal jsem přemýšlet o situaci, ve které se nalézám. Nejprve bylo nutno rozřešit dva problémy: zjistit, zda je horstvo spojeno s pevninou — a spravit gumový člun.

Veškerý svůj majetek jsem uložil mezi balvany a pustil jsem se na nejbližší vrcholek. Byl to kužel odpočívající sopky. Z hlavního kráteru unikal pouze bílý dým. Z malých bočních kráterů však stále ještě pramenily zlaté potůčky žhavé lávy.

Rozhled s vrcholku sopky mne přesvědčil o tvrdé skutečnosti: klesající horstvo se proměnilo v ostrov. Nejbližší pevnina — nebo velký ostrov — rýsovala se až na obzoru.

Na zpáteční cestě jsem přišel na dobrý nápad. V tu dobu jsem ještě rozumně uvažoval a plně využíval znalosti, které jsem získal od lidí. Když jsem přeskakoval svítící potůček lávy, vzpomněl jsem si na gumový člun: trhlinu vulkanicky zacelím pomocí žhavé hmoty.

Podařilo se mi to, ne sice hned, ale přece. Při této práci jsem také zjistil, proč plastická hmota v člunu selhala. Při výbuchu nedaleké sopky byla vystavena vysoké teplotě a změnila své chemické vlastnosti.

Zacelená trhlina nevyhlížela zrovna esteticky, ale na kráse mně tenkrát mnoho nezáleželo,“ usmál se trpce stařec. „Hlavni věc byla, že jsem mohl člun opět nafouknout vzduchem a používat. Bez něj bych zahynul na ostrově, i kdyby se celý nepotopil. Nebylo na něm žádné vegetace a také o pitnou vodu byla nouze. Pralesy, které rostly níž, utonuly v moři. Také zvířata prchla s ostrova. Odplavala buď na drobné ostrůvky nebo na vzdálenou pevninu. Mnoho jich jistě při tom zahynulo…

Po několika dnech mne výstup moře zahnal ještě výše do hor. Pokles horstva se však zastavil. Také moře se postupně uklidnilo. Obloha znachověla, což byl příznak lepšího počasí.

Naložil jsem svůj drahocenný majetek do člunu a vydal se na dlouhou, nebezpečnou cestu přes moře.

Z počátku jsem malé ostrůvky míjel, aniž bych se zastavil. K pevnině jsem měl ještě pořádně daleko — a konzerv citelně ubývalo. Na některých ostrůvcích odpočívali prchající ještě i a velkohlaví ptáci. O moji kocábku, zmítající se na vlnách, nejevili zájem.

Veslováni mne brzy tak unavilo, že jsem musel stále častěji zastavovat u ostrůvků a nabírat nových sil.

K večeru se zvedl prudký vítr. Uchopil mne a závratnou rychlostí hnal vpřed, na štěstí směrem k pevnině. Člun rozpustile skákal po hřebenech vln a já — více letec než plavec — všemi silami ho udržoval v rovnováze.

Moře se začalo povážlivě bouřit. Jedna z vln mne vyhodila na břeh většího ostrova, do měkké podušky chaluh. Skočil jsem rychle na pevnou půdu a člun jsem zatáhl dál od břehu, aby nás nesmetla nová vlna. Měl jsem sice více štěstí než rozumu, ale zato jsem se dostal do podivné společnosti. Mezi skalními útesy uprostřed ostrova tísnila se obludná zvířata nejpodivnějších tvarů a velikostí. Neměl jsem zrovna mnoho chuti seznámit se s touto společnosti blíže, ale vzrůstající zuřivé vlnobití mne zahnalo až těsně k útesům.

Vytáhl jsem člun na nejvyšší skálu a zahájil přípravy pro případ nejvyšší nouze. Můj gumový člun byl totiž velmi důmyslně zařízen. V prostoru pro cestující byla vodotěsně upevněna plachta, opatřená patentním uzávěrem. Normálně ležela na bocích a na dně člunu. V případě potřeby se změnila bud v jakousi střechu nebo velký vak pro náklad. Zatím jsem měl v prostoru mezi plachtou a dnem uschovány jenom zásoby, vak s vodou a přijímač s vysílačem. Nyní jsem tam zalezl i já. Všechny předměty jsem si přivázal k tělu, aby mne při pohybu nepotloukly, a plachtu nad sebou jsem uzavřel.

Odevzdán osudu, očekával jsem věcí příštích.

Nečekal jsem dlouho. Ozvala se ohlušivá rána a já cítil, že prudce letím do výše. Marně jsem čekal na okamžik, kde dopadnu. Zdálo se mi, že se volně vznáším ve vzduchu. Napínal jsem sluch, ale kromě rachotu jsem neslyšel ničeho.

Rachot se konečně poněkud utišil a pod člunem se ozvalo syčení a bublání vody.

Zřejmě mne nese na hřbetě obrovská vlna, pomyslel jsem si a schoulil jsem se do klubíčka, abych tak snáze vyvázl z nárazu, který jsem očekával.

Každá minuta se mi zdála věčností…

Něco pode mnou zapraskalo.

Teď — teď —

Náraz…

Pozbyl jsem vědomí.

Sotva jsem se probral z mrákot ohmatal jsem si nejprve paže a nohy. Ouvej — levá noha byla zlomená. Ležel jsem v husté trávě pod spletí divoce pokroucených větvi.

Můj člun, zaúpěl jsem zoufale.

Za nevýslovných bolestí v levé noze plazil jsem se po nejbližším okolí a prohledával trávu i houštiny nad sebou. Výsledek prohlídky byl skrovný — a přece potěšující. V trávě jsem nalezl pouze dvě konservy, to však znamenalo, že člun není daleko. Asi se nárazem roztrhl a já i s majetkem jsem vypadl dolů.

Nejprve je nutno ošetřit nohu, řekl jsem si a s námahou jsem se posadil. Se zatnutými zuby jsem si ji prohmatal, až jsem nalezl zlomeninu. Náraz odnesla holenní kost, nalomila se mi právě uprostřed.

Narovnal jsem si kost a vrátil ji do původní polohy. Nohu jsem si obalil širokými měkkými listy a přivázal k ní liánami suchou rovnou hůl. Nebylo to tak jednoduché, jak ti to teď vyprávím, chlapče. Než se mi operace podařila, několikrát jsem omdlel bolestí, ale to dnes už není důležité. Nohu jsem si dal jakž takž do pořádku a tenkrát to byla hlavní věc.

Když jsem se vzpamatoval a trochu si odpočinul, vydal jsem se na další pouť za konzervami. Berly jsem si vyrobil z dvou větví s vidlicemi na konci.

Postupně jsem objevil téměř všechny konzervy i knihy a vysílač s přijímačem. Člun zůstal viset někde ve větvích nahoře, ale na šplhání po stromech nebylo ani pomyšlení.

Strom, jímž jsem propadl, označil jsem prázdnou plechovkou od konzervy a zamířil jsem k moři, které šumělo nedaleko.

Moře bylo již zase klidné, jako by se vůbec nic nestalo. Na obzoru dýmala a zářila vybuchující sopka. Možná, že to byl zrovna ostrov, z kterého jsem unikl na člunu…

Podél pobřeží táhla se do nedohledna široká písčina. Kam oko dohlédlo, nebylo na pevnině žádných vysokých hor.

Největší žluté slunce se již naklánělo k obzoru. Blížila se noc — a já dosud nevěděl, kde a jak přenocuji. Kdybych mohl šplhat po stromech, sundal bych člun a proměnil ho v primitivní stan. Nebo bych přespal na stromě ve spleti větví. Na zemi v trávě spát nemohu, byl bych v nebezpečí, že mne zašlápne některý ještěr nebo napadne neznámé krvelačné zvíře. Hady jsem zatím neobjevil, ale není vyloučeno, že se tu někde skrývají také.

Zbývá mi jediná možnost: vyhrabat v zemi jámu, jako to dělali pravěcí lidé, a přikrýt ji suchými kmeny stromů, které byly zpřeráženy nebo vyvráceny za bouří.

Ono se to krásně řekne — vyhloubit podzemní skrýš — ale čím, když nemáš potřebných nástrojů a navíc vláčíš za sebou zlomenou nohu.

Dobelhal jsem se na okraj pralesa, sedl jsem si na zem a pokoušel se vyhrabat díru nejprve rukama. Šlo to těžce, hlína byla naskrz prorostlá drobnými pevnými kořínky. Po delší námaze jsem práce zanechal. Bezmocně jsem sledoval červánky zapadajícího slunce. Teprve při pohledu na moře jsem si uvědomil, jak pošetile jsem si počínal. Chtěl jsem si vykutat doupě v místech, kde bych možná ještě tuto noc byl zaplaven vodou.

Vrátil jsem se tedy k místům, kde jsem tak šťastně i nešťastně přistál, vzal jsem prázdnou plechovku a pronikl ještě hlouběji do pralesa.

Pomocí plechovky šlo kutání daleko rychleji. Pomáhal jsem si i ostrými kameny a odštěpky silných větví. Přes to si práce vyžádala celou noc a ještě celý den. A to jsem měl jenom jámu, primitivní střecha si vyžádala další dva dny úmorné dřiny. Práce mne tak zaujala, že jsem chvílemi zapomínal i na svoji děsivou opuštěnost…“

„Nechápu, jak se vám podařilo vyhloubit jámu, když jste pro zlomenou nohu nemohl ani pořádně stát ani klečet,“ využil lékař krátké starcovy pomlky.

„Je vidět, chlapče, že pozorně sleduješ mé vyprávění, to chválím, tak je to správné,“ usmál se stařec.

„V nejvyšší nouzi zmoudří i hlupák. Postupoval jsem zcela jednoduše, i když nemohu tvrdit, že to byla zvlášť velká rozkoš. Sedl jsem si prostě na zem a nohy jsem natáhl před sebe. Jámu jsem hloubil nejprve kolem sebe — a pak pod sebou. Abych si zajistil návrat z jámy, přivázal jsem se dlouhou liánou ke kmenu stromu. Když jsem se pomalu propadl až na dno budoucího doupěte, vytáhl jsem se na liáně zpět nahoru. Protože takovýto výstup je dost namáhavý, vyrobil jsem si později z lián a větví provazový žebřík.

Časem jsem objevil keře s jedlými sladkými plody, takže 1 o zásoby jsem měl na nějaký čas postaráno. Pitná voda se mi brzy objevila přímo v doupěti. Nejprve jsem z toho neměl velkou radost, to snad chápeš — později jsem si to však velmi chválil. Voda na dně nepřevýšila nikdy určitou úroveň. Překlenul jsem ji prostě primitivní podlahou ze spletených větví, ve které jsem ponechal malý otvor pro „studnu“. Sklenici, hrnec i džbán mi nahrazovaly plechovky od konzerv.

Uplynul týden — pak měsíc — a já stále žil životem nejubožejšího primitiva. Přijímač sice fungoval, ale neustálé atmosférické poruchy mi znemožňovaly příjem. Obstarávání potravy bylo stále obtížnější, na poslouchání knih mi už skoro nezbýval čas. Abys rozuměl, hochu — knihy u nás nejsou z papíru, jako tyhle, co máš v knihovně. Jsou to vlastně kotouče tenkého drátu, které se vsouvají do přijímače. Ostatní obstará přijímač sám — dokonale tlumočí autora slovem i obrazem.

Noha se mi hojila jen velmi pomalu, stále jsem se ještě nemohl vypravit na delší výlety. Jediným mým světem bylo nedaleké okolí, propletené hustou sítí cestiček, které jsem si vyšlapal.

Z klidného života mne vyrušila podivná událost. Začala docela prostě: jednoho večera jsem zapomněl venku plechovku. Ráno byla pryč.

Žádné zvíře jí nesežralo, v plechu nejsou vitamíny — uvažoval jsem. A velké zvíře to jistě nebylo, našel bych tu stopy. Někdo plechovku prostě ukradl.

Zloděje je nutno polapit, rozhodl jsem se a důmyslně jsem na něho políčil. Další plechovku jsem přivázal na motouz, vložil do ní několik šroubků, aby při sebemenším pohybu zahrkala a večer jsem ji položil těsně k východu z doupěte.

Probděl jsem marně několik nocí, ale trpělivost mi nakonec přinesla růže, jak vy říkáte.

Plechovka konečně zašramotila. Několika skoky jsem byl nahoře. V záři svítilny, kterou jsem si vyrobil z vysílače, spatřil jsem podobného tvora, jaké jsem viděl v rokli. Obličejem a částečně i postavou připomínal vašeho šimpanze…“

„Měl blanitá křídla mezi pažemi a nohama?“ skočil Lykurgos starci do řeči.

„Ne, neměl,“ odpověděl klidně stařec. „Neprozřetelně strčil pracku do plechovky a marně se snažil ji vytáhnout. Pískal tenkým hláskem a ustrašenýma očkama mžoural na mne. Omotal jsem ho liánou, aby mne snad nepokousal nebo nepoškrábal a klidně jsem ho uložil na střechu svého sídla. Již jsem se chtěl vrátit na lože, když tu podezřele zachrastilo křoví. Na malé mýtince se objevil podobný tvor. Přimhouřil oči, oslněné světlem, ale neutekl. Naopak — pomalu se blížil ke mně. Sestoupil jsem několik příček do doupěte a ve střehu očekával, co se bude dít. Dvounohý tvor mi nevěnoval mnoho pozornosti. Připlížil se k mému vězni a sklonil se nad ním. Očekával jsem, že se pokusí vyprostit ho z pout, ale nestalo se tak. Sedl si pouze těsně k němu a objal ho. Občas táhle zapískal, ale jinak nejevil ani stopy nepřátelství ke mně.

Nebezpečni zřejmě nejste, pomoz tedy kamarádovi a jděte svou, pomyslel jsem si a zalezl jsem do doupěte.

Ráno jsem klidně vstal a vystoupil na povrch. Ani si nedovedeš představit, jak jsem byl překvapen, když jsem se ohlédl. Oba návštěvníci seděli na střeše mého domova — a oba volní…

„Proč jste neutekli, jste přece volní?“ zeptal jsem se dvounohých tvorů nahlas. Tolik jsem cítil potřebu s někým si porozprávět, i když mi třeba vůbec nerozumí. Bylo to stále lepší, než hlasitě hovořit sám se sebou. Obával jsem se totiž, že hlasitá samomluva je prvním příznakem šílenství….

Když tvorové uslyšeli můj hlas, trhli sebou, ale zůstali na místě. Zvědavě si mne prohlíželi, jako by hledali orgán, kterým jsem vyloudil ten podivný zvuk. Zasmál jsem se a zaujal pózu operetního zpěváka:

„Nebojte se mého hlasu, vychutnejte jeho krásu,“ zpíval jsem s humorem a široce přitom otevíral ústa: „Je to pouze lidský hlas, takto mluví každý z nás.“ V originále to ovšem znělo docela jinak a značně lépe — překlad do vaší řeči je neumělý.

Avšak tvorové se na mne stále dívali mlčky.

Prohlížel jsem si oba tvory pečlivěji. A tu jsem si všiml záblesků vysoké inteligence, která zářila z jejich moudrých očí. A zároveň jsem objevil další zvláštnost, která mi v noci unikla: Jeden z tvorů — právě ten, který přišel svého kamaráda zachránit — měl mezi pažemi a nohama blanitá křídla, na která jsi se před chvílí ptal. Nešlo mi to do hlavy. V obličeji si byli tak úžasně podobní, jako by náleželi k témuž druhu zvířat — a přece tak velký anatomický rozdíl. Či snad je na planetě Gammě vzdušný oceán přístupný pouze samečkům, zatím co samička je připoutána k zemi a rodině?

Podivní návštěvníci mě vytrhli z úvah tenounkým pískáním, které se ztrácelo v nejvyšších tónech. Buď mi chtěli něco říci, nebo se chlubili svým nádherným zpěvem — nevím. Stejně jsem jim nerozuměl. Cítil jsem pouze, že je to projev přátelství. A to se skutečně brzy projevilo. Když se ještě více osmělili, vodili se se mnou za ruce a často napodobovali mé pohyby. Připadali mi jako dvě děti. Přiznám se, že jsem se do těchto roztomilých tvorů zamiloval hned první den. Poněvadž jsem dosud neměl žádného kalendáře, nemohl jsem je pojmenovat podle dne, ve kterém jsem se s nimi seznámil, jak to učinil váš známý Robinson s Pátkem. Nazýval jsem je tedy běžnými jmény, jakými jsou u vás Frantík a Mařenka. Frantík byl ten s křídly, Mařenka bez křídel.

Po několika dnech jsme se tak sblížili, že Frantík s Mařenkou se chtěli mermomocí nastěhovat ke mně, do mého podzemního obydlí. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl jejich úmysly nadšen. Obydlí bylo pro tři příliš těsné — a co hlavního, byla to pro mne přece jenom zvířata. Štítil jsem se jich natolik, že bych v jejich těsné blízkosti nemohl klidně spát.

Frantík s Mařenkou spávali tedy venku v husté trávě, kde si vytvořili pohodlné hnízdečko. Den co den skotačili dlouho do noci — a druhého dne spali pak až do poledne. Všemožně jsem se snažil změnit jejich životosprávu, ale marně. Jednoho večera jsem si dokonce lehl do jejich hnízda, abych jim jasně naznačil, že mají spát. Napodobili mě a předstírali, že spí. Sotva jsem však zalezl do podzemí, vyskočili a skotačili po pralese dál. Pochopil jsem, že noc je jejich dnem a zanechal jsem převýchovy. Dokonce jsem byl rád, protože mé obydlí mělo takto alespoň nočního strážce.

Noví přátelé se mi stali užitečnými i v jiném směru. Hned po první výpravě za sladkými plody a pitnou vodou pochopili, co potřebuji k životu a za krátký čas mne téměř zasypali zásobami jídla. Některé plody sice nebyly pro mne jedlé, ale zato velmi chutnaly Frantíkovi a Mařence.

Po krásných slunných dnech nastaly deště — a tím i starosti s obydlím pro přátele. Na kůži promoklá Mařenka se neustále třásla zimou, jako by dostala horečku. Marně ji obětavý Frantík halil do svých blanitých křídel. Rozhodl jsem se tedy, že hned po skončení dešťů postavím přátelům primitivní chatu z větví a velkých listů. Zatím jsem je ubytoval v podzemní skrýši. Bylo to moudré opatření, neboť hladina na dně začala stoupat a bylo třeba co nejrychleji vylévat vodu prázdnými plechovkami od konzerv. Bez pilných rukou Frantíka a Mařenky bych na tuto práci nestačil — voda by mě brzy vyplavila z doupěte.

Tak jsme ve společném boji s nepohodou strávili celý týden. Byl to smutný týden, plný strastí, přerušovaných jen kratičkým spánkem.

Mračna se však přece jen protrhla a na obloze se opět objevila obě slunce. Uvítali jsme je veselým tancem v mokré trávě. Aniž jsem si to uvědomoval, stále více jsem od svých přátel přejímal dětinské chování. A oni naopak se snažili napodobit moje chování, takže docházelo ke komickým situacím.

Na okraji malého paloučku nedaleko mého obydlí rostly blízko sebe dva veliké stromy. Jejich kmeny byly od sebe vzdáleny necelý metr a obě koruny vytvářely jedinou spleť větví, jako by se velikáni objímali.

Kmeny obou stromů se staly základními pilíři budoucího obydlí Frantíka a Mařenky. Asi dva metry nad zemí jsem je spojil silnou větví, která se proměnila v hřeben střechy. Po obou stranách jsem připevnil další dvě větve, jež jsem opřel o zem a zajistil kolíky. Tak jsem vytvořil hlavní kostru chaty. Byla to vlastně ochranná střecha, opřená o kmeny stromu. Vyplnil jsem ji větvemi a propletl liánami. Nakonec jsem střechu pokryl silnými hladkými listy. I ty jsem zajistil před větrem liánami. Podobným způsobem jsem vyrobil obě boční stěny. Otvor mezi kmeny stromů jsem poněkud zmenšil a ponechal jej jako vchod do obydlí.

Přátelé velmi pozorně sledovali mé počínání. Frantík se konečně rozhýbal a pomáhal mi přinášet stavební materiál, ale Mařenka stále jen poskakovala kolem mne a jako u vyjevení koukala mi na ruce, nebo si udiveně prohlížela rostoucí dílo. Kdykoliv jsem se na ni podíval, musel jsem se smát.

Mařenčin zájem o mou práci mi vrátil dobrou náladu a jakési hrdé sebevědomí inteligentního tvořivého tvora. Pustil jsem se do zpěvu. Do omrzení jsem si zpíval oblíbenou píseň z mládí: Tram tam tam tá rá ra rá,“ zanotoval tiše stařec a tvář se mu na chvíli vyjasnila.

„Sotva jsem chatrč vystlal suchou travou, Frantík s Mařenkou se do ní za radostného pískotu nastěhovali. A hned předstírali, že spí. Ponechal jsem je v jejich dětinské hře a učinil jsem totéž; uložil jsem se ke spánku. Byl jsem tak unaven, že jsem hned usnul.

Ráno mne probudilo podezřelé praskání v pralese.

— Přátelé určitě ještě spí, blíží se nějaké nebezpečí, snad ještěr, — blesklo mi hlavou. Skočil jsem na žebřík a nadzvedl poklop.

V korunách stromů znovu zapraskalo. Překvapením jsem vykulil oči. Frantík se tam právě pokoušel ulomit silnější větev. Když se mu to konečně podařilo, hodil ji na zem, roztáhl paže a krásnou spirálou splachtil dolů. Po prvé před mýma očima použil svých blanitých křidel.

Uchopil větev a s námahou ji přivlekl na okraj pralesa. Tam mne čekalo další — ještě větší překvapení. Mařenka upevňovala mezi dvěma kmeny silnou větev, podobně jako jsem to včera dělal já. Počínala si docela zručně, i když mnohé pohyby musela několikrát opakovat.

Frantík opřel větev o strom a šel si prohlédnout chatu, kterou jsem včera postavil. Pak se vrátil a větev proměnil v nosný trám střechy.

Vyměnili jsme si role: teď zase já udiveně pozoroval, jak Frantík s Mařenkou stavějí podobnou chatu, jakou jsem včera postavil já. A musím přiznat, že jim to z počátku šlo celkem dobře. Až jsem byl překvapen učenlivostí svých přátel.

Kostru z větví vytvořili báječně. Když však začali větve proplétat liánami, dostavily se velké potíže. Po několika marných pokusech se do lián tak zapletli, že se sotva mohli pohnout.

Přispěchal jsem jim na pomoc. Radostně zamávali uvolněnými pažemi a Mařenka se mi upřeně podívala do očí. Najednou se jí vydralo z hrdla: Tram tam tam tá rá ra rá — vlastně fi fi fi fí fí fi fí, neboť nezpívala, ale pískala. Byl jsem zmaten, ale nakonec jsem přece jen pochopil, co mi tou melodií chtěla říci. Moji píseň spojovala s budováním chaty, prosila mne, abych učenlivým tvorům pomohl.

Vzal jsem liánu a pomalu ji proplétal mezi větvemi, aby přátelé pochopili systém. Hned to pilně zkoušeli. Několikrát se ještě zapletli jako do sítě, ale naučili se to. Práce se jim strašně zalíbila. Střechu a boční stěny chaty propletli tak hustě, že by jimi ani oblázek nepropadl. Měl jsem z toho radost.

— Za čas je tak vycvičím, že nebudu muset ani prstem hnout. Všechno udělají za mne, — řekl jsem si.

Během příští noci postavili další chatu.

A pak další. Nebyli prostě k zastavení. Za deset dnů to na paloučku vyhlíželo jako ve vesnici. Konec stavitelské vášni učinil teprve nedostatek volných stromů, rostoucích na okraji paloučku.

Frantík s Mařenkou dlouho střídali obydlí, až nakonec se trvale usídlili v chatě, kterou jsem postavil já jako první. Asi ze zdvořilosti.