Přátelé z Hadonoše

11. DAR NA ROZLOUČENOU

Slunce pomalu klesalo za holý vrcholek Javořiny. Lesy ztemněly, jejich vrcholky se jako pila zařezaly do nachové oblohy. Zeleň na úbočí Lopeníka dostala zlatý kovový nádech.

Společnost poutníků po nekonečných prostorách vesmíru se vesele bavila v hale. Doktorka Bartošová odpočívala v křesle na zahradě pod rozkvetlou vonící lípou. Byla tak ponořena do myšlenek, že ani nezpozorovala Lidušku, která se k ní tiše připlížila a dlaněmi jí zakryla oči.

Lékařka uchopila drobné ručky a zasmála se:

„Kdo to asi může být? Kryštof?“

„Kdepak. Neuhodla jsi,“ zajásala pionýrka. „To jsem já, Liduška.“

„A proč ještě nespíš? Kde ses zase tak dlouho toulala?“

„Když oni tak zajímavě vyprávějí o Kvartě a o třech sluncích — a o planetě X,“ ukázala dívka na společnost sedící za velkým oknem haly. „Zítra nemám školu, neposílej mne ještě spát,“ žadonila. „Ráda bych šla s tebou na procházku, půjdeš?“

„Co máš zase za lubem?“ zahrozila babička žertem. „Nu pojď — na půl hodinky a pak hajdy na kutě…“

Vystoupily úzkým průsekem na hřeben hory a sedly si na nízkou březovou lavičku.

Na obzoru vystupovala z mlhy silueta Uherského Brodu. V údolí říčky Olšavy se leskla hladina nedávno vybudovaného jezera. Do šerosvitu zablikala první ozářená okna.

„V dolnom konci svítá, v hornom zažehajú…“

Zanotovala tiše babička a objala vnučku. „Nikdy bych se už nemohla se Slováckem rozloučit, i kdybychom někde ve vesmíru objevili sebepohádkovější planetu… A co ty máš na srdci, Liduško?“ pohladila dívku po vlasech.

„Víš, babičko, nevím, jak bych ti to řekla,“ zaváhala. „Stále nemohu pochopit, jak je to možné, že akademik Chotěnkov prošel stěnou. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla. Ve škole jsme se přece učili, že hmota je neprostupná.“

Babička se zkoumavě podívala na vnučku a sotva znatelně se usmála.

„Tohle tě tedy trápí? Nu dobrá. Vysvětlím ti to…

Hmota, s kterou se stále stýkáme a z které jsme sami složeni, je skutečně neprostupná, přestože je dosti řídká. Hmota je vlastně seskupení obrovského množství atomů, to přece víš. Jenže ani v nejtvrdší oceli nebo v diamantu nejsou atomy namačkány na sebe jako sardinky v konzervě. Představ si les, ve kterém je jeden strom od druhého vzdálen osmdesát kilometrů.“

„To by byl pořádně řídký les,“ smála se Liduška.

„Máš pravdu. A ve stejném poměru jsou od sebe vzdáleny i atomy v jakémkoliv tělese. Jak vidíš, je mezi nimi dosti místa, aby se dalo pohodlně projít. A přece prostorem mezi atomy další atom nepronikne. Proč? Bráni mu v tom hmotná pole, která vytvářejí atomy. Je to něco podobného jako magnetické pole, které nedovolí, aby špendlík propadl mezi dvěma magnety. Do všech těchto tajů pronikneš později, až budeš studovat nukleární fysiku.“

„Jak je tedy možné, že Chotěnkov prošel stěnou?“ divila se vnučka.

„Stěna nebyla vytvořena z běžné hmoty, jak ji známe, ale z neutronů, nepatrných součásti atomu. Neutron nevytváří kolem sebe hmotné pole, a proto může vniknout do jiného hmotného pole — a dokonce i do nitra samotného atomu. Neutronu se proto také používá jako střely k rozbíjení atomu — na příklad ve vašem školním reaktoru.

Hmota, vytvořená z neutronů nemá tedy hmotné pole a je prostupná. Takovým řídkým lesem snadno pronikne hmota neprostupná — normální. Rozumělas mi? Výborně! A teď mi pověz, co tě opravdu tíží. Prostupnost hmoty to zrovna není, viď?“

Liduška se začervenala až po konečky uší.

„Nu, neboj se, ven s tím,“ pobízela ji babička.

„Babičko — já — já, já se zamilovala do Seversona…“

„Do Seversona?“ rozesmála se lékařka. „A co Kryštof, toho už nemiluješ?“

„Také, ale Seversona víc,“ zašeptala pionýrka a přitulila se k babičce.

„Hlásím, že jsme dosáhli rychlosti světla. Inženýr Fratev nechť přijde do řídicí kabiny,“ řekl slavnostně Navrátil, když se posádka Paprsku sešla večer ve společenské místnosti.

„Zatemníme, aby iluse letu byla dokonalá,“ navrhl Fratev a hned také stáhl rolety v oknech.

„Do vašeho letadla jsem se dostala omylem,“ žertovala doktorka Bartošová. „Doufám, že mě ještě dnes dopravíte zpět na Zemi. Ráda bych se vrátila domů na Lopeník.“

„Lituji, ale nemohu vám vyhovět. Prostě — nejde to,“ tvářil se Navrátil vážně. „Pomocné letadlo, kterým bychom vás dopravili na Zemi, už by nás nedohonilo a čekat na něj nemůžeme — ztratili bychom příliš mnoho času — nejméně půl roku. Nedá se nic dělat, musíte cestovat s námi. Alespoň si prohlédnete kousek vesmíru a navštívíte s námi planetu X a Kvartu. Neuškodí, když se seznámíte s životem našich vzdálených sousedů.“

Předstíraný let do vesmíru se všem líbil, hra je bavila. Jenom McHardy seděl nesměle v koutě a nervosně si hladil čerstvě oholenou bradu.

Inženýr Fratev přistoupil k Navrátilovi a zasalutoval.

„Poslušně hlásím, pane kapitáne, že se u vás hlásím do služby. To když jsem sloužil u jedenadevadesáté kumpačky, také mě přidělili k letadlům. Nastartoval jsem aeroplán a vzlétl nad mraky.

— Poletím na Měsíc, řekl jsem si a přidal plyn. Nevím, jak se to stalo, ale dostal jsem se na měsíc — do kriminálu…“

„Zanechte švejkování a změřte nám raději, jak jsme teď vzdáleni od Země,“ rozkázal Navrátil přísně.

„Prosím, rozkaz je rozkaz, na chudé lidi musí být přísnost,“ znovu zasalutoval Fratev. Rozvinul měřící pásmo a přeměřil místnost. Pak otevřel okno, skočil do zahrady a pásmo přiložil k zemi.

„Nesmějte se, Seversone, a raději se spojte se Zemí, ať víme, co je tam nového,“ ukázal Navrátil na televisor.

Severson zapnul přístroj a vyladil zvuk i obraz.

„Stalo se dnes,“ hlásal nápis na obrazovce.

„Nejprve vás zavedeme do presídia Světové akademie věd,“ rozhovořil se hlasatel. „Dnes odpoledne navštívili zástupci přátel z Hadonoše presidenta akademie a oznámili mu, že se s námi brzy rozloučí.

Jsou velmi nadšeni pohostinstvím, kterého se jim u nás dostalo a rádi by se nám něčím odvděčili.“

Tvář hlasatele vystřídal záběr z pracovny presidenta akademie.

Hovoří muž ve skafandru — host z Hadonoše:

„Dlouho jsme přemýšleli, čím bychom vám oplatili vaši lásku a přátelství. Žel, náš dar bude skrovný — jsme příliš vzdáleni od domova a nemáme s sebou tolik prostředků.

Souhlasíte-li s tím, postavíme vám při akademii malou gravitační elektrárnu, jakou viděla vaše výprava na Kvartě. Možná, že vám naše zkušenosti ve výzkumu gravitace aspoň trochu prospějí. Vedle toho bychom vám rádi vybudovali dvě továrny: na výrobu antihmoty a na výrobu prostupné hmoty z neutronů. Na stavbě všech tří objektů bychom rádi spolupracovali s vašimi vědci, abychom je mohli zasvětit do ‚výrobního tajemství‘.“

„Tisíc vybuchujících planet — opravdu ‚skromný‘ dárek,“ žasl Fratev. „Nevím, co bych za to dal, kdybych mohl na těchto stavbách pracovat.“

Akademik Watson povstal z křesla:

„Navrhuji, abychom se přihlásili všichni, kolektivně. Pevně věřím, že nás presidum akademie přijme. Ve vesmíru jsme získali dosti zkušeností s gravitací i s jinými zákonitostmi hmoty.“

Hra na let do vesmíru rázem skončila. Rozproudil se živý hovor o stavbách přátel z Hadonoše.

Všichni s Watsonem souhlasili. Hned zítra ráno požádají presidenta, aby je přizval k spolupráci…

President ochotně souhlasil.

„Kam odlétají přátelé z Hadonoše? Vracejí se domů na svoji planetu?“ zeptal se ho Navrátil.

„Ne, chtějí navštívit sluneční soustavu Siria a jeho souputníka, který kolem něho obíhá…“

„Siria?“ zvolal Navrátil překvapeně. „Osm světelných let…“

President na obrazovce televisního telefonu se usmál.

„Proč jste tak překvapen? Naši přátelé z Hadonoše překonali již větší vzdálenosti… Tak mi napadá — nechtěl, byste letět s nimi?“

„Přiznám se vám, že ano. Ne snad sám, ale s celou posádkou — a v nově zkonstruovaném mezihvězdném letadle.“

„Bylo by to skvělé a pro naši vědu prospěšné. Ale obávám se, že by to nešlo. Naše letadlo by sotva udrželo krok s letadlem lidí z Hadonoše. Podle všech příznaků pohybují se vesmírem rychleji než světlo. Tento problém jsme my ještě nerozluštili.“

„Požádejme tedy naše přátele o radu a pomoc…“

„Pokusím se o to…“

Slavní dobyvatelé vesmíru, účastníci letu do trojhvězdí Centaura měli z rozhodnutí presidia akademie radost. Zítra oslaví u doktorky Bartošové třicáté výročí odletu do sousední sluneční soustavy — a pak rovnou do práce na stavbách přátel z Hadonoše… — Smutní zůstali jenom Severson, Kraus a McHardy. Doktorka Bartošová je na stavby nepustila — musí se ještě léčit…

Výroční den byl vyplněn bohatým programem. Severson promítl několik dokumentárních filmů z letu a z planety Kvarty, Navrátil zhodnotil výpravu po stránce vědecké — a pak se vzpomínalo.

Nejpoutavěji vyprávěl McHardy a Kraus, kteří prožili ve vesmíru jiná dobrodružství, než ostatní členové posádky.

Pionýrka Liduška nevycházela z údivu. Naklonila se k babičce a zašeptala jí:

„Co všechno prožili, hlavně Severson! Viď, že budu také cestovat po vesmíru, až budu velká?“

„Všechno záleží na tom, jak se budeš učit. Takový poutník po vesmíru musí mnoho umět a znát — nukleární fysiku, chemii, fysiku, matematiku, mechaniku, elektrotechniku, biologii a mnoho dalších oborů vědy a techniky. To víš, nevzdělance do mezihvězdného letadla nevezmou.“

„A babičko, proč na tyto oslavy nepřišel někdo ze Světové akademie věd. Vždyť tu tak pěkně vyprávějí.“

„Sama se tomu divím… A teď už buď tiše a poslouchej.“

„Akademie na posádku Paprsku určitě nezapomněla, jen se neboj, Liduško. Do večera je času dost,“ obrátil se k dívce Kryštof, který zaslechl konec rozhovoru.

K večeru se skutečně objevil nečekaný host.

Na mýtině nedaleko vily přistála velká trysková helikoptéra a z ní vystoupil akademik Chotěnkov, člen presidia akademie.

„Slavné posádce Paprsku, vítězům nad vesmírem, třikrát hurá!“ uvítal se se společností, besedující na terase vily.

„Jménem akademie vám blahopřeji k výročí odletu na dalekou a nebezpečnou pouť. Den vašeho odletu bude na věky zapsán zlatým písmem do dějin lidstva.

A nyní dovolte, abych vás pozval na malý výlet. Račte nastoupit do naší helikoptéry.“

„Smím se zeptat, kam poletíme?“ ozval se kdosi v zadním křesle, když se společnost usadila v letounu.

„Nechte se překvapit, přátelé,“ usmál se Chotěnkov a stiskem knoflíku ve stěně stáhl rolety ve všech oknech.

Motory tiše zašuměly a helikoptéra se vznesla do vzduchu.

„Nuže, je na čase, abych vám prozradil cíl cesty,“ řekl Chotěnkov, když uplynulo asi deset minut. „Letíme na Kvartu. Za chvíli přistaneme na Dantově jezeře. Připravte se na nezvyklé podnebí této planety.“

„Ať jsem létající Kvarťan, jestli se mi tahle zábava nelíbí. Výborný nápad, soudruhu Chotěnkove, bravo. Včera jsme u doktorky Bartošové letěli v Paprsku — a dnes už přistaneme u Alfy Centauri. Jak říkám, skvělý nápad.“

„Nesmějte se Frateve, není to žert, skutečně letíme na Kvartu. Za okamžik se o tom přesvědčíte,“ řekl Chotěnkov vážně a opět vytáhl rolety v oknech.

Helikoptéra právě dosedala na hladinu jezera. Ve večerním oparu se matně rýsoval zalesněný břeh.

„Potřebnou výzbroj máte v brašnách zavěšených na křeslech. Račte si posloužit.“

Severson rychle otevřel brašnu a prohlédl si obsah. První mu padl do oka dalekohled. Nasadil si ho k očím a podíval se na břeh.

„Jsme opravdu na Kvartě,“ vykřikl údivem. „Vidím typickou kvarťanskou vegetaci s velkými tlustými listy.“

„To není možné,“ pochybovala doktorka Bartošová. „Nemůžeme být daleko od mého obydlí, vždyť jsme letěli pouhou chvilinku. A své okolí znám široko daleko jako vlastní dlaň.“

Uchopila dalekohled a rovněž vykulila oči.

„Skutečně — i já vidím na břehu nezvyklé stromy a květiny. Podívej se tam ty, Liduško, možná mě klame zrak,“ podala dalekohled vnučce.

„Sláva, jsme na Kvartě,“ jásala pionýrka. „Nic takového jsem nikdy neviděla.“

„Potěmkinovy vesnice,“ poznamenal věčně pochybovačný Watson. „Pouhé kulisy — dobrý žert. Povedlo se vám to, Chotěnkove.“

„Kulisy? Nu, uvidíme, až se na to podíváme zblízka,“ usmál se tajemně Chotěnkov. „V brašnách jsou také uloženy čluny s malou kyslíkovou bombou. Naplňte si je a připravte se na cestu. Poplujeme na pevninu. Do každého člunu nastoupí dva cestující, aby náš konvoj nebyl příliš velký a neohrabaný.“

„Podívejte se, podívejte se, ještěr,“ vykřikla najednou Alena Svozilová a ukázala na hladinu, z které vyčnívala ploská hlava podivného zvířete. „Na štěstí je to neškodný obyvatel Kvarty — cahenius…“

„Zůstanu s tebou v letadle, Liduško, zbytečně by ses polekala. Takovýchto překvapení nás tu asi čeká víc. Znám přece Chotěnkova,“ utěšovala doktorka Bartošová svoji vnučku.

„Nebojím se, babičko, chci s vámi na Kvartu,“ prohlásila pionýrka rozhodně. „Budu se držet Seversona — a s ním se nemusím bát ničeho. Prosím, prosím, babičko,“ zažadonila.

„Jen ji pusťte, nic se jí nestane, ručím za její zdraví,“ přimlouval se za pionýrku Chotěnkov.

„Sedni si k nám, když tak důvěřuješ Seversonovi,“ vybídla dívku Alena, která již společně se Seversonem nastoupila do člunu, právě spuštěného na vodu.

Vyrazili. Kraus a McHardy brzy předhonili dlouhý konvoj člunů a rychle se blížili ke břehu.

„Je to nepochopitelné, Krausi. Opravdu vidím skutečný kvarťanský prales. Podívej se,“ podal dalekohled svému příteli.

„Opravdu, vidím totéž, není to mámení smyslů. A kulisa to také není. To jsem blázen,“ kroutil hlavou Kraus.

„Nesmysl, na Kvartě rozhodně nejsme. Jak bychom se tam dostali? Za deset minut? K smíchu. Zázraky se přece nedějí. A potom, kde jsou další dvě slunce? Nad obzorem zapadá jen jedno. Prales tu byl prostě vypěstován uměle ze semen, která dovezl z Kvarty Paprsek. Vzpomeň si jen, jak kvarťanská vegetace strašně rychle roste.“

Dorazili ke břehu a vystoupili na malou písčinu.

„Marné, nemohu se zbavit pocitu, že jsem na Kvartě,“ nevycházel McHardy z údivu.

„Já také ne. Podívej, tamhle v zátočině,“ zvolal pojednou Kraus.

„Šipka, naše pomocné letadlo,“ vydechl McHardy. „A Proxima, krvavá Proxima,“ třesoucí se rukou ukázal na velkou červenou hvězdu, která blikotala těsně nad obzorem.

„To jsem blázen,“ opakoval Kraus bezmocně. „Asi se mi to všechno jenom zdá. Zítra ráno se probudím a s chutí se tomu všemu zasměju.“

„Myslíš si snad, že oba máme navlas stejný sen? Mně se zdá totiž přesně totéž jako tobě.“

Mezitím vystoupili na břeh i ostatní výletníci.

Údiv neznal mezí. Nejen Liduška, ale i její babička a akademik Navrátil prohlíželi si prales jako zmámení. Také pro ně byla hvězda nad třpytivou hladinou nepochopitelným zjevem.

„Rychle se stmívá, pojďme si vyhledat nějaký vhodný úkryt, kde bychom mohli přenocovat. Jak víte, pobyt na volném břehu je zde na Kvartě nebezpečný. Svítilny máte v brašně. Rozžehněte je, pustíme se do pralesa,“ ujal se velení Chotěnkov.

Houštiny tonuly již v úplné tmě, bez svítilny by překvapení cestovatelé opravdu neprošli. S námahou se proplétali spletí lián a pokroucených šupinatých kmenů.

„Vraťme se raději na břeh, prales je v těchto místech stále hustší a hustší,“ navrhl Navrátil, který kráčel v čele výpravy.

Chotěnkov pokrčil rameny.

„Jak chcete, kolem vody můžeme rychleji postupovat vpřed, ale — jak jsem vás už upozornil — je to daleko nebezpečnější. Divím se, že jste na to tak brzy zapomněli. Měli byste to vědět lépe než já — jsem tu přece na Kvartě po prvé, zatím co vy jste tu prožili hezkou řádku dní.“

Příroda dala brzy Chotěnkovi za pravdu. Sotva ušli po břehu několik kroků, indigově modrou oblohu zastřel rychle letící temný mrak — a s ním se vřítila nad jezero vichřice.

Temnou nocí zazářil sršící a praskající kulový blesk. A hned za ním další.

„Skryjme se do skal,“ pokynul Chotěnkov hlavou k nepravidelné siluetě, čnící nad pralesem, a bez dalšího dohadování vyrazil. Celá výprava ho následovala. Severson běžel vedle Chotěnkova, s Liduškou v náruči.

„Bojíš se?“ zeptal se jí.

„Ne, když se vy nebojíte, já také ne…“

Přístup ke skalám byl volný, jako by někdo proklestil pralesem pohodlnou stezku.

Blesky ustaly a také vítr se utišil. Výprava zmírnila krok. Jenom McHardy s Krausem klusali dál. Obávali se, že se bouře nečekaně vrátí. Měli příliš mnoho trpkých zkušeností s počasím na Kvartě.

„Podívej se,“ zašeptal Kraus, když se přiblížili až těsně ke skalám. „Na vrcholku někdo stojí…“

„Okřídlený Kvarťan — připravuje se k odletu, vidíš, jak roztahuje křídla?“

„Ano, ale zdá se mi, že stojí nehybně. Asi nás dosud nezaslechl. To se divím, Kvarťané mají přece tak výborný sluch…“

„Kvarťan — nehýbe se,“ oznámil Kraus telegraficky stručně, sotva výprava dorazila na místo.

„Možná je to socha,“ mínil Chotěnkov. „Podle vašeho vyprávění, McHardy, jsou vyspělí Kvarťané schopní výtvarníci.“

„Podíváme se tedy na chlapíka zblízka,“ prohlásil Fratev a již šplhal po balvanech k vrcholku. Nahoře se hlasitě rozesmál.

„Chotěnkov měl pravdu, je to socha — a dokonce dobře udělaná, i když není vypracovaná do detailů. Je docela možné, že tu někde nedaleko najdeme obydlí Kvarťanů. Prohledejme okolí.“

Výprava se rozdělila na několik skupin, z nichž každá se dala jiným směrem. Na radu Chotěnkova si všichni naladili vysílače na stejný kmitočet, aby byli ve stálém spojení.

„Objevil jsem několik stromů se svítícími plody. Liduška je u vytržení,“ hlásil za chvíli Severson.

„Já zase narazil na několik primitivních chatrči z větví a širokých listů,“ oznamoval Fratev.

„Neuvěřitelné, ve skalách jsem odhalil jeskyni s nádhernou nástěnnou malbou,“ ozval se ve sluchátkách udivený Watsonův hlas.

Prohlídka kvarťanských zvláštností trvala přes dvě hodiny. I ti, kteří stále ještě nevěřili tomu, že se octli na vzdálené planetě, zapochybovali. Jen Molodinové a Kryštofovi pohrával kolem úst záhadný úsměv…

Kraus a McHardy zamířili k zátočině, kde kotvila Šipka. Letadlo stálo klidně na hladině pokryté drobnými rostlinami.

„Nastartujeme je a prohlédneme si tu záhadu s ptačí perspektivy,“ navrhl Kraus.

„Správně,“ přikývl McHardy, „to se budou naši divit, až se jim objevíme nad hlavou.“

Sotva však vstoupili do vody, letadlo se dalo do pohybu. Několikrát poskočilo po hladině a vzneslo se do vzduchu.

Kraus zapnul rychle vysílač:

„Zde Kraus a McHardy. Nedaleko od vás, směrem k zářící Proximě, jsme objevili v zátočině naše letadlo Šipku. Když jsme se k ní přiblížili, ulétla…“

„Zde Chotěnkov. Šipku jsme spatřili ve vzduchu. Vraťte se ke skále, objevili jsme další zajímavost…“

U skály je očekával pouze Fratev.

„Vyšplhejte k soše na vrcholku a rozhlédněte se,“ vybídl je.

Vylezli na skálu a pozorně si prohlíželi krajinu.

„Tam — tam — vidíš?“ zvolal McHardy.

Kraus se otočil naznačeným směrem a ustrnul. Nad vrcholky stromů světélkovaly čtyři velké různobarevné koule.

„Osada neviditelných… Jsme tedy skutečně na Kvartě…“

„Pojďte, prohlédneme si tu záhadu zblízka, čekají tam na nás,“ zvolal na ně Fratev netrpělivě.

Brzy se octli na malé mýtině. Uprostřed stály čtyři štíhlé jehlany se světélkujícími koulemi na vrcholcích. Výprava si prohlížela podivné stavby a živě si vyměňovala názory.

„Je to obydlí přátel z Hadonoše,“ prohlásil McHardy, když se připojil k výpravě.

„Rozhodně,“ souhlasil Chotěnkov. „Právě se vracejí z cest…“

Nad hlavami výletníků zašumělo letadlo připomínající platýze a za chvíli přistálo nedaleko jehlanů.

„Vítám vás na Kvartě, přátelé ze Země,“ uklonil se muž ve skafandru, který první vystoupil z letadla.

McHardy zbledl jako stěna. Využil rozruchu, zhasl svítilnu a poodešel stranou.

„Proč to děláš?“ zeptal se ho Kraus, který stál opodál a bedlivě sledoval počínání svého přítele.

„Nestarej se o mne, na chvíli se musím vzdálit.“

„Není ti dobře?“

„Nic mi není, starej se raději o sebe. Za chvíli se vrátím,“ zasykl McHardy a zamířil k temnému pralesu. Kraus ho následoval.

„McHardy, nedělejte to!“ ozval se najednou mohutný hlas muže ve skafandru.

Kraus v domnění, že si chce jeho přítel vzít život, povalil McHardyho na zem a přikryl ho svým tělem. Oba zápasící muži se octli v záři reflektorů.

„McHardy, zapřísahám vás, nedělejte to!“ zazněl opět zesílený hlas muže ve skafandru.

McHardy s vypětím všech sil Krause odstrčil a vběhl do pralesa. Vzápětí nato vyšlehl z houštin oslnivý plamen.

Kraus, který právě vstal, klesl opět k zemi jako zasažen bleskem.

Členové výpravy byli rychlými a nečekanými událostmi přímo ohromeni. Žádný z nich nechápal, co se vlastně stalo.

„Je raněn,“ zvolal muž ve skafandru, který první přispěchal k bezvládně ležícímu Krausovi. Již tu byla také doktorka Bartošová.

„Nebezpečí velké ztráty krve,“ vydechla, když se sklonila nad raněným.

„Cestovní lékárničku máte v brašně. Poskytněte první pomoc, za okamžik tu bude naše letadlo,“ řekl stísněným hlasem na smrt pobledlý Chotěnkov.

Severson s několika dalšími muži pátrali zatím po McHardym.

„Hledáte ho zbytečně, žel, není ho více,“ obrátil se k nim muž ve skafandru. „Antihmota a isolující přístroj se mu staly osudnými. Sledoval jsem jeho počínání. Přístroj i antihmotu chtěl v pralese odhodit, aby se zbavil nebezpečného zavazadla. Kdyby se mu podařilo zahodit přístroj společně s antihmotou, dopadlo by to šťastně. V blízkosti přístroje nevybuchne. McHardymu však část antihmoty zůstala v kapse…“

„Je mi ho líto,“ zašeptala Molodinová. „Poslední oběť minulosti.“

Na mýtinu se snesla velká helikoptéra. Krause uložili na nosítka a přenesli do letadla.

„Nastupte všichni, co nejrychleji musíme Krause dopravit do nemocnice,“ požádal Chotěnkov členy výpravy. Sotva nastoupili, helikoptéra se vznesla do výše.

Rudá Proxima rázem zhasla.

Severson napjatě sledoval krajinu pod sebou. Jezero utonulo v temnotách, zato všude kolem se objevila záplava blikotajících světel.

Copak je Kvarta tak hustě obydlena? divil se Severson. To jsou přece města a vesnice…

Po několika minutách začalo letadlo opět klesat, až lehce dosedlo na střechu velké budovy s velkými svítícími okny.

„Naše nemocnice,“ zvolala překvapeně doktorka Bartošová. „Rychle na operační sál. Připravte transfusi…“ Seversonovi připadalo všechno jako sen…