Přátelé z Hadonoše

2. TAJEMNÝ HOST

Blíží se půlnoc. Celá laboratoř je osvětlena pouze stolní lampou, u které sedí zahloubaný vědec. Chvílemi si něco poznamenává do silného bloku…

Pojednou ho z myšlenek vytrhlo jemné zaklepání na okno. Zvedl hlavu a naslouchal.

Nové zaklepání, tentokrát o něco důraznější.

Vědec vstal, přistoupil k oknu a čekal. Za skleněnou tabulí se objevila vyhublá ruka a opět zaklepala.

Muž opatrně otevřel okno a zeptal se do tiché noci:

„Kdo je?“

„Já.“

„Kdo — já? Co tu hledáte teď pozdě v noci?“

„Jsem ubohý poutník z neznáma. Přišel jsem poprosit o doušek vody…“

„Okamžik — hned přijdu…“ Vědec rozsvítil světlo před domem a pomalu otevřel dveře. Na prahu stál hubený vysoký stařec s prořídlým šedivým plnovousem. Když spatřil vědce, radostně mu zazářily oči.

„Konečně jsem tě nalezl, chlapče…“

Vědec si ho podezíravě prohlížel.

„Kdo jste? Neznám vás.“

„Zda mne znáš či neznáš, na tom teď nezáleží. Hlavní věc je, že já tě znám. Znám vůbec mnoho věcí, o kterých vy lidé ani nesníte. Nepozveš mne dál? Jsem utrmácen dlouhou cestou. Přicházím zdaleka, opravdu zdaleka. Z nepředstavitelné dálky. Přicházím totiž z jiného světa, než je ten váš, lidský…“

— Asi se zbláznil, chudák, — pomyslel si vědec a pozval starce dovnitř. Rychle otevřel konservu a její obsah vyklopil na talíř.

„Posilněte se, hned vám bude líp. Přišel jste mne požádat o pomoc — jako lékaře? Neřekli vám dole ve městě, že mám dovolenou, abych tu mohl na samotě dokončit větší vědeckou práci? Nu — nevadí — trpícím pomohu vždycky…“

Stařec si ho zpytavě prohlížel.

„Vidím ti na očích, že mne máš za blázna. Nevěříš mi, že přicházím z jiného světa, není-liž pravda. Dokážu ti, že jsem obdařen docela jinými schopnostmi než vy lidé. Podivám se ti třeba na čelo a hned vím, že pomoc trpícím není tvůj první zájem. Vidíš — jsi překvapen, to dokazuje, že mám pravdu.“

„Jezte, dědečku, jistě jste cestou pořádně vyhladověl,“ pobízel vědec starce, nedbaje na jeho řeči.

„Neříkej mi dědečku, jsem mladší než ty. Chybí mi pouze elixír života, který máte vy lidé. V našem světě — vlastně v mém světě — se rychleji stárne než tu na Zemi. Můj svět je divočejší než váš… Ale vaše lidské jídlo chutná znamenitě — všechna čest,“ uklonil se obřadně. „Je to umělé jídlo, není-liž pravda? Vidíš, jak všechno vím! Vás lidi vůbec dobře znám. Jste přece jenom kouzelníci. Tak schopné lidi jsem ve svém království neměl. Já totiž — abys věděl, s kým máš tu čest — po mnoho let vládl stejně velikému světu, jako je vaše Země…“

„Kdo jste vlastně? Odkud přicházíte? Proč mi tu vyprávíte pohádky,“ zeptal se vědec nakvašeně.

Stařec odešel k oknu a ukázal na hvězdnou oblohu:

„Odtamtud přicházím, — divím se, že to dosud nevíš. Jak dlouho jsi už odtržený od světa?“ Sklonil se k televisoru a otočil knoflíkem……… Další letadlo se záhadnými návštěvníky přistálo u Nového Yorku,“ hovořil hlasatel. „Hlavní letadlo pluje čtyřicet kilometrů nad Zemí. Návštěvníci nesundali skafandry, takže nevíme, jaké mají obličeje. Všichni hovoří anglicky. Posádka letadla, které přistálo v Středozemním moři, požádala o dovolení navštívit Světovou akademii věd…“

Vědec se chytl za hlavu a vytřeštil na starce oči.

„Je to možné? Vy patříte k nim? Ale vždyť je to nesmysl. Jste přece člověk jako já — nemějte mne za blázna…“

„Jsem člověk jako ty — a přece nejsem — jak se to vezme,“ zasmál se stařec záhadně. „V každém případě přicházím z jiného světa, to mi věř…“

„A proč jste přišel právě za mnou?“ zeptal se vědec dutým hlasem.

„Znám tě o něco lépe než ostatní — a mé letadlo přistálo na jezeře nedaleko odtud. Zítra se o tom přesvědčíš…“

Vědec vyskočil a běžel k telefonu. Stařec ho zadržel.

„Vím, co chceš udělat. Chceš lidem ohlásit moji návštěvu. Je to zbytečné, nikam nevolej. Rád bych u tebe zůstal po nějaký čas na zapřenou — inkognito, jak říkáte vy lidé. Doufám, že můj návrh přijímáš. Nebudeš toho litovat. Všelicos tě naučím — a povyprávím ti, jak jsem žil v jiném světě a jakou jsme měli cestu. Jsem totiž vůdce výpravy na vaši planetu…“

„Rád vás přijmu jako hosta,“ řekl vědec nesměle. „Ale co řeknou naši lidé, až vás tu uvidí? Jak jim vysvětlím vaši přítomnost“ Hned poznají, že tu něco není v pořádku.“

„Poradím ti: řekni jim, že jsem tvůj pacient odněkud — třeba z Ameriky, není-liž pravda?“

Vědec bezmocně přikývl a zdrceně si sedl do křesla.

„Míníš tu tak prosedět celou noc?“ zeptal se stařec po krátkém mlčení. „Pokud se mne týče, raději bych se vyspal, jsem opravdu po cestě notně unaven. A potom, jsem zvědav, jak se spí v pravé lidské posteli.“

Vědec zavedl starce do pokoje pro hosty, popřál mu dobrou noc a vrátil se do laboratoře. Aby si zchladil rozpálenou hlavu, vyklonil se z okna. Zdálo se mu, že špičaté vrcholky Himálají tančí houpavý valčík.

Co teď? Proč ten záhadný člověk přišel právě za mnou? Oznámit jeho příchod akademii? Nebo ho tu skrývat? Nepomstí se mi, když ho prozradím? Či snad je to nějaká léčka — nějaký úskok…

Rychle zavřel okno a schoulil se do pohovky.

Proč je tu tak příšerné ticho?

Co vysílají v televisi?

„Přinášíme další zprávy o návštěvě neznámých myslících tvorů na naší Zemi,“ ozval se hlasatel. „Za okamžik vás s nimi seznámíme přímým přenosem ze Světové akademie věd…“

Lékař přímo visel očima na obrazovce televisoru. V okamžiku zapomněl na záhadného starce, spícího v sousední místnosti.

„Děkuji vám jménem nás všech za přátelské přijetí, kterého se nám dostalo v mozku vaší planety, ve Světové akademii věd,“ uklonil se člověk z neznáma, skrytý ve skafandru s neprůhlednou kuklou. „Děkuji také dámě, která nás sem ochotně doprovodila,“ uklonil se opět doktorce Bartošové. „Přiznáme se vám — představovali jsme si vás poněkud jinak. Předpokládáme, že k nám dosud nemáte plnou důvěru, jsme pro vás příliš vzdálenými tvory. Ale ujišťujeme vás, že jsme přišli s dobrými úmysly, že vám nechceme ublížit nebo dokonce s vámi válčit…“

President akademie byl slovy záhadného člověka ohromen i udiven zároveň:

„Ujišťuji vás, že jste našimi vzácnými — vzácnými hosty,“ řekl nejistě. „Překvapení, které na nás pozorujete, není projevem nedůvěry. Nemůžeme pouze pochopit, jak je to možné, že mluvíte stejnou řečí jako my. Přicházíte přece z velké dálky, kde je spojení s naší Zemí velmi obtížné, ne-li vůbec nemožné. Soudím podle našich, lidských předpokladů a znalostí.“

„Máte pravdu, pane presidente. Naše znalosti ve sdělovací technice nejsou o nic větší než vaše. Rádi vás seznámíme se vším, co známe a umíme. Dovolte nám však, abychom na otázku, proč mluvíme stejnou řečí, mohli odpovědět později, až se lépe poznáme.“ Člověk drobné postavy se obrátil ke globu hvězdné oblohy, který stál na nízkém stolku a pomalu jím otáčel.

„Zde je náš domov, v souhvězdí „Ophiuchus,“ pomalu vyslabikoval obtížné jméno.

„V souhvězdí Hadonoše?“ zeptal se president.

„Ano, na planetě, která obíhá kolem této hvězdy,“ ukázal na malý svítící bod na globu.

„Předpokládal jsem to,“ zvolal president. „Proxima Hadonoše — Šipka. Vzdálenost šest a jedna desetina světelného roku, spektrální třída M5, hustota 62, svítivost 0,00048. Mnoho vás vaše slunce nezahřeje…“

„Opravdu nás mnoho nehřeje, i když potřebujeme o mnoho méně tepla, než máte na vaší planetě,“ souhlasil člověk ve skafandru. „To také byla hlavní příčina, proč jsme se vydali, do vesmíru…“

V lékařově pracovně zablikalo červené světlo. Muž u televisoru sebou nervosně trhl.

— Kdo mne obtěžuje tak pozdě v noci a právě při tomto ohromujícím programu? — pomyslel si, aniž se na nepříjemného rušitele — televisní telefon — podíval. Světlo však vytrvale blikalo dál. Za chvíli se k němu přidal bzučák, signalisující, že hovor je nanejvýš důležitý.

Lékař neochotně vstal a stiskl knoflík aparátu.

„Doktor Lykurgos?“ zeptal se muž na obrazovce. Když lékař přikývl, pokračoval:

„Chápu vaše rozladění. Jsem doktor Pasang z Khanba-Dsorigu. Před chvílí jsem byl stejně jako vy vytržen z pozorování přenosu. Ale v tomto případě to jako lékaři dobře chápeme. Jde o lidský život, dokonce o život nestaršího člověka na světě — Selenarcta.“

„Selenarctos umírá?“ vydechl lékař zdrceně.

„Upřímně řečeno — neumírá, i když nám neustále tvrdí, že umře brzy. Jeho zdravotní stav je docela dobrý. Zastupuji totiž jeho lékaře, který je na dovolené. Selenarctos má pouze špatnou náladu, to už někdy u příliš starých lidí bývá. Doktorka Bartošová mu oznámila, že ho jde navštívit. Ve slíbenou hodinu se jí však nedočkal. A když ji spatřil při televisním přenosu ze Světové akademie, urazil se, že dala přednost neznámým tvorům před ním. Marně jsem mu vysvětloval, že to byla její povinnost jak vůči hostům, tak vůči lidstvu, že se určitě co nejdříve dostaví, že na svého přítele Selenarcta nezapomněla. Prohlásil, že ji už nechce vidět a požádal mne, abych pozval vás.“

„Mne?“ vydechl Lykurgos „Skutečně mne? To přece není možné. Víte přece…“

„Selenarctos ví také. Chce prostě vás. Tvrdí, že jste Tibeťanům prokázal mnoho dobrodiní. Je to prostě jeho ‚poslední přání‘, jak říká, aby poslední chvíle prožil s vámi. Můžete se dostavit hned? Nerad bych, aby se zbytečně rozčiloval, škodí mu to…“

Lykurgos vrtěl nechápavě hlavou.

„Podivné… Poletím hned, samozřejmě. Ale — vždyť mi rozumíte.“

„Těším se na brzkou shledanou. Jdu oznámit váš příchod Selenarctovi,“ rozloučil se muž na obrazovce a přerušil spojení.

„Tedy přece jdeš, hochu?“ ozvalo se nečekaně u dveří. Lékař se rychle otočil a vyjeveně hleděl na starce, který bez klepání vstoupil do místnosti.

„Vy ještě nespíte?“ zeptal se zmateně.

„Jak mohu spát, když mně za uchem bzučí ten váš prokletý televisní telefon. Promiň, že jsem si váš rozhovor vyslechl. Radím ti upřímně — nedělej hlouposti…“.

„Hlouposti? Proč hlouposti? Jak to myslíte?“ vykoktal lékař.

„Říkal jsem ti už — jsem bystrozraký, vidím ti až na dno duše. Tak trochu se o Selenarcta bojím. Bylo by ho škoda.“

Lykurgos zbledl.

„Vy — myslíte, že jsem špatný lékař — že své práci nerozumím?“

„Lékař jsi určitě dobrý, o tom nepochybuji. Jistě jsi měl dobrého učitele. Ale říkám ti znovu: žádné hlouposti. Věř zkušenému tvoru z vesmírných končin.“

Lykurgos před záhadným starcem nevědomky couvl a opřel se o stěnu.

Když se trochu vzpamatoval, pokusil se o úsměv.

„Vím, že žertujete. A nevěřím vám, že přicházíte z vesmíru. Neznámí lidé jsou o mnoho menší než vy a všichni mají skafandr, protože asi nesnášejí naše prostředí. Řekněte mně otevřeně, proč si ze mne děláte blázna a co tím sledujete. Jsem nucen informovat o vás akademii.“

„Radím ti, s tím hlášením tolik nespěchej. Učiním to sám, až přijde čas. Mám velkou moc a mohl bych ti velmi uškodit. Vím o každém tvém hnutí, jsem prostě pánem tvého života. Chceš důkaz, že patřím k hostům z vesmíru? Podívej se.“ Stařec vytáhl z kapsy fotografii a podal ji lékaři.

„Jsem to já? Poznáváš mne? Výjimečně tu mám kuklu průhlednou. A ti ostatní kolem mne? Jsem sice o mnoho větší než oni, ale v přírodě to přece není nic zvláštního, že jeden roste víc než druhý. A krajina kolem nás určitě není vaše — pozemská, to uznáš. Takovéto rostliny u vás přece nerostou.

Nu — neztrácej tu se mnou drahocenný čas, Selenarctos čeká. A nezapomeň na má slova. Na shledanou.“ Lékař se vypotácel z místnosti.

Konvertoplan[1] rychle stoupal do výše. Svítalo.

Údolí a průsmyky ležely dosud na dně mléčného moře. Z ranní mlhy vystupovaly pouze velebné vrcholky Střechy světa — sluncem ozářený jiskřící Mount Everest, bělostný Gaurišankar a vznešená Kančindžinga.

Drsná krása věčných ledovců a rozervaných skal dnes Lykurgose nezajímala. V myšlenkách byl stále ještě ve svém horském sídle, u záhadného starce.

V průrvách mezi skalními štíty zasvítila hladina řeky Cang-po.

„Jsme na místě, pod námi je Khanba-Dsong,“ hlásil pilot. Lékař mlčky přikývl a připoutal se.

Konvertoplan zaujal svislou polohu a pomalu klesal k bílému městu v horském údolí. Zamířil k mohutnému starobylému hradu, jenž byl kdysi klášterem, a dosedl na označenou plošinu pod hradbami.

„Jsem rád, že přicházíte,“ uvítal Lykurgose muž, který ho v noci pozval. „Se Selenarctem je to vážnější, než jsem se domníval. K ránu se uklidnil, ale stal se úplně netečným k okolí. Teplota stále klesá, puls ochabuje. Obávám se, že skutečně nastává konec. Volal jsem již doktorku Bartošovou…“

Muži spěšně vystoupili po starobylých klášterních schodech a vešli do hradu.

Selenarctos ležel na loži s nebesy v nevelkém, bohatě vyzdobeném sále. Když spatřil příchozí, jeho krásná ušlechtilá tvář ožila.

„Odpusťte pošetilému starci, že ho nalézáte zde, uprostřed nádhery minulosti,“ usmál se na Lykurgose. „Každý máme svoji slabost, každý je nějak minulosti zavázán. V dětství jsem toužil žít v těchto místech. Pravda, později, po osvobození jsem si žil mnohem lépe než kdysi lámové — ale teď chci zde zemřít. Na sklonku života se člověk vrací do dětství.“

„Bolí vás něco, máte nějaké přání?“ zeptal se Lykurgos stísněně.

„Neplačte nade mnou. Nechcete přece, abych žil věčně. Žil jsem krásně a dosti dlouho, abych teď mohl v klidu dohořet jako svíce. Umírání je těžké jenom pro toho, kdo musí odejít dříve, než chtěl. Já chci odejít. Před chvílí jsem se tomu sice ještě bránil — cítil jsem v žilách dosti sil — ale teď už vím, že svíce dohořívá. Bez smrti by nebylo života. Pro toho, kdo ví, že jeho děti žijí šťastně, není smrt těžká. Žije dál ve svých dětech. A mými dětmi jste vy všichni, celé lidstvo.“ Oba lékaři stáli tiše u jeho lože.

Zrak starce zalétl k oknu na panorama horských štítů.

„Můj otec i já jsme byli ubohými kuli, otroky bez ceny,“ řekl tiše po chvíli. „Sahibům — bílým pánům — a našim hnědým pánům v tomto klášteře jsme dělali nosiče. Já i můj otec jsme mnohokrát jako nosiči nasazovali život ve výpravách na vrcholky světa. Můj otec při jedné takové výpravě zahynul — jako bezejmenný hrdina. Anglickým pánům, které doprovázel, byl postaven pomník… Říkali nám Himálajští tygři, pro naši odvahu a vytrvalost.

Nechápal jsem tenkrát, proč sahibové porušují klid bohů na vrcholcích. Proč vstupují do říše lavin a věčného ledu? Hledají tam snad poklad?

Otec na mé otázky odpovídal prostě: ‚Ptát se — na to nemáme právo. Když cesta skončí, dostaneme od sahibů peníze. Slíbili jsme jim věrně sloužit a doprovázet je všude, kam nám přikáží. Pomodli se, abychom se vrátili zdrávi…‘ Z kuliů se stali lidé — a lidé zvítězili i nad vrcholky světa. Do nenávratna zahnali letní i zimní monsuny, údolí v horách proměnili v ráj. Važte si děti, tohoto ráje. Zachovejte ho neporušený svým dětem.“

Stařec odvrátil zrak od okna, zavřel oči a zůstal nehybně ležet.

„Proč jste pozval právě mne?“ zašeptal Lykurgos.

„Důvěra uzdravuje,“ odpověděl tiše stařec, aniž otevřel oči.

Lékaři vyvstaly na čele studené kapky potu. Přistoupil k starci a opatrně mu položil ruku na hrudník. Posunkem ruky naznačil, že srdce utichá.

„Zavolám akademii,“ řekl doktor Pasang sotva slyšitelně a po špičkách odcházel ke dveřím.

Lykurgos zoufale sepjal ruce.

„Nenechávejte mne tu samotného…“

Ve dveřích se objevila doktorka Bartošová a za ní president akademie s několika dalšími muži a ženami.

„Konec,“ zašeptal Pasang.

Lykurgos se chytl za hlavu a vyběhl ze sálu.

Selenarctos otevřel oči. Nehybné tváře mu na okamžik zjasněly sotva znatelným úsměvem.

„Byli jste — na mne hodní — děkuji — vám. Žijte tu v lásce — a — míru,“ vydechl těžce a hlava mu klesla na stranu…