Treti planeta smrti

7

„Jestli se budeš smát — nebo jenom usmívat — zlomím ti ruku,“ prohlásila Meta se zaatými zuby.

Jason musel vynaložit veškerý svůj hráčský um ovládání výrazu tváře, aby si uchoval zdání nechápavosti a lehké znuděnosti. Věděl, co narážkou na zlomení ruky míní. „Nikdy se nesměju, když vidím dámu v nových šatech,“ prohlásil. „Kdybych to dělal, už bych puknut smíchy na některé z planet, který jsem navštívil kdysi dávno. Myslím, že jsi na tu roli vystrojena báječně.“

„Měls puknout,“ sykla. „Řekla bych, že vypadám jako nějaké chlupaté zvíře, které přejelo auto.“

„Podívej, Grif je tady,“ upozornil a ukázal rukou. Automaticky se otočila ke dveřím. Grif se objevil právě včas, protože teď, když se o tom zmínila, si Meta skutečně připadla jako…

„Grife, chlapče zlatá, pojď dál!“ Přesvědčovala sama sebe, že její široký úsměv a srdečný smích patří tomu chmurně se tvářícímu devítiletému hochovi.

„Tohle se mi nelíbí,“ řekl Grif a zrudl hněvem. „Nelíbí se mi, když vypadám směšně. Takové hadry nikdo nenosí.“

„My všichni tři ano,“ namítl Jason a mířil svou poznámkou na chlapce, ale doufal, že najde odezvu i u Mety. „A tam, kam půjdeme, je takový oděv běžný. Tady Meta má na sobě to nejmódnější, co se u kmenů z planin nosí.“ Meta měla na sobě flekatou kůži a kožešiny a zpod beztvaré kápě se mračila její hněvivá tvář. Rychle se podíval jinam. „Ty a já jsme však oblečeni do důstojné pestrostí žongléra a jeho učně. Brzy poznáš, jak nám to sluší.“

Bylo načase změnit téma hovoru. Jason se pozorně zahleděl na Grifův obličej a ruce, pak na Metu.

„Ultrafialové paprsky a tabletky na opalování zabraly,“ konstatoval uznale a vyndal malý kožený váček z pytle, který měl u boku. „Pokožku máte skoro stejné barvy jako domorodci, ale jedno vám chybí. Silná vrstva tuku na ochranu proti chladu a větru. Okamžik!“ dodal rychle, když oba Pyrrané sevřeli pěsti a smrt zcela blízko zamávala křídly. „Já po vás nechci, abyste na sebe naplácali ten odporný tuk z moropů, který užívají oni. Ale mám tady čistou, bezbarvou silikonovou mast bez zápachu, která vás dobře ochrání. Dejte na mě — budete ji potřebovat.“

Jason rychle vytlačil z váčku kapičku a rozetřel si ji po tvářích. Oba jeho přátelé se váhavě začali natírat taktéž. Než s tím skončili, jejich výraz byl ještě zachmuřenější, což Jason považoval za nepřípustné. Přál si, aby se uvolnili — nebo tahle hra skončí, dříve než začne. Minulý týden, jakmile to ostatní schválili, šlo všechno jako po másle. Nejdřív plánovaný „ústup“ z planety, pak zřízení základny v tomhle odříznutém údolí, které obklopovaly ze všech stran svislé štíty a které bylo naprosto nepřístupné, leda ze vzduchu. Jejich obnovený tábor ležel v nedalekých horách na kousku náhorní plošiny, ve skutečnosti jakémsi velkém výstupku posazeném na obrovském svislém útesu — bylo to přírodní vězení, z něhož se nedalo utéci. Již je osídlili čistě vymydlenou, ale roztrpčenou rodinou nomádů, pěti muži a šesti ženami, které odvlekli od jejich kmene a zklidnili narkoplynem. Jejich nástroje a oděvy, příslušně vyčištěné a dezinfikované, přešly do rukou Jasonovi — rovněž jako jejich moropové. Všechno bylo připraveno k tomu, aby pronikli do Temuchinovy armády. Jason ještě musel přinutit tyhle zatvrzelé, jednostranně zaměřené Pyrrany ke spolupráci.

„Pojďme,“ zavelel. „Teď už by na nás měla přijít řada.“

Se svými nákladovými prostorami a kabinami se Rváč stále používal jako základna, ačkoliv některé z montovaných částí staveb už byly téměř hotové. Když šli chodbou k tlakové komoře, potkali Tecu, který přicházel z opačného směru.

„Posílá mě Kerk,“ řekl. „Už na vás čekají.“

Jason pouze přikývl a oba spolu s ním. Teprve když se Teca zhostil svého úkolu, všiml si jejich exotického úboru a tukem natřených obličejů. A divokých chmur na jejich tvářích. To všechno jako by se do té kovové a plastikové chodby nehodilo. Teca sklouzl pohledem z jednoho na druhého, pak ukázal na Metu.

„Víš, jak vypadáš?“ zeptal se a učinil tu velkou chybu, že se usmál.

Meta se k němu navztekaně otočila, ale Grif byl blíž, stál zrovna vedle Tecy. Vší silou ho udeřil pěstí do bránice.

Grifovi bylo teprve devět — ale byl to devítiletý Pyrran. Teca ten útok neočekával, ani na něj nebyl připraven. Vydechl něco jako „uf“, když mu vzduch unikl z hrudi, a náhle si sedl na podlahu.

Jason čekal, že se navzájem zmrzačí.

Tři Pyrrané v sobě — a všichni rozzuření. Ale Tecova ústa zůstávala otevřená, když se rozšířenýma očima díval z jednoho na druhého toho kožešinového tria, které ho obklopovalo.

Byla to Meta, kdo vypukl ve smích, a Grif ji za okamžik následoval. Jason se připojil čistě z úlevy. Pyrrané se zřídkakdy smějí, a když, tak vždycky něčemu dětsky nápadnému. Jako když například někdo někoho nakopne znenadání do zadku. Napětí však pominulo a oni řvali smíchy, až jim slzely oči, a smáli se ještě silněji, když se Teca, rudý v obličeji, vyškrábal na nohy a zlostně odkráčel.

„Co se tam stalo?“ zeptal se Kerk, když se vynořili na ledový noční vzduch.

„Nevěřil bys mi ani slovo, kdybych ti to řekl,“ odvětil Jason. „Tenhle je poslední?“

Ukázal na moropa v bezvědomí, kterého právě uvazovali do pevné sítě. Člun s ječícími vertikálními tryskami se vznášel nad nimi a z něho se snášelo lano se silným hákem na konci.

„Ano, první dva už jsou dole, spolu s kozami. Vy poletíte s další várkou.“

Dívali se mlčky nahoru, jak se hák zaklesává do závěsných ok sítě a jak se člun na povel vzdaluje. Člun se vznesl rychle, nohy jeho bezvědomého břemene se ochable kymácely, a zmizel ve tmě.

„A co výstroj?“ zeptal se Jason.

„Ta už je tam celá. Postavili jsme ti camach a všechno jsme dali do něj. Vytři v těch hadrech vypadáte skutečně přesvědčivě. Až teď si myslím, že s tou maškarádou možná uspějete.“

V Kerkových slovech nebyl žádný skrytý smysl. Tady venku v chladné noci, s větrem ostrým jako nůž, který se zabodával do tváří, mělo jejich přestrojení nesporný význam. Určitě bylo tak účinné jako Kerkův izolovaný a elektricky vytápěný oděv. Možná i víc. Na rozdíl od nich neměl Kerk tváře chráněné tukem. Jason se pátravě zahleděl na jeho tvář.

„Měl bys jít dovnitř,“ řekl, „nebo se trochu natřít tukem. Vypadá to, že začínáš mít omrzliny.“

„Taky se tak cítím. Jestli mě tu už nepotřebujete, půjdu roztát.“

„Díky za pomoc. Teď už se budeme o sebe starat sami.“

„Tak hodně štěstí,“ řekl Kerk a potřásl všem rukou, tedy i chlapci. „Budeme udržovat nepřetržité rádiové spojení, abyste se nám mohli kdykoli ozvat.“

Mlčeli, když čekali, až se člun vrátí. Rychle se nalodili a cesta na planinu netrvala příliš dlouho, což bylo jen dobře, protože uvnitř kabiny bylo po tom nočním vzduchu dusno jako v tropech.

Když je člun vysadil a zmizel, Jason ukázal na oblý tvar camachu. „Jděte dovnitř a udělejte si pohodlí,“ řekl. „Já se půjdu podívat, jestli jsou moropové přivázáni, aby nemohli utéci, až přijdou k sobě. V camachu je miniaturní atomový reaktor včetně k němu připojitelného světla a topidla. Aspoň si poslední večer ještě užijeme dobrodiní civilizace.“

Když se vrátil z kontroly zvířat, camach už byl vytopen a šněrováním okolo dveřní chlopně pronikalo vlídné světlo. Jason za sebou chlopeň zašněroval a svlékl svrchní těžké kožešiny, tak jako to už předtím učinili ostatní. Vyhrabal z jedné kožené krabice železný hrnec a naplnil ho vodou z koženého vaku. Tento a ostatní vaky byly potaženy plastickou hmotou, která je nejen činila nepropustnými, ale měla i podstatný vliv na kvalitu vody. Postavil hrnec na vařič, aby vodu ohřál. Meta a hoch tiše seděli a sledovali každý jeho pohyb.

„Tohle je char,“ řekl a odlomil drobivou černou kostku z větší cihly. „Je vyroben z jednoho druhu křovin, listy se navlhčí a stlačí do bloků. Chu je snesitelná, a měli bychom si na něj zvyknout.“ Nasypal úlomky do vody, která se okamžitě zbarvila do odpuzujícího purpurového odstínu.

„Nelíbí se mi to ani na pohled,“ řekl Grif a hleděl podezíravě na hrnec. „Myslím, že se toho nedotknu.“

„Ale přesto bys to měl zkusit. Budeme muset žít přesně jako místní nomádi, jestliže se chceme vyhnout odhalení. Což mě vede k další velice důležité maličkostí.“

Během řeči si vyhrnul rukávy a začal si odepínat pouzdro s pistolí — zatímco ti dva přihlíželi s očima rozšířenýma úděsem.

„Co se děje? Co to děláš?“ zeptala se Meta, když vyndal pistoli a uložil ji do kovového kufru. Žádný Pyrran svou pistoli nikdy neodkládá. Bez ní je život nepředstavitelný.

„Schovávám pistoli,“ vysvětloval trpělivě. „Kdybych ji použil, nebo kdyby ji nějaký příslušník kmene jenom zahlédl, prozradil bych se. Chci vás požádat, abyste sem uložili také svoje…“

Ještě než dokončil větu, ozval se ostrý páravý zvuk, když se pistole obou jeho přátel prodraly koženým převlekem a s plesknutím se ocitly v rukách svých majitelů. Jason se klidně díval do nehybně namířených ústí.

„Tak přesně tohle jsem čekal. Jakmile se rozčílíte, bác ho! hned vytahujete pistole. Já vám samozřejmě věřím, ale máte vadné reflexy. Budeme muset dát pistole pod zámek tak, abychom se k nim mohli v případě nutnosti dostat, ale kde je nikdo nenajde, aby nás nemohly prozradit. Prostě budeme muset stačit na domorodce jejich vlastními zbraněmi. Podívejte.“

Pistole vklouzly zpět do pouzder, když pozornost Pyrranů zaujaly věci, které Jason rozkládal z hlučně chrastící kůže naplněné zlověstnou kolekcí nožů, mečů, palic a kyjů.

„Hezké, že?“ prohodil Jason a oba přihlížející přikývli na souhlas. Děti a cukroví: Pyrrané a zbraně. „Tady s tím budeme zrovna tak dobře vyzbrojeni jako kdokoliv jiný — ve skutečnosti ještě lépe, protože každý Pyrran je lepší než tři barbaři. Aspoň doufám. Ale i s tímhle budeme ve výhodě. S výjimkou jedné nebo dvou jsou to všechno kopie místních výrobků, ale zhotovené z mnohem lepší oceli, tvrdší, a s ostřím, které déle vydrží. A teď mi dejte pistole.“

Tentokrát se objevila pistole v ruce pouze Grifovi, ale ten byl natolik inteligentní, že se ani příliš nemračil, když ji nechal vklouznout do pouzdra. Trvalo plných patnáct minut, než se Meta dala přesvědčit, že se musí s pistolí rozloučit, a více než hodinu jim pak oběma zabralo, než odzbrojili Grifa. Konečně se to podařilo a Jason nalil svým nešastným druhům hrnečky charu — oba dva svírali meče, aby se utěšili.

„Já vím, že je to strašné pití,“ podotkl, když viděl, že se jim na tvářích objevil úděs, když se napili. „Nemusíte char zrovna milovat, ale aspoň se ho naučte pít tak, abyste nevypadali, jako by vás chtěl někdo otrávit.“

Až na občasné vyděšené pohledy na odzbrojené pravice Pyrrané zapomněli na to, že nemají pistole, když upravovali camach na noc. Jason rozbalil kožešinové spací pytle a vypnul topení, zatímco Meta s Grifem vybalovali další zbraně.

„Je čas zalehnout,“ oznámil. „Musíme vstát za svítání, abychom se přesunuli na správné místo. Malá skupina nomádů táhne ve směru, o němž se domníváme, že vede k Temuchinovu hlavnímu táboru, a s ní se chceme setkat. Připojit se k nim, vyzkoušet naše barbarské dovednosti a dát se jimi dovést do tábora, aniž by si nás někdo všiml.“

Jason byl vzhůru před svítáním a zavřel všechny věci z jiné planety do uzamykatelné skříňky, dříve než probudil ostatní. Venku nechal tři balíčky s jídlem, samočinně ohřívané, ale nedovolil je otevřít, dokud nebyl naložen escung. To byla obtížná práce, náročná na čas, a Jasonův klid pramenil z vědomí, že oba zlostní Pyrrané byli odzbrojeni. Z camachu stáhli koženou celtu a strhli železné tyče z konstrukce, které uvázali na kostru káry tak, aby vytvořily opěrný rám pro zavazadla. Slunce už bylo hezky nad obzorem a všichni se potili navzdory ledovému větru, který bodal do plic, než dokončili nakládání všech věcí na escung. Moropům rachotilo v hrudích, když se pásli, a kozy byly rozptýleny na všech stranách a okusovaly skrovnou trávu. Meta hleděla významně na to, jak se zvířata živí, a Jason se dovtípil.

„Tak jdem na to,“ řekl. „Až se najíme, tak zapřáhneme.“ Zatáhl za poutko na svém balíčku, z něho se vzápětí vyvalila pára. Odlomili připojené lžíce z umělé hmoty a mlčky a hltavě jedli.

„Povinnost volá,“ oznámil Jason a vyškrábl poslední kousek masa. „Meto, vezmi si nůž a vydloubni hezky hlubokou díru, abysme sáčky od jídla mahli zahrabat. Já osedlám moropy a zapřáhnu toho, co potáhne escung. Grife, vezmi košík, je tam navrchu, a seber všechny pozůstatky po moropech. Nechci, aby přišly nazmar.“

„Co že to po mně chceš?“

Jason se neupřímně usmál a ukázal na zem poblíž velkého býložravce. „Hnůj. Támhle ty kusy. Schováme si je a usušíme, s nimi budeme od nynějška topit i vařit.“ Hodil si nejbližší sedlo na záda a přesvědčoval sám sebe, že neslyšel, co Grif odpověděl.

Už dříve pozorovali, jak nomádi s těmi velkými zvířaty zacházejí, a sami už měli nějakou praxi, ale stále to bylo obtížné. Moropové byli povolní, ale neuvěřitelně hloupí, a nejlépe reagovali na hrubou sílu. Když vyrazili, byli všichni značně vyčerpaní. Jason jel v čele na jednom moropovi a Meta za ním na druhém. Grif, který vysoko trůnil na naloženém escungu, seděl zády ke směru jízdy a dával pozor na kozy, které se ploužily za nimi a cestou chňapaly po soustech trávy. Byly navyklé držet se svých pánů, kteří jim poskytovali nezbytnou vodu a sůl.

Brzy odpoledne už měli otlačený zadek od sedla a byli vyčerpaní, když uviděli oblak prachu pohybující se úhlopříčně přes jejich trasu.

„Jen klidně seďte a mějte připravené zbraně,“ nakázal Jason, „a já budu mluvit. Poslouchejte, jak oni budou hovořit tím zjednodušeným jazykem, abyste později mohli mluvit taky tak.“

Když přijeli blíž, dokázali rozeznat temné skvrny moropů a rozptýlené flíčky kozích stád vzadu. Z větší skupiny se oddělili tři moropové a řítili se slepě kupředu. Jason zvedl ruku, na povel se jeho družina zastavila, pak zaklel, když musel celou svou vahou nalehnout na otěže, aby přiměl svého neohrabaného oře k zastavení. Do maličkého zvířecího mozku pronikl vjem a morope se se zachvěním zastavil a okamžitě se začal pást. Jason uvolnil nůž v pochvě a všiml si, že Metina pravá ruka se podvědomě stáčí a čeká na pistoli, která v pouzdře ovšem nebyla. Jezdci se hřmotně přiblížili a zastavili těsně před nimi.

Jejich vůdce měl špinavý černý vous a jenom jedno oko. Zarudlý prázdný důlek naznačoval, že mu někdo oko vyloupnul. Na hlavě mu seděla zubatá kovová přilba, která měla nahoře lebku nějakého hlodavce s dlouhými zuby.

„Kdo jsi, žonglére?“ zeptal se a přendal kyj s hroty z jedné ruky do druhé. „Kam míříš?“

„Jsem zpěvák a vypravěč příběhů Jason a jsem na cestě do Temuchinova tábora. Kdo jsi ty?“

Muž něco zabručel a zašoural se v zubech zčernalým nehtem.

„Shanin z kmene Krys. Co říkáš Krysám?“

Jason neměl nejmenšího tušení, co se má říct o Krysách, ačkoliv si vybavil několik možná nevhodných poznámek. Všiml si, že i ostatní mají tentýž druh zvířecí lebky, nepochybně krysí, na vrcholcích svých přileb. Snad je to symbol jejich kmene, různé lebky pro různé kmeny. Ale vzpomněl si, že Oraiel žádnou takovou ozdobu neměl a že se o žonglérech předpokládalo, že stojí stranou kmenových konfliktů.

„Říkám, buďte zdrávy, Krysy,“ zaimprovizoval. „Někteří z mých nejlepších přátel jsou Krysy.“

„Bojuješ s Krysami?“

„Nikdy!“ odpověděl Jason, jako by ho něco takového urazilo. Shanin se zdál být spokojen a začal se znovu šourat v zubech. „My jedeme také k Temuchinovi,“ pronesl nezřetelně s prstem v ústech. „Doslechl jsem se, že Temuchin bojuje proti horským Lasičkám, tak se k němu jdeme připojit. Pojeďte s námi. Budeš mi dneska večer zpívat.“

„Já také nenávidím horské Lasičky. A večer zazpívám.“ Vůdce zavrčel rozkaz a tři muži se otočili a tryskem odjeli. A tím to také skončilo. Jasonova skupina se vydala za nimi a pomalu dohnala pohybující se kolonu moropů, a přejížděla za nimi tak, aby se jejich stádo koz nepomíchalo s ostatními.

„Takový je úděl všech hlídačů koz,“ řekl Jason a rozkašlal se v oblaku prachu, který těžce visel ve vzduchu. „Jakmile zastavíme, chci po vás, abyste zajistili všechna naše zvířata, aby se neztratila v jiném stádu.“

„A co kdybys nám pomohl?“ zeptala se Meta chladně.

„Hrozně rád, ale tahle primitivní společnost preferuje muže, a ti takové věci nedělají. Já si svoje odpracuju ve stanu, kde mě neuvidí, ale na veřejnosti ne.“

Den byl krátký, což přišlo Jasonovi a jeho druhům vhod. Nomádi totiž dorazili k cíli dnešní cesty, stepní studně, brzy odpoledne. Jason, otlačený od sedla a celý zdřevěnělý, sklouzl na zem a chodil zvolna v malých kruzích, aby se mu v ztuhlých nohách rozproudila krev. Meta a Grif sháněli a uvazovali protestující kozy, což přimělo Jasona, aby se vydal na pochůzku kolem tábora a unikl tak jejich vražedným pohledům. Zajímala ho studna — šel se k ní podívat, a pak už zůstal, aby pomohl. Shromáždili se u ní jen muži a chlapci, nebo s vodou bylo zřejmě spojeno sexuální tabu. To se dalo pochopit, protože voda byla v této zpola vyprahlé poušti tak podstatnou nutností k životu jako schopnost lovu.

Studnu označovala hromada kamení, kterou muži odházeli a odkryli tak zvětralý železný poklop. Ten byl konzervován silnou vrstvou tuku, aby nerezivěl, přesto však kameny, které ho přikrývaly, tuk promáčkly a na poklopu se začínaly projevovat stopy po oxidaci. Když odsunuli poklop, jeden z mužů ho znovu pečlivě po obou stranách namazal tukem. Studna měla asi metr v průměru a byla obdivuhodně hluboká, její skruž tvořily kameny tak dokonale otesané a uložené, že do sebe zapadaly bez použití malty. Kameny byly velice staré, u ústí velice opotřebované, a byly v nich žlábky od staletého užívání. Jason si říkal, kdo asi byli ti, co studnu zbudovali.

Vodu odebírali ze studny tím nejprimitivnějším způsobem do šachty spouštěli železné vědro, pak ho zase vytahovali nahoru spleteným koženým provazem. Tak mohl pracovat vždy jenom jeden muž, který stál rozkročen u okraje studny a vytahoval provaz ruku přes ruku. Byla to únavná práce a muži často měnili postoj, postávali kolem, aby si pohovořili, nebo aby odnášeli kožené nádoby naplněné vodou ke svým camachům. Jason si odbyl svou směnu, pak se vrátil k Pyrranům, aby se přesvědčil, co všechno už udělali.

Všechny kozy už byly uvázány, a Meta a Grif už vztyčili železný rám camachu a nyní pracně natahovali celtu. Jason se zapojil do činnosti tím, že vytáhl zamčenou skříňku z hromady nářadí a posadil se na ni. Rozedraný kožený obal maskoval krabici z kovové slitiny, zajištěnou zámkem, který se dal otevřít pouze tak, když na něj přitiskl prst jeden z nich tří. Zabrnkal na dvoustrunnou loutnu, kterou vyrobil podle jedné z těch, jaké viděl u žonglérů, a broukal si pro sebe jakousi píseň. Jeden z procházejících domorodců se zastavil a pozoroval, jak budují camach. Jason v něm poznal jednoho z jezdců, kteří jim přijeli v ústrety, a rozhodl se, že si ho nebude všímat. Zabrnkal improvizovanou verzi jedné pijácké písně kosmoběžníků.

„Dobrá, silná žena, ale hloupá. Neumí postavit camach správně,“ ozval se přihlížející domorodec a ukázal palcem.

Jason nevěděl, co na to říct, a tak pouze něco zabručel. Domorodec však neodešel, škrábal se na bradě a zcela otevřeně dával najevo, že se mu Meta líbí.

„Potřebuji silnou ženu. Dám ti za ni šest koz.“

Jason si uvědomil, že to, co ten chlapík obdivuje, je něco víc než její síla. Meta si při své namáhavé práci stáhla těžké kožešiny a její štíhlá postava byla daleko přitažlivější než podsadité a robustní tvary nomádských žen. Vlasy měla vkusně upravené, zuby bez jediného kazu, obličej bez poskvrny a jizev.

„Asi by sis nepomohl,“ odrazoval ho Jason. „Dlouho spí, hodně jí. Stála moc peněz. Dal jsem za ni dvanáct koz.“

„Dám ti deset,“ smlouval bojovník, přistoupil blíž, popadl Metu za paži a přitáhl ji k sobě, aby si ji mohl prohlédnout. Jason se zachvěl. Možná že místní ženy byly zvyklé, že se s nimi zachází jako s věcí, ale Meta rozhodně nebyla ten typ. Jason očekával, že vybuchne, ale překvapila ho — odtáhla paži, odvrátila se a začala zase pracovat.

„Pojď sem,“ vyzval Jason neodbytného vetřelce. Musel zasáhnout, než se zajde příliš daleko. „Pojď se napít. Mám dobrý achadh.“

Ale už bylo příliš pozdě. Bojovník vztekle vykřikl, že mu vzdoruje pouhá žena, a pěstí ji praštil přes ucho, a pak se zase po ní natáhl.

Meta pod tou nečekanou ranou klopýtla a potřásla hlavou. Když se k ní nyní přiblížil, nebránila se, ale otočila se a zároveň zvedla paži. Pevnou malíkovou hranou ho zasáhla do ohryzku, až mu ho téměř zlomila, a muž nebyl schopen vyrazit ze sebe ani slovo, jen se kroutil bolestí, chrčivě kašlal a plival krev.

Jason chtěl zakročit, ale než udělal jediný krok, bylo po všem. Bojovník měl dobré reflexy — ale Meta ještě lepší. Vztyčil se, krev mu stékala po bradě, a kýval nožem drženým spodním úchopem v hrozivém náznaku bodnutí.

Meta mu sevřela zápěstí oběma rukama, a v témže okamžiku se prohnula, takže ji nůž minul. Kroutila mu zápěstím dál a páčila mu paži za záda takovou silou, až mu nůž z bezmocných prstů vypadl. V této chvíli mohla přestat, ale protože byla Pyrrankou, nepřestala.

Zachytila nůž, dříve než dopadl na zem, vzpřímila se a zešikma ho vrazila do mužových zad až po střenku tak, že ostří proniklo do plic a srdce, a muž byl vmžiku mrtev. Když ho pustila, klesl k zemi.

Jason dosedl na skříňku a jakoby náhodou se dotkl ukazováčkem zámkového štítku — zaslechl cvaknutí, když se zámek otevřel. Šarvátce přihlížela spousta lidí, kol dokola zaznívalo užaslé mumlání. Přikolébala se jedna žena a zvedla mužovu paži, ta bezvládně klesla, když ji pustila.

„Je mrtev,“ vydechla užasle a s obdivem zírala na Metu. „Vy dva — ke mně!“ zvolal Jason, použil jejich vlastní jazyk, aby ostatní nerozuměli. „Mějte zbraně pohotově a držte se u mě. Kdyby došlo k nejhoršímu, jsou tu granáty s plynem a vaše pistole. Ale jakmile je jednou použijeme, budeme muset vyhladit nebo zajmout celý kmen. To si však necháme jako poslední možnost.“

Shanin s několika desítkami bojovníků se prodral davem a díval se nedůvěřivě na mrtvého muže. „Tvá žena ho zabila jeho vlastním nožem?“

„Ano — a byla to jeho vina. Strkal do ní, začal ji obtěžovat a pak ji napadl. Byla to pouhá sebeobrana. Zeptej se kohokoliv tady.“ Z davu se ozvalo souhlasné mručení.

Náčelník vypadal spíš udiveně než rozzlobeně. Odvrátil pohled z mrtvoly na Metu, pak se k ní přiblížil, vzal ji za bradu, otáčel jí hlavou a přitom si ji zkoumavé prohlížel. Jason viděl, jak jí zbělely klouby, ale ovládala se.

„Z jakého je kmene?“ zeptal se Shanin.

„Je z daleka, z hor, daleko na sever. Ten kmen se jmenuje… Pyrrané. Velice zdatní bojovníci.“

Shanin zabručel: „Nikdy jsem o nich neslyšel.“ Jako kdyby to, že o nich neví, znamenalo, že neexistují. „Jaký mají totem?“

„Jaký?“ přemýšlel Jason. Nemůže to být krysa ani lasička.

Jaké tvory viděli v horách? „Orel,“ prohlásil s větší jistotou, než jakou poci oval. Jednou zahlédl nějakého ptáka, co vypadal jako orel, který kroužil nad vysokými vrcholky.

„Velice silný totem,“ uznal Shanin, ten symbol na něj zřejmě udělal dojem. Pohlédl na mrtvého muže, dotkl se ho nohou.

„Určitě mu patří morope a kožešiny. Ty žena mít nemůže.“ Pohlédl vychytrale na Jasona a čekal na odpověď.

Odpověď byla snadná. Jelikož ženy samy byly majetkem, nemohly žádný majetek vlastnit. A vítězi náleží kořist. A nikdo neříká, že dinAlt není velkorysý, co se týče ojetých moropů a použitých kožešin.

„Jeho majetek je samozřejmě tvůj, Shanine. Jedině tak je to správné. Ani by mě nenapadlo, abych si ho přivlastnil, to mi věř. A dneska večer ženu zbiju za to, co udělala.“

Byla to správná odpověď, a Shanin přijal kořist jako něco samozřejmého. Vzdálil se, pak zavolal přes rameno: „Nemohl to být dobrý bojovník, když ho zabila žena. Ale má dva bratry.“

V jeho slovech byl určitý vzkaz a Jason se nad ním zamyslel, když se zvědaví diváci rozešli a vzali mrtvého s sebou. Meta a Grif dokončili zakrytí camachu a přenesli celou svou výbavu dovnitř. Jason v něm uložil skříňku, pak poslal Grifa, aby přivázal kozy nedaleko jejich moropů. To zabití by mohlo vyvolat potíže.

A taky vyvolalo, a to dřív, než si Jason myslel. Zvenčí zazněl dupot a ostré zaječení, a Jason se vrhl ke vchodu. Ve chvíli, kdy doběhl na scénu, bylo už po představení.

Půl tuctu mladíků, asi příbuzných zabitého, se rozhodlo pomstít na Grifovi. Většina z nich byla starší a větší než on. Řekli si, že Grifa napadnou, zmlátí a rychle utečou. Tak docela jim to nevyšlo.

Tři z nich ho sice chytili, aby ho přidrželi, když ho ostatní budou bít, ale dva teď leželi v bezvědomí na zemi — Grif jim srazil lebky dohromady — a třetí se svíjel ve velkých bolestech po kopanci do varlat. Nyní Grif klečel na krku čtvrtého a zároveň pátému páčil nohu za záda v úmyslu zlomit mu ji. Šestý útočník se pokoušel utéct, a Grif hmatal po noži, aby mu útěk překazil.

„Nožem ne!“ vykřikl Jason a pomohl tomu poslednímu na cestu pořádným kopancem do kostrče. „Už máme dost malérů s jednou mrtvolou.“

Se zlobným výrazem dítěte, které připravili o hračku, si Grif vynutil bolestivý výkřik jednoho z těch, které držel, když mu zkroutil kotník, a přidušené zachrčení toho druhého, když mu přitlačil koleno ke krku větší silou. Pak se postavil a sledoval, jak zranění útočníci se belhají a plazí z místa boje. Až na rychle otékající oko a utržený rukáv se mu nic nestalo. Jasonovi se za polohlasného přesvědčování podařilo dostat Grifa do camachu, kde mu Meta přiložila na oko studený obklad.

Jason zašněroval vchod a pohlédl na oba Pyrrany, kteří dosud překypovali vzrušením a nervózně přecházeli sem a tam, jako by očekávali další problémy.

„Tak co,“ prohlásil a pokrčil rameny, „kdo by mohl tvrdit, že jste hned napoprvé neudělali silný dojem?“