11


Nikdo nepropadl panice ani vzrušení. Válka je válka a cizí prostředí, d隝 a neobvyklé zbraně nemohly ovlivnit klid barbarů, ani jejich bojeschopnost. Muži, kteří útočí na kosmické lodi, chovají vůči dělu nabíjenému zpředu pouze opovržení.

Ahankk si vzal na starost přepravu střelného prachu a Temuchin šel ke zničené strážní věži, aby zjistil, kolik je útočníků. Další dělová koule zasáhla zeď a kulky bzučely kolem jako včely, ale on tam stál bez hnutí, dokud nezjistil, co chtěl. Pak se naklonil a silným hlasem vydal rozkazy.

Jason vyrazil za muži, kteří nesli střelný prach, a když vyšel ven, zjistil, že kromě náčelníka není v pevnosti další živý člověk.

„Těmi dveřmi,“ ukázal Temuchin na bránu, vedoucí na břeh. „Ti, co přicházejí, nemohou sem zatím vidět, a máme tady všechny moropy. Vy, co nesete střelný prach, nasednete, a až dám znamení, ihned pojedete ke stromům. My ostatní zdržíme vojáky, připojíme se k vám později.“

„Kolik myslíš, že jich je?“ zeptal se Jason, když nosiči střelného prachu odběhli.

„Hodně. Dvě ruce krát tolik prstů, co má člověk, možná víc. Jeď se střelným prachem, útok se blíží.“ Měl pravdu. Kulky pleskaly o zeď, prolétaly střílnami. Řev útočníků už zazníval.

Krát počet prstů, přemítal Jason, když belhal k svému moropovi. Všechny prsty na rukou a nohou, to je dvacet. Krát ruka, to je sto, dvě ruce dvě stě. A jich je nejvýš třiadvacet, pokud za posledního útoku nezahynuli další. Deset nese sudy se střelným prachem, plus Jason jako technický poradce, a zbývá třináct kopiníků pro útok. Třináct proti pár stovkám. Pěkně barbarská šance.

Pak dostaly události rychlý spád. Jason se vyšplhal do sedla, když skupina se střelným prachem už odjela, a tvořil opožděný zadní voj. Dospěli k zadní části budovy, právě když se objevili první útočníci. Zbylých třináct jezdců zaútočilo a vítězný křik pěšáků se rázem změnil ve směsici výkřiků hrůzy a bolesti. Jason kradmo pohlédl přes rameno a spatřil překocené dělo a útočníky prchající na všechny strany s krvežíznivými jezdci na moropech v patách. Pak se ocitl mezi stromy a musel dávat pozor na šlehající větve.

Čekali těsně za okrajem lesa. Během minuty se ozval dusot a sedm moropů se vnořilo do promáčeného porostu. Jeden z nich nesl dva jezdce. Po každém střetu jich ubývalo.

„Jeďte dál!“ poručil Temuchin. „Jeďte po stezce, kudy jsme přijeli. My tady zůstaneme a zdržíme každého, kdo se pokusí o pronásledování.“

Když Jason a jezdci se střelným prachem odjeli, ostatní sesedli z koní a ukryli se na kraji otevřeného pole. Jen odhodlaný útok mohl mít šanci proti smrtícím šípům, vylétajícím z temného přítmí pralesa.

Jason neměl z jízdy potěšení. Neodvážil se vzít si na výpravu mediku, ale teď by klidně riskoval. Ani si neovázal svoje dvě zranění ztuženou jelenicí, když ujížděl kroutící se stezkou na hrbatém moropovi. Jen se utěšoval, že to už nebude muset nikdy podnikat. Než dojeli k vypleněné farmě, ostatní jezdci je dohonili, a všichni pak jeli dál, zamlklí z vyčerpaní. Jason se cítil beznadějně ztracen na těch mlhavých, lesy lemovaných stezkách, které mu připadaly všechny stejné. Nomádi se však v terénu vyznali a jeli vytrvale k svému cíli. Moropové klopýtali a pouze stálé bodání ostruh je udržovalo v pohybu. Z boků jim kapala krev a vsakovala se jim do vlhké srsti. Když dojeli k řece, Temuchin dal znamení, aby zastavili.

„Sesedat!“ nařídil, „a z brašen si vezměte jen to nejnutnější. Zvířata necháme tady. A teď jeden po druhém přes ten kopeček k řece!“ Vyrazil první a vedl svého moropa.

Jason byl příliš omámen z vyčerpání a bolesti, než aby si uvědomil, co se děje. Když konečně přitáhl svého moropa k řece, zjistil, že na břehu jsou jen muži, ale ani jedno zvíře.

„Máš všechno, co potřebuješ?“ zeptal se Temuchin, uchopil Jasonovu uzdu a táhl moropa až k vodě. Když Jason přikývl, švihl nožem a úderem vedeným zespodu prořízl zvířeti hrdlo a téměř mu odsekl hlavu. Rychle uskočil, aby se vyhnul vytrysklé krvi, potom strčil svíjející se zvíře do řeky. Bystrý proud ho rychle odnesl.

„Stroj nevytáhne moropa na útes,“ vysvětloval Temuchin, „A my si nemůžeme dovolit nechat jejich těla u místa sestupu, abychom ho neprozradili a vojáci tam nečekali. Půjdeme pěšky.“ Pohlédl na Jasonovu zraněnou nohu. „Můžeš jít?“

„Je mi báječně,“ prohlásil Jason. „Nikdy mi nebylo líp. Malá procházka po několika nocích beze spánku a po tisícikilometrové jízdě je přesně to, co potřebuju. Tak jdem.“ Vykročil tak rychle, jak jen mohl, a snažil se nekulhat. „Přivezeme si střelný prach a já ti ukážu, jak se má používat,“ připomněl pro případ, že náčelník zapomněl.

Nebyla to žádná procházka. Nezastavovali se, sudy si předávali za chůze, ale Jason, stejně jako další tři zranění, se na tom nepodílel. Výstup do kopce na kluzké trávě se změnil v utrpení a Jasonova noha v bolestný sloup, z něhož odkapávala krev na špičku boty. Jason ostatním nestačil, a pochod byl nekonečný. Všichni ho předešli a v jedné chvíli mu zmizeli z očí za hřebenem. Vytřel si z očí pot a d隝 a belhal dál, šel po stopách, které se v narovnávající se trávě ztrácely. Když se Temuchin z vrcholku kopce po něm ohlédl, s prsty na jílci meče, Jason zrychlil, div mu plíce nepraskly. Kdyby klopýtl, potkal by ho stejný osud jako moropy.

Po neurčité době ho zcela vylekalo, když vklopýtal mezi muže sedící v trávě u známé skalní stěny.

„Temuchin už šel,“ oznámil Ahankk. „Ty půjdeš teď. Každý z deseti prvních vezme s sebou na lano sud střelného prachu.“

„To je úžasný nápad,“ uznal Jason a netečně klesl do mokré trávy. Nevěděl, jak dlouho trvalo, než se dokázal posadit, aby si upevnil obvazy. Jeden z mužů přinesl sud střelného prachu, opásaný postrojem z kožených pruhů. To už se k nim sneslo lano a Jason se k němu nechal připoutat. Tentokráte ho však nijak neznepokojovalo, že by mohl spadnout. Položil hlavu na střelný prach a usnul, jakmile začal stoupat vzhůru, a probudil se, až když se ocitl u kraje útesu a udeřil se čelem o skálu. Dovolili mu, aby se na čerstvém moropovi vrátil do tábora sám a bez střelného prachu. Nechal zvíře jít pomalu, aby jízda byla snesitelná, když však dojel ke svému camachu, zjistil, že nemá sílu sesednout.

„Meto,“ zvolal přiškrceně, „pomoz zraněnému válečnému veteránovi.“ Zakolébal se, když vystrčila hlavu ze stanu, pak se skácel. Zachytila ho, než dopadl na zem, a odnesla do stanu. Byl to příjemný zážitek.


„Měl bys něco sníst,“ řekla Meta přísně. „Pil jsi už dost.“

„Nesmysl,“ odvětil a mlaskavě usrkával ze železného šálku.

„Nemám unavenou krev — nemám vůbec žádnou krev. Medikit mi sdělil, že jsem částečně vykrvácel, a dal mi náhradou železitou injekci. A pak, jsem tak unaven, že nemůžu jíst.“

„Sdělil taky, že potřebuješ transfúzi.“

„Ta se tady nedá udělat. Budu hodně pít a každý večer si dám kozí játra.“

„Otevři!“ vykřikl někdo a zatahal za chlopeň. „Mluvím jménem Temuchina.“

Meta zastrčila mediku pod kožešinu a šla ke vchodu. Grif, který rozdmýchával oheň, zvedl kopí a pohupoval jím v ruce. Do stanu nakoukl nějaký voják.

„Máš jít okamžitě k Temuchinovi.“

„Řekni mu, že přijdu za chvíli.“

Voják se nedal, ale Meta mu zakroutila nosem a vystrčila ho ven. Vchod znovu zašněrovala.

„Nemůžeš jít,“ prohlásila.

„Nemám na vybranou. Rány jsme sešiti, to by mělo stačit, a antibiotika nejsou. Železo mi už absorbují kosti.“

„Takhle jsem to nemyslela,“ řekla Meta zlostně.

„Vím, že ne, ale co naděláme.“ Vytáhl mediku a otočil číselníkem. „Něco proti bolesti do nohy, abych na ni mohl šlapat, a pěknou dávku stimulantu. Tím drogováním si zkracuju život o celé roky, a doufám, že to někdo ocení.“

Když vstal, Meta ho popadla za paži. „Ne, nesmíš,“ prohlásila.

Zvolil citový postup, vzal její obličej do rukou a políbil ji. Grif odfrkl a otočil se k ohni. Meta svěsila ruce.

„Jasone,“ řekla váhavě. „To se mi nelíbí. Nemůžu ti v ničem pomoct.“

„Můžeš mi pomoct v mnohém, ale ne právě teď. Ještě chvíli vydrž. Jdu ukázat Temuchinovi, jak má udělat svůj velký třesk, a pak se vrátíme na loď. Řeknu mu, že mu přivedu kmen Pyrranů, a to taky udělám. A ještě moc dalšího. Události se řítí, plány se kují, a pro Felicity brzy vzejde nový den.“

Léky mohly za to, že se dostal do povznesené nálady a že věřil každému slovu, které říkal. Meta, která strávila už dlouhý čas nad ohněm z trusu v tomto chladném příbytku, jeho nadšení nesdílela. Neřekla však ani slovo. Nejdřív povinnost — to je lekce, kterou se učí každý Pyrran už v jeslích.

Temuchin čekal, nebyla na něm znát únava minulých dní, a ukázal na sudy se střelným prachem na podlaze camachu.

„Předveď, jak vybuchne!“ poručil.

„Ne tady a ne najednou, ledaže plánuješ masovou sebevraždu. Potřebuju nějakou nádobu, ne velkou, která by se dala neprodyšně uzavřít.“

„Všechno, co potřebuješ, dám sem přinést.“

Náčelník zřejmě chtěl, aby pokusy s výbušninou byly utajeny, což Jasonovi vyhovovalo. Camach byl teplý a poměrně pohodlný, s jídlem a pitím při ruce. Klesl do kožešin a hryzal pečeni z kozí kýty, dokud nepřinesli, co potřeboval, pak si otřel ruce o kůži a dal se do práce.

Sešla se spousta hliněných hrnců, a Jason si vybral ten nejmenší, o něco větší než šálek. Potom vytáhl zátku z jednoho sudu a opatrně nasypal trochu střelného prachu na pruh kůže. Zrnka měla různou velikost, ale Jason pochyboval, že by to mohlo ovlivnit rychlost hoření. Tento prach přece v mušketách fungoval. Naběračkou z tuhé kůže naplnil hrnek až do poloviny. Granulky překryl přiléhajícím kouskem kůže a upěchoval kulatým koncem opotřebované stehenní kosti. Temuchin stál za ním a pozorně sledoval celý postup. Jason vysvětloval.

„Zrnka musí být těsně u sebe, aby rovnoměrně hořela a tím nejlíp bouchala. Tak mi to říkali ti z kmene, co se v tom vyznají. Pro mě je to tak nové jako pro tebe. Pak se ta kůže nacpe dovnitř, aby držela střelný prach pohromadě a chránila proti vlhkostí.“ Jason si předem připravil směs smetí z camachu a rozdrobeného trusu ve vodě a vzniklou pastu, podobnou hlíně, nyní vecpal do hrnku jako těsnění. Uplácal je do hladka a ukázal.

„Říká se, že střelný prach musí být zcela odizolován, aby vybuchl. Případnými otvory by oheň pronikl a prach prostě shořel.“

„Jak se k ní teď dostane oheň?“ zeptal se Temuchin a v soustředění z úsilí sledovat ten neobvyklý výklad se zamračil. Na nevzdělance, který neumí počítat a nemá žádné technické znalosti, si vedl docela dobře. Jason uchopil jednu ze silných železných jehel, používaných k šití celt na camachy.

„Správná otázka. Zátka už dost uschla, takže můžu do ní udělat díru až k prachu. Pak druhým koncem jehly zasunu do té díry kousek látky. Tu jsem získal od jednoho z tvých mužů a ten zase ze zad jednoho obyvatele nížiny. Napustil jsem ji olejem, aby dobře hořela.“ Potěžkal granát vyrobený z hrnku v ruce. „Myslím, že se můžeme do toho dát.“

Temuchin vyšel rázně ze stanu a Jason s bombou v jedné ruce a blikající olejovou lampou v druhé v přiměřené vzdálenosti za ním. Před náčelníkovým camachem vojáci vyklidili velký prostor, ale drželi se v uctivé vzdálenosti. Rychle se rozneslo, že se bude dít něco neobvyklého a nebezpečného a lidé se sbíhali ze všech stran. Tísnili se v prostoru mezi sousedními camachy. Jason položil bombu opatrně na zem a zvýšil hlas.

„Když to bude fungovat, silně to bouchne. Někteří z vás vědí, co mám na mysli. Takže — jde se na to.“

Sehnul se, přiložil lampu k roznětce a držel ji tam, dokud látka nezačala doutnat a nevzplála. Hořela pomalu, a Jason mohl chvíli zůstat, aby měl jistotu, že vše probíhá dobře. Teprve potom se otočil a zvolna odešel do camachu k Temuchinovi.

Ani Jasonova důvěra zrozená drogami nepřežila neúspěch. Roznětka sice hořela, kouřila, jiskřila, ale pak zřejmě zhasla. Jason se přinutil čekat, navzdory netrpělivému bručení a občasným hněvivým výkřikům. Nijak nestál o to, aby mu bomba vybuchla do obličeje, když se k ní skloní. Teprve až Temuchin sáhl výmluvně po meči, vykročil, doufaje, že vypadá klidněji, než ve skutečnosti byl, aby si prohlédl ohořelý otvor roznětky. Kývl moudře hlavou, pak se vrátil ke camachu.

„Roznětka zhasla dřív, než prohořela ke střelnému prachu. Musím udělat větší otvor, nebo lepší roznětku — a právě jsem si vzpomněl na další sloku Zpěvu o bombě, která o tom hovoří. Teď ji tak udělám. A se nikdo nepřibližuje, dokud se nevrátím.“ Dříve, než někdo něco namítl, zmizel v camachu.

Nejlepší roznětky obsahují střelný prach, aby mohly hořet i bez přístupu vzduchu. Takovou roznětku potřeboval protáhnout zátkou ze suchého bláta. Prachu tady bylo dost — ale do čeho ho zabalí? Nejlepší by byl papír, ale momentálně žádný nemá. Nebo ne? Ujistil se, že vchod je dobře zavřen a že je ve staně sám. Pak sáhl ku dnu tašky u pasu a vytáhl medikit. Vzal si ho, i když to byla riskantní, protože netušil, jak dlouho toto představení potrvá, a nechtěl omdlít dřív než skončí.

Trvalo jen vteřinu, než stiskl, vysmekl a otevřel zásobní komoru. Nad ampulemi byl složený kontrolní list, dostatečně velký pro jeho potřebu. Medikit zase schoval.

Vyrobit roznětku bylo dost snadné, i když musel téměř každé zrnko prachu vpravit do papíru zvl᚝, aby měl jistotu, že se nesmíchají a neshoří příliš rychle. Když skončil, vetřel do papíru olej a saze z lampy, aby zamaskovval jeho bělost. „To by mělo stačit,“ broukl, vzal roznětku a jehlu a šel ji předvést.

Bylo to horší, než očekával. Nomádi se mu otevřeně posmívali a rámusili a Temuchin byl bledý vztekem. Bomba dosud nevinně spočívala tam kde ji zanechal. Předstíraje, že ty sprosté poznámky neslyší, Jason se naklonil nad bombu a udělal do hliněné zátky nový otvor. Nechtěl riskovat, že se doutnající zbytek látky vmáčkne do střelného prachu. Byla to nebezpečná záležitost a pot na jeho čele nijak nesouvisel s mrazivým ranním vzduchem.

„Tohle už bude fungovat.“ řekl, když přiložil plamen.

Papír čadil, a když se do vzduchu vznesly jiskry, zapraskal. Jason vrhl krátký, ustrašený pohled na plamen plazící se po naolejované roznětce, pak se otočil a uchýlil do bezpečí.

Tentokrát se výsledek dostavil. Bomba vybuchla za značného rámusu a střepy z nádoby se rozlétly všemi směry, proděravěly několik camachů a zranily několik diváků. Jason se nacházel tak blízko, že ho výbuch srazil na zem.

Temuchin stál dosud nehnutě u vchodu camachu, ale teď se tvářil radostněji. Několik výkřiků bolesti zraněných zaniklo v projevech nadšení a šastném poklepávání na ramena. Jason se rozechvěle posadil, měl pocit, že je po něm, ale zjistil, že nemá nic zlomeno, co už neměl dřív.

„Můžeš je udělat větší?“ zeptal se Temuchin a v očích se mu zablesklo radostí z očekávaného ničení.

„Mohou mít nejrůznější velikost, a odpověděl bych ti přesněji, kdybys mi řekl, na co je hodláš použít.“

Dříve než mohl Temuchin odpovědět, jeho pozornost upoutal rozruch na druhé straně prostranství. Cestu si klestila skupina jezdců na moropech a přihlížejícím se to nelíbilo. Zaznívaly hněvivé hlasy a nejméně jeden přerušený výkřik.

„Kdo sem leze bez dovolení?“ vzrušil se Temuchin a sáhl po meči, jeho osobní strážci vytáhli své zbraně a postavili se kolem něho. První řada diváků uskočila stranou, aby se vyhnula pošlapání, a jeden morope s jezdcem projel.

„Co udělalo ten kravál?“ zeptal se jezdec hlasem zvyklým poroučet jako Temuchin.

Hlas, který Jason důvěrně znal.

Byl to Kerk.

Temuchin vykročil vpřed s chladným vztekem, obklopen svými muži, když Kerk sestoupil a spolu s ním Rhes a další Pyrrané. Schylovalo se k opravdu hezké bitce.

„Počkejte!“ vykřikl Jason a rozběhl se, aby se postavil mezi obě skupiny, chystající se spolu utkat. „To jsou Pyrrané!“ vykřikl. „Můj kmen. Bojovníci, kteří se přišli připojit k Temuchinovi.“ Koutkem úst sykl na Kerka: „Uklidni se, sehni trochu hřbet, než nás všechny pobijou!“

Kerk nic z toho neudělal. Zastavil se, tvářil se stejně vztekle jako Temuchin a poklepával prsty jílec meče stejně zlověstně. Temuchin se hnal dopředu jako lavina a Jason musel ustoupit, aby ho ti dva mezi sebou nerozdrtili. Když se Temuchin zastavil, prsty na nohou se dotýkal Kerkových — málem se dotýkali očima.

Byli si v mnohém podobní. Náčelník byl větší, ale Pyrranova podsaditost se ani omylem nemohla považovat za tloušku. Oba vypadali impozantně, nebol Kerk poslechl Jasonovy rádiem zaslané instrukce. Jeho náprsní krunýř se skvěl pestrobarevným obrazem orla, na přilbě měl lebku orla.

„Jsem Kerk, vůdce Pyrranů,“ prohlásil, vytáhl a zase zasunul meč s dráždícím, drásavým zvukem.

„Jsem Temuchin, náčelník kmenů. Pokloň se mi!“

„Pyrrané se nikomu neklaní.“

Temuchin vydal hrdelní zvuk jako rozzuřená šelma a začal tasit meč. Jason odolal pokušení zavřít oči a utéct. Z toho by mohla být krvavá vražda.

Kerk věděl, co dělá. Nepřišel sem, aby Temuchina sesadil — alespoň ne hned teď — a po svém meči nesáhl. Místo toho rychle švihl rukou, jak to jen Pyrrané dokážou, a uchopil zápěstí Temuchinovy ruky s mečem.

„Nepřicházím s tebou bojovat,“ řekl klidně. „Přicházím jako rovný k rovnému, abych se postavil na tvou stranu v tvém sporu. Pohovořme si.“

Hlas se mu nezachvěl — ale Temuchin nevytáhl meč ani o píď. Náčelník měl obrovskou sílu, ale Kerk stál pevně jako skála. Nepohnul se a nebylo na něm vidět, že by se nějak namáhal, zato Temuchinovi vyvstaly na čele žíly. Tichý zápas trval deset patnáct vteřin, pak Temuchin zrudl, svaly mu ztuhly v železo.

Když už se zdálo, že lidské svaly ani šlachy to nevydrží, Kerk se usmál To mírné zvednutí koutků úst postřehli jen Temuchin a Jason. Pak pomalu a klidně stlačoval náčelníkovi paži, až jeho meč uvízl opět v závěsu.

„Nepřišel jsem s tebou bojovat,“ opakoval Kerk stěží slyšitelným hlasem. „Bojovat mohou mladíci My jsme však vůdcové a ti hovoří.“

Uvolnil sevření tak náhle, že se Temuchin zapotácel, když jeho napjaté svaly už neměly čemu vzdorovat. Teď se musel rozhodnout, a v jeho nitru soupeřil inteligentní tvor s impulzivním barbarem.

Dlouhé vteřiny trvala tato tichá nerozhodnost, pak se Temuchin začal smát, ale jeho smích se brzy změnil na chechot z plného hrdla. Zvrátil rychle hlavu dozadu a vysmíval se celému vesmíru, pak vymrštil paži a praštil Kerka do ramena silou, která by moropa omráčila a menšího člověka zabila. Kerk se jen mírně prohnul a úsměv opětoval.

„Takového jako ty bych si možná oblíbil,“ řval Temuchin. „Pokud tě dřív nezabiju. Pojď do mého camachu.“ Otočil se a Kerk šel s ním. Minuli Jasona, aniž si ho všimli. Jason obrátil oči v sloup, šastný, že obloha nespadla, ani že se ze slunce nestala nova, pak se vydal za nimi.

„Zůstaň tady!“ poručil Temuchin, když došli ke camachu, a probodl Jasona zuřivým pohledem, jako by jen on měl vinu za to, co se stalo. Pak pokynul strážím, aby zaujali svá místa a šel za Kerkem dovnitř. Jason nic nenamítal. Raději bude čekat na větru, jakkoli mrazivém, než aby byl svědkem konfrontace ve stanu. Kdyby Kerk Temuchina zabil, jak by odtud uprchli? Únava a bolest se začaly znovu ozývat a Jason se ve větru zachvěl — říkal si, zda riskovat a použít medikit. Odpověděl si, že ne, a tak se, chvěl dál a čekal.

Zvnitřku hlasitě zaznívaly zlobné hlasy a Jason se schoulil a čekal, až skončí. Nic se nestalo. Opět se zachvěl a řekl si, že sedět je pohodlnější, a sedl si na zem, která studila. Hlasy ve stanu znovu zesílily — pak nastalo zlověstné ticho. Jason si všiml, že i strážci si vyměňují soustředěné pohledy.

Ozval se ostrý trhavý zvuk, strážci vyskočili, otočili se a pozvedli kopí. Kerk otevřel vchod do stanu prudkým trhnutím za chlopeň, ale zapomněl, že ji musí napřed rozšněrovat. Silné kožené řemínky praskly, nebo se vytrhly z masivních držáků a tyčový železný nosník se ohnul do ostrého úhlu. Kerk si zřejmě ničeho z toho nevšiml. Prošel kolem strážců a za chůze kývl na Jasona — ten jen krátce pohlédl ke vchodu do stanu na Temuchinův obličej plný vzteku a pochopil. Otočil se a pospíchal za Kerkem.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Nic. Jen jsme si povídali a oukávali se, ale nikdo z nás nechtěl ustoupit. Neodpovídal na mé otázky a já jsem se neobtěžoval odpovídat na jeho. Je to nerozhodně — prozatím.“

Jason pocítil neklid. „Měli jste počkat, až se vrátím. Proč jste sem tak vtrhli?“ Věděl, jakou uslyší odpověď, dříve než se zeptal, a uslyšel.

„A proč ne? Pyrrany nebaví sedět na hoře a dělat vězeňské dozorce. Přišli jsme se přesvědčit na vlastní oči. Cestou jsme si to párkrát rozdali a morálka se zlepšila.“

„O tom nepochybuji,“ řekl Jason uznale a přál si, aby už zase ležel ve svém camachu.



Загрузка...