Treti planeta smrti

8

„Mluvím hlasem Temuchina, nebol já jsem Ahankk, jeho kapitán,“ prohlásil bojovník a prudce rozhrnul vchod do Shaninova camachu.

Jason přerušil svou Baladu o létajících cizincích a pomalu se otočil, aby zjistil, co způsobilo ten vítaný rozruch. Začalo mu vysychat v krku a byl unaven zpíváním stále stejné písně. Jeho píseň o porážce kosmické lodi se stala v táboře populárním šlágrem.

Příchozí patřil k nejvyšším vojenským důstojníkům, to bylo zřejmé. Jeho náprsní krunýř a přilba se leskly a vynikaly hladkostí, a skvělo se na nich několik hrubě řezaných klenotů. Kráčel kolébavým krokem, a když stanul před Shaninem, pyšně se rozkročil s rukou na hrušce meče.

„Čeho si Temuchin žádá?“ otázal se Shanin chladně, ruku na svém meči, protože se mu chování příchozího nezamlouvalo.

„Chce si poslechnout žongléra, jehož jméno je Jason. Má se okamžitě dostavit.“

Shaninovy oči se zúžily v chladné štěrbiny. „Teď zpívá pro mě. Až skončí, přijde k Temuchinovi. Dokonči píseň,“ přikázal a otočil se k Jasonovi.

Pro náčelníka nomádů jsou si všichni náčelníci rovni a je těžké přesvědčit ho o opaku. Temuchin a jeho důstojníci s tím měli spoustu zkušeností a ovládali všechny přesvědčivé argumenty. Ahankk ostře zahvízdl a do camachu vtrhla četa těžce ozbrojených vojáků s nataženými luky. Shanin byl přesvědčen.

„Už mě tohle krákorání otravuje,“ prohlásil, zívl a otočil se. „Teď si dám achadh s jednou ze svých žen. Všichni ven!“

Jason vyšel se svou čestnou stráží a zamířil k svému camachu. Důstojník ho zarazil, položil mu širokou ruku na hruď. „Temuchin si tě chce poslechnout teď. Zaboč tudy.“

„Dej tu ruku pryč,“ řekl Jason tiše, aby to poblíž stojící vojáci neslyšeli. „Půjdu si obléct svůj nejlepší kabátec a vezmu si novou strunu na nástroj, protože jedna z nich je už skoro přetržená.“

„Pojď hned,“ řekl Ahankk hlasitě, nechal ruku, kde byla, a strčil do Jasona.

„Nejdříve zajdeme do mého camachu. Je to hned támhle,“ odpověděl Jason stejně hlasitě. Současně vztáhl ruku a chytil důstojníka za palec. Tenhle hmat je úspěšný kdykoliv a Jasonovy svaly, zocelené dvojnásobnou gravitací, mu dodaly ještě něco navíc, a to něco navíc dávalo důstojníkovi pocit, že mu Jason odtrhává palec. Důstojník se zkroutil bolestí, vzdoroval a nemotorně sahal po meči přes ruku, protože jeho pravici Jason pomalu vyvracel.

„Zabiju tě tímhle nožem, který se ti opírá o pas, jestliže svůj meč vytáhneš,“ prohlásil Jason, držel přitom loutnu pod paží a tiskl kostnatý prst Ahankkovi do žaludku. „Temuchin přikázal, abys mě přivedl, ne abys mě zabil. Bude zuřit, jestliže si to spolu rozdáme. Tak co si vybereš?“

Důstojník ještě chvíli vzdoroval, rty stažené hněvem, pak meč pustil. „Půjdeme nejdřív do tvého camachu, aby ses mohl obléci do něčeho vhodnějšího, než jsou tyhle hadry,“ poručil hlasitě.

Jason mu pustil palec a vykročil, ale pootáčel se, aby měl důstojníka na očích. Ten kráčel vedle něho celkem klidně, třel si poraněný palec, ale z pohledu, který na Jasona vrhal, sálala nenávist. Jason pokrčil rameny a pokračoval v chůzi. Udělal si z něho nepřítele, to jistě, ale bylo nutné, aby vešel do stanu první.

Putování s Shaninem a jeho kmenem bylo vyčerpávající, ale bez zvláštních příhod. Ze strany příbuzných zabitého už nedošlo k žádným nepříjemnostem. Jason měl za svůj dřívější pobyt dost času, aby se pocvičil v žonglérském umění a odpozoroval zvyky a chování nomádů. Dojeli do Temuchinova tábora a usadili se tam přes týden.

Tábor nebylo zrovna vhodné označení, protože nomádi byli na míle rozptýleni podél znečištěného proudu plného odpadků, kterému říkali řeka, a to byl zřejmě největší tok v celé zemi. Protože zvířata musela zápasit o skrovnou potravu, každý kmen potřeboval velký kus území. Uprostřed všech těchto osad byl čistě vojenský tábor, ale Jason se ještě nedostal do jeho blízkostí. Ani s tím nepospíchal. Stačilo mu pozorovat a vštěpovat si do paměti vše z okolí, aby získal dostatečnou jistotu, že pronikne do srdce nepřítele. Temuchin ho totiž už jednou viděl, tváří v tvář, a dělal dojem člověka, který má dobrou pamě. Jason měl nyní tmavší ple a už dříve použil prostředek podporující vzrůst vousů, aby urychlil růst silných a temných knírů, které mu nyní padaly na bradu po obou stranách úst. Kromě toho mu Teca voperoval vložky, které mu změnily tvar nosu. Doufal, že to bude stačit. Nicméně by byl rád věděl, jak se o něm náčelník dozvěděl a co o něm slyšel.

„Vstávat, probuďte se!“ vykřikl a odhodil chlopeň camachu. „Půjdu před velkého Temuchina a podle toho se musím ustrojit.“ Meta a Grif pohlédli chladně na Jasona a důstojníka, který šel za ním, a ani se nenamáhali pohnout.

„Předstírejte úžas,“ dodal Jason pyrransky. „Pobíhejte kolem a tvařte se, že to na vás udělalo dojem, nabídněte tomuhle elegantnímu dacanovi něco k pití a taky k jídlu. Snažte se, aby si mě nevšímal.“

Ahankk se napil, ale nespouštěl z Jasona oči.

„Na,“ řekl Jason a podal loutnu Grifovi, „natáhni na ten krám novou strunu, nebo dělej, jako že ji vyměňuješ, když nebudeš moct nějakou najít. A neště se, když do tebe strčím. Je to součást naší hry.“

Grif se kabonil a bručel, ale jinak se choval dost poslušně, když do něho Jason strčil, aby se věnoval loutně. Jason si svlékl kazajku, vetřel si čerstvý tuk do obličeje a navíc ještě trochu do vlasů, pak otevřel skříňku. Sáhl dovnitř a vytáhl svou lepší kazajku a zároveň ukryl do dlaně malý předmět.

„A teď poslouchejte,“ řekl pyrransky. „Ženou mě k Temuchinovi a nemůžu se tomu vyhnout. Vzal jsem si jeden dentifon a další dva jsem nechal tady nahoře. Nasaďte si je, hned jak vypadnu. Udržujte spojení a zůstaňte ostražití. Nevím, jak se ten interview vyvine, ale kdyby se stalo něco nepříjemného, chci, abychom byli neustále v kontaktu. Možná že budeme muset rychle jednat. Držte se této tlupy a nezoufejte. My na ně vyzrajeme.“

Když si natáhl kazajku, zaječel na ně v dorozumívacím jazyce: „Podej mi loutnu — a dělej! Jestli tady uděláte nějaký binec, nebo jestli se tu něco semele, když budu pryč, oba vás zmlátím.“ A důstojně odkráčel.

Jeli ve volném útvaru a možná že to byla jenom náhoda, že Jason měl ze všech stran kolem sebe vojáky. Možná. Co o něm Temuchin slyšel a proč ho chce vidět? Takové úvahy byly zbytečné, a tak se pokusil nemeditovat na jejich téma a pozorovat okolí, ale v myšlenkách se k nim neustále vracel.

Odpolední slunce se sneslo nízko za camachy, když se přiblížili k vojenskému táboru. Stáda již zmizela a stany teď stály v uspořádaných řadách. Na všech stranách byly oddíly vojáků. Středem vedla široká ulice, na jejímž konci stál veliký černý camach střežený řadou kopiníků. Jason nepotřeboval žádný plánek, aby zjistil, čí ten stan je. Sklouzl ze svého moropa, zastrčil loutnu pod paži a kráčel za důstojníkem hrdě, nikoliv však nadutě. Ahankk se postavil před Jasona, aby ho ohlásil, a jakmile se odvrátil, Jason si vstrčil dentifon do úst a posunul ho jazykem na správné místo, tedy na horní zadní stoličku — zapnutí nastane automaticky při styku se slinami. „Zkouška, zkouška, jak mě slyšíte?“ zašeptal. Tento mikrominiaturizovaný přístroj měl automatické řízení hlasitosti a mohl vysílat cokoliv — od šepotu až po křik.

„Hlasitě a jasně,“ zašuměl mu do ucha Metin hlas, který nemohl slyšet nikdo jiný než on. Výstup ve formě mechanické vibrace vede do zubu, odtud do lebky a přes kost do ucha.

„Předstup!“ vykřikl Ahankk a surově vyrušil Jasona z jeho radiofonního spojení tím, že ho popadl za paži. Jason mu nevěnoval pozornost, vyškubl se a kráčel sám k muži, který seděl na židli s vysokým opěradlem. Temuchin měl v té chvíli otočenou hlavu, mluvil se svými dvěma důstojníky, a to bylo štěstí, protože Jason nedokázal nedat najevo překvapení, když zjistil, z čeho trůn sestává: z traktorové sedačky, podepřené a opřené o bezzákluzné pušky, které byly svázány dohromady koženými provazci, z nichž na některých byly ještě černé částečky zachovalého masa. Temuchin, zabíječ vetřelců — a zde byl důkaz.

Temuchin se otočil, když Jason přišel až k němu, a upřeně se na něho zahleděl chladným, bezvýrazným pohledem. Jason se uklonil, spíš aby unikl těm zrakům než z pokory. Pozná ho Temuchin? Náhle mu připadaly výztuhy v nose a splývající kníry velice nedostatečným přestrojením. Měl vymyslet něco lepšího. Temuchin už jednou takhle blízko něho stál. Určitě ho pozná. Jason se pomalu napřímil a zjistil, že na něho Temuchin stále upřeně hledí, ale nic neříká.

Jason měl pocit, že by měl stát mlčky a čekat, až promluví vládce. Ale nemýlil se? To by udělal jako Jason — upírat pohled na svůj protějšek tak dlouho, až odvrátí zrak, a získat tak nad ním převahu. Donutit ho, aby sklopil oči. Ale tohle se určitě od potulného žongléra nečekalo! Musí předstírat trochu neklidu, i když vnitřně nic takového necítí.

„Poslal jsi pro mne, velký Temuchine. Je to pro mne velká čest.“ Znovu se uklonil. „Budeš chtít, abych ti zpíval?“

„Ne,“ řekl Temuchin chladně. Jason si dovolil pozvednout obočí v mírném úžasu.

„Nechceš slyšet žádnou píseň? Co tedy bude chtít vůdce mužů od potulného chudáka?“

Temuchin ho přejel ledovým pohledem. Jason si říkal, nakolik to myslí vážně a nakolik chce udělat na místní dojem.

„Informace,“ pronesl Temuchin v okamžiku, když se dentifon

uvnitř Jasonových úst rozezněl Medným hlasem. „Jasone, malér. Ozbrojení chlápci vás vyzývají, abychom vyšli ven, jinak že nás zabijí.“

„Žonglér má za povinnost hovořit a poučovat. Co bys chtěl vědět?“ A zašeptal: „Jen ne pistole! Rozdejte si to nimi seženu pomoc!“

„Co to děláš?“ zeptal se Temuchin a hrozivě se nahnul. „Cos to šeptal?“

„To nic, to mám jen…“ Sakra, jak říct nervozita v dorozumívacím jazyce? „To mám jen takový žonglérský zvyk. Opakuji si v duchu slova písně, abych je nezapomněl.“

Temuchin se opřel a na čele mu vyvstaly hluboké vrásky, jak se zamračil. Zřejmě neměl valného mínění o Jasonově opakování textu během audience. Ani Jason ne. Ale jak pomoct Metě a Grifovi?

„Ti chlapi — lezou dovnitř!“ zazněl tiše její výkřik.

„Pověz mi o tom kmeni Pyrranů,“ nařídil Temuchin.

Jason se začal potit. Temuchin má určitě v Shaninově kmeni špeha, nebo mu samotný Shanin poslal informace. A rodina toho, koho Meta zabila, si právě teď zvolila čas k odplatě, protože ví, že Jason z tábora odešel. „Pyrrané? To je prostě jenom jeden kmen. Proč to chceš vědět?“

„Cože?“ Temuchin prudce vstal a vytasil meč. „Ty se opovažuješ klást mi otázky?“

„Jasone!“

„Počkej, ne.“ Jason cítil, jak mu kapky potu prosakují vrstvou tuku na obličeji. „Špatně jsem se vyjádřil. Zatracený dorozumívací jazyk. Chtěl jsem říct: Co chceš vědět? Řeknu ti, co budu moct.“

„Je jich mnoho. Mají meče a štíty. Útočí na Grifa, všichni najednou.“

„Nikdy jsem o takovém kmeni neslyšel. Kde mají stáda?“

„V horách… na severu, v údolích tam vysoko, víš…“

„Grif leží na zemi, nedokážu bojovat se všemi najednou.“

„Co to znamená? Co přede mnou skrýváš? Zřejmě neznáš Temuchinův zákon. Odměna těm, kdo jsou se mnou. Smrt těm, kdo jsou proti mě. A pomalá smrt těm, kdo se mě pokusí zradit.“

„Pomalá smrt?“ opakoval Jason a naslouchal, ale z dentifonu se nic neozývalo.

Temuchin se ozval až po chvíli. „Zřejmě toho moc nevíš, žonglére, a nějak se mi nezdáš. Ukážu ti něco, co ti dodá odvahy, aby ses rozpovídal.“ Tleskl a jeden z důstojníků předstoupil. „Přiveďte Daciho.“

Slyší tlumené oddechování? Jason to nevěděl určitě. Soustředil se opět na to, co se odehrává v camachu a užasle se zahleděl na člověka, kterého přivlekli před něho. Kolem jeho krku byla utažena smyčka — nepokoušel se uvolnit provaz a uprchnout, protože tam, kde by měly být jeho prsty, čněly pahýly. Jeho nohy bez prstů potkal tentýž osud.

„Tak tohle je pomalá smrt,“ zdůraznil Temuchin a díval se upřeně na Jasona. „Daci mě nechal na holičkách v boji s kmenem Lasiček. Každý den mu odříznou jeden článek od každé končetiny. Už je tady mnoho dní. Dnes bude spravedlnosti učiněno zadost.“ Zvedl ruku.

Vojáci ho drželi, ačkoliv se nepokoušel bojovat. Pruhy kůže, silně stažené, se mu zařezávaly hluboko do zápěstí a kotníků. Pravou ruku mu přitlačili k zemi a jeden voják rychle máchl sekerou. Ruka odskočila a vytryskla z ní krev. Po ní metodicky následovala druhá paže, pak nohy.

„Má ještě dva dny, jak vidíš,“ řekl Temuchin. „Jestli bude dost silný, aby tak dlouho přežil, možná že se nad ním třetí den smiluji. Možná že ne. Slyšel jsem o jednom, který žil ještě rok, než vydechl naposled.“

„To je velice zajímavé,“ podotkl Jason. „Slyšel jsem o tom, ale vypadlo mi to z paměti.“ Musel rychle něco udělat. Zvenčí se ozval dusot noh moropů a křik mužů. „Slyšels to? Je to pískání?“

„Zbláznil ses?“ zeptal se Temuchin znechuceně. Na jeho zlobný pokyn amputovanou obě, teď ležící v bezvědomí, odnesli a odseknuté končetiny odkopli stranou.

„Bylo to pískání,“ tvrdil Jason a zamířil k východu. „Musím jít ven. Hned se vrátím.“

Důstojníky ve stanu to ohromilo stejně jako Temuchina. Od vládce se přece takto neodchází.

„Stačí malá chvilka.“

„Stůj!“ zařval Temuchin, ale Jason už stál u východu. Strážný mu s taseným mečem zahradil cestu. Jason do něho ramenem vrazil, až se muž zapotácel, a vykročil ven.

Strážný stojící venku ho nechal projít, nevěděl, co událo ve stanu. Jason kráčel lhostejně, ale rychle, zahnul doprava a dorazil k rohu velkého camachu, dřív než ho začali pronásledovat. Ozval se řev a nastala honička. Jason zabočil a utíkal ze všech sil podél stanů.

Narozdíl od menších, kruhových camachů měl tenhle pravoúhlý půdorys a Jason doběhl k nejbližšímu rohu a zmizel za ním, dříve než rozpálení pronásledovatelé mohli zjistit, kudy se dal. K němu jen doléhaly výkřiky, když pádil podél obvodu stanu. Teprve když doběhl zase k přední straně a zahnul za poslední roh, zvolnil krok.

Pronásledovatelé se rozptýlili na opačné straně. Oba strážní od vchodu zmizeli a všichni ostatní kolem se dívali opačným směrem. Jason došel klidně ke vchodu a vstoupil dovnitř. Temuchin, který rozhněvaně chodil sem a tam, si uvědomil, že někdo vešel.

„Tak co!“ zahřměl. „Chytil jste… to jsi ty?“ Ustoupil a bleskurychle vytáhl meč.

„Jsem tvůj oddaný sluha, Temuchine,“ pronesl Jason klidně, zkřížil ruce a neustupoval. „Přišel jsem ti oznámit, že mezi tvými kmeny vypukla rebelie.“

Temuchin neudeřil — ale ani meč nesklonil. „Mluv rychle! Vznáší se nad tebou smrt.“

„Vím, že jsi zakázal soukromé spory mezi těmi, kdo ti slouží. Někteří chtějí zavraždit mou služku, protože zabila muže, který ji napadl. Byl jsem jí nablízku od doby, co se to stalo — až do dneška. Proto jsem požádal důvěryhodného muže, aby dával pozor a dával mi zprávy. Slyšel jsem, jak mi sděluje nebezpečí hvízdáním — neodvážil se vstoupit do Temuchinova camachu. Právě jsem s ním mluvil. Ozbrojení muži napadli můj camach v mé nepřítomnosti a mé služebníky odvlekli. Ale já jsem slyšel, že ten zákaz platí pro všechny, kdo jdou za Temuchinem. Žádám tě, aby ses k tomu vyjádřil“.

Za Jasonem se ozval dupot nohou, když jeho pronásledovatelé vrazili do stanu. Zarazili se a začali se schovávat jeden za druhého, když spatřili, jak ti dva stojí proti sobě tváří v tvář Temuchin dosud držel zdvižený meč.

Upíral planoucí pohled na Jasona a meč se mu chvěl v napjatých svalech. V tichu camachu slyšeli jasně, jak skřípe zuby, když meč spustil — špičkou do špinavé podlahy.

„Ahankku!“ vykřikl a důstojník přiběhl s rukama na prsou. „Vezmi čtyři muže a jeď ke kmeni Shanina z Krysího klanu…“

„Já bych ti ukázal…“ přerušil ho Jason.

Temuchin se k němu prudce otočil, přiblížil se mu obličejem natolik, že Jason cítil na tváři jeho dech, a sykl: „Ještě jednou promluvíš bez mého dovolení, a je po tobě.“

Jason jen beze slova přikývl. Uvědomil si, že zašel příliš daleko. Po chvíli se Temuchin otočil zpět k důstojníkovi.

„Jeď okamžitě k tomu Shaninovi a nařiď mu, aby tě zavedl k těm, kdo odvlekli pyrranské služebníky. Všechny, které dopadneš, přiveď sem, pokud možno živé.“

Ahankk zasalutoval a vyběhl — v Temuchinově armádě platila poslušnost nad slušnost.

Temuchin chodil sem a tam a měl mizernou náladu. Důstojníci a mužstvo tiše ustoupili ke stěnám. Jenom Jason stál pevně i tehdy, když se zuřící vládce zastavil a strčil mu svou obrovskou pěst pod nos.

„Proč ti jenom dovoluji, co ti dovoluji?“ zeptal se v utajovaném vzteku. „Proč?“

„Smím odpovědět?“ Jason zachoval klid.

„Mluv!“ dočkal se od Temuchina, který se nad ním tyčil jako skála.

„Vzdálil jsem se od Temuchina, protože to byl jediný způsob, jak si zajistit, že bude spravedlnosti učiněno zadost. Dopomohla mi k tomu jedna skutečnost, kterou jsem před tebou dosud tajil.“

Temuchin se nezeptal, na co se zeptat měl, jen oči mu žhnuly hněvem.

„Žongléři nemají žádný kmen a nenosí žádný symbol. Tak je to správné, protože se toulají od kmene ke kmeni a nemají mít žádné závazky. Ale musím ti říct, že jsem se narodil u kmene Pyrranů. Přinutili mě odejít, a proto jsem se stal žonglérem.“

Ani teď se Temuchin nezeptal, na co se zeptat měl, a Jason si nemohl dovolit, aby vyčkávavé ticho trvalo příliš dlouho. „Musel jsem od nich odejít, protože — těžko se mi to říká ve srovnání s ostatními Pyrrany… jsem slabý a zbabělý.“ Temuchin se mírně zhoupl v bocích a do obličeje se mu nahrnula krev. Naklonil se, otevřel ústa — a propukl v burácivý smích. Dosud se smál, když došel k svému trůnu a klesl na něj. Nikdo z přítomných nevěděl, co si má myslet, všichni proto mlčeli. Jason si dovolil náznak úsměvu, ale nic neříkal. Temuchin pokynul sluhovi s koženou lahví achadhu, kterou vyprázdnil jedním douškem. Smích přešel do pochechtávání a pak odezněl. Z Temuchina se opět stal chladný člověk, který se umí ovládat.

„Potěšils mě,“ uznal „Není toho mnoho, čemu se dokážu zasmát. Myslím, že jsi inteligentní, snad až příliš, a asi na to jednoho dne zajdeš. A teď mi pověz o těch Pyrranech…“

„Žijeme v horských údolích na severu a zřídkakdy se vydáváme na planiny.“ Jason si historku o svém kmeni vymýšlel už od té doby, kdy se poprvé připojil k nomádům, nyní nastal čas podrobit ji praktické zkoušce. „Věříme na právo moci, ale také na právo práva. Proto málokdy opouštíme svá údolí, a zabíjíme každého, kdo poruší zákon. Jsme Pyrrané se znakem orla, což symbolizuje naši sílu — jediná z našich žen dokáže zabít bojovníka z rovin holýma rukama. Slyšeli jsme, že Temuchin přináší na pláně zákon, a mě poslali, abych zjistil, jestli je to pravda. Jestli to pravda je, pak se Pyrrané připojí k Temuchinovi…“

Oba vzhlédli, náhle vyrušeni z hovoru. Temuchin proto, že se ozvaly výkřiky a povely, když skupina moropů zarazila před camachem, a Jason proto, že do uší mu z dentifonu dolehlo slabé „Jasone“. Nedokázal rozeznat, jestli to řekla Meta, nebo Grif.

Do camachu vstoupil Ahankk a jeho bojovníci, kteří zpola nesli, zpola strkali své zajatce. V jednom zraněném muži, zbroceném krví, a v jeho nezraněném druhovi Jason poznal dva z nomádů z Shaninova kmene. Metu a Grifa přinesli a položili na zem, zakrvácené, ztlučené a nehybné. Grif otevřel nezraněné oko, vydechl „Jasone“ a znovu upadl do bezvědomí. Jason se chtěl k nim rozběhnout, pak se ovládl a zůstal stát, jen zatínal pěsti, až se mu nehty zarývaly hluboko do dlaní.

„Podej hlášení!“ poručil Temuchin. Ahankk předstoupil.

„Učinili jsme, jak jsi přikázal, Temuchine. Dorazili jsme tam rychle a Shanin nás zavedl k nějakému camachu. Vstoupili jsme a bojovali. Nikdo neunikl, ale museli jsme zabíjet, abychom je zvládli. Dva jsme zajali. Ti ničemové dýchají, takže si myslím, že žijí.“

Temuchin si třel zamyšleně čelist. Jason se odvážil rizika a promluvil.

„Dovolí mi Temuchin, abych se na něco zeptal?“

Temuchin na něho dlouze a přísně pohlédl, pak přikývl.

„Jaký je trest za rebelii a soukromou pomstu v tvé armádě?“

„Smrt. Copak existuje nějaký jiný trest?“

„Pak bych rád odpověděl na otázku, kterou jsi mi položil dříve. Chtěl jsi vědět, co jsou Pyrrané zač. Já jsem ze všech Pyrranů nejslabší. Rád bych zabil toho nezraněného zajatce, jednou rukou, pouhou dýkou, jednou ranou — a může být ozbrojen, čím chce. Třeba i mečem. Zdá se, že je to dobrý bojovník.“

„To taky je,“ uznal Temuchin, pohlížeje na velkého, statného muže, který byl téměř o hlavu větší než Jason. „Myslím, že je to velice dobrý nápad.“

„Spoutej mi ruku,“ poručil Jason nejbližšímu strážci a dal si levou paži za záda. Toho zajatce čeká v každém případě smrt, a jestli jeho smrt jejich věci poslouží, bude to pravděpodobně prospěšnější než cokoli, co udělal za celý svůj život. Neuvažuješ jako pokrytec, Jasone? zeptalo se něco uvnitř něho, ale on neodpověděl, jelikož ten náznak obvinění skrýval velký kus pravdy. Kdysi neměl rád smrt a násilí a snažil se jim vyhnout. Nyní je zřejmě vyhledává.

Pak pohlédl na Metu, která ležela v bezvědomí a zkroucená bolestí na zemi, a jeho myšlenky patřily noži v pochvě. Ukázka neobvyklé obratnosti v zápase třeba Temuchina zaujme. A ten nevzdělaný barbar s náznakem arogantního úsměvu se bez zabíjení zřejmě neobejde.

Nebo by to byl on, Jason, kdo by byl zabit, kdyby svůj nápad neprosadil. A jestli dají tomu vazounovi kopí nebo palici, bude po Jasonovi v několika minutách.

Nehnul ani brvou, když vojáci zbavili jeho protivníka pout a Ahankk mu podal svůj vlastní dlouhý obouruční důstojnický meč. Ten dobrák Ahankk — jak se někdy vyplácí dělat si nepřátele. Na to, jak mu zkroutil palec, dosud nezapomněl a chce se za to pomstít. Poplácal se svým nožem se širokou čepelí o bok a nechal ho viset špičkou dolů. Byl to neobyčejný nůž, který si ukoval a zakalil sám, vzorem pro něj byl lovecký nůž zvaný bowie, široký jako ruka, s jednou stranou naostřenou po celé délce, s druhou ani ne do poloviny. Dalo se řezat nahoru nebo dolů a také bodat, vážil přes dvě kila a byl vyroben z nejlepší oceli.

Muž s mečem vyrazil ze sebe výkřik, zamával mečem a rozběhl se kupředu. Stačila jedna rána, máchnutí celou vahou, a žádný nůž by ji nezachytil. Jason stál tak klidně, jak jen dokázal, a čekal.

Teprve když meč svištěl dolů, uhnul, učinil krok vpřed pravou nohou a pevně se zapřel do země. S rukou napřaženou a loktem zahnutým máchl nožem nahoru a zachytil úder meče na jeho ostří. Síla úderu mu téměř vyrazila nůž z ruky a srazila ho na kolena.

Ozval se však trhavý kovový zvuk, když měkké železo meče narazilo na ostří nástrojářské oceli, veškerá síla se soustředila na malou plochu — a meč se rozpadl vedví.

Jason zahlédl jen na zlomek okamžiku ohromený výraz v protivníkově obličeji, když jeho meč dopadl a jeho ruce svíraly pouze jílec s pahýlem čepele. Síla úderu, která srazila Jasonovi paži, ho strhla s sebou, a Jason využil hybnosti pohybu, jen směr nože změnil — nahoru.

Špička nože roztrhla kožený oděv a vnikla do mužovy břišní dutiny až po jílec. Jason se pevně opřel nohama, vší silou trhl nožem nahoru, vyřízl do mužových vnitřností hlubokou ránu, až se čepel zarazila o klíční kost. Držel tam nůž tak dlouho, dokud se mužovy oči neobrátily v sloup, než věděl, že ten člověk je mrtev.

Vytáhl nůž a postoupil. Mrtvola sklouzla na zem k jeho nohám.

„Chci se na ten nůž podívat,“ řekl Temuchin.

„V našem údolí máme velice dobré železo,“ prohlásil Jason a sklonil se, aby otřel nůž o oděv mrtvého muže. „Je z něho dobrá ocel.“ Vyhodil nůž do vzduchu, chytil ho za špičku a podal střenkou Temuchinovi, který si ho chvíli prohlížel, pak zavolal na vojáky.

„Obnažte tomu zraněnému krk,“ poručil.

Muž chvíli zápasil, pak upadl do apatie člověka, který je již mrtev. Dva vojáci ho drželi a třetí pevně svíral jeho dlouhé vlasy oběma rukama a táhl ho vpřed s obličejem k zemi, špinavý krk holý a natažený. Temuchin přistoupil, pohrával si s nožem v ruce a pak ho zvedl nad hlavu.

Jediným prudkým stahem svalů spustil nůž na krk a tichý camach zaplnilo jadrné zachroptění.

Napětí povolilo, voják ustoupil o krok s oddělenou hlavou v rukou. Tělo, z něhož tryskala krev, padlo neslavnostně na zem. „Ten nůž se mi líbí,“ prohlásil Temuchin. „Nechám si ho.“

„Právě jsem ti ho chtěl darovat,“ pospíšil si Jason a uklonil se, aby zakryl rozmrzelý výraz. Měl si uvědomit, že se něco takového stane. No nic, je to jenom nůž.

„Znají tvoji lidé hodně ze staré vědy?“ zeptal se Temuchin a hodil nůž sluhovi, aby ho zvedl a očistil. Jason okamžitě zostražitěl.

„Ne více ani méně než ostatní kmeny,“ prohlásil.

„Žádný z nich nedokáže vyrobit železo, jako je tohle.“

„Je to staré tajemství, předávané z otce na syna.“

„Můžete mít i jiná stará tajemství.“ Jeho hlas byl tvrdý a ostrý jako ta ocel.

„Snad.“

„Existuje jedno dávno zapomenuté tajemství, o kterém jsi možná slyšel. Někteří ho nazývají ohňový plamen, jiní střelný prach. Co o něm víš?“

Co vlastně o něm vím, pomyslel si Jason a pokoušel se něco vyčíst z upřeného výrazu Temuchina. Co může barbarský žonglér vědět o takových věcech?

A jestli je to léčka, co mu má říct?