Treti planeta smrti

19

Temuchin se vřítil do camachu s taseným mečem v ruce.

„Ukaž se!“ křičel. „Moje strážce venku jsi srazil, ukaž se, špióne, abych tě mohl zabít.“

Ze tmy vystoupila do blikajícího světla olejové lampy zakuklená postava a Temuchin zvedl meč. Postava odhodila kožešinu, objevil se Jasonův obličej.

„Ty?!“ řekl Temuchin dutým hlasem a meč mu vyklouzl z prstů na zem. „Ty tady nemůžeš být. Těmahle rukama jsem tě zabil. Jsi duch, nebo démon?“

„Vrátil jsem se, Temuchine, abych ti pomohl. Abych ti otevřel celý nový svět, který dobudeš.“

„Jsi démon, musíš, být, a nezemřels, vrátil ses domů Branou do pekel a nabyls nové síly. Démon tisíce tváří — to vysvětluje, jak jsi mohl zmást a oklamat tolik lidí. Ten žonglér si myslel, že nejsi od nás. Pyrrané si mysleli, že jsi jedním z nich. Já jsem si myslel, že jsi přítel a pomůžeš mi.“

„To je hezká teorie. Věř si, čemu chceš. Ale poslechni si, co ti chci říct.“

„Ne! Když ti budu naslouchat, budu zatracen.“ Sáhl po meči. Jason rychle promluvil, aby nemusel bojovat o svůj život.

„Do jeskyň z údolí, kterému říkáte Brána do pekel, vedou schody. Nevedou do pekla — ale dolů do nížin. Byl jsem tam a vrátil jsem se na člunu, abych ti to pověděl. Můžu ti ukázat cestu. Je to cesta, kudy můžeš vést armádu a nížiny přepadnout. Ted vládneš tady — a můžeš vládnout taky tam. V novém dobytém kontinentě. A ty jsi jediný, kdo to může dokázat!“

Temuchin nechal klesnout meč a oči se mu ve světle ohně zaleskly. Pak promluvil přidušeně, jako by mluvil pouze k sobě. „Ty jsi démon, a já nemohu zabít toho, kdo je již mrtev. Mohl bych tě od sebe vyhnat, ale nemohu vyhnat tvá slova z hlavy. Ty víš, co žádný živý tvor neví — že jsem osamělý. Vládnu planinám a tím to končí. Jaká je v tom radost? Žádné války, žádné dobývání, žádná radost z porážky nepřítele a tažení dál. Osamělý, dnem i nocí jsem snil o bohatých loukách a městech pod útesy. O tom, že ani střelný prach a velké armády neobstojí proti mým bojovníkům. Že bychom je mohli překvapit, vpadnout jim do boku, ovládnout jejich města. Dobývat.“

„Ano, to všechno bys mohl mít. Být pánem světa.“

V tichu prskala lampa a kmitala stíny obou mužů. Když Temuchin znovu promluvil, zaznělo z jeho hlasu odhodlání. „Chci se jím stát, i když vím, co zaplatím. Ty si mě, démone, vezmeš za to do svého pekla pod horami. Ale ne dřív, než všechno dobudu.“

„Nejsem démon, Temuchine.“

„Nevysmívej se mi. Znám pravdu. To, co zpívají žongléři, je pravda, ačkoliv jsem tomu dřív nevěřil. Vystavils mě pokušení. Podlehl jsem, za to jsem zatracen. Sděl mi hodinu a způsob mé smrti.“

„To ti říct nemohu.“

„Ovšemže ne. Jsi vázán mlčením, tak jako já slibem.“

„Tak jsem to nemyslel.“

„Vím, jak jsi to mínil. Tím, že vše přijmu, vše ztratím. Jiná cesta není. Ale já chci, aby to tak bylo. Napřed vyhraju. Je to tak, démone, že mi to dovolí?“

„Ovšemže vyhraješ…“

„Už mi nic neříkej. Rozmyslel jsem si to. Nechci vědět, jak skončím.“ Potřásl rameny, jako by se zbavoval nějaké neviditelné tíže, pak zasunul meč do řemeni u boku.

„Tak dobře, věř si, čemu chceš. Jenom mi dej několik statečných mužů a já ti otevřu průchod do nížin. Provazový žebřík nás dopraví do údolí. Vyznačím trasu a provedu je jeskyněmi, abych dokázal, že tudy lze projít. A příště už tudy půjde i armáda. Půjdou — tam dolů?“

Temuchin se zasmál. „Přísahali, že za mnou půjdou třeba do pekla, když jim to poručím, a teď tam půjdou.“

„Dobře. Ruku na to?“

„Jistě. Zmocním se světa a zasloužím si věčnost v pekle, a teď už se tvého chladného těla nebojím, můj démone.“

Zmáčkl pevně Jasonovu ruku, a Jason proti své vůli musel obdivovat jeho nezměrnou odvahu.