Treti planeta smrti

2

„To je pěkná pitomost, nechat se praštit pilozobcem,“ prohlásil Brucco, když pomáhal Jasonu dinAltovi stáhnout protržený kovový kabátec přes hlavu.

„To je pěkná pitomost, pokusit se na této planetě v klidu najíst!“ utrhl se Jason v odpověď a jeho hlas zněl přes těžký převlek tlumeně. Stáhl si kabátec a zamžikal, jak se mu ostrá bolest zaryla do boku. „Jen jsem se pokoušel dopřát si trochu polévky, a když jsem musel vystřelit, do dráhy se mi dostala miska.“

„Je to jenom na povrchu,“ konstatoval Brucco, když si prohlížel rudý šrám na Jasonově boku. „Pilozobec se odrazil od žeber, aniž je zlomil. Měls velkou kliku.“

„Chceš říct kliku, že mě nezabil. Kdo kdy slyšel o pilozobci ve společné jídelně?“

„Na Pyrru se vždycky připrav na nečekané. To vědí i děti.“ Brucco nastříkal na ránu antiseptikum, a Jason stiskl pevně zuby. Zazvonil telefon a na obrazovce se objevil ustaraný Metro obličej.

„Jasone… slyšela jsem, že jsi zraněn,“ řekla.

„Umírám.“

Brucco hlasitě odfrkl. „Blbost. Povrchové škrábnutí, čtrnáct centimetrů dlouhé, žádný toxin.“

„To je všechno?“ protáhla Meta, a obrazovka potemněla.

„Jo, to je všechno,“ povzdechl trpce Jason. „Litr krve a kilo masa — to není víc než třeba záděra. Co mám udělat, abych si tady získal trochu účasti? Přijít o nohu?“

„Kdybys přišel o nohu v boji, účasti by ses třeba dočkal,“ konstatoval Brucco nevzrušeně a přitiskl na ránu adhezní obvaz. „Ale kdybys obětoval nohu nebo ruku pilozobci v jídelně, dočkal by ses tak leda opovržení.“

„To stačí!“ zaječel Jason a opět si kabátec navlékl. „Neber mě tak doslova a — jo, o tom, jaké sladké úvahy můžu od vás pyrranských přátel očekávat, je mi všechno známo. Mám dojem, že se mi po této planetě vůbec nebude stýskat, ani pět minut ne.“

„Ty máš namířeno někam jinam?“ zeptal se Brucco a zatvářil se radostně. „Kolem toho má být ta schůze?“

„Netvař se při té myšlence tak sklíčeně. Pokus se zkrotit svou netrpělivost až do patnácti nula nula, kdy se sem dostaví ostatní. Já nikoho nepreferuju. Teda, kromě sebe,“ dodal a toporným krokem opustil místnost, snažil se zraněný bok namáhat pohybem co nejméně.

Je čas na změnu, pomyslel si, když vyhlížel z vysokého okna přes ochranný val na džungli, v níž číhala smrtelná nebezpečí. Některá z buněk citlivých na světlo musela zjistit pohyb, protože jedna větev stromu se vymrštila a transparentní kovové okno zařinčelo pod náhlým náporem šipkovitých trnů. Nyní měl již tak vypěstované reflexy, že nepohnul ani svalem.

Na změnu bylo již pozdě. Každým dnem se na Pyrru kolo času pootočilo. Vítězství se rovnalo zachování stávajícího stavu, a když na člověka přišla řada, rovnalo se to jisté smrti. Kolik lidí přišlo o život od doby, kdy sem přišel? Začínal ztrácet přehled, stával se vůči smrti stejně netečný jako kterýkoliv Pyrran.

Kdyby mělo k nějakým změnám dojít, on by byl tím, kdo by je musel provést. Před časem si myslel, že všechny smrtelně nebezpečné problémy této planety vyřešil, když Pyrranům dokázal, že za tu krutou, nekonečnou válku mohou oni sami. Válka však pokračovala. Dozvědět se, jaká je pravda, vždy neznamená se jí řídit. Pyrrané, kteří dokázali pochopit, jaká je zde existenční realita, opustili město a odešli dostatečně daleko, aby unikli tlaku fyzické a duševní nenávisti, která město stále obklopovala. Zbývající Pyrrané se snad mohli poslušně vyjadřovat o tom, že jsou to jejich vlastní emoce, které udržují válku v chodu, ale ve skutečnosti tomu nevěřili. A pokaždé, když pohlédli na svět, k němuž cítili nenávist, nepřítel získal čerstvou sílu a obnovil útočný tlak. Když si Jason uvědomil, k jakému jedinému konci město spěje, zesílil v něm pocit sklíčenosti. Zůstalo zde tolik lidí, kteří nové poměry neakceptovali — ani pomoc jakéhokoliv druhu. Patřili natolik k této válce a byli na ni tak zvyklí jako hyperspecializované druhy života tam venku, zformováni týmž způsobem týmiž generacemi, v nichž se mísila nenávist se strachem.

Ještě jedna změna měla nastat. Byl zvědav, kolik z nich se s ní vyrovná.

Bylo patnáct dvacet, když se Jason dostavil do Kerkovy pracovny, zdržel se na poslední chvíli výměnou zpráv na letovém návěstním přístroji. Všichni v místnosti měli stejný výraz chladného hněvu. Pyrrané se vyznačovali velmi malou trpělivostí a ještě menší shovívavostí vůči hádankám nebo tajemstvím. byli si tak podobní — a přece tak různí.

Kerk, s šedinami a netečným výrazem, se dokázal ovládat lépe než ostatní. Bezpochyby to bylo důsledkem praxe v tak častém jednání s lidmi z jiných planet. Tohle byl člověk, jehož bylo nanejvýš důležité přesvědčit, nebo jestliže tahle nesourodá, militaristická pyrranská společnost měla vůbec nějakého vůdce, pak to byl on.

Brucco, hubený chlapík s obličejem hrdlořeza, se jako vždy tvářil podezíravě. A oprávněně. Jako lékař, badatel a ekolog byl jedinou autoritou, co se týče pyrranských životních forem. Musel být podezíravý. Ovšem na druhé straně jedno v jeho prospěch mluvilo: byl natolik vědcem, že se dal přesvědčit logicky zdůvodněnými fakty.

A Rhes, vůdce neuznávaných lidí, kteří se úspěšně přizpůsobili životu na této vražedné planetě, se již oprostil od reflexívní nenávisti, tolik typické pro ostatní, a Jason s ním počítal, že mu pomůže.

Meta, rozkošná a milá žena, silnější než mnohý muž, jejíž půvabně tvarované paže dovedly vášnivě svírat — nebo lámat kosti. Zdalipak tvoje chladně praktická mysl — skrytá v tom krásném ženském těle — ví, co je láska? Nebo je to pouze pýcha vlastnictví, kterou cítíš k tomu přivandrovalci Jasonu dinAltovi? Pověz mu to někdy, rád by to věděl. Ale ne zrovna teď. Vypadáš zrovna tak netrpělivě a nebezpečně jako ostatní.

Jason zavřel za sebou dveře a neupřímně se usmál.

„Nazdárek vespolek,“ začal. „Doufám, že se na mě nezlobíte, že jsem vás nechal tak dlouho čekat?“ Rychle pokračoval a nevšímal si hněvivého bručení ze všech stran.

„Jsem si jist, že vás všechny potěší, že jsem na mizině, finančně vyřízený a úplně na dně.“

Jejich obličeje se vyjasnily, když si uvědomili, co řekl. Uvažovat jen o jednom — to byl pyrranský zvyk.

„Máš v bance milióny,“ namítl Kerk, „a v žádném případě jsi je neprohrál v kartách, ani jsi je neztratil.“

„Když hraju hazardní hru, tak vyhrávám,“ ujistil ho Jason důstojně. „Jsem na mizině, protože jsem je beze zbytku utratil. Koupil jsem kosmickou loď, a teď je na cestě sem.“

„Proč?“ zeptala se Meta a vyjádřila tak otázku, kterou měli na mysli všichni.

„Protože odcházím z této planety a beru vás — a pokud možno mnoho dalších — s sebou.“

Jason mohl snadno vycítit jejich smíšené pocity. A tak či onak — a tahle planeta byla určitě horší než kterákoliv jiná ve známé galaxii — tohle byl jejich domov. Vražedný a nebezpečný, ale přesto jejich. Musí je pro svůj nápad nadchnout a přinutit, aby zapomněli na jakoukoliv postranní myšlenku, která by v nich mohla vzklíčit. Apel na jejich inteligenci zatím počká, nejdřív musí zapůsobit na jejich city. Tuhle skulinu v jejich výzbroji dobře znal.

„Objevil jsem planetu, která je mnohem nebezpečnější než Pyrrus.“

Brucco se chladně a nedůvěřivě zasmál a všichni mu přitakali na souhlas.

„Předpokládáš, že to zní přitažlivě?“ zeptal se Rhes, jediný z přítomných Pyrranů, který se narodil mimo město a byl proto imunní vůči jejich zálibě v násilí. Jason mu přimhouřením oka naznačil, aby trochu zapřemýšlel, a přešel k přesvědčování ostatních.

„Tím chci říct, že se na té planetě vyskytuje ta nejnebezpečnější životní forma, jaká byla kdy objevena. Rychlejší než křídlobodec, ničemnější než ďáblorožec, urputnější než zubozobec a spousta dalších věcí. Našel jsem planetu, na které tito tvorové přebývají.“

„Mluvíš o lidech, že?“ řekl Kerk, jako obvykle chápavější než ostatní.

„Ano. Jsou to lidé, kteří jsou víc smrtící než Pyrrané, kteří jsou přirozeně vychováváni, aby se bránili jakémukoliv nebezpečí. Bránili. Co byste řekli světu, kde lidé byli vychováváni několik tisíc let, aby útočili, zabíjeli a ničili, aniž by v nejmenším pomysleli na následky? Jací asi jsou ti, kdo tento vyvražďovací konflikt přežili?“

Zvažovali to, a soudě podle jejich výrazu, příliš se tou myšlenkou nezabývali. Již zaujali stanovisko, myšlenkově se sjednotili proti společnému nepříteli, a Jason rychle pokračoval, dokud s ním souhlasili.

„Mluvím o planetě jménem Felicity, zřejmě tak nazvané, aby tam nalákali usedlíky, a z téhož důvodu se těm místním silákům říká drobečci. Četl jsem před několika měsíci v novinovém faxu docela malý článek o tom, jak celá hornická kolonie byla srovnána se zemí. A to se nezdaří jen tak. Party horníků j sou tvrdí chlapi a zvyklí na ledajaké potíže — a ti, co jsou u společnosti John a John, patří k nejdrsnějším. A pak — což je zrovna tak důležité — Johnova společnost nejsou žádní troškaři. Tak jsem navázal styk s několika přáteli a poslal jim nějaké peníze, aby je rozdali, a podařilo se jim sejít s jedním z těch, co přežili. Stálo mě to ještě další pěkné peníze, abych od něho získal přesné informace, ale vyplatilo se to. Tady to je.“ Udělal dramatickou pauzu a vytasil se s listem papíru.

„Tak nám to přečti a nemávej s tím na nás!“ ozval se Brucco a nervózně ukal prsty do stolu.

„Měj strpení,“ řekl Jason. „Tohle je inženýrská zpráva a velice si potrpí na zdrženlivý inženýrský tón. Felicity je zřejmě bohatá na těžké kovy, které se nalézají blízko povrchu na poměrně malé ploše. Byla by tam možná povrchová těžba, a jak hovoří zpráva, uranová ruda je tam zřejmě tak bohatá, že by poháněla reaktor bez jakéhokoliv zpracování.“

„To je nemožné,“ přerušila ho Meta. „Uranová ruda ve volném stavu nemůže být tak radioaktivní, aby…“

„Prosím,“ řekl Jason a zvedl obě ruce do výše. „Já jsem jen trochu přeháněl, abych zdůraznil to hlavní. Ta ruda je bohatá, to se nedá oddiskutovat. Důležité je, že přesto, že je tam tak výborná kvalita rudy, se Johnova společnost na Felicity nevrátí. Už jednou si moc spálili prsty a je spousta jiných planet, kde mohou těžit s mnohem menší námahou. A nemusejí čelit barbarům jezdícím na dracích, kteří se zčistajasna vynořují ze země, útočí v nekonečných vlnách a ničí všechno, co jim přijde pod ruku.“

„Co vlastně touhle poslední větou chceš říct?“ zeptal se Kerk.

„Uvažuješ zrovna tak dobře jako já. Takhle ten masakr popsali ti, co přežili. Jediná věc, jíž si můžeme být jisti, je, že byli napadeni muži, kteří jeli na zvířatech, a že byli dokonale potřeni.

„A to je ta planeta, kam nás chceš dostat,“ řekl Kerk. „Nevypadá nijak přitažlivě. Můžeme zůstat tady a pracovat ve vlastních dolech.“

„Pracovali jste ve svých dolech celá staletí, takže některé šachty jsou až pět kilometrů hluboké a produkují pouze druhořadou rudu — ale to není podstatné. Myslím na místní lidi a na to, co s nimi bude. Život na téhle planetě se nezvratně změnil. Pyrrané, kteří byli schopni se přizpůsobit novým podmínkám, už tak učinili. Ale co ti ostatní?“

Jejich jedinou odpovědí bylo dlouhotrvající mlčení.

„To je dobrá otázka, že? A případná. Já vám povím, co se stane s lidmi, kteří v tomhle městě zůstanou. A až vám to povím, nesnažte se mě zastřelit. Myslím, že vy všichni jste už vyrostli z té bleskové reakce na odlišný názor. Aspoň doufám, že to platí o všech, co jsou v této místnosti. Lidem venku ve městě bych tohle neříkal. Pravděpodobně by mě spíše zabili, než aby slyšeli pravdu. Nechtějí uznat, že je všechny tato planeta odsoudila k jisté smrti.“

Ozvalo se slabé zakvílení elektrického motorku, když Metina pistole napůl vyklouzla z pouzdra, pak vklouzla zpět. Jason se na Metu usmál a pohrozil jí prstem; chladně se od něho odvrátila. Ostatní ovládli své reflexy lépe.

„To není pravda,“ poznamenal Kerk. „Lidé stále opouštějí město…“

„A vracejí se zpět v téměř stejném počtu. Tenhle argument neobstojí. Ti, kteří dokázali odejít, už tak učinili, zbývají pouze ti tvrdošíjní.“

„Jsou ještě jiná možná řešení,“ prohlásil Brucco. „Dalo by se vybudovat jiné město…“

Přerušilo ho zadunění zemětřesení. Už nějakou dobu předtím pociovali otřesy půdy, které byly na Pyrru tak obvyklé, že už si je téměř neuvědomovali, ale tento otřes byl mnohem silnější. Budova se pod nimi zhoupla a ve zdi se objevila klikatá trhlina, z které se řinul prach z cementu. Trhlina přetnula okenní rám, a ačkoliv tabulky byly zhotoveny z armovaného skla, pod tlakem se zlomily a roztříštily na kousky. Jako na povel se v otvoru vynořil křídlobodec a dral se dovnitř ochranným pletivem — a rozplynul se ve výbuchu plamene, když pistole vyskočily z pouzder a čtyři výstřely splynuly v jediný.

„Budu hlídat okno,“ řekl Kerk a posunul si židli, aby mohl být čelem k otvoru. „Pokračuj.“

Toto přerušení, připomínka toho, jaký život zde ve městě opravdu vládne, vyvedlo Brucca z konceptu. Chvíli váhal, pak pokračoval.

„Jo… co jsem to povídal? — jsou možná i jiná řešení. Mělo by se vybudovat druhé město, odtud zcela vzdálené, možná u některého z dolů. Pouze okolo tohoto města jsou životní formy tak smrtící. Tohle město bychom mohli opustit a…“

„A to nové by si zopakovalo všechny hříchy starého. Nenávist Pyrranů, kteří zůstanou, vyvolá tutéž situaci. Ty to víš líp než já, Brucco, nenastalo by právě tohle?“

Jason počkal, dokud Brucco nepřikývl váhavě na souhlas. „Tohle jsme probírali už dříve, a je jenom jedno možné řešení. Dostat tyto lidi z Pyrru a do světa, kde mohou přežít bez ustavičné, zničující války. Kterékoliv místo bude lepší než Pyrrus. Vy jste se s ním tak sžili, že jste zřejmě zapomněli, jaké je tahle planeta ve skutečnosti peklo. Vím, že je vším, co máte, a že jste se jí přizpůsobili, ale ve skutečnosti to není tak mnoho. Dokázal jsem vám, že všechny životní formy zde jsou do jisté míry telepatické a že vaše nenávist k nim je neustále žene do boje s vámi. Tím, že mutují a mění se, se ustavičně se stávají ničemnější a vražednější. Připustili jste, že tomu tak je. Ale to celou situaci nemění. Je tu ještě dost vás Pyrranů, kterým je proti srsti myšlenka, že by se ve válce nepokračovalo. Promiňte mi ten výraz, ale vy jste paličáci! Kdybych měl trochu rozumu, vypadl bych odtud a přenechal vás vašemu neblahému osudu. Ale zaangažoval jsem se, a už se mi to líbí nebo ne. Udržel jsem vás naživu a vy jste udrželi naživu mě, a naše budoucnost vede stejným směrem. Navíc se mi líbí vaše dívky.“

V napjatém tichu se ozvalo Metino krátké nadechnutí.

„Nuže — žerty a debaty stranou, jde o tohle. Jestliže vaši lidé zůstanou tady, dříve či později zahynou. Všichni. Abyste je zachránili, budete je muset odtud dostat do nějakého přívětivějšího světa. Obyvatelné planety s dobrými přírodními zdroji nejsou tak snadno k nalezení, ale já jsem jednu našel. Možná že s domorodci, původními usedlíky, nebudeme mít na všechno stejný názor, ale mám za to, že můj nápad musí být pro Pyrrany zajímavější než všechno ostatní. Přeprava a vybavení jsou na cestě. Tak kdo je pro něj? Kerk? Považují tě za vůdce. Tak tedy — jdi příkladem!“

Kerk pohlédl zavile na Jasona a sevřel znechuceně rty. „Zřejmě mě vždycky chceš ukecat, abych dělal to, co ve skutečnosti dělat nechci.“

„Podle toho se pozná moudrý člověk,“ poznamenal Jason sugestivně. „Vlastní já se vítězně vznáší nad instinktem z podvědomí. Znamená to, že mi chceš pomoct?“

„Ano. Nechce se mi na jinou planetu a celá ta myšlenka se mi nezamlouvá. Přesto však nevidím jinou možnost, jak zachránit lidi ve městě od jisté záhuby.“

„Dobře. A ty, Brucco? Budeme potřebovat lékaře.“

„Najdi si někoho jiného. Můj asistent Teca to zvládne. Já jsem dosud ani zdaleka nedokončil zkoumání životních forem na Pyrru. Zůstanu ve městě, dokud bude existovat.“

„Může tě to stát život.“

„Pravděpodobně ano. Ovšem mé záznamy a pozorování jsou nezničitelné.“

Nikdo nepochyboval, že to myslí vážně, ani se nepokoušel s ním přít. Jason se obrátil na Metu.

„Budeme tě potřebovat, abys pilotovala loď, až ji sem dopraví.“

„Je mě zapotřebí tady, abych obsluhovala naši pyrranskou loď.“

„Jsou tu ještě další piloti. Sama jsi je vycvičila. A jestli tady zůstaneš, budu se muset poohlédnout po jiné ženě.“

„Jestli to uděláš, tak ji zabiju. Budu tu loď pilotovat.“

Jason se usmál a poslal jí vzdušný polibek; předstírala, že to nevidí. „Tak to bychom měli,“ prohlásil. „Brucco zůstane tady a myslím, že i Rhes, aby dohlédl na osídlení městských Pyrranů.“

„To se teda mýlíš,“ ozval se Rhes. „Osídlování nyní řídí výbor a jde to hladce, jak se dalo očekávat. Vůbec se mi nechce zůstat — jak se to řekne? — křupanem po zbytek svého života. Tahle nová planeta se zdá být velice zajímavá a já se těším, jakou s ní udělám zkušenost.“

„Tak tohle je ta nejlepší novina, kterou jsem dnes slyšel. A teď se vrame k faktům. Loď tady bude asi za dva týdny, takže když se pustíme do příprav k odletu hned, byli bychom schopni naložit zásoby a lidi a odstartovat brzy poté, co loď přiletí. Sepíšu oznámení, které udělá vystěhování dobrou reklamu, a můžeme je rozhodit mezi obyvatelstvo. Seženeme dobrovolníky. Ve městě je asi dvacet tisíc lidí, ale my nemůžeme nalodit víc než asi dva tisíce — je to vyřazená pancéřová vojenská transportní loď jménem Rváč, která zbyla z jedné z válek na Periférii — takže si vybereme jen ty nejlepší. Založíme osadu a vrátíme se pro ostatní. Zařídíme se podle svého.“

Jason byl zdrcen, ale ostatní zřejmě překvapeni nebyli.

„Sto šedesát osm dobrovolníků — včetně Grifa, devítiletého chlapce — a z tolika tisíc? To přece není možné.“

„Na Pyrru to možné je,“ prohlásil Kerk.

„Ano, na Pyrru to možné je, ale jenom na něm. Jason přecházel po místnosti, vláčel za sebou znechuceně nohy ve dvojnásobné gravitaci a bušil pěstí do otevřené dlaně. „Kdyby se udílely ceny za tupost a umíněnost, tak by tahle planeta dostala medaili. Já jsem se tady narodil. Já tady zůstanu. Já tady umřu. Hrozné!“ Otočil se, aby píchl prstem do Kerka — pak si rychle sáhl na lýtko, aby rozmasíroval křeč, která se dostavila po přílišné námaze ve zvýšené gravitaci.

„No co, nebudeme si s nimi lámat hlavu,“ prohlásil. „Zachráníme je i proti jejich vůli. Vezmeme těch stoosmašedesát dobrovolníků a poletíme na Felicity, a té planety se zmocníme, otevřeme důl a vrátíme se pro ostatní. Takhle to uděláme.“

Zhroutil se na židli, a když Kerk odešel, začal si masírovat nohu.

„Aspoň doufám,“ mumlal si pro sebe.