Treti planeta smrti

12

Kolem camachu hvízdal vítr a občas vehnal hrstku drobných sněhových vloček otvorem pro odvádění kouře, ale uvnitř bylo teplo a útulno. Atomová kamínka dávala dost tepla, které zdolávalo průvan a netěsnosti. Silný nápoj, který Kerk přinesl, svědčil Jasonovu žaludku mnohem lépe než ten hnusný achadh. Rhes přidal kartón balíčků s jídlem a Meta je otvírala. Ostatní Pyrrané odpočívali ve svých camachách, rozložených v sousedství, nebo stáli nenápadně na stráži poblíž vchodu. V tomto vzácném okamžiku, kdy se nacházeli v srdci barbarského tábora, je nikdo nesledoval, ani nenapadal.

„Ty nenažranče,“ řekla Meta, když Jason sáhl po kouřícím, voňavém balíčku s jídlem, „už jsi jeden snědl.“

„Ten první byl pro mě. Tenhle je pro moje dobité tělo a za ztrátu krve.“ Zatímco žvýkal teplé a šavnaté sousto, ukázal na Kerkovu přilbu. „Vidím, že ses stylově přidal ke klanu orla, ale kde jsi sehnal tolik lebek? Ty na domorodce udělaly dojem. Nevěděl jsem, že je na celé planetě tolik orlů.“

„Asi není,“ uznal Kerk a přejížděl prstem po hákovitém zobáku a lebce bez očí. „Podařilo se nám zastřelit tohohle a udělat matrici. Všechny ostatní jsou odlitky z plastu. A teď nám pověz, co máš za lubem. Tahle dětská maškaráda je sice příjemná, ale chceme s ní už skoncovat a začít s dolováním.“

„Strpení,“ řekl Jason. „Dolování bude muset chvilku počkat, ale ručím za to, že cestu k němu bude zdobit nejedna bitva. Dovol mi doplnit něco z toho, co jsem zjistil od doby, kdy jsem s tebou mluvil naposled.

Temuchin má za sebou většinu kmenů z planin, přinejmenším všechny ty rozhodující. Je zatraceně inteligentní a jako vůdce chytrý. Intuitivně zvládl taktiku podle vojenských učebnic. I to zásadní, že musí mužstvo stále udržovat v činnosti. Po vyhnání geologické expedice vyzvídal mezi klany a zjistil, že jeden nebo dva žijí spolu v nepřátelství. Ty zlikvidoval a kořist rozdělil. Tak to od té doby dělá. Buď jsi s ním, nebo proti němu, a nikdo není neutrál. To vše navzdory přirozené nomádské tendenci sdružovat se a zase rozcházet a jít vlastní cestou. Těch několik vůdců, kteří se pokusili z nového režimu vymanit, stihla tak krutá smrt, že to na všechny ostatní velice zapůsobilo.“

Kerk zavrtěl hlavou. „Jestliže tady všechny lidi sjednotil, pak nic nezmůžeme.“

„Co takhle ho zabít,“ navrhla Meta.

„Vidí, co pár týdnů mezi barbary dokáže udělat s dívkou,“ podotkl Jason. „Přiznám se, že mě to láká. Aliance by se rozpadla, ale museli bychom někoho podplatit. Kdybychom se pokusili otevřít doly, objevili by se další vůdcové a útoky by se obnovily. Ne, my musíme udělat něco lepšího. Jestli to půjde, rád bych převzal jeho organizaci a využil ji v náš prospěch. A nemáš tak úplně pravdu, Kerku. Všechny nesjednotil, jen nejsilnější klany. Je tu pár menších, o které se nestará, protože ho neohrožují. Na severu je však spousta horských kmenů hrdých na svou nezávislost. Většina z nich je z klanu Lasiček. Bojují mezi sebou, ale proti jakékoliv hrozbě zvenčí budou postupovat společně. Tou hrozbou je Temuchin — a v tom je naše velká šance převzít vliv.“

,Jak?“ zeptal se Rhes.

„Tím, že budeme lepší než on. Že se ozdobíme slávou a že ho v horském tažení předčíme. A že zařídíme, aby se dopustil několika chyb. Když to správné navlékneme, mohli bychom se vrátit z tažení s Kerkem včele rady, nebo na úrovni Temuchina. Tohle je drsná společnost a každému je jedno, čím jsi byl loni, ale hledí na ta, cos pro ně udělal nedávno. Platí zde přísná společenská hierarchie a my zařídíme, aby Kerk stanul na jejím vrcholu. Totiž my všichni kromě Rhese.“

,Proč já ne?“ divil se Rhes.

„Ty zajistíš druhou část plánu. Nikdy jsme nevěnovali příliš pozornosti nížinám pod útesy, protože tam nejsou žádná ložiska těžkých kovů. Mají tam však zřejmě pokročilé zemědělství. Temuchin vymyslel, jak se tam dostat, a spustil dolů nájezdníky na výpravu, kterou bych nechtěl podnikat podruhé, s cílem ukrást střelný prach. Jsem přesvědčen, že ho chce použít proti horským kmenům, aby je porazil. Na horské průsmyky se těžko útočí. Pomohl jsem Temuchinovi přinést ten střelný prach — a zároveň jsem měl oči stále otevřené. Kromě střelného prachu jsem viděl pušky s křesacím zámkem, dělo, vojenské uniformy a pytle mouky. To je přesvědčivý důkaz.“

„Důkaz čeho?“ pronesl Kerk podrážděně. Měl raději přímočarou logiku.

„Copak to není jasné? Je to důkaz, že je tam pěkně rozvinutá kultura. Chemie, hospodářství, ústřední vláda, daně, kovářství, slévačství, tkalcovství, barvířství…“

„Jak tohle všechnu víš?“ podivila se Meta.

„Povím ti to dnes večer, drahá, až budeme sami. Teď by to vypadala, že se chvástám. Ale vím, že usuzuji správné. Tam dole v nížinách se rozvíjí střední stav, a já se vsadím, že nejrychleji se rozvinou bankéři a obchodníci. Rhes se tam uchytí. Jako zemědělec má pro to nejlepší předpoklady. Koukněte na tohle, je to klíč k jeho úspěchu.“

Vytáhl z váčku kovový kotouček a vyhodil ho do vzduchu, pak ho podal Rhesovi.

„Co je to?“ zeptal se Rhes.

„Peníze. Mince nižší hodnoty. Vzal jsem jí jednomu mrtvému vojákovi. Toto je osa, na níž se točí obchodní svět, nebo mazadlo té osy, nebo něco podobného v duchu tohoto příměru. Uděláme si její rozbor a vyrazíme celou sérii, která bude nejen tak dobrá, ale ještě lepší než originál. Vezmeš si je, aby ses uchytil, zařídíš si obchod a připravíš se na další krok.“

Rhes pohlédl na minci s nechutí. „A teď se mám zúčastnit toho velkohubého kvízu jako všichni ostatní a zeptat se tě, jaký bude další krok, že?“

„Správné. Myslí ti to. Když mluví Jason, každý naslouchá.“

„Moc ti to mluví,“ podotkla Meta rezervovaně.

,Souhlasím, ale je to má jediná nectnost. V dalším kroku tady sjednotíme kmeny a pod vedením Kerka zajistíme, aby dobře Rhese přijali, až se připlaví na sever se zbožím. Tento kontinent je sice rozdělen útesem, který běžnému styku mezi nomády a lidmi z nížin zabraňuje, ale nevymluvíte mi, že se někde na severu nenajde místo, kdo by bylo možné přistát s lodí nebo malými čluny. Nepotřebujeme víc než kousek břehu. Styk po moři se v minulosti nemohl odehrávat, protože je podmíněn vyspělou technikou na výrobu lodí ze železa. Možností jsou i kocábky vyztuženě kůží a kostmi, ale pochybují, že nomádi někdy uvažovali o cestování po vodě. Obyvatelé nížin určitě lodě mají, ale zde není nic, co by je lákalo k průzkumu. Spíše naopak. Ale my tohle všechno změníme. Potí Kerkovým vedením kmeny mírumilovně přivítají obchodníky z jihu. Rozvine se obchod a začne nová éra. Za pár opotřebovaných kožešin budou nomádi ochotně přijímat plody civilizace a navnadí se. Možná že je nalákáme na tabák, chlast nebo skleněné korálky. Musí existovat něco, co mají rádi a co jim nížiny mohou poskytnout. A to bude náš klín. Nejdřív přistání se zbožím na břehu, pak několik stanů jako ochrana před sněhem. Pak trvalé sídliště. Potom obchodní středisko a trh — přímo nad místem, kde bude náš důl. Další krok už je logický.“

Mnoho se diskutovalo, ale pouze o podrobnostech. Nikdo nezpochybňoval Jasonův plán, ve skutečnosti ho spíše schvalovali. Vypadal prostě, reálně a dával roli všem, kdo rádi riskovali. Teda až na Metu. Ta už měla po krk ohňů z trusu a podřadné manuální práce, která mohla trvat do konce jejího života. Ale byla příliš dobrou Pyrrankou, než aby si stěžovala, a nic neříkala.

Bylo velice pozdě, když schůze skončila, Grif už dlouho spal. Atomové topidlo vypnuli a zamkli už dřív, ale teplo zůstalo. Jason se zavrtal do kožešinového spacího pytle a vyčerpaně vzdychl. Meta se překulila a položila mu bradu na hruď.

„Co se stane, až zvítězíme?“ zeptala se.

„Nevím,“ řekl unaveně a prohrábl jí krátce střižené vlasy. „Dosud jsem o tom nepřemýšlel. Nejdřív musíme vyhrát.“

„Já jsem přemýšlela. Mělo by to pro nás znamenat konec bojů, myslím navždy. Pokud tady zůstaneme a postavíme nové město. Co budeš dělat pak?“

„Dosud jsem na to nemyslel,“ řekl zastřeným hlasem, přitiskl ji k sobě a vychutnával její blízkost.

„Myslím, že bych byla ráda, kdyby ty věčné boje skončily. Myslím, že se v životě dá dělat spousta jiných věcí. Všiml sis, že tady se všechny ženy o své děli starají, místo aby je dali do jeslí a už je nikdy neviděly, tak jako na Pyrru? Myslím, že by se mi to líbilo.“

Jason odtrhl ruku od jejích vlasů jako od rozžhaveného kovu a oči se mu rozšířily. Odněkud zdaleka zaslechl svatební zvony, zvuk, před nímž nejednou v životě uprchl a který v něm vyvolával reflex k útěku.

„No,“ řekl tónem, o němž doufal, že zní rozvážně, „něco takového je snad příjemné pro barbary, ale určitě to není osud, který by měl potkat inteligentní civilizovanou dívku.“ Čekal napjatě na odpověď, pak podle jejího oddechování zjistil, že usnula. Tím se to skončilo, alespoň prozatím.

Pak uchopil její pevné, teplé tělo do své náruče a říkal si, před čím vlastně prchá, a za těchto úvah ho léky a vyčerpání uspaly.

Ráno zahájili nové tažení. Podle Temuchinových rozkazů vyrazili za svítání, od severu foukal mrazivý, do kostí pronikající vítr. Camachy, escungy, ale tažné moropy s sebou nevzali. Každý bojovník měl zbraně a dávky jídla, a předpokládalo se, že se o sebe a své zvíře postará. Tažení začalo nenápadně, hrstka vojáků se prodírala mezi camachy, mezi křičícími ženami a otrhanými, rozedranými dětmi, pobíhajícími v prachu. Pak se spojili dva, poté tři, až jel pohromadě celý oddíl, vojáci se pohupovali v sedle svých zvířat.

Jason jel vedle Kerka a za nimi ve dvojstupu čtyřiadevadesát pyrranských bojovníků. Otočil se v sedle, aby se na ně podíval. Ženy s nimi jet nemohly a osm mužů odešlo do nížin s Rhesem, zbytek strážil loď. To znamenalo, že celkem devadesát šest z nich musí splnit poslání — získat kontrolu nad barbarskou armádou a touto oblastí planety. Napohled se to zdálo nemožné, ale v chování nepatrné pyrranské ozbrojené síly se to neodráželo. Byli vážní a připraveni vrhnout se na vše, co se jim připlete do cesty. Jasonovi dodalo velký pocit bezpečí, když je viděl jet za sebou.

Jakmile opustili tábořiště, uviděli další zástupy mužů jedoucích rovnoběžně s nimi vlnící se stepí. Všechny kmeny tábořící podél řeky předem informovali poslové, že dnes mají vyrazit. Bojovníci se shromažďovali. Přijížděli ze všech stran, mířili k trase pochodu, až posléze vyplnili prostor až k obzoru. Projevoval se zřetelný smysl pro organizaci, různé klany se řadily za svými veliteli a vytvářely eskadry. V dálce zahlédl Jason černé standarty Temuchinovy osobní stráže a upozornil na ně Kerka.

„Temuchin dal naložit na dva moropy naše bomby se střelným prachem a chce, abych jet s ním a na všechno dohlédl. Nezmínil se výslovně o všech Pyrranech, ale připojíme se k němu všichni, a už se mu to líbí nebo ne. On mě potřebuje kvůli střelnému prachu — a já pojedu se svým kmenem. To je pádný argument, který — jsem si jist — nemůže vyvrátit.“

„Tak si ho vyzkoušíme,“ řekl Kerk a pobídl své zvíře do cvalu. Pyrrané si razili cestu cválající hordou k vůdci.

Přibližovali se k němu zprava, až se dostali na úroveň jeho mužů, pak zpomalili, aby jeli stejným tempem. Jason vyrazil do čela, připraven použít svých nikdy neselhávajících argumentů, ale zjistil, že nejsou zapotřebí. Temuchin se na Pyrrany jen krátce, netečně zahleděl, pak opět stočil zrak před sebe. Jako šachový mistr, který vidí mat dvanáct tahů dopředu a vzdává se, aniž hru dohraje, Jasonovy argumenty si domyslel a neměl zájem si je vyslechnout.

„Zkontroluj popruhy na bombách!“ nařídil. „Neseš za ně odpovědnost.“

Ze svého výhodného postavení vedle náčelníka mohl Jason vidět, jak dobře funguje organizace barbarské armády, a začal si uvědomovat, že Temuchin je přímo vojenský génius. Ačkoliv neměl v žádném směru vzdělání a žádnou kvalifikovanou pomoc, základní principy vojenského manévrování a vedení války ve velkém promyslel perfektně. Jeho kapitáni byli víc než pouzí vůdcové nezávislých jednotek. Fungovali jako štáb, přijímali zprávy a vydávali rozkazy z vlastní iniciativy. Oddíly ovládal jednoduchý systém signálů na trubku a pohyby paží, a ty tisíce mužů představovalo operativní a nebezpečnou zbraň.

A také velice silnou. Když se všechny oddíly spojily, Temuchin je sestavil do kilometr široké řady. Vyrazili v celé frontě současně a jeli bez zastávky. Postup, který začal před svítáním, pokračoval až do časného odpoledne bez přerušení, a už byly důvody jakékoliv. Odpočatým a nakrmeným moropům se nepřetržitá jízda nelíbila, ale zvládli ji, když je pobídly ostruhy. Vřeštěli na protest, ale šli dál. Nekonečné natřásání zřejmě nevadilo nomádům, kteří v sedle strávili téměř celý život, ale Jason, přes svou nedávnou zkušenost z výpravy do nížin cítil brzy otlaky. Nebylo poznat, jak ta jízda působí na Pyrrany.

Eskadry provedly průzkum pro štáb — za pozdního odpoledne měla invazní armáda co na práci. Zabití nomádi, nejdřív jeden jezdec, jehož krev se smísila s krví zabitého moropa, potom rodina, která měla tu smůlu, že armádě zkřížila cestu. Escungy a složené camachy dosud doutnaly, obklopené hrůzným šikem z mrtvých těl. Muži, ženy a děti, dokonce i moropové a stáda, byli brutálně zabíjeni. Temuchin vedl totální válku, a kudy prošel, nic nezůstalo naživu. Ve svém myšlení byl děsivě pragmatický. Válka se vede proto, aby se vyhrála. Všechno, co vede k vítězství, má smysl. Má smysl ujet za jediný den vzdálenost, která běžně trvá tři dny, když to znamená překvapit nepřítele. Má smysl zabít každého na potkání, aby nemohl vyvolat poplach, zrovna tak jako má smysl zničit všechen jeho majetek, aby tvé vojáky nezatěžovala kořist.

Platnost Temuchinovy taktiky se potvrdila, když těsně před setměním valící se armáda přepadla rozlehlou vesnici klanu Lasiček na úpatí hor.

Když se na vrcholu hřebene objevili jezdci, ve vesnici vyhlásili poplach, ale na únik bylo příliš pozdě. Křídla řady se stočila a setkala za táborem, ale několik jezdců na moropech přece jen proklouzlo. Je to nedbalost, řekl si Jason v duchu a překvapilo ho, že si Temuchin nepočínal líp.

Následovalo zabíjení. Nejdříve záplava šípů, které se zatlačily a zdecimovaly obránce, pak útok na kopí za plného trysku. Jason se držel zpátky, ne ze zbabělosti, ale prostě proto, že krveprolévání nenáviděl. Pyrrané se k útoku přidali. Díky stálému cviku stříleli již z krátkého luku velice dobře, i když ne s takovou kadencí jako nomádi, ale osvědčili překvapivou taktiku. Jestli měli nějaké výčitky svědomí, že zabíjejí kmen nomádů, nedali je najevo. Udeřili jako blesk, prorazili obranu a obránce udupali. Jejich rychlost a hmotnost učinily své. Byli beranidla, podřezávali a zabíjeli, a aniž zpomalili, jeli dál. Jason se k nim nemohl přidat. Zůstal se dvěma rozmrzelými vojáky, vyčleněnými ke střežení bomb se střelným prachem, a hrál na struny své loutny a skládal nový zpěv, v němž popisoval tuhle velkou událost. Byla už tma, když skončilo drancování, a Jason se pomalu vydal do zpustošeného tábořiště. Dohonil ho jezdec, který ho hledal.

„Temuchin tě chce vidět. Pojď se mnou!“ nařídil. Jason byl příliš unaven a vyčerpán, než aby stroze něco odsekl.

Razili si cestu dobytým tábořištěm a jejich moropové opatrně překračovali roztroušené mrtvoly. Jason upíral zrak přímo před sebe, ale nemohl si zacpat nos před odporným jatečním zápachem. Kupodivu, camachů nebylo moc poškozeno nebo spáleno a Temuchin svolal důstojnickou poradu do největšího z nich. Bezpochyby patřil bývalému vůdci klanu, který teď ležel mrtvý a nepovšimnutý u vzdálené strany stanu. Sešli se všichni důstojníci — ale Kerk zde nebyl — když Jason vstoupil.

„Začneme,“ oznámil Temuchin a dřepl si se zkříženýma nohama na kožešinovou přikrývku. Ostatní čekali, až se posadí, pak učinili totéž. „Tohle je můj plán. Co jsme udělali dnes, to byl jen začátek. Na východ odtud je velké tábořiště Lasiček, a zítra se vydáme na pochod, abychom je napadli. Chci, aby si vaši muži mysleli, že do jejich tábora půjdeme, a chci, aby ti, co nás pozorují z kopců, si mysleli totéž. Několika jsme totiž dovolili utéct, aby pozorovali naše pohyby.“

To mám za to, co jsem si myslel o jeho mizerné strategii, řekl si Jason. Měl jsem uvažovat líp. Temuchin má toto tažení promyšleno snad do posledního šípu.

„Dnes mají vaši muži za sebou náročnou jízdu a bojovali dobře. Dnes večer ti, co nemají hlídku, budou pít achadh, který tady najdeme, a jíst a vstanou hodně pozdě. Vezmeme si nepoškozené camachy a zbytek zničíme. Zítřek bude krátký, brzy se utáboříme. Postavíme camachy, rozděláme spoustu ohňů a budeme je udržovat, zatímco průzkumné hlídky zajedou až k úpatí, aby se pozorovatelé nedostali příliš blízko.“

„A to všechno je úskok,“ zašklebil se do dlaní Ahankk. „My nakonec na východ nezaútočíme?!“

„Máš pravdu.“ Náčelník všechny plně zaujal, důstojníci se nakláněli dopředu, aby jim neuniklo ani slovo. „Jakmile se setmí, vyrazíme na západ, a po celodenní a celonoční jízdě dojedeme do Slatiny, údolí, které vede do srdce území Lasiček. Napadneme pevnosti bombami se střelným prachem a zmocníme se jich, dříve než dorazí jejich posily.“

„Špatně se tam bojuje,“ zabručel jeden z důstojníků a ohmatával si staré zranění. „Není tam nic, zač by stálo bojovat.“

„Ne, tam ne, ty hlavo skopová,“ řekl Temuchin tak chladně a hněvivě, že se důstojník přikrčil, „to teda ne. Ale je to brána do jejich země. Ve Slatině může pár stovek vojáků zadržet celou armádu, ale jakmile se přes ni dostaneme, jsou ztraceni. Zničíme jejich kmeny jeden po druhém, a klan Lasiček zůstane jen vzpomínkou, o níž budou pět žongléři. Teď vydejte rozkazy a jděte spát. Zítra večer nás čeká dlouhá jízda a útok.“

Když jeden po druhém odešli, Temuchin uchopil Jasona za paži. „Ty bomby se střelným prachem,“ řekl. „Vybuchnou vždy, když mají?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Jason s větším přesvědčením, než ve skutečnosti cítil. „Máš mé slovo.“

Nebyly to bomby, co ho trápilo — už to zařídil, aby spolehlivě vybuchly — ale vyhlídka na další jízdu bez zastávky, dokonce delší, než byla ta první. Nomádi to zvládnou, o tom nepochyboval, a Pyrrané rovněž. Ale zvládne to on?

Noc nepříjemně mrazila, když vylezl z teplého camachu. Jeho dech se srážel na stříbrnou mlhu na pozadí hvězd. Na planinách vládlo ticho, přerušované občasným chrápáním moropa nebo opilými výkřiky vojáků.

Ano, jízdu zvládne. Asi se bude muset přivázat k sedlu a nacpat léky, ale zvládne ji. Nejvíc ho trápila otázka, v jaké bude formě, až jízda skončí. Na to nechtěl ani pomyslet.