Treti planeta smrti

14

„To se mi nelíbí,“ prohlásil Kerk. „Myslím, že to nepůjde.“

„Nech si laskavě ty pochybnosti pro sebe,“ přišeptl mu Jason, když přišli k Temuchinovi. „Budu mít i tak dost práce, abych ho o tom přesvědčil. Jestli nemůžeš pomoct, aspoň přikyvuj, že se mnou souhlasíš.“

„Je to šílenství,“ zabručel Kerk.

„Zdravím tě, náčelníku,“ zanotoval Jason. „Přináším pomoc, která změní momentální pohromu ve vítězství.“

Jestliže ho Temuchin slyšel, nedal to najevo. Seděl na balvanu s rukama na hrušce meče, zabodnutého do země před sebou, a hleděl na zatarasený průsmyk, který zhatil jeho dobyvatelský sen. Poslední paprsky zapadajícího slunce osvěcovaly strmé, svislé stěny skalnatých věží, tvořících bránu.

„Z průsmyku je teď past,“ řekl Jason. „Když se pokusíme přelézt tu kamennou hráz, nebo ji odklidit, postřílí nás ti, co jsou za ní ukryti. Než bychom si vynutili průchod, přišly by jim posily. Jedno však udělat lze. Kdybychom se dostali na tu vyšší věž, na tu nalevo, mohli bychom na nepřítele házet bomby a držet ho v šachu, dokud naši vojáci nevylezou na sesuté kameny.“

Temuchin zvolna zvedl pohled od kamenné hráze na vrcholek vysoko nad nimi. „Tam se nedá vyšplhat,“ prohodil, aniž otočil hlavu.

Kerk přikývl a otevřel ústa, aby vyslovil souhlas, ale vyrazil ze sebe jen neurčité uf, když ho Jason dloubl loktem do žaludku.

„Máš pravdu. Většina mužů tam nevyšplhá. Ale my Pyrrané jsme z hor a na tu věž vylezeme snadno. Dovolíš nám to?“ Náčelník se rozvážně otočil a prohlížel si Jasona jako někoho, kdo se pomátl. „Tak do toho. Já se budu dívat.“

„Musí se to provést za dne. Potřebujeme vidět, abychom mohli házet bomby, a v sedlových brašnách máme speciální výbavu, kterou musíme připravit. Proto začneme za svítání a odpoledne bude Slatina tvá.“

Cítili, jak se jim Temuchinovy oči vpalují do zad, když se vraceli k ostatním. Kerk byl zmaten.

„O jaké výbavě to mluvíš? To nedává žádný smysl.“

„Protože ses nikdy nesetkal s výbavou pro horolezecké výstupy. Z ní bych nejdříve potřeboval tvoje rádio, protože musím zavolat na loď, aby mi tam udělali to ostatní. Jestli sebou hodí, můžou to vyrobit a dopravit sem před svítáním. Postarej se, aby naši zřídili tábor co možná nejdále od ostatních. Potřebujeme mít možnost nepozorovaně zmizet, aniž by nás někdo pozoroval.“

Času, kdy ostatní rozbalovali kožešinové spací pytle a kopali jámy pro oheň,využil Jason k rádiovému spojení. Přikrčil se mezi moropy seřazené v nepravidelném kruhu jako za ochranou hráz. Důstojník, který měl na lodi službu, poslal dozorčího, aby vzbudil a svolal mužstvo, pak rozmnožil Jasonovy instrukce. Nevyskytly se žádné námitky, protože válečná pohotovost je běžnou součástí pyrranského života, a dodávku výzbroje přislíbili před svítáním. Jason si nechal zopakovat svoje instrukce, pak ohlásil konec spojení. Pojedl několik kousků horkého dušeného masa a přikázal, aby ho vzbudili, až přijde hlášení, že výzbroj je hotova.

Den se protáhl, Jason byl na pokraji vyčerpání, a zítřek sliboval být ještě horší. Zavrtal se do spacího pytle, s botami na nohou a vším, co měl na sobě, přetáhl si přes obličej kus kožešiny a okamžitě usnul.

„Jdi pryč,“ zamumlal a pokoušel se odtáhnout ruku, která mu svírala již tak zhmožděnou paži.

„Vstávej,“ řekl Kerk. „Volali před deseti minutami. Člun už startuje s nákladem a musíme mu naproti. Moropové jsou už osedláni.“ Jason zasténal a posadil se. Všechno teplo z něho okamžitě vyprchalo, začal se třást zimou.

„M-medi-kit,“ zacvakal zuby. „Dej mi silnou dávku stimulantů, mám pocit, že den bude dlouhý.“

„Počkej tady,“ řekl Kerk. „Pojedu jim naproti sám.“

„Rád bych, ale nejde to. Musím překontrolovat, jestli je tam všechno, než se člun vrátí na loď. Vše musí být akorát.“

K moropovi ho odnesli a do sedla vyzvedli. Kerk vzal otěže a zvíře vedl, zatímco Jason klímal a pevně se držel hrušky sedla, aby nespadl. Jeli ve tmě, ještě nezačalo svítat, a než vyrazili k ujednanému místu, léky zabraly a Jason se cítil aspoň trochu jako člověk.

„Člun přistává,“ ohlásil Kerk s rádiem u ucha. Od východu zaznělo slabé dunění, zvuk, který do tábora nedolehl.

„Máš signálku?“ zeptal se Jason.

„Mám. Copak to nebylo v pokynech?“ Jason si dovedl představit, jak se Kerk ve tmě mračí. Pyrran nemohl zapomenout, co má udělat. „Má kapacitu 18 000 lumenhodin a při plném výkonu dává 1200 LF.“

„Přiškr ji, nepotřebujeme z toho ani desetinu. Modul je fototropní a je seřízen na navádění vším, co vyzařuje dvakrát tolik jako nejjasnější hvězda…“

„Modul vypuštěn na toto rádiové zaměření, ve vzdálenosti přibližně deseti kilometrů.“

„To dělá asi sto dvacet za hodinu, tak zapni světlo na totéž zaměření.“

„Počkej, pilot něco říká. Vezmi si signálku.“

Jason uchopil trubičku velikosti prstu a zapnul ji, otočil zesilovačem a do tmy se zabodl úzký kužel světla. Zaměřil ho ve směru přistání člunu.

„Pilot hlásí, že měli problémy při vybarvování nylonového lana. Podařilo se to, ale neručí za stálost ve vodě, a je velice flekaté.“

„Čím je flekatější, tím lepší. Aspoň bude z dálky připomínat kůži. A pršet nebude. Slyšels?“

Z oblohy se přibližoval bzukot, až rozeznali slabé červené světlo snášející se k nim. Za okamžik se světelný paprsek zatřpytil na stříbřitém trupu modulu a Jason snížil intenzitu světla. Ozvalo se slabé hvízdání trysek a s ním se objevil metr dlouhý předmět klesající kolmo dolů a zpomalující podle svého radarového výškoměru. Když se dostatečně snesl, Kerk natáhl ruku a zatlačil přistávací spínač, modul dosedl se skomírajícím bzučením na zem. Jason odklopil dvířka nákladního prostoru a vytáhl cívku hnědého lana.

„Perfektní,“ uznal a předal ho Kerkovi. Ponořil ruku hlouběji a vytáhl ocelové kladivo, ručně vykované z jediného kusu kovu. Dobře padlo do dlaně, kožený obal na držadle umožňoval dobrý úchop. Poleptání kyselinou a vetřená špína mu měla dodat zdání stáří.

„Co je tohle?“ zeptal se Kerk a obracel ve světle kovový bodec, který vytáhl z nákladního prostoru.

„Pevný piton. Polovina z nich by měla být jako tenhle, a polovina s úchylkami — jako je tento.“ V ruce měl podobný bodec s vyvrtaným otvorem na širším konci, jímž byla prostrčena úchylka tvaru kroužku.

„Mně to moc neříká,“ podotkl Kerk.

„Ani nemusí.“ Během řeči vyprázdnil Jason nákladní prostor. „Já na tu věž polezu a já vím, jak s tím zacházet. Rád bych, abych měl něco modernějšího, ale to by mě asi hned prozradilo. My beztak na lodi nic takového nemáme. Existují vystřelovací pitony, které vniknou i do té nejtvrdší skály, a přilnavé pitony, které za necelou vteřinu vytvoří spojení pevnější než skála. Ale žádný z nich nepoužiju. Aspoň jsem si nechal udělat tohle lano s jádrem z keramických monofilů. Proto má tažnou pevnost víc než 2 000 kg. A s tím, co tady mám, se na věž dostanu. Polezu prostě tak dlouho, dokud se budu mít čeho chytat, pak přestanu a budu zatloukat pitony. Na převisy a tam, kde budu potřebovat lano, použiju pitony s kroužkem. A tyto použiju blízko země.“ Pozvedl jeden z nich, hrubě obrobený a s důlky po dlouhodobém používání. „Všechny jsou z tyčové oceli, která je v téhle části světa poněkud vzácná. Ale protože je uvidí Temuchin a jeho lidé, prodělaly umělé stárnutí. Je tady všecko. Můžeš říct člunu, aby si zavolali modul zpátky.“

Trysky jim vmetly písek do obličeje, když se modul zvedl a zmizel. Jason svítil, když Kerk přivazoval spletené kožené lano ke konci kamuflované nylonové šňůry a ukládal je do batohu, spolu s další výstrojí pro Jasonův výstup. Když jeli zpátky do tábora, první záblesky svítání se dotkly obzoru.

Když Pyrrané vystoupili na Slatinu, zjistili, že se zde v noci zoufale bojovalo. Průsmyk dosud blokovala hráz z drti a kamení — teď byly v ní rozsety mrtvoly. Vojáci spali na zemi, mimo dostřel luků, mnozí zranění. Zakrvácený nomád se znakem ještěrky na přilbě seděl apaticky, i když jeho druh odřezával ostří šípu, který mu pronikl paží.

„Co se tu stalo?“ zeptal se ho Jason.

„V noci jsme zaútočili,“ řekl zraněný voják. „Nedokázali jsme to potichu, protože se uvolňovaly kameny, když jsme šplhali, a mnoho z nás zranily. Když jsme dorazili k vrcholu, Lasičky po nás házely otepi hořící trávy z vrcholku útesu. Nemohli jsme se bránit, a tak jen ti, co se nedostali vysoko, přežili a vrátili se dolů. Bylo to moc zlé.“

„Ale pro nás velice dobré,“ poznamenal Kerk, když zašli o kus dál. „Temuchin ztratí touhle porážkou prestiž a my ji získáme, když na tu skále vylezeme. Jestliže dokážeme…“

„Nezačínej zase se svými pochybnostmi,“ zarazil ho Jason. „Postav se tady a předstírej, že víš, o co jde.“

Jason si svlékl těžký svrchní oděv a roztřásl se zimou. Však se rychle zahřeje, až začne lézt. Zdola vypadala věž tak nezdolatelná jako bok vesmírné lodi. Uvazoval si právě kolem zápěstí řemínek s kladívkem, když vyšel Ahankk a tvářil se, jako by se chtěl pochybovačně pošklebovat.

„Říkali mi, žonglére, že jsi tak hloupý, že si myslíš, že na tu skálu vylezeš.“

„A nejen to,“ řekl Jason, když si navlékal popruhy batohu na záda. „Temuchin ti řekl, abys sem zašel a zjistil, co se stane. Dej si pohov, protože za chvíli poběží svého pána radostně informovat, že jsem uspěl.“

Kerk pohlédl pochybovačně na svislou skálu, pak na Jasona. „Nech lézt mě,“ navrhl. „Jsem silnější a v lepší kondici.“

„To jsi,“ uznal Jason. „Až se dostanu nahoru, shodím ti lano, abys vylezl za mnou s bombami. Ale první jít nemůžeš. Zlézání skal vyžaduje zručnost a té se za pár minut nenaučíš. Díky za nabídku, ale jenom já to můžu zvládnout. Jdem na to. Ocenil bych, kdybys mě zvedl na ten malý výstupek přímo nad mou hlavou.“

Bylo zbytečné lézt Pyrranovi na ramena. Kerk se pouze sehnul, uchopil Jasona za kotníky a vyzvedl ho. Jason při zvedání hmatal po skále, až se zachytil na úzké římse, nohama se zapřel o výčnělek a výstup začal.

Zdolal nejméně deset metrů, než musel zatlouct první piton, a to jenom proto, že na další římsu, tak širokou, že by se na ni dalo lehnout, prsty nedosáhl. Z puklin, jimiž zde byla skála poseta, si vybral tu, co vedla šikmo vpravo nahoru. Vybral piton z těch na oklamání a zarazil ho do pukliny čtyřmi ranami kladiva. Pomalu a opatrně — už uteklo aspoň deset let, co naposled zlézal skálu — přesunul váhu a zavěsil se na piton. A ten držel. Zapřel se nohama a hmatal po drsném povrchu skály, dokud se nezachytil římsy — pak se na ni vytáhl a posadil. Zhluboka oddychoval, když sklonil pohled na obličeje obrácené vzhůru. Sledovali ho už všichni vojáci, a objevil se i Temuchin. Nepřítele zřejmě rovněž zajímalo, co se děje, ale za roh skály nemohli vidět ani střílet. Na okraj stěny kaňonu by se sice dostali, ale k němu ne — to by museli slézt věž také.

Skála studila a Jason se raději udržoval v pohybu. Nedokázal přesně určit výšku, ale odhadoval, že je tak vysoko jako okraj kaňonu. Se špičkou nohy zastrčenou do široké pukliny se pokoušel zatlouct piton v nebezpečném úhlu od sebe, když zaslechl zezdola volání.

Nahnul se, jak jen mohl, a zavolal dolů: „Co je? Neslyším, co říkáš.“ V tu chvíli do skály v místě, kde měl předtím hlavu, narazil šíp, odrazil se a spadl.

Jason se nezřítil za ním jen díky tomu, že křečovitě sevřel žebrovaný povrch skály. Když otočil hlav, uviděl, jak bojovník z kmene Lasiček visí na koženém řemenu uvázaném pevně kolem těla a že je již připraven vystřelit druhý šíp. Muže, kteří ho na řemenu drželi, nebylo pro převis vidět.

Bojovník pečlivě přiložil luk k čelisti a zamířil. Kladivo připevněné řemínkem k zápěstí nemohl Jason použít, ale stále svíral v levé ruce piton. Reflexívním pohybem jím mrštil tak, že lučištníka zasáhl do ramene. Nezranil ho, ale odklonil mu směr luku — ten i druhým šípem minul. Vytáhl však z opasku třetí a nasadil na tětivu.

Zdola vojáci rovněž stříleli z luků, ale cíl byl daleko a obtížně zaměřitelný. Jeden z vystřelených šípů se zabodl lučištníkovi do stehna, ale on si toho nevšímal.

Jason pustil kladívko a vytáhl piton, ocelový hák, dobře vyvážený a ostrý jako jehla. Podle prvního pokusu měl teď pro hod lepší odhad. Uchopil špičatý konec do prstů, napřáhl paži a pitonem vší silou mrštil.

Špička se zaryla lučištníkovi hluboko do krku — ten pustil luk, hrábl prsty po své zbrani, zachvěl se a zemřel. Jeho tělo zmizelo, když ho ostatní vytáhli nahoru.

Muži dole už zmlkli a v náhlém tichu uslyšel Jason Kerkův hlas.

„Vydrž a napni všechny síly!“ zavolal.

Jason pohledem dolů zjistil, že Kerk poodstoupil od úpatí útesu s bombou v ruce a že se shýbá, aby ji zapálil. Zoufale se posunul nohama o kus dále, sevřel obě ruce v pěst a vklínil je do svislé pukliny v kamenné stěně. Kerk se s napřaženou rukou prohýbal, až se zdálo, že se prsty dotýká země. Pak jediným křečovitým stahem všech svalů mrštil bombou téměř kolmo do vzduchu.

Na zlomek okamžiku, si Jason myslel, že bomba míří přímo na něj — pak zjistil, že se stáčí na jednu stranu. Zdálo se, že zpomaluje, když dosáhla vrcholu oblouku, než zmizela za ohybem skály. Jason se pevně přitiskl k chladnému kameni.

Exploze se k němu přenesla skrz kámen jako vibrace. Úlomky skály a části těl vylétly do vzduchu, a Jason věděl, že teď má krytá záda. Kerk bude na stráži, kdyby se znovu pokusili o útok. Přesto se nemohl zbavit pocitu stísněnosti.

„Kerku,“ zvolal. „Ten piton!“ Mluvil pyrransky. „Co se stalo s pitonem, který jsem upustil? Kdyby ho uviděl Temuchin…“

Jediný pohled by mu prozradil, že jsou z jiné planety. Nomádi dobře vědí, jak vypadají cizí výrobky.

Jednu dvě vteřiny se mu sevřelo srdce, když čekal, než mu Kerk odpoví.

„Je to… v pořádku. Viděl jsem ho padat… Zvedl jsem ho, když se všichni ostatní dívali na tebe. Jsi zraněn?“

„Je mi dobře,“ zašeptal Jason a pak se zhluboka nadechl. „Dobře!“ zavolal hlasitě. „Lezu dál.“

Pak už to byla jenom dřina. Dvakrát musel provléct lano karabinkou pitonu a udělat si smyčku, aby si odpočinul. Sil mu ubývalo, a když dospěl k patě komína, který vedl přímo na vrcholek věže, povzbudil se nejsilnějšími stimulanty z medikitu. Komín měl výšku asi deset metrů a jeho dvě stěny se táhly rovnoběžně až nahoru.

„Tak naposledy,“ plivl si do dlaní a sundal si batoh. Čím méně zátěže, tím lépe, i kladivo tu musí nechat. Poskládal nepotřebné věci u paty komína na sebe a posunul si lano stočené kolem krku na hruď.

Přimáčkl se zády k jedné stěně a vystupoval po druhé, až bylo jeho tělo rovnoběžně se zemí — v té poloze se držel díky zapření ramen a nohou do stěn. Pak se vytáhl pažemi výš a posunul nahoru nohy. Centimetr po centimetru se propracovával komínem.

K vrcholku měl ještě dost daleko, když nabyl dojmu, že to nezvládne, ale současně si uvědomil, že to zvládnout musí. Vrátit se by bylo stejně tvrdé jako vylézt nahoru. A kdyby spadl, zlomil by si přinejmenším ruku nebo nohu. A u paty komína by pak ležel a zemřel žízní. Nemohl doufat, že by se k němu někdo dostal a pomohl mu. Bude lepší pokračovat.

Nekonečně pomalu se nad ním začala objevovat obloha, víc a víc, a pomaleji a pomaleji, jak mu ubývalo sil. Když se konečně dostal nohama ke hraně komína, neměl sílu, aby se vytáhl přes okraj. Několik vteřin odpočíval, zhluboka se nadechoval a narovnával nohy. Pak se zkroutil a pevně sevřel drobící se okraj skály. Na okamžik tam visel — ani nepadal, ani se nedokázal vytáhnout z komína ven. Pak se nesmírně pomalu natáhl a pomocí do krve rozedřených prstů se vytáhl z komína a zůstal vyčerpaně ležet na šikmém vrcholu věže.

Vrcholek byl překvapivě malý, to poznal, i když jen ležel a lapal po dechu. Nebyl větší než rozměrná postel. Když se trochu vzmohl, připlazil se k okraji a zamával na čekající muže dole. Ti ho uviděli a pozdravili spontánním voláním slávy.

Měli důvod k provolávání slávy? Přistoupil k druhému okraji, ale ihned se stáhl, když lučištníci čekající dole na útesu začali po něm střílet. Jen dva šípy vylétly dostatečně vysoko, ale střelci špatně mířili. Vyhlédl znovu a uviděl pod sebou nepřátelské pozice jako na dlani. Všechno bylo v dohledu a dostřelu: muži na pokraji Slatiny i řady lučištníků chránících vrchol skalního útesu.

Dokázal to.

„Jsi borec, Jasone,“ řekl nahlas. „Na tebe je vždy spoleh.“

Posadil se se zkříženýma nohama a udělal na konci lana velkou smyčku, kterou opásal kolem vrcholku věže jako pevnou kotvu. Potom přehodil kůží kamuflované lano přes okraj skály a povoloval je, až se dotklo země. Zkrátil lano smyčkou a vyslal domluvený signál — tři škubnutí — že je zajištěné. Pak se posadil a čekal.

Teprve když lano začalo sebou prudce škubat a odstávat od stěny, vstal. Viděl, že Kerk je přímo pod ním, vypadá uvolněně a svěže a že má na zádech notný příděl bomb. Uchopil lano oběma rukama.

„Můžeš mi podat ruku a pomoct mi nahoru?“ zeptal se Kerk.

„Jistě, jen si něco nepřiskřípni, nebo nezlom.“ Jason si lehl na břicho, spustil přes okraj ruce a natáhl se. Kerk se jednou rukou pustil, oba se uchopili za zápěstí jako akrobati. Jason se nesnažil táhnout — těžkého Kerka by asi nenadzvedl — jen se, nohy roztažené, přimknul co nejvíce ke skále. Kerk se vytáhl sám, přehodil paži přes okraj, pak se přes něj přenesl tělem.

„Prima,“ řekl, když shlédl na nepřítele. „Nemají šanci. Navíc jsem vzal mikrogranáty. Začneme?“

„Necháváš mě zahájit bombardování? To je milé.“

Když zaduněly výbuchy a slily se v souvislý hřmot, Temuchinova armáda spustila vítězný pokřik a začala zlézat skalnatý svah. Bitva byla rozhodnuta a brzy skončí vítězně, stejně jako zanedlouho i celá válka.

Jason se posadil a pozoroval Kerka, jak se šastným výrazem bombarduje domorodce.

Tato část plánu vyšla. Jestli se zdaří i příští krok, Pyrrané budou mít své doly a svou poslední bitvu vyhrají.

Jason v to upřímně doufal. Začala se ho zmocňovat velká únava.