Treti planeta smrti

1

Poručík Talenc ze strážní hlídky sklonil elektronický dalekohled a pootočením regulační objímky zvýšil jas, aby vyrovnal úbytek světla. Žhnoucí bílé slunce vklouzlo za hustou vrstvu mračen a večer se blížil, avšak dalekohledový zesilovač obrazu přinášel drsně kontrastní černobílý pohled na zvlněnou planinu. Talenc tiše zaklel a prudce zalomcoval těžkým přístrojem. Tráva, hladina větrem čechrané, ojíněné trávy. Nic víc.

„Lituji, pane, ale neviděl jsem to,“ přiznal hlídkující váhavě. „Tady je to vždycky takové.“

„Já to však viděl — a to musí stačit. Něco se pohnulo, a já zjistím, co to je.“ Sklopil dalekohled a krátce pohlédl na hodinky. „Půldruhé hodiny do setmění, spousta času. Řekněte důstojníkovi, který má službu, kam jsem šel.“

Strážný otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel. Talencovi se nevyplácelo dávat rady. Když se brána s dráty, jimiž procházel proud, otevřela, Talenc prudce stočil svou laserovou pušku vzhůru, utáhl si na opasku pouzdro s granáty a rázně vykročil — člověk jistý si svou silou, svého času přeborník v souboji beze zbraní a veterán bezpočtu šarvátek. A přesvědčený o tom, že na této prázdné, rozlehlé rovině neexistuje nic, s čím by se nedokázal vypořádat.

Před chvílí zahlédl nějaký pohyb, o tom nepochyboval, pohyb trvající jen okamžik, který upoutal jeho pozornost. Mohlo to být zvíře, mohlo to být cokoliv. To, že se rozhodl pátrat, podnítila stejným dílem nuda z běžné strážní služby a zvědavost. Nebo povinnost. Rázným krokem se prodíral praskavě šustící trávou a otočil se pouze jednou, aby se ohlédl na drátěný obvod tábora. Hrstka nízkých budov a stanů, nad nimiž čněla kostra vrtné věže — a to vše stínila velká kosmická loď jako útes. Talenc nebyl citlivý člověk, avšak i on si uvědomil, jak je tento osamělý tábor, zasazený do prázdnoty roviny sahající až k obzoru, nepatrný. Jestli tam před ním něco skutečně je, zabije to.

Asi sto metrů od plotu byla terénní vlna s malou prohlubní, půdní nerovnost, do níž z tábora nebylo vidět. Talenc se doplahočil na vrcholek vyvýšeniny a s úžasem se zahleděl na skupinu jezdců, kteří byli za ním ukryti.

Okamžitě uskočil, ale ne dost rychle. Nejbližší jezdec mu probodl dlouhým kopím stehno, pootočil ozubeným ostřím v ráně a táhl ho přes okraj břehu. Talenc při pádu vytáhl pistoli, ale jiné kopí mu ji vyrazilo z ruky, když mu propíchlo dlaň a přišpendlilo ji k zemi. To vše se odehrálo velice rychle, během jedné dvou sekund, a když se pokoušel dosáhnout na svoje rádio, zaplavila ho náhlá vlna bolesti — zápěstí té ruky mu provrtalo třetí kopí.

Poručík Talenc ze strážní hlídky, ležící s rukama a nohama roztaženýma na zemi, zraněný a omráčený otřesem, otevřel ústa, aby hlasitě vykřikl, ale ani to mu nebylo dopřáno. Nejbližší jezdec se nedbale sklonil a vrazil mu krátkou šavli mezi zuby, hluboko do patra, a umlčel jeho hlas navždy. Jedna jeho noha sebou křečovitě trhla, jak umíral, a chomáč trávy zašustil, ale to byl také jediný zvuk, který doprovázel jeho skon. Jezdci na něho beze slova pohlédli, pak se s naprostým nedostatkem zájmu odvrátili. Jejich ústa se sice znepokojeně zachvěla, ale zůstala stejně tichá jako poručíkovo tělo.

„O co vlastně jde?“ zeptal se důstojník strážní hlídky a připínal si opasek se zbraněmi.

„Jde o poručíka Talence, pane. Šel do terénu. Řekl, že něco zahlédl, a pak překročil vyvýšeninu. Od té doby jsem ho neviděl — to už je možná deset patnáct minut — a rádiem se ho nemůžu dovolat.“

„Není mi jasné, jak by se tam mohl dostat do nějakého maléru,“ usoudil důstojník, když vyhlížel na tmavnoucí planinu. „Přesto — raději ho sem přivedeme. Seržante!“ Oslovený přistoupil blíž a zasalutoval. „Vypravte se do terénu s družstvem a najděte poručíka Talence!“

Byli to profesionálové, podepsali smlouvu se společností John Co. na třicet let, a nyní od obsazované nové planety očekávali jen problémy. Rozvinuli rojnici a opatrně postupovali planinou vpřed.

„Stalo se něco?“ zeptal se metalurg, když vystoupil z kabiny vrtné věže se vzorkem horniny na podnose.

„Nevím…“ začal důstojník, a právě v tom okamžiku ze skryté prolákliny a po obou stranách vyvýšeniny vyrazili jezdci.

Bylo to otřesné. Strážní, vycvičení, smrtelně nebezpeční a dobře ozbrojení, byli přemoženi a zničeni. Několik výstřelů padlo, ale jezdci na dlouhokrkých zvířatech se prudce skláněli a schovávali za tlusté krky svých zvířat. Ozval se drnkavý akord náhle uvolněných tětiv luků, a kopí se zabodla a zabíjela. Jezdci přejeli přes těla strážných a jeli dál — za nimi zůstalo devět zkroucených mrtvol.

„Tamhle přijíždějí!“ zvolal metalurg, upustil podnos a prchal opačným směrem. Začala výt poplašná siréna a strážní se rojili ze stanů.

Útočníci udeřili na tábor jako náhlý záchvěv zemětřesení. Na přípravu na něj však nebyl čas, a muži poblíž plotu zemřeli, dřív než mohli zvednout zbraně. Zvířata útočníků se svými pařáty na nohou, velkých jako sloupy, zarývala do země a řítila se vpřed v jednom okamžiku vzdálená hrozba, v příštím zdrcující přítomnost. První zvíře narazilo na plot, svou vahou plot strhlo, a i když elektřinou nabité dráty jasně zazářily a zvíře zabily, jeho dlouhý, tlustý krk dopadl se zaduněním k zemi rovnou před strážního důstojníka. Ten na něj vytřeštil oči, ale jen na okamžik, než mu jezdec vpálil do oka šíp — pak zemřel.

Vražda, hvízdající smrt. Útočníci udeřili jednou a zmizeli přiřítili se těsně k plotu, přeskakovali tělo mrtvého zvířete a z jejich krátkých laminátových luků proudily svazky šípů. Přestože bylo pološero, hřbety hřmotících, ztěžka oddychujících zvířat jim poskytovaly výborný výhled na cíle. Muži umírali nebo s utrpěným zraněním klesali k zemi. Jeden šíp se dokonce zaryl do zejícího otvoru sirény, která pak zarachotila a se zasténáním zmlkla.

Udeřili rychle a stejně tak zmizeli z dohledu v rokli za návrším utopené ve stínu, a v ohromujícím tichu, které následovalo, zaznívalo sténání raněných neuvěřitelně hlasitě.

Nyní již obloha téměř zcela ztmavla a temnota zmatek jen zvýšila. Když se náhle rozsvítily výbojky, z tábora se stalo tratoliště krve po vraždění obklopené nocí. Pořádek se podařilo obnovit pouze zčásti, když Bardovy, vedoucí expedice, začal řvát do megafonu rozkazy. Když zdravotníci oddělili umírající od mrtvých, byly spěšně vytaženy a rozmístěny minomety. Jeden z hlídkujících varovně vykřikl, rozzářil se velký reflektor — a odkryl pohled na temnou masu jezdců, kteří se opět shromažďovali na hřbetu vyvýšeniny.

„Minomety — pal!“ vykřikl velitel v záchvatu zuřivosti. „A napalte to do nich!“

Jeho hlas zanikl s prvními výbuchy granátů, salva stíhala salvu, až prach a kouř stoupaly vířivě do výšky a výbuchy se převalovaly jako bouře.

Ještě si neuvědomili, že první útok byl pouze předstíraný a že hlavní útok je směrován z protilehlé strany tábora. Teprve když se ta divoká zvířata dostala mezi ně a oni začali umírat, pochopili, co se přihodilo. Avšak to již bylo příliš pozdě.

„Zavřete vstupy!“ zvolal službu konající pilot z bezpečí řídicí kabiny kosmické lodě vysoko nad nimi a současně bouchal rukou do spínačů přetlakových uzávěrů. Viděl, jak se valí vlny útočníků, a cítil, jak apatický je pomalý pohyb robustních vnějších dveří. Neustále tiskl sepnuté spínače.

S pronikavými výkřiky se útočníci divoce valili přes plot, jímž procházel proud. Ti první umírali a zvířata, dusající za nimi, je zašlapávala, jak lezla přes jejich těla a silnými spáry se do nich zarývala, aby nesklouzla. Někteří z jezdců rovněž umírali, a zdálo se, že jsou stejně postradatelní jako zvířata, na nichž jeli, protože se v nekonečných vlnách objevovali další. Zaplavili tábor, zaplnili jej a zničili.

„Hovoří druhý důstojník Weiks,“ oznámil pilot, když zapnul všechny amplióny na lodi. „Je na palubě nějaký důstojník, který má vyšší hodnost než já?“ Naslouchal prodlužujícímu se tichu, a když znovu promluvil, hlas mu zněl přiškrceně a dutě.

„Hlaste se postupně, důstojníci a mužstvo, počínaje řídicí kabinou na sever. Sparksi, zaznamenávejte!“

Váhavě, jeden po druhém, se hlasy přihlašovaly, zatímco Weiks zapínal snímače na trupu a díval se na divokou řež pod nimi.

„Sedmnáct… víc nikdo,“ ohlásil radista ohromeně, jako by tomu nevěřil, a držel ruku na mikrofonu. Podal seznam druhému důstojníkovi, který na něj zachmuřeně pohlédl a pak zvolna sáhl po mikrofonu.

„Velitelské stanoviště,“ řekl. „Přebírám velení. Zahřejte ke startu motory.“

„Nepomůžeme jim?“ ozval se někdo. „Nemůžem se na ně jen tak vykašlat.“

„Není tam nikdo, na koho bychom se vykašlali,“ odpověděl zvolna Weiks. „Prohlédl jsem si to všemi kamerami a není tam vidět nic jiného než…. útočníky a ty bestie. Ale i kdyby někdo z našich zůstal, pochybuji, že bychom mu mohli nějak pomoct. Opustit loď by se rovnalo sebevraždě. A jak to vypadá, je nás na palubě právě tolik, abychom mohli letět.“

Kostra lodě se zachvěla, jako by chtěla jeho slova potvrdit. „Jedna z obrazovek vyhasla — a teď další. Něčím do kamer vrazili. A teď upevňují k přistávacím konzolám provazy. Nevím, jestli nás mohou převrátit — a nemám zájem se o tom přesvědčit. Zajistěte start za šedesát pět sekund.“

„Pod našimi tryskami shoří, všechno shoří. Všichni, co jsou dole,“ poznamenal radista, když se upoutával popruhy.

„Naši to cítit nebudou,“ ujistil ho zarputile pilot, „a podíváme se, kolik těch ostatních dostaneme.“

Když se kosmická loď chrlící oheň vznesla, zanechala pod sebou kouřící kruhový pahrbek smrti. Jakmile však půda dostatečně vychladla, čekající jezdci se na to místo prodírali a dupali v popelu. Z temnoty se vynořovali další a další. Jako by jejich počet neměl konce.