Treti planeta smrti

21

Do místnosti vběhli čtyři strážní, zpola nesli Jasona, pak do něho prudce strčili, až se na podlaze překulil. O chvíli se Jason vztyčil na kolena.

„Vypadněte!“ poručil Temuchin svým lidem a kopnutím do hlavy srazil Jasona znovu k zemi. Když se Jason posadil, měl na obličeji krvácející podlitinu.

„Předpokládám, že máš pro to nějaký důvod,“ poznamenal tiše.

Temuchin vztekle rozpřáhl a zase stiskl své velké ruce, ale neříkal nic. Rázoval po vyzdobené místnosti a jeho plandající se ostruhy rýsovaly na podlahu vykládanou mramorem rýhy. Na vzdáleném konci místnosti se na chvilku zastavil, vyhlédl z vysokých oken na město. Pak se náhle vrhl k tapisériím a v náhlém záchvatu vzteku je strhal. Železná tyč, na níž visely, spadla také, ale zachytil ji, než dopadla na podlahu, a mrštil jí oknem s mnoha tabulkami. Někde dole se ozval zvuk roztříštěného skla.

„Prohrál jsem!“ vykřikl a vydal zvuk jako poraněné zvíře.

„Zvítězils,“ opáčil Jason. „Proč mi to děláš?“

„Už nám nic nepředstírej,“ odpověděl Temuchin a obrátil se k němu, hněv vystřídal mrazivý klid. „Tys věděl, co se stane.“

„Věděl jsem, že zvítězí — a tys zvítězil. Před tebou se sklonily armády a lidé uprchli. Tvoje hordy obsadily zemi a tví náčelníci vládnou v každém městě. Ty pak vládneš tady v Eolasairu jako pán celého světa.“

„Nehraj si se mnou, démone. Věděl jsem, že se to stane. Jenom jsem nemyslel, že tak rychle. Měls mi dát víc času.“

„Proč?“ zeptal se Jason a namáhavě se vztyčil na nohy. Teď, když si Temuchin uvědomil pravdu, nemělo smysl nic utajovat. „Řekls, že tím, že přijmeš, vše ztratíš.“

„To jsem řekl. Ovšem.“ Temuchin se protáhl a nepřítomně vyhlédl z okna. „Jenomže jsem si neuvědomil, kolik to vše bude. Byl jsem blázen. Myslel jsem, že je v sázce jen můj život. Neuvědomil jsem si, že je v sázce i život mého lidu. Otočil se k Jasonovi. „Vra jim ho. Vezmi si mě, ale jim dovol, aby se vrátili.“

„To nemůžu.“

„Ty nechceš!“ vykřikl Temuchin, vrhl se na Jasona, popadl ho za krk a třásl jím jako s kozí kůží. „Změň to — poroučím ti to.“ Uvolnil nepatrně sevření, takže Jason se mohl nadechnout a promluvit.

„Nemůžu — a neudělal bych to, i kdybych mohl. Prohráls, protože jsi zvítězil, a právě to jsem chtěl. Život, tak jak jsi ho znal, skončil, a já na tom nic nechci měnit.“

„Věděls to celou dobu,“ řekl Temuchin mírně a uvolnil své sevření. „Takový byl můj osud a tys ho znal. A dopustils, aby se naplnil. Proč?“

„Z mnoha důvodů.“

„Řekni mi aspoň jeden.“

„Lidstvo se dobře obejde bez tvého způsobu života. V našich dějinách jsme měli dost zabíjení a krveprolévání. Prožij svůj život, Temuchine, a zemři v pokoji. Jsi poslední svého druhu.“

„To je jediný důvod?“

„Jsou ještě další. Chci, aby lidé z jiné planety vykopali doly na vašich pláních. Mohou tak učinit teď.“

„Prohrál jsem proto, že jsem zvítězil. Určitě pro něco takového existuje nějaké slovo.“

„Ano. Říká se tomu Pyrrhovo vítězství. Kéž bych mohl říct, že je mi tě líto, ale není tomu tak. Jsi jako tygr v kleci, Temuchine. Mohu obdivovat tvé svaly a temperament, a vím, že jsi býval pánem džungle. Ale teď jsem rád, že jsi v kleci.“ Aniž pohlédl ke dveřím, přiblížil se k nim o krátký krok.

„Neunikneš, démone,“ řekl Temuchin.

„Proč? Nemůžu ti už uškodit — ani pomoct.“

„A já tě zase nemůžu zabít. Nemůžu zabít démona, který je už mrtev. Ale lidské tělo, v němž chodíš, mohu dát mučit. A to udělám. Budou tě mučit tak dlouho, dokud budu žít. To je malá oplátka za všechno, co jsem ztratil — ale víc ti nemůžu nabídnout. Máme se na co těšit, démone…“

Víc Jason neslyšel, vyrazil ze dveří a se skloněnou hlavou utíkal tak rychle, jak mohl. Dva strážní na vzdáleném konci haly dusot jeho nohou zaslechli a otočili se a napřáhli kopí. Nezpomalil, ani se nepokusil jim vyhnout, ale v pádu na zem, s nohama napřed, proklouzl pod jejich kopími a prudce do nich vrazil. Strážní klesli k zemi, a na chvíli jeden z nich držel Jasona za paži. Ten sekl malíkovou hranou, zlomil zápěstí, které ho svíralo, a osvobodil se. Potácivě povstal a sbíhal po schodišti po osmi deseti schodech najednou a při každém skoku riskoval pád. Dorazil do přízemí a vyběhl nestřeženým předním vchodem do dvora.

„Chyte ho!“ křičel Temuchin seshora. „A přiveďte mi ho.“

Jason pádil k nejbližšímu východu ze dvora, ale změnil směr, když se východ zaplnil strážemi. Teď už byli ozbrojenci u každého východu. Zamířil ke zdi, vysoké a nahoře zdobené špičkami kopí. Musel se přes ně dostat. Když vyskočil a zachytil se hrany zdi, hlasité kroky se ozývaly těsně za ním. Dobře! Vytáhl se nahoru, aby přehodil přes zeď nohu, prolezl mezi špičkami kopí a spustil se na druhou stranu zdi.

Něčí ruce mu sevřely kotník, někdo ho strhával dolů. Kopl nohou a cítil, jak jeho bota zasáhla něčí obličej, ale nemohl se osvobodit. Pak ho další ruce uchopily za volnou nohu, a ještě další, a stáhly ho zpátky na dvůr.

„Přiveďte mi ho!“ zazněl Temuchinův hlas nad srocenými muži. „Přiveďte mi ho. Patří mně!“