Treti planeta smrti

15

Jason dinAlt zastavil svého moropa na vrcholu širokého svahu a hledal mezi balvany stezku. Vítr, vlhký a studený, se hnal tímto jediným otvorem ve vysokých útesech a bušil mu do obličeje. V dáli se rozprostíralo ocelově šedé moře se skvrnami hřebínků vln. Temnou oblohu pokrývaly mraky od obzoru k obzoru, a někde u moře burácel hrom.

Stezka se nezřetelně svažovala po svahu — Jason pobodl moropa. Když se po stezce vydal, zjistil, že je stará, ale dosud používaná. Nomádi sem určitě přicházejí pravidelně, snad pro sůl. Vzdušný průzkum z kosmické lodi ukázal, že zde je jediná průrva v bariéře útesů táhnoucí se tisíce kilometrů. Jak sestupoval, vzduch se oteploval, ale na rozdíl od prašné planiny bodal vlhkostí. Poslední zatáčka ho přivedla do kruhového zálivu s velkými útesy po obou stranách a pobřežím s černým pískem. Vedle dvou malých člunů vytažených na břeh stály žluté látkové stany. Ve větší vzdálenosti v zálivu kotvil dvoustěžník se začouzeným komínem na zádi a svinutými plachtami. Přijíždějícího Jasona už zahlédli, a z klubka mužů u člunu se vynořil vysoký muž, který vykročil energicky po písku. Jason zastavil moropa, sklouzl dolů a vykročil mu vstříc.

„Máš na sobě báječný ohoz, Rhesi,“ říkal, když mu třásl rukou.

„O nic okoryvnější než ty,“ usmál se Rhes a přejel prsty po purpurových volánkách, které mu zdobily hruď. Měl vysoké boty ze žluté kozinky sahající až do rozkroku a naleštěnou přilbu se zlatou špicí. Vypadal působivě. „Tohle nosí dobře oblékaný velkoobchodník z Ammhu,“ dodal.

„Podle zpráv, co mám, se ti v nížinách vedlo dobře.“

„Nikdy se mi tak dobře nevedlo. Ammh je v podstatě agrární společnost, která se usiluje dostat do primitivního strojového věku. Třídy jsou přísně rozlišené, v čele jsou vojáci a obchodníci, a nepočetná vrstva klerikálů má uklidňovat venkovany. Měl jsem kapitál a dostal jsem se mezi obchodníky — vytloukl jsem z toho, co se dalo. Všechno jde tak dobře, že nepotřebuju finanční podporu. Mám obchodní dům v Camaru, nejbližším přístavu od horské bariéry, a právě čekám zprávu, abych se plavil na sever. Co takhle sklenku vína?“

„A něco na jídlo. Vyštrachej pro mě to nejlepší.“

Došli k otevřenému stanu, v němž stál stůl na zkřížených nohách plný lahví a řezů uzeného masa. Rhes vybral zelenou láhev s dlouhým hrdlem a podal ji Jasonovi. „Ochutnej,“ řekl. „Šest let starý ročník, lahoda. Přinesu nůž, abys mohl odříznout zátku.“

„Neobtěžuj se.“ Jason urazil hrdlo láhve o okraj stolu. Zhluboka se napil zlatavého vína s bublinkami, pak si utřel ústa rukávem. „Jsem barbar, chápeš? Tak přesvědčím tvé strážce, že jsem neurvalec.“ Ukázal hlavou na vojáky. kteří se zamrčeným výrazem sahali po zbraních.

„Vypěstoval sis jisté zlozvyky,“ uznal Rhes a vytřel ulomené hrdlo láhve kusem látky, než si nalil. „Jaký máš plán?“

Jason hladově žvýkal kotletu. „Temuchin sem míří s armádou. Ne velkou — většina kmenů odjela domů, když jsme Lasičky potřeli. Všichni mu však napřed odpřísáhli věrnost a slíbili, že se k němu připojí, kdykoliv rozkáže. Když se mu doneslo, žes tady přistál, povolal nejbližší kmeny a vydal se na pochod. Je asi den daleko, ale Kerk a Pyrrané jsou mu stále v patách. Dnes večer se spojíme. Zajel jsem sem sám, abych to tu zkontroloval, než se setkáte.“

„A je to podle tebe v pořádku?“

„Držel bych si ty ozbrojené hlídače poblíž, ale ne moc nápadně. A se z nich motá kolem jen pár, ostatní nacpi do stanu. Máš to zboží, o kterém jsme mluvili?“

„Všechno. Nože, ocelové špice šípů, dřevěné dříky na šípy, železné nádoby a mnoho dalšího. Cukr, sůl, nějaké koření. Určitě se jim z toho bude něco hodit.“

„V tom je naše naděje.“ Jason věnoval nešastný pohled prázdné lahvi, pak ji odhodil.

„Dal by sis ještě jednu?“ zeptal se Rhes.

„Ano, ale už pít nebudu. Žádný styk s nepřítelem — prozatím. Vrátím se do tábora, abych se mohl setkat s Temuchinem. To je ten pan Důležitý. Musíme dostat kmeny na svou stranu, začít obchodovat a dát náčelníka k ledu. A k ledu dej i tu láhev, než se vrátím.“

V době, kdy Jasonův morope vylezl opět na pahorkatinu, obloha potemněla, a vítr mu vmetl mokrý sníh za krk. Skrčil se a pobídl ostruhami moropa k vyšší rychlosti. Do pyrranského tábora dorazil pozdě odpoledne, právě když se Pyrrané chystali vyrazit.

„Stihls to taktak,“ prohlásil Kerk a dojel k němu. „Nechal jsem pohyb Temuchina sledovat z člunu na orbitě. Krátce po poledni odbočil z přímé trasy k pobřeží a zamířil k Bráně do pekel. Asi se tam zastaví na noc.“

„Nikdy bych do něj neřekl, že je nábožensky založený.“

„Určitě není,“ řekl Kerk. „Ale jako vůdce je natolik dobrý, aby se zavděčil svým vojákům. Ta díra, nebo co to je, je zřejmě jedním z mála posvátných míst, která mají. Má to být zadní vchod přímo do pekla. Temuchin tam bude obětovat.“

„Můžeme se s ním setkat tam jako kdekoliv jinde. Jeďme.“

Temné odpoledne se nepozorovaně prolnulo s večerem, když se obloha přitiskla k zemi a vítr na ně vrhal zrnitý blizardový sníh. Ten se jim shromažďoval v záhybech oděvů a na srsti moropů, až je všechny pokryl bílými pruhy. Než dorazili ke camachům Temuchinových stoupenců, byla už úplná tma. Ze všech stran je vítaly pozdravné výkřiky, když jeli k velkému camachu, kde se měli náčelníci setkat. Kerk a Jason sesedli a protlačili se kolem stráží ke vchodu. Když vstoupili, muži stojící v kruhu se otočili a Temuchin na ně vrhl nenávistný pohled.

„Kdo se opovažuje vstoupit bez pozvání, když se Temuchin radí se svými důstojníky?“

Kerk se napřímil a oplatil stejným. „Kdo je ten Temuchin, co se opovažuje Kerkovi z kmene Pyrranů, vítězi od Slatiny, zabránit ve schůzce s náčelníky planin?“

Boj začal, to všichni přítomní pochopili. Napjaté ticho přerušoval jen šelest sněhu vrhaného větrem na camach.

Temuchin byl první náčelník, který sjednotil všechny kmeny pod jednu korouhev. Avšak bez souhlasu kmenových náčelníků by vládnout nemohl. A z nich některým se už zajídala jeho rozkazovačnost, klidně by snesli někoho jiného — nebo vůbec žádného. Teď pozorně naslouchali.

„Na Slatině jste bojovali dobře,“ řekl Temuchin. „Stejně jako všichni zde přítomní. Zdravíme vás, a teď už můžete jít. To, o čem zde jednáme, se netýká té bitvy ani vás.“

„Ne?“ zeptal se Kerk s ledovým klidem a posadil se. „Co se to pokoušíš přede mnou zatajit?“

„Ty mě obviňuješ…“ Temuchin zbledl vzteky, ruku na meči.

„Nikoho neobviňuji,“ zívl zeširoka Kerk. „Zdá se, že obviňuješ sám sebe. Děláš tajné porady, vyhazuješ z nich náčelníky a místo pravdy vyslovuješ urážky. Ptám se tě znovu, co zatajuješ?“

„Nic důležitého. Z nížin připlulo pár vetřelců k nám na pobřeží, aby tam postavili města. Zničíme je.“

„Proč? Jsou to neškodní obchodníci,“ namítl Kerk.

„Proč?“ Temuchin teď plál hněvem a nedokázal stát klidně, přecházel sem a tam. „Copak neznáš Zpěv svobodných lidí?“

„Tak dobře jako ty — nebo ještě líp. V té písni se říká, abychom zničili stavení těch, co nás chtějí ulovit. Jsou tam nějaké stavby na zničení?“

„Ne, ale budou. Ti nížané vztyčili stany…“

Jeden z velitelů ho přerušil zanotováním verše ze Zpěvu: „Nemáme žádný domov kromě svých stanů.“

Temuchin ovládl hněv a přerušení přešel. Slova Zpěvu zněla v jeho neprospěch, ale on věděl, kde je pravda.

„Ti obchodníci jsou jako hrot meče, který jen škrábne. Dnes jsou ve stanech a obchodují — ale brzy se objeví na pobřeží s většími stany, pak s budovami, aby mohli obchodovat líp. Nejdřív hrot meče, pak nás probodne a zničí celá čepel. Musíme je zlikvidovat už teď.“

To, co Temuchin říkal, byla naprostá pravda. Ale kmenoví náčelníci si to nesměli uvědomit. Kerk v tom okamžiku nic neříkal a toho Jason využil.

„Je to Zpěv, kterým se musíme řídit. Je to Zpěv, který nám říká…

„Proč jsi tady, žonglére?“ vyjel Temuchin. „Nevidím tady žádné jiné žongléry, ani obyčejné vojáky. Můžeš odejít.“

Jason otevřel ústa, ale nevěděl co říct. Temuchin měl nepopíratelnou pravdu. Jasone, řekl si v duchu, měls držet klapačku. Uklonil se náčelníkovi a přitom zašeptal Kerkovi: „Budu nablízku a poslouchat přes dentifon. Jestli přijdu na něco, co by nám mohlo prospět, řeknu ti.“

Kerk se neotočil, ale zamumlal na souhlas a jeho hlas se přenesl do maličkého rádia v Jasonových ústech. Pak už Jason nemohl než odejít.

Smůla. Doufal, že se lámání chleba zúčastní. Když se protahoval vchodem, jeden ze strážných se sehnul, aby ho za ním zašněroval. Druhý spustil kopí.

Jason upřel na kopí překvapený pohled a hleděl tak, i když strážný natáhl obě ruce a popadl ho za zápěstí. Co se děje? Zkroutil předloktí proti palcům strážného, aby se vysmekl, a zároveň mu namířil kolenem do rozkroku na znamení nesouhlasu. Ale dříve než se mohl vysmeknout, nebo udeřit kolenem, druhý strážný mu zezadu přehodil kolem krku kožený řemen a stáhl jej.

Jason nemohl bojovat, ani vykřiknout. Svíjel se a marně vzdoroval, než zanedlouho upadl do bezvědomí.