Treti planeta smrti

9

Meta celkem nic nenamítala, když jí Jason vymýval špínu z ran a zastříkal je sprejem na regeneraci kůže. Trhlinu na hlavě jí sešit čtrnácti stehy medikitem a vyholený pruh překryl obvazem, ještě když byla Meta v bezvědomí. Po tomto zákroku přišla k sobě, ale nepohnula se ani nenaříkala, když jí dalšími dvěma stehy sešíval roztržený horní ret.

Grif chraptivě oddychoval v hromadě kožešin, kam ho Jason položil. Měl většinou jen povrchová zranění, medikit poradil podávání uklidňujících prostředků a Jason jeho doporučení přijal.

„Už je po všem,“ řekl. „Měla by sis odpočinout.“

„Bylo jich moc,“ vysvětlovala, „ale dělali jsme, co jsme mohli. Podej mi zrcadlo. Překvapilo mě, že šli nejdřív po Grifovi, ale bylo to chytré. Bleskově ho zlikvidovali. Pak se dali do mě, a já už jsem s tebou nemohla mluvit.“ Vzala si od Jasona vyleštěné ocelové zrcadlo, krátce do něho pohlédla a vrátila mu ho. „Vypadám hrozně. Bitka musela probíhat rychle. Moc jasně si na ni nepamatuju. Někteří z nich, ženy, měli palice a pokoušeli se mi zasáhnout nohy. Vím, že jsem zabila nejmíň tři nebo čtyři z toho jednu ženu — než jsem se složila. Co se stalo pak?“

Jason vzal koženou láhev s achadhem a přesunul v náústku ukrytý ventil tak, že zavřel přívod ke zkvašenému mléku a otevřel přívod k zásobníku s kořeněným alkoholem, u Pyrranů oblíbeným pitím.

„Dáš si?“ zeptal se, ale Meta zavrtěla hlavou. Dopřál si pořádný doušek sám. „Přeskočím některé drobnější detaily: zařídil jsem, aby pro vás poslali několik jezdců. Přivezli vás oba a několik Krys, co přežili — všichni jsou teď mrtví. Zabil jsem toho, který nebyl zraněn, a zabil jsem ho sám ve stylu pravé pyrranské pomsty, za který se nemusím nijak stydět. Ale musel jsem věnovat svůj nůž Temuchinovi, který na něm okamžitě rozpoznal pokročilou úroveň technologie. Jsem teď velice rád, že jsem ho vlastnoručně vykoval a že jsou na něm vidět stopy po nástrojích. Přímo se mě zeptal, jestli my Pyrrané víme něco o střelném prachu, což mě uzemnilo. Zahrál jsem to do autu, řekl jsem mu, že nevím nic — jenom ten název — ale že možná ostatní příslušníci kmene budou vědět víc. Zatím to vzal — aspoň myslím. Ale u něho jeden nikdy neví. Chce po nás, abychom se k němu přestěhovali. Za svítání musíme přetáhnout náš camach do tábora vedle jeho camachu a rozloučit se se Shaninem a jeho Krysami, kteří nám nebudou scházet. A v případě, že bychom se rozmysleli jinak, čeká venku četa Temuchinových lidí. Ještě jsem nezjistil, jestli jsme zajatci, nebo ne.“

„Vím, že vypadám hrozně,“ vzdechla Meta a pokývala hlavou.

„Pro mě vypadáš vždycky báječně,“ těšil ji Jason chlácholivě, pak si uvědomil, že to myslí vážně. Nastavil medikit na maximální sedativní účinek a přitiskl ho k její paži. Neprotestovala. S nemalým pocitem viny, že jedině on je odpovědný za to, že se octli v nebezpečí a že trpí bolestmi, ji Jason uložil na kožešiny vedle Grifa a oba je přikryl. Co to bylo za pitomost, která mu vnukla nápad zavléct ženu a mladého kluka do téhle smrtelně nebezpečné akce? Pak si uvědomil, že podmínky zde jsou pořád daleko lepší než na Pyrru a že jim pravděpodobně zachránil život, když je odvezl sem. Díval se na jejich podlitiny a zachvěl se — říkal si, jestli by mu za to poděkovali.

Ráno už byli oba zranění Pyrrané natolik při síle, že camach opustili vlastními silami, a Jason mohl jen dohlížet, jak ho vojáci rozebírají. Ti bručeli, že konají ženskou práci, ale Jason nechtěl, aby se někdo z Shaninova kmene přiblížil k jeho majetku. Po celém tom nedávném zabíjení nepochyboval, že se jeho spor rozšířil na značnou část kmene. Teprve když vojáky opil pořádnou dávkou silně alkoholizovaného achadhu, dokončili s chutí nakládání escungu. Jason přivázal Metu a Grifa pod kožešiny přibližně tak, jak uvázali jeho, když ho zajali a nesli, a malá karavana se vydala na cestu, popoháněna mnoha nevraživými pohledy.

V Temuchinově táboře bylo dost žen, které mohly zastat ponižující práce, takže muži jen postávali a přihlíželi, což byl jejich obvyklý přínos k práci. Jason se nemohl zdržovat přihlížením. To přenechal Metě, protože obdržel vzkaz, aby se okamžitě dostavil k Temuchinovi.

Dva strážní u vchodu do náčelníkova camachu ustoupili stranou, když se Jason přiblížil. Alespoň u profesionálních vojáků se mu dostalo určité úcty. Temuchin byl sám a držel v ruce zakrvácený Jasonův nůž. Jason se ostražitě zastavil, pak se uklidnil, když Temuchin uchopil špičku nože a rychlým pohybem zápěstí nůž vrhl, jen to zasvištělo, a nůž se hluboko zabodl do kozí zdechliny, kterou Temuchin používal jako terč.

„Ten nůž je dobře vyvážený,“ prohlásil Temuchin. „Dobře se vrhá.“

Jason jen přikývl, protože si uvědomil, že si ho Temuchin nepozval jenom proto, aby mu pochválil nůž.

„Řekni mi všechno, co víš o střelném prachu,“ vybídl ho Temuchin a sehnul se, aby nůž vytáhl.

„Je toho velmi málo.“

Temuchin se napřímil a zabořil oči do Jasonových, zatímco poklepával střenkou nože na mozolnatou dlaň. „Řekni mi všechno, co víš. Teď hned. Kdybyste měli střelný prach, dokázali byste ho odpálit s velkým rámusem, místo aby jenom shořel a čadil?“

Tak tohle bylo něco. Kdyby si Temuchin myslel, že lže, ten velký nůž by se mu zabořil do vnitřností tak snadno jako do té kozy. Náčelník měl určité konkrétní představy o fyzikální podstatě střelného prachu, takže nemluví jen tak do větru. Je načase podstoupit riziko.

„Střelný prach jsem sice nikdy neviděl, ale vím, co se o něm říká. Z doslechu vím, jak ho přivést k výbuchu.“

„Myslel jsem si, že bys to mohl vědět.“ Nůž vzdoroval, protože se zabořil do kozího masa příliš hluboko. „Myslím si, že víš i mnohé jiné, o čem mi nechceš říct.“

„Muži mají tajemství, o nichž přísahají, že je nikdy neprozradí. Ale Temuchin je můj pán a já mu pomohu, jak jen budu moci.“

„Dobře. Měj to na paměti. A teď mi pověz, co víš o lidech v nížinách.“

„No… nic,“ řekl Jason udiveně. Ta otázka přišla naprosto nečekaně.

„Ani ostatní nevědí. Ale to se teď změní. Já něco o nich vím a chci se dozvědět víc. Chci se do nížin vypravit a ty půjdeš se mnou. Nějaký ten střelný prach by se mi hodil. Připrav se. V poledne odjíždíme. Ty jsi jediný, kdo ví, že to není obyčejná lovecká výprava, a jestli o tom cekneš, přijdeš o hlavu.“

„Raději umřu, než abych o tom komukoliv řekl jediné slovo.“ Jason se vrátil do svého camachu v hlubokém zamyšlení a okamžitě se svěřil Metě se vším, co se právě dozvěděl.

„To je moc divné,“ usoudila a přibelhala se k ohni, svaly měla dosud bolavé od zbití. „Mám hlad, a nemůžu rozdělat oheň.“

Jason oheň rozfoukal, rozkašlal se, když si nasál do plic pořádnou dávku štiplavého kouře. „Zřejmě jsi tam nedala třísky z kvalitního moropího hnoje. Musí být dobře usušený, aby správně hořel. — Mě to taky připadalo divné. Jak se chce dostat dolů po svislém útesu deset kilometrů vysokém? Ale ví o střelném prachu a o tom se tady na náhorní plošině nic nedozvěděl.“ Znovu se rozkašlal a skopl do ohně trochu písku.

„Tak to by stačilo. Ty a Grif potřebujete rozhodně něco výživnějšího než kozí řízek. Otevřu několik balíčků s jídlem.“ Meta uchopila válečnou sekeru a postavila se ke vchodu, aby Jasona nikdo nevyrušoval, až bude otevírat skříňku. Jason vytáhl balíčky s jídlem, pak ukázal na rádio.

„Podej o půlnoci zprávu Kerkovi. Uvědom ho o všem, co se děje. Tady byste měli být v bezpečí, ale jestli si myslíš, že to vypadá na problémy, řekni mu, a vás odtud vytáhne.“

„Ne. Zůstaneme tady, dokud se nevrátíš.“ Ponořila lžíci do jídla a hltavě jedla. Grif si vzal druhý balíček, a Jason hlídal u vchodu, když jedli.

„Dej prázdné plechovky do skříňky, než najdeme bezpečnější místo, kam je zahrabat. Kéž bych toho mohl pro vás udělat víc.“

„S námi si starosti nedělej. Dokážeme se o sebe postarat,“ prohlásila Meta pevně.

„Ano,“ přidal se Grif. „Tahle planeta je ve srovnání s Pyrrem velice mírná. Jenom jídlo je špatné.“

Jason na oba pohlédl, byli hrozně zbiti, ale neporaženi. Otevřel ústa, pak je zase zavřel, protože se opravdu nedalo nic říct. Sbalil si kožený vak se zásobami, které se mu mohly při výpravě hodit, rezervní oblečení a miniaturní přijímač, který zasunul do duté rukojeti své válečné sekery. Sekera a krátký meč byly jeho jedinými zbraněmi. Již dříve si vyzkoušel laminované luky z rohoviny, ale neuměl to s nimi, takže udělá líp, když si nic takového nevezme s sebou. Spustil štít z levé ruky, zamával na rozloučenou a odešel.

Když vylezl na svého moropa, zjistil, že se k výpravě shromáždilo ani ne padesát mužů. Neměli žádné zvláštní vybavení nebo zásoby a bylo zřejmé, že výprava nepotrvá dlouho. Teprve když si uvědomil, jak nepřátelsky na něho vesměs pohlížejí, pochopil, že ho považují za pouhého outsidera. Byli to buď vysocí důstojníci, či blízcí přátelé Temuchina, nebo členové jeho kmene.

„Já také dovedu zachovávat tajemství,“ řekl Ahankkovi, který přijel k němu a tvářil se nerudně, ale dostalo se mu v odpověď pouze několik jadrných kleteb. Jakmile se objevil náčelník, vyrazili ve dvou proudech za ním.

Byla to náročná jízda a Jason děkoval v duchu týdnům, které tady strávil v sedle. Nejprve zamířili k úpatím na východ, ale jakmile tábor zmizel z dohledu a bylo jisté, že je nevidí ani jednotlivci potulující se kolem tábora, změnili směr a vydali se spěšně k jihu. Ze všech stran se tyčily hory, když přejížděli z jednoho údolí do druhého, a neustále stoupali. Jason, který dýchal přes koženou šálu, jen stěží věřil, že vzduch, přímo ledový, může tak pálit v krku, ale ostatním zřejmě nevadil.

Při západu slunce shltli trochu studeného jídla a pokračovali v cestě. Jason pochopil, že je rozumné jet dál — během té krátké zastávky téměř přimrzl k zemi. Teď jeli v zástupu. Pěšina byla tak úzká, že Jason, tak jako mnoho ostatních, sesedl a svého moropa vedl, aby se trochu ohřál pohybem. Studené světlo z oblohy plné hvězd jim svítilo na cestu.

Když přijeli na křižovatku dvou údolí, Jason se podíval vpravo, na šedé moře rozprostírající se do dálky za téměř svislými srázy. Moře? Zastavil se tak náhle, že mu morope málem šlápl na paty, pak musel rychle uskočit, aby ho zvíře neušlapalo.

Ne, to nemůže být moře. Jsou uprostřed pevniny. A hodně vysoko. Dodatečně si uvědomil, že je to sice moře, na co se dívá, ale moře z vrcholků mraků. Dával pozor, až je zákrut pěšiny skryje z dohledu. Pěšina nyní klesala, přesně jak si myslel. Zastavil svého moropa, aby se mohl opět vyšplhat do sedla. Tam někde vpředu byl konec světa.

Tady končilo panství nomádů, tady na srázu táhnoucího se podél celého kontinentu, u pevné skalnaté stěny, která se tyčila nahoru z nížin. Zde také končila chladná klimatická oblast. Teplé jižní větry vanoucí na sever narážely na sráz, odrážely se vzhůru a houstly v mraky, které pak snesly své břímě vody zpátky dolů na zem jako d隝. Jason si říkal, zda tady u toho příkrého srázu je někdy vidět slunce. Lesknoucí se poprašek sněhu v roklích dokazoval, že kruté bouře pronikly i za vrcholek této přirozené bariéry.

Stezka klesala do úzkého průsmyku, a když se Jason v průsmyku ocitl, spatřil kamennou chýši pod převisem skály, kde stála stráž a stoicky sledovala, jak projíždějí. A je jejich cíl jakýkoliv, musí už být blízko. Za malou chvíli zastavili a Jason obdržel vzkaz, aby se dostavil k Temuchinovi. Přišoural se k čelu průvodu tak rychle, jak jen mu to strnulé svaly dovolily.

Temuchin zrovna soustředěně žvýkal tuhý kus sušeného masa a Jason musel čekat, až si Temuchin spláchl zbytky sousta douškem napolo zmrzlého achadhu. Obloha na východě prosvítala a podle tradiční nomádské zvyklosti přicházelo svítání, okamžik, kdy se dá rozeznat černý kozí chlup od bílého.

„Vezmi mého moropa,“ rozkázal Temuchin a vykročil. Jason popadl otěže unaveného, chňapajícího zvířete a táhl ho za náčelníkem. A za ním tři důstojníci. Pěšina se ještě dvakrát ostře stočila a otevřela se do širokého výstupku, jehož vzdálenější stranu tvořil okraj útesu. Temuchin přistoupil až k okraji a shlížel na bílou kupu mraků v nevelké vzdálenosti pod sebou. Avšak to, co Jasona ohromilo, byl zrezivělý kus strojního zařízení.

Nejpůsobivější byl masivní rám ve tvaru A, zasazený hluboko do pevné skály na okraji útesu, jenž vyčníval nad propast. Rám, osm metrů dlouhý, byl ukován ručně a musel dát obrovskou práci. Byl upevněn křížovými vzpěrami a opíral se o okraj skály u převisu srázu, který ho zdvíhal v 45° úhlu. Celý rám byl zrezivělý, i když nesl stopy snad po konzervaci tukem. Na špičce A vedlo přes kladku pružné černé lano, které na opačné straně mizelo v otvoru výstupku skály. Jason obešel skálu, aby mohl ten mechanický zázrak obdivovat ze zadní strany.

Svým způsobem byl tento mechanismus, byt menší, ještě pozoruhodnější než nosný rám na útesu. Černé lano procházející otvorem ve skále se navíjelo na buben. Tento buben na hřídeli o tloušce paže byl připevněn na zadní stranu svislé skály čtyřmi robustními kotvami. Ovládání nepochybně vyžadovalo obrovskou námahu, protože zde nebyla žádná protiváha veškerá síla se přenášela přímo do čela skály. Do metr širokého ozubeného kola, připevněného na konci bubnu, zapadal pastorek, který se dal ovládat dlouhou rukojetí s klikou. Ta byla zřejmě ze dřeva, ale té Jason nevěnoval příliš pozornosti. Spousta západek a rohatek zajišovala kola proti proklouzávání.

Člověk nemusel mít technický talent, aby pochopil, k čemu to zařízení slouží. Jason se obrátil k Temuchinovi a přemáhal se, aby nezvedl obočí, když se ptal: „Tak tohle je ten mechanismus, kterým se máme snést do nížin?“

Na náčelníka udělal stroj téměř stejný dojem jako na Jasona. „Ano. Není to zrovna věc, se kterou člověk riskuje život, ale nemáme na vybranou. Kmen, který tohle postavil, odnož klanu Lasiček, přísahal, že ho často používali při nájezdech do nížin. Vyprávěli mnoho historek, ale měli důkaz, že tam byli — dřevo a střelný prach. Ti, kdo přežili, jsou zde a budou to obsluhovat. Zabiju je, jestli se něco stane. My půjdeme první.“

„To nám moc nepomůže, jestliže se to něco stane právě nám.“

„Člověk se narodil, aby zemřel. Život se skládá pouze z toho, že denně odvracíme nevyhnutelné.“

Na to neměl Jason odpověď. Vzhlédl, když se ozvaly výkřiky bolesti ze skupiny mužů a přikrčených žen vlečených z návrší k rumpálu.

„Odstupte a nechte je pracovat,“ nařídil Temuchin a vojáci se okamžitě stáhli. „Pečlivě je sledujte, a jestli zradí nebo udělají něco špatně, okamžitě je zabijte.“

Takto povzbuzeni, muži kmene Lasiček se dali do práce. Zřejmě věděli, co dělají. Někteří otáčeli klikou, ostatní zajišovali řinčící západky. Jeden z nich se dokonce natáhl na rám, daleko za okraj útesu, aby namazal kladku na jeho konci.

„Já půjdu první,“ rozhodl Temuchin a uvázal si těžký kožený popruh okolo těla pod pažemi.

„Doufám, že je to lano dost dlouhé,“ poznamenal Jason a vzápětí toho litoval, když se na něho Temuchin vztekle podíval.

„Ty půjdeš po mně, ale nejdřív pošleš dolů mého moropa. Postaráš se, aby mu zavázali oči, aby se nevyděsil. Pak ty, pak další morope a v tomhle pořadí. Moropové se budou přivádět k útesu po jednom, aby neviděli, co se děje s ostatními.“ Otočil se k důstojníkům. „Slyšeli jste mé rozkazy.“

Za sborového taktujícího popěvku Lasičky otáčely klikou a navíjely lano na buben — a západky pomalu klapaly.

Síla se přenesla na nosný postroj, a lano se napnulo a ztenčilo, dříve než se Temuchin odlepil od země. Pak rychle rozevřel a chytil se prsty lana, když se vznesl nad propast a pomalu se pohupoval nahoru a dolů. Když se ten kývavý pohyb ztlumil, obsluhující začali otáčet opačným směrem a Temuchin pomalu zmizel z dohledu. Jason přistoupil k převisu a viděl, jak se vojevůdcova postava zmenšuje a posléze mizí dole v načechraných oblacích. Spěšně ustoupil, když se mu pod nohou odlomil kousek skály.

Přibližně každých sto metrů otáčeli muži rumpálem pomaleji a opatrně, když se objevil barevný uzel označující spojení dvou dílů elastického lana. Opatrně otáčeli klikou, dokud uzel neprošel kladkou, pak opět otáčeli normální rychlostí. Muži se u kliky střídali, aniž přerušili otáčení, takže lano putovalo nahoru a dolů nepřetržitě.

„Co je to za lano?“ zeptal se Jason jednoho z Lasiček, který zřejmě na práci dohlížel. Měl mastné vlasy, jeho jediný zub vypadal jako žlutý tesák, který mu vyčníval nad horní ret.

„Je z rostlin… dlouhých a listnatých. Říká se jim mentri — “

„Réva?“ hádal Jason.

„Jo, réva. Jsou velké a těžko se hledají. Rostou dole pod útesem. Dají se napínat a jsou velmi pevné.“

„Měly by být lepší,“ řekl Jason, pak ukázal a popadl ho, když lano začalo náhle poskakovat nahoru a dolů. Muž svíjející se v Jasonově ochromujícím sevření si pospíšil s vysvětlením.

„To je v pořádku. Znamená to, že ten muž už je dole a pustil se lana, to se teď kývá. Nahoru!“ To poslední zakřičel na obsluhu rumpálu.

Jason uvolnil sevření a muž rychle odešel, mnul si poraněné místo. Dávalo to smysl: Když se Temuchin pustil lana, náhle na ně přestala působit jeho váha a lano se rozkmitalo, i když nijak silně. Temuchinova váha totiž tvořila jen malou část celkové váhy toho masivního lana.

„Teď moropa,“ nařídil Jason, když se hák a smyčka konečně vynořily nad vrcholek útesu. Přivedli zvíře, které blýskalo podezíravě svýma rudýma očima na okraj srázu před sebou. Lasičky obratně upevnily na jeho tělo široký popruh, pak mu zakryly oči koženým pytlem, pevně utaženým a uvázaným pod čelistí. Navlekly hák, a morope trpělivě stál, dokud nezačal poiovat, že se začíná vznášet. Pak ho zachvátil strach a začal se bránit — zatínal drápy do rýh ve skále a vytrhával z nich úlomky kamene. Ale obsluhující s tím měli rovněž své zkušenosti. Muž, s kterým Jason před chvílí mluvil, přiběhl s palicí na dlouhé rukojeti a zkušeným úderem zasáhl to správné místo nad očima zvířete, které okamžitě ochablo. Za velkého pokřikování a silného oddychování rozhoupali mrtvou váhu zvířete nad zemí a přesunuli nad okraj.

„Musí se správně trefit,“ poznamenal domorodec. „A tak akorát. Kdybych uhodil moc prudce, zabil bych ho. Když málo, brzy by se probral a mlátil kolem sebe, až by lano přetrhl.“

„Dobrá rána,“ podotkl Jason a doufal, že Temuchin nestojí přímo pod lanem.

Zdálo se, že je vše v pořádku — lano pleskalo bez ustání. Jason se přistihl, že podřimuje, a raději poodstoupil dál od okraje. Když se náhle ozvaly výkřiky, otevřel oči a spatřil, že lano prudce poskakuje — a že dokonce vyskočilo z kladky; jeden z mužů musel vyšplhat nahoru a nasadit ho zpět.

„Přetrhlo se?“ zeptal se Jason nejbližšího z obsluhujících. „Ne, všechno je v pořádku. Jenom to tak mlátí, když se morope odpoutal.“

To bylo pochopitelné. Když to obrovské zvíře přestalo působit svou vahou, elastické lano se začalo prudce vlnit. Rozkmit se ztlumil a muži zase vytáhli lano nahoru. Jason si uvědomil, že teď je na řadě on, a pocítil v žaludeční krajině nepříjemné návaly. Dal by nevímco za to, aby sestup na tom výtahu z doby železné nemusel podstoupit.

Už samotný začátek za moc nestál. Když si Jason uvědomil, že se vzdaluje nohama od skály, když se lano napnulo, mimoděk se snažil špičkami dotknout země a postavit se na ni. Nepovedlo se mu to. Kolo se otočilo o další cvaknutí — a Jason se ocitl ve vzduchu, kolébavě se vzdálil od útesu nad mraky zahalenou propast. Jednou se podíval dolů mezi svýma klátícíma se nohama, pak zaměřil pozornost přímo před sebe. Vrcholek útesu se mu zvolna vznesl nad hlavou a nomádi se zachmuřenými obličeji zmizeli jeho zrakům. Pokusil se myslet na něco legračního, ale najednou ho vůbec nic takového nenapadalo. Jak se za pomalého otáčení snášel, mohl poprvé vidět útes táhnoucí se podél celého kontinentu, který se rozprostíral po obou stranách, a vychutnat jeho neuvěřitelnou rozlehlost. Vzduch byl čistý a suchý a časné ranní slunce osvětlovalo povrch skály tak, že jasně viděl každou podrobnost.

Pod ním se rozprostíralo bílé moře mraků, které omývaly úpatí útesu obepínající celý kontinent a tříštily se o něj. Rozeklané šedé hory, které se zdvíhaly za ním, byly ve srovnání s útesem jako trpaslíci. Ve srovnání s rozlehlostí útesu si Jason připadal jako pavouk na vlákně, když se snášel podél nekonečné stěny, a i když se pohyboval, vypadalo to, jako by visel stále na jednom místě — tak byla stěna obrovská. Jak se otáčel, podíval se nejprve doprava, pak doleva, ale v obou směrech sahal členitý sráz až k obzoru a tyčil se a dotýkal oblohy, kde se rozplýval a mizel.

Jason teď mohl vidět, že výstupek srázu nad ním, kde byl umístěn rumpál, byl mnohem níže než celá kamenná bariéra. Předpokládal, že pod ním je stejně vysoké návrší, protože na kterémkoliv jiném místě podél srázu by lano nebylo tak pevné, aby udrželo svou vlastní váhu, natož jakékoliv další břemeno. Mrakům pod sebou se neúprosně blížil, až měl pocit, že by se mohl natáhnout a kopnout do nich. Pak se ho dotkly první vlhké úponky mlhy a za několik okamžiků ho obklopily mraky — ocitl se sám v šedém světě nicoty.

Ze všeho nejméně si přál, když se tak kymácel na konci kilometr dlouhého pohupujícího se lana, aby usnul. Ale usnul. Svým dílem k tomu přispěl nejen kolébavý pohyb, ale i únava z celodenní a celonoční jízdy a bezvýraznost okolí. Uvolnil se, hlava mu klesla, a zanedlouho zdravě pochrupoval.

Probudil se, když mu za límec a po zádech začal stékat po kapkách d隝. Ačkoliv se vzduch značně oteplil, otřásl se zimou a přitáhl si těsně límec. Bylo to jedno z těch mrholení, drobných celodenních dešů, které jakoby nikdy neměly konce. Skrz d隝 rozeznával zbrázděnou stěnu útesu, stále ubíhající podél něho vzhůru, a když se naklonil a podíval se pod sebe, spatřil něco neurčitého. Co? Lidé? Přítel, nebo nepřítel? Kdyby místní obyvatelé věděli o rumpálu, který nebylo pro mraky vidět, klidně by mohli dole udržovat partu čekajících zabijáků. Vytáhl rychle z opasku válečnou sekeru a nasunul si poutko kolem zápěstí. Z neurčitého se staly balvany, čnějící jednotlivě z jednotvárné, deštěm prosáklé trávy. Vzduch byl vlhký a lepkavý.

„Rozepni postroj a připrav se odhodit ho,“ nařídil Temuchin, který se objevil v dohledu — kráčel travou dlouhými kroky. „Na co máš tu sekeru?“

„Mohl tady čekat někdo jiný než ty,“ odpověděl Jason, zasunul sekeru opět do opasku a věnoval se koženému postroji. Náhlé protažení pružného lana ho sneslo snad metr nad trávu.

„Seskoč!“ rozkázal Temuchin a Jason poslechl, naneštěstí právě v okamžiku, když lano opět začalo stoupat vzhůru. Vznesl se o jeden dva metry a chvíli visel ve vzduchu, bez hnutí a bez opory, než začal padat k zemi. Když dopadl, překulil se a vrazil si jílec meče bolestivě do žeber, ale jinak se mu nic nestalo. Nad nimi se ozvalo krátké zasyčení — to se lano, zbavené břemene, smrštilo a vyrazilo vzhůru.

„Tudy,“ ukázal Temuchin, otočil se a odcházel, zatímco Jason se namáhavě zvedal na nohy. Tráva byla kluzká a mokrá a za chůze se jeho vysoké boty mlaskavě bořily do bláta. Temuchin zahnul za skalnatý sloup a ukázal na jeho deset metrů vysoký vrcholek.

„Tady odtud můžeš sledovat, až se snese tvůj morope. Pak mě vzbuď. Moje zvíře se pase na téhle straně. Dohlédni, aby se nezatoulalo.“ Aniž čekal na odpověď, Temuchin ulehl na poměrně suché místo v závětří skály a přetáhl si přes obličej kus kůže.

To jistě, zabručel Jason pro sebe, to je přesně to, na co se v dešti přímo třesu. Pěkně mokrý kus šutru a báječný výhled na neuvěřitelné nic. Vylezl na příkře se svažující kámen a posadil se na jeho zaoblený vršek.

Myšlenky na spánek už ho přešly, na tom sukovitém tvrdém povrchu se nedalo pohodlně sedět — Jason jen poposedával a trpěl. Ticho rušilo pouze nekonečné šumění deště a občasné spokojené zatroubení moropa, který tak projevoval radost z nezvyklého hodování. Čas od času se pruhy deště posunuly a otevřel se pohled dolů po srázu na travnaté pastviny s bystřinami a kameny s tmavými skvrnami, které pronikaly zelení. V deštivé a vlhké nepohodě uplynula nekonečně dlouhá doba, než Jason zaslechl nad hlavou oddechování zvířete a rozeznal neurčitý tvar klesající mlžným oparem zvolna dolů. Sklouzl na zem, a Temuchin se probudil a stal ostražitý v okamžiku, kdy se ho dotkl ramene.

V tom masivním těle ochablého moropa, který se snášel nad jejich hlavami, bylo něco hrůzně působivého. Nohy se mu začaly škubat a jeho dech se zrychloval.

„Rychle!“ poručil Temuchin. „Začíná přicházet k sobě.“

Náhlé škubnutí sneslo moropa níže a oba muži po něm natáhli ruce, ale morope zmizel z dohledu, když se lano opět smrštilo. Zvíře začínalo otáčet hlavu a pokoušelo se zvednout krk. Další pokles lana ho téměř srazil na zem a Temuchin mu skočil po krku, pevně ho sevřel a zavěsil se na něj, celou vahou táhl předek zvířete k vlhké zemi.

„Rozvaž ho!“ vykřikl.

Jason přiskočil k popruhům. Přezky se daly snadno povolit, když se překlopila železná páčka. Avšak nebylo by možné je otevřít, kdyby lano bylo zatížené a napnuté. Morope začínal kolem sebe kopat, když Jason otevřel poslední přezku — a svižně uskočil. Při stahu elastického lana se postroj zaryl do břicha zvířete, které zařičelo bolestí a téměř se převrátilo. Pak se vysmekl postroj a se zasyčením jim zmizel v dešti z dohledu.

Zbytek dne proběhl v rutinní práci. Teď, když Jason věděl, co má dělat, Temuchin se ukázal jako zkušený voják v poli, když využil dobu nečinnosti k spánku. Jason by moc rád následoval jeho příkladu, ale vykonával službu a věděl, že udělá líp, když se odpovědnosti nebude vyhýbat. Vojáci a zvířata se snášeli z oblohy plné deště v pravidelných intervalech a Jason celý sestup řídil. Někteří vojáci hlídali pasoucí se moropy, někteří asistovali při sestupu nových příchozích. Zbytek spal, až na Ahankka, který, jak se Jason domníval, měl dobrý zrak a proto zaujal pozorovací stanoviště. Pětadvacet moropů a šestadvacet mužů již sestoupilo a náhle poklid skončil.

Ti, co pracovali, napolo dřímali, sklíčeni nepřestávajícím deštěm, a náhle je Ahankkův výkřik vyburcoval z klidu. Jason zvedl hlav a zahlédl temnou hmotu, jak padá zjevně přímo na ně. Bylo to jako přelud vyvolaný mlhou, když se z neurčitého tvaru stal morope, který prudce narazil do země a zabořil se do ní jako padající balvan s nepříjemným, ohlušujícím rámusem. Velký kus lana dopadl na něho a kolem něho a jeho konec dopadl nedaleko Jasona a vojáků.

Temuchina volat nemuseli. Toho probudil křik a zvuk doprovázející náraz. Pohlédl na zkrvavenou a zohavenou mrtvolu zvířete a odvrátil se.

„Zapřáhněte čtyři moropy. Odtáhněte ho odsud s tím lanem.“ Zatímco důstojnicí vyskočili, aby splnili jeho rozkaz, obrátil se k Jasonovi: „Proto posílám napřed chlapa, a teprve pak moropa. Dva z mužů budou muset jet na jednom zvířeti. Lasičky mě varovaly, že se lano při častém používání přetrhne, ale že je nemožné odhadnout, kdy se to stane. Obvykle se přetrhne pod těžkým nákladem.“

„Ale vědělo se, že se nepřetrhne, když se spustí člověk. Teď chápu, proč jsi šel první. Jsi dobrý hazardní hráč, náčelníku,“ uznal Jason.

„To jo,“ souhlasil Temuchin tiše a přejel cárem naolejované kůže svůj rezavějící meč. „V rezervě je jen jedno lano, proto jsem vydal rozkaz, aby se s přepravou skončilo, když se tohle přetrhne. Nové lano navléknou, až se budeme vracet, a napřed spustí stráž, která tu na nás bude čekat. A teď — nasedat!“