Treti planeta smrti

13

„Ještě chvilku vydrž. Slatina už je v dohledu!“ vykřikl Kerk.

Jason přikývl, pak si uvědomil, že pohupuje hlavou v rytmu poklusu moropa a že se nedá poznat, když přikývne. Pokusil se odpovědět, ale rozkašlal se — v krku ho dráždil prach zvířený uhánějícími moropy. Raději se pustil hrušky sedla, aby zamával, ale hned se jí zase křečovitě chytil. Pokračovali v jízdě.

To nebyla cesta, ale hrůza. Začala brzy po setmění tím, že rota jezdů za rotou se vytratila k západu. Po několika prvních hodinách se u Jasona prolínala únava a bolest do mlhavého fantastična, které s tmou a nekonečnými řadami jezdců brzy připomínalo spíše sen než skutečnost. Přímo hrůzný sen. Cválali bez ustání až do úsvitu, kdy Temuchin povolil krátkou zastávku, aby nakrmili a napojili moropy. Tato zastávka možná pomohla zvířatům, ale Jasona téměř dorazila.

Z moropa nesesedl, ale spadl, a když se pokusil vstát, nohy ho zradily. Kerk ho zvedl a chodil s ním v kruhu, zatímco další Pyrran hlídal obě jejich zvířata. Konečně se Jasonovi vrátil do nohou cit a s ním silná bolest. Stehna měl nasáklá krví na místech, kde mu sedlo rozedřelo kůži. Už dřív si dal lehkou injekci proti bolesti a stimulant — pak začala jízda znovu. Jedno věděl a nijak ho to netěšilo, že totiž musí léky šetřit. Až jízda skončí, začne skutečná bitva, a pak bude potřebovat veškerý důvtip a sílu. Nejúčinnější léky si musí nechat až na tu dobu.

Na druhou stranu mohl být na sebe pyšný. Během té šílené jízdy přišli o nejednoho jezdce a moropa, a on, člověk z jiné planety, který uviděl moropa poprvé teprve před několika měsíci, stále jede dál. Jen tak tak. Někteří moropové klopýtli a padli. Jiní jezdci zřejmě usnuli nebo omdleli, sklouzli ze sedel a pádící zvířata je ušlapala.

Pokud Slatina byla už před nimi, nastal čas zužitkovat léky, kterými se zásobil. Přimhouřil oči proti pozdně odpolednímu slunci a v šedé běli hor spatřil temný výřez. Slatina. Údolí, které chtěli dobýt a které je povede k jistému vítězství. Právě teď byly léky důležitější než tucet vítězství. Topornými prsty nařídil mediku a přitiskl k zadní části ruky.

Když léky odplavily opar únavy a otupily bolest, Jason si náhle uvědomil, že se Temuchin zbláznil.

„Dává rozkaz k útoku!“ křikl na Kerka, když ze všech stran zazněly signální trubky. „Po celé té jízdě…“

„Jistě,“ řekl Kerk. „To je jen správné.“

Správné. Vyhrávají se tak války a zabíjejí lidé. Nějaký rozzuřený morope zařičel bolestí, když ho nemilosrdně bodly ostruhy, vzepjal se a shodil svého jezdce pod nohy ostatních moropů. Nebyla to ojedinělá smrt. Nicméně se útok prosadil.

Armáda se přehnala přes planiny a do ústí údolí. Elitní lučištníci sesedli a vyškrábali se na stěny Slatiny, aby střelbou podpořili útok pádícího sevřeného útvaru. Velitelé zmizeli v údolí se svými vojáky v patách. Oblak prachu zastřel vjezd do údolí. Pyrrané se hnali vpřed do útoku s ostatními, zatímco Jason se obrátil a zamířil k Temuchinově standartě, jak mu doporučili. Osobní stráž ho uvedla.

Temuchin přijal zprávu od jezdce, pak se otočil k Jasonovi. „Přines ty své bomby!“ poručil.

„Proč?“ zeptal se Jason, pak rychle mluvil dál, když se v očích náčelníka zablesklo. „Co chceš, abych s nimi udělal? Poruč, velký Temuchine, a já poslechnu. Jen mi prosím naznač, nač mě potřebuješ.“

Hněv zmizel tak rychle, jak přišel. „Bitva má stejný průběh jako všechny ostatní,“ prohlásil. „Překvapili jsme je, mají zde jenom normální posádku. Nižších pevnůstek jsme se zmocnili a teď se tlačíme na ty položené výše. Ty mají skalnaté stěny a jsou zasazeny do útesu. Tam šípy nedostřelí. Musíme na ně zaútočit pěšmo, pomalu, zpoza štítů, pokud nechceme ztratit polovinu armády. Nemůžeme je vzít ztečí. Dříve se to tak vždy dělo. Zmocnit se pevnůstek jedné po druhé a vynutit si cestu do Slatiny. Než jsme se dostali na druhý konec, přišly posily a další bitva byla zbytečná. Ale tentokrát to bude jiné.“

„Mohu hádat. Myslím, že bomba se střelným prachem do každého postavení vyřadí obránce z boje a urychlí útok.“

„Správně.“

„Tak do toho, první granátníci na Felicity do útoku! Budu potřebovat několik svých lidí, aby mi pomohli. Dokážou házet dál a líp než já.“

„Rozkaz vydám.“

Než Jason našel nákladní zvířata a sundal první bombu, přišli Pyrrané — Kerk a další dva, zpocení a zaprášení z boje, v očích ponurá radost, jakou mají Pyrrané pouze během bitvy.

„Můžeš vrhnout pár bomb?“ zeptal se Jason Kerka.

„Samozřejmě. Jaký mají mechanismus?“

„Vylepšený. Měl jsem pocit, že omluvy na Temuchina moc neplatí, a potřeboval jsem granáty, které pokaždé vybuchnou.“ Zvedl jednu z bomb tvaru hrnce a ukázal na látkový knot. „Střelný prach tam skutečně je, ale hlavně kvůli kouři a smradu. Ten knot je jen atrapa. Budeš ho muset zapálit. Kvůli tomu jsem udělal hrnce ze suché trávy, ale to je jen pro efekt. Nech ten knot trochu doutnat, pak ho rychle vytrhni. V každém tom hrnci je mikrogranát, knot je připevněn k pojistce. Když ho vytrhneš, máš tři vteřiny na to, abys bombu hodil a zalehl.“

Vytáhl z tašky křesací kámen a ocílku, sehnul se nad hrnec ze suché trávy a začal pilně křesat. Když tráva začala doutnat a pak zhasla, podíval se koutkem oka, zda ho někdo nepozoruje, pak rychle použil zapalovač, který měl schovaný v dlani. Jazýček plamene olízl a zapálil troud.

„Tady to máš,“ podal doutnající hrnec Kerkovi. „Myslím, že by sis to měl vzít, protože hodíš granátem dál než já.“

„Dál a mnohem přesněji.“

„Jo, to taky. Já a ostatní ti poneseme bomby a budeme tě hlídat, kdyby na nás někdo zaútočil. Tak jdem.“

Zanechali moropy na místě a do Slatiny se vydali pěšky. Útočící jednotky dosud stoupaly vzhůru, proto se prodírali podél stěny údolí, aby do nich nikdo nevrážel. Jak postupovali, narazili na první známky bitvy — raněné vojáky, kteří se odplazili z trasy, po níž útočila armáda. Tu a tam leželi mrtví moropové a jejich mrtvoly připomínaly balvany potřísněné krví. Nyní se Slatina zúžila a stěny se staly příkřejší. Zjistili, že se dostali na kozí stezku, přidržovali se skály, aby nespadli. Tak dospěli k první pevnůstce, primitivní, ale velmi funkční stěně z nakupených balvanů na úzkém výčnělku. Jason se vyškrábal na balvany a nakoukl dovnitř. Potřeboval si udělat představu, jak jsou pevnůstky postaveny, aby je mohl odstřelit. Obránci, podsadití muži v zaprášených kožešinách a s lebkou lasičky nad čelem, leželi tam, kde padli. Těla měli poseta šípy, palce jim chyběly. Ze země již vylezli hrobaříci s tvrdými krunýři a pustili se do práce.

„Jestli jsou všechny pevnůstky jako tahle, nebudeme mít žádné problémy,“ prohlásil Jason, když sklouzl dolů a připojil se k ostatním. „Ty balvany jsou jenom na sebe nakupeny, ani stopa po maltě. Jeden granát, když už nezlikviduje všechny uvnitř, vyrazí do stěny dostatečně velkou díru, aby jí Temuchinovi hoši mohli prolézt.“

„Jsi optimista,“ řekl Kerk a znovu vyrazil jako první. „Tohle jsou jenom předsunutá stanoviště. Hlavní obranná linie je určitě teprve před námi.“

„No, je to lepší než být pesimista. Snažím se namluvit sám sobě, že tuhle barbarskou válku přežiju a že se zase někdy zahřeju.“

Dále už nemohli jít po stěně údolí — sešli dolů a prodírali se mezi vojáky. Stěny se stávaly příkřejší, Slatina užší, a Jason si uvědomil, jak bude obtížné ji dobýt, když narazí na dobrou obranu. Moropy už dřív poslali vojáci zpět a z jezdců se stali pěšáci. Nad Jasonovou hlavou udeřil do skály šíp.

„Jsme v první linii,“ ohlásil Jason. „Jděte dál, já se zatím porozhlédnu.“ Vytáhl se po šikmé straně jednoho z mohutných balvanů, které zaplňovaly roklinu, a s přilbou sraženou do čela pomalu zvedl hlavu nad jeho vrcholek. Okamžitě zadrnčel šíp a Jason rychle sklonil hlavu — díval se pouze štěrbinou mezi přilbou a vrcholkem balvanu.

Postup se zastavil v místě, kde dvě pevnůstky, na každé straně Slatiny jedna, mohly pokrýt celé údolí střelbou šípů. Obránci stříleli z průzorů mezi kameny a odvetná střelba neměla na ně prakticky žádný vliv. Temuchinovi vojáci utrpěli ztráty, když chtěli obranu ztéci přímo. Pod nevalnou ochranou svých štítů postupovali přískoky od balvanu k balvanu jen velice zvolna vpřed. A umírali.

„Je to asi čtyřicet metrů,“ odhadl Jason a sklouzl zpět na zem. „Myslíš, že tak daleko dohodíš?“

Kerk potěžkal v dlani podomácku vyrobenou bombu a odhadoval, kolik váží. „Klidně,“ řekl. „Nejdřív se podívám, jak je to daleko.“ Vytáhl se na místo, které právě Jason opustil, přesvědčil se jediným pohledem a zase se spustil na zem.

„Ta pevnůstka je větší než ostatní. Chce to aspoň dvě bomby. Zapálím tuhle, podám ti ten hrnec, potom poodstoupím a bombu hodím. Ty zatím zapálíš druhou — nesahej na ni — a podáš mi ji, až hodím první. Je to jasné?“

„Naprosto. Jde se na to.“

Jason vysmekl z bomb popruh, v ruce si nechal jednu bombu. Vojáci stojící poblíž (všichni už slyšeli o pokusech se střelným prachem) ho napjatě sledovali. Kerk zapálil falešnou roznětku, rozfoukal ji, aby dýmala, pak vystoupil ze skalního úkrytu. Jason spěšně zapálil bombu, kterou měl v ruce, a stál připraven ji předat.

S pobuřujícím klidem odtáhl Kerk paži, když šíp zabzučel těsně kolem něho a další se roztříštil o jeho náprsní krunýř. Pak spustil ruku s bombou, navlhčil si prst a zvedl ho, aby zjistil směr větru. Jason přešlápl z nohy na nohu a zaal zuby, aby na Kerka nevykřikl to nutkavé Dělej!

Ještě přiletělo několik šípů, než byl Kerk spokojen se směrem větru a napřáhl znovu ruku. Jason si povšiml, že palcem a ukazováčkem vyškubl doutnající roznětku, dříve než jediným stahem svalů bombu hodil. Jeho klasický hod granátem, s napřaženou rukou a shora, poslal bombu vysokým obloukem k pevnůstce. Jason se natáhl a vstrčil do Kerkovy napřažené ruky druhou bombu, která vylétla za tou první tak brzy, že obě byly ve vzduchu zároveň.

Kerk zůstal stát na svém místě a Jason, překvapený svou zbabělostí zrozenou z instinktu přežití, teď vystoupil z krytu a spolu s ním sledoval ty dvě černé tečky, jak letí vzhůru, aby se snesly za zeď.

Okamžik napjatého očekávání — a pak celé postavení s kamennými stěnami nadskočilo a zřítilo se v troskách dolů. Jason jen krátce zahlédl těla vymrštěná do výše, dříve než uskočil za balvan, aby se chránil před kusy padajícího kamení.

„Jsem spokojen,“ prohlásil Kerk, přitisknutý ke kamenné předprsni vedle Jasona, když kolem nich dopadalo kamení.

„Doufám, že s ostatními to bude zrovna tak snadné.“ Samozřejmě že nebylo. Pozorní obránci si stačili povšimnout, že tu pohromu má na svědomí jeden muž s něčím, co háže, a příště, když se Kerk vynořil, musel se rychle stáhnout, nebo se k němu snesla sprška šípů. „Tak to se musí promyslet,“ řekl a automaticky sfoukl prskající roznětku.

„Máte strach? Proč jste přestali?“ ozval se rozhořčený hlas. Kerk se otočil k Temuchinovi, který vystoupil do přední linie pod ochranou štítů své osobní stráže.

„Obezřetnost bitvy vyhrává, strach prohrává. Já ti tuhle bitvu vyhraju.“ Kerkův hlas zněl stejně popuzeně jako náčelníkův. „Je to obezřetnost, nebo zbabělost, která vás schovává za tyto balvany, když jsem vám rozkázal, abyste pevnůstky zničili?“

„Je to obezřetnost, nebo zbabělost, která tě schovává vedle mě a brání ti vést své muže do bitvy?“

Temuchin zachrčet jako šelma a vytáhl meč. Kerk zvedl bombu a byl zřejmě ochoten nacpat ji náčelníkovi do krku. Jason se zhluboka nadechl a vkročil mezi oba běsnící muže. „Smrt někoho z vás by prospěla nepříteli,“ prohlásil čelem k Temuchinovi, protože věděl, že ho Kerk zezadu neudeří. „Slunce už zapadá, a jestli ty pevnůstky nezničíme do setmění, může už pak být pozdě. Během noci by mohly dorazit jejich posily a to by znamenalo konec tohoto tažení.“

Temuchin máchl mečem, aby Jasonovi zablokoval cestu, zatímco Kerk ho popadl za paži a odtáhl stranou, jeho ocelové sevření pronikalo až do kostí. Jason se ovládl, aby nevykřikl bolestí, a řekl: „Převel sem ostatní Pyrrany a poruč jim a ostatním vojákům, aby házeli na pevnůstky kameny. Nenadělají moc škody — ale obránci nepoznají, kdo hází bomby.“ Meč zaváhal, prsty trochu uvolnily stisk — a Jason rychle pokračoval.

„Pro jednoho to znamená jistou smrt, když se na někoho soustředí palba. Ale jestliže tu palbu rozložíme, budeme moci vystupovat údolím tak rychle, jak rychle budou vojáci schopni pochodovat. Do tmy projdeme obranou.“

Na okamžik pomyslel Temuchin opět na svou armádu a tmavnoucí oblohu — a napětí pominulo. Nic nebylo tak důležité jako vyhrát tuto bitvu, a osobní intriky budou muset počkat. Začal vydávat rozkazy, aniž si uvědomil, že dosud třímá v ruce meč. Kerkovo sevření konečně povolilo a Jason si protáhl zhmožděné svaly.

Teď už mohli postupovat dál. Postavy házející kameny se vynořovaly na nejrůznějších místech, a zmatený nepřítel nedokázal určit, která z nich vrhá blesky. Zatímco nomádi prostě házeli kameny vysokým obloukem a rychle mizeli do bezpečí, Pyrrané, kteří měli s granáty letité zkušenosti, si pečlivě vybírali cíl, když házeli kameny za barikády, a rozbili přitom nejednu lebku. Pochodovali vytrvale vpřed a vzdorující pevnůstky padaly jedna za druhou.

„Blížíme se ke konci,“ vykřikl Jason, uhodil Kerka do ramene, aby upoutal jeho pozornost, a ukázal dopředu.

V tomto místě měla Slatina šířku necelých sto metrů, lemovaly ji dvě vysoké skalní věže, které se tyčily ze dna údolí. Mezi nimi bylo vidět oblohu, zrudlou zapadajícím sluncem — a planinu na druhé straně. U věží svislé stěny prakticky končily. Až se armáda dostane za ně, nic ji už nezastaví.

Když se Jason a Kerk prodrali vpřed s čerstvou zásobou bomb, zjistili, že většina vojáků běží zpátky k nim. Před nimi zazníval pronikavý kolísavý tón železných trubek.

„Co se děje?“ zeptal se Kerk a popadl jednoho z utíkajících mužů. „Co znamená to troubení?“

„Ústup,“ ukázal voják nahoru. „Podívej se.“ Vytrhl se a zmizel.

Mezi prchající vojáky se skulil velký balvan a rozdrtil jednoho z nich jako hmyz. Jason a Kerk vzhlédli a spatřili, jak na skalní římsu nad údolím šplhají muži. Zřetelně se rýsovali proti obloze, zvedali a táhli něco jako kůl.

„Na druhé straně jsou taky!“ vykřikl Jason. „Natahali tam nahoru balvany a uložili tak, aby nám je mohli vrhat na hlavu. Stáhněte se!“ Neochotně ustoupili, když spousta balvanů zaduněla do údolí.

Pouze to, že tuto zbraň poslední záchrany ještě nikdy nepoužili, útočníky zachránilo. Celé generace vršily kameny a balvany stále výš, až se uvolňovací podpěry pod jejich vahou pevně vklínily do okraje útesu. Muži na útesu do podpěr strkali dlouhými tyčemi, ale ty se ani nepohnuly. Nakonec jeden velice odvážný nebo naivní muž se spustil dolů po laně a bušil do podpěr v místech, kde se vklínily do skály. Muselo se mu to podařit, protože v mžiku zmizel, když ho srazily padající balvany, které jako by na chvíli visely ve vzduchu, dříve než se snesly. Za krátkou chvíli podpěry na protější straně srázu rovněž povolily. Jason a Kerk prchali s ostatními.

Ztráty na životech nebyly velké, nebo většinu mužů se podařilo varovat včas. Kromě toho se v tomto místě Slatina výrazně zužovala a padající kameny se hromadily za vchodem do údolí stále výš.

Když dozněl dopad posledního balvanu, Slatina byla přehrazena, beznadějně uzavřena stěnou z kamení.

Tažení zřejmě ztroskotalo.