Druha planeta smrti

8

„Nechápu, proč musíš mít k ruce druhého otroka,” pronesl naříkavě Narisi. „Mít ženu, to je samozřejmě přirozené, stejně jako mít vlastní pokoj. To otec dovolil. Ale taky řekl, abysme ti já a moji bratři pomáhali a aby se o tajemství strojů nedozvěděl už nikdo další.”

„Tak za ním zaběhni a vyžádej od něho povolení, aby otrok Mikah mohl pracovat se mnou. Můžeš mu vysvětlit, že Mikah pochází ze stejného světa jako já a že vaše tajemství jsou pro něho pouhou hračkou pro děti. A jestli tvůj tatíček bude chtít znát ještě další důvody, řekni mu, že potřebuji zkušeného pomocníka, někoho, kdo umí zacházet s nástroji a na koho je spolehnutí, že provede práci přesně tak, jak má. Ty a tvoji bratři máte až moc vlastních představ, jak se má co dělat, a projevujete sklony přenechat detaily bohům, a mlátíte kladivem, když se práce nedaří, jak by měla.”

Narisi se vzdálil, nakvašeně si pro sebe něco bručel, a Jason se sklonil nad olejovou pec a zvažoval, co by měl dělat dál. Zabralo mu většinu dne, než položil dřevěné válečky a vytlačil po nich kompaktní skříň se strojem do písečného údolí — pro pokusy, při nichž omyl mohl znamenat vypuštění oblaku otravného plynu, potřeboval volný prostor. Dokonce Edipon pochopil, že je to rozumné, i když se všemožně klonil k tomu, aby se pokusy prováděly v tajnosti za zavřenými dveřmi. Souhlasil až poté, když z kusů kůží postavili ohradu, kterou bylo možno střežit, a jen náhoda tomu chtěla, že kožené stěny dobře posloužily i jako ochrana proti větru.

Po náročném dohadování zmizely Jasonovi z rukou chřestící řetězy a okovy, které vystřídala lehká želízka na nohou. Chodil s nimi šouravě, ale ruce měl zcela volné, a ve srovnáním s řetězy si hodně polepšil, i když ho zpočátku některý z bratrů hlídal s nataženým samostřílem. Teď se potřeboval dostat k nějakému nářadí a dozvědět se něco bližšího o technické úrovni těchto lidí, a to dřív, než se pustí do práce. To znamenalo, že bude muset podstoupit další bitvu o jejich drahocenná tajemství.

„Pojď,” vyzval svého hlídače, „vyhledáme Edipona a zase mu trochu pohneme žlučí.”

Po počátečním nadšení nacházel vůdce d’zertanoj v novém projektu stále méně potěšení.

„Máš svůj pokoj,” zavrčel na Jasona, „a otrokyni, která ti vaří, a právě jsem svolil, aby ti pomáhal další otrok. A teď zase další požadavky — chceš mě připravit o všechny nervy?”

„Nedělejme z toho takové drama. Prostě potřebuju nějaké nářadí, abych mohl pokračovat v práci, a podívat se do vaší mechanické dílny, nebo co to tady pro strojírenskou výrobu máte. Než si tam venku v poušti vezmu tu proradnou bednu do práce, musím mít určitou představu o tom, jak si vaši lidé dovedou poradit s technickými problémy.”

„Tam je vstup zakázán.”

„Dneska se nařízení a zákazy překračují jako lidské výtrusy, takže bychom snad mohli pokračovat a překročit několik dalších. Zavedeš mě tam?”

Strážní u vrat do rafinérie dovolili Jasonovi vstoupit jen s krajní nechutí, tvářili se ustaraně a zbytečně hlasitě chřestili klíči. Z hloubi dílny se vynořilo několik postarších d’zertanoj, páchnoucích olejem, kteří se sjednotili v hlasitých projevech nesouhlasu, ale Ediponovy argumenty zvítězily. Jasona znovu spoutali řetězy, a když ho se zjevnou nechutí vedli do přítmí dílny, střežili ho jako zločince.

„Taková primitivnost,” ušklíbl se pohrdavě Jason a kopl do bedny plné ručně, ale humpolácky vykovaných nástrojů. Provedení bylo ubohé a výrobky jako z neolitu strojového věku. Destilační kotel, pracně vyformovaný z měděného plechu ledabyle spojeného nýty, netěsnil a silně tekl — stejně jako spoje na ručně vyformované trubce. Z nástrojů tu většinou měli kovářské kleště a kladiva na vyklepávání a tvarování plechů na kovadlině. Jediné, co pozvedlo Jasonovi náladu, byla robustní vrtačka a soustruh, které poháněly řemeny od kola, jímž otáčeli otroci. U soustruhu byla brašna na nářadí a v ní uchycen svorkou nůž z nějakého tvrdého materiálu, který si docela dobře poradil s obráběním železného výkovku z nízkouhlíkaté oceli. Ještě povzbudivější bylo závitořezné ústrojí na soustruhu pro výrobu masivních matek a šroubů, kterými se na caroj uchycovala kola k hřídeli.

Mohlo to být horší. Jason vytřídil nejmenší a nejvhodnější nástroje a dal je stranou, aby je měl ráno k dispozici v práci. Mezitím se hodně setmělo — dnes už nic dělat nebude.

Odešli ve formaci ozbrojeného procesí, a dva strážci doprovodili Jasona do jeho soukromého pokoje, místnosti podobné psí boudě. Když za ním zavřeli dveře, zvenčí zaduněla těžká západka, a hustý kouř z petroleje, kterým jen stěží pronikalo světlo lampy s jedním knotem, ho donutilo mrkat.

Nad olejovými kamínky se skláněla Ijale a v hrnčířské nádobě něco kuchtila. Vzhlédla a rozpačitě se na Jasona usmála, pak se rychle opět věnovala kamínkám. Jason k ní přistoupil, zavětřil a otřásl se.

„To budou hody! Polévka z krenoj, a doufám, že po ní bude následovat čerstvé krenoj a salát z krenoj. Zítra se postarám, aby byl jídelníček trochu pestřejší.”

„Ch’aka je velký,” zašeptala, aniž vzhlédla. „Ch’aka je mocný…”

„Jmenuju se Jason. O Ch’akovo místo jsem přišel, když mi sundali jeho uniformu.”

„Jason je mocný, když zapůsobil na d’zertanoj kouzlem a donutil je, aby udělali, co chce. Jeho otrok ti děkuje.”

Nadzvedl jí bradu, a tupá poslušnost v jejích očích ho přiměla k dojetí. „Nemůžeš na tu otrockou notu zapomenout? Jsme v té bryndě spolu a spolu se také z ní dostaneme.”

„Utečeme, vím to. Ty zabiješ všechny d’zertanoj a osvobodí všechny svoje otroky a zavedeš nás daleko od tohoto hrozného místa až zpátky domů, kde můžeš chodit a hledat krenoj.”

„Některým slečnám stačí k štěstí málo. Něco takového mám sice na mysli, až na to, že až odtud vypadnem, půjdeme opačným směrem než ta parta hledačů krenoj a tak daleko, jak jen to bude možné.”

Ijale pozorně naslouchala, jednou rukou míchala polévku a druhou se škrabala pod oděvem z pásů kůže. Jason se přistihl, že dělá totéž, a bolavá místa na kůži mu připomenula, že se od doby, kdy ho na této nehostinné planetě vytáhli z oceánu, drbal už bůhvíkolikrát.

„Co je moc, to je příliš!” vybuchl — zamířil ke dveřím a zabušil na ně. „Tohle místo je na hony vzdálené od civilizace, jak ji chápu já, ale to ještě neznamená, že bychom se nemohli zařídit co nejpohodlněji.”

Zvenčí zarachotily řetězy a západky a Narisi vstrčil do dveří svůj obličej zkroucený sklíčeností.

„Proč řveš? Co se stalo?”

„Potřebuju vodu, hodně vody.”

„Vždy ale vodu máš,” nechápal Narisi a ukázal na kamenný hrnec v rohu místnosti. „Tam je vody dost na několik dní.”

„Podle vašeho metru, můj milý Narisi, ale ne podle mého. Chci jí alespoň desetkrát tolik a chci ji hned. A trochu mýdla, pokud taková vymoženost ve vašem zapadákově existuje.” Stálo to spoustu dohadování, než Jason konečně dosáhl svého díky tomu, že vysvětlil, že tolik vody potřebuje k náboženskému obřadu, který je zárukou, že se mu zítra bude v práci dařit. Vodu dopravili v nejrůznějších nádobách a s ní také mělkou misku naplněnou účinným mýdlem.

„Jdeme na to,” oznámil Jason přiškrceným hlasem. „Svlékni se — mám pro tebe překvapení.”

„Ano, Jasone,” usmála se Ijale šastně a lehla si na záda. „Ne! Dáš si koupel. Víš ty vůbec, co to koupel je?”

„Ne,” vyjekla a otřásla se. „Ale zní to zlověstně.”

„Běž támhle a sundej si ty svoje hadry,” poručil, a to už hloubil v zemi otvor. „Tohle nám poslouží jako odpad — aspoň tudy voda odtekla, když jsem jí sem trochu nalil.”

Vodu ohřál na kamínkách, a Ijale se tiskla ke stěně a chvěla, když ji teplou vodou poléval. A když jí vtíral do vlasů kluzké mýdlo, vykřikla. Nepřestal však, jen jí rukou zakryl ústa, aby nemohla přilákat pozornost strážných. Namydlil si vlasy také a z té očistné operace měl příjemný pocit. Trochou mýdla si vyčistil uši a chvíli neslyšel, takže prvním příštím sluchovým vjemem byl zvuk otvírajících se dveří a Mikahův drsný výkřik.

Mikah stál ve dveřích s napřaženou rukou a třásl se hněvem, Narisi mu nakukoval přes rameno, fascinován tak prazvláštním náboženským obřadem.

„Takové zneuctění!” zahřměl Mikah. „Nutíš to ubohé stvoření, aby se sklonilo před tvou vůlí — ponižuješ ji, strháváš z ní šaty a spočíváš na ní chlípným pohledem, i když nejste svázáni poutem manželským.” Pozvedl paži a zakryl si oči. „Jsi zloduch, Jasone, démon zla a musí být postaven před soud…”

„Ven!” zaburácel Jason — otočil Mikaha čelem vzad a zatlačil ho ke dveřím kopancem, jaký praktikoval Ch’aka. „Jediné zlo sídlí v tvé hlavě, ty slídilská pápěrko. Dopřávám té holce první hygienickou očistu v jejím životě. Měl bys mi dát metál za civilizování domorodců a neječet jak siréna.”

Vytlačil oba ze dveří a na Narisiho zvolal: „Toho otroka jsem chtěl, ale ne teď! Dej ho někam do rána pod zámek, pak mi ho přiveď.” Zabouchl dveře a řekl si, že nesmí zapomenout si vynutit, aby dali západku i zevnitř.

Ijale se chvěla, a Jason z ní spláchl mýdlovou pěnu teplou vodou a podal jí kus čisté kožešiny, aby se usušila. Její tělo, když pozbylo nános špíny, vypadalo mladě a pevně a se svými pevnými ňadry a širokými boky… Pak si vzpomněl na Mikahovo obvinění a s neradostným zabzučením se odvrátil — svlékl se a pořádně vydrhl, ve zbývající vodě nakonec vyčistil svoje svršky. Nezvyklý pocit čistoty mu opět zvedl náladu, a když sfoukl lampu a za tmy se dosušoval, pobrukoval si. Lehl si, zabalil se do kůží na spaní, a právě když rozvažoval, jak se zítra pustí do práce na stroji, přitisklo se k němu teplé Ijalino tělo — okamžitě ho všechny myšlenky na strojařské problémy přešly.

„Tady jsem,” oznámila celkem zbytečně.

„Jo,” dostal ze sebe a odkašlal si, protože mu mluvení dělalo jisté potíže. „Tohle jsem tou koupelí opravdu nemyslel…”

„Nejsi moc starý. Tak o co jde?” Z jejího hlasu znělo ohromení.

„Nechci… víš… zneužívat situaci… musíš pochopit…,” soukal ze sebe dost nesouvisle.

„Co tím chceš říct? Ty seš jeden z těch, co nemají holky rádi!” Rozvzlykala se, cítil, jak se jí tělo chvěje.

„Když jsi v Římě…,” povzdechl si a pohladil ji po zádech.

Na snídani byly další krenoj, ale Jason se nacházel v příliš dobré fyzické pohodě, než aby mu to vadilo. Měl čistě a do růžova vydrhnutou kůži, a svědění i v rašícím plnovousu ustalo. Pyrranská kombinéza z kovové tkaniny uschla téměř ihned po vyprání, takže měl čistý oděv. Ijale se dosud zotavovala z traumatického účinku lázně, ale čistá pokožka a umyté vlasy, dokonce trochu upravené, z ní dělaly nepochybně atraktivní ženu. Bude muset pro ni sehnat nějaké šaty z místních zdrojů — byla by hrozná škoda, kdyby dopustil, aby si opět navlékla špatně vyčiněné kůže, které nosila, a tím dosažený efekt znehodnotil.

S pocitem značného vnitřního uspokojení hlasitě zavolal, aby otevřeli dveře, a rázným krokem se odebral na místo, kde na něj čekala práce. Mikah tam již byl — tvářil se zarputile a zlobně řinčel řetězy. Jason mu věnoval nejpřátelštější z úsměvů, a to jenom přisypalo sůl do rány na Mikahově duši.

„Dejte mu taky jenom želízka na nohy,” požádal. „A rychle! Máme dnes spoustu práce.” Otočil se ke skříňovému krytu se strojem, ruce si mnul v očekávání.

Krycí pl᚝ byl zhotoven z tenkého plechu, který nemohl znamenat nic moc nepochopitelného. Opatrně seškrábl trochu barvy a zjistil, že strany jsou k sobě připevněny zvlněným pájkovým spojem, ale jinak žádné další viditelné známky. Po určité době, kdy poklepával na kryt a tiskl ucho k jeho stěně, dospěl k závěru, že je to tak, jak usoudil, když si kryt prohlížel poprvé: dvojitá stěna vyplněná kapalinou. Proraž ji a zemřeš. Ta sloužila výhradně k tomu, aby chránila tajemství stroje, k ničemu jinému. Muselo se však přes ni nějak dostat, aby se mohl parní stroj udržovat — nebo se neudržoval?

Tvar skříně byl zhruba krychlový, a kryt obepínal pouze pět stran. Co ta šestá, ta základová deska’?

„Teď ti to, Jasone, zapaluje,” pochválil se a poklekl, aby si spodní stěnu prohlédl. Po celém obvodu vyčnívala široká příruba, zřejmě z litiny, kterou procházely čtyři otvory pro svorníky. Vypadalo to, že ochranný kryt je k základové desce připevněn měkkou pájkou, ale někde budou muset být pevnější spoje, protože se deska nepohnula, ani když trochu pájky opatrně seškrábl. Odpověď tedy musela být zde.

„Mikahu, pojď sem!” zvolal a Mikah se šouravým krokem vzdálil od tepla kamen jen s velkou nechutí. „Pojď blíž a dívej se na ten středověký hnací agregát, jako kdybychom mluvili o práci, když se budem spolu bavit. Budeš se mnou spolupracovat?”

„Nechci spolupracovat, Jasone. Obávám se, že se stykem s tebou pošpiním, jak se pošpinili jiní.”

„No, sám nejsi zrovna moc čistý.”

„Nemám na mysli fyzickou stránku.”

„Ale já jo. Určitě by se ti hodila koupel a trocha dobrého šampónu. O stav tvé duše obavy nemám, s ní si to můžeš vyříkat ve svém volném čase. Ale budeš-li se mnou spolupracovat, přijdu na způsob, jak se odtud dostat do města, kde tuhle mašinu vyrobili, protože cesta z této planety vede jedině přes město.”

„To vím, ale přesto váhám.”

„Malá obě teď pro velké dobro později. Není snad jediným smyslem tohoto výletu to, abys mě předal spravedlnosti? Toho cíle nedosáhneš, když budeš tady hnít celý zbytek života jako otrok.”

„Jsi ďábelský advokát, když takovým způsobem lámeš moje svědomí — ale to, co říkáš, je pravda. Pomohu ti tedy jen proto, abychom mohli utéct.”

„Platí. A teď do práce. Jdi za Narisim, a sežene aspoň tři solidně velké klády, takové, k jakým nás přikovali k partě čerpadlářů ropy. Přines je sem, a přines taky pár lopat.”

Otroci dovlekli klády jen ke kožené ohradě, protože jim Edipon vstup dovnitř zakázal, a bylo na Jasonovi a Mikahovi, aby klády namáhavě natahali do ohrady. D’zertanoj, kteří nikdy fyzickou práci nevykonávali, považovali za dobrý vtip, když je Jason požádal, aby mu s kládami pomohli.

Jakmile ležely klády vedle stroje, Jason pod ním vyhloubil kanály a klády do nich zasunul. Po tomto prvním úspěšném kroku se střídal s Mikahem při kopání a vynášení písku, až pod strojem, spočívajícím nyní jen na kládách, vznikla montážní jáma. Jason se do ní spustil a prohlížel si spodní stranu stroje ta byla hladká a nic nenaznačující.

Znovu s největší opatrností seškraboval barvu, až se dostal k okrajům. Zde vystřídala pevný kov měkká pájka, a Jason do spoje rýpl, až zjistil, že k okrajovým hranám a nosné desce je pájkou připevněn plech.

„Ti appsalští chytrolíni,” řekl si pro sebe a pustil se do pájkového spoje kapesním nožem. Na jedné straně spoj zcela odstranil, pak zvolna plech vytahoval a přitom se bedlivě díval, zda k němu není něco připojeno a zda není někde nějaká nástraha. Plech se dal vytáhnout poměrně snadno, zařinčel, když dopadl na dno jámy. Obnažený povrch byl z hladkého, tvrdého kovu.

„Na jeden den to stačí,” usoudil Jason, když vylezl z jámy a oprašoval si ruce. Byla už téměř tma. „Dokázali jsme toho zatím dost, a než budeme pokračovat, chci si vše trochu promyslet. Dosud při nás stálo štěstí, ale myslím, že to dál zas tak snadno nemusí jít. Doufám, Mikahu, že sis vzal s sebou zavazadla, protože se stěhuješ ke mně.”

„Nikdy! Do doupěte neřesti, nemravnosti…”

Jason se do jeho očí zabořil chladným pohledem a při každém slově, které vyslovil, ho bodl prstem do hrudi, aby zdůraznil smysl toho, co říkal: „Ty se ke mně přistěhuješ, protože je to pro náš plán nezbytné. A jestli přestaneš poukazovat na moje morální slabiny, přestanu se já zmiňovat o tvých. No a teď pojď.”

Bydlet s Mikahem Samonem nebyl žádný med, ale se sebezapřením se to dalo vydržet.

Když se Mikah za zástěnou z kůží umýval, museli Jason a Ijale stát u protější stěny se zády otočenými k němu a slíbit, že se nebudou ohlížet. Poslechli, ale Jason si neodpustil malou pomstu — vyprávěl Ijale vtipy a oba se chichotali, aby si Mikah myslel, že se posmívají jemu. Po koupeli zůstala zástěna na svém místě, a než se za ní Mikah uložil ke spánku, přibyly k ní další kůže.

Následujícího rána se Jason pustil do základové desky, a jeho hlídači ho pozorovali vystrašenýma očima. Dlouho do noci o dalším postupu uvažoval, a teď hodlal svou teorii podrobit praktické zkoušce. Musel pořádně přitlačit, aby vyryl nožem do kovu drážku. Kov nebyl tak měkký jako pájka — byla to nějaká jednoduchá slitina obsahující značný podíl olova. Co asi za kovovou deskou je? Při pečlivém zkoušení špičkou nože nadělal do základové desky pravidelný obrazec. Tlouška desky byla všude stejná, až na dvě místa, kde zjistil nerovnoměrnost — obě se nacházela na středové přímce pravoúhelníka základny a ve stejné vzdálenosti od stran. Rýpáním a škrábáním odkryl dva tvary, na pohled velmi povědomé a velké jako lidská hlava.

„Mikahu, slez do jámy a podívej se na tohle. Pověz mi, co si myslí, že to je.”

Mikah se poškrábal ve vousech a ukázal prstem. „Je na tom pořád ještě kov. Nejsem si jist…”

„Neptám se tě, o čem si jseš jist — jen mi řekni, co si myslíš, že by to mohlo být.”

„No — velké matky, samozřejmě. Našroubované na konce šroubů. Ale jsou tak mohutné…”

„Musí být takové, když mají unést celou kovovou skříň. Myslím, že se dostáváme k vyřešení hlavolamu, jak se ke stroji dostat, velice blízko — a teď musíme být hodně opatrní. Pořád se mi nechce věřit, že odhalit jejich tajemství bude tak snadné. Vyřežu teď ze dřeva šablonu, tvar té matky, pak na ni nechám udělat klíč. Zatímco budu pryč, zůstaneš tady a seškrábeš ze šroubu a ze závitů všechen kov. Můžeme si to ještě chvíli promýšlet, ale dříve či později se budu muset pokusit s jednou z těch matek pootočit. A pořád ještě nemůžu tak zcela zapomenout na yperit.”

Vyrobit příslušný klíč bylo pro místní techniku dost náročné, a všichni ti postarší odborníci, kteří se mohli chlubit titulem mistra destilačního provozu, se o tom museli poradit. Jeden z nich ovládal kovářské řemeslo docela slušně a ten po obřadné oběti a sérii modliteb vložil do výhně kus železa, zatímco Jason mačkal měchy, až se železo rozžhavilo do běla. Za spousty bušení kladivem a proklínání se kus železa pracně proměnil na primitivní otevřený klíč s přesazenou hlavou tak, aby se dal nasadit na matku.

Jason se postaral, aby čelist klíče měla o něco menší rozteč, pak nepopuštěný klíč vzal s sebou do jámy a rozteč čelisti upravil tak, aby matce přesně odpovídala. Pak, když klíč znovu nahřál a vychladil v oleji, doufal, že získal nástroj, v jaký vkládal svoje naděje.

Edipon musel sledovat, jak práce probíhají, protože když se Jason s hotovým klíčem vrátil, čekal nedaleko stroje.

„Byl jsem dole v jámě,” začal, „a viděl jsem matky, které ti ďábelští Appsalanoj pokryli pevným kovem. Koho by tohle mohlo napadnout? Pořád mi vrtá hlavou, jak je možné, aby jeden kov zakryl druhý.”

„To není takový problém. Základová deska smontovaného stroje se vloží do formy a do ní se naleje roztavený krycí kov. Ten musí mít mnohem nižší bod tání než ocel, z níž je stroj, aby nedošlo k nějakému poškození. Ve městě mají prostě o technologii zpracování kovů lepší znalosti a spoléhají na to, jak jste zaostalí.”

„Zaostalí! Uráží…”

„Beru to zpátky. Chtěl jsem pouze říct, že si myslí, že se jim podaří vás napálit, a protože se jim to nepodařilo, jsou hloupí oni. Takhle to bereš?”

„Co uděláš dál?”

„Stáhnu matky, a až se mi to podaří, je docela možné, že kryt s jedovatou látkou půjde odšroubovat a celý prostě nadzvednout.”

„To bude pro tebe příliš nebezpečné. Ti ďáblové mohli nachystat další nástrahy, které se spustí, když se matkou otočí. Pošlu sem silného otroka, aby jimi otočil, zatímco my se budeme dívat z povzdálí. Na jeho smrti nebude záležet.”

„Tvoje starost o moje zdraví mě dojímá, ale nabídku přijmout nemohu, i když bych rád z její výhody těžil. Už jsem v tomto směru uvažoval a dospěl k závěru, by nerad, že toto je práce, kterou musím udělat sám. Stažení matek se zdá být až příliš jednoduché, a to ve mně budí podezření. Pustím se do toho sám a současně se budu dívat po dalších nástrahách — a tohle můžu jenom já. Teď tě musím požádat, aby ses i s ostatními stáhl do bezpečné vzdálenosti.”

Nenašel se nikdo, kdo by s odchodem váhal — na písku zazněly rychlé kroky, a Jason osaměl. Kožené stěny ohrady ve větru nevýrazně pleskaly, ale jinak bylo úplné ticho.

Jason si plivl do dlaní, potlačil mírné chvění a vklouzl do jámy. Klíč zapadl na matku přesně — Jason uchopil nástavec klíče oběma rukama, nohou se opřel o stěnu jámy a začal táhnout.

A zarazil se. Pod matkou vyčnívaly tři spirály závitu — pečlivý Mikah je beze zbytku od krycího kovu očistil. Něco mu na nich připadalo velice zvláštní, i když nevěděl co. Ale podezření stačilo.

„Mikahu!” zvolal, ale musel hlasitě zvolat ještě dvakrát, než jeho pomocník nakoukl mezi kůžemi stěny. „Skoč do jejich rafinérie a dones mi jeden šroub s našroubovanou matkou — na velikostí nezáleží.”

Ohříval si ruce nad kamínky, než se Mikah vrátil s jedním naolejovaným šroubem, a pak mu rukou naznačil, aby se opět přidal k ostatním. Znovu vklouzl do jámy a pozvedl přinesený šroub, aby ho porovnal s vyčnívajícím koncem appsalského šroubu — a téměř vykřikl radostí. Závity na šroubu od stroje byly vyřezány v poněkud jiném úhlu — na jednom šroubu se vinuly nahoru, na druhém dolů. Appsalští vytáčeli závity obráceně, se stoupáním doleva.

V galaxii existovalo v technice a v kultuře tolik rozdílů, kolik existovalo planet, ale jedno z mála, co měly všechny společné, zděděné od pozemských předků, byla jednotnost ve vyřezávání závitů. Jason o tom nikdy dřív neuvažoval, ale když si teď vzpomněl na svoje zážitky z různých planet, uvědomil si, že závity měly vždy stejné stoupání. Vruty se šroubovaly do dřeva, svorníky do otvorů se závitem — a všechny matky se našroubovávaly, když jimi člověk otáčel ve směru hodinkových ručiček. Otáčením proti směru hodinkových ručiček se vyšroubovávaly. V ruce držel primitivní šroub a matku, které vyrobili d’zertanoj, a když je zkoušel, fungovaly stejným způsobem. Šroub ze stroje však nikoli — u něho se matkou muselo otáčet obráceným směrem, aby povolil.

Upustil přinesený šroub s matkou, nasadil klíč na masivní matku stroje a zvolna vyvíjel na klíč sílu ve směru, který mu připadal vyloženě chybný — zdálo se mu, že matku přitahuje místo toho, aby ji povoloval.

Matka postupně povolovala — nejdříve se otočila o čtvrtinu, pak o polovinu otáčky. Kousek po kousku vyčnívající závity mizely, až se konec šroubu dostal na úroveň s povrchem matky. Teď se matka otáčela snadno a během minuty upadla na dno jámy. Jason za ní odhodil klíč a rychle se vyškrábal z jámy. Postavil se na její okraj a obezřetně nasával vzduch, připraven k útěku, kdyby ucítil něco podezřelého. Neucítil nic.

Druhou matku vyšrouboval stejně snadno jako první a rovněž bez neblahých důsledků. Pak v místě, kde již dříve odstranil pájkový kov, zasunul mezi horní kryt a základovou desku ostré páčidlo, a když se o ně opřel, kryt se o kousek nadzvedl — spočíval teď na rámu jen svou vahou.

Od vchodu do pracovní ohrady zavolal na skupinu, tísnící se v uctivé vzdálenosti. „Vrate se zpátky — s prací jsem už téměř skončil.”

Jeden po druhém vklouzli do jámy, aby si prohlédli vyčnívající šrouby, a uznale zabručeli, když se Jason opřel o páčidlo a předvedl, že kryt je povolen.

„Zbývá ještě maličkost, jak kryt oddělat,” řekl jim, „a jsem si jist, že nadzvedáváním to není ono. To mě sice napadlo ze všeho nejdřív, ale ti, co to monstrum dávali dohromady, narafičili nějakou trapnost pro toho, kdo by matky dotahoval, místo aby je povoloval. Dokud nezjistím jakou, budeme postupovat jen velmi zvolna. Edipone, nejsou tady někde poblíž větší kusy ledu? Je přece zima, že?”

„Led? Zima?” polykal Edipon, zaskočen náhlou změnou předmětu hovoru. Promnul si zarudlou špičku svého nepřehlédnutelného nosu. „Samozřejmě že máme zimu. Led — ten musí být na jezerech tam výše v horách, která jsou v tomto ročním období vždy zamrzlá. Ale na co potřebuješ led?”

„Sežeň ho a já ti to předvedu. Led nech nařezat na ploché, rovné kusy, které by se daly klást na sebe. Nechci kryt nadzvednout — spustím stroj do jámy!”

V čase, kdy ze vzdálených horských jezer nosili otroci led, Jason narychlo zhotovil na dně jámy silný dřevěný rám, který rozměrem odpovídal obvodu stroje, a pod kryt zasunul špičaté kovové klíny, které pak uchytil k dřevěnému rámu. Kdyby se nyní stroj spustil dolů, kryt, opřený o klíny, by zůstal na svém místě. A o spuštění stroje se postará led.

Jason postavil pod strojem z ledu nosnou základnu, pak vytáhl opěrné klády. Jak led bude tát, stroj zvolna klesne do jámy. Počasí však bylo natolik chladné, že led netál, dokud Jason nerozestavěl po obvodu jámy olejová kamna. Když se jáma začala plnit vodou, Mikah se pustil do jejího vybírání — štěrbina mezi základovou deskou a krytem se rozšiřovala.

Tání ledu pokračovalo po celý zbytek dne a téměř celou noc. Jason a Mikah měli zarudlé oči a byli velice unaveni, protože průběh klesání stroje po celou dobu sledovali, a když se s rozbřeskem dostavili d’zertanoj, stroj spočíval v louži bláta na dně jámy — kryt byl z něho odstraněn.

„Ti appsalští démoni jsou pěkně vykutálení, ale Jason dinAlt není včerejší,” dal Jason průchod jásavé radosti. „Vidíte tu nádobu umístěnou v horní části stroje?” Ukázal na zatavenou baňku ze silného skla, velkou téměř jako soudek, která obsahovala nazelenalou olejovitou kapalinu a byla pružně, ale pevně uchycena. „To je nástraha. Matky, které jsem sundal, byly našroubovány na závitových koncích tyčí, které nesly kryt, ale místo toho, aby k němu byly uchyceny přímo, byly spojeny s příčníkem opírajícím se shora o ten skleněný soudek. Kdyby někdo kteroukoli z těch matek dotahoval místo toho, aby ji povoloval, příčník by se prohnul a rozbil sklo. Nabídnu vám jen jeden dohad, pokud jde o to, co by se stalo pak.”

„Otravná kapalina!”

„Nic jiného. A ta je taky ve dvojité stěně krytu. Navrhuji, aby se někde v poušti vykopala hluboká díra a do ní kryt i skleněná nádoba zahrabaly — a aby se na ně zapomnělo. Řekl bych, že stroj už žádné další překvapení v zásobě nemá, ale dám pozor, až na něm budu pracovat.”

„Dokážeš ho opravit? Už víš, co s ním je?” Edipon se chvěl radostí.

„Ještě ne, Sotva jsem si ho prohlédl. Vlastně se stačí jenom podívat, aby se člověk přesvědčil, že to bude tak snadné, jako ukrást slepci krenoj. Ta mašina je tak nevýkonná a tak primitivně konstruovaná jako vaše rafinérka ropy. Kdybyste věnovali výzkumu a zlepšování svých výrobků jen desetinu úsilí, jaké vynakládáte na to, abyste vše utajili před konkurencí, brzy byste všichni létali v tryskových letadlech.”

„Urážku ti promíjím, protože jsi nám prokázal velkou službu. Teď opravíš tento a další stroje. Vzchází nám nový den!”

Jason zívl. „Pro mě právě vzchází nová noc. Musím se vyspat. Zkus přemluvit svoje syny, aby vytřeli ze stroje vodu, než železo zreziví, a až se sem vrátím, podívám se, co půjde udělat, aby stroj opět fungoval.”