Druha planeta smrti

9

Ediponovi dobrá nálada vydržela, a Jason jí využil k tomu, aby si vynutil co nejvíce výhod. Jen naznačil, že ve stroji mohou být ještě další nástrahy, a získal svolení provádět veškeré další práce na původním místě — a to znamenalo, že nemusí do uzavřených a střežených budov. Zastřešení ohrady jim poskytlo ochranu před povětrností, a postavili zkušební stanici, kde se měly shromáždit vadné stroje a kde na nich měl Jason pracovat. Stanice byla ve svém provedení unikátní, postavili ji podle přesného Jasonova návodu, a jelikož nikdo, včetně Mikaha, nikdy žádnou zkušební stanici neviděl ani o něčem takovém neslyšel, Jason svou koncepci prosadil.

U prvního stroje se ukázalo, že má zadřené ložisko, a Jason si s tím poradil tak, že původní pouzdro roztavil a na místě je odlil. Když po odšroubování sundal hlavu válce, pohled na vůli kolem pístu jím otřásl — do mezery mezi pístem a stěnou válce mohl strčit prsty. Tím, že vybavil píst těsnicími kroužky, zdvojnásobil kompresi a výkon.

Když se Edipon přesvědčil, jakou rychlost dává jeho caro opravený motor, přitiskl Jasona k hrudi a slíbil mu nejvyšší odměnu. Tou byl, jak se ukázalo, každodenní příděl menší porce masa, které znamenalo zpestření jednotvárného jídelníčku z krenoj, a zdvojnásobená hlídka, aby Ediponovi jeho cenný majetek neutekl. Do té doby sestávala jejich potrava výlučně z krenoj, a Jason se zachvěl, když si uvědomil, že si na ně stále více zvyká.

Jason měl své vlastní plány a pilně zhotovoval řadu věcí, které s opravováním parních strojů neměly nic společného. Zatímco montáž a výroba těchto věcí úspěšně pokračovala, Jason se rozhlížel, kde by sehnal výpomoc.

„Co bys udělal, kdybych ti dal kyj?” zeptal se statného otroka, který mu pomáhal táhnout dřevěnou kládu k jeho dílně. Narisi a jeden z jeho bratrů se potloukali mimo doslech, znuděni rutinní strážní službou.

„Co udělám s kyjem?” zabručel otrok, čelo měl nakrčené a ústy mohutně nasával vzduch — důkaz, že usilovně přemýšlí.

„Právě na to jsem se tě ptal. A nepřestávej táhnout, když spolu mluvíme. Nechci, aby si stráže něčeho všimly.”

„Jestli mám kyj, zabiju!” prohlásil vzrušeně otrok, prsty naznačil sevření slibované zbraně.

„Zabil bys mě?”

„Mám kyj, zabiju tě. Nejsi tak velký.”

„Ale kdybych ti ten kyj dal já, nebyl bych tvým přítelem? Nechtěl bys pak zabít někoho jiného?”

Ta myšlenka byla tak neobvyklá a neslýchaná, že otrok zcela znehybněl, jen se užasle škrábal na hlavě, dokud ho Narisi bičem nepobídl, aby pokračoval v práci. Jason si povzdechl a pokusil se později se svou myšlenkou uspět u jiného otroka.

Určitou dobu to trvalo, ale Jasonova myšlenka nakonec mezi otroky pronikla. Vše, čeho se mohli od d’zertanoj nadít, byla vražedná práce a brzká smrt. Jason jim nabízel něco jiného: zbraně, možnost zabít jejich pány, a později možná i další zabíjení, až budou pochodovat na Appsalu. Jen stěží dokázali po chopit, že aby toho dosáhli, musí vzájemně spolupracovat a nesmí zabíjet Jasona, ani sebe navzájem, jakmile dostanou zbraně. Ten plán byl v nejlepším případě vrcholně riskantní a pravděpodobně selže mnohem dřív, než přijde na řadu návštěva města. Vzpoura by však měla stačit k tomu, aby je zbavila okovů, i kdyby se potom rozprchli.

Na této těžební stanici nebylo více než padesát d’zertanoj, jen mužů — svoje ženy a děti měli v nějaké jiné osadě výše v kopcích. Nebude nijak obtížné je pozabíjet, nebo vyhnat, a než budou schopni přivést posily, Jason a jeho uprchlí otroci budou už dávno pryč. V jeho plánech bylo jediné bílé místo, ale přísun nových otroků tento problém vyřešil.

„Hodně štěstí do dalších dnů,” zasmál se, když otevřel dveře ke svému pokoji a radostně si mnul ruce. Strážný vstrčil Mikaha do místnosti za ním a zamkl dveře. Jason zajistil dveře vnitřní západkou, pak pokynul rukou, aby se všichni stáhli do kouta, který byl od dveří a malého okénka nejdále.

„Dnes přišli noví otroci,” sdělil jim, „a jeden z nich je z Appsaly. Je to žoldák nebo voják, kterého zajali při nějaké potyčce. Tomu je jasné, že by se tady nedožil dne, kdy by ho pustili, a proto všechny moje návrhy vděčně přijal.”

„To jsou mužské řeči, kterým nerozumím,” prohlásila Ijale, otočila se a zamířila k plotně na vaření.

„Těmto rozumět budeš,” usoudil Jason a uchopil ji za ramena. „Ten voják ví, kde leží Appsala, a může nás tam dovést. Nadešel čas, abychom pomýšleli na to, že odtud vypadnem.”

Nyní mu Ijale přímo visela na rtech, a Mikah rovněž. „A jak?” vydechla.

„Prováděl jsem, co jsem si umanul. Teď už mám dost pilníků a paklíčů, abych se tady dostal do každé místnosti, několik zbraní, klíč ke zbrojnici a každého tělesně schopného otroka na své straně.”

„Co zamýšlíš učinit?” zeptal se Mikah.

„Uvést na scénu vzpouru otroků v nejlepším provedení. Otroci bojují s d’zertanoj a my prcháme, možná za pomoci armády, ale aspoň prcháme.”

„Ty hovoříš o revoluci!” zahřměl Mikah, a Jason po něm skočil a srazil ho k zemi. Ijale mu přidržovala nohy, když mu Jason klekal na hruď, aby mu zakryl ústa.

„Co se ti stalo? Chceš snad strávit zbytek života opravováním parních strojů? Hlídají nás až příliš pečlivě, než abychom měli aspoň trochu šance, že utečeme sami, a proto potřebujeme spojence. Teď už je máme zpracované — všechny otroky.”

„Hehohuse,” ozvalo se přidušeně mezi svírajícími Jasonovými prsty.

„Samozřejmě že je to revoluce. A taky jediná šance, kterou ti ubožáci mají a budou kdy mít, aby přežili. Teď je z nich lidský dobytek, mlátí je a zabíjejí, jak se jim zachce. S d’zertanoj nemůžeš mít soucit — každý z nich je nejmíň desetinásobným vrahem. Viděls, jak dokážou umlátit člověka k smrti. Máš pocit, že jsou tak citliví, že by jim revoluce způsobila duševní utrpení?”

Mikah se uklidnil a Jason poodtáhl ruku od jeho úst, připraven je okamžitě sevřít, kdyby z nich vyšlo něco hlasitějšího než šepot.

„Ovšemže nejsou citliví,” ozval se Mikah polohlasem. „Jsou to bestie v rouše člověčím. Nechovám k ním soucit — měli by být vyhlazeni a vymazáni z povrchu zemského, jako byla Sodoma a Gomora. Toho však nelze dosáhnout revolucí — revoluce je zlo, zlo ve své samotné podstatě.”

Jason potlačil zasténání. „To zkus vyprávět dvěma třetinám vlád, které v současné době existují, protože právě tolik se dostalo k moci — revolucí. Tolerantní, liberální, demokratické vlády ty vynesly hordy mladíků s puškami a neuhasitelná touha spravovat záležitosti ke svému lepšímu prospěchu. Jak jinak se zbavíš toho, kdo ti sedí za krkem, když ho odtud nemůžeš sundat hlasováním? Když to tedy nejde hlasováním, zastřelíš ho.”

„Krvavá revoluce — to nikdy!”

„Dobrá, tak žádná revoluce,” vzdal se Jason a povstal. Mnul si otráveně ruce. „Budeme tomu říkat jinak. Co takhle útěk z vězení? Ne, to by se ti taky nelíbilo. Už to mám — osvobození! Rozbijeme řetězy těch ubožáků, abychom je znovu použili v zemi, odkud byli odvlečeni. A nemusí tě trápit ta maličkost, že otroci je považují za svůj majetek a nebudou si o tom nápadu nic moc myslet — a tudíž přitom můžeš dokonce přijít k úrazu. Tak co — přidáš se v osvobozeneckém hnutí na mou stranu?”

„Nicméně je to revoluce.”

„Bude se tomu říkat, jak se tomu rozhodnu říkat já!” vzplanul Jason. „Buď potáhneš se mnou ve stylu, jak jsem to vymyslel, nebo tady zůstaneš, když odtud budem padat. Na to ti dávám svoje slovo.” Poodstoupil, aby si vzal trochu polévky a počkal, až se trochu uklidní.

„To nemohu udělat… opravdu nemohu,” meditoval Mikah a civěl na chladnoucí polévku jako do věštecké křišálové koule, aby v ní našel návod, co má udělat. Jason se k němu otočil zády.

„A nedopadneš jako on,” pronesl k Ijale varovně a ukázal lžící přes rameno. „Ne že by bylo nebezpečí, že se to někdy stane, protože pochází ze společnosti, která stojí pevnýma nohama na zemi, vlastně na hrobě, abych byl přesný. Tví lidé chápou jen konkrétní věci, a to ještě jen ty zjevné, a dokonce taková jednoduchá abstrakce, jako je víra, jde zřejmě mimo ně. Zatímco tento šašek s protáhlou lebkou dokáže myslet pouze v abstrakcích abstrakcí, a čím jsou neskutečnější, tím líp. Vsadím se, že dokonce mudruje o tom, kolik andělů může tančit na špičce jehly.”

„O tom nemudruji,” ozval se Mikah na důkaz, že naslouchá. „Ale občas o tom skutečně přemýšlím. Je to problém, který nelze jen tak mávnutím ruky přejít.”

„Slyšíš?”

Ijale přikývla. „Když nemá pravdu on a nemám pravdu já, pak ty jsi jediný, kdo má pravdu.” Vyslovenou myšlenku doprovodila spokojeným přikývnutím.

„To je od tebe velice hezké, že to říkáš,” usmál se Jason. „A taky pravdivé. Nečiním si nároky na neomylnost, ale s naprostou jistotou vím, že rozdíl mezi abstrakcemi a skutečnostmi dokážu rozpoznat mnohem líp než kdokoli z vás dvou, a určitě se dokážu s realitou obratněji vypořádat.” Natáhl si ruku přes rameno a pohladil se po zádech. „Schůzka klubu ctitelů Jasona dinAlta se nyní odkládá.”

„Jsi zrůdný nadutec!” vykřikl Mikah.

„Ty buď zticha.”

„Pýcha předchází pád! Jsi proklatec a modlářský bezbožník…”

„No dobrá.”

„… a mě rmoutí, že jsem kdy, by jen na prchavý okamžik, uvažoval o tom, že ti pomohu, nebo že budu stát po tvém boku, když budeš hřešit, a jímá mě strach, že to byla slabost mé duše, pro kterou jsem nebyl schopen odolat pokušení, jak jsem měl. Rmoutí mě to, ale musím učinit, co velí povinnost.” Zabušil vší silou na dveře a zvolal: „Stráže! Stráže!”

Jason upustil misku a začal se potácivě zvedat, ale uklouzl po rozlité polévce a upadl. Když se opět postavil na nohy, zarachotil zámek a dveře se otevřely. Kdyby dostihl Mikaha, než ten idiot otevřel ústa, umlčel by ho navždy, nebo alespoň uspal pěstí, než by bylo pozdě.

Jenže teď už pozdě bylo. Do místnosti nakoukl Narisi — Mikah zaujal navýsost dramatický postoj a ukázal na Jasona. „Chopte se toho muže a uvězněte ho! Udávám ho z pokusu o revoluci, z plánování marxistického povstání!”

Jason se skluzem zastavil, rychle couvl a ponořil ruku do brašny s jeho osobními věcmi, která ležela u stěny. Šmátral v ní, pak rozkopl její obsah a nakonec vylovil robustní vyklepávací kladívko z těžkého olova.

„Ty zrádcovská kryso!” zařval na Mikaha a ten se uchýlil k Narisimu, který pozoroval výjev s otupělým výrazem a přemítal o Mikahových slovech. I když při myšlenkových pochodech nevynikal rychlostí, reflexy měl v pořádku. Napřáhl štít, na který zachytil Jasonův úder, současně však obratně švihl kyjem a zasáhl Jasona na hřbetu ruky — znecitlivělé prsty se rozevřely a kladivo dopadlo na zem.

„Uděláme asi líp, když vy dva půjdete se mnou — otec si už poradí,” rozhodl Narisi, když vystrkoval Jasona a Mikaha před sebou ze dveří. Dveře zamkl a zavolal na jednoho ze svých bratrů, aby se postavil na stráž, a když se brali chodbou, své zajatce pobízel šoucháním. Ti se šourali ve svých želízkách na nohou: Mikah vznešeně jako mučedník a Jason nakvašeně a se skřípajícími zuby.

Edipon se dovtípil ihned, když přišla řeč na revoluci otroků, a pochopil situaci dřív, než Narisi dovyprávěl.

„Něco takového jsem očekával, takže to není žádné překvapení.” V očích se mu objevil zlověstný záblesk, když je zabořil do Jasonových. „Věděl jsem, že přijde den, kdy se mě pokusíš svrhnout, což byl důvod, proč jsem tomu druhému dovolil, aby ti pomáhal a naučil se tvoje dovednosti. Jak jsem předpokládal, zradil tě, aby získal tvoje postavení, které mu teď za odměnu dávám.”

„Zradil? Nedělal jsem to z žádné zištnosti,” namítl Mikah.

„Měls jen ty nejčistší úmysly,” zasmál se Jason chladně. „Nevěř, Edipone, jedinému slovu, co ten svatoušský podvodník říká. Žádnou revoluci nechystám — to on tvrdí jen proto, aby získal moje místo.”

„Ty špiníš, mou čest, Jasone! Já nikdy nelžu — revoluci jsi připravoval. Řekls mi…”

„Buďte oba dva zticha! Nebo vás nechám zmlátit k smrti. Tak zní můj rozsudek. Otrok Mikah zradil otroka Jasona, a jestli otrok Jason připravuje vzpouru, nebo ne, není vůbec důležité.

Jeho pomocník by ho neudal, kdyby nebyl přesvědčen, že dovede jeho práci zastat, což je jediná skutečnost, která má pro mě význam. Tvoje myšlenky, Jasone, o dělnické třídě mi dělaly starosti a rád se jich navždy zbavím — současně s tebou. Přikovejte ho řetězy k otrokům. Mikahu, dávám ti za odměnu Jasonův pokoj a jeho ženu, a pokud budeš svou práci vykonávat dobře, nezabiju tě. Vykonávej ji dobře dlouho a dlouho budeš žít.”

„Jen ty nejčistší úmysly — to jsi měl, Mikahu?” vykřikl Jason, když ho za doprovodu kopanců vyváděli ven z místnosti.

Pád z vrcholku moci byl rychlý. Během následující půlhodiny měl Jason na zápěstích okovy a byl přikován ke stěně tmavé místnosti, plné dalších otroků. Želízka na nohou mu nechali jako dodatečnou připomínku jeho nového postavení. Jakmile se dveře zavřely, zarachotil řetězy a zkoumal je v matném světle vzdálené lampy.

„Jak je to s revolucí?” zašeptal chraptivě otrok přikovaný vedle něho, který se k němu naklonil.

„To je bezvadný fór,” odpověděl Jason a přitáhl se k otrokovi blíž, aby si ho lépe prohlédl — ten člověk byl typickou ukázkou strabismu: jedním okem se díval jinam než druhým. „Zdáš se mi povědomý — nejsi ten nový otrok, se kterým jsem dnes mluvil?”

„Jsem to já, Snarbi. Výborný voják, kopiník, složil jsem zkoušky z kyje a dýky, dosáhl jsem sedmi prokázaných a dvou pravděpodobných zabití. To si můžeš u vojenské gildy ověřit.”

„Na to všecko si, Snarbi, vzpomínám, a taky na to, že víš, jak se dostat do Appsaly.”

„Znám to tam kolem.”

„V tom případě revoluce stále pokračuje — vlastně právě začíná, ale chci ji udržet v omezeném rozsahu. Co říkáš tomu, kdybychom místo osvobození všech otroků uprchli jen my dva?”

„To je nejlepší nápad od doby, kdy se vymyslelo mučení. Nepotřebujem všechny ty pitomé ksichty, jen by nám zavazely. Operuj v malém rozsahu, ale rychle — to je moje řeč.”

„Moje taky,” souhlasil Jason, zatímco dloubal prstem ve své vysoké botě. Podařilo se mu do ní zasunout ten nejlepší pilník, jaký měl, a paklíč, když ho Mikah v jeho pokoji udával — útok kladivem na Narisiho byl jen zastírací manévr.

Ten pilník byl výsledkem mnoha pokusů při výrobě a kalení oceli, a to výsledkem velmi úspěšným. Odstranil hlínu maskující napilovaný zářez v želízkách na nohou a energicky se do zbytku měkkého železa pustil — během tří minut ležela želízka na zemi. „Jsi snad kouzelník?” zeptal se Snarbi.

„Mechanik. Na této planetě je to totéž.” Rozhlédl se, ale nikde žádný zvuk — všichni otroci, do krajnosti unavení, spali. Obalil pilník kusem kůže, aby ztlumil zvuk, a začal pilovat článek řetězu, který procházel pouty na jeho zápěstích. „Snarbi,” zeptal se tiše, „jsme na stejném řetězu?”

„Jo, řetěz prochází našimi železnými náramky a spojuje celou řadu otroků. Druhý konec prochází otvorem ve stěně.”

„Víc ani nemůžu chtít. Upiluju jeden z těchto článků a až povolí, budeme oba volní. Zkus, jestli můžeš řetěz ve svých okovech posunout a položit na zem, aniž by sousední otrok věděl, co se děje. Prozatím si ty náramky ponecháme. Není čas si s nimi hrát a neměly by nám zas tak moc vadit. Chodí sem někdy v noci strážní, aby kontrolovali otroky?”

„Co jsem tady, tak ne. Až ráno zatahají za řetěz, aby nás probudili.”

„Doufejme tedy, že nepřijdou ani dnes v noci, protože budem potřebovat spoustu času. A je to!” Článek byl přepilován. „Zkus, jestli dokážeš dost pevně uchopit druhý konec článku, zatímco já podržím tento konec, a pokusíme se ho ohnout, aby se trochu pootevřel.”

Tiše s článkem zápolil, dokud se rozříznuté místo dostatečně nerozevřelo a článek jím neprošel. Vysunuli řetěz a opatrně ho položil na zem, pak se ve vší tichostí odebrali ke dveřím.

„Stojí venku stráž?”

„Pokud vím, ne. Řekl bych, že jich tady není tolik, aby mohli hlídat všechny otroky.”

Dveře se ani nepohnuly, když se do nich opřeli. Ve sporém, ale dostatečném světle našli velkou klíčovou dírku masívního zapuštěného zámku. Jason opatrně zkusil paklíč, pak pohrdavě ohrnul rty.

„Ti idioti nechali klíč v zámku.” Stáhl ze sebe jeden kožený pruh, nejtužší, jaký nahmátl, a když ho vyrovnal, prostrčil ho štěrbinou pod netěsně doléhající spodní hranou dveří a na své straně ponechal vyčnívat jen malý kousek na uchopení. Pak zlehka šouchl do klíčové dírky a z druhé strany se ozvalo tlumené bouchnutí o zem. Když pak přitáhl kus kůže k sobě, klíč ležel v jeho středu. Dveře se daly odemknout nehlučně, a o chvíli později byli na jejich druhé straně a upírali oči do tmy.

„Pojďme! Utíkejme, rychle pryč odtud!” vyhrkl Snarbi, ale Jason ho uchopil za hrdlo a stáhl zpátky.

„Copak na této planetě není ani špetka schopnosti rozumně uvažovat? Jak se chceš dostat do Appsaly bez potravin a vody a kdybys nějaké měl, jak je v dostatečném množství povlečeš s sebou? Jestli chceš zůstat naživu, dělej, co ti řeknu. Nejdřív zamknem tyto dveře, aby někdo na náš útěk náhodou nepřišel. Pak seženem nějaký dopravní prostředek a odjedem odtud, jak se patří. Souhlasíš?”

V odpověď zaznělo jen přidušené chrčení, a teprve potom Jason povolil prsty, aby Snarbi mohl nasát trochu vzduchu do plic. S námahou vydané zasténání muselo znamenat souhlas, protože když se Jason opatrně ubíral uličkami mezi budovami, Snarbi šel nejistým krokem za ním.

Dostat se z prostoru rafinérie obehnané zdmi nebyl žádný problém, protože těch pár hlídek, co d’zertanoj postavili, se soustřeďovalo pouze na nepříjemnosti zvenčí. Stejně snadné bylo dostat se zezadu k ohradě z kůží, v níž donedávna Jason pracoval, a vklouznout do ní v místě, kde Jason již dříve kůži rozřízl a zase sešit.

„Sedni si sem a ničeho se nedotýkej, nebo budeš doživotně proklet,” přikázal chvějícímu se Snarbimu. Pak se přikradl k přednímu vchodu, v ruce svíral železné kladívko. Potěšilo ho, když zjistil, že službu má jeden z Ediponových dalších synů — ten se opíral o sloup a chrápal. Volnou rukou mu sňal koženou přilbu a jednou uhodil kladivem — nyní spal strážce ještě zdravěji.

„Teď se můžem pustit do práce,” oznámil, když se vrátil do ohrady. Cvakl zapalovačem a zapálil knot lampy.

„Co to děláš?!” vyjekl ustrašeně Snarbi. „Uvidí nás, zabijou nás, uprchlé otroky…”

„Drž se mě, Snarbi, a dožiješ se vysokého věku. Světlo odtud nemohou hlídky vidět — o tom jsem se přesvědčil, když jsem toto místo vybíral. A než odjedem, čeká nás kus práce — musíme postavit nové caro.”

Nemuseli ho stavět úplně od začátku, ale jinak na tom konstatování bylo hodně pravdy. Stroj, který Jason rekonstruoval naposledy a který měl největší výkon, byl dosud připevněn ke zkušební stolici — a tato skutečnost za celonoční riziko stála.

Kola od caro se povalovala mezi ostatními odmontovanými součástkami a dvě z nich bylo třeba připevnit, dokud stroj spočíval na stolici. Konce hnací nápravy přečnívaly za okraje stolice — Jason našrouboval zajišovací šrouby a přiměl Snarbiho, aby je dotáhl.

Na druhém konci stolice se nacházel robustní otočný stůl, sloužící jako nosná plošina pro Jasonovy zkušební přístroje, a pro tento účel se zdála být příliš rozměrná. A taky byla. Když z ní Jason odstranil přístroje, zbyla tam jediná tyč, vedoucí dozadu jako kormidlová páka. A když třetí kolo přichytil čepem nápravy a usadil do vidlicového spodního konce stolu, zkušební stolice až příliš nápadně připomínala tříkolovou, řiditelnou plošinu, poháněnou parním strojem, plošinu, která je upevněna na vzpěrách. A přesně tím také byla, tím, co Jason tak konstruoval od počátku. Vzpěry se daly odstranit stejně snadno, jako se daly připojit ostatní součásti. Myšlenka na útěk vždy stála v Jasonových plánech na prvním místě.

Snarbi nosil kameninové nádoby s olejem, vodou a palivem, zatímco Jason plnil nádrže. Pak Jason zapálil pod kotlem oheň a uložil na plošině nástroje a menší zásobu krenoj, kterou se mu podařilo našetřit z jejich přídělů. To všechno zabralo dost času — zanedlouho bude svítat, a než nastane ráno, budou muset vyrazit. Teď už nebylo o čem uvažovat.

Nemohl však zde nechat Ijale, a když už půjde pro ni, nedovolí si nevzít také Mikaha. Ten člověk mu zachránil život, i když se mu potom podařilo natropit spoustu vražedných pitomostí. Jason věřil, že člověku, který se vám postaral o další existenci, něco dlužíte, ale současně si říkal, kolik asi ještě Mikahovi dluží. V tomto případě se mu zbytek dluhu zdál velice malý, pokud už není víc než splacen. Ale snad ještě jednou…

„Pohlídej stroj — já se vrátím co nejdřív,” rozhodl se. Seskočil na zem a natáhl na sebe svou výbavu.

„Ty chceš po mně co? Abych tady s tím strojem ďábla zůstal? To nemůžu! Rozpálí se a pozře mě!”

„Chovej se přiměřeně svému věku, Snarbi, svému fyzickému věku, když už ne duševnímu. Tento pohybující se šrot vytvořil člověk a já jsem ho opravil a vylepšil — žádní ďáblové ani nepomáhali. Stroj spaluje naftu, aby vzniklo teplo, kterým se vyrábí pára a ta jde do této trubky, aby tlačila na tuto tyč, která nutí kola, aby se otáčela a my se mohli pohybovat — a to je z teorie parního stroje tak asi všecko, co se ode mne můžeš dozvědět. Ale možná že líp pochopíš tohle: já, jenom já tě můžu odtud v bezpečí dostat. Zůstaneš tedy tady a uděláš to, co ti říkám, nebo ti rozmačkám mozek! Jasné?”

Snarbi tupě přikývl.

„Tak platí. Ty tady budeš jenom sedět a dívat se na tento zelený kotouček — vidíš ho? Jestli povyleze, než se vrátím, otočíš touhle pákou tímto směrem. Je to jasné? To proto, aby nezačal hvízdat bezpečnostní ventil a neprobudil celé okolí — a abychom měli dostatečný tlak.”

Jason prošel kolem hlídkujícího, dosud mlčky spícího, a zamířil k budově rafinérie. Jako zbraň si nevzal kyj, ani dýku, ale meč se širokou čepelí z dobře kalené oceli, který se mu podařilo vyrobit přímo před očima strážných. Ti sice pečlivě prohlíželi všechno, co s sebou nosil z místa, kde pracoval — dělal totiž také po večerech ve svém pokoji — ale to, co vyrobil a co se vymykalo jejich chápání, prostě nebrali na vědomí. Takový primitivní duševní postoj byl neobyčejně cenný, protože Jason kromě meče pronesl i pytel molotajlů, jednoduchých útočných zbraní, jejichž původ se ztrácel v dávné historii. Vyráběl je tak, že kameninové nádobky plnil nejzápalnější frakcí z destilace a balil do kusu hadru nasáknutého stejnou kapalinou. Z pronikavého zápachu se mu točila hlava, ale již tehdy doufal, že se mu molotajly za to utrpení odvděčí, až přijde čas. Mohl jenom doufat, protože je neodzkoušel. Prý se používají tak, že se zapálí obal a pak se hodí — při nárazu se láhev rozbije a její obsah vznítí. Teoreticky.

Ukázalo se, že dostat se zpátky do stanice rafinérie je stejně snadné, jako bylo snadné se z ní dostat, a Jason pocítil záchvěv lítosti. Podvědomě doufal, že zde bude pozdvižení a že se bude muset vrátit, aby se zachránil sám — jeho podvědomí mělo zřejmě pramalý zájem na tom, aby dívka a jeho nemesis byli zachráněni, zejména když přitom šlo o jeho vlastní život.

Teď však už byl opět v budově, kde se nacházel jeho bývalý pokoj, a pokoušel se nakouknout za roh, aby se přesvědčil, zda u dveří nestojí strážný. Stál, a zdálo se, že z předchozího spánku ho něco vyrušilo. Nic nezaslechl, ale nasával pátravě vzduch a krčil přitom nos — probudil ho intenzívní zápach pohonné vody z Jasonových molotajlů. A Jasona zahlédl dřív, než se Jason stačil stáhnout za roh.

„Kdo je tam?” zvolal a vyrazil vpřed těžkopádným krokem. Vzniklá situace se nedala zvládnout v tichostí, a Jason vyskočil s výkřikem, znásobeným ozvěnou, a učinil prudký výpad. Čepel zasáhla strážného těsně pod jeho chráničem — a ten člověk se s mečem dosud jistě nesetkal — a špička mu rozřízla hrdlo. Vydechl naposledy s klokotavým zaječením, které probudilo k životu hlasy hlouběji uvnitř budovy.

Jason přeskočil mrtvolu a začal strhávat několikeré západky a zámky, které zajišovaly dveře. Z dálky zaznívaly zvuky běžících nohou, když konečně prudce dveře otevřel a vběhl do místnosti.

„Pojďte, a rychle, vypadnem odtud!” vykřikl na ně a strkal omámenou Ijale ke dveřím. Obzvláště velké potěšení mu způsobilo, když uštědřil Mikahovi parádní kopanec, který ho doslova nadzvedl a pronesl dveřmi — tam se Mikah srazil s Ediponem, který právě přiběhl s napřaženým kyjem.

Jason přeskočil obě převalující se těla, udeřil Edipona jílcem meče za ucho a tahem postavil Mikaha na nohy.

„Plavte do opravny strojů!” poručil svému dosud nechápajícímu společníkovi. „Mám tam caro, v kterém můžem odjet.” Konečně se oba odhodlali k nemotornému pohybu.

Za ním se ozvaly výkřiky a v dohledu se objevila skupina ozbrojených d’zertanoj. Stáhl dolů chodbovou svítilnu — o její horký spodek si přitom popálil ruku — a otevřený plamen přiložil k jednomu ze svých molotajlů. Knot okamžitě vzplanul, a Jason hodil molotajl na přibližující se vojáky dřív, než si mohl vážněji spálit ruku. Molotajl letěl směrem k vojákům, narazil na stěnu a rozbil se — hořlavá kapalina se rozstříkla všemi směry, ale plamen zhasl.

Jason zaklel a rychle vytáhl další molotajl — kdyby ty lahve nefungovaly, čekala by ho smrt. D’zertanoj chvíli váhali, zda se pustit přes kaluže rozlité pohonné vody, a v tom okamžiku hodil Jason druhou plamennou bombu. Ta se rovněž elegantně roztříštila a zachovala se podle očekávání svého tvůrce, když navíc zapálila první molotajl — a chodbu přehradila ohnivá stěna. Ruku obtočil kolem plamínku lampy, aby nezhasl, a rozběhl se za Ijale a Mikahem.

Dosud se poplach mimo budovu nerozšířil. Jason zajistil vchodové dveře vnější západkou — než dveře vyrazí a zmatek dostane určitý řád, budou již od budov daleko. Teď už lampu nepotřeboval, jen by ho prozradila, a proto ji sfoukl.

Z pouště se ozval nepřerušovaný, pronikavě ječivý zvuk.

„Podařilo se mu to,” zasténal Jason. „To je pojistný ventil na parním stroji!”

Postrčil Ijale a Mikaha, kteří se ve tmě nemohli zorientovat, pak z čisté nenávisti k celému lidstvu nakopl znovu Mikaha a rozběhl se v jejich čele k opravně strojů jako o život.

Útěk se jim zdařil bez újmy na zdraví zejména proto, že všude kolem panoval zmatek. D’zertanoj zřejmě dosud nikdy noční útok nezažili — měli nepochybně za to, že toto noční útok je — a věnovali neuvěřitelně mnoho úsilí pobíhání kolem a povykování. Hořící budova a Edipon, kterého v bezvědomí vynášeli ze šlehajících plamenů, rozruch a zmatek jen znásobily. Ječení pojistného ventilu, který dosud vypouštěl nenahraditelnou páru do nočního vzduchu, probudilo již všechny d’zertanoj.

Ve zmatku si prchajících otroků nikdo nevšiml, a Jason vedl Ijale a Mikaha kolem strážního stanoviště na valu a rovnou k opravně strojů. Zahlédli je, až když křižovali otevřený terén, a po určitém váhání je stráž začala pronásledovat. Jason vedl nepřítele přímo ke svému vzácnému parnímu vozu, ale jinou možnost neměl. Tak jako tak ten prevít prozrazoval, kde se nachází, a pokud se k němu Jason nedostane co nejdříve, tlak páry poklesne pod potřebnou úroveň — a oni zůstanou vězet v pasti.

Přeskočil bezvládně ležícího strážného u vchodu a hnal se ke stroji. Snarbi se krčil strachy za jedním kolem, ale Jason neměl čas se mu věnovat. Když vyskočil na plošinu, pojistný ventil se zavřel — a nastalé pochmurné ticho nahánělo strach.

Zběsile otočil ventily a krátce pohlédl na indikátor: nezůstalo ani tolik páry, aby ujeli deset metrů. Voda klokotala a kotel syčel a vydával klepavé zvuky, na druhé straně zazněly nenávistné výkřiky, když d’zertanoj pronikli do ohrazeného pracovního místa a spatřili tajně postavené caro. Jason vstrčil molotajl jedním koncem do ohniště, a když jeho obal vzplanul, hodil molotajl na d’zertanoj. Výkřiky nenávisti se změnily na vřískání ze strachu, když ohnivé jazyky pronásledovatele olízly a donutily k překotnému ústupu. Jason se za nimi rozběhl a jejich ústup urychlil dalším molotajlem. Zdálo se, že utekli až ke zdem rafinérie, ale Jason nemohl ani tušit, jestli se některý z nich neplíží ve tmě někde poblíž.

Kvapně se vrátil ke caro, poklepal na nehybný indikátor tlaku a otevřel přívod paliva dokořán. Pak zajistil pojistný ventil drátem, když si dodatečně uvědomil, že kotel snese větší tlak, než na jaký byl pojistný ventil původně nastaven, protože kotel vyztužil. Jakmile s tím skončil, nemohl než čekat, nedalo se totiž nic dělat, dokud opět nestoupne tlak. D’zertanoj se určitě vzpamatují, někdo převezme velení a pak na opravnu strojů zaútočí. Pokud tlak páry stoupne na dostatečnou úroveň, než se něco takového stane, uprchnou. Pokud ne…

„Mikahu — a ty taky, Snarbi, ty zbabělý lumpe — vlezte za ten krám a zatlačte,” řekl Jason.

„Co se přihodilo?” zeptal se Mikah. „Zahájil jsi revoluci? Pokud ano, neposkytnu ti žádnou pomoc…”

„Jsme na útěku, pokud ti to nevadí. Jenom já, Ijale a průvodce, který nám ukáže cestu. Nemusíš se přidávat.”

„Přidám se k tobě. Na útěku od takových barbarů nic zločinného není.”

„To je od tebe velice hezké, že to říkáš. A teď tlač. Potřebuji ten parostroj dostat do středu, dál od stěn, a tak, aby mířil do pouště. Dolů údolím, řekl bych — je to tak, Snarbi?”

„Dolů údolím, jistě, to je ta cesta.” Jason si s potěšením povšiml, že se u něho předchozí škrcení dosud projevuje chrčivým tónem hlasu.

„Teď zastavte, a všichni vylezte nahoru. Chytněte se těch tyčí, které jsem přišrouboval po bocích, aby vás to nestřáslo — tedy jestli se vůbec rozjedem.”

Jason přeletěl dílnu rychlým pohledem, aby se ujistil, že všechno, co by mohli potřebovat, naložili, pak váhavě vyšplhal na plošinu a sfoukl lampu. Seděli ve tmě a napětí narůstalo, tváře jim zespodu osvětloval blikotavý žár z ohniště. Neměli nic, čím by měřili čas — každá sekunda se protahovala na nekonečno. Stěny pracoviště bránily výhledu do okolí, netrvalo dlouho a obrazotvornost zalidnila noc neslyšně se plížícími hordami, které uzavírají kolem tenké kožené přepážky kruh, připraveny vrhnout se na ně a bleskově je rozdrtit.

„Utečme,” zachrčel Snarbi a pokusil se z plošiny seskočit. „Tady jsme jako v pasti, nikdy se odtud nedostanem.”

Jason ho zachytil a srazil pěstí, pak mu několikrát udeřil hlavou o podlahu plošiny z dřevěných prken, než se uklidnil.

„Já s tím ubožákem sympatizuji,” prohlásil Mikah přísně.

„Chováš se, Jasone, jako zvíře, když ho trestáš za to, co přirozeně cítí. Ustaň ve svém sadistickém konání a připoj se v modlitbě ke mně.”

„Kdyby ten ubožák, s kterým tak cítíš, dělal, co dělat měl, a dával pozor na kotel, teď bychom byli už v bezpečné vzdálenosti odtud. A jestli máš dost dechu na to, aby ses modlil, bude lepší, když ho použiješ na foukání do ohniště. Nebudou to přání, modlitby, ani božské zásahy, co nás odtud dostane, ale tlak páry…”

Ticho proal kvílivý bojový pokřik z mnoha hrdel a vchodem pronikl oddíl d’zertanoj. Ve stejném okamžiku byla na protější straně stržena kožená stěna a přes ni se dovnitř vevalili další ozbrojenci. Nepojízdné caro se ocitlo v pasti mezi dvěma skupinami útočníků, kteří radostně povykovali, jak postupovali.

Jason klel, když zapaloval čtyři molotajly současně — pak je hodil, do každé z protilehlých stran po dvou. Ještě než molotajly dopadly, přiskočil k parnímu ventilu a spěšně jej otevřel — se syčícím klepáním se caro zachvělo a rozjelo. Útočníci, které na chvíli zadržovaly plamenné stěny, pronikavě vřeštěli, když se stroj vzdaloval v pravém úhlu na směr jejich útoku. Vzduchem zasvištěly šípy ze samostřílů, většinou však špatně zaměřené, a jen několik z nich zavadilo o zavazadla.

Každým otočením kol se jejich rychlost zvyšovala, a když narazili do stěny, kůže se rázem se syknutím roztrhly. Udeřily je pásy kůže, a pak se už ocitli venku. Křik a palba za nimi zeslábly, jak se za sykotu a nadskakování na hrbolech řítili sebevražednou rychlostí údolím. Jason, který svíral řídicí páku, volal na Mikaha, aby ho přišel vystřídat. Kdyby totiž páku pustil, otočili by se a okamžitě havarovali, a když ji bude držet, nebude moci otočit parním ventilem. Něco z jeho volání konečně proniklo až k Mikahovi, který se začal plazit vpřed, chápaje se přitom zoufale všeho, čeho se mohl chytit, až stanul vedle Jasona.

„Uchop tuto páku a drž ji rovně, vyhýbej se jen tomu, co je na pohled dost velké.”

Jakmile Mikah převzal řízení, Jason se prodral zpátky ke stroji a zavřel páru — zpomalili na řinčivou jízdu, pak se zcela zastavili.

Ijale sténala a Jason měl pocit, jako kdyby mu každý centimetr těla zpracovali vyklepávacími kladívky. Pronásledovatelé v dohledu nebyli — než ve svých caroj dosáhnou potřebného tlaku páry, uplyne nejméně hodina, a pěšky s nimi nikdo nemohl držet krok. Lampa, kterou používal dříve, během jejich divoké jízdy zmizela a Jason teď vytáhl jinou, vlastní konstrukce.

„Vztyk, Snarbi,” poručil. „Všechny jsem vás vysekal z otroctví, a teď je řada na tobě, abys předvedl něco ze svého průvodcovského umění, o kterém jsi mi vyprávěl. Neměl jsem možnost vybavit tento dopravní prostředek světlomety, takže budeš muset jít s tímto světlem vpředu a vybírat ve správném směru hezkou, rovnou cestu.”

Snarbi slezl nejistě dolů a šel před vozidlo. Jason pootevřel ventil, a rachotivě vyrazili vpřed. Mikah otáčel řídicí pákou, aby se držel ve Snarbiho stopách. Ijale se připlížila k Jasonovi, chvěla se chladem a strachem, když se usadila po jeho boku. Pohladil jí rameno.

„Uklidni se,” řekl: „Od této chvíle to bude pouze radostná projížďka.”