Druha planeta smrti

7

„Dej si pár loků,” řekl nějaký hlas, a Jasonovi stříkla do obličeje voda — něco z ní mu steklo do hrdla a přimělo k záchvatu kašle. Do zad ho tlačilo něco tvrdého, zápěstí mu svírala bolest. Jen zvolna si uvědomil, co se stalo — zápas, zajetí a ten elixír, co do něho násilím vpravili. Když otevřel oči, spatřil nad sebou žlutě blikající lampu, visící na řetězu. Zamžikala pokoušel se sebrat tolik sil, aby se mohl posadit. Do světla vplula důvěrně známá tvář a Jason na ni vytřeštil oči a zasténal.

„To jsi ty, Mikahu — nebo je to jenom výjev z děsivého přeludu?”

„Před spravedlností není úniku, Jasone. Jsem to já a musím ti položit několik závažných otázek.”

Jason znovu zasténal. „Fakticky, je to on. Ani ta nejděsivější noční můra by se něco podobného neodvážila vyslovit. Ale než mi budeš klást závažné otázky, nemohl bys mi říct pár slov o tom, jak to tady vypadá? Měl bys být trochu v obraze, protože ses stal otrokem d’zertanoj mnohem dřív než já.” Uvědomil si, že bolest v zápěstích pochází z těžkých železných okovů, kterými prochází řetěz uchycený k silné dřevěné desce, na které měl položenou hlavu. „Na co ten řetěz — a jak je to s místní pohostinností?”

Na žádost, aby poskytl základní informace, Mikah nereagoval, tvrdošíjně se držel svého.

„Když jsme se naposledy viděli, byl jsi otrokem Ch’aky, a dnes v noci tě přivlekli s ostatními Ch’akovými otroky a přikovali, když jsi byl v bezvědomí, ke kládě s řetězy. Vedle mě bylo volné místo, a já jsem jim řekl, že se o tebe postarám, když tě tam dají, a oni to udělali. Ale teď se musím od tebe něco dozvědět. Než tě svlékli, viděl jsem, že máš na sobě Ch’akovu obrněnou výstroj a helmu. Kde je Ch’aka — co se mu stalo?”

„Já jsem Ch’aka,” zakrákal Jason a sucho v hrdle ho přimělo ke kašli. Dlouze se napil vody z misky. „Podle toho, jak se ptáš, soudím, že jsi hrozně pomstychtivý, ty starý podvodníku. Kam se poděl ten tvůj ušlechtilý povahový rys? Neříkej, že bys dokázal nenávidět bližního jen proto, že tě praštil do hlavy, prorazil ti lebku a prodal tě tam dole u řeky jako nepoužitelného otroka? V případě, žes nad takovým bezprávím hlouběji přemýšlel, můžeš se teď radovat z toho, že zlý Ch’aka už neexistuje. Odpočívá v zemi na blíže neurčeném místě v pustině, a po odpadnutí dalších kandidátů jsem jeho místo vzal já.”

„Tys ho zabil?”

„Krátce řečeno — ano. Ale nemysli si, že to bylo jednoduché, protože on měl na své straně veškeré materiální výhody, zatímco já jsem se mohl opírat jen o svou vrozenou duševní čipernost, která se naštěstí ukázala být dostačující. Zpočátku to vypadalo na rychlovku, když jsem se rozhodl, že ho zabiju ve spánku…”

„Že ho co?” přerušil Jasona Mikah zvýšeným hlasem.

„Že ho dostanu v noci. Snad si nemyslíš, že by se někdo, kdo to má v hlavě v pořádku, pokusil s takovou stvůrou utkat tváří v tvář? I když k tomu nakonec došlo, protože on si na noc natahoval takový signalizační systém, který ho varoval, když se k němu někdo přiblížil. Abych to neprotahoval, bojovali jsme spolu, vyhrál jsem a stal se Ch’akou, i když moje panování nevynikalo ani délkou trvání, ani ušlechtilostí. Pátrání po tobě mě zavedlo až do pouště, kde jsem vlezl do pasti, kterou ukázkově připravil vykutálený stařík jménem Edipon. Ten mě taky degradoval a vzal do zajetí i s mými otroky. To je tak vše, co se mi přihodilo. Pověz mi teď o sobě — kde jsme, o co vlastně jde…”

„Vrah! Otrokář!” Mikah se od Jasona odtáhl, jak mu to řetěz jen dovolil, a v opovržlivém gestu na něho namířil prst. „Ke tvým hanebným zločinům se musejí připsat další dvě obvinění. Je mi z toho, Jasone, nanic, že jsem k tobě cítil sympatie a že jsem se ti snažil pomoci. Budu ti pomáhat i nadále, ale jen proto, abys zůstal naživu a mohl být dopraven na Cassylii, souzen a popraven.”

„Takový příklad nezaujaté spravedlnosti se mi moc líbí — soud a poprava.” Jason se znovu rozkašlal a dopil vodu z misky. „Slyšels někdy o tom, že platí presumpce neviny, dokud se vina nedokáže? Což je náhodou hlavní pilíř právní vědy. A jak bys mohl dopustit, aby mě postavili před soud na Cassylii za něco, co se stalo na této planetě, když to něco se tady za zločin nepovažuje? To je jako odvléct lidožrouta od jeho kmene a soudit ho za kanibalismus.”

„Co je na tom špatného? Pojídání lidského masa je zločin tak odporný, že se chvěji, když na něj jen pomyslím. Samozřejmě že člověk, který kanibalismus praktikuje, musí být odsouzen k smrti.

„Jestliže se ti vplíží do baráku a sežere některého z příbuzných, pak máš samozřejmě k takovému jednání důvod. Ale to neplatí v případě, když si s ostatními kumpány svého veselého kmene dopřeje biftek z nepřítele. Nechápeš, co tím chci zdůraznit — totiž že chování člověka lze posuzovat pouze ve vztahu k jeho prostředí? Chování je relativní. Kanibal ve své společnosti je stejně morální jako nábožensky založený člověk ve společnosti, z níž pocházíš ty.”

„Rouhači! Zločin je zločin! Existují morální zákony, které stojí výš než jakýkoli typ lidské společnosti.”

„Ale to ne. Ne, nestojí. To je přesně to, v čem tvoje středověké moralizování neobstojí. Všechny zákony a ideje jsou spjaty se svou historickou dobou, neplatí absolutně. Vztahují se ke své době a místu — když se vytrhnou ze souvislostí, pozbývají opodstatnění. A v souvislosti s takovou mizernou společností, v níž se nacházíme, jsem jednal velice přímočarým a počestným způsobem. Pokusil jsem se úkladně zavraždit svého pána — což je jediný způsob, jak se ctižádostivý chlápek může v tomto drsném světě prodrat výš, a byl to pravděpodobně způsob, jakým se kdysi dostal ke korytu Ch’aka. Můj plán na úkladnou vraždu nevyšel, ale v souboji jsem uspěl — výsledek byl stejný. A jak jsem se dostal na trůn, zacházel jsem se svými otroky vlídně, i když ti to samozřejmě neocenili, protože o vlídné zacházení nestojí, a naopak měli zájem o moje místo — takový je zdejší zákon. To jediné, v čem jsem chybil, spočívalo právě v tom, že jsem se nechoval jako otrokář a nehonil jsem je po pobřeží sem a tam. Místo toho jsem pátral po tobě a vlezl do pasti, dostal jsem se tak proti své vůli zase do otroctví — kam vlastně patřím, když už jsem vyvedl takovou pitomost.”

Dveře se s rachotem rozletěly a do bezokenní budovy pronikly paprsky ostrého slunečního světla.

„Zvedat se, otroci, zvedat!” zvolal otevřenými dveřmi jeden z d’zertanoj. Okamžitě se ozvala monotónní směsice sténání a šouravých zvuků, jak se lidé probouzeli k životu, a teprve nyní Jason zjistil, že je jedním z jednadvaceti otroků přikovaných k dlouhé kládě, zřejmě celému kmenu docela slušně vzrostlého stromu. Otrok přikovaný ke kládě na vzdáleném konci působil zřejmě jako velitel, protože s klením pobízel ostatní k rychlejšímu pohybu, a když všichni stáli na nohou, vyštěkl svoje rozkazy sekyrnickým tónem.

„A jde se na to! Nejdřív výborný pochutnání. Nezapomeňte na misky. Položte je tak, aby nespadly. Nezapomeňte, že když nebudete mít misku, nebudete celej den jíst a pít. A dnes budem makat společně, každý zabere celou svou váhou, tak se to bude dělat. To platí pro vás pro všecky, zejména pro ty nový. Odevzdáte jim tady denní práci a oni vám dají denní příděl jídla…”

„Zavři hubu!” vykřikl někdo.

„…a na to si nemůžete stěžovat,” pokračoval nedotčeně poučovatel. „A teď společně… raz… sehněte se a uchopte rukama kládu, pevně ji držte a… dva… nadzvedněte ji pořádně od země — tak, to je ono. A… tři… povstaňte a marš vchodem ven.”

Vyšourali se na světlo a studený vítr ranního rozbřesku pronikl Jasonovi pyrranskou kombinézou a zbytky z Ch’akových kožených pruhů, které mu nechali, až na kůži. Ti, co Jasona zajali, mu vytrhali z nohou všechny bodce a spáry, ale jeho koženými obinadly se neobtěžovali, takže nezjistili, že má boty. To byl taky jediný světlý moment v jinak bezútěšně pochmurném výhledu do budoucích dní. Jason se snažil, aby i z maličkostí měl radost, ale podařilo se mu jen zachvět. Bude muset situaci co nejdříve zvrátit, protože si již svou službu jako otrok na této zpátečnické planetě odsloužil, a je přece předurčen pro ušlechtilejší cíle.

Na dvorku otroci kládu na povel položili na zem a posadili se na ni. Napřáhli ruce s miskami jako ubozí kajícníci a jiný otrok jim naběračkou naděloval do misek vlažnou polévku z kádě na kolech, kterou podél nich postrkoval a k níž byl připoután řetězem. Když Jason tu břečku ochutnal, okamžitě ho pomyšlení na jakékoli jídlo přešlo. Polévka byla z krenoj, a ty pouštní hlízy servírované jako polévka chutnaly ještě odporněji — i když si ještě nedávno myslel, že něco takového možné není. Avšak vůle přežít je silnější než vybíravost v jídle, a Jason ten zlověstný lektvar spolykal.

Po snídani vypochodovali z brány do jiného plotem obehnaného dvora, a veškeré Jasonovy obavy vystřídala vzrušující zvědavost. Uprostřed dvora stál vysoký otočný špalek, do kterého první skupina otroků již upevňovala konec své klády. Jasonova a další dvě skupiny se přišouraly a zasunuly svoje klády, takže z otočného kůlu čněla teď čtyři ramena jako paprsky kola. Vrchní dozorce něco vykřikl a otroci se neochotně se sténáním opřeli do klád — chvěli se námahou, než dali kolo do pohybu, a pak ho při pomalé, namáhavé chůzi v pohybu udržovali.

Když práce dostala svůj vyčerpávající rytmus, Jason obrátil pozornost na primitivní mechanismus, který poháněli. Z otočného špalku vyčnívala kolmo vzhůru hřídel a otáčela skřípajícím dřevěným kolem, které udělovalo pohyb soustavě kožených řemenů. Některé z řemenů mizely v otvoru velké kamenné budovy, a nejsilnější z nich otáčel výkyvným ramenem něčeho, co mohlo jedině být vyvážené čerpadlo. Dělat něco tak složitého jen kvůli čerpání vody se zdálo být hodně nešikovné, protože někde poblíž by se určitě našly přírodní studně nebo jezírka. Pronikavý zápach, který se linul dvorem, připomínal něco velice známého, a Jason právě dospěl k závěru, že jejich námaha neplatí vodě, když se z hrdla stoupajícího potrubí ozvalo zachrčení a vyvalil hustý černý pramen.

„Ropa — no jasně!” uniklo Jasonovi nahlas. Když se však na něho hlavní dozorce zaškaredil a praskavě prohnul svůj bič, opět se sklonil a věnoval tlačení klády.

Tajemstvím d’zertanoj a zdrojem jejich energie byla tedy ropa. Nad okolní zdi vyčnívaly kopce a v nevelké vzdálenosti bylo vidět hory. Avšak zajatí otroci dostali pořádnou dávku uspávací drogy, aby nepoznali, z kterého směru se do tohoto utajeného místa dostali, ani jak dlouho cesta trvala. Zde ve střeženém údolí čerpali surovou ropu, kterou jejich páni používali k pohonu svých pouštních vozidel. Nebo k pohonu ropu zpracovávali? Ropa teď bublavě tryskala silným proudem a tekla otevřeným korytem, které mizelo ve zdi stejné budovy jako dvojice řemenů. Co primitivně ďábelského se tam odehrává? Z budovy trčel silný komín, z něhož stoupala mračna černého kouře, a z různých otvorů ve zdi vycházel odporný zápach, z kterého člověku třeštila hlava.

Ve stejném okamžiku, kdy si uvědomil, co se v budově odehrává, střežené dveře do ní se otevřely a vynořil se z nich Edipon — svůj abnormálně velký nos měl zabořen do kusu hadru a smrkal do něho. Kolo se skřípavě otáčelo, a když Jason prošel další kolečko, zvolal na Edipona.

„Hej, Edipone, pojď sem! Chci s tebou mluvit. Jsem bývalý Ch’aka, pokud mě náhodou v této uniformě nepoznáváš.”

Edipon mu věnoval jen jediný pohled, pak se odvrátil a poklepával si prstem na nos. O otroky zjevně zájem neměl, bez ohledu na to, kdo z nich měl jaké postavení před svým společenským pádem. Hlavní dozorce se s řevem a zvednutým bičem rozběhl, ale Jason v pomalém kroužení už zmizel z dosahu — a zvolal přes rameno:

„Poslouchej — hodně znám a můžu ti pomoct.”

Odpovědí byla jen otočená záda, a bič se ihned se svištěním snesl dolů.

Nastal okamžik, kdy se musí pokusit o průlom za každou cenu. „Uděláš líp, když mě vyslechneš — já totiž vím, že to, co vytéká první, je nejlepší. Au!” Citoslovce přidal nedobrovolně — to už dopadl bič.

Pro otroky, ani pro dozorce, který už zvedal bič k další ráně, neměla Jasonova slova žádný smysl, ale na Edipona zapůsobila jako první krok po řeřavém uhlí — se zachvěním se zastavil a prudce otočil, a navzdory vzdálenosti, která je dělila, Jason viděl, že jeho normální hnědý odstín pokožky vystřídala chorobná šeď.

„Zastavte kolo!” vykřikl Edipon.

Nenadálý rozkaz vyrazil každému dech. Dozorce zůstal s otevřenými ústy stát a ruku s bičem nechal klesnout, otroci klopýtavě zastavili a kolo se vzápětí se zasténáním přestalo otáčet. Do náhlého ticha zazněla ozvěna rychlých kroků — Edipon spěšně zamířil k Jasonovi a zastavil se u něho na vzdálenost dechu, rty měl stažené a zuby odhalené, jako kdyby se připravoval, že Jasona kousne.

„Cos to řekl”? Otázku na Jasona přímo vychrlil, zatímco prsty povytáhl z opasku nůž.

Jason se usmál, tvářil se a jednal chladnokrevněji, než odpovídalo jeho skutečnému duševnímu stavu. Slovní návnada zabrala, ale teď bude muset pokračovat obezřele, jinak se dostane ke slovu Ediponův nůž — skončí v Jasonově břiše. Na dané téma byl Edipon zřejmě citlivý.

„Slyšels, co jsem řekl… a mám dojem, že bys nechtěl, abych to opakoval před všemi těmi nezasvěcenci. Vím, co se tady dělá, protože pocházím z daleka, kde se něco takového provozuje docela běžně. Mohu ti pomoci. Mohu ti předvést, jak z toho nejlepšího dostat ještě lepší a jak to udělat, aby vaše caroj fungovaly líp. Jen to se mnou zkus. Teď mě odvaž od klády, a odebereme se někam do soukromí, kde si můžeme hezky popovídat.”

Nebylo těžké uhodnout, o čem Edipon přemýšlí. Kousal se do rtů, Jasona přeměřoval pronikavým pohledem a prsty ukal na ostří svého nože. Jason odpovídal andělsky nevinným úsměvem a prsty poklepával na kládu, jako by odměřoval čas čekání na svoje osvobození. A přesto, že bylo chladno, po spáncích mu stékaly pramínky potu. Vsadil vše na Ediponovu inteligenci, věřil, že zvědavost zvítězí nad bezprostředním popudem umlčet otroka, který toho o velkém tajemství tolik věděl, a doufal, že si uvědomí svoje právo otroka kdykoli zabít, ale že neuškodí položit mu nejdřív několik otázek. Zvědavost zvítězila, nůž vklouzl zpět do pochvy — a Jason si oddechl úlevou. I na profesionálního hráče to byl příliš vysoký hazard — riziko, při němž šlo o jeho vlastní život, bylo poněkud vyšší, než aby mu působilo potěšení ze hry.

„Odvažte ho od klády a přiveďte za mnou,” rozkázal Edipon a pak, rozrušen, se ráznými kroky vzdálil.

Ostatní otroci civěli s očima doširoka otevřenýma na to, jak je rychle přiváděn kovář a jak je za značného zmatku, v němž se mísily hlasité povely, Jasonův řetěz odřezáván od klády v místě, kde ho kotvila silná skoba.

„Co to děláš?” zeptal se Mikah, a jeden ze strážných ho hřbetem ruky srazil k zemi. Jason se pouze usmál a dotkl prstem svých rtů — to ho již odvázali a odváděli. Stal se vlastně svobodným, a svobodným zůstane, jestli se mu podaří přesvědčit Edipona, že bude lepší, když využije jeho schopností k jiné činnosti než k otupující dřině.

Místnost, do níž ho zavedli, prozrazovala první náznaky smyslu pro upravenost, nebo rozmařilost, jaké na této planetě viděl — dobře řemeslně zhotovený nábytek s občasným vyřezáváním, které mu dodávalo radostnější ráz, a na posteli tkaný přehoz. Edipon stál u stolu a nervózně ukal prsty na tmavou, lesklou desku.

„Přivažte ho!” poručil strážným, kteří Jasona zručně připoutali k silnému šroubu vyčnívajícímu ze stěny. Jakmile strážní odešli, Edipon se postavil před Jasona a vytáhl nůž. „Pověz mi, co víš., nebo tě bez váhání zabiju.”

„Nemám, co bych ze své minulosti před tebou skrýval. Přicházím ze země, kde lidé znají veškerá tajemství přírody.”

„Jak se ta země jmenuje? A nejsi appsalský vyzvědač?”

„To bych ani nemohl být, protože jsem o Appsale nikdy ani neslyšel.” Jason napnul jazykem spodní ret, uvažoval, do jaké míry je Edipon inteligentní a nakolik s ním může hovořit upřímně. Nenachází se v situaci, aby se mohl zaplétat do lží o místním zeměpise — asi udělá nejlíp, když zkusí, jak na něho zapůsobí menší dávka pravdy.

„Kdybych ti řekl, že jsem přišel z jiné planety, z jiného světa, co je na obloze mezi hvězdami, věřil bys mi?”

„Možná. Existuje hodně starých legend o tom, že naši předkové sem přišli ze světa za oblohou, ale já jsem si je nikdy nepřipouštěl, bral jsem je jako náboženské žvásty, které se hodí tak leda pro ženské.”

„V tomto případě se dámy náhodou trefily. Vaši planetu kdysi kolonizovali lidé, kteří létali v lodích prázdnotou vesmíru, jako vy jezdíte po poušti ve svých caroj. To už z vašich vzpomínek vymizelo, a taky jste pozbyli znalosti z vědy a techniky, které jste kdysi měli, ale na jiných světech se tyto znalosti dosud udržují.”

„To je šílenství!”

„Vůbec ne. Je to věda a technika, i když obě bývají se šílenstvím zaměňovány. A dokážu, co říkám. Ty víš, že tamhle v té vaší záhadné budově jsem nikdy nebyl, a myslím, že nepochybuješ o tom, že o tajemství, které je v ní ukryto, mi nikdo nevyprávěl. Ale vsadím se, že dokážu docela přesně popsat, co v ní je — ne proto, že bych vaše strojní vybavení viděl, ale podle znalosti o tom, co se musí s ropou udělat, aby se získaly produkty, které potřebujete. Chceš to slyšet?”

„Pokračuj,” vybídl ho Edipon a posadil se na roh stolu, s nožem v ruce si pohrával.

„Nevím, jak tomu říkáte vy, ale odborně se to nazývá kolona pro frakční destilaci. Surová ropa teče do zásobníku nebo nádrže a odtud ji odvádíš trubkou do nějaké velké nádoby, kterou můžeš vzduchotěsně uzavřít. Jakmile je uzavřena, zapálíš pod ní oheň a celý objem ropy rovnoměrně ohřeješ na určitou teplotu. Z ropy těkají plyny, které vedeš trubkou do chladiče, pravděpodobně více trubek pohromadě, přes které protéká voda. Pak postaví pod konec chladiče nějaké vědro a z chladiče do něho kape šáva, kterou spaluješ ve vašich caroj, abys je přiměl k jízdě.”

Během toho, co Jason říkal, Ediponovy oči se rozšiřovaly, až nakonec hrozily, že vypadnou ze svých důlků. „Zatraceně!” zaječel Edipon a rychlými kroky přistoupil k Jasonovi s napřaženým nožem. „Tos nemohl vidět, přes ty kamenné zdi rozhodně ne. Jen moje rodina to viděla, nikdo jiný — na to můžu přísahat!”

„Uklidni se, Edipone. Řekl jsem ti přece, že něco takového u nás provozujeme už léta.” Přesunul váhu těla na jednu nohu, aby druhou mohl nůž vykopnout, kdyby stařík svoje nervy neudržel na uzdě. „Nepřišel jsem k tobě, abych ti ukradl tajemství. A tam, odkud pocházím, rostou docela malé brambory, a každý farmář má svůj destilační přístroj, v němž jejich dr po přípravě zpracovává, aby ušetřil na daních. Vsadím se, že ti můžu aparaturu trochu vylepšit, i když jsem ji neviděl. Jak v té své vyvářce určuješ teplotu? Používáš teploměry?”

„Co to jsou teploměry?” zeptal se Edipon a v zaujetí pro technickou podrobnost na nůž na chvíli zapomněl.

„Vždy jsem si to myslel. Je mi teď jasné, co se dá udělat, aby ta vaše šáva podstatně získala na kvalitě, pokud tady máš někoho, kdo aspoň trochu umí foukat sklo. I když by snad bylo snadnější zbastlit spirálu z bimetalu. Vy se snažíte vydestilovat různé frakce, ale pokud nebudete regulovaně udržovat rovnoměrnou teplotu, dostanete frakční směs. To, co pro svoje stroje potřebujete, jsou nejtěkavější frakce, kapaliny, které se odpařují nejdříve, jako jsou lehké a středně těžké benzíny. Pak zvednete teplotu a teče petrolej pro lampy, a tak dále postupně, až vám nakonec zůstane bezvadná asfaltová hmota na stavbu silnic. Tak co na to říkáš?”

Edipon se celou dobu přemáhal, aby vypadal nevzrušeně, ale stahy jeho obličejových svalů prozrazovaly vnitřní napětí. „To, co jsi popsal, je pravda, i když v několika drobnostech ses zmýlil. Ale mě nezajímají tvoje teploměry, ani zlepšení naší pohonné vody. S tím, jak to je, vystačila naše rodina po mnoho generací a já s tím taky vystačím.”

„Asi si myslíš, že ta linka je původní.”

„Ale měl bych tu pro tebe něco, co by ti mohlo přinést bohatou odměnu,” pokračoval Edipon. „Když je třeba, dokážeme být štědří. Naše caroj jsi viděla v jednom ses vezl, a taky jsi viděl, jak vstupuji do svatyně, kde jsem prosil posvátné síly, aby nám propůjčily schopnost pohybu. Můžeš mi říct, jaká síla umožňuje caroj pohyb?”

„Doufám, Edipone, že tohle je závěrečná zkouška, protože moje extrapolační schopnosti vyčerpáváš do krajnosti. Když si odmyslím pojmy svatyně a posvátné síly, řekl bych, že jdeš do strojovny, aby ses věnoval činnosti, která má s modlením společného jen málo. K pohonu těch vozidel může sloužit víc systémů, ale uvažujme o nejjednodušším. Tohle uvažování je náramně náročné, takže musíš pardonovat, jestli se v některých fajnovostech netrefím. Vnitřní spalování nepřichází v úvahu. Pochybuji, že byste něco o takového technologicky zvládli, a navíc k tomu přistupuje fakt, že jste měli dost práce okolo nádrže na vodu a že trvalo skoro hodinu, než jsme se mohli vydat na cestu. To vypadá, jako kdybys zvedal tlak páry… pojistný ventil! Na ten jsem docela zapomněl.

Takže je to parní stroj. Ty vejdeš dovnitř, samozřejmě zamkneš za sebou dveře, pak otevřeš pár ventilů, aby do spalovacího prostoru nateklo palivo, a zapálíš ho. Možná že máte tlakoměr, nebo prostě jenom čekáš, až se ozve pojistný ventil, aby ti oznámil, že je tlak dostatečný. Což může být nebezpečné, protože kvůli zaseknutému ventilu by celá strojovna skončila někde na druhé straně kopce. Jakmile je tlak páry dostatečný, otočíš ventil a pustíš páru do válce — a vozidlo se pohne. Pak se už jenom raduješ z jízdy — ovšemže se staráš, aby se voda do kotle doplňovala, aby tlak neklesal, aby oheň dostatečně hřál, aby všechna ložiska byla namazána a aby vše ostatní…”

Jason se zatvářil ohromeně, když Edipon, s róbou vykasanou nad kostnatá kolena, začal kroužit po místnosti drobnými poskoky — a nepřestal vzrušeně poskakovat, ani když zabodl nůž do desky stolu. Pak přiběhl k Jasonovi, uchopil ho za ramena a třásl jím, až řetěz řinčel.

„Víš, co jsi udělal?” zeptal se vzrušeným tónem. „Víš, co jsi řekl?”

„To docela dobře vím. Znamená to, že jsem ve zkoušce obstál a že mi teď dopřeješ sluchu? Měl jsem pravdu?”

„Nevím, jestli jsi měl pravdu, nebo neměl — já jsem nikdy střeva žádného z těch appsalských ďábelských skříněk neviděl.” Znovu obtančil místnost. „O tom jejich — jak tomu říkáš? — stroji víš víc než já. Já jsem celý život ty stroje jen obsluhoval a proklínal Appsalské, kteří před námi svoje tajemství střeží. Ale ty nám to tajemství odhalíš! Budeme stavět vlastní stroje, a když oni budou chtít pohonnou vodu, draze nám za ni budou muset platit.”

„Nevyjadřoval by ses laskavě trochu jasněji?” řekl Jason. „Za celý svůj život jsem nic tak zmateného neslyšel.”

„Předvedu ti něco, příteli z dalekého světa, a ty pro nás appsalské tajemství odhalíš. Vidím, že pro Putl’ko nastává rozbřesk nového dne.”

Otevřel dveře a zavolal stráže. Zavolal také svého syna Narisiho, který se dostavil, až když Jasona odvazovali — a Jason v něm poznal toho na pohled věčně ospalého d’zertano s pokleslými víčky, který pomáhal Ediponovi řídit jejich těžkopádné vozidlo.

„Chop se toho řetězu, synu, a měj kyj připraven, abys tohoto otroka mohl zabít, kdyby se pokusil o útěk. Jinak mu však neubližuj, protože má pro nás velkou cenu. Pojď.”

Narisi zatáhl za řetěz, ale Jason se zapřel podpatky a nepohnul se. Oba na něho udiveně pohlédli.

„Jen pár drobností, než půjdeme. Ten, kdo má Putl‘ku přinést rozbřesk nového dne, nebude otrokem. To musí být jasné, než v této záležitosti uděláme další kroky. Vymyslíme něco s řetězy, nebo se strážemi, abych nemohl utéct, ale postavení otroka nepřichází v úvahu.”

„Ale… vždy ty nejsi jedním z nás a musíš tedy otrokem zůstat.”

„Právě jsem do vašeho společenského žebříčku zavedl třetí kategorii: zaměstnanec. Třebaže to ve mně nevyvolává žádné nadšení, jsem zaměstnanec, kvalifikovaný pracovník, a vyžaduji, aby se tak se mnou zacházelo. Jen posuďte sami. Zabijete otroka, a co tím ztrácíte? Skoro nic, jestliže máte v ohradě jiného, který může zastat jeho místo. Ale zabijte mě, a co z toho budete mít? Svůj kyj zašpiněný mozkem, který vám v takové formě vůbec k ničemu nebude.”

„Nechce tím říct, že ho nesmím zabít?” zeptal se Narisi otce a k jeho ospalému přibyl zmatený výraz.

„Ne, to tím říct nechce,” odpověděl Edipon. „Sděluje nám, že jestli ho zabijem, není zde nikdo, kdo by mohl zastat to, co má pro nás dělat. Ale mně se to nelíbí. Jsou přece jenom otroci a otrokáři! Něco jiného je proti přírodě. Ale dal nám na výběr mezi satano a pouštní bouří, takže mu musíme jistý stupeň svobody dát. Teď vezmi otroka… chci říct zaměstnance… a uvidíme, jestli dokáže, co slíbil. Jestli nedokáže, sám ho s potěšením zabiju, protože se mi ty jeho revolucionářské nápady nezamlouvají.”

Pochodovali v řadě za sebou k zamknuté, střežené budově s obrovskými vraty, která po otevření nabídla pohled na bytelné tvary sedmi caroj.

„Podívej na ně!” zvolal Edipon a zatahal se za nos. „Takové ušlechtilé a krásné exempláře, které ochromují srdce našich nepřátel strachem, nesou nás jako vítr po poušti a dokážou uvézt obrovský náklad — a jen tři z těch zatracených krámů jsou schopné jízdy!”

„Porucha motoru?” zeptal se nedbale Jason.

Za tichého proklínání a vztekání je Edipon zavedl do vnitřní ohrady, kde stály čtyři obrovské černé skříně, pomalované lebkami, zkříženými hnáty, tratolišti krve a kabalistickými symboly — to vše ve zlověstném provedení.

„Ty appsalské svině berou naši pohonnou vodu, a oplátkou nám nedávají nic. Jo, umožňují nám používat jejich stroje, ale po několika měsících ty zatracené krámy přestanou fungovat a už nejezdí, takže je musíme vrátit do města a vyměnit za nové — a platit pořád dokola.”

„To je dobrá finta,” uznal Jason, prohlížel si utěsněné kryty na strojích. „Proč se jim prostě nepodíváte do střev a neopravíte je? Nemůže to být nic složitého.”

„Číhá tam smrt,” vydechl Edipon, a při myšlence na ni oba d’zertanoj od skříně poodstoupili. „Pokusili jsme se o to ještě za doby mého otce, protože na rozdíl od otroků nejsme pověrčiví a víme, že ty věci nevytvořil bůh, ale člověk. Avšak ti proradní hadi z Appsaly chrání své tajemství nadmíru prohnaně. Při jakémkoliv pokusu kryt otevřít, pronikne ven hrozná smrt, která vyplní okolní vzduch. Když se lidé toho vzduchu nadechnou, umírají, a dokonce i těm, kterých se jen dotkne, naskáčou velké puchýře a nakonec v bolestech umírají. Když to některé z nás postihlo, Appsalští z toho měli velkou legraci a pak šli s cenami ještě výš.”

Jason jednu ze skříní obešel a se zájmem si ji prohlížel, na konci řetězu se za ním vlekl Narisi. Stroj byl vyšší než on a téměř dvojnásobné délky. Otvory v protilehlých stěnách procházela silná hřídel, zřejmě k pohonu kol. Průzorem ve stěně viděl vsazené páky a dva malé barevné kotouče, a nad nimi byly tři otvory nálevkovitého tvaru, namalované jako ústa. Když si stoupl na špičky, přehlédl celou horní stěnu, ale na ní nespatřil nic než očouzený přírubový nástavec, na který se určitě nasazoval komín. Vzadu byl ještě jeden otvor, docela malý, ale na celé té hýřivě pomalované skříni nebylo nic dalšího na ovládání.

„Začínám být v obraze, ale budete mi muset říct, jak se to ovládá.”

„To dřív zemřeš!” vykřikl Narisi. „Jen naše rodina…”

„Buď zticha, prosím tě!” oplatil Jason zvýšeným hlasem. „Zapomněla? Nemáš mi už odpírat pomoc. Tady už žádné utajování neplatí. A kromě toho vím o tom stroji možná víc než ty, i když jsem se na něj jenom díval. Do těch tří otvorů se vede olej, voda a palivo, někde zapálíš oheň, pravděpodobně v té očouzené díře pod řídicími pákami, a pro přivádění paliva otvíráš jeden z těch ventilů, další je na zrychlování a zpomalování stroje a ten třetí slouží k přivádění vody. Ty kotouče jsou něco jako indikátory,” Narisi zbledl a poodstoupil. „Tak buď zticha a já si promluvím s tvým otcem.”

„Je to tak, jak říkáš,” uznal Edipon. „Ta ústa musí být vždy naplněna, a běda běda, jestli se vyprázdní, protože síla se přeruší, nebo něco horšího. Tady hoří oheň, jak jsi uhodl, a když ten zelený prst povyleze, může se touto pákou pro pohyb otočit. Ta vedlejší páka je pro rychlý nebo pomalý chod. Ta poslední páka je pod značkou červeného prstu, který oznamuje potřebu — když povyleze, musí se tou pákou otočit a podržet ji, dokud prst zase nezmizí. Z toho otvoru vzadu vycházejí bílé výdechy. To je všecko, co tam je.”

„Asi takhle jsem si to představoval,” zabručel Jason a prohlížel si stěnu skříně, klepal na ni kotníky ruky, až duněla. „K ovládání toho krámu vám dávají jen to nejnutnější, takže se o základním principu, na jakém to pracuje, nic nedovíte. Bez teoretických znalostí byste nikdy nepochopili, co páky ovládají, nebo že zelený prst vyleze, když se dostanete na provozní tlak, a červený se vysune, když je v kotli málo vody. Velmi elegantní. A to všecko je uzavřeno jako do konzervy a jištěno pro případ, že by vás napadlo, že si něco takového budete stavět sami. Na poklep to vypadá, že kryt má dvojitou stěnu, a soudě podle toho, co říkáš, bych si myslel, že je tam v kapalné formě nějaká ze zpuchýřujících otravných látek, jako je yperit. Kdokoli, kdo se pokusí dostat dovnitř, dostane její dávku a rychle na svou ctižádost zapomene. Musí však existovat způsob, jak se do skříně dostat, aby se mohla na stroji dělat údržba — přece je po několika měsících používání nedávají do šrotu. A když se vezme do úvahy technologická úroveň, jakou tahle strašnost prozrazuje, měl bych na jejich finty přijít a vyhnout se všem dalším vestaveným pastím. Myslím, že tu práci vezmu.”

„Dobrá, tak začni.”

„Moment, šéfe. O najímání pracovní síly se musíš, ještě pár věcí dozvědět. S tím vždycky souvisí jisté pracovní podmínky a dohody — ty všechny za tebe s radostí sepíšu.”