10


Na cestě z Putl’ka byli šestý den a zásoby téměř vyčerpali. Hory již zmizely z dohledu a krajina se stala úrodnější, vlnila se pampasovou trávou, nabízela dost potůčků a divoké zvěře na to, aby věděli, že žízní a hladem nezahynou. Avšak problémem bylo palivo, a toho odpoledne otevřel Jason poslední nádobu.

Zastavili, když do soumraku zbývalo ještě několik hodin, protože jim došlo čerstvé maso, a Snarbi vzal samostříl — vypravil se, aby ulovil něco na zub. Pověřili ho rolí lovce i přes jeho výraznou oční vadu, protože byl jediný, kdo dokázal s tou primitivní zbraní vůbec nějak zacházet a kdo znal místní poměry. Na caro si již zvykl a neměl z něho takový strach jako zpočátku, a to, že ho uznali za schopného lovce, mu značně pozvedlo sebevědomí. Teď kráčel po kolena vysokou trávou, jako by mu patřil svět, samostříl přehozený přes rameno, a pískal si na zuby něco falešného. Jason se za ním pátravě a s rostoucím neklidem díval.

„Já tomu šilhavému zabijákovi nevěřím, nevěřím mu ani na sekundu,” zabručel.

„Něco jsi mi povídal?” zeptal se Mikah.

„Ne, ale teď bych snad mohl. Nepovšiml sis na krajině, kterou projíždíme, nějaké zajímavosti, něčeho zvláštního?”

„Ne, ničeho. Je to pustina, nepoznamenaná rukou člověka.”

„Tak musíš, být slepý, protože za poslední dva dny jsem viděl věci, a to toho o životě ve volné přírodě vím stejně málo jako ty. Ijale,” zvolal a dívka vzhlédla od kotle, na němž ohřívala tenké plátky z jejich posledních krenoj. „Nech toho — chutná to stejně strašně, a se s tím dělá cokoliv, a jestli bude mít Snarbi trochu štěstí, dáme si opečené maso. Pověz mi, neviděla jsi na krajině, kterou jsme dnes projížděli, něco zvláštního, jiného?”

„Nic zvláštního, jen stopy po lidech. Dvakrát jsme projeli místy, kde byla tráva slehnutá a větve polámané, jako kdyby tudy před dvěma nebo více dny projelo caro. A jednou to bylo místo, kde někdo rozdělal ohniště, ale to muselo být už dávno.”

„Nic na vidění, Mikahu?” poznamenal ironicky Jason se zdviženým obočím. „Vidíš, jak celoživotní shánění krenoj pozorovací schopnosti prospívá.”

„Nejsem žádný divoch. Ode mne nemůžeš očekávat, že si takových věcí budu všímat.”

„Taky neočekávám. Poučil jsem se, že od tebe kromě problémů můžu očekávat jen málo. Jenže teď budu tvou pomoc potřebovat. Toto je pro Snarbiho poslední noc na svobodě, a už si je toho vědom, nebo ne, a nechci, aby měl v noci hlídku. Takže se o ni podělíme my dva.”

Mikah se zatvářil ohromeně. „Nechápu. Co tím míníš, když říkáš, že je to pro něho poslední noc na svobodě?”

„To by mělo být jasné i tobě poté, co ses přesvědčil, jak na této planetě vypadá společenská etika. Co sis myslel, že uděláme, až dorazíme do Appsaly? Že půjdem za Snarbim jako dobytek na porážku? Nemám ani tušení, co Snarbi chystá, jen jsem přesvědčen, že něco chystá. Když se ho ptám na město, vykládá jen o obecných věcech. Samozřejmě, že je to námezdní žoldák, který o detailech vědět nemusí, ale musí vědět mnohem víc, než nám říká. Tvrdí, že nám do města zbývají ještě čtyři dny, ale podle mého to bude tak jeden, nejvýš dva dny. Ráno ho hodlám chytit a svázat, pak se přehoupnem přes ty kopečky a najdem nějaký úkryt. Seženu pro Snarbiho nějaké řetězy, aby nemohl utéct, a pak se vydám hledat město.”

„Ty hodláš toho ubožáka spoutat řetězy, bezdůvodně z něho učinit otroka?!”

„Nehodlám z něho učinit otroka, jen ho svážu řetězy, abych byl klidný, že nás nezavede do nějaké pasti, z které by měl prospěch. Tohle vyladěné caro je dost cenné na to, aby uvedlo do pokušení kohokoli z místních, a jestli mě Snarbi prodá jako otroka s kvalifikací strojního inženýra, bohatě na tom vydělá.”

„To odmítám poslouchat!” zahřměl Mikah. „Ty odsuzuješ člověka bez jakéhokoli důkazu, jen na základě svého hanebného podezření. Nesuď, abys nebyl souzen sám! A nejsi než pokrytec, protože si dobře pamatuji, jak jsi mi říkal, že se člověk považuje za nevinného, dokud se jeho vina neprokáže.”

„No, ten chlap vinen je, když to chceš slyšet v této souvislosti, je vinen tím, že patří k této prohnilé společnosti, což znamená, že za určitých okolností bude jednat vždy určitým způsobem. Ty sis ještě z jednání těch lidí nevzal žádné ponaučení?…Ijale!” Dívka vzhlédla — do té chvíle spokojeně žvýkala krenoj a jejich dohadování nenaslouchala. „Pověz mi, co si myslíš ty? Brzy dorazíme do místa, kde má Snarbi přátele, nebo lidi, kteří mu pomohou. Co si myslíš, že udělá?”

„Pozdraví lidi, které zná? Možná že mu dají krenoj.” Usmála se, spokojena se svou odpovědí, a ukousla další kousek.

„Tak jsem to zrovna nemyslel,” řekl Jason trpělivě. „Co když s ním budem my tři, až se k těm lidem dostanem, a ti lidé uvidí nás a caro…”

Vylekaně se posadila. „S ním jít nemůžem! Jestli tam má svoje lidi, ti se na nás vrhnou, udělají z nás otroky, seberou nám caro. Musíš okamžitě Snarbiho zabít.”

„Ta krvežíznivá pohanka…,” začal Mikah nejopovržlivějším tónem, ale zarazil se, když viděl, že Jason zvedá těžké kladivo.

„Dosud nechápeš?” zeptal se Jason. „Tím, že spoutám Snarbiho, jen se přizpůsobím místnímu etickému kódu, jako je salutovat v armádě, nebo si neokusovat nehty ve slušné společnosti. Ve skutečnosti jsem trochu nedůsledný, protože podle místních zvyklostí bych ho skutečně měl zabít, dřív než nás dostane do nějakého průšvihu.”

„To není možné, tomu nemohu uvěřit. Na základě tak chatrného důkazu nemůžeš přece člověka soudit a odsoudit.”

„Neodsuzuju ho,” namítl Jason s rostoucí podrážděností. „Jen se pojišuju, aby nás nemohl dostat do nějakého maléru. Nemusíš se mnou souhlasit a pomáhat mi, jen se mi neple do cesty. A rozděl si se mnou dnes v noci hlídku. A už udělám cokoli, bude to jen a jen moje záležitost a žádná tvoje starost.”

„Vrací se,” zašeptala Ijale, a o chvíli později se Snarbi vynořil z vysoké trávy.

„Dostal jsem cervo,” oznámil hrdě a hodil jim zvíře k nohám. „Rozřežte ho, nadělejte porce a usmažte. Večer budem jíst.” Vypadal jako nevinnost sama a zcela bezelstně — jediné, co na něm připomínalo provinilost, byl jeho pohled, což se dalo přisoudit jeho šilhavým očím.

Samotný Jason na chvíli zapochyboval, zda bezprostřední nebezpečí odhadl správně, pak si však uvědomil, kde se nachází, a jeho pochybnosti se rozplynuly. Snarbi by se nedopustil žádného zločinu, kdyby se je pokusil zabít nebo zavléct do otroctví udělal by jen to, co by na jeho místě udělal kterýkoli normální divošský otrokář. Jason zalovil v brašně na nářadí, aby našel nějaké nýty, které by mohl použít na upevnění pout na nohy pro Snarbiho.

Večeři měli vydatnou. Za soumraku se ostatní odebrali na kutě a rychle usnuli. Jason, unaven po namáhavé cestě a ztěžklý jídlem, se musel přemáhat, aby zůstal vzhůru a ve střehu vůči nepříjemnostem zvenčí i zevnitř tábora. Když na něho ospalost až příliš dolehla, procházel se kolem tábora, dokud ho chlad nezahnal zpátky do ochranné náruče dosud teplého kotle. Po nebi zvolna pluly hvězdy, a když jedna jasná dosáhla zenitu, usoudil, že je půlnoc, nebo krátce po půlnoci. Zatřásl Mikahem a probudil ho.

„Teď je řada na tobě. Měj oči a uši ve střehu na všecko, co se pohne, a nezapomeň na pečlivý dohled tamhle.” Trhavým pohybem ukázal palcem na nehybně ležící postavu Snarbiho. „Kdyby se stalo něco podezřelého, okamžitě mě vzbuď.”

Spánek se dostavit okamžitě, a Jason se téměř ani nepohnul, dokud se první světlo rozbřesku nedotklo oblohy. Na obloze svítily jen nejjasnější hvězdy, a když Jason otevřel oči, viděl, jak z okolních trav stoupá přízemní mlha. Nedaleko něho ležela dvě schoulená těla spáčů — ten vzdálenější se ve spánku pohnul, a Jason si uvědomil, že je to Mikah.

Rychle se vysoukal z kožených přikrývek, vyskočil a uchopil Mikaha za rameno. „Jak to, že spíš?” zuřil. „Máš mít hlídku!”

Mikah otevřel oči a s povznášející jistotou zamrkal. „Hlídku jsem držel, ale k ránu se probudil Snarbi a nabídl se, že mě vystřídá. Nemohl jsem ho odmítnout.”

„Tys nemohl co? Po tom, co jsem ti říkal…”

„Právě proto. Nemohu odsoudit nevinného člověka a podílet se na tvém nespravedlivém konání. Tudíž jsem mu hlídku přepustil.”

Tys mu hlídku přepustil!” Jason se téměř zajíkal. „Kde teda je? Ty někoho na hlídce vidíš?”

Mikah se pečlivě rozhlédl kolem dokola a zjistil, že jsou zde jen oni dva a probouzející se Ijale. „Zřejmě se vzdálil. Tím dokázal, že není hoden důvěry, a v budoucnu mu nedovolím, aby hlídku držel.”

Jason napřáhl nohu ke kopanci, ale pak si uvědomil, že na takové kratochvíle není čas, a vrhl se k parochodu. Ohniště se mu pro změnu podařilo zapálit na první pokus. Kotel vesele zaburácel, ale když poklepal na indikátor, zjistil, že palivo je téměř spotřebováno. V poslední nádobě by ho však mělo být ještě dost na to, aby je dopravilo do bezpečí, dřív než se na ně snese pohroma, a už má jakoukoli podobu, kterou jim Snarbi chystá — ale nádoba zmizela.

„A je to v pytli,” povzdechl si Jason trpce, když prohledal každé místo na caro a v nejbližším okolí. Pohonná voda zmizela se Snarbim. Ten — ač měl z parního stroje strach — díky tomu, že pozoroval Jasona, jak doplňuje palivo, zřejmě pochopil dost na to, aby si uvědomil, že se stroj bez této důležité kapaliny nerozjede.

První záchvat vzteku pominul, a nyní Jason pochoval jen prázdnotu odevzdanosti — měl mít rozum a Mikahovi nic nesvěřovat, zejména když v tom hrála úlohu etická stránka věci. Upřel na něho pohled — Mikah právě důstojně pojídal kousek studené pečeně — a žasl nad jeho neochvějným klidem.

„Tebe to nevzrušuje,” pronesl, „to, že jsi nás všechny znovu odsoudil k otroctví?”

„Učinil jsem, co bylo správné. Neměl jsem na výběr. Musíme žít v mravní čistotě, nebo klesnout na úroveň zvířete.”

„Ale když žiješ mezi lidmi, kteří se jako zvěř chovají— jak chceš přežít?”

„Člověk žije jako oni — jako žiješ ty, Jasone,” řekl v opovržlivém odsouzení, „uhýbá a svíjí se strachem, ale není schopen svému osudu uniknout, nech se vykrucuje, jak chce. Nebo žije, jako žiji já, jako člověk z přesvědčení, který ví, co je správné, a nenechá sebou otáčet podle malicherných potřeb, jaké život přináší. A když takto člověk žije, umírá šasten.”

„Tak si šasten umři!” utrhl se Jason a sáhl po meči, ale pak se opět rozmrzele posadil, aniž meč vytáhl. „Jak mě jenom mohlo napadnout, že tě z reality zdejší existence něčemu naučím, když jsi nikdy dřív realitu nezažil a ani do svého posledního dne nezažiješ. Žiješ podle svých představ, které jsou tvojí realitou, které tě neustále obklopují a které pro tebe znamenají větší jistotu než země, na které sedíme.”

„Výjimečně jsme zajedno, Jasone. Snažil jsem se ti otevřít oči, abys spatřil skutečné světlo, ale ty se odvracíš a nechceš prohlédnout. Odvrhuješ Věčný zákon a jsi tudíž zatracen.”

Indikátor tlaku na parním kotli zasyčela vysunul se, ale paliva bylo tak sotva u dna.

„Ijale, seber trochu jídla na snídani,” zvolal, „a uteč od stroje. Palivo zmizelo a stroj není k ničemu.”

„Udělám uzel, aby se dalo nést, a utečem po svých.”

„Ne, to nepřichází v úvahu. Snarbi je tady doma a ví, že ráno jeho zmizení zjistíme. A už na nás chystá cokoli, už je to v pohybu, a po vlastních nohou nejsme schopni uniknout. Takže si snad klidně můžeme ušetřit mrhání silami. Ale můj ručně vyrobený superparostroj nedostanou!” dodal důrazně a uchopil samostříl. „Zpátky, vy oba, zpátky! Kvůli mým schopnostem ze mě udělají otroka, ale žádné bezplatné vzorky přílohou nedostanou. Jestli budou nějaké takové parní žihadlo chtít, budou za ně muset pěkně solit!”

Zalehl ve vzdálenosti maximálního dostřelu samostřílu a třetím šípem zasáhl kotel. Ten se roztrhl za nejvýš uspokojivé detonace a kol dokola se snesla sprška z malých kousků kovu a dřeva. V dálce se ozvaly výkřiky a štěkání psů.

Když se vztyčil, spatřil, jak sem vysokou trávou z dálky míří řada postav — a když se přiblížila, bylo možné také rozeznat velké psy napínající vodítka. Přesto, že museli během několika hodin urazit velkou vzdálenost, rychle se neúnavným poklusem přibližovali — zkušení běžci v tenkých kožených oblecích, z nichž každý nesl krátký laminovaný luk a plný toulec šípů. Seběhli se do půlkruhu, chystali se pustit psy, jimž odkapávaly z huby sliny, a zarazili se, když se v dostřelu samostřílů objevili tři cizinci. Zasunuli šípy do výřezů a v bezpečné vzdálenosti od kouřících trosek caro ostražitě vyčkávali, dokud se konečně nedoklopýtal Snarbi, zpola nesen dalšími dvěma běžci.

„Teď patříte… Hertugu Perssonovi… jste jeho otroky…,” vyrážel ze sebe. Zdálo se, že je tak vyčerpán, že okolí pořádně nevnímá. „Co se stalo s caro?” Poslední slova téměř zaječel, protože si povšiml doutnající trosky, a určitě by se zhroutil, kdyby ho nepodpírali. Ztrátou stroje cena za otroky zřejmě klesla.

Doklopýtal se k troskám a bez jakékoli pomoci od vojáků posbíral z Jasonových nástrojů a pomocných zařízení, co jen našel. Když se pěší kavaleristé přesvědčili, že nic z toho mu neublížilo, s váháním souhlasili, že je ponesou. Jeden z vojáků byl zřejmě velitelem, i když byl oblečen stejně jako ostatní, a na jeho pokyn vojáci zajatce obstoupili a s namířenými šípy je postrkováním přiměli zvednout se.

„Už jdu, už jdu,” zabručel Jason, ale kost okusovat nepřestal, „nejdřív však musím zkonzumovat snídani. Přede mnou se otevírá nekonečná vyhlídka na krenoj a toto poslední skutečné jídlo chci vychutnat, než vstoupím do poddanského stavu.”

Nejbližší vojáci se zatvářili zmateně a otočili se s tázavými pohledy na důstojníka. „Kdo to je?” zeptal se velitel Snarbiho a ukázal na dosud sedícího Jasona. „Je nějaký důvod, proč bych ho neměl zabít?”

„To nemůžeš!” zachroptěl Snarbi a zbledl na špinavý odstín běli. „To je ten, co vyrobil ďábelský vůz a zná všechna jeho tajemství. Hertug Persson ho mučením donutí, aby udělal jiný.”

Jason si otřel prsty o trávu a zvedl se. „Dobrá, pánové, můžeme jít. A cestou mi třeba někdo sdělí, kdo to vlastně Hertug Persson je a co se stane v příštích okamžicích.”

„Já ti to řeknu,” nabídl se chvástavě Snarbi, když se vydali na cestu. „Je to Hertug z Perssonoj. Bojoval jsem za Perssonoj a oni mě znají — a viděl jsem samotného Hertuga a ten mi věří. Perssonoj jsou v Appsale velmi mocní a mají mnoho mocných tajemství, ale nejsou tak mocní jako Trozelligoj, kteří mají tajemství caroj a jetilo. Věděl jsem, že můžu chtít od Perssonoj jakoukoli cenu, když jim přinesu tajemství caroj. A přinesu.” Divoce se zašklebil, když přistrčil svou hlavu k Jasonově. „Ty jim to tajemství řekneš. Já jim budu pomáhat, až tě budou mučit, dokud to neřekneš.”

Jason mu nastavil špičku nohy, a když Snarbi klopýtl a upadl, přešel po něm jako po lávce. Nikdo z vojáků té příhodě nevěnoval žádnou pozornost, a když přešli, Snarbi se potácivě postavil na nohy a za hlasitého klení je vrávoravě následoval. Jason jeho nadávky ani nevnímal, tak jako tak měl dost svých starostí.



Загрузка...