Druha planeta smrti

2

„Budete mě krmit — nebo mi uvolníte zápěstí na dobu, kdy budu jíst?” zeptal se Jason Mikaha, který se nad ním nerozhodně tyčil s tácem v ruce. Jason se rozhodl zaútočit slovy, ale jen mírně, protože Mikah, nech byl jakýkoli, nebyl hloupý. „Dal bych samozřejmě přednost tomu, abyste mě nakrmil — vy se na osobního komorníka báječně hodíte.”

„Najíst se dokážete sám,” zareagoval Mikah okamžitě a zasunul tác do výřezů v Jasonově sedadle. „Budete muset vystačit s jednou rukou, protože kdybych vám uvolnil obě, byly by z toho jenom problémy.” Dotkl se ovládacího tlačítka na opěrce sedadla a objímka na pravém zápěstí se mu s trhnutím rozevřela. Jason si protáhl ztuhlé prsty a uchopil vidličku.

Během jídla se plně soustředil na prohlídku prostředí. Dělal to nenápadně — na profesionálním hráči nikdy není poznat, že soustředěně vnímá: letmý pohled na spoluhráčovy karty, nepatrná změna ve výrazu, z níž se dá usoudit, jaký má protihráč list. Postupně se letmými pohledy dotkl všeho, co v kajutě bylo. Panel s řídicími prvky, obrazovky, počítač, projekce hvězdné mapy, regulátor skoku prostorem, kazeta na mapy, polička na knihy. Všechno si prohlédl, zvážil a zapamatoval. Určitá jejich kombinace se mu může hodit do plánu.

Zatím neměl pochybnosti jen o začátku a konci. Začátek: Stal se na této lodi zajatcem a letí zpátky na Cassylii. Konec: Zajatcem zůstat nemíní — a nemíní se ani vrátit na Cassylii. Chybělo už jen to podstatné, co bude mezi začátkem a koncem. V této chvíli se konec zdál být nereálný, avšak Jasona ani nenapadlo, že by nereálný skutečně mohl být. Řídil se principem, že si člověk musí štěstí zasloužit — otevřenýma očima sledovat, jak se situace vyvíjí a ve správném okamžiku jednat. Dostatečně rychlé jednání přináší štěstí. Rozvažování možností, zatímco příhodný okamžik prchne, přináší smůlu.

Odstrčil prázdný tác a rozmíchával si v šálku cukr. Mikah pojedl skromně už před chvílí a nyní si dopřával druhý šálek čaje. Pil zamyšleně s očima upřenýma do neurčita. Nepatrně sebou trhl, když na něho Jason promluvil.

„S ohledem na to, že na této lodi není žádná zásoba cigaret, co kdybyste mi dovolil, abych kouřil svoje vlastní? Do kapsy nedosáhnu, když jsem tak přikován k sedadlu.”

„Nemohu vám pomoci,” řekl Mikah, aniž se pohnul. „Tabák je dráždidlo, droga a karcinogen. Kdybych vám podal cigaretu, podával bych vám rakovinu.”

„Nedělejte ze sebe pokrytce!” utrhl se Jason — a vnitřně ho uspokojilo, když spatřil, jak krk jeho věznitele zrudl. „Z tabáku se karcinogenní látky odstraňují už pár stovek let. A i kdyby se neodstraňovaly — jaký by to na mou situaci mělo vliv? Vezete mě na Cassylii na jistou smrt. Proč by vás tedy mělo zajímat, v jakém stavu budu mít v příštích dnech plíce?”

„Z tohoto hlediska jsem neuvažoval. V životě však existují určitá pravidla…”

„Ano?” přerušil ho Jason, aby si udržel iniciativu a výhodu. „Není jich tolik, jak byste si rád myslel. A vy, co si pořád vymýšlíte pravidla, nikdy svoje myšlení dostatečně neextrapolujete. Jste proti drogám. Jakým drogám? Co taková kyselina v čaji, který pijete? Nebo thein, co je v něm? V čaji je theinu spousta — a je to droga, která působí povzbudivě i močopudně. Z toho důvodu se čaj do zásobníku ve skafandru nedává. To je případ, kdy je droga z rozumných důvodů zakázána. Můžete svůj zákaz kouření odůvodnit stejně rozumně?”

Mikah se chystal k odpovědi, ale pak ještě chvíli uvažoval. „Možná že máte pravdu. Jsem unaven, a tohle nakonec není důležité.” Opatrně vytáhl Jasonovi z kapsy cigaretové pouzdro a upustil je na tác. Jason se o žádnou akci nepokusil. Mikah si s poněkud rozpačitým výrazem nalil třetí šálek čaje.

„Musíte mě omluvit, Jasone, že jsem se vás snažil přizpůsobit svým běžným představám. Když člověk hledá cestu velké Pravdy, někdy pustí ze zřetele drobné pravdivosti. Netolerantní nejsem, avšak mám silný sklon předpokládat, že všichni budou žít podle pravidel, která jsem si stanovil pro sebe. Na poníženost bychom neměli nikdy zapomínat, a děkuji vám, že jste mi to připomenul. Hledání Pravdy není vůbec snadné.”

„Žádná velká pravda neexistuje,” namítl Jason, a nyní z jeho hlasu nezazníval hněv ani útočnost, protože chtěl svého věznitele vtáhnout do další konverzace. A natolik ho zaujmout, aby na chvíli zapomněl na jeho volné zápěstí. Pozvedl k ústům šálek, ale čaje se pouze dotýkal rty, ale nepil ho. Nedopitý šálek — to byl přirozený důvod k tomu, aby mu Mikah nechal ruku volnou.

„Žádná velká Pravda?” Mikah se soustředěně zamyslel. „To snad nemyslíte vážně. V galaxii je jí plno — je prubířským kamenem samotného skutečného života. To je to, co vlastně odlišuje člověka od zvířat.”

„Neexistuje žádná pravda, žádný život, žádný člověk. Alespoň nic z toho takové, jak to vyslovujete — velkými písmeny. Neexistuje.”

Mikah se zamyslel, až se mu hladká pokožka na čele stáhla do vrásek. „Budete se muset vyjádřit jednoznačně,” řekl. „Protože vám dost dobře nerozumím.”

„Jste to bohužel vy, kdo se nevyjadřuje dost srozumitelně. Konstruujete skutečnost, která prostě neexistuje. Pravda s malým pé je popis, vztah. Způsob, jak popsat konstatování. Sémantický nástroj. Ale pravda s velkým počátečním písmenem je imaginární slovo, prázdný a bezobsažný zvuk. Slovo, které předstírá, že patří mezi podstatná jména, ale nic necharakterizuje a k ničemu se nevztahuje, a které nic neznamená. Když prohlašujete, že věříte ve velkou Pravdu, ve skutečnosti říkáte, že nevěříte v nic.”

„Neuvěřitelně se mýlíte!” vzrušil se Mikah a s prstem probodávajícím vzduch se předklonil. „Pravda je filozofická abstrakce, jeden z nástrojů, které používá náš mozek, aby nás pozvedl nad zvěř — důkaz, že nejsme zvěř, ale tvorové vyššího řádu. Zvířata mohou být pravdivá — avšak Pravdu nemohou pochopit. Zvířata vidí, ale skutečnou krásu vidět nedokážou.”

„Ale ne!” zabručel Jason. „S vámi se nedá diskutovat, a o nějaké radosti z rozumné výměny názorů nemůže být ani řeč. My ani nemluvíme stejným jazykem. Zapomeňme na chvíli na to, že někdo z nás může mít pravdu a druhý se mýlit, a vrame se k samotným základům, abychom se shodli na významu výrazů, které používáme. Začněme takhle — dokážete říct, jaký je rozdíl mezi etikou a étosem?”

„Samozřejmě!” odfrkl Mikah a při myšlence, že ho čeká vzrušující souboj na slovíčka, se mu zablesklo v očích. „Etika je nauka pojednávající o tom, co je dobré a co špatné, nebo správné či nesprávné — neboli o mravních povinnostech a závazcích. Étos znamená vůdčí víru, základ nebo ideály, které charakterizují nějakou skupinu nebo komunitu.”

„Velice správně. Vidím, že jste dlouhé noci v kosmické lodi prožil s nosem zabořeným do knih. Teď sám sebe přesvědčte, že rozdíl mezi oběma výrazy jasně chápete, protože v tom spočívá jádro problému, pokud jde o naši vzájemnou komunikaci. Étos je neodlučitelně spojen s určitou společností a nelze ho od ní oddělit, jinak ztratí veškerý svůj význam. Souhlasíte?”

„No…”

„Ale jděte — podle vaší vlastní definice musíte souhlasit. Étos nějaké skupiny je jenom generalizující termín, který zahrnuje veškerá pravidla, podle nichž se členové této skupiny vzájemně respektují. Je to tak?”

Mikah váhavě přikývl na souhlas.

„Když jsme se tedy v tomhle shodli, můžeme pokročit o kousek dál. Etika, opět podle vaší definice, se musí zabývat libovolným počtem skupin nebo společností. Pokud absolutní zákony etiky existují, musejí být tak všeobsažné, že je lze aplikovat na jakoukoli společnost. Takový zákon etiky musí být obecně uplatnitelný jako gravitační zákon.”

„Nerozumím vám…”

„Myslel jsem si, že nebudete rozumět, až se dostanu do této fáze argumentace. Vy všichni, co žvaníte o svých univerzálních zákonech, ve skutečnosti vůbec nechápete, co tento výraz vlastně znamená. Já toho z historie vědy moc nevím, ale jsem ochoten se vsadit, že první gravitační zákon, jak byl formulován, popisoval, že věci padají takovou a takovou rychlostí a že jejich zrychlení je takové a takové. To není zákon, ale výsledek pozorování, které v této formě není úplné, dokud nedoplníte na této planetě. Na planetě o jiné hmotnosti bude výsledek pozorování jiný. Gravitační zákon představuje vzorec

m*M

F = ——

d2

a ten lze použít k výpočtu gravitační síly mezi dvěma tělesy kdekoli. Tak se vyjadřují základní a neměnitelné principy, které platí za všech okolností. Jestli budete chtít mít nějaké skutečné etické zákony, ty budou muset mít tutéž univerzální platnost.

Budou muset platit na Cassylii a na Pyrru, nebo na jakékoli jiné planetě, a v libovolné společnosti, jaká existuje. Což nás přivádí zpátky k vám. To, co tak vznešeně — s velkými písmeny a nabubřelou okázalostí — nazýváte zákony etiky, nejsou vůbec žádné zákony, ale jenom zlomky kmenového étosu, primitivního ustanovení, které zavedli pouštní pastevci, aby ve svém domě nebo stanu udrželi určitý řád. Tato pravidla nemohou mít všeobecnou platnost — to jistě chápete i vy. Jen si vzpomeňte na různé planety, na nichž jste byl, a na řadu podivných i báječných zvyklostí, podle nichž se lidé vůči sobě chovají — a pak si zkuste představit desatero chování, které by ve všech těch společnostech platilo. Nemožná představa. Vsadím se však, že máte pro mě desatero pravidel, kterými se mám řídit, a pokud jedno z nich celkem zbytečně zakazuje uctívat vyřezávané modly, dovedu si představit, jak všeobecně platná jsou ta ostatní. Nechováte se eticky, když se je snažíte uplatňovat, kdekoli se ocitnete — tím se jenom velice specifickým způsobem vydáváte na cestu k sebevraždě!”

„Vy mě urážíte!”

„V to doufám. Jestli se vám nijak jinak nemůžu dostat na kůži, možná že vás ze stavu morální strnulosti probere urážka. Jak jste se jen opovážil uvažovat o tom, že mě budete soudit za krádež v cassylijském kasinu, když jsem se dopustil jen toho, že jsem se přizpůsobil jejich etickému kódu! V kasinu se hraje podvodně, takže podle jejich místního étosu musí zákon podvodnou hru legalizovat. Přelstil jsem je tedy podle pravidel jejich zákonné normy. Jestli schválili taky zákon označující podvod při podvodné hře za nezákonný, pak nikoli podvod, ale zákon postrádá etiku. Když mě tedy vlečete na Cassylii, abych byl podle takového zákona souzen, nechováte se eticky, a já jsem bezbranná obě špatného člověka.”

„Při pravici satanově!” vyjekl Mikah. Vyskočil na nohy, začal před Jasonem přecházet sem a tam a vzrušením spínal a rozpínal ruce. „Teď se mě pokoušíte zmást svou sémantikou a takzvanou etikou, což není nic než prachsprostý oportunismus a prospěchářství. Existuje však vyšší zákon, který se nedá zpochybňovat…”

„To je vyložená blbost — a to mohu dokázat.” Jason ukázal na knihy na stěně. „Mohu to dokázat pomocí vašich vlastních knih, té lehčí literatury, kterou máte tam na poličce. Ne knížek Akvinského — ty jsou moc tlusté. Ale ten svazek, co má na hřbetu Lull. Není to Knieha o Řádu Rytieřstva od Ramona Lulla?”

Mikah vytřeštil oči. „Vy jeho dílo znáte? Vy jste s Lullovou tvorbou obeznámen?”

„Samozřejmě,” prohlásil Jason se samozřejmostí, na kterou neměl právo, protože toto byl jediný titul z celé sbírky, na který si vzpomněl, že četl — ten podivný název mu utkvěl v hlavě. „Teď mi dovolte, abych do něho nahlédl, a předvedu vám, co mám na mysli.” Říkal to přirozeně, aby nevzbudil nejmenší podezření, že právě o takový zvrat po celou dobu usiloval. Usrkával čaj, z vnitřního napětí nedával nic najevo.

Mikah Samon vytáhl z poličky knihu a podal mu ji.

Jason rychle listoval stránkami a přitom hovořil. „Ano… ano, tohle je ono. Téměř ideální příklad toho, jak uvažujete. Máte Lulla rád?”

„Je inspirující!” zazářil Mikah, oči se mu zaleskly. „Z každého řádku dýchá krása a slova Pravdy, na které jsme ve shonu moderního života zapomněli. Sladění a důkaz vztahů a vazeb mezi mystickým a konkrétním. Za použití symbolů vysvětluje všechno naprosto logicky.”

„Lull dokazuje nic o ničem,” namítl Jason důrazně. „Jen si se slovíčky hraje. Vezme jedno slovo, propůjčí mu abstraktní a nereálný význam a pak tento význam dokazuje tím, že ho vztáhne k jiným slovům, která mají stejně nejasné kořeny. Jeho fakta nejsou fakty — jsou to jen zvuky bez významu. Toto je hlavní kritérium, podle něhož se váš vesmír liší od mého. Vy žijete ve světě bezvýznamných skutečností, které neexistují. Můj svět sestává ze skutečností, které lze zvažovat, přezkušovat a logicky dokazovat ve vztahu k jiným skutečnostem. Moje fakta jsou neotřesitelná a neoddiskutovatelná. Prostě existují.”

„Předveďte mi jeden z vašich neotřesitelných faktů,” pronesl Mikah hlasem, který zněl tišeji než Jasonův.

„Tamhle,” ukázal Jason. „Ta velká zelená kniha nad stolem. V ní jsou taková fakta, o jejichž pravdivosti nebudete pochybovat ani vy — sním všechny stránky, jestli budete. Podejte mi ji.” To nadmíru troufalé tvrzení pronesl hněvivě — a Mikah se na návnadu chytil. Podal Jasonovi požadovaný svazek, a podal mu ho oběma rukama, protože to byl svazek velice objemný, vázaný do kovu a těžký.

„Teď pozorně poslouchejte a pokuste se chápat, i když to pro vás nebude nijak snadné,” upozorňoval Jason, když svazek otvíral, a to, že naznačil pochybnosti o Mikahově chápavosti, vyvolalo u adresáta kyselý úsměv. „Je to hvězdná efemerida a je nacpaná fakty jako vejce masem. Svým způsobem je to historie lidstva. Teď se podívejte na skokovou obrazovku na řídicím pultu a pochopíte, co mám na mysli. Vidíte tu horizontální zelenou čáru? No, to je náš kurs.”

„Jelikož tato loď patří mně a sám ji pilotuji, jsem si toho vědom,” odsekl Mikah. „Pokračujte v dokazování.”

„Mějte se mnou trpělivost,” prosil Jason. „Pokusím se být stručný. — A ten červený bod na zelené čáře je poloha naší lodě. Číslo nad obrazovkou představuje náš příští navigační bod, místo, kde gravitační pole hvězdy je dostatečně silné, aby se při skoku prostorem dalo určit. Ta hvězda má kód BD 89-046-299. Najdu jej v seznamu.” Rychle listoval stránkami. „A podívám se, co to je. Hm, jméno nemá, ale značkový kód o ní hodně vypovídá. Podle téhle značky je tam planeta nebo planety, na nichž člověk může žít, avšak nedá se z ní poznat, jestli tam nějací lidé žijí.”

„Kam tím vším míříte?” chtěl vědět Mikah.

„Trpělivost — za chvilku uvidíte. Teď se podívejte na obrazovku. Ta zelená tečka, která se čáře znázorňující kurs přibližuje, je BNP — bod největšího přiblížení. Až červená a zelená tečka spolu splynou…”

„Dejte mi tu knihu,” rozkázal Mikah a udělal krok vpřed najednou si uvědomil, že něco není v pořádku. Zpozdil se jen o okamžik.

„Tady je váš důkaz!” zvolal Jason a knihu hodil — ta proletěla skokovou obrazovkou a zasáhla citlivé obvody za ní. A než zasáhla, Jason za ní poslal druhou knihu. Ozval se zvonivý náraz, zablesklo světlo a zapraskaly zkratované obvody.

Podlaha hrozivě zasténala, když se náhle přerušily kontakty a loď propadla do normálního prostoru.

Mikah chroptěl bolestí na podlaze, kam ho náhlý přechod letového režimu srazil. Jason, upoutaný k sedadlu, s úsilím potlačoval zvedání žaludku a tmění před očima. Když se Mikah potácivě zvedal na nohy, Jason pečlivě zamířil a do kouřícího, zdemolovaného počítače hodil tác i misky.

„Tady máte svoji skutečnost,” prohlásil vítězoslavně. „Svoji nevyvratitelnou skutečnost, pozlacenou a s uranovým jádrem. Teď už na Cassylii nepoletíme!”