Druha planeta smrti

6

Navečer rozdělali na pobřeží oheň a Jason se posadil zády k bezpečí oceánu. Chránič hlavy si sundal — ta strašnost ho bolestivě tlačila do hlavy — a zavolal k sobě Ijale.

„Slyš’m, Ch’aku. Jak si přej’š.”

Spěšně k němu přiběhla, natáhla se na písek a začala ze sebe stahovat pásy ze surové kůže.

„Ty máš ale o mužích mínění!” vybuchl Jason. „Posaď se — chci si s tebou jenom popovídat. A jmenuju se Jason, ne Ch’aka.”

„Ano, Ch’ako,” řekla a vrhla krátký pohled na jeho obnaženou tvář, pak se odvrátila. Zabručel a přistrčil jí košík s krenoj.

„Koukám, že změnit zdejší společenský pořádek nebude nic jednoduchého. Řekni mi, zatoužilas někdy ty sama nebo někdo z ostatních po svobodě?”

„Co to je?”

„No — tím jsi mi vlastně odpověděla. Když má člověk svobodu, nemůže být otrokem ani otrokářem, a může jít, kam chce, a dělat, co se mu zlíbí.”

„To se mi nel’bi,” otřásla se. „Kdo by se o mě star’1? Jak bych nal’zla krenoj? Nal’zt krenoj, to m’si byt moc otr’ku pohr’madě jen jed’n by hlad’věl.”

„Když budeš svobodná, můžeš se spojit s jinými svobodnými lidmi a hledat krenoj společně.”

„To je pit’most. Jak jed’n otr’k kreno nal’zne, sni ho a nep’děli dr’he, když ho pan ned’nuti. Ja jim r’da.”

Jason se poškrábal v rašícím plnovousu. „Všichni rádi jíme, ale to neznamená, že musíme být otroky. Ale koukám, že dokud tady u vás nedojde k radikálním změnám, nebudu mít s osvobozováním člověka moc štěstí. Zatím se raději svěřím bezpečnostním vynálezům a la Ch’aka, abych zůstal naživu.”

Zvedl ze země kyj a odkráčel do tmy — tiše obcházel tábor, dokud nenašel dostatečně prostornou vyvýšeninu s příkrými stěnami. Řídil se hmatem, když vytahoval z vaku kolíčky a zasazoval je do řady, aby do jejich vidličkových výřezů pečlivě natáhl kožené řemínky. Konce řemínků upevnil k citlivě vyváženým kovovým zvonkům, které se při sebemenším doteku rozeznívají.

Ráno pokračovali v pochodu. Dorazili k hraniční kupě kamení, a když se otroci u ní zastavili, Jason jim dal znamení, aby šli dál. Ti ochotně vyhověli v radostném očekávání, že se stanou svědky zajímavého souboje o nárok na území, na které neoprávněně vstoupili. Jejich naděje se začaly naplňovat, když o něco později zahlédli na pravé straně v dálce řadu otroků, z níž se oddělila jedna postava a zamířila k ním.

„Nen’vidim tě, Ch’ako!” řval za běhu Fasimba, ale tentokrát to, co křičel, mínil smrtelně vážně. „Ch’dit na me uz’mi! Zab’ju tě!”

„Ještě ne!” zahalekal v odpověď Jason. „A nenávidím tě, Fasimbo. Promiň, že jsem zapomněl pozdravit. Nechci z tvého území ani kousek, a stará úmluva, a se týká čehokoli, stále platí. Chci s tebou jenom mluvit.”

Fasimba se zastavil, ale kamennou palici měl připravenou k použití, tvářil se vrcholně podezřívavě. „Maš n’vy hlas, Ch’ako.”

„Jsem nový Ch’aka — starý Ch’aka odpočívá pod kytičkami. Chci od tebe koupit jednoho otroka, pak odtáhneme.”

„Ch’aka boj’val pr’ma. Ty m’siš byt d’bry boj’vnik, Ch’ako!” Zatřásl hněvivě palicí. „Ale ne tak d’bry jak ja!”

„Ty jsi špička, Fasimbo — devět z deseti otroků tě chce za pána. Koukej, raději pojďme k věci, a já pak odtud se svou sebrankou hned vypadnu.” Rozhlédl se po řadě přibližujících se Fasimbových otroků, hledal očima Mikaha. „Chci zpátky toho otroka, co měl v hlavě díru. Výměnou ti dám dva otroky, které si vybereš. Co ty na to?”

„To je d’bry obch’d, Ch’ako. Vem si jedn’ho myho, nejl’pšiho, a ja v’mu dva tve. Ale ten s dírou v hl’vě je pryč. Měl jsem s ním jen tr’peni. Por’d ml’vil. Mam bol’vou n’hu, jak jsem ho k’pal. Zb’vil jsem se ho.”

„Zabils ho?”

„Otr’ky jen tak nezab’jim. Pr’dal jsem ho d’zertanoj. Za šípy. Chceš šípy?”

„Tentokrát ne, Fasimbo, ale dík za informaci.” Zalovil ve vaku a vytáhl kreno. „Tady máš něco na zub.”

„Kde b’reš otr’veny kreno?” zeptal se Fasimba s neskrývaným zájmem. „Vím, na co ho po’žit.”

„Není otrávený, je dokonale poživatelný, nebo aspoň tak poživatelný, jak tahle dřeva vůbec jsou.”

Fasimba se zasmál. „Tys moc sr’ndovni Ch’aka. Za otr’veny kreno ti dam jed’n šíp.”

„Ty se vyznáš,” uznal Jason a hodil mezi ně do písku krenoj. „Ale říkám ti, že je úplně dobrý.”

„Tak to t’ky p’vim t’mu, k’mu ho dam. Vim, jak otr’veny kreno po’žit.” Hodil šíp stranou od nich do písku, a než poodstoupil, svíral kořen v ruce.

Šíp se mu v ruce prohnul, když ho Jason zvedl — byl rzí téměř prožraný na dvě části a na zlomu byla nanesena vrstva hlíny. „To je v pořádku,” zvolal za ustupujícícm otrokářem. „Jen počkej, až tvůj přítel zkonzumuje kreno.”

Znovu se vydali na pochod k hraniční hromadě kamení a podezřívavý Fasimba sledoval každý jejich krok. Až když Jason a jeho tlupa překročili hranici, začali se Fasimbovi otroci opět věnovat rutinnímu hledání potravy.

Pak se vypravili na dlouhou cestu k hranici s vnitrozemní pouští. Jelikož museli cestou hledat krenoj, trvalo jim tři dny, než k ní dorazili. Jason vyznačil směr, kudy mají otroci vyrazit, ale jakmile jim zmizelo moře z dohledu, měl o správném směru jen neurčitou představu. S tím se samozřejmě otrokům nesvěřil, a ti se bezmyšlenkovitě ubírali dál cestou, kterou zřejmě dobře znali. Cestou nasbírali a zkonzumovali velký počet krenoj, narazili na dvě studánky, z nichž si doplnili kožené vaky na vodu, a uviděli nějakého živočicha, schouleného u nory, kterého se Jasonovi k nevyslovenému rozhořčení všech — podařilo šípem ze samostřílu úplně minout. Třetího dne ráno spatřil Jason na zploštělém obzoru demarkační čáru a ještě před poledním jídlem dorazili k moři ze vzdouvajícího se modravě šedivého písku.

Pro Jasona byla změna rázu krajiny, o níž si navykl uvažovat jako o poušti, velice překvapující. Tady měli pod nohama písek a štěrk, tu a tam se nepříliš dařilo nízkým keřům, ale také trávě a životodárným krenoj. Tady žila zvířata a také lidé, a i když o svou existenci museli bojovat, přesto žili. V poušti, která se před nimi rozprostírala, nebyl na pohled ani ve skutečnosti žádný život možný — ale podle všeho tam určitě žili d’zertanoj. To znamenalo, že za pouští, která vypadala jako bez konce — a Ijale věřila, že skutečně je — musí být úrodná půda. A možná také pohoří, protože ne vzdáleném obzoru bylo nyní vidět řadu šedivých vrcholků — pokud to ovšem nebyly pouze mraky.

„Kde najdeme ty d’zertanoj?” zeptal se Jason nejbližšího otroka, který se jenom zamračil a odvrátil pohled. Jason měl s kázní problémy. Otroci neudělali to nejmenší, pokud je nepobídl kopancem. Měli v sobě důkladně zakořeněné přesvědčení, že rozkaz, který není doprovázen kopancem, prostě není míněn vážně, a to, že Jason i nadále vydával povely, aniž by je zdůrazňoval fyzickým nátlakem, se považovalo za známku slabostí. Někteří zdatnější jedinci si na něho již brousili zuby. Jeho úsilí o zlepšení života otroků zcela ztroskotalo na otrocích samotných. Teď jejich nezdolnou zatvrzelost tichým hlasem proklel a špičkou boty otroka nakopl.

„Jsou tam u te v’lke sk’ly,” zazněla ochotná odpověď.

Ve směru, kterým otrok ukázal, byla u kraje pouště tmavá skvrna, a když se k ní přiblížili, Jason zjistil, že je to skalní výchoz doplněný o zdi z cihel a kamenů na jednotnou výšku. Za zdmi se mohlo ukrýt hodně lidí, a Jason nehodlal riskovat svoje vzácné otroky nebo ještě vzácnější kůže tím, že by se jí příliš přiblížil. Na jeho hlasitý povel se řada zastavila a otroci klesli do písku, zatímco on postoupil o několik kroků vpřed, pevně sevřel kyj a podezřívavě si stavbu prohlížel.

Tušení, že je někdo skrytě pozoruje, se potvrdilo — zpoza rohu se vynořil nějaký muž a zamířil k Jasonovi. Muž měl na sobě volné roucho a na jednom rameni koš, a když dorazil zhruba do poloviny vzdálenosti mezi Jasonem a stavbou, zastavil se a posadil se zkříženýma nohama do písku. Koš položil vedle sebe. Jason se rozhlédl kolem dokola a usoudil, že mu nehrozí žádné velké nebezpečí. Nikde nebylo nic, kde by se ozbrojení muži mohli ukrýt, a z osamělého jednotlivce strach neměl. Vykročil a zastavil se od něho celé tři kroky.

„Buď vítán, Ch’ako,” pozdravil muž. „Obával jsem se, že tě už neuvidím po té… po tom menším nedorozumění, co jsme spolu měli.”

Nevstal, mluvil v sedě, jen se tahal za několik pramínků svého řídkého plnovousu. Lebku měl hladce vyholenou a stejně opálenou a kožnatou jako obličej, jehož nejvýraznějším rysem byla špička nosu, která se zvedala nad nosními dírkami a sloužila k tomu, aby se o ni opíraly masivní brýle. Při bližším pohledu mohl člověk zjistit, že ty brýle jsou celé vyřezané z kosti a že těsně přiléhají k obličeji; místo skel měly silné, rovné destičky s tenkými výřezy. Takový druh brýlí mohl sloužit pouze k ochraně slabých očí. A hluboké, husté vrásky naznačovaly, že je to muž docela starý a že z jeho strany žádné nebezpečí nehrozí.

„Chtěl bych n’co,” začal Jason, po vzoru Ch’aky přímočaře.

„Nový hlas a nový Ch’aka — zdravím tě. Starý Ch’aka byl darebák, a doufám, že zemřel ve velkých bolestech — tvou rukou. Tak se posaď, příteli Ch’ako, a napij se se mnou.” Opatrně otevřel koš a vytáhl z něho kamenný hrnec a dva hrnečky.

„Kde ber’š otr’vene piti?” zeptal se Jason podle místního zvyku. Tento d’zertano nebyl žádný hlupák, z Jasonova hlasu dokázal okamžitě usoudit na proměnu otrokáře Ch’aky. „A jak se jmen’ješ?”

„Edipon,” odpověděl letitý muž, a aniž by se zatvářil uraženě, dal servis na pití zpátky do koše. „Co to je, co by sis přál? Tedy v rozumných mezích. Otroky potřebujeme stále a k obchodování jsme vždy připraveni.”

„Chtěl bych otr’ka, kter’hos dost’1. Dam ti za ň’ho dva.”

Sedící muž se chladně usmál zpoza krytu na svém nose. „Nemusí mluvit tak nespisovně jako pobřežní barbaři, protože podle tvého vyjadřování soudím, že jsi vzdělaný člověk. Kterého otroka si přeješ?”

„Toho, kterého jsi nedávno dostal od Fasimby. Ten patří mně.” Jason upustil od lingvistické přetvářky a stal se ještě ostražitějším — rychle se po prázdném písku v okolí rozhlédl. Ten vysušený stařešina byl mnohem mazanější, než vypadal, a Jason bude muset ve střehu zůstat.

„A víc nechceš?” zeptal se Edipon.

„Na víc si momentálně nemohu vzpomenout. Dej mi toho otroka a pak si třeba ještě popovídáme o něčem jiném.”

Z Ediponova smíchu zazněly falešné tóny, a Jason uskočil, když stařík vložil dva prsty do úst a pronikavě hvízdl. Ozval se šustivý zvuk z přesýpaného písku — Jason se otočil na podpatku a spatřil, jak z pouštního písku doslova vyrůstají postavy — muži nadzvedávali dřevěná krycí víka, zamaskovaná vrstvou písku. Bylo jich šest, měli štíty a kyje, a Jason se proklínal za to, že byl tak hloupý a přistoupil na setkání v místě, které zvolil ten druhý. Ohnal se kyjem za sebe, ale stařík již směřoval hopkavým během ke skále do bezpečí. Jason zaječel vzteky a rozběhl se k nejbližšímu muži, který se ze svého úkrytu vynořil jen zpola. Ten sice Jasonův úder o pozvednutý štít zachytil, ale pod jeho silou se zhroutil zpět do díry. Jason běžel dál, ale před ním se objevil další — bojovně mával připraveným kyjem. Nebylo kam uhnout, a Jason do něho narazil plnou rychlostí — všechny ty zuby a rohy, které měl na sobě, skřípaly a řinčely. Když muž pod nárazem upadl na záda, Jason mu kyjem roztříštil štít a byl by napáchal ještě další škody, kdyby v té chvíli nepřispěchali zbývající muži a on se jim nemusel postavit.

Následoval krátký, urputný zápas, při němž Jason rozdal o něco víc, než utržil. Dva z útočníků se váleli na zemi a třetí se držel za rozbitou hlavu, než Jason klesl pod vahou přesily k zemi. Volal na otroky, aby mu pomohli, pak je proklel, když zůstali nečinně sedět, zatímco mu vítězové přivazovali ruce k tělu a zbavovali ho zbraní. Jeden z nich pokynul otrokům a ti poslušně vyrazili do pouště. Jasona, šílícího vztekem, táhli stejným směrem.

Ve zdi ze strany pouště byl široký otvor, a jakmile jím prošli, Jasona vztek okamžitě přešel. Uvnitř stálo jedno z caroj, o kterých mu vyprávěla Ijale — o tom se nedalo pochybovat. Teď pochopil, proč si nevzdělaná Ijale nemohla být jista, zda je to živočich, nebo něco jiného. To vozidlo bylo na deset metrů dlouhé a tvarem připomínalo loď. Přední část tvořila velká, pravděpodobně umělá zvířecí hlava s chlupy, řadou vyřezaných zubů a lesknoucíma se krystalovýma očima. Kožené kryty a nepříliš realistické nohy, zavěšené na vozidle jako kamufláž, by šestileté dítě z civilizovaného světa určitě nezmátly. Takové maskování snad mohlo přesvědčit nevědomé divochy, ale civilizované dítě by okamžitě poznalo vozidlo, jakmile by si v jeho spodní části povšimlo šesti velkých kol. Kola měla vyřezaný hluboký vzorek a byla vyrobena z nějakého na pohled odolného materiálu. Hnací jednotka nebyla vidět, ale Jason téměř vykřikl radostí, když zachytil čichem zápach po spáleném palivu. Ten primitivní stroj musel mít nějaký umělý zdroj energie, který mohl být výsledkem zdejší průmyslové revoluce, nebo důkazem obchodních styků s jinými světy. Obě možnosti slibovaly naději, že z této bezejmenné planety bude možno uniknout.

Otroky, z nichž se někteří krčili hrůzou z neznáma, dostrkali pomocí kopanců přes nástupní lávku do caro. Čtyři ze svalovců, kteří Jasona přemohli a svázali, vynesli ho teď nahoru a položili na podlahu. Jason jen ležel a pokoušel se z mechanismu pouštního vozidla postřehnout co nejvíce. Z přední paluby vyčníval sloupek, na jehož horní hranatou část upevňoval jeden člen posádky něco, co mohlo být kormidlo, nebo volant. Jestliže se tedy toto monstrum řídilo natáčením dvojice předních kol, určitě je poháněno zadními koly — Jason se svíjením otáčel na podlaze, dokud neviděl na záď. Tam stála kabina impozantní šířky, bez oken a s jednoduchými vsazenými dveřmi hýřícími celou sbírkou zámků a západek. Jakékoli pochyby o tom, že se jedná o strojovnu, rozptýlil černý kovový komín procházející střechou kabiny a čnějící nad ni.

„Pojedeme!” zaječel Edipon a zamával svýma hubenýma rukama ve vzduchu. „Uvolněte vchod. Narisi, postav se dopředu a ukazuj, kudy má caro jet. Tak — a teď se všichni modlete, zatímco já se odeberu do svatyně přimět posvátné síly k tomu, aby nás nesly směrem k Putl’ku.” Vykročil ke kabině, vzápětí se zastavil a ukázal na jednoho muže ozbrojeného kyjem. „Erebo, ty líná mrcho, nezapomněls tentokrát naplnit kalich pro bohy, kteří dostali velkou žízeň?”

„Naplnil jsem ho, naplnil,” zabručel Erebo mezi žvýkáním ukořištěného kreno.

Vše bylo tedy připraveno — Edipon vstoupil do sklápěcího prostoru před dveřmi a zatáhl za sebou závěs. Ozvalo se různorodé řinčení a rachocení, když odemykal zámky a povoloval západky, než vstoupil do strojovny. Za několik minut se z komína vyvalil černý mrak mastného kouře, který odnesl svěží vítr. Trvalo téměř hodinu, než byly posvátné síly připravené k činnosti, a svoji ochotu dát vozidlo do pohybu oznámily pronikavým hvízdáním a vypouštěním bílých výdechů do vzduchu. Čtyři otroci zaječeli jako ozvěna a omdleli, ostatní se tvářili, jako by jim byla milejší smrt.

Jason měl určité zkušenosti s primitivními parními stroji již z dřívějška a nyní ho tedy signály pojistných ventilů kotle nijak nepřekvapily. A nepřekvapilo ho, ani když se vozidlo otřáslo a zvolna vyrazilo do pouště. Podle množství kouře a spousty páry unikající z přídě usoudil, že jejich parní stroj účinností nijak nevyniká — avšak přes svou primitivnost poháněl caro s nákladem tolika cestujících plíživou, ale rovnoměrnou rychlostí po poušti.

Z řad otroků se ozvaly další výkřiky — několik otroků se pokoušelo přelézt bočnice, ale kyje je srazily zpět na podlahu. Řadami svých zajatců se bezohledně prodírali d’zertanoj v dlouhých róbách a naběračkami jim násilím nalévali do úst tmavou kapalinu. Někteří zajatci se zhroutili v bezvědomí, nebo byli zabiti — i když pro bezvědomí hovořila mnohem větší pravděpodobnost, protože d’zertanoj neměli důvod, aby otroky připravovali o život, když už si dali takovou práci, aby je chytili. Jason tomu věřil, ale vyděšení otroci se takovou úvahou neutěšovali, a proto se bránili — mysleli si, že bojují o svůj život.

Když však přišla řada na Jasona, nepoddal se tak snadno, jak by se podle svého racionálního uvažování poddat měl — podařilo se mu pokousat pár prstů a kopnout jednoho d’zertano do břicha, než se na něho posadili, přidrželi mu nos a nalili do hrdla notnou dávku pálící kapaliny. Pocítil bolest a závra a posledními zbytky sil se pokusil kapalinu vyvrhnout, ale to bylo také to poslední, na co si pamatoval.