Druha planeta smrti

16

Bolest to byla značná, ale nikoli nesnesitelná. Nesnesitelné však bylo pomyšlení, že se blíží neodvratná smrt. Ten stařec ho zabil. Už je po všem. Téměř bez zášti pozvedl Jason štít a vrazil jím do útočníka, který pozpátku odvrávoral. Meč však zůstal, kde skončil — tenká lesknoucí se smrt, která pronikla jeho tělem.

„Nechej toho,” řekl chraptivě Jason Ijale, která s výrazem hrůzy v očích zvedla spoutané ruce a vytahovala mu meč z těla. Bitva již skončila a Jason přes závoj bolesti rozostřující zrak viděl, že před ním stojí Hertug, v jehož výrazu se rovněž odráželo očekávání, že Jason brzy zemře.

„Hadry,” vypravil ze sebe Jason tak zřetelně, jak jen mohl. „Nachystej je, abys je mohl přitisknout k ranám, až meč vytáhneš.”

Silné ruce vojáků ho držely ve vzpřímené poloze a útržky z oděvu byly připraveny. A před ním stál Hertug. Pak Jason pouze přikývl a zavřel oči. Znovu ho zaplavila bolest a poklesl. Položili ho na koberec — šaty mu už předem roztrhli — a ke krvácející ráně v zádech přitiskli připravené obvazy.

Když ztrácel vědomí, zaplavil ho příjemný pocit, že se zbaví utrpení, a divil se sám sobě, proč si připouští starosti. Proč bolest prodlužovat? Nemůže než zemřít — zde, světelné roky daleko od antiseptik a antibiotik a se zhoubnou infekcí ve střevech. Nemůže než zemřít…

K vědomí se znovu probral jen jednou, aby na vlastní oči spatřil, jak u něho klečí Ijale a jehlou a nití mu sešívá ránu na břiše. Světlo se opět vytratilo, a když znovu otevřel oči, ležel ve své ložnici a do očí mu proudila záplava světla vnikající dovnitř rozbitým oknem. Pak překryl světlo nějaký stín — a někdo mu smočil a zchladil nejdříve čelo a tváře a poté rty. To ho přimělo si uvědomit, jak má vyschlé hrdlo a jak je bolest intenzívní.

„Vodu…,” vyrazil ze sebe chraptivě a byl překvapen, jak jeho hlas slabě zní.

„Řekli mi, že bys neměl pít — s tou ránou,” řekla Ijale přes sevřené rty a ukázala mu na břicho.

„Myslím, že na tom nezáleží… a tak, nebo jinak,” opáčil. Vědomí blížící se smrti působilo větší bolest než zranění. Vedle Ijale se objevil Hertug — vážný výraz v jeho obličeji byl zrcadlovým obrazem toho, jak se tvářila Ijale. Napřáhl ruku a podal Jasonovi balíček.

„Tohle sehnali sciuloj — kořeny bede, které otupují bolest tak, že ji vnímáš jen vzdáleně. Musíš si je vzít, ale bez přehánění. Když se bede užívá nadměrně, je to nebezpečné.”

To pro mě není, napadlo Jasona, když se nutil žvýkat suchý, dřevitý kořen. Likvidátor bolesti, narkotikum, návyková droga… já však mám moc málo času na to, abych si návyk vypěstoval.

Nech ta droga byla jakákoli, působila dokonale, a Jason pocítil vděčnost. Bolest zmizela jako zázrakem, stejně rychle zmizel pocit žízně, a přesto že lehká závra zůstala, po vyčerpanosti nezbylo ani stopy. „Jak dopadla bitva?” zeptal se Hertuga, který stál se zkříženými pažemi a nevražil na osud.

„Zvítězili jsme. Ti z Trozelligoj, co přežili, jsou našimi otroky — jejich klan už neexistuje. Někteří vojáci uprchli, ale na těch nezáleží. Jejich tvrz patří nám a rovněž tak nejtajnější haly, kde stavěli svoje stroje. Kdybys ty jejich stroje viděl…” Když si uvědomil, že je Jason neuvidí a že toho už vůbec moc neuvidí, znovu se zakabonil.

„Neklesej na mysli,” pronesl Jason. „Zvítězila nad jedním, zvítězí nad všemi. Neexistuje už žádná další smečka, která by byla tak silná, aby se ti momentálně mohla postavit. Jednej rychle, než se spojí. Nejdřív odrovnej ty, které jsou ti nejmíň přátelsky nakloněny. A pokud možno, nesnaž se vybít všechny jejich techniky — až jim dáš na frak, budeš potřebovat někoho, kdo by tě do jejich tajemství zasvětil. Jednej rychle a do zimy ti bude Appsala patřit.”

„Vystrojíme ti ten nejparádnější pohřeb, jaký kdy Appsala viděla,” neudržel se Hertug.

„O tom nepochybuji. Na výdajích šetřit nebudeš.”

„Uspořádáme slavnosti a modlitby, a tvoje pozůstatky proměníme v popel v elektrické obloukové peci na počest boha Elektro.”

„Z ničeho jiného bych neměl větší radost…”

„A pak tvůj popel převezeme do moře v čele velké pohřební flotily z mnoha lodí, z nichž každá bude silně vyzbrojena, abychom se na zpáteční cestě mohli pustit do Mastreguloj a dobýt jejich tvrz, když nebudou připraveni.”

„To je, Hertugu, ještě radostnější. Na chvíli jsem měl dojem, že se stáváš příliš sentimentální.”

Pak Jasonovu pozornost upoutal lomoz u dveří. Otočil zvolna hlavu a spatřil, jak skupina otroků táhne do místnosti silně izolované kabely. Další přinesli bedny s přístroji, a po nich dorazil vrchní dozorce otroků, který práskal bičem a popoháněl před sebou klopýtajícího Mikaha, spoutaného řetězy. Po několika kopancích se Mikah ocitl v rohu místnosti, kde klesl k zemi.

„Chtěl jsem toho zrádce zabít,” oznámil Hertug, „ale pak mě napadlo, jaké to pro tebe bude znamenat potěšení, když ho umučíš k smrti sám. Pookřeješ. Oblouková pec se brzy rozehřeje — můžeš ho smažit kousek po kousku a poslat ho před sebou jako obě bohu Elektro, která ti usnadní k němu cestu.”

„To je od tebe velice laskavé,” musel uznat Jason a prohlížel si zbitého Mikaha. „Připoutejte ho řetězy ke zdi a nechte nás o samotě, abych mohl vymyslet, jak nejdůvtipněji a nejhrozněji ho budu mučit.”

„Udělám, co žádáš. Ale musíš mi dovolit, abych vlastnímu obřadu byl přítomen. O vše nové v mučení mám vždy zájem.”

„O tom, Hertugu, nepochybuju.”

Odešli, a Jason zahlédl, jak se k Mikahovi krade Ijale s kuchyňským nožem v ruce.

„Nedělej to,” zarazil ji. „To nemá cenu, to nemá vůbec žádnou cenu.”

Poslušně odložila nůž a uchopila houbu, kterou otřela Jasonovi obličej. Mikah pozvedl hlav a upřel oči na Jasona. Obličej měl samý šrám, jedno oko oteklé a zavřené.

„Neprozradil bys mi,” zeptal se Jason, „co sis, sakra, myslel, že děláš, když jsi nás zradil a mě ses pokusil dostat do zajetí Trozelligoj?”

„Jelikož mě hodláš mučit, moje ústa zůstanou navždy zavřená.”

„Nedělej ze sebe většího idiota než obvykle. Nikdo tě mučit nebude. Jen si říkám, co ti asi vlezlo do hlavy tentokrát — co tě vlastně vedlo k tomu, že jsi provedl takovou uhozenost?”

„Učinil jsem to, co jsem považoval za nejlepší,” odpověděl Mikah a povytáhl se.

„Ty vždycky činíš, co považuješ za nejlepší — jenže přitom zpravidla uvažuješ blbě. Nezamlouvalo se ti, jak jsem s tebou zacházel?”

„V tom, co jsem učinil, nebylo nic osobního. Činil jsem tak pro dobro trpícího lidstva.”

„Řekl bych, že jsi to udělal proto, abys dostal odměnu a nové místo — a proto, že jsi měl na mě vztek,” popíchl ho Jason. Mikahovy slabostí znal.

„To tedy ne! Když už to chceš vědět… učinil jsem to proto, abych zabránil válce…”

„Co tím chceš, proboha, říct?”

Mikah se zamračil, navzdory oteklému oku vypadal jako soudce, který pouští hrůzu. Když ukázal prstem v žalujícím gestu na Jasona, zařinčely řetězy.

„Jednoho dne, v alkoholickém opojení, ses mi přiznal ke zločinu a hovořils o svých plánech, jak zatáhnout tyto nevinné lidi do krvavé války a zabíjení a jak na ně vložit břímě despotismu. Tehdy jsem pochopil, co musím udělat. Že ti v tom musím zabránit. Přemohl jsem se, neodvážil jsem se pronést jediné slovo, abych neprozradil, na co myslím, protože jsem věděl, jak ti v tom zabránit.

Kontaktoval mě jeden člověk zaměstnaný u Trozelligoj, klanu počestných pracujících a techniků, jak mě ujistil, a projevil přání, abys za dobrý plat přešel od Perssonoj k Trozelligoj. Tehdy jsem mu nedal odpověď, protože jakýkoli plán na naše osvobození by znamenal použití násilí a měl za následek ztráty na životech, a na to jsem nemohl ani pomyslet, i kdyby odmítnutí mělo znamenat, že mi řetězy zůstanou. Když jsem se pak dozvěděl o tvém krvežíznivém záměru, radil jsem se se svým svědomím a dospěl k závěru, že to udělat musím. Měli nás odtud odvést k Trozelligoj, kteří přislbili, že ti v nejmenším neublíží, i když bys zůstal v jejich zajetí. K válce by nedošlo.”

„Ty jsi prostě blázen,” usoudil Jason bez jakýchkoli emocí. Mikah zrudl.

„Nezáleží na tom, jaký máš na mě názor. Jednal bych tak znovu, kdyby se vyskytla příležitost.”

„I když teď víš, že ta sebranka, kvůli které jsi zradil, není o nic lepší, než jsou tady všechny ostatní? Nezadržels během bitvy jednoho z nich, aby nezabil Ijale? Zato bych ti asi měl poděkovat — i když se do té situace dostala právě tvou zásluhou.”

„O tvoje díky nestojím. Ohrozili ji pod tlakem emocionálního okamžiku. Nemohu jim to mít za zlé…”

„Na tom tak či onak nezáleží. Bitva skončila a průmyslová revoluce bude teď probíhat podle mých plánů bez překážek — i když v ní už nebudu hrát žádnou roli. Asi tak jediné, co jsi dokázal, je to, že mě čeká smrt — na což sotva mohu zapomenout.”

„Co to je za hloupost…?”

„Hloupost? Ty zabedněný blbče!” Jason se prudce nazvedl na loket, ale musel opět klesnout zpátky, protože jím projela bolest, by ztlumená účinkem drogy. „Myslíš si, že tady ležím proto, že jsem unaven? Díky tvým únoscovským choutkám a intrikaření jsem se dostal v bitvě dál, než jsem měl v úmyslu, a přímo na hrot dlouhého, ostrého a nemilosrdného meče. Kdyby meč zasáhl játra nebo nějakou větší cévu, nemluvil bych teď s tebou. Nevím, jak by se dala udělat díra do břicha, aby se nepoškodila na jednom nebo dvou místech střeva, neprořízla pobřišnice a nezanesla spousta pozoruhodných, lačných baktérií. Pokud jsi v poslední době nečetl příručku první pomoci, mohu ti sdělit, že bude následovat zánět pobřišnice, který — když se vezme v úvahu, jaká je na této planetě úroveň lékařských znalostí — je na sto procent smrtelný.”

To Mikaha elegantně umlčelo, Jasonovi však na náladě moc nepřidalo — a Jason zavřel oči, aby si na chvíli odpočinul. Když je znovu otevřel, byla již tma, a tak je střídavě zavíral a otvíral až do rozbřesku, kdy musel nabudit Ijale a požádat ji, aby mu přinesla misku s kořeny bede. Povšiml si, jak se tváří, když mu otírala obličej.

„Takže se tady neoteplilo,” poznamenal. „To teplo se týká jen mě.”

„Utrpěls kvůli mně zranění,” zakvíla a dala se do pláče.

„Blbost!” odmítl Jason. „A zemřu jakkoli, zemřu vlastní rukou. To jsem si umanul už dávno. Na planetě, kde jsem se narodil, byly jenom slunečné dny a nekonečný klid a dlouhý, předlouhý život. Rozhodl jsem se odtud odjet, víc se mi zamlouval krátký a plný život než dlouhá a prázdná existence. Teď si vezmu ještě trochu toho kořene, protože bych rád na svoje trápení zapomněl.”

Droga měla velice silný účinek a infekce se již značně rozšířila. Jason se potácel v klesající zarudlé mlze z kořene bede, pak se z ní vynořil a zjistil, že se nic nezměnilo. Ijale u něho dosud byla, pečovala o něho, a Mikah, spoutaný ve vzdáleném rohu řetězy, byl pohřížen do myšlenek. Říkal si, co se s nimi asi stane, až zemře, a ta myšlenka ho trápila.

Při jedné z takových ponurých, zpytujících nálad zaslechl ten zvuk: sílící burácení, které náhle prořízlo venkovní atmosféru, a pak odeznělo. Zvedl se na lokty, aniž dbal na bolest, a vykřikl. „Ijale, kde jsi? Honem sem pojď!”

Přiběhla ze sousední místnosti, a Jason si uvědomil, že slyší výkřiky, hlasy na kanálu a na nádvoří. Slyšel ten zvuk doopravdy? Nebo to byla jen halucinace z horečky? Ijale se ho pokoušela násilím položit, ale setřásl ji a zvolal na Mikaha. „Nezaslechls před chvílí něco? Nezaslechls?”

„Spal jsem… myslím, že jsem zaslechl…”

„Co?”

„Nějaký hřmot — probudil mě. Bylo to jako… ale to není možné…”

„Není možné? Proč to není možné? Byl to raketový motor, že? Tady, na takové primitivní planetě.”

„Jenže tady žádné rakety neexistují.”

„Teď tady jsou, ty idiote. Kvůli čemu jsem podle tebe postavil vysílačku ve formě modlícího mlýnku?” Při usilovném přemýšlení zkrabatil obličej do zamračeného výrazu, snažil se přimět mozek, omámený horečkou, k činnosti.

„Ijale!” zvolal a zalovil pod polštářem, kde měl schovanou peněženku. „Vezmi tyto peníze… všechny… a skoč do Chrámu Elektra a dej je kněžím. Nenechej se od nikoho zadržet, protože toto je nejdůležitější věc, jakou jsi kdy dělala. Oni pravděpodobně přestali kolem otáčet a všichni vylezli ven, aby čuměli na vzrušující podívanou. Ta raketa nemá šanci najít správný směr, pokud nebude mít naváděcí signál — a jestli přistane v Appsale na nějakém jiném místě, mohly by nastat komplikace. Řekni jim, aby točili klikou, a ne aby jí přestali točit, protože se sem blíží loď bohů a té je potřeba vyslat vstříc tolik modliteb, kolik jen bude možné.”

Ijale vyběhla a Jason s těžkým oddechnutím klesl na postel. Byla tam v atmosféře kosmická loď, která zachytila jeho SOS? Bude na palubě lékař nebo léčebný přístroj a budou schopni ho v tak pokročilé fázi infekce vyléčit? Určitě ano, každá kosmická loď má nějaké lékařské vybavení. Poprvé od chvíle, kdy utrpěl zranění, si dovolil pomyslet na to, že je snad ještě naděje, aby svoje zranění přežil, a chmurná tíseň z něho spadla. Dokonce se na Mikaha usmál.

„Mám takový pocit, bratře Mikahu, že jsme zkonzumovali poslední krenoj. Myslíš, že se dokážeš s takovou nepřízní osudu vyrovnat?”

„Budu nucen vydat tě spravedlnosti,” pronesl Mikah vážně. „Tvoje zločiny jsou příliš vážné, než aby bylo možno je utajit nemohu konat jinak. Musím kapitána požádat, aby uvědomil policii…”

„Jak se člověk s takovým uvažováním může dožít tak vysokého věku?” zeptal se chladně Jason. „Co mi zabrání v tom, abych tě nechal zabít, takže bys žádná obvinění nemohl vznášet?”

„Řekl bych, že něco takového neuděláš. Jistý druh cti ti nechybí.”

„Jistý druh cti? Konečně slova uznání z tvých úst! Je možné, že by v tvé neoblomnosti byla přece jenom malá trhlinka?”

Dříve než mohl Mikah reagovat, znovu se ozvalo zaburácení rakety a ozvalo se níže než poprvé, ale tentokrát neodeznělo, naopak sílilo, až ohlušovalo, a slunce na chvíli překryl nějaký stín.

„Rakety na chemický pohon!” vykřikl Jason hlasitěji, než byl zvuk burácení. „Doprovodná loď, nebo přistávací člun velké kosmické lodě… určitě nalétává na můj jiskrový signál — jiná náhoda je skoro vyloučena.” V té chvíli vběhla do místnosti Ijale a klesla vedle Jasonova lůžka.

„Kněží uprchli,” vyrazila ze sebe naříkavě, „všichni se skrývají. Obrovská bestie, která chrlí oheň, se snáší dolů, aby nás všechny zničila!” Najednou zněl její hlas jako pronikavý křik — burácení na nádvoří totiž náhle ustálo.

„V pořádku přistála,” vydechl Jason, pak ukázal na výkresový papír na stole. „Ijale, papír a tužku. Podej mi je. Napiš, u vzkaz a chci, abys ho odnesla do lodě, která přistála.” Ijale se odtáhla, silně se chvěla.

„Ijale, nemusíš mít strach, je to jenom loď, která se podobá té, v jaké jsi už plula, jenže tahle pluje vzduchem, nikoli po vodě. V ní budou lidé, kteří ti neublíží. Zajdeš tam a ukážeš jim můj vzkaz, pak je sem přivedeš.”

„Mám strach…”

„Nemusíš mít. Nic zlého z toho nevzejde. Ti lidé v lodi mi pomohou a myslím, že dokážou, aby mi bylo zase dobře.”

„Tak já půjdu,” řekla prostě, povstala a přiměla se, byt se třást nepřestala, aby vyšla ze dveří ven.

Jason ji doprovázel pohledem. „Mikahu, jsou chvíle,” poznamenal, „že mohu být na lidskou rasu hrdý, pokud se zrovna nedívám na tebe.”

Minuty se vlekly a Jason se přistihl, že tahá za přikrývky, že je žmoulá prsty při pomyšlení, co se asi na nádvoří děje. Trhl sebou, když se náhle ozvalo kovové zařinčení a po něm několik rychle po sobě následujících explozí. Neútočí ti blázni na loď? Zkroutil se, a když se pokusil vstát, proklínal sám sebe za to, že je tak slabý. Nemohl než ležet a čekat — zatímco jeho osud byl v rukou někoho jiného.

Zazněly další exploze — tentokrát z vnitřku budovy— pak volání a hlasité výkřiky. Z chodby se ozvaly běžící kroky — do místnosti vběhla Ijale a za ní Meta s dosud kouřící pistolí v ruce.

„Z Pyrru je cesta dlouhá,” přivítal Jason Metu, když spočinul očima na její půvabné, ale nyní ustarané tváři a na důvěrně známých ženských tvarech, nyní krytých převlekem z hrubé kovové tkaniny. „Ale nedokážu si vzpomenout na nikoho, koho bych raději viděl těmi dveřmi procházet…”

„Ty jsi zraněn!” Rychle k němu přiběhla, klekla z druhé strany k jeho lůžku tak, aby viděla na otevřené dveře. Když ho uchopila za ruku a nadzvedla ji, pod dojmem suchého tepla jeho pokožky se jí rozšířily zorničky. Neřekla ani slovo, odepla od opasku medikit a přitiskla mu jej k pokožce na předloktí. Diagnostická sonda se vysunula a mediku přičinlivě zacvakal, jedna injekční jehla pronikla pod kůži a za ní v rychlém sledu tři další. Pak medikit ještě zavrněl, když ho přeočkovával, a rozsvítila se na něm kontrolka oznamující, že léčení skončilo.

Meta byla k němu hluboko skloněna — nyní se sklonila ještě víc, aby se dotkla jeho rozpukaných rtů svými, a pramen blond vlasů jí sklouzl přes čelo. Líbala ho s očima otevřenýma, a aniž se od něho odtáhla, výstřelem rozmetala kus dveřního rámu a donutila vojáky v chodbě, aby se stáhli.

„Nezabíjej je,” řekl Jason, když se Meta od něho váhavě oddálila. „Mají to být naši přátelé.”

„Mí přátelé to nejsou. Když jsem vylezla ze záchranného člunu, ihned po mně začali střílet z jakýchsi projektilových zbraní, ale postarala jsem se o ně. Stříleli dokonce po té holce, která mi přinesla vzkaz, dokud jsem jim nezlikvidovala jednu stěnu. Už je ti líp?”

„Ani dobře, ani blbě — jen se mi točí z těch tvých píchanců hlava. Ale měli bychom se raději vypravit k lodi. Přesvědčím se, jestli dokážu jít.”

Přehodil nohy přes okraj lůžka — a zhroutil se, dopadl obličejem k zemi. Meta ho vytáhla zpátky na lůžko a kolem něho opět naskládala přikrývky.

„Musí tady zůstat, dokud ti nebude líp. Na to, aby ses mohl sám pohybovat, jsi dosud moc nemocný.”

„Budu ještě nemocnější, když zůstanu. Jakmile si Hertug — to je ten, co tady šéfuje — uvědomí, že bych odtud mohl vypadnout, udělá všecko, jen aby mě zadržel, a to bez ohledu na to, o kolik lidí by přitom mohl přijít. Budeme muset jednat rychle, než jeho vykutálená hlavinka k takovému závěru dospěje.”

Meta se rozhlédla po místnosti, pohledem přeletěla přes Ijale — ta seděla přikrčeně a zírala na ni — jako by byla součástí vybavení interiéru, pak se zarazila u Mikaha. „To stvoření, co je přivázáno řetězem ke zdi, je nebezpečné?” zeptala se.

„Občas může být — musíš ho dobře hlídat. To je ten, co mě zajal na Pyrru.”

Meta sáhla do brašny u boku a vsunula Jasonovi do dlaně rezervní pistoli. „Na, tady máš — asi ho budeš chtít zastřelit sám.”

„Tak vidí, Mikahu,” prohodil Jason, potěžkával přitom důvěrně známou zbraň v dlani. „Všichni si přejí, abych tě zabil. Co je na tobě tak zvláštního, že v každém vzbuzuješ ohavné pocity?”

„Smrti se nebojím,” prohlásil Mikah. Pozvedl hlavu a narovnal ramena, ale se svým pocuchaným šedivým plnovousem a řetězy moc působivě nevypadal.

„To bys ale měl.” Jason sklonil zbraň. „Je překvapující, že někdo, kdo se vyznačuje takovou vášní pro páchání blbostí, může tak dlouho vydržet.”

Obrátil se k Metě. „Už jsem si užil zabíjení až nad hlavu. Na této planetě si v zabíjení přímo bahní. A my ho budeme potřebovat, aby pomohl, až mě budete snášet po schodech. Po svých to asi nedokážu, a on je zřejmě nejlepší nosič nosítek, jakého tady seženeme.”

Meta se otočila k Mikahovi, do ruky jí vklouzla pistole z pružinového pouzdra a vystřelila. Mikah se zkroutil, pozvedl ruce před oči — zdálo se, že ze zjištění, že stále žije, utrpěl šok. Meta ho osvobodila tím, že mu odstřelila řetězy. Bleskurychle se k němu přesunula s nedbalou elegancí tygřice na lovu a vrazila mu dosud kouřící hlaveň do břicha.

„Jason si nepřeje, abych tě zabila,” pronesla mazlivě a zatlačila na pistoli silněji, „jenže já pokaždé nedělám jen to, co mi řekne. Jestliže chceš zůstat ještě chvíli naživu, uděláš, co řeknu. Odděláš desku toho stolu a uděláš z ní nosítka. Na nich pomůžeš snést Jasona k raketě. Když provedeš nějakou levotu, je z tebe na místě mrtvola. Jasné?”

Mikah otevřel ústa, aby vyslovil nesouhlas, nebo aby pronesl jeden ze svých projevů, ale něco z Metiny chladné hořkostí ho zadrželo. Pouze přikývl a zamířil ke stolu.

Ijale si dřepla vedle Jasonova lůžka, uchopila Jasona pevně za ruku. Z cizí řeči, kterou Jason a Meta spolu hovořili, nerozuměla ani slovu.

„Co se děje, Jasone?” zeptala se prosebně. „Co to bylo za tu lesklou věc, co tě bodala do ruky? Ta žena, co přišla, tě líbala, takže musí patřit k tobě, ale ty jsi silný a můžeš mít dvě ženy. Neopouštěj mě!”

„Co je ta holčice zač?” zeptala se Meta chladně. Její pružinové pouzdro zadrnčelo a do dlaně jí vskočila pistole, aby z ní vzápětí zmizela.

„Jedna z místních, otrokyně, která mi pomáhala,” odpověděl Jason s předstíranou nedbalostí. „Jestli ji tady necháme, pravděpodobně ji zabijí. Vezmeme ji s sebou…”

„To by asi nebylo moudré.” Meta měla z očí štěrbiny a zdálo se, že každou chvílí jí vskočí do ruky pistole. Zamilovaná pyrranská žena je jenom žena — a zůstává Pyrrankou, což je velice nebezpečná kombinace. Naštěstí odpoutal její pozornost nějaký pohyb u dveří — vyslala k nim dva výstřely, dřív než ji Jason stačil zarazit.

„Nechej toho… to je Hertug. Poznal jsem jeho podpatky, když se střemhlav vrhal do bezpečí.”

Z chodby dolehl polekaný hlas. „Nevěděli jsme, Jasone, že je to tvůj přítel. Někteří moc horliví vojáci zahájili příliš brzy palbu. Dal jsem je potrestat. Jsme přátelé, Jasone. Řekni tomu z lodě, aby už nic neboural — a abych mohl vstoupit a promluvit si s tebou.”

„Nerozumím, co povídá,” přiznala Meta, „ale zvuk jeho hlasu se mi nelíbí.”

„Máš zcela správné pocity, drahoušku,” souhlasil Jason. „Nemohl by mít výraznější dvě tváře, ani kdyby měl doopravdy oči, nos a ústa taky vzadu na hlavě.”

Zachichotal se — a uvědomil si, že z toho, jak v jeho organismu probíhá střet léčiv a toxinů, se dostavuje pocit opilosti. Uvažovat jasně vyžadovalo námahu, ale byla to námaha, kterou musel vynaložit. Ještě nebyl všem nepříjemnostem konec a nedalo se předpokládat, že by i tak vynikající bojovník, jakým Meta byla, zdolal celou armádu. A tu povolají, aby je zadržela, jestliže nebude postupovat opatrně.

„Hertugu, pojď dál!” zvolal. „Nikdo ti neublíží — člověk se chybám nevyhne.” A pak k Metě: „Nestřílej — ale ani neslevuj z pozornosti. Pokusím se ho umluvit, aby nedělal problémy, ale nemůžu zaručit, že to vyjde. Buď tedy připravena na všecko.”

Hertug se ve dveřích rychle rozhlédl, pak opět zmizel z dohledu. Posléze sebral veškerou odvahu a šouravým krokem váhavě vstoupil.

„Ta malá zbraň, Jasone, kterou má tvůj přítel…,” zamrkal krátkozrakýma očima na Metinu uniformu, „…totiž, tvoje přítelkyně, je moc pěkná a dám za ni pár otroků. Pět otroků, to je dobrý obchod.”

„Řekni sedm.”

„Souhlas. Podej mi ji.”

„Tuhle ne — ta patří rodině již léta a moje přítelkyně se s ní nemůže rozloučit. Ale v lodi, ve které sem dorazila, je ještě jedna — zajdeme tam a vezmeme ji.”

Mikah skončil s rozebíráním stolu a položil desku vedle Jasonova lůžka, pak spolu s Metou na ni Jasona opatrně přesunul. Hertug si otřel hřbetem ruky nos a jeho mrkajícím zarudlým očkám nic neušlo.

„V lodi jsou věci, které tě vyléčí,” poznamenal a projevil tak víc inteligence, než kolik mu byl ochoten Jason přisoudit. „Zůstaneš naživu a odletíš v nebeské lodi?”

Jason, ležící na nosítkách, zasténal a zkroutil se, chytil se v bolestech za bok. „Umírám, Hertugu. Oni vezmou můj popel v lodi, kosmickém pohřebním člunu, aby ho rozptýlili mezi hvězdami…”

Hertug skočil ke dveřím, ale ve stejném okamžiku se u něho ocitla Meta, která mu zkroutila dozadu ruku, až vykřikl, a zabořila mu do ledvin pistoli.

„Jak to chceš zařídit dál, Jasone?” zeptala se Meta polohlasem.

„A Mikah nese nosítka vpředu a Hertug s Ijale je mohou podpírat vzadu. Kryj toho stařešinu pistolí, a při troše štěstí se odtud dostaneme bez újmy na zdraví.”

Udělali to tak — ubírali se volným krokem a obezřetně. Perssonoj, zbaveni vůdce, se nemohli rozhodnout, co udělat: utrápené výkřiky Hertuga je jenom vyváděly z konceptu, stejně jako Jasonovy výstřely, které vytrhávaly kusy zdiva a tříštily okna. Z cesty dolů po schodišti a přes nádvoří měl Jason potěšení — bavil se tím, že umisoval výstřely do blízkostí každé hlavy, která se zde vynořila. K raketě se dostali bez potíží.

„Teď nastává krušná fáze,” řekl Jason, když obtočil jednu paži kolem ramen Ijale a přesunul většinu své váhy na druhou paži, zaháknutou kolem krku Mikahovi. Sám jít nemohl, museli ho nést a na palubu vytáhnout.

„Meto, zůstaň ve dveřích a toho starého jestřába pevně drž. Buď připravena na všechno, protože něco takového, jako je loajalita, tady neexistuje, a jestli budou muset zabít Hertuga, aby tě dostali, nebudou ani na okamžik váhat.”

„To je logické,” uznala Meta, „vždy je válečný stav.”

„Jo, myslím, že Pyrran by to tak chápal. Buď připravena. Já zahřeju motory, a až budeme připraveni ke startu, zapnu sirénu. Necháš Hertuga Hertugem, zavřeš uzávěr a co nejrychleji přiběhneš k řídicímu pultu — já bych start asi nezvládl. Rozumíš?”

„Dokonale. Běž — ztrácíš čas.”

Jason bezvládně klesl na sedadlo pro druhého pilota a provedl celou přípravnou fázi pro start, jak nejrychleji mohl. Právě se natahoval, aby stiskl spouštěč sirény, když se ozval dunivý náraz a celá loď se otřásla — a v té ochromující sekundě se málem převrhla. Pak se však pomalu vyrovnala, a Jason vyhlásil poplach. Ještě než siréna dozněla, Meta seděla v sedadle pro prvního pilota a malá raketa se vznesla k obloze.

„Jsou rozvinutější, než jsem si myslela, že na tak primitivním světě budou,” poznamenala, když první fáze akcelerování skončila. „V jedné budově měli takový velký, nevzhledný stroj, z něhož se najednou zakouřilo a vylétl balvan, který nám urazil větší část ocasního křídla na levoboku. Zlikvidovala jsem ho, ale ten, kterému říkáš Hertug, utekl.”

„V určitých směrech jsou dost rozvinutí,” potvrdil Jason. Cítil se příliš slabý, než aby přiznal, že je málem porazil jeho vlastní vynález.