Druha planeta smrti

1

„Okamžik,” pronesl Jason do mikrofonu, pak se na chvíli otočil, aby zastřelil útočícího ďáblorožce. „Ne, nedělám nic důležitého. Přijdu a třeba tam budu co platný.”

Vypnul mikrofon, a obličej radisty z obrazovky zmizel. Ďáblorožec sebou trhl v posledním nebezpečném záchvěvu života, když kolem něho Jason procházel, a rohem rachotivě zasáhl Jasonovu vysokou botu z pružného kovu. Jason odkopl zvíře z valu dolů do džungle.

Ve strážní věži na ochranném valu byla tma — přerušovaná pouze blikajícími světly kontrolek na panelu pro řízení obrany. Meta k Jasonovi krátce vzhlédla a usmála se, pak se opět soustředila na pozorování poplašného systému.

„Jdu do radiokomunikační věže na kosmodromu,” oznámil Jason. „Na oběžné dráze je nějaká loď, která se pokouší navázat spojení v neznámé řeči. Třeba tam budu co k čemu.”

„Dělej, a už jsi zpátky,” odpověděla, a když se rychlým pohledem přesvědčila, že všechny kontrolky svítí zeleně, otočila se na židli a natáhla se k němu. Přidržela ho svýma rukama se štíhlými svaly, které se silou vyrovnaly mužským, ale rty měla vlahé, ženské. Oplatil jí polibek, i když se od něho odtrhla tak rychle, jak se přivinula, a opět se věnovala poplašnému a obrannému systému.

„To je na Pyrru ten problém,” povzdechl si Jason. „Nadměrná výkonnost.” Sklonil se a lehce ji kousl do šíje — jen se zasmála a rozmarně ho pleskla, aniž od kontrolek odtrhla oči. Jason uhnul — ale ne dost rychle — a když odcházel, třel si ucho. „Boxer v sukních,” zabručel si pro sebe.

Ve věži na kosmodromu byl pouze radista, mladík, který se na žádný jiný svět nikdy nedostal a nehovořil tedy jinak než pyrransky, zatímco Jason, který měl za sebou kariéru profesionálního hráče, ovládal dobře nebo alespoň částečně většinu galaktických jazyků.

„Ted letí mimo dosah,” oznámil radista. „Za chvíli se vrátí. Hlásí se nějakým cizím jazykem.” Pootočil knoflíkem hlasitosti, a přes praskání z atmosférických poruch bylo slyšet hlas stále silněji.

„… jeg kan ikke forstå… Pyrrus, kan dig hør mig…?”

„To není problém,” prohlásil Jason a sáhl po mikrofonu. „Mluví novoďansky — tak se mluví na většině planet v oblasti Polaris.” Palcem přepnul spínač.

„Pyrrus til rumfartskib, přepínám,” řekl a zapnul příjem. Odpověď zazněla ve stejném jazyce.

„Žádám o povolení přistát. Jaké jsou vaše souřadnice?”

„Nepovoluji, a vřele vám doporučuji, abyste si našel zdravější planetu.”

„To není možné, jelikož mám vzkaz pro Jasona dinAlta, který se podle mých informací nachází právě zde.”

Jason se zahleděl na praskající reproduktor s probuzeným zájmem. „Vaše informace jsou správné — Jason dinAlt je u mikrofonu. Co je to za vzkaz?”

„Nemohu jej předat veřejným komunikačním prostředkem. Přistanu podle vašeho radiosignálu. Dáte mi pokyny?”

„Copak si neuvědomujete, že pravděpodobně pácháte sebevraždu? Tohle je pro život nejnebezpečnější planeta v galaxii a všechny životní formy, od baktérií až po pařátové jestřáby — kteří jsou tak velcí jako loď, v níž létáte — jsou pro člověka pohromou. Teď tady máme zrovna příměří, ale pro člověka z jiného světa, jako jste vy, znamená jistou smrt. Slyšíte mě?”

Odpověď nezazněla. Jason pokrčil rameny a pohlédl na naváděcí radar.

„No, jde o váš život. Ale než vydechnete naposled, neříkejte, že jsem vás nevaroval. Navedu vás — ale jen v případě, že budete souhlasit s tím, že loď neopustíte. Přijdu za vámi — tak budete mít padesátiprocentní naději, že se při dekontaminačním cyklu ve vašem vstupním uzávěru místní mikroskopický život zničí.”

„To zní přijatelně,” ozvalo se na souhlas, „protože po smrti netoužím — jen chci doručit vzkaz.”

Jason navedl loď na přistání a pak se díval, jak se vynořuje z nízkých mraků a váhavě nadnáší, aby nakonec se skřípavým třeskotem, zádí napřed, prudce přistála. Většinu nárazu zachytily tlumiče, ale nosný rám se prohnul, takže loď zůstala stát nakloněna v nápadném úhlu.

„To bylo teda přistání,” zabručel opovržlivě radista a odvrátil se. Opět se věnoval svým kontrolkám — cizinec ho nezajímal. Pyrranům je normální zvědavost cizí.

Jason představoval naprostý opak — zvědavost ho přivedla na Pyrrus, vtáhla do planetárního boje a téměř zabila. A nyní ho přitahovala k lodi. Chvíli váhal, když si uvědomil, že radista jeho rozmluvě s cizím pilotem nerozuměl a nemohl tedy vědět, že chce vstoupit na loď.

„Dokážu se o sebe postarat sám,” řekl si se smíchem, a když pozvedl ruku, z mechanického pouzdra, upevněného řemínky ke spodní části zápěstí, vylétla pistole a prudce mu narazila do dlaně. Ukazováček měl již ohnutý, a když do něho narazila nekrytá spouš, práskl výstřel a rozmetal vzdálený šípkový plevel, na který pistole mířila.

Byl dobrý a věděl to. Nikdy se sice nevyrovná rodilému Pyrranovi, narozenému a vychovanému na této smrtelně nebezpečné planetě s dvojnásobnou gravitací, ale je rychlejší a nebezpečnější, než by nějaký mimozemec snad mohl kdy být. Zvládne každou problémovou situaci, do které by se mohl dostat — a něco takového nyní očekával. V minulosti měl mnohokrát zcela odlišný názor než policejní a jiné vládní orgány na různých planetách, i když se nemohl rozpomenout na žádný z nich, který by si dal tu práci a poslal mezihvězdným prostorem policisty, aby ho zatkli.

Proč sem ta loď přiletěla?

Na zádi měla imatrikulační kód — a nějaký povědomý heraldický symbol. Kde jenom ten znak viděl?

Z úvah ho vytrhly otevírající se vnější dvířka přetlakového uzávěru — vstoupil jimi do lodě. Jakmile za ním dvířka zapadla, zavřel oči a superzvukový a ultrafialový dekontaminační cyklus se činil, seč mohl, aby zlikvidoval různé drobnější životní formy, které přinesl s sebou v šatech. Po chvíli cyklus skončil, a když se vnitřní dvířka začala otvírat, přitiskl se k ním, připraven jimi proskočit, jakmile se otevřou dostatečně široko. Kdyby mělo dojít k nějakému překvapení, chtěl, aby bylo na jeho straně.

Když dveřmi proskočil, uvědomil si, že padá. Do dlaně mu skočila pistole, a zpola ji pozvedl směrem k člověku ve skafandru, který seděl v pilotním sedadle.

„Plyn…” Víc už ze sebe nedostal a omdlel dřív, než narazil na kovovou podlahu.

Probral se s dunivou bolestí hlavy, která ho přiměla sevřít víčka, jen jak se pohnul, a když oči konečně otevřel, bolestivý nápor světla ho přinutil, aby je opět zavřel. Nech byla ta omamná látka, která ho složila, cokoli, působila rychle, a zřejmě stejně rychle přestala působit. Bolest hlavy ustoupila tupému tepání, a Jason mohl otevřít oči, aniž měl pocit, že mu je propichují jehly.

Seděl na sedadle, jakými jsou běžně vybaveny všechny kosmické lodě, opatřeném úchylkami pro zápěstí a kotníky, které byly nyní dobře upevněny. Vedle něho seděl nějaký muž, soustředěný na řídicí prvky kosmické lodě — loď letěla a letěla v hlubokém kosmickém prostoru. Ten neznámý pracoval s počítačem, připravoval skok kosmem.

Jason té chvíle využil, aby si ho pozorně prohlédl. Připadalo mu, že na policistu je trochu starý, i když po chvíli přemýšlení přišel na to, že je velmi obtížné určit jeho věk přesně. Muž měl šedivé vlasy s tak krátkým střihem, že mu kopírovaly tvar lebky, a vrásky na jeho kožnaté pokožce zřejmě vyryly spíc povětrnostní vlivy než počet roků. Byl vysoký a měl vzpřímené držení těla, a na první pohled to vypadalo, že je příliš hubený, ale Jason si brzy uvědomil, že ten dojem vyvolává skutečnost, že na něm není žádný přebytečný tuk. Vypadal, jako by ho smažilo slunce a omýval d隝 tak dlouho, až z něho zůstaly jen kosti, šlachy a svaly. Když pohnul hlavou, svaly mu pod pokožkou na krku vystoupily jako provazy, a jeho ruce na řídicím panelu připomínaly zahnědlé pařáty nějakého ptáka. Ztvrdlým prstem stiskl tlačítko, které uvedlo v činnost regulaci skoku, a odvrátil se od pultu, aby se věnoval Jasonovi.

„Vidím, že jste se probral. Ten plyn nebyl silný, a použil jsem ho jen nerad, jenže takhle to bylo nejbezpečnější.”

Při mluvení se mu čelist zvedala a klesala s takovou smysluplnou vážností, jakou má bankovní trezor. Jeho modré, hluboko zasazené oči hleděly zpod hustého tmavohnědého obočí upřeně a chladně. V jeho výrazu ani v jeho slovech nebyl sebemenší náznak humoru.

„To nebylo příliš přátelské,” konstatoval Jason, zatímco nenápadně zkoušel řemínkové úchylky — ty však byly pevně utaženy. „Kdybych jenom tušil, že se z toho vašeho důležitého vzkazu vyklube dávka omamného plynu, asi bych si to s naváděním na přistání rozmyslel.”

„Na podvodníka podvod,” chňapla dravčí ústa. „Kdyby existovala nějaká jiná možnost, jak vás zajmout, využil bych jí. Avšak když jsem si uvědomil, že máte pověst bezohledného zabijáka, a vzal v úvahu nepochybnou skutečnost, že na Pyrru máte přátele, zvolil jsem k vašemu zajetí jediný možný způsob.”

„To je od vás nepochybně velice ušlechtilé.” Upjatost jeho věznitele začala v Jasonovi probouzet vztek. „Účel světí prostředek a tak — to není zrovna původní argumentace. Ale vlezl jsem sem s očima otevřenýma a nestěžuji si.” Alespoň ne příliš, dodal v duchu trpce. Jediné, co mohlo být lepší než si dát pár facek za to, jak hloupě jednal, bylo tomu mizerovi napráskat. „Pokud to ode mne není příliš troufalé, nesdělil byste mi laskavě, kdo jste a proč jste si vůbec dal takovou práci, abyste ulovil moje podvyživené tělo?”

„Jmenuji se Mikah Samon. Vezu vás zpátky na Cassylii, kde vás postaví před soud.”

„Cassylia — měl jsem dojem, že ten emblém na lodi je nějak povědomý. Asi bych neměl být překvapen, když se dozvídám, že o mě dosud mají zájem. Ale snad byste měl vědět, že z těch tří miliard sedmnácti miliónů kreditů, které jsem ve vašem kasinu vyhrál, zbylo jen velmi málo.”

„Cassylia ty peníze zpátky nechce,” odpověděl Mikah, když zajistil polohu řídicích prvků a prudce se na sedadle otočil. „Nechtějí zpátky ani vás, protože si z vás udělali hrdinu meziplanetárního věhlasu. Když jste se svým nečestně nabytým ziskem uprchl, uvědomili si, že ty peníze už nikdy neuvidí. Spustili tedy svou propagandistickou mašinérii, a teď jste ve všech přilehlých hvězdných soustavách znám jako Třímiliardový Jason, živoucí důkaz počestnosti jejich špinavých her a vábnička pro všechny chudé duchem. Vy je svádíte, aby o peníze hráli, místo aby si je vydělali poctivou prací.”

„Promiňte, že mi to dneska pomalu zapaluje,” pronesl Jason a potřásl hlavou, aby se zbavil krátkého spojení, které mezi jeho neurony zřejmě nastalo. „Je pro mě poněkud obtížné pochopit, co říkáte. Co jste to za policajta, když mě zatknete, aby mě mohli postavit před soud přesto, že žaloba byla stažena?”

„Nejsem policista,” prohlásil Mikah přísným hlasem. Svoje dlouhé prsty měl před sebou propletené, oči doširoka otevřené a pronikavě hledící. „Jsem vyznavač Pravdy — nic víc. Zkorumpovaní politici, kteří ovládají Cassylii, vás vynesli na piedestal cti. Prokazují čest vám, jinému a — pokud je to vůbec možné — ještě nepočestnějšímu člověku, než jsou sami, a pomocí vaší reputace si namazali kapsy. Já však s pravdou ve štítě hodlám tu reputaci zničit, a až ji zničím, zničím zlo, které zplodila.”

„To je pro jednoho člověka pořádné sousto,” uznal Jason vážně — vážněji, než jak cítil. „Nemáte cigaretu?”

„Na této lodi samozřejmě žádný tabák ani alkohol není. A jsem víc než jeden člověk — mám stoupence. Naše strana, Pravda, již představuje sílu, s níž je třeba počítat. Stálo nás to spoustu času a energie, než jsme vás vypátrali, ale stálo to za to. Vydali jsme se po stopě do vaší nepočestné minulosti na Mahautově planetě, v kasinu Nebula na Galiptu a sledovali sérii vašich mrzkých zločinů, z nichž je čestnému člověku na zvracení. Ze všech těch míst máme na vás zatykač, v některých případech dokonce soudní rozhodnutí a rozsudek trestu smrti.”

„Předpokládám, že váš smysl pro právo neuráží skutečnost, že všechny ty soudní procesy se konaly v mé nepřítomnosti,” poznamenal Jason. „Ani to, že jsem okrádal jenom podvodníky a profesionální hráče — ty, co se živí okrádáním nezkušených, kteří jim naletí?”

Takovou úvahu odmítl Mikah Samon mávnutím ruky. „V řadě případů byla vaše vina prokázána. Na tom žádné vykrucování nic nezmění. Měl byste být rád, že vaše nechutná minulost poslouží nakonec dobrému účelu. Stane se pákou, kterou svrhneme zkorumpovanou vládu na Cassylii.”

„Budu muset se svou zvědavostí něco udělat,” uvažoval Jason nahlas. „Jen se na mě podívejte.” Zalomcoval úchylkami, které mu svíraly zápěstí, a servomotorky téměř neslyšně zapředly, když se detektorová jednotka nabudila, a utáhly úchylky, které mu ještě víc omezily pohyb. „Ve chvíli, kdy mě zavolali, abych s vámi promluvil rádiem, jsem se těšil ze zdraví a svobody. Pak místo toho, abych vás nechal narazil do svahu nějakého kopečku, jsem vás navedl na přistání, protože jsem nedokázal potlačit svou zvědavost, čímž jsem tu svou pitomou hlavu strčil do oprátky. Budu se muset zvědavosti odnaučit.”

„Jestli tohle má být prosba o milost, je odporná. Nikdy jsem protekci nevyužíval, a lidem vašeho typu nic nedlužím. A ani nikdy nebudu.”

„Nikdy je dlouhá doba,” poznamenal Jason velice tiše. „Přál bych si, abych věděl tak jistě, jak jistě víte vy, že všechno má svůj řád.”

„Vaše slova dokazují, že dosud nejste tak docela ztracený případ. Možná že naši Pravdu pochopíte, ještě než zemřete. Já vám pomohu, budu k vám promlouvat a poskytovat vám vysvětlení.”

„To taková poprava bude lepší,” usoudil Jason přiškrceným hlasem.