Druha planeta smrti

11

Při pohledu z okolních kopců vypadala Appsala jako hořící město, které omývá moře. Až když se dostali blíž, bylo zřejmé, že kouř vychází z komínů, velkých i malých, kterými byly budovy posety, a že město začíná u pobřeží a rozkládá se na řadě ostrovů v mělkém zálivu. Na straně města přivrácené k moři kotvily velké lodě, schopné plout po moři, a blíže k pevnině, podél kanálů, byly přivázány ke kůlům čluny. Jason se úzkostlivě rozhlížel po kosmodromu, nebo nějaké jiné známce mezihvězdné kultury, ale nic takového neobjevil. Pak výhled zastínily kopce, když se cesta odklonila a vedla k moři v určité vzdálenosti od města.

Na konci kamenné přístavní hráze kotvilo docela rozměrné plavidlo, zřejmě na ně čekalo — vojáci zajatce spoutali na rukou i nohou a hodili je do vězeňské kajuty. Jasonovi se kroutivými a trhavými pohyby podařilo dostat na místo, kde mezi nedoléhajícími prkny zela škvíra, a jejich krátkou plavbu průvodcovsky komentoval, zdánlivě proto, aby svoje společníky informoval, ve skutečnosti však kvůli sobě, protože zvuk jeho vlastního hlasu ho vždy povzbuzoval a dodával mu odvahu.

„Naše cesta se chýlí ke konci a před námi se rozevírá romantické, starobylé město Appsala, známé svými odpornými zvyky, domorodci s vražednými choutkami a archaickým kanalizačním systémem, jehož hlavní konečnou stanicí, jak se zdá, je vodní kanál, do něhož naše loď právě vplouvá. Po obou stranách se nacházejí ostrovy, malé, poseté barabiznami tak zchátralými, že pozemní brlohy nejponíženějších ze zvířat jsou ve srovnání s nimi paláci, zatímco ty větší připomínají pevnosti obehnané vysokými zdmi a předsunutými hlídkovými posty.

V městě této velikostí nemůže být tolik pevnůstek, což mě vede k přesvědčení, že každá z nich je střeženou tvrzí jednoho z místních kmenů, rodů nebo klanů, o kterých nám náš Jidáš vyprávěl. Pohlédněte na tyto monumentální zvláštnosti a uvědomte si, že jsou produktem systému, který začíná u otrokářů, jaké ztělesňoval bývalý Ch’aka se svým kmenem louskáčků krenoj, aby zrodil rodinné hierarchie, jako jsou d’zertanoj, a dosáhl svého vrcholu prohnilosti za těmi mohutnými zdmi. Existuje zde jen absolutní moc, která neomezeně vládne, kdy každý dělá vše pro to, aby dosáhl všeho, čeho může, kdy jediná cesta nahoru vede přes mrtvoly druhých a kde se také se všemi technickými objevy a vynálezy se zachází jako se soukromým a osobním tajemstvím, které se využívá výlučně pro osobní prospěch. Dosud nikdy jsem neviděl lidskou sobeckost dotaženou do takových krajností a osobně obdivuji schopnost druhu homo sapiens provádět do důsledků nějakou ideu bez ohledu na to, jaká utrpení přináší.”

Loď náhle zpomalila, když se skasaly plachty, a Jason se ze svého labilního bidýlka skulil do páchnoucích útrob lodě. „Pád člověka,” zabručel, když se kousek po kousku usiloval dostat zpátky.

Po obou stranách zaskřípaly kůly a za nadměrného povykování a klení se loď zastavila. Padací dveře nad nimi se otevřely a všichni tři zajatci byli vyvlečeni na palubu. Loď kotvila v doku, ve vodním bazénu obklopeném budovami a vysokými zdmi. Za nimi se právě kvapně zavírala vodní vrata, kterými sem loď vplula z kanálu.

Víc neuviděli, protože je postrčili ke dveřím a dále je postrkávali chodbami a podél stráží, až dorazili do velké ústřední místnosti, v níž nebylo nic než velký zrezivělý železný trůn na vyvýšeném místě na jejím vzdáleném konci. Na trůně seděl muž, nepochybně samotný Hertug Persson, který měl okázalý bílý plnovous a vlasy sahající po ramena, bambulatý a červený nos a vodnaté modré oči. Ukusoval kreno nabodnuté vybraně na železnou vidličku se dvěma špicemi.

„Povězte mi,” zvolal náhle, „proč bych vás neměl na místě zabít?”

„Jsme tví otroci, Hertugu, jsme tví otroci,” odpověděli sborově všichni přítomní, mávajíce současně rukama. Jason první refrén nezachytil, ale při druhém se přidal k ostatním. Pouze Mikah se k popěvku a mávání nepřipojil, a až hromadný slib poslušnosti odezněl, bylo slyšet jeho osamělý hlas:

„Nejsem nikoho otrokem!”

Velitel vojáků švihl masivním lukem po krátké obloukovité dráze, která končila na Mikahově hlavě — Mikah klesl v bezvědomí k zemi.

„Přibyl ti nový otrok, ó Hertugu,” oznámil velitel.

„Ten, co zná tajemství caroj?” zeptal se Hertug, a Snarbi ukázal na Jasona.

„To je on, ó Mocný. Umí dělat caroj a umí dělat netvora, který hoří a pohybuje jimi. To vím, protože jsem se díval, jak ho dělá, Taky umí dělat ohnivé koule, které spálily d’zertanoj, a moc jiných věcí. Přivedl jsem ho, aby byl tvým otrokem a dělal caroj pro Perssonoj. Zde jsou kusy z caro, v kterém jsme cestovali a které zůstaly, když caro pozřel jeho vlastní oheň.” Snarbi vytřásl z vaku nástroje a ohořelé zbytky, ale Hertug nad nimi ohrnul rty.

„Co je to za důkaz?” zeptal se. Obrátil se na Jasona. „Jak mi, otroku, můžeš dokázat, že dokážeš udělat všecko to, co on říká?”

Jason si na chvíli pohrával s hřejivou myšlenkou, že popře, že by něco z toho dokázal, aby se Snarbimu elegantně pomstil — Snarbiho by zcela určitě čekal neradostný konec za všechen ten rozruch kvůli ničemu — ale zapudil ji tak rychle, jak ho napadla. Zčásti z humánních důvodů, protože za to, jaký je, Snarbi nemohl, ale většinou proto, že nepocioval nijakou touhu, aby ho mučili. O místních metodách mučení nic nevěděl a přál si, aby se ani dovědět nemusel.

„Důkaz je snadný, Hertugu z Perssonoj, protože vím všechno o všem. Dokážu postavit stroje, které kráčejí, mluví, běhají, létají, plavou, štěkají jako psi a válejí se po zádech.”

„Uděláš pro mě caro?”

„To lze zařídit, jestli máš správný druh nástrojů, které bych mohl použít. Ale nejdřív se musím dozvědět, jakým směrem se specializuje tvůj klan, jestli rozumíš, co mám na mysli. Například Trozelligoj dělají motory a d’zertanoj čerpají ropu — co dělají tví lidé?”

„Nemůžeš vědět tolik, jak říkáš, když neznáš, v čem jsou Perssonoj proslulí!”

„Přicházím z daleké země, a jak víš, zprávy o těchto končinách se šíří pomalu.”

„Ne o Perssonoj,” zarputil se Hertug a vypnul prsa. „Umíme mluvit přes celou zemi a vždycky víme, kde se naši nepřátelé nacházejí. Umíme vyslat kouzlo, které zažehne světlo ve skleněných baňkách, nebo kouzlo, které vyškubne nepříteli meč z rukou a užene hrůzu do jeho srdce.”

„To vypadá, jako kdyby vaše parta měla monopol na elektřinu, což je moc fajn vědět. Jestli máte nějaké těžké kovárenské zařízení…”

„Zadrž!” přerušil ho Hertug. „Vypadněte! Ven — všichni kromě sciuloj! Ten nový otrok ne, ten tady zůstane,” dodal, když se vojáci chopili Jasona.

Když se vyzvaní vzdálili, zůstala jen hrstka mužů, kteří všichni měli nejlepší léta za sebou — každý z nich měl na hrudi jakousi ozdobu z opáleného bronzu. Nepochybně to byli zasvěcenci do tajného elektrického umění — pohrávali si se zbraněmi a bručením dávali najevo svoje pobouření nad tím, že Jason zná věci, které jsou zakázané.

Znovu se ozval Hertug. „Použils posvátné slovo. Kdo ti ho prozradil? Odpověz rychle, nebo tě zabiju.”

„Neříkal jsem ti, že znám všechno? Umím postavit caro, a když mi poskytneš trochu času, vylepším ti elektrárnu, pokud jste technicky na úrovni, jaká je na této planetě běžná.”

„Víš, co se nachází za tím portálem?” ukázal Hertug na holé, zamknuté a střežené dveře na opačném konci místnosti. „Není možné, abys věděl, co se za ním nachází, ale jestli mi to řekneš, poznám, že jsi kouzelník, jak tvrdíš.”

„Mám velice zvláštní pocit, že v podobné situaci jsem se už tady ocitl,” povzdechl si Jason. „Pusme se tedy do toho. Vy tady vyrábíte elektřinu, možná chemickou cestou, i když pochybuji, že byste jí tímto způsobem vyrobili dostatečné množství, takže musíte mít nějaký agregát. Bude tam velký magnet — kus speciálního železa, které přitahuje jiné železné věci — kolem kterého v těsné blízkostí rychle otáčíte svinutým drátem. Zde vzniká elektřina, kterou vedete měděným drátem k přístrojům, nebo co máte — a těch nemůže být mnoho. Vsadím se, že se nedorozumíváte slovy, ale vysíláte krátká cvakání — mám pravdu, není to tak?” Šoupání nohama a zesilující se šeptání mezi zasvěcenými byly neklamnými známkami, že není od pravdy daleko.

„Mám takový nápad: můžu vám vynalézt telefon. Jak by se vám líbilo, kdybyste místo dosavadního cvakycvak skutečně mluvili přes celou zem? Tady byste povídali něco do jednoho přístroje a ve velké vzdálenosti by z druhého konce drátu váš hlas vycházel.”

Hertugova prasečí očka žádostivě zamžikala. „Říká se, že za starých časů se to dělalo. Zkoušeli jsme to, ale neuspěli jsme. Ty to udělat dokážeš?”

„Dokážu — jestli si předem dohodneme podmínky. Ale než něco slíbím, musím vidět vaše zařízení.”

To vyvolalo projevy nesouhlasu s argumenty, že se jedná o svaté tajemství, ale chamtivost nakonec nad zákazy zvítězila a dveře svatyně se Jasonovi otevřely — a k Jasonovi se po bok postavili dva sciuloj s tasenými dýkami. Hertug šel v čele, za ním Jason se svými sedmdesátiletými tělesnými strážci a zbývající sciuloj je kolébaným krokem následovali. Každý z nich se uklonil a zamumlal nějakou modlitbu, když překračovali posvátný práh, a Jason se musel vší silou přemáhat, aby nepropukl v opovržlivý smích.

Stěnou na vzdáleném konci komory procházela hřídel — nepochybně poháněná otroky — která otáčela muzejní sbírkou řemenic a řemenů napojených ve výsledné fázi na primitivní a nevzhledný stroj, který vydával chřestivé a kvílivé zvuky a otřásal podlahou pod nohama. Při prvním pohledu byl Jason zmaten dokud si jednotlivé součástky blíže neprohlédl a nezjistil, co je co.

„Co jiného jsem mohl čekat?” povzdechl si pro sebe. „Jestli je něco možné dělat dvěma způsoby, tihle lidé si vždycky vyberou ten horší.”

Poslední řemenice velikostí obrovského kola byla nasazena na dřevěnou hřídel, která se otáčela působivou rychlostí, až na chvíle, kdy se řemen vysmekl, což se stávalo s úpornou pravidelností. Stalo se to i nyní, kdy si ji Jason prohlížel, a hřídel se otáčela tak pomalu, že viděl, že po celé její délce jsou uchyceny železné kroužky opatřené menšími kousky železa tvaru U. Ty zpola zasahovaly do klece ze smyček drátů zavěšených nad

hřídelí. To všechno vypadalo jako ilustrace k vydání Prvních kroků v elektřině v době bronzového věku.

„Nechvěje se tvoje duše úžasem nad těmi divy?” zeptal se Hertug, když si povšiml, že Jason má pokleslou čelist a lesklé oči.

„Ale chvěje,” opáčil Jason. „Ale bolestí nad tou nepředstavitelně mizerně zbastlenou sbírkou mechanických nedomyšleností.”

„Rouháš se!” zavyl Hertug. „Zabte ho!”

„Počkej!” vykřikl Jason a pevně uchopil oba nejbližší sciuloj za ruce, v nichž měli dýku, a zaštítil se jejich těly před dýkami ostatních. „Nevykládej si to špatně. Je to úžasný generátor, který tady máte, sedmý div světa — i když největším zázrakem na něm je to, jak dokáže vůbec nějakou elektřinu vyrobit. Báječný vynález, svou dobu předběhl o několik let. Mohl bych však navrhnout několik drobných úprav, jimiž se získá více elektřiny při menší práci. Předpokládám, že je vám známo, že se elektrický proud indukuje v drátu, když jím prochází magnetické pole.”

„S bezvěrcem nehodlám o náboženských otázkách diskutovat,” pronesl Hertug chladně.

„Náboženství nebo věda, říkej si tomu, jak chceš, odpověď bude vždycky stejná.” Ve svých svalech, zocelených pyrranským výcvikem, vyvinul trochu zkrutné síly — oba přestárlí hlídači vykvikli a upustili dýky na zem. Ostatní sciuloj, jak se zdálo, nejevili přílišnou ochotu se na něho vrhnout. „Nezamysleli jste se však někdy nad tím, že elektrický proud můžete získat stejně snadno, když bude drát procházet magnetickým polem, místo aby pole procházelo drátem? Tímto způsobem dostanete stejný elektrický proud asi při desetině vynaložené práce.”

„Vždycky jsme to dělali takto, a co bylo dost dobré pro naše předky…”

„To vím, to vím, nemusíš citát dokončovat. Na této planetě jsem něco podobného už slyšel.” Ozbrojení sciuloj s tasenými dýkami se k němu opět začali přibližovat. „Podívej, Hertugu, chceš, aby mě zabili, nebo ne? Dej to svým mládencům na vědomost.”

„Nezabíjejte ho,” rozhodl Hertug po chvilce uvažování. „To, co říká, je možná pravda. Třeba nám bude moci pomáhat při obsluhování našich posvátných strojů.”

Když nebezpečí na chvíli pominulo, Jason si prohlédl velký, neforemný aparát, který vyplňoval vzdálený konec místnosti, a tentokrát se přemohl, aby svému zděšení nedal volný průchod. „Mám za to, že tenhleten posvátný zázrak je váš svatý telegraf.”

„Právě ten,” potvrdil Hertug uctivým tónem. Jason se zachvěl. Od stropu se snášely měděné dráty a vedly do nedbale navinutého elektromagnetu, umístěného poblíž kyvadlového ramena z páskového železa. Když elektromagnetem procházel proud, rameno se k němu přitáhlo, a když se proud přerušil, závaží na konci kyvadla je vrátilo zhruba do vertikální polohy. Ke spodní části závaží bylo uchyceno ostré kovové rydlo, jehož špice se bořila do voskové vrstvičky na dlouhém pásku z mědi. Tento pásek probíhal v drážkách tak, že se pohyboval v pravém úhlu ke kyvu kyvadla a byl tažen vpřed systémem do sebe zapadajících dřevěných ozubených kol poháněných závažím.

Rachotící mechanismus se trhnutím probral k životu, ještě když si ho Jason prohlížel. Elektromagnet zabzučel, kyvadlo sebou škublo, jehla vryla do vosku zářez a ozubená kola zaskřípala — šňůra připevněná v otvoru na konci pásku se napnula a začala táhnout pásek vpřed. Bdělí sciuloj byli připraveni založit další povoskovaný pásek, až se první vyčerpá.

Vedle přístroje se pásky polévaly červenou kapalinou, aby se zpráva zviditelnila. Kapalina po povrchu vosku stékala, ale zachytila se v zářezech vyrytých jehlou. Na páscích se objevila klikatá červená čára, táhnoucí se po celé jejich délce, která měla hroty tvaru V v místech, kde se rycí jehla odklonila. Pásky se přenesly na dlouhý stůl, kde se kódovaná informace okopírovala na břidlicové tabulky. Bráno celkově, jejich způsob přenosu informací byl zdlouhavý, těžkopádný a nevhodný. Jason si promnul ruce.

„Ó Hertugu z Perssonoj,” zanotoval, „prohlédl jsem si vaše svaté zázraky a stanul omráčen úžasem, skutečně omráčen úžasem. Pouhý smrtelník je dalek toho, aby zlepšil dílo bohů, ale je v mých schopnostech předat ti jiná tajemství elektřiny, která bohové svěřili mně.”

„Jako je co?” přimhouřil oči Hertug.

„Jako je… no, jak se tomu říká v esperantu… jako je akumulatoro. Znáš to?”

„O tom slově se zmiňují některé ze starších posvátných textů, ale to je vše, co o něm vím.” Nyní si Hertug olízl rty.

„Připrav se tedy napsat novou kapitolu, protože ti hodlám věnovat leydenskou láhev, zdarma a beze cla, včetně úplného návodu, jak dosáhnout víc. Je to způsob, jak dostat elektřinu do láhve, stejně jako by to byla voda. Později se třeba dostaneme k pokrokovějším bateriím.”

„Jestli dokážeš takovou věc udělat, dočkáš se příslušné odměny. Neuspěješ a budeš…”

„Jen žádné hrozby, Hertugu — tuto frázi máme už dávno za sebou. A ani žádné odměny. Říkal jsem ti, že to bude vzorek bez ceny a bez nároků na nějaké výhody — snad až na to, že se během práce budu těšit z určitého fyzického pohodlí: žádná želízka na nohou, přísun krenoj a vody a tak. Jestliže se ti bude láhev líbit a budeš chtít další věci, pak uzavřeme dohodu. Souhlasíš?”

„Tvoje požadavky zvážím,” odpověděl Hertug.

„Bude stačit prosté ano nebo ne. O co bys za takových podmínek mohl přijít?”

„Tvoji společníci budou drženi v zajetí a budou okamžitě zabiti, jestli podmínky nedodržíš.”

„To je báječný nápad. A jestli budeš chtít toho, co se jmenuje Mikah, pořádně zaměstnat — například namáhavou prací — budu náramně spokojen. A budu potřebovat některé speciální materiály, které tady nevidím. Nádobu s širokým hrdlem a dost velké množství cínu.”

„Cínu? To neznám.”

„Ale ano, znáš. Je to bílý kov, který směrujete s mědí, abyste získali bronz.”

„Stano. Toho máme dost.”

„Nechej ty věci přinést někam sem a já se pustím do práce.” Teoreticky není nijak obtížné leydenskou láhev udělat — pokud jsou všechny potřebné materiály po ruce. A to byl největší Jasonův problém.

Perssonoj se foukáním skla nezabývali, ale vše, co potřebovali, nakoupili od klanu Vitristoj, kteří pracovali ve svých tajných pecích. Tito foukači skla vyráběli několik druhů lahví na zásoby, baňky, sklenice na pití, hrbolaté skleněné tácy a půl tuctu dalších předmětů. Žádná z jejich lahví se však k požadovanému účelu nedala přizpůsobit a Vitristoj zděsil Jasonův požadavek, aby vyrobili novou láhev podle jeho specifikace. Jejich zděšení z největší části otupila nabídka na dobrý výdělek, a poté, co si pořádně prohlédli modely, které Jason zformoval z hlíny, váhavě svolili, že za závratnou sumu podobnou láhev vyrobí.

Hertug se svíjel jako had, ale nakonec požadovaný počet vyražených zlatých mincí, navlečených na drát, zaplatil. „Zemřeš úděsnou smrtí,” řekl Jasonovi, „jestli tvůj akumulatoro nebude fungovat.”

„Věř a vše se v dobré obrátí,” ujistil ho Jason a zaměřil svou pozornost na kovotepce, kteří přímo trpěli, když se pokoušeli vyklepat cínový plech na tenkou fólii.

Od chvíle, kdy je přivlekli do tvrze Perssonoj, Jason Mikaha a Ijale neviděl, ale neměl o ně starost. Ijale byla životu otrokyně dobře přizpůsobena a do žádného maléru se nedostane, mezitím co si Jason bude získávat Hertuga svými zázračnými znalostmi elektřiny. Mikah však na život otroka zvyklý nebyl, a Jason se jen utěšoval nadějí, že se dostane do nepříjemností, z nichž vyvázne pouze s újmou na zdraví. Po posledním neúspěchu se Jasonův zásobník dobré vůle pro tohoto člověka vyčerpal.

„Už je tady,” oznámil Hertug, a když Jason ze skleněné nádoby odstraňoval ochranný obal, stál se svými sciuloj kolem a stejně podezřívavě bručel.

„Ujde,” usoudil Jason, když držel nádobu proti světlu, aby zjistil, jak má tlusté stěny. „Až na to, že by se do ní vlezlo tak dvacet litrů — asi čtyřikrát tolik než do modelu, který jsem jim poslal.”

„Za velké peníze velká láhev,” poučil ho Hertug. „Tak je to správné. Proč si stěžuješ? Bojíš se, že neuspěješ?”

„Ničeho se nebojím. Dá to jenom víc práce dělat takhle velký přístroj. A může být i nebezpečné — takové leydenské láhve mohou pojmout mimořádně velký náboj.”

Aniž bral přihlížející na vědomí, potáhl láhev zvenčí i zevnitř do výše asi dvou třetin ode dna pruhy tenké fólie. Pak vyřezal zátku z gumi, materiálu podobného kaučuku, který měl dobré izolační vlastnosti, a vyvrtal do ní otvor. Perssonoj udiveně přihlíželi, když otvorem prostrkával železnou tyčku a k jejímu delšímu konci připevňoval krátký železný řetízek a ke kratšímu železnou kouli.

„Hotovo,” oznámil.

„Ale… co to dělá?” zeptal se zaraženě Hertug.

„Předvedu.” Zasunul zátku do širokého hrdla láhve tak, že řetízek spočíval na fólii vlepené dovnitř. Ukázal na kouli, která vyčnívala nahoře. „Ta je připojena k zápornému pólu vašeho generátoru — elektřina teče tyčkou a řetízkem a hromadí se na tenké fólii. Necháme generátor běžet, dokud se láhev nenaplní, pak přívod odpojíme. Láhev pak bude držet elektrický náboj, který lze odebírat napojením na tu železnou kouli. Rozumíte?”

„Je to blázen!” zakdákal jeden z postarších sciuloj a bránil se nakažlivé nepříčetnosti tak, že vedle svého spánku kroužil ukazováčkem.

„Počkej a uvidí,” řekl Jason s klidem, který vůbec nepochoval. Leydenskou láhev vyrobil podle neurčité vzpomínky na ilustraci v učebnici, kterou kdysi v mládí četl, a nebylo jisté, zda vyrobený model bude fungovat. Uzemnil kladný pól generátoru, pak udělal totéž u vnějšího polepu láhve tak, že od fólie natáhl drát ke kovovému špičatému kolíku zatlučenému přes prasklinu v dlaždici na podlaze do vlhké země.

„Spuste ho!” zvolal a se zkříženými pažemi poodstoupil. Generátor zasténal a začal se otáčet, ale nic viditelného se nedálo. Nechal generátor běžet několik minut, protože neměl ani ponětí, jaký je jeho výkon, ani jakou má láhev kapacitu — a na výsledku tohoto prvního pokusu tolik záleželo. Posléze uštěpačné, ale neadresné poznámky sciuloj natolik zesílily, že Jason přistoupil k láhvi a pomocí suché dřevěné tyčky ji rychle odpojil.

„Zastavte generátor, práce skončila. Akumulatoro je svatou elektrickou silou naplněn až po okraj.”

Přitáhl předváděcí jednotku, kterou si již dříve připravil: řadu primitivních žárovek zapojených do série. Leydenská láhev by měla být dostatečně nabita, aby překonala slabý odpor uhlíkových vláken a rozžhavila je. Aspoň v to doufal.

„Rouhá se!” vyrazil ze sebe pištivě starý sciulo, který se před chvílí posmíval, a šouravě vyrazil vpřed. „Písmo svaté říká, že svatá síla může téct, jen když je cesta úplná, a když se cesta toku přeruší, žádná síla se nemůže pohybovat. Avšak tento cizinec se nám odvažuje tvrdit, že svatost nyní spočívá v této nádobě, ke které je připojen jen jeden drát. Je to lež a rouhání!”

„Být tebou, nesahal bych na to,” varoval Jason starce, který právě ukazoval prstem na kouli na leydenské láhvi.

„Tam není žádná síla — tam žádná síla nemůže…” Náhle se odmlčel, když se prstem kouli přiblížil na dva tři centimetry. Mezi jeho prstem a nabitým kovem přeskočila mohutná modrá jiskra — sciulo chraptivě vykřikl a skácel se k zemi.

Jeden z jeho kolegů k němu poklekl, aby ho prohlédl, pak upřel bázlivý pohled na láhev. „Je mrtev,” vydechl.

„Nemůžete říct, že jsem ho nevaroval,” bránil se Jason, pak se rozhodl zaútočit, dokud při něm stálo štěstí. „On to byl, kdo se rouhal!” zvolala všichni sciuloj shrbeně poodstoupili. „Svatá síla v láhvi prodlévala, ale on pochyboval, a proto ho potrestala smrtí. Již nemějte pochybností, nebo vás stihne podobný osud! Naše práce jakožto sciuloj,” dodal a tím se povýšil z otrockého stavu, „je spoutat elektřinu do služeb pro větší slávu Hertuga. Toto nám budiž připomínkou, abychom nikdy nezapomněli.” Strnule hleděli na mrtvé tělo, štrachavě couvli — jednoznačně pochopili, co jim sděluje.

„Svatá síla může zabíjet,” konstatoval Hertug, usmál se na mrtvolu a promnul si ruce. „To je skutečně báječná novinka. Již dřív jsem věděl, že může dávat šoky a vyvolávat spáleniny, ale nikdy jsem netušil, že je tak mocná. Naši nepřátelé si před námi budou klekat.”

„O tom není nejmenších pochyb,” souhlasil Jason a kul železo, dokud bylo žhavé — vytáhl náčrty, které si předem pečlivě připravil. „Podívej se na tyto další zázraky. Elektrický motor na zvedání a tažení břemen, světlo zvané uhlíkový oblouk, které proniká noční tmou, způsob nanášení tenké vrstvy kovu na různé předměty a mnoho dalších věcí. Všechny je můžeš mít, Hertugu.”

„Začni ihned vyrábět!”

„Začnu hned — jak se domluvíme na podmínkách mé smlouvy.”

„To slovo se mi moc nezamlouvá.”

„A bude se ti zamlouvat ještě míň, až uslyšíš detaily, ale bude to stát za to.” Předklonil se a zašeptal Hertugovi do ucha: „Jak by se ti zamlouval stroj, který dokáže vyhodit do vzduchu pevnosti tvých nepřátel, kterým bys mohl svoje nepřátele porazit a zmocnit se jejich tajemství?”

„Všichni ven!” zvolal Hertug, a když osaměli, obrátil svoje vychytralá očka na Jasona. „Co je to za smlouvu, o které ses zmiňoval?”

„Svobodu pro mne, postavení tvého osobního poradce, otroky, klenoty, děvčata, dobré jídlo — vše, co s takovým postavením běžně souvisí. A na oplátku ti vyrobím všechna zařízení, o nichž jsem mluvil, a ještě mnoho dalších. Neexistuje nic, co bych nedokázal. A to všechno bude tvoje…”

„Všechny je zničím — stanu se vládcem Appsaly!”

„To je přesně to, co mám na mysli. A čím lépe se povede tobě, tím lépe se budu mít já. Nežádám víc než pohodlný život a možnost pracovat na svých vynálezech, protože nejsem člověk s velkými ambicemi. Ke štěstí mi postačí, když se budu lopotit v laboratoři — zatímco ty budeš vládnout světu.”

„Žádáš hodně…”

„A taky hodně dávám. Řeknu ti něco — nechej si den nebo dva na rozmyšlenou, a já mezitím v zájmu další osvěty a informovanosti ti udělám další vynález.”

Jason měl dosud před očima jiskru, která zabila starého sciulo, a ta v něm zažehla novou naději. Existuje tedy způsob, jak by se snad mohl z této planety dostat.